3. prosince 2013 uplynulo přesně 100 let od slavnostního otevření známé barcelonské dopravní tepny Via Laietana. Vznik této ulice znamenal veliký přelom pro historické centrum katalánské metropole, jež se toho dne konečně zbavila svého tíživého středověkého dědictví. Spojnice nové čtvrti Eixample s přístavem přinesla světlo do čtvrtí Gòtic, Born, Sant Pere a Santa Caterina, stala se však i ukázkou sociální bezohlednosti tehdejší společnosti.
Až do poloviny 19. století byla Barcelona sevřena středověkými hradbami. Prudký rozvoj způsobený příchodem průmyslové revoluce si vyžádal urychlenou urbanistickou reakci. Tak vznikl známý Plán Cerdà (1859), díky kterému dnes existuje distrikt Eixample. Již v tomto velkolepém urbanistickém plánu se počítalo se spojnicí nově vznikající části města s přístavem, v prvních desetiletích od jeho schválení se však všichni soustředili na růst města mimo dřívější hradby. Na pořad dne se tak tato idea dostala až s příchodem nového století. Nakonec se díky příznivé politické situaci a nalezení sponzora podařilo tuto myšlenku převést do praxe. Roku 1907 došlo ke schválení jednoho z nejdůležitějších barcelonských urbanistických projektů ve 20. století (o čemž svědčí i fakt, že u slavnostního zahájení prací v březnu 1908 asistoval i samotný španělský král Alfonso XIII. v doprovodu ministerského předsedy Antonia Maury). Via Laietana dostala zelenou.
Pokud se dnes projdete po přibližně 1km dlouhé Via Laietana, na první pohled není příliš patrné, jak velkým zásahem do tváře města byla stavba této ulice. Při pohledu z výšky však již začnete tušit. Via Laietana totiž přepůlila tehdejší středověké centrum. Z jednoho chaotického světa plného spletitých uzounkých uliček rázem udělala dva. To bylo ostatně i jedním z hlavních důvodů jejího vzniku. Barcelonské radní tehdy rozhodně netrápilo jen dopravní spojení mezi buržoazním Eixample a přístavem. Trnem v oku jim bylo právě středověké ražení centra města, které do 20. století již drahnou dobu nepatřilo. Do tmavé části Barcelony se jim podařilo vpustit slunce a zároveň stavbou Via Laietana potěšili všechny budoucí bezpečnostní složky. Integrita a naprostá neprostupnost tehdejšího bludiště uliček byla tímto zásahem víc než narušena. Veškeré bezpečnostní složky, které se v následujících stech letech v Barceloně vystřídaly, si vždy chválily vynikající kontrolu okolí a snazší dostupnost všech centrálních čtvrtí právě z tehdy nově vzniklé reprezentativní třídy.
Stavba byla rozdělena do tří fází a na každé z nich se podílely skutečné architektonické špičky té doby. První fáze se soustředila na úsek mezi přístavem a Plaça de l'Àngel (1908-1909, architekt: Lluís Domènech i Montaner), druhá fáze na úsek mezi Plaça de l'Àngel a carrer Sant Pere Més Baix (1909-1911, architekt: Josep Puig i Cadafalch) a poslední úsek až po Plaça Urquinaona byl dokončen roku 1913 pod dohledem architekta Ferrana Romeu. Mezi nesporné přínosy této velkolepé stavby patřilo obohacení městské architektury o řadu moderních obchodních budov/paláců v architektonickém stylu Chicagské školy, které tu nalezneme dodnes. K těm nejcharakterističtějším patří bezesporu budova pošty (1927) na samém začátku Via Laietana, dále například budova Banco Hispano Colonial (1911), instituce, která pomohla stavbu zafinancovat, nebo vskutku reprezentativní Edifici Caixa Catalunya (1931). Kromě všech v té době již vyžadovaných výdobytků civilizace jako exkluzivní chodníky či veřejné osvětlení se ale při stavbě Via Laietana pamatovalo i na budoucnost. Pod ulicí byly již tehdy vybudovány dva tunely, které pak od roku 1926 až do dnešních dnů slouží barcelonskému metru (aktuálně žlutá L4).
Skoro kilometr dlouhá a 80 metrů široká propast mezi oběma polovinami středověkého města však nevznikla sama od sebe.
Vytvořit tento pás pro budoucí dopravní tepnu bylo možné jediným způsobem: zbourat kus zmiňované středověké zástavby. Nejčastěji dobové zdroje uvádějí, že při stavbě Via Laietana zmizelo takřka 90 uliček a padlo přesně 2 199 budov, což velice negativně ovlivnilo život více než 10 000 obyvatel starobylé čtvrti.
Ti přišli o střechu nad hlavou a velká většina z nich samozřejmě žádné náhradní bydlení od města nedostala. Doba byla zkrátka taková. Vlastně o něco šetrněji než k lidem se tehdy město zachovalo ke svému architektonickému dědictví. V cestě pokroku logicky stálo několik architektonicky nesmírně cenných středověkých paláců. Některé se nenávratně proměnily v hromadu sutin, jiné měly větší štěstí. Tak tomu bylo například u Casa Padellàs. Tato stavba z přelomu 15. a 16. století byla rozebrána a doslova kámen po kameni přemístěna o několik desítek metrů dál na svou současnou adresu na Plaça del Rei, kde je jednou z budov areálu Museu d'Història de Barcelona.
Via Laietana se díky svým velkolepým americky laděným budovám stala jedním ze symbolů nové, moderní Barcelony, která nejen poeticky ale tehdy již i reálně zastiňovala mizérii přežívající právě v temných uličkách středověkých čtvrtí. Symbolem, jenž katalánská metropole hrdě předváděla světu během Světové výstavy 1929, která se zde konala. Přibližně od této doby existuje i dnes již zcela automatický název ulice. Je věnován prvnímu iberskému národu, který se usadil v oblasti dnešní provincie Barcelona dávno před příchodem Římanů.
Až do poloviny 19. století byla Barcelona sevřena středověkými hradbami. Prudký rozvoj způsobený příchodem průmyslové revoluce si vyžádal urychlenou urbanistickou reakci. Tak vznikl známý Plán Cerdà (1859), díky kterému dnes existuje distrikt Eixample. Již v tomto velkolepém urbanistickém plánu se počítalo se spojnicí nově vznikající části města s přístavem, v prvních desetiletích od jeho schválení se však všichni soustředili na růst města mimo dřívější hradby. Na pořad dne se tak tato idea dostala až s příchodem nového století. Nakonec se díky příznivé politické situaci a nalezení sponzora podařilo tuto myšlenku převést do praxe. Roku 1907 došlo ke schválení jednoho z nejdůležitějších barcelonských urbanistických projektů ve 20. století (o čemž svědčí i fakt, že u slavnostního zahájení prací v březnu 1908 asistoval i samotný španělský král Alfonso XIII. v doprovodu ministerského předsedy Antonia Maury). Via Laietana dostala zelenou.
Pokud se dnes projdete po přibližně 1km dlouhé Via Laietana, na první pohled není příliš patrné, jak velkým zásahem do tváře města byla stavba této ulice. Při pohledu z výšky však již začnete tušit. Via Laietana totiž přepůlila tehdejší středověké centrum. Z jednoho chaotického světa plného spletitých uzounkých uliček rázem udělala dva. To bylo ostatně i jedním z hlavních důvodů jejího vzniku. Barcelonské radní tehdy rozhodně netrápilo jen dopravní spojení mezi buržoazním Eixample a přístavem. Trnem v oku jim bylo právě středověké ražení centra města, které do 20. století již drahnou dobu nepatřilo. Do tmavé části Barcelony se jim podařilo vpustit slunce a zároveň stavbou Via Laietana potěšili všechny budoucí bezpečnostní složky. Integrita a naprostá neprostupnost tehdejšího bludiště uliček byla tímto zásahem víc než narušena. Veškeré bezpečnostní složky, které se v následujících stech letech v Barceloně vystřídaly, si vždy chválily vynikající kontrolu okolí a snazší dostupnost všech centrálních čtvrtí právě z tehdy nově vzniklé reprezentativní třídy.
 |
| Stavba Via Laietana, 1908 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona, F. Balell) |
 |
| Stavba Via Laietana, 1908 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona, F. Balell) |
Vytvořit tento pás pro budoucí dopravní tepnu bylo možné jediným způsobem: zbourat kus zmiňované středověké zástavby. Nejčastěji dobové zdroje uvádějí, že při stavbě Via Laietana zmizelo takřka 90 uliček a padlo přesně 2 199 budov, což velice negativně ovlivnilo život více než 10 000 obyvatel starobylé čtvrti.
Ti přišli o střechu nad hlavou a velká většina z nich samozřejmě žádné náhradní bydlení od města nedostala. Doba byla zkrátka taková. Vlastně o něco šetrněji než k lidem se tehdy město zachovalo ke svému architektonickému dědictví. V cestě pokroku logicky stálo několik architektonicky nesmírně cenných středověkých paláců. Některé se nenávratně proměnily v hromadu sutin, jiné měly větší štěstí. Tak tomu bylo například u Casa Padellàs. Tato stavba z přelomu 15. a 16. století byla rozebrána a doslova kámen po kameni přemístěna o několik desítek metrů dál na svou současnou adresu na Plaça del Rei, kde je jednou z budov areálu Museu d'Història de Barcelona.
Via Laietana se díky svým velkolepým americky laděným budovám stala jedním ze symbolů nové, moderní Barcelony, která nejen poeticky ale tehdy již i reálně zastiňovala mizérii přežívající právě v temných uličkách středověkých čtvrtí. Symbolem, jenž katalánská metropole hrdě předváděla světu během Světové výstavy 1929, která se zde konala. Přibližně od této doby existuje i dnes již zcela automatický název ulice. Je věnován prvnímu iberskému národu, který se usadil v oblasti dnešní provincie Barcelona dávno před příchodem Římanů.
Žádné komentáře:
Okomentovat