Pinós

Podobně jako v případně sousedního Rineru je i Pinós značně rozlehlou obcí. Místní radnice se totiž stará o celé 104 km², rozlohou tedy Pinós předčí i katalánskou metropoli, přitom tu ale žijí pouze necelé tři stovky obyvatel. Podobně jako v případě sousedního Rineru i zde je počet obyvatel v posledních 30 letech konstantní. Svého maxima zdejší populace dosáhla okolo poloviny 19. století, kdy v Pinósu žila více než tisícovka obyvatel. Způsobeno to bylo zejména pěstováním vinné révy, které regionu přineslo solidní prosperitu během první poloviny 19. století, zatímco v té druhé se Pinós začal vylidňovat jednak kvůli tvrdým represím proti karlistům, druhak kvůli nákaze vinic nebezpečným parazitem mšičkou révokazem. Postupná vybydlenost oblasti působila tak trochu jako magnet na mladé muže, kteří se v letech 1936-1939 nechtěli zúčastnit bojů ve španělské občanské válce a relativně izolovaná oblast se hodila k mnohaměsíčnímu skrývání před jednou či druhou stranou. Četná naleziště menších dolmenů a menhirů napovídají, že oblast byla trvale osídlena již v době kamenné. Většina zdejšího území se nachází v nadmořské výšce 500 - 800 metrů, ačkoliv středu obce jednoznačně dominuje pohoří Serra de Pinós, jehož nejvyšší bod sahá až k 931 metrům. Právě zde také najdeme jednu z hlavních turistických atrakcí Pinósu, totiž místo, kde se nachází geografický střed Katalánska. 

Opevněná masia Cal Tristany, dnes venkovský hotel (Foto: www.valldelllobregos.com)

ARDÈVOL

Největší a nejvýznamnější vesnice této rozsáhlé obce. Žije tu přibližně 115 obyvatel, tedy takřka celá polovina obce. Centrem kulturního a společenského života je stará čtvrť soustředěná okolo impozantní čtvercové věže, jež je pozůstatkem strategický významného hradu, jehož původ sahá minimálně do 11. století. Věž měří na výšku 15 metrů a její zdi jsou tlusté až 150 cm. Zajímavé je, že tato čtvercová věž sloužila dlouhá staletí jako opora okolo stojící věži kulaté, která měla v průměru přes 11 metrů a která se bohužel v roce 1932 zřítila. Hned naproti věži se nachází místní farní kostel Santa Maria d'Ardèvol, v jejíchž zdech bychom při troše zkoumání našli i pozdně románské prvky, nicméně současná budova je již postavena v barokním stylu 17. století. Bohatý kulturní život této malé vesnice dosáhne svého každoročního vrcholu během vánočních svátků, kdy se tu pořádá jeden z nejspektakulárnějších živých betlémů v celém Katalánsku. Celé představení se opakuje v průběhu několika dnů mezi koncem prosince a začátkem ledna, kdy se návštěvník po setmění může vydat na procházku starobylým jádrem vsi, které dvě stovky herců přemění jednak na biblické scenérie z doby narození Ježíše Krista, aby je posléze vystřídala ukázka vesnického života v Ardèvolu 18. století. Vtipný je už onen fakt, že během těchto dní obec náhle zdvojnásobí svůj počet obyvatel, nicméně na představení se pak sjíždějí další stovky lidí z blízkého i vzdálenějšího okolí. Na tuto akci i návštěvu všech dalších částí Pinósu budete potřebovat vlastní dopravní prostředek, neboť veřejná doprava tu prakticky nefunguje. Z vlastní zkušenosti však můžeme zejména návštěvu živého betléma jedině doporučit. Je to, jako byste se najednou ocitli uprostřed historického filmu.

Nejslavnějším místním rodákem byl bezpochyby Rafael Tristany i Parera (1814-1899), karlistický generál, který se na krátkou dobu (1874-1875) stal i předsedou restaurované Diputació del General, tedy předchůdce dnešní Generalitat, a později zastával i funkci Capità General de Catalunya, čímž pádem byl po několik měsíců prakticky tím nejmocnějším mužem v celém Katalánsku. Po prohrané válce se usadil ve francouzském městě Lourdes. Jeho rodný dům, opevněná masia Cal Tristany, se nachází asi čtyři kilometry severně od centra Ardèvolu a dnes funguje jako venkovský hotel.

Vesnička Ardèvol charakteristická svou centrální věží (2019)

Živý betlém v Ardèvolu, jedna z nejzajímavějších katalánských atrakcí (Foto: Jordi Fonts)

MALAGARRIGA

Velikou zvláštností obce Pinós je skutečnost, že její katastrální území se v praxi nachází hned ve dvou okresech. Veškerá obydlená část patří do okresu Solsonès, nicméně pak tu máme pozoruhodný případ enklávy Malagarriga, která je kolem dokola obehnána okresem Bages. Enkláva o rozloze 1 km² je od centra Pinósu vzdálena autem takřka půl hodiny. Nachází se jen pár kilometrů jižně od města Cardona, v jednom z meandrů řeky Cardener. Oblast je dnes prakticky neobývaná, i když podle pozorování místních tu je živo alespoň v jediné masii. Důvod toho, proč Malagarriga dodnes územně patří k Pinósu, je ztracen v dávné historii a na vině prý v samém prapočátku bylo chybné vyznačení na mapě. Tak či onak, Malagarriga měla po dlouhá léta strategický význam. Byla tu dnes již nefunkční vodní elektrárna a také nesmírně důležitý most na cestě z Manresy do Cardony. Ten starý dnes může fungovat jako zpestření monotónní cesty po silnici C-55. O kousek dál se nachází původní románská kaple zasvěcená sv. Jakubovi.

MATAMARGÓ

Nejmenší a zároveň nejvýchodnější obydlená část obce Pinós. Počet zdejších stavení nikdy nepřekročil dvacet a aktuálně tu žije jen kolem 40 obyvatel. Historicky šlo o velmi roztroušenou vísku či spíše sled samot poblíž dnes samostatně stojícího kostela Sant Pere de Matamargó ze 17. století. Ten uvnitř skrývá skutečnou perlu katalánského venkovského baroka. Místní retábl, dokončený jen pár let před koncem 18. století, za nímž stojí sochařský rodinný klan Pujolů z Osony, dokonce kostelíku přinesl pojmenování "Rolnická katedrála". Podobně jako i v dalších okolních vesnicích má Matamargó též svá historická stavení. Konkrétně jde o masiu Les Cases, jež disponuje i svou vlastní kaplí.  Již zmiňovaný roztroušený charakter každopádně návštěvníkům tak trochu znemožňuje udělat si o Matamargó konkrétní představu. Každý dům tu představuje vlastní svět.

PINÓS

Osídlení, jež dává jméno celé obci je de facto rozděleno do dvou menších celků. Tím prvním je nepochybně historické jádro tvořené farním kostelem Sant Vicenç de Pinós a několika málo staveními okolo něj. Kostelík v románském slohu pochází z 12. století, ačkoliv i zde došlo o několik století později k jeho výraznější přestavbě. Spolu s několika dalšími po okolí roztroušenými masiemi tu žije necelá padesátka obyvatel. Pro turistický ruch je však mnohem důležitější druhá část Pinósu, konkrétně poutní místo Santa Maria de Pinós, které postupně vzniklo na bázi malé kapličky, kterou tu na počátku 14. století založili templáři. Místo se původně těšilo oblibě, ovšem skuteční poutní boom zažilo až díky zjevení Panny Marie, které tu v září 1506 dle svých slov prožil jistý Bernat Casas z Matamargó. Brzy poté na místě vznikl kostel, ačkoliv ten současný je až ze 17. století. Jeho krásný barokní oltář byl zničen během španělské občanské války. Podobně dlouhou tradici tu pak má budova ryze světská, stojící hned vedle svatostánku. Hostal de Pinós je podle všeho nejstarším hostincem v Katalánsku, neboť od roku 1524 prý zcela nepřetržitě funguje jako restaurační zařízení. Mezi obě budovy je vklíněné ještě sídlo místní radnice. Celý tento komplex je situován v nadmořské výšce 904 metrů, přičemž ještě o pár metrů výše se nachází skutečný turistický tahák celé obce - geografický střed Katalánska. Ten je symbolicky znázorněn větrnou růžicí vytesanou do kamene na vyvýšené platformě na úrovni 940 metrů nad mořem. Z této minimalistické rozhledny na nejvyšším bodu v širém okolí je při dobrém počasí možno dohlédnout až do Pyrenejí či do pohoří Montseny.
  

Poutní místo Santa Maria de Pinós (2019)

Geografický střed Katalánska poblíž poutního místa Santuari de Pinós (2019)

SANT JUST D'ARDÈVOL

Jak napovídá název této osady s necelou padesátkou obyvatel, dříve Sant Just administrativně spadal pod nedaleký Ardèvol a spolu s ním byl později integrován do současné makroobce Pinós. Nutno však dodat, že ještě o kousek blíž to místní mají do vesničky Su (Riner), kam v minulosti museli například do kostela, když ten v Sant Just přestal fungovat. Současný kostel byl přestavěn v 16. století, i když jeho původ je podobně jako u ostatních v oblasti ryze románský. Přímo ke kostelu pak přiléhá několik dalších domů, z nichž nejvýznamnější je nejspíš Cal Torra, vesnická tvrz v pozdně gotickém stylu, která ve středověku patřila místní šlechtě. V okolí vsi se nachází opět několik menhirů a pravěkých pohřebišť. Osada je dnes tak malinká, že zde nefungují žádné služby (restaurace, hotely, obchody). Všude kolem jen vesnický klid.

VALLMANYA

Statisticky jde o druhou největší vesničku obce hned po Ardèvolu, neboť místní populace čítá okolo 65 obyvatel. Místo zmiňují staré listiny již v polovině 10. století, současná podoba vesnice se za ta století v podstatě výrazně nezměnila. Většina stavení je koncentrována v okolí barokního kostela Sant Pere de Vallmanya ze 17. století. Kostel překvapí svou mohutností, korunuje ho poměrně vysoká zvonice postavená na bázi původní obranné věže. Kousek od centra vesničky, na druhém břehu místního potoka, se nachází také krásná románská kaple Sant Miquel de Vallmanya, jejíž původ sahá nepochybně do stejné doby, kdy vznikla ves samotná. S kapličkou je historicky spojená i největší masia (tradiční katalánské venkovské stavení) v celém Pinósu - Cal Prat. Ta je dnes sídlem jednoho z místních zemědělských družstev. V okolí pak podobných stavení nalezneme ještě mnohem víc. Podobně jako v dalších částech Pinósu i zde můžete podniknout procházku k některým megalitickým pozůstatkům dávných civilizací, konkrétně Dolmen de Can Cabot a Menhir del Campot.

Pohled na vesničku Vallmanya (Foto: www.valldelllobregos.com)