Kouzlo města tkví zpravidla v jeho roztodivných zákoutích a méně často i v ještě podivnějších postavičkách, které v něm lze každodenně potkat. Kouzlo Barcelony je složeno z obou těchto ingrediencí. Jednou z typicky barcelonských postaviček byl i Ramon Julibert i Torras. Jeho jméno pravděpodobně nikomu nic neřekne, ale dost možná i vy jste se s ním někdy byť jen letmo setkali. Mnozí kolem něj prošli bez zdánlivého povšimnutí, jiné donutil zamyslet se nad pojmem bláznovství. Některým prozářil celý den. Chlápek z metra, co zpívá operní árie. To byl Ramon Julibert...
 |
| Homenatge a Ramon Julibert i Torras. (Ilustrace: Dolors Boatella) |
Vysoký a hubený. Vždy svátečně oblečený, ačkoliv kvůli svým rozcuchaným bílým vlasům, neoholené tváři a všudypřítomné igelitce často působil poněkud ošuntěle. Mnohým připomínal Dona Quijota. A to nejen vzhledem, nýbrž především svým vystupováním. Jeho životem byla opera. Nikdy si však netroufl zkusit štěstí u nějaké té zkoušky do barcelonské opery Liceu, i když to byl jeho velký sen. Celý život ale jakoby na něčem podobném pracoval. Každodenní zpěv přirovnával ke kulturistice, věřil, že tak vycvičí své hlasivky k naprosté dokonalosti. Pódiem se mu stala stanice Passeig de Gràcia linky L3 barcelonského metra. Právě tady osm hodin denně pilně cvičil, a krátil tak chvíli čekajícím cestujícím.
Ne vždy si za to vysloužil zrovna chválu, nicméně zpíval skvěle, to se mu upřít nedalo. Kým ale tento lehce potrhlý stařík byl? Jaký životní příběh se skrývá pod jménem Ramon Julibert i Torras?
Ramon se narodil 10. června 1929. Pocházel z dobře zajištěné rodiny. Prožil sice jako chlapec občanskou válku, na své dětství však vždy vzpomínal hezky. Od mládí ho zajímala medicína, zároveň ho však popadla touha poznávat jiné kouty světa. Vydal se na zkušenou do Anglie a posléze do Německa, kde se živil různě, nejčastěji jako zdravotník. Dokonce tam stihl založit rodinu. Vztah ale později ztroskotal a Ramon se sám vrátil zpět do rodného města. I zde nalezl na nějakou dobu rodinné štěstí a stal se otcem dalších tří dětí, nicméně jeho zvláštní a nepoddajný charakter pravděpodobně nebyl ideální pro udržení kvalitního rodinného života. Každá životní epocha ho však naučila něčemu novému. Uměl německy a italsky a byl výborným šachistou. Život ho často poslal směrem ke dnu, ale Ramon se vždy oklepal a s novou zkušeností vyrazil vstříc dalším osudům.
Jako každý správný nekonformní umělec prožil část života v četných barcelonských penzionech. Skromné příjmy dělil mezi své jediné dvě velké vášně. První z nich bylo sbírání všelijakých antikvárních kousků. Stará pohlednice, výtisk deníku La Vanguardia nebo něco podobného a byl z něj v tom okamžiku šťastný muž.
Jeho druhou vášní pak byla opera. A té zasvětil takřka celý svůj život, přinejmenším jeho posledních padesát let. Každičký den zpíval osm hodin. Dlouhých osm roků ho Barceloňané potkávali v Parc de la Ciutadella. Jednoho rána ale v parku objevil mrtvolu. Hrůzný zážitek byl pro citlivého umělce velikým šokem. Do zmiňovaného parku se již nevrátil. A právě tehdy začal jeho život pod zemí. Vhodnější místo zkrátka nenašel nebo ho odevšad vyhodili. V metru ale nikomu nevadil. Své pěvecké umění provozoval hned na několika stanicích linky L3, nicméně jedna z nich se stala jeho skutečným domovem. Passeig de Gràcia. Jeden z nejrušnějších barcelonských přestupních uzlů, stanice vždy plná Gaudím poblázněných turistů. Tady zpíval ponořený do sebe den za dnem, rok za rokem. Žil a zpíval si po svém, svět jakoby se vždy smrskl jen na délku a šířku nástupiště na Passeig de Gràcia. V té chvíli mu bylo úplně jedno, co se děje kolem. On zpíval a to bylo to jediné, co mělo smysl.
