Ačkoliv určité a sporadické kontakty mezi českými a katalánskými zeměmi probíhaly již ve středověku, na skutečný kontakt mezi českou a katalánskou kulturou a literaturou jsme si museli počkat až do konce 19. století, kdy v rámci jednotlivých národních obrození došlo ke skutečné revitalizaci menších evropských jazyků. Tato vzájemná sympatie mezi malými národy vedla i k intenzivnějším jazykovým a kulturním kontaktům, přičemž v tom česko-katalánském případě byla o poznání větší aktivita právě na české straně. Za autora prvního literárního překladu z katalánštiny do češtiny je dodnes považován významný český básník Jaroslav Vrchlický (1853-1912), jenž do své mateřštiny převedl veršované dílo L'Atlàtida katalánského poety a kněze Jacianta Verdaguera (1845-1902). Stalo se tak roku 1891 a pokud je nám známo, jedná se o jediný Vrchlického publikovaný překlad z katalánštiny.
SIGISMUND BOUŠKA (1867-1942)
Sám Vrchlický se ke katalánštině dostal roku 1885 a jelikož v té době již dobře ovládal i jiné románské jazyky (FR, IT a ESP), nepředstavovala pro něj katalánština žádný problém. Na druhou stranu ale katalánskou literaturu nepovažoval za svou "prioritu", zvláště poté, co se mu podařilo najít dostatečně schopného následníka. A tím se měl stát jeho žák Sigismund Bouška, skutečný průkopník katalánské literatury v českém jazykovém prostředí.
Ludvík Bouška se narodil 25. srpna 1867 v Příbrami. Po rodičích zdědil umělecké vlohy, na místním gymnáziu patřil mezi premianty. Jako dvacetiletý se vydal do Prahy - nejprve na studia do jedné malířské akademie, později se na Karlově univerzitě zapsal na teologii. Souběžně s tím vstoupil do benediktinského kláštera na Břevnově, kde přijal řádové jméno Sigismund. Během pěti let prožitých v české metropoli získal mnoho přátel mezi známými osobnostmi z umělecké branže, mimo jiné navázal úzký kontakt právě s Jaroslavem Vrchlickým, jehož semináře světové literatury na pražské univerzitě nepravidelně navštěvoval. Vrchlický si všiml Bouškova jazykového nadání (uměl německy, latinsky, hebrejsky, španělsky, francouzsky, italsky, katalánsky a provensálsky), a tak bylo brzy rozhodnuto, že to bude právě tehdy 24letý mladík, kdo českou veřejnost seznámí s díly katalánské a provensálské literatury. Vrchlický výslovně Bouškovi doporučil zaměřit se na literaturu Jacinta Verdaguera a Frederika Mistrala.
Z pohledu české literatury byl Sigismund Bouška významným představitelem tzv. Katolické moderny. Roku 1892 byl vysvěcen na kněze a od té chvíle až do roku 1926 působil jako farář v Broumovském výběžku, konkrétně vždy několik let v Machově, Polici nad Metují, Broumově a Bezděkově. V průběhu těchto let se též čile věnoval vlastní literární činnosti, překladům, ale také hudbě, studiu japonského dřevorytu nebo milovanému houbaření. Broumovský kraj si rychle zamiloval a poměrně často, zejména v prvních letech, zde hostil své pražské přátele. Byl spoluzakladatelem významného časopisu Nový život, v němž publikovala celá řada tehdejších autorů katolické moderny, zároveň se z něj stala platforma pro publikaci některých Bouškových překladů. Vedle toho všeho poměrně často cestoval - jeho nejoblíbenějšími destinacemi byly Německo, Itálie a Katalánsko. Na druhou stranu je třeba říct, že jeho věčná rozpolcenost mezi službou církvi a literaturou v praxi znamenala, že ani na jednom poli nedosáhl vytoužených úspěchů; nedařilo se mu stoupat po církevním žebříčku, kde mu přitěžoval jeho silně protirakouský postoj, zároveň se však nikterak výrazně neprosadil ani se svým literárním proudem. V tomto ohledu se v průběhu let neubránil určité životní hořkosti, která je často dobře patrná v jeho korespondenci. Tato hořkost se často týká i jeho působení v oblasti překladů z katalánštiny. Po desetileté anabázi v Počaplech u Terezína (1926-1936) odešel na odpočinek. Zemřel 29. srpna 1942 ve věku čerstvě dovršených 75 let v náchodské nemocnici.
PŘEKLADY Z KATALÁNŠTINY
Sigismund Bouška se stal prvním opravdovým českým katalanistou již na konci 19. stol. Jeho první publikovaný překlad (šlo o úryvek básně A Provença od Víctora Balaguera v časopisu Obzor) vyšel už roku 1891. Kromě několika dalších soudobých autorů však překládal zejména Verdaguera, s nímž si čile dopisoval a o němž dokonce napsal dvě odborné statě (viz seznam), v nichž byly vlastně poprvé českému čtenáři alespoň v základech nastíněny dějiny katalánského jazyka a literatury. Bouška byl také prvním a ve své podstatě doposud jediným českým překladatelem, který si do rodné řeči "troufl" přeložit část díla otce literární katalánštiny Ramona Llulle. Řeč je zejména o díle Kniha o příteli a miláčku, které měl Bouška přeložené již okolo roku 1905, avšak které nakonec vyšlo až po téměř sto letech roku 2004 v nakladatelství Malvern. Jak vyplývá z Bouškovy korespondence, jistě pracoval na velkém množství dalších překladů či statí spojených s katalánsky psanou literaturou, avšak zejména v souvislosti se vznikem Československa najednou zájem o "spřátelené" malé literatury opadl. Češi svou nezávislost získali, Katalánci nikoliv. Na druhou stranu však Bouška řadu překladů nejspíš nedokázal kvůli svému nikterak ctěnému postavení kněze-literáta uplatnit ani před válkou, jak o tom může svědčit úryvek z jednoho z jeho dopisů: "Já nemám pro své knihy nakladatele a jakýsi Janota vydá u Kotrby překlad z Mistrala!!! Prosou! a z katalánského volného prosaického překladu Verdaguerova! Tedy ne z originálu, ne veršem, ne formou originálu! To je děs!"
Eseje:
 |
| Sigismund Bouška (Foto: www.okultura.cz) |
Sám Vrchlický se ke katalánštině dostal roku 1885 a jelikož v té době již dobře ovládal i jiné románské jazyky (FR, IT a ESP), nepředstavovala pro něj katalánština žádný problém. Na druhou stranu ale katalánskou literaturu nepovažoval za svou "prioritu", zvláště poté, co se mu podařilo najít dostatečně schopného následníka. A tím se měl stát jeho žák Sigismund Bouška, skutečný průkopník katalánské literatury v českém jazykovém prostředí.
Ludvík Bouška se narodil 25. srpna 1867 v Příbrami. Po rodičích zdědil umělecké vlohy, na místním gymnáziu patřil mezi premianty. Jako dvacetiletý se vydal do Prahy - nejprve na studia do jedné malířské akademie, později se na Karlově univerzitě zapsal na teologii. Souběžně s tím vstoupil do benediktinského kláštera na Břevnově, kde přijal řádové jméno Sigismund. Během pěti let prožitých v české metropoli získal mnoho přátel mezi známými osobnostmi z umělecké branže, mimo jiné navázal úzký kontakt právě s Jaroslavem Vrchlickým, jehož semináře světové literatury na pražské univerzitě nepravidelně navštěvoval. Vrchlický si všiml Bouškova jazykového nadání (uměl německy, latinsky, hebrejsky, španělsky, francouzsky, italsky, katalánsky a provensálsky), a tak bylo brzy rozhodnuto, že to bude právě tehdy 24letý mladík, kdo českou veřejnost seznámí s díly katalánské a provensálské literatury. Vrchlický výslovně Bouškovi doporučil zaměřit se na literaturu Jacinta Verdaguera a Frederika Mistrala.
