Fets del Palau de la Música

V květnu 1960 se španělský diktátor Francisco Franco ve spolupráci s tehdejším barcelonským starostou J. M. Porciolesem pokusil v rámci tzv. Operació Catalunya naklonit si část katalánského veřejného mínění tím, že Barceloně udělil větší obecní autonomii, věnoval městu pevnost na kopci Montjuïc a uspořádal zde i několik výjezdních zasedání své vlády. Franco tak reagoval na nepříjemný incident z června 1959, kdy tehdejší šéfredaktor známého deníku La Vanguardia, Luis Martínez de Galinsoga (1891-1967), neskousl, že mše, jíž se zúčastnil v jednom z barcelonských kostelů, byla vedena v katalánštině. Při východu z kostela tak jen naštvaně utrousil památnou větu "Todos los catalanes son una mierda" (ve volném českém překladu něco ve stylu: Všichni Katalánci jsou zasrané svině). 

Galinsogův výrok se v následujících měsících rozkřikl po celém Katalánsku a zejména pravicově laděná frankistická opozice začala známý katalánský deník postupně bojkotovat. Galinsoga se sice v pozici šéfredaktora udržel až do února 1960, nicméně pak byl přeci jen frankistickou vládou odvolán. Pro deník měl bojkot nedozírné následky. Během několika málo měsíců přišel o 20 000 abonentů, denní počet výtisků spadl až o 30 000 a celý problém dolehl i na obsahovou stránku média, které kvůli bojkotu muselo redukovat i počet stran. Zatímco z levicově orientované opozice si Franco vesměs nic nedělal, pravicově orientované kruhy katalánské buržoazie a jejich smýšlení o diktatuře si musel alespoň trochu předcházet. Proto ten humbuk v květnu 1960. Součástí tzv. Operació Catalunya měl být i koncert místního hudebního sboru Orfeó Català u příležitosti stého výročí narození velkého katalánského básníka Joana Maragalle. Tento koncert se konal 19. května 1960 v barcelonském Paláci katalánské hudby (Palau de la Música Catalana) za přítomnosti hned několika frankistických ministrů a dalších pohlavárů režimu.

Ačkoliv měla být oslava velkého básníka Maragalle jedním z ústupků jinak tvrdě potlačované katalánské kultuře, přesto úřady hudebnímu sboru jen několik dní před akcí nakonec zpěv jedné z Maragallových nejznámějších básní nepovolily. Šlo o píseň El cant de la senyera, jež mnozí katalánští vlastenci tehdy i dnes považují za jednu ze svých národních hymen a která dříve pravidelně ukončovala koncertní vystoupení zmíněného hudebního tělesa. V publiku však toho památného večera seděla i řada zástupců frankistické opozice, která se rozhodla národní píseň zapět alespoň v hledišti. Kromě zpěvu zakázané písně došlo v publiku i k rozdávání letáčků s potměšilým titulkem Us presentem el general Franco (česky: Představujeme Vám generála Franka). Tento pamflet, který bychom v českém prostředí mohli alespoň zčásti přirovnat kupříkladu k Chartě 77, upozorňoval na zkorumpovanost režimu, chybějící svobodu a potlačování základních lidských práv ve frankistickém Španělsku.

Ještě v průběhu večera bylo pozatýkáno několik výtržníků, z nichž později frankistická policie i za použití mučení dostala jména organizátorů celé události a autorů zmíněných protirežimních letáčků. Policie se tak záhy dostala až k autorovi žalujícího textu, jímž nebyl nikdo jiný než pozdější katalánský premiér Jordi Pujol. Narychlo svolaný vojenský tribunál Pujola odsoudil na sedm let odnětí svobody, z nichž si dotyčný odseděl takřka tři. O událostech v barcelonském Paláci katalánské hudby ("Fets del Palau de la Música") se tehdy v malém sloupku zmínily i některé světové deníky, kupříkladu The New York Times. Podle Pujola šlo o první vítězství katalánského nacionalismu nad frankistickým režimem. Franco tehdy i kvůli tomuto incidentu opustil Katalánsko o několik dní dříve, než měl v plánu. Jordi Pujol po Frankově smrti zastával úřad katalánského premiéra, a to úctyhodných 23 let (1980-2003).

Takto vypadal zmíněný pamflet Us presentem el general Franco (Foto: www.eltemps.cat)