Ramon neměl nikdy příliš snadný život a ani jeho konec nebyl výjimkou. Plíce staré 80 let pomalu ale jistě vyhasínaly. Ramon dostal zákaz zpívat, ale nikdy neposlechl, i když již neoplýval dřívější energií. Zpíval dál, co jen to šlo. V tu chvíli byl už dávno legendou barcelonského podzemí. Stal se jednou z neodmyslitelných součástí každodenní cesty metrem. Každý příběh ale jednou končí. Ten Ramonův tak učinil minulý čtvrtek... Podivný a lehce ošuntělý Don Quijote s dobrým srdcem a nezaměnitelným falzetem. Takového si bude Ramona Juliberta pamatovat celá Barcelona. Město, jehož kouzlo tvořil i on sám.
Více informací + video na: Qui era l'home d'estació de Passeig de Gràcia (Diari ARA).
Ramon se narodil 10. června 1929. Pocházel z dobře zajištěné rodiny. Prožil sice jako chlapec občanskou válku, na své dětství však vždy vzpomínal hezky. Od mládí ho zajímala medicína, zároveň ho však popadla touha poznávat jiné kouty světa. Vydal se na zkušenou do Anglie a posléze do Německa, kde se živil různě, nejčastěji jako zdravotník. Dokonce tam stihl založit rodinu. Vztah ale později ztroskotal a Ramon se sám vrátil zpět do rodného města. I zde nalezl na nějakou dobu rodinné štěstí a stal se otcem dalších tří dětí, nicméně jeho zvláštní a nepoddajný charakter pravděpodobně nebyl ideální pro udržení kvalitního rodinného života. Každá životní epocha ho však naučila něčemu novému. Uměl německy a italsky a byl výborným šachistou. Život ho často poslal směrem ke dnu, ale Ramon se vždy oklepal a s novou zkušeností vyrazil vstříc dalším osudům.
 |
| Ramon Julibert i Torras (1929 - 2013) (Foto: www.ara.cat) |
Jeho druhou vášní pak byla opera. A té zasvětil takřka celý svůj život, přinejmenším jeho posledních padesát let. Každičký den zpíval osm hodin. Dlouhých osm roků ho Barceloňané potkávali v Parc de la Ciutadella. Jednoho rána ale v parku objevil mrtvolu. Hrůzný zážitek byl pro citlivého umělce velikým šokem. Do zmiňovaného parku se již nevrátil. A právě tehdy začal jeho život pod zemí. Vhodnější místo zkrátka nenašel nebo ho odevšad vyhodili. V metru ale nikomu nevadil. Své pěvecké umění provozoval hned na několika stanicích linky L3, nicméně jedna z nich se stala jeho skutečným domovem. Passeig de Gràcia. Jeden z nejrušnějších barcelonských přestupních uzlů, stanice vždy plná Gaudím poblázněných turistů. Tady zpíval ponořený do sebe den za dnem, rok za rokem. Žil a zpíval si po svém, svět jakoby se vždy smrskl jen na délku a šířku nástupiště na Passeig de Gràcia. V té chvíli mu bylo úplně jedno, co se děje kolem. On zpíval a to bylo to jediné, co mělo smysl.
Ramon neměl nikdy příliš snadný život a ani jeho konec nebyl výjimkou. Plíce staré 80 let pomalu ale jistě vyhasínaly. Ramon dostal zákaz zpívat, ale nikdy neposlechl, i když již neoplýval dřívější energií. Zpíval dál, co jen to šlo. V tu chvíli byl už dávno legendou barcelonského podzemí. Stal se jednou z neodmyslitelných součástí každodenní cesty metrem. Každý příběh ale jednou končí. Ten Ramonův tak učinil minulý čtvrtek... Podivný a lehce ošuntělý Don Quijote s dobrým srdcem a nezaměnitelným falzetem. Takového si bude Ramona Juliberta pamatovat celá Barcelona. Město, jehož kouzlo tvořil i on sám.
Více informací + video na: Qui era l'home d'estació de Passeig de Gràcia (Diari ARA).
Žádné komentáře:
Okomentovat