Z pohledu české literatury byl Sigismund Bouška významným představitelem tzv. Katolické moderny. Roku 1892 byl vysvěcen na kněze a od té chvíle až do roku 1926 působil jako farář v Broumovském výběžku, konkrétně vždy několik let v Machově, Polici nad Metují, Broumově a Bezděkově. V průběhu těchto let se též čile věnoval vlastní literární činnosti, překladům, ale také hudbě, studiu japonského dřevorytu nebo milovanému houbaření. Broumovský kraj si rychle zamiloval a poměrně často, zejména v prvních letech, zde hostil své pražské přátele. Byl spoluzakladatelem významného časopisu Nový život, v němž publikovala celá řada tehdejších autorů katolické moderny, zároveň se z něj stala platforma pro publikaci některých Bouškových překladů. Vedle toho všeho poměrně často cestoval - jeho nejoblíbenějšími destinacemi byly Německo, Itálie a Katalánsko. Na druhou stranu je třeba říct, že jeho věčná rozpolcenost mezi službou církvi a literaturou v praxi znamenala, že ani na jednom poli nedosáhl vytoužených úspěchů; nedařilo se mu stoupat po církevním žebříčku, kde mu přitěžoval jeho silně protirakouský postoj, zároveň se však nikterak výrazně neprosadil ani se svým literárním proudem. V tomto ohledu se v průběhu let neubránil určité životní hořkosti, která je často dobře patrná v jeho korespondenci. Tato hořkost se často týká i jeho působení v oblasti překladů z katalánštiny. Po desetileté anabázi v Počaplech u Terezína (1926-1936) odešel na odpočinek. Zemřel 29. srpna 1942 ve věku čerstvě dovršených 75 let v náchodské nemocnici.
PŘEKLADY Z KATALÁNŠTINY
Sigismund Bouška se stal prvním opravdovým českým katalanistou již na konci 19. stol. Jeho první publikovaný překlad (šlo o úryvek básně A Provença od Víctora Balaguera v časopisu Obzor) vyšel už roku 1891. Kromě několika dalších soudobých autorů však překládal zejména Verdaguera, s nímž si čile dopisoval a o němž dokonce napsal dvě odborné statě (viz seznam), v nichž byly vlastně poprvé českému čtenáři alespoň v základech nastíněny dějiny katalánského jazyka a literatury. Bouška byl také prvním a ve své podstatě doposud jediným českým překladatelem, který si do rodné řeči "troufl" přeložit část díla otce literární katalánštiny Ramona Llulle. Řeč je zejména o díle Kniha o příteli a miláčku, které měl Bouška přeložené již okolo roku 1905, avšak které nakonec vyšlo až po téměř sto letech roku 2004 v nakladatelství Malvern. Jak vyplývá z Bouškovy korespondence, jistě pracoval na velkém množství dalších překladů či statí spojených s katalánsky psanou literaturou, avšak zejména v souvislosti se vznikem Československa najednou zájem o "spřátelené" malé literatury opadl. Češi svou nezávislost získali, Katalánci nikoliv. Na druhou stranu však Bouška řadu překladů nejspíš nedokázal kvůli svému nikterak ctěnému postavení kněze-literáta uplatnit ani před válkou, jak o tom může svědčit úryvek z jednoho z jeho dopisů: "Já nemám pro své knihy nakladatele a jakýsi Janota vydá u Kotrby překlad z Mistrala!!! Prosou! a z katalánského volného prosaického překladu Verdaguerova! Tedy ne z originálu, ne veršem, ne formou originálu! To je děs!"
Eseje:
- BOUŠKA, Sigismund. "J. Verdaguer a jeho význam v literatuře katalánské". In: Hlídka literární, 1894-95.
- BOUŠKA, Sigismund. "Básník mučedník". In: Život, čísla 9-12, 1906.
Knižní překlady:
- LLULL, Ramon. Kniha o příteli a miláčku [Llibre del amic i amat]. Praha: Malvern, 2004.
- VERDAGUER, Jacint. Sen sv. Jana [Lo somni de Sant Joan]. Praha: J. Otto, 1893.
- VERDAGUER, Jacint. Květy Mariiny [Flors de Maria]. Prostějov: Nový život, 1906.
- VERDAGUER, Jacint. Eucharistie [Eucarístiques]. Prostějov: Archa, 1914.
Překlady v časopisech:
- BALAGUER, Víctor. "A Provença". In: Obzor, 1891.
- COSTA I LLOBERA, Miquel. "El pi de Formentor". In: Meditace, 1911.
- LLULL, Ramon. "Lo desconhort". In: Meditace, 1908.
- LLULL, Ramon. "Plany de la Verge, Lo desconhort, Cant de Ramon". In: Nový Obzor, 1911.
- VERDAGUER, Jacint. "La magrana". In: Nový život, 1897.
- VERDAGUER, Jacint. "Antologia d'Eucarístiques". In: Nový Obzor, 1911.
Žádné komentáře:
Okomentovat