Jsou tomu již takřka dva roky, co jsme se na blogu Catalunya 2011 vydali po stopách slavných barcelonských bordelů. I v druhém dílu tohoto putování opět zamíříme především do 20. a 30. let minulého století. A ačkoliv místem s největší koncentrací hříchu byl jednoznačně jihovýchodní cíp čtvrti Raval, dnes začneme na druhé straně slavné Rambly, nedaleko známého náměstí Plaça Reial.
CHALET DEL MORO
 |
| Fasáda domu, v němž sídlil Chalet del Moro, (Foto: barcelofilia.blogspot.com) |
Jedním z nejslavnějších barcelonských bordelů v meziválečných časech byl Chalet del Moro (česky: Maurský dům), nazvaný tak původně podle fasády v tzv. neomudéjarském stylu. Dům, nacházející se na adrese Passatge de la Pau 3, byl postaven roku 1873 původně jako městské lázně v orientálním stylu.
Roku 1914, pár měsíců po vypuknutí I. světové války, se však jistý německý magnát, který do Barcelony utekl právě před válečnými útrapami a jehož identita není dodnes zcela zřejmá, rozhodl přebudovat zmiňované lázně na luxusní nevěstinec. Katalánsku se právě díky válce ekonomicky dařilo, a tak ve městě rostla poptávka po luxusu ve všech sférách života. A faktem je, že zejména v oblasti prostituce Barcelona nabízela jen zaplivané špeluňky, v nichž panovaly přímo otřesné hygienické podmínky.
Vytvořit tak ve městě opravdový "bordel na úrovni" bylo vlastně hlavním cílem neznámého Němce. Ten se navíc rozhodl využít původní inspirace stavby a při rozsáhlé rekonstrukci z obyčejného domu v jeho interiéru vytvořit impozantní napodobeninu orientálního paláce; proto se místu začalo říkal Chalet del Moro. Dokonalou náhražku pohádky Tisíce a jedné noci dokreslovaly i všudypřítomná orientální hudba a dívky oděné ve stylu tureckého harému. Nedílnou součástí pracovní uniformy číšníků zas byly klasické turbany. Platily zde též velmi přísné hygienické standardy. Hlavně v prvních letech svého fungování sloužil bordýlek Chalet del Moro i k uzavírání obchodů - můžeme tak bez nadsázky prohlásit, že v daném místě se často rozhodovalo o nějakém tom procentu katalánského HDP.
Zlaté období podnik prožil ve 20. a 30. letech 20. století, kdy spolu s Madame Petit patřil k nejdražším a nejelegantnějším bordelům v Barceloně. Podobně jako i v případě Madame Petit, velký úpadek přišel se španělskou občanskou válkou (1936-1939), i když nakonec nevěstinec přežil ještě takřka dvě dekády, až musel, stejně jako necelá stovka dalších barcelonských bordelů, nadobro zavřít v březnu 1956, kdy byla ve Španělsku oficiálně zakázána prostituce. Nutno ale dodat, že poválečný Chalet del Moro měl s tím předválečným společné jen máloco. Z kdysi elegantního a vyhlášeného podniku se stal jeden z bordelů té nejnižší kategorie. Většina původních pracovnic stejně jako slavná orientální dekorace zmizely spolu s válkou. Jeho poválečné znovuotevření se dokonce často ospravedlňovalo tím, že po ulicích Barcelony se stále ještě potulovala velká spousta členů marockých legií, které Frankovi významně napomohly k vítězství ve válce, a tak bylo záhodno jim podobný podnik zřídit, aby na ulicích nedocházelo k hromadnému a divokému znásilňování. Nicméně to už také mohou být jen městské legendy. Po uzavření bordelu v roce 1956 budova ještě několik let sloužila jako autodílna a bytový dům. Roku 1991 se bývalý orientální palác poroučel k zemi a na jeho místě vyrostla moderní bytová zástavba.
 |
| Dnešní pohled do ulice Passatge de la Pau (Foto: www.lavanguardia.com) |
CAL MANCO
Jak už bylo řečeno, skutečným barcelonským rájem prostituce byla v první třetině 20. století především jižní část čtvrti Raval. Mezi ulicemi carrer de l'Arc del Teatre a Portal de Santa Madrona byla koncentrována většina tehdy nejslavnějších bordelů: Madame Petit, La Criolla, La Sevillana a Cal Manco. Zatímco Madame Petit byl podnik zacílený spíše na bohatší klientelu, méně známější La Sevillana byla přizpůsobena střední třídě. Nejslavnějším zástupcem mezi "nevěstinci pro chudé" byl jednoznačně Cal Manco.
Majitelem nejlevnějšího ravalského bordelu, jenž na ulici Portal de Santa Madrona 22 fungoval ve 20. a 30. letech minulého století, byl jistý Rafael Salvà, přezdívaný "El Manquet", jemuž tehdy patřilo ještě několik dalších podobně laděných podniků v okolí. Salvà byl městskými kronikáři popisován jako "tlustý a aktivní chlápek, vášnivý čtenář a obdivovatel španělského spisovatele Pía Barojy". Kronikáři dále Cal Manco líčí jako objekt s velkým oprýskaným sálem plným upocených vesničanů s mozolnatýma rukama. A uprostřed toho všeho otřískané pianino. Nutno podotknout, že Cal Manco byl levným podnikem zejména z toho důvodu, že specialitou a v podstatě jedinou provozovanou činností místních "zaměstnankyň" byl pouze orální sex (v ceně 3 peset). Přesně to však bylo tím, co Cal Manco tolik proslavilo. O víkendech se před vchodem tvořily dlouhé fronty a podle všeho doupětem neřesti v takových dnech prošlo až 5 000 mužů, přičemž některé z pracovnic se tak během směny musely vypořádat až s pětistovkou klientů. Bordel nakonec zavřel v průběhu španělské občanské války, roku 1938.
Více informací:
Žádné komentáře:
Okomentovat