V předchozím článku jsme se podrobněji podívali na samotné počátky české katalanistiky. Přelom 19. a 20. století rozvoji vzájemných kulturních vztahů mezi českými a katalánskými zeměmi přál. Kromě Sigismunda Boušky a Jaroslava Vrchlického tu však byla i další skupina překladatelů, díky nimž se české publikum ještě před I. světovou válkou mohlo docela dobře seznámit se soudobou katalánskou literaturou. Nejvýznamnějším z těchto překladatelů byl bezesporu Antonín Pikhart, dnes považovaný za vůbec prvního "profesionálního" hispanistu a katalanistu. Kromě něj se podíváme i na další dvě zajímavé a dnes takřka neznámé osobnosti působící na poli katalánsko-českého překladu před I. světovou válkou.
ANTONÍN PIKHART (1861-1909)
 |
| Antonín Pikhart (Foto: wikipedia.org) |
Pikhart se přitom španělsky naučil jako samouk ve volném čase, kterého měl jako soudce relativně dost, nicméně brzy se vypracoval na jakéhosi prvního "profesionálního" českého hispanistu. Do češtiny přeložil díla řady slavných španělských autorů (Valera, Zorrilla, Pardo Bazán, Pérez Galdós) a dokonce se roku 1899 stal vůbec prvním, kdo do češtiny převedl přímo ze španělštiny slavný Cervantesův román Don Quijote de la Mancha (již předtím existovalo několik českých překladů, ale ty byly pořízeny z německých či francouzských překladů). Za průkopníka je považován i v případě uvedení latinskoamerické literatury na český trh, když v roce 1908 publikoval překlad románu María kolumbijského romanopisce Jorge Isaacse. Za svůj relativně krátký život přeložil několik desítek děl španělské literatury a ve své době byl skutečně jedním z největších odborníků na španělštinu v českých zemích.
Poněkud méně známý je jeho nesmírný přínos české katalanistice. Díky vynikající znalosti španělštiny pro Pikharta nebylo až tak těžké si záhy osvojit i jazyk národa, k němuž, sám velký český vlastenec, pociťoval velké sympatie. Jeho nejvýznamnějším překladatelským počinem z katalánštiny do češtiny byly bezpochyby dvě divadelní hry dramatika Àngela Guimerà, přičemž ta nejslavnější z nich (Terra baixa) se dočkala i vřelého uvedení na scéně pražského Národního divadla. Jak je vidět ze seznamu níže, v dobových periodikách Pikhart seznámil české čtenáře s plejádou soudobých katalánských autorů. Za pozornost stojí i jeho stať O literatuře katalánské, kterou roku 1906 publikoval v časopise Osvěta. V ní českým čtenářům stručně nastínil dějiny katalánsky psané literatury. Dílo samotné vyvolalo určitou polemiku v českých katalanistických kruzích (rozuměj: u Sigismunda Boušky) - Bouška si stěžoval, že Pikhart ve stati zcela ignoruje jeho předchozí práci. Slibně rozjetá Pikhartova překladatelská i životní dráha však nečekaně skončila v prosinci 1909, kdy podstoupil banální operaci, při níž se do jeho těla dostala infekce, které po několika dnech podlehl. Když se podíváme na rytmus Pikhartových překladů z katalánštiny během posledních let jeho života, můžeme jen s povzdechem odhadovat, kolik zajímavých děl katalánské literatury ještě mohl českým čtenářům zprostředkovat, kdyby...
Esej:
- PIKHART, Antonín. "O literatuře katalánské". In: Osvěta, číslo 1, 1906.
Knižní překlady:
- GUIMERÀ, Àngel. V nížině [Terra baixa]. Praha: Máj, 1907, 1921.
- GUIMERÀ, Àngel. Moře a nebe [Mar i cel]. Praha: Jan Otto, 1909.
Překlady v časopisech:
- ALADERN, Josep. "Moneda enterrada". In: Hlas národa, 1907.
- ARIBAU, Bonaventura Carles. "La Pàtria". In: Hlas národa, 1904.
- BOSCH DE LA TRINXERIA, Carles. "Records de la tardor". In: Hlas národa, 1907.
- CATALÀ, Víctor. "Ànimes mudes; L'agonia; L'empelt; La vella". In: Hlas národa, 1906-09.
- COSTA I LLOBERA, Miquel. "Les matines". In: Hlas národa, 1906.
- GUIMERÀ, Àngel. "Un nou jueu". In: Hlas národa, 1906.
- OLLER, Narcís. "Amargors de l'art; El vaillet de pa; La mort d'en Tallada; Un jugador". In: Hlas národa, 1906.
- RIERA I BERTRAN, Joaquim. "La molinera Blanca". In: Národní politika, 1905.
- RUYRA, Joaquim. "Les senyoretes del mar". In: Hlas národa, 1906.
- RUYRA, Joaquim. "La vetlla dels morts". In: Národní politika, 1906.
- RUYRA, Joaquim. "La xucladora". In: Květy, 1906.
- VERDAGUER, Jacint. "El pi de les tres branques". In: Hlas národa, 1904.
- VERDAGUER, Jacint. "Al peu de la lletra; El llop; Els savis prudents de Piteus". In: Noviny mládeže, 1904-05.
 |
| Jacint Verdaguer patřil na přelomu 19. a 20. stol. v českých zemích k nejpřekládanějším autorům a ve Vrchlického překladu stál i u samotného zrodu česko-katalánských literárních vztahů. (Foto: Dílo Květná prósa, překlad Otokar J. Janota) |
O. S. VETTI (1861-1942)
 |
| Alois Koudelka (Foto: wikipedia.org) |
Nesmírně zajímavou postavou byl v českém překladatelském světě počátku 20. století moravský katolický farář Alois Koudelka. Rodák z Kyjova působil od roku 1884 působil jako kněz na různých místech Moravy, zároveň se však proslavil jako jeden z největších tehdejších polyglotů. Měl aktivní znalost až 30 jazyků, jeho překladatelská činnost je tak více než rozmanitá. Své překlady publikoval zejména v časopisech, některé vyšly i knižně. Zajímavé je i to, že Koudelka překládal pod mnoha různými pseudonymy (A. K. Nikolčický, Bohuš Pracký, Fokr Chdzudz apod.), z nichž nejznámějším byl "O. S. Vetti". Tento pseudonym začal používat poté, co byl jmenován čestným členem bučovického spolku Osvěta a je jím podepsán i pod svým jediným překladem z katalánštiny - román Za to živobytíčko [Rokycany: Josef B. Zápotočný, 1915; v orig. Per la vida], jehož autorem byl katalánský spisovatel Josep Pous i Pagès.
Alois Koudelka překládal takřka ze všech evropských jazyků. Asi nejvíce překladů pořídil z finštiny, estonštiny či maďarštiny, byl též prvním, kdo do češtiny pořídil první přímé překlady z arménštiny, gruzínštiny či turečtiny. Na věčnou otázku, jak se dokázal naučit tolik řečí, odpovídal prostě: "Učil jsem se pořád. Ráno před mší, u oběda, na dlouhých procházkách odpoledne i večer (...) Nejdřív jsem se vždy hleděl naučit gramatiku, potom jsem se naučil slovník, potom vazbu vět a slov a už jsem se pustil do překládání. Někdy to bylo ovšem těžké. Tak například jsem si musel sám sestavit islandsko-český slovník, a to přes islandsko-dánský slovník. Nebo jsem si sám sepsal gruzínskou mluvnici. Většinou mi pomáhali cizí spisovatelé a nakladatelé tím, že mi poslali nějakou knihu, ze které se dalo cizí řeči nejlépe naučit" (PLAV, 12/2007). Kněžskou dráhu ukončil v roce 1933, zbytek života prožil v Augustiniánském klášteře v Brně, kde v prosinci 1942 zemřel.
OTOKAR JANOTA (1882-1919)
PhDr. Otokar Jindřich Janota byl pražský romanista, který se po studiích na univerzitách v Praze, Říme a Lausanne stal nejprve středoškolským pedagogem a později lektorem španělštiny na Karlově univerzitě. Podle dostupných informací se ve své odborné praxi zabýval zejména evropsky orientovanou romanistikou, zatímco latinskoamerická témata údajně nevyhledával. Proto je vcelku paradoxní, že u nás je dodnes známý zejména díky svému překladu slavného peruánského dramatu Ollantay (Praha: J. Otto, 1915) a neméně zajímavé příručce o kečuánštině - Španělská mluvnice jazyka peruánského (Praha: Král. čes. spol. nauk, 1908). Prakticky neznámý je dnes jeho skromný příspěvek k překladům katalánské literatury. V roce 1916 vyšla v nakladatelství V. Kotrba v Praze v edici "Zábavy večerní" kniha sestavená ze tří menších útvarů, z nichž jedním byl i krátký soubor vzpomínek a dojmů katalánského básníka Jacinta Verdaguera, v češtině nazvaný Květná prósa (viz obrázek nahoře). Jak už víme z předchozího článku, Janota do češtiny převedl například i Mistralovu báseň Nerto (Praha: V. Kotrba, 1912), nicméně učinil tak prostřednictvím Verdaguerova katalánského překladu. Bohužel ani Janota na světě nepobyl příliš dlouho, a tak je i v jeho případě nasnadě otázka, jestli by v případě delšího života česko-katalánské literární vztahy nestihl ještě nějakým tím překladem obohatit.
Žádné komentáře:
Okomentovat