Když je řeč o "městě sedmi pahorků", nejspíš každý si pod tímto pojmem okamžitě představí Řím. Avšak stačí jen trochu zapátrat po síti a najednou tu máme desítky světových metropolí, které se chlubí tím, že spočívají na sedmi pahorcích. Athény, Ammán, Brusel, Edinburgh, Istanbul, Jeruzalém, Kampala, Kišiněv, Lisabon, Moskva či Vilnius - seznam sedmipahorkových měst je obsáhlý. Tak trochu nenápadně je však mezi nimi skrytá i katalánská metropole. Na první pohled to totiž není úplně patrné, ale Barcelona se dnes opravdu rozkládá na sedmi pahorcích. A vězte, že ani Montjuïc ani Tibidabo mezi ně nepatří!
Jak je tomu ale i u mnoha výše zmíněných měst, ono těch pahorků většinou stejně není jen sedm. Ale nepředbíhejme. Katalánská metropole leží na tzv. Barcelonské planině (Pla de Barcelona). Ta je ze severu ohraničena řekou Besòs, na jihu řekou Llobregat, na východě Středozemním mořem a na západě pohořím Collserola s nejvyšším vrcholem Tibidabo. Vše mezi tím je tedy planina, z níž výrazně vystupuje jen několik kopečků. Těch nad 100 metrů je pak skutečně sedm, i když dva z nich dnes již zcela podlehly urbanizaci. A pak tu máme ještě jeden (koneckonců i onen slavný Řím má svůj zvláštní "osmý pahorek"), jenž svou minimální výšku kompenzuje maximálním historickým významem.
 |
| Nejviditelnější z barcelonských pahorků (Foto: Betevé) |
1. TURÓ DEL CARMEL (266 m)
Jak už bylo řečeno, vrcholy Montjuïc (173 m) i Tibidabo (512 m) mají v rámci Barcelony poněkud specifické a značně hraniční postavení. Všech sedm pahorků tak musíme hledat opravdu jen v rámci Barcelonské planiny jako takové. Tři nejvyšší z nich (Turó del Carmel, Turó de la Rovira a Turó de la Creueta del Coll) jsou geologicky vzato předsunutou součástí pohoří Collserola a všechny nabízí fantastické 360° rozhledy na Barcelonu. Nejvyšší z nich, Turó del Carmel (266 m), je znám kvůli svému holému vrcholku také jako Muntanya Pelada (Lysá hora). Podobně ještě před více než 100 lety vypadal i slavný Park Güell, jenž se rozkládá na jednom z jeho úbočí a který je dnes tak krásně porostlý vegetaci jen díky ambicióznímu plánu Antoniho Gaudího. Své oficiální jméno získal kvůli svatyni Mare de Déu del Mont Carmel, která vznikla na jednom z jeho úbočí roku 1864. Kopec se stal též důležitou součástí místní literatury. Své romány do tohoto prostředí situují kupříkladu spisovatelé Juan Marsé a David Castillo.
Turó del Carmel nabízí v současnosti jedny z nejlepších výhledů na skutečně celou Barcelonu, jeho vrchol však není tak snadno dostupný jako sousední Turó de la Rovira, což v praxi znamená, že tu narazíte jen na minimum turistů. Asi nejrychleji se na vrchol dostanete z carrer Santuari mezi popisnými čísly 81 a 85 - na jedné straně je tu velká proluka s výtahem vedoucím dolů do ulice carrer Murtra, na druhé straně trochu tajemně vypadající, polorozpadlé schody, které zdánlivě nevedou nikam. Po těch se vydáte a pak už míříte jen a jen vzhůru odměnou vám bude jeden z nejexkluzivnějších pohledů na město. Další možností je pozvolnější stoupání od baru Delicias na carretera del Carmel, kam se snadno dopravíte autobusy 24, 92 a V17.
Turó del Carmel nabízí v současnosti jedny z nejlepších výhledů na skutečně celou Barcelonu, jeho vrchol však není tak snadno dostupný jako sousední Turó de la Rovira, což v praxi znamená, že tu narazíte jen na minimum turistů. Asi nejrychleji se na vrchol dostanete z carrer Santuari mezi popisnými čísly 81 a 85 - na jedné straně je tu velká proluka s výtahem vedoucím dolů do ulice carrer Murtra, na druhé straně trochu tajemně vypadající, polorozpadlé schody, které zdánlivě nevedou nikam. Po těch se vydáte a pak už míříte jen a jen vzhůru odměnou vám bude jeden z nejexkluzivnějších pohledů na město. Další možností je pozvolnější stoupání od baru Delicias na carretera del Carmel, kam se snadno dopravíte autobusy 24, 92 a V17.
2. TURÓ DE LA ROVIRA (262 m)
Jen o pouhé čtyři metry nižší Turó de la Rovira se v posledních letech stal jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů katalánské metropole. Všichni teď znají "bunkry", odkud jsou úchvatné výhledy na Barcelonu a kde se každý večer poctivě chlastá. O tom všem už jsme ostatně psali ve zvláštním článku. Kopec s dlouhou historií na svém vrcholku často vítal nově příchozí. Svého času se tu usídlil jeden iberský kmen, v časech občanské války tu byla umístěna protiletadlová baterie, zatímco po válce se tu začali masivně usazovat přistěhovalci z jiných částí Španělska, takže Turó de la Rovira se proměnil v jakousi slumovou čtvrť bez pořádné kanalizace, zato s velkolepým výhledem. Před několika lety tu barcelonská radnice zřídila muzejní prostor pod širým nebem, čímž vrcholek učinila mnohem přístupnějším. Výsledkem je nová barcelonská turistická atrakce, která značně kontrastuje se situací, kdy ještě před pár lety byly tyto vrcholky považovány za "pozapomenuté". I sem se snadno dostanete autobusy 24, 92 či V17 a následně od baru Delicias po ulici carrer Mühlberg pořád nahoru.
3. TURÓ DE LA CREUETA DEL COLL (245 m)
V závětří za oběma předchozími se krčí třetí nejvyšší vrchol kopcovité zóny známé pod souhrnným názvem Els Tres Turons, Creueta del Coll (245 m). Respektive jeho polovina. Značná část kopce totiž už neexistuje, protože místo sloužilo dlouhá léta jako lom. Vytěžená žula posloužila k výstavbě řady okolních čtvrtí. Kámen se tu dobýval až do druhé poloviny 20. století, roku 1987 se z bývalého kamenolomu stal veřejný park, jemuž vévodí velká vodní plocha spolu se zavěšeným 54tunovým betonovým blokem s názvem Elogio del agua od baskického sochaře Eduarda Chillidy. Z leteckého pohledu může park trochu připomínat centrální náměstí v Parku Güell, což je možná důvodem, proč i sem občas zabloudí nějaký ten ztracený turista. Samotný vrcholek bývalého kamenolomu je nejlépe dosažitelný z metra El Coll/La Teixonera (L5) a pak ulicemi carrer Lorda a carrer Morató a následně ještě pár desítek metrů prašnou "horskou" cestičkou. Výborně je celý hřeben přístupný i z Passatge de Manlleu. Na vrcholku Creueta del Coll se nachází železný kříž a výhled, jenž zachycujeme na následujícím obrázku.
V závětří za oběma předchozími se krčí třetí nejvyšší vrchol kopcovité zóny známé pod souhrnným názvem Els Tres Turons, Creueta del Coll (245 m). Respektive jeho polovina. Značná část kopce totiž už neexistuje, protože místo sloužilo dlouhá léta jako lom. Vytěžená žula posloužila k výstavbě řady okolních čtvrtí. Kámen se tu dobýval až do druhé poloviny 20. století, roku 1987 se z bývalého kamenolomu stal veřejný park, jemuž vévodí velká vodní plocha spolu se zavěšeným 54tunovým betonovým blokem s názvem Elogio del agua od baskického sochaře Eduarda Chillidy. Z leteckého pohledu může park trochu připomínat centrální náměstí v Parku Güell, což je možná důvodem, proč i sem občas zabloudí nějaký ten ztracený turista. Samotný vrcholek bývalého kamenolomu je nejlépe dosažitelný z metra El Coll/La Teixonera (L5) a pak ulicemi carrer Lorda a carrer Morató a následně ještě pár desítek metrů prašnou "horskou" cestičkou. Výborně je celý hřeben přístupný i z Passatge de Manlleu. Na vrcholku Creueta del Coll se nachází železný kříž a výhled, jenž zachycujeme na následujícím obrázku.
 |
| Pohled z vrcholku Turó de la Creueta del Coll, vrcholek nalevo je Turó del Carmel (2014) |
4. TURÓ DEL PUTGET (183 m)
Výše zmíněnou trojici odděluje od vrcholku Putget (někdy též psáno Putxet) údolí tvořené ulicemi Avinguda de Vallcarca a Avinguda de la República Argentina. Při pohledu směrem k moři máme po levé straně cestu ke komplexu Tres Turons a Parku Güell, zatímco napravo, kam žádný z turistů ze stanice metra Vallcarca (L3) nikdy nemíří, se tyčí Turó del Putget. Je přístupný relativně snadno - z metra Vallcarca stačí popojít až k mostu Viaducte de Vallcarca, odkud vede nenápadná ulička carrer de Claudi Sabadell. Tudy vás už jezdící schody dopraví takřka až před jeden z vchodů do parku (Jardins del Turó del Putxet). Část kopce je již kompletně urbanizována, jen vrchol má v současnosti tuto podobu zelené zóny, která od rokU 1970 slouží jako veřejný park. Hlavně v parných létech je toto místo zárukou příjemného stínu, nicméně velká koncentrace stromů je zároveň důvodem slabších výhledů na město. Existuje tu sice pár vyhlídkových ploch, ale velkou část zorného pole vám bude zakrývat místní vegetace.
5. TURÓ DE LA PEIRA (138 m)
Trochu stranou všeho dění, v obvodu Nou Barris se nachází v pořadí pátý barcelonský pahorek. 138 metrů vysoký Turó de la Peira je dnes též z větší části zastavěný, i když jeho vrcholek obklopuje už od roku 1936 takřka osmihektarový veřejný park (Parc del Turó de la Peira). Pozemky dříve patřily markýze z Castellbell, přičemž část z nich sloužila jako kamenolom, což je dodnes nejvíc patrné kupříkladu při pohledu z místního fotbalového hřiště. Nahoru se nejsnáze dostanete ze stanice metra Vilapicina (L5)a pak po carrer Canfranc. Vrcholek korunuje železný kříž, odkud se můžete rozhlédnout po části Barcelony, ale podobně jako v případě Turó del Putget budou část výhledu clonit stromy. Když už zavítáte do těchto končin, nenechte si ujít ani vedlejší čtvrť Can Peguera, jejíž jednopatrové, malebné dělnické domečky tvoří zajímavý kontrast k okolním bytovým domům.
6. TURÓ DE MONTEROLS (127 m)
Turó de Monterols patří k těm nejméně známým barcelonským pahorkům jednoduše proto, že letitá zástavba ho takřka celý ukryla pod železobetonový či asfaltový plášť. Jen vrcholek samotný zůstal ušetřen a od roku 1940 zde existuje relativně malý park (Parc de Monterols). Při pohledu z výšky je jasně patrné, jak je park, jenž sám o sobě nedosahuje ani rozlohy monumentální zóny Parku Güell, zcela obklopen vysokými bytovými domy ulic Muntaner, Copèrnic a Hercegovina. V praxi tedy výhledy na město nulové, výhodou je alespoň autenticita, neboť do tohoto parku opravdu nikdo kromě místních nechodí. Přístupné vlakem FGC, stanice Pàdua.
7. TURÓ DE MODOLELL (108 m)
Jen pár desítek metrů jižně se nachází poslední z mýtických sedmi pahorků. Více než stometrový Turó de Modolell se však již dávno ztratil pod divokou zástavbou, takže kopec jako takový je dnes jen stěží postřehnutelný. Jeho vrcholek se nachází přibližně na křižovatce ulic Copèrnic a Vallmajor, na místě kláštera Santa Maria Magdalena, nicméně okolní zástavba působí tak kompaktně, že si zkrátka přítomnost na jednom z barcelonských pahorků neuvědomíte ani přímo na místě. Když už tu ale budete, můžete se alespoň pokochat neogotickým kostelem, jenž je nejviditelnější součástí zmiňovaného kláštera. Zde zároveň končí i možná procházka po všech sedmi vrcholcích. Jak vidno z níže umístěné mapky, není problém naplánovat si uprostřed betonové džungle malou terénní výpravu, která by zahrnovala všech sedm pahorků. Při začátku na Turó de la Peira a následné cestě přes všechny vrcholky až k Turó de Modolell jde o výšlap na přibližně 14 kilometrů s kumulovaným převýšením asi 660 metrů. Alternativní a proaktivní způsob, jak za jediné odpoledne poznat velký kus Barcelony!
(8. MONT TÀBER)
Nutno dodat, že žádný z oněch sedmi pahorků si nemůže ani v nejmenším zadat se symbolickým a historickým významem svých římských příbuzných. S nimi je v tomto ohledu srovnatelný snad jen ten osmý barcelonský - necelých 17 metrů vysoký Mont Tàber. V dnešní zástavbě jde samozřejmě o zcela zanedbatelnou kótu, nicméně právě zde se začala psát skutečná historie katalánské metropole. A paradoxně toho má mnoho společného právě se svým italským protějškem. Když totiž Barcelonskou planinu před více než 2 000 lety poprvé objevili Římané, musel se jim naskytnout dnes zcela nepředstavitelný pohled na všechny výše zmíněné pahorky, jak se v dáli tyčí nad takřka nezvlněnou rovinou. Ta byla v blízkosti moře narušena jen na jediném místě. 16,9 metrů vysoký kopeček Mont Tàber se proto okamžitě stal strategickou volbou číslo jedna na rozbití tábora. Tak vznikla pár let před začátkem našeho letopočtu římská kolonie Barcino s hlavním chrámem přímo na vrcholku kopce. Nejvyšší bod kopce dnes připomíná pamětní deska na průčelí domu s č. p. 10 na ulici carrer del Paradís, tedy přesně tam, kde se dnes nacházejí zbytky Augustova chrámu...
5. TURÓ DE LA PEIRA (138 m)
Trochu stranou všeho dění, v obvodu Nou Barris se nachází v pořadí pátý barcelonský pahorek. 138 metrů vysoký Turó de la Peira je dnes též z větší části zastavěný, i když jeho vrcholek obklopuje už od roku 1936 takřka osmihektarový veřejný park (Parc del Turó de la Peira). Pozemky dříve patřily markýze z Castellbell, přičemž část z nich sloužila jako kamenolom, což je dodnes nejvíc patrné kupříkladu při pohledu z místního fotbalového hřiště. Nahoru se nejsnáze dostanete ze stanice metra Vilapicina (L5)a pak po carrer Canfranc. Vrcholek korunuje železný kříž, odkud se můžete rozhlédnout po části Barcelony, ale podobně jako v případě Turó del Putget budou část výhledu clonit stromy. Když už zavítáte do těchto končin, nenechte si ujít ani vedlejší čtvrť Can Peguera, jejíž jednopatrové, malebné dělnické domečky tvoří zajímavý kontrast k okolním bytovým domům.
 |
| Pohled na Parc de Monterols z carrer de Copèrnic, vpravo vzadu Turó del Putget a Turó del Carmel (Foto: Betevé) |
6. TURÓ DE MONTEROLS (127 m)
Turó de Monterols patří k těm nejméně známým barcelonským pahorkům jednoduše proto, že letitá zástavba ho takřka celý ukryla pod železobetonový či asfaltový plášť. Jen vrcholek samotný zůstal ušetřen a od roku 1940 zde existuje relativně malý park (Parc de Monterols). Při pohledu z výšky je jasně patrné, jak je park, jenž sám o sobě nedosahuje ani rozlohy monumentální zóny Parku Güell, zcela obklopen vysokými bytovými domy ulic Muntaner, Copèrnic a Hercegovina. V praxi tedy výhledy na město nulové, výhodou je alespoň autenticita, neboť do tohoto parku opravdu nikdo kromě místních nechodí. Přístupné vlakem FGC, stanice Pàdua.
7. TURÓ DE MODOLELL (108 m)
Jen pár desítek metrů jižně se nachází poslední z mýtických sedmi pahorků. Více než stometrový Turó de Modolell se však již dávno ztratil pod divokou zástavbou, takže kopec jako takový je dnes jen stěží postřehnutelný. Jeho vrcholek se nachází přibližně na křižovatce ulic Copèrnic a Vallmajor, na místě kláštera Santa Maria Magdalena, nicméně okolní zástavba působí tak kompaktně, že si zkrátka přítomnost na jednom z barcelonských pahorků neuvědomíte ani přímo na místě. Když už tu ale budete, můžete se alespoň pokochat neogotickým kostelem, jenž je nejviditelnější součástí zmiňovaného kláštera. Zde zároveň končí i možná procházka po všech sedmi vrcholcích. Jak vidno z níže umístěné mapky, není problém naplánovat si uprostřed betonové džungle malou terénní výpravu, která by zahrnovala všech sedm pahorků. Při začátku na Turó de la Peira a následné cestě přes všechny vrcholky až k Turó de Modolell jde o výšlap na přibližně 14 kilometrů s kumulovaným převýšením asi 660 metrů. Alternativní a proaktivní způsob, jak za jediné odpoledne poznat velký kus Barcelony!
 |
| Přibližné umístěné sedmi barcelonských pahorků v rámci města (Foto: Google Maps) |
(8. MONT TÀBER)
Nutno dodat, že žádný z oněch sedmi pahorků si nemůže ani v nejmenším zadat se symbolickým a historickým významem svých římských příbuzných. S nimi je v tomto ohledu srovnatelný snad jen ten osmý barcelonský - necelých 17 metrů vysoký Mont Tàber. V dnešní zástavbě jde samozřejmě o zcela zanedbatelnou kótu, nicméně právě zde se začala psát skutečná historie katalánské metropole. A paradoxně toho má mnoho společného právě se svým italským protějškem. Když totiž Barcelonskou planