Barcelonská olympiáda 1936

To, že Barcelona byla dějištěm Letních olympijských her v roce 1992, ví asi každý. Jen málo se však mluví o předchozí olympijské zkušenosti katalánské metropole. Ono totiž ani není pořádně o čem... Barcelonská olympiáda 1936 - olympiáda, která nebyla.

  

Plakát Lidové olympiády 1936 (Foto: www.nodo50.org)

Po úspěchu Světové výstavy v roce 1929 (Exposició Internacional de Barcelona) se zástupci katalánské metropole rozhodli přivést do města další akci světových rozměrů - olympijské hry. Cílem kandidatury byly XI. letní olympijské hry, které se měly konat roku 1936. O hry se tehdy ucházela celá řada dalších světových metropolí (Alexandrie, Budapešť, Buenos Aires, Dublin, Frankfurt, Helsinky, Kolín, Lausanne, Norimberk, Rio de Janeiro, Řím), nicméně do užšího výběru nakonec pronikla pouze dvojice měst - Barcelona a Berlín. 

Nutno dodat, že k onomu rozhodování došlo v roce 1931. Španělská politická situace v té době byla poněkud nestabilní, což nakonec pravděpodobně bylo hlavním důvodem, proč Berlín katalánskou metropoli v hlasování jasně předčil. V roce 1933 se ale v Německu dostal k moci Adolf Hitler. V tu chvíli začalo být pomalu jasné, že berlínská olympiáda se stane spíše nechutnou nacistickou propagandou, a tak se začaly rodit první bojkoty. Jedním z nich bylo i rozhodnutí konat jakési alternativní hry. Toto rozhodnutí přišlo přímo z Barcelony, která se měla stát dějištěm oné alternativní olympiády, nicméně na celkové organizaci a nákladech celé akce se kromě katalánské vlády podílely též vlády Španělska a Francie a také řada levicových organizací po celém světě.

Tak tedy vznikla konkurenční Lidová olympiáda 1936 (Olimpiada Popular), která se měla odehrát ve dnech 19. až 26. července 1936, tedy o něco dřív než oficiální hry pořádané Berlínem a podpořené Mezinárodním olympijským výborem. Lidová olympiáda trochu měnila běžná pravidla, a to především v tom ohledu, že ustanovila více soutěžních kategorií, což v praxi znamenalo, že účastnit olympiády se mohli i regionální reprezentanti. Přihlášku podalo celkem 23 reprezentací, které představovaly nejen klasické státy (USA, Francie, Československo, Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Kanada, Řecko, Maroko), ale i další nestátní teritoria jako Katalánsko, Baskicko, Galicie, Alsasko či různé skupiny židovských exulantů převážně z Německa. Celkem se přihlásilo takřka 6 000* sportovců, kteří se měli utkat o medaile v 16 různých disciplínách (fotbal, tenis, atletika, box, zápas, basketbal,...ale také například baskická pelota či šachy). Levicová orientace olympiády byla zřejmá kupříkladu i z toho, že mnozí účastníci pocházeli z různých dělnických či odborových organizací. Často se tak nejednalo o zrovna "profesionální" sportovce, i když i ti byli mezi startujícími - nedá se tedy říct, že by disciplínám zásadně chyběla úroveň. 

Vše bylo tedy připraveno. Již od Světové výstavy 1929 stál na kopci Montjuïc stadion perfektně splňující olympijské parametry, ubytování sportovců měly zajistit hotely postavené též ku příležitosti akce z roku 1929. Znalci historie však již tuší... 18. července 1936 odpoledne se ještě stihla generálka úvodního ceremoniálu, avšak celý den městem šly zprávy o vojenském povstání, k němuž v noci došlo v Maroku a které se v následujících hodinách mělo rozšířit po celém Španělsku. 18. července 1936 večer ještě Pau Casals s orchestrem nacvičovali skladby, které měly při ceremoniálu zaznít. Zkoušku přerušila zpráva o puči a náhlém zrušení olympiády. Zatímco v barcelonských ulicích už se stavěly barikády, Casals hudebníkům navrhl, aby si ještě naposled zahráli Beethovenovu devátou...

A pak začala krvavá občanská válka. Mnozí sportovci se tak na barcelonskou olympiádu nedostali, protože hranice s Francií se uzavřela. Ti, co již byli na místě, naopak z rozbouřeného Španělska prchali. A několik set jich zůstalo, aby bojovali na straně republikánské vlády proti frankistickým povstalcům. Na olympiádu, která nebyla, se pak rychle zapomnělo.

*To bylo mnohem víc, než jich nakonec soutěžilo v Berlíně (3 963 sportovců). Na druhou stranu je fakt, že takřka 1 500 z oněch 6 000 sportovců tvořili členové francouzské reprezentace. Vzhledem k levicové orientaci celého podniku je třeba vyzdvihnout i mnohem větší počet přihlášených sportovkyň, než tomu bylo v případě olympiády berlínské.

Více olympijských průšvihů naleznete zde.