Antoni Tàpies

7. února 2022 uplynulo přesně deset let od úmrtí jednoho z nejslavnějších katalánských malířů moderní historie, Antoniho Tàpiese. Ačkoliv se z globálního pohledu netěšil takové známosti jako jeho slavnější krajané Salvador Dalí a Joan Miró, kritici jej považují za jednoho z nejvýraznějších umělců druhé poloviny 20. století.

Katalánský malíř Antoni Tàpies spolu s některými součástmi své slavné malby Suite Catalana
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Antoni Tàpies i Puig (1923-2012) se narodil do dobře situované a silně katalanisticky orientované rodiny. V mládí se mu dostalo skvělého vzdělání - podobně jako řada dalších slavných Katalánců navštěvoval prestižní Německou školu v Barceloně (Col·legi Alemany de Barcelona), aby v roce 1943 započal studia práv na Universitat de Barcelona. Studia ovšem nedokončil, neboť právě tehdy v něm zvítězila láska k umění, kterou v sobě pěstoval, jak alespoň sám tvrdíval, již od 11 let, kdy mu učarovalo zvláštní vánoční číslo magazínu D'Ací i D'Allà, věnující se přehledu soudobého moderního umění. Často se hovoří i o tom, že v jeho definitivním příklonu k umění hrála roli též v mladém věku prodělaná tuberkulóza, díky níž Tàpies strávil dlouhé měsíce rekonvalescencí a malováním a zároveň šlo pro něj o příležitost, jak přehodnotit svůj život.

Roku 1946 si v Barceloně zřídil svůj první ateliér a záhy se stal jednou z vůdčích postav poválečných uměleckých kruhů. Roku 1948 se stal jedním ze zakladatelů avantgardní skupiny Dau al Set, která vydávala i stejnojmenný časopis šířící do Katalánska myšlenky surrealismu a dadaismu. Ještě do konce 40. let 20. stol. stihl několik menších výstav v barcelonských galeriích, mimo jiné se v této době seznámil i se svým velkým malířským vzorem Miróem. Ačkoliv byl ve výtvarném umění spíše samouk, podařilo se mu dostat k několika stipendijním pobytům, jež ho zavedly do Paříže, uměleckého centra světa. Zde se seznámil s mnoha dalšími světoznámými umělci či krajany, kteří si své světové jméno vybudovali právě ve francouzské metropoli. V 50. letech 20. stol. již Tàpies pravidelně vystavoval po Evropě i v USA. Několikrát též reprezentoval Španělsko na prestižní umělecké přehlídce Biennale di Venezia.

Na konci 60. let 20. stol. se v jeho dílech začíná čím dál častěji objevovat politická tematika, jasně viditelná zejména v častém ztvárňování katalánských národních symbolů, které byly v té době kvůli panující diktatuře zakázány. Tento vývoj lze vysledovat např. v dílech Blau amb quatre barres roges (1966), Pintura amb manilles (1970), L'esperit català (1971) či Suite Catalana (1972). Za účast na protirežimních protestech strávil dokonce krátký čas ve vězení. Kromě malby samotné se postupem své umělecké dráhy propracoval k čím dál důmyslnějším kolážím a asamblážím, v některých případech pak rovnou zavítal do sochařství. Faktem je, že si za svůj přínos světovému umění vysloužil desítky prestižních ocenění, z nichž můžeme zmínit např. nejvyšší katalánské ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1983), Premio Príncipe de Asturias de las Artes (1990) či izraelskou Wolfovu cenu za umění (1981), o kterou se tehdy podělil se slavným rusko-francouzským malířem Markem Chagallem.

Ačkoliv Tàpies pravidelně vystavoval po celém světě (jeho díla jsou dodnes součástí sbírek předních světových galeriích), nejvíce jeho prací najdeme v barcelonských muzeích, zejména pak v jeho vlastní umělecké nadaci Fundació Antoni Tàpies, jež se veřejnosti otevřela v létě 1990. Mnoho děl nás však překvapí i ve veřejném prostoru, ať už máme na mysli třeba zvláštní sochařské dílo Monument Homenatge a Picasso (1983) nebo obraz Les quatre cròniques (1991), který visí v jednom ze sálů sídla katalánské vlády. Tàpiesovo moderní umění určitě není pro každého, nelze mu však upřít dosažení jedné z největších aspirací většiny umělců, totiž stát se slavným a uznávaným již za svého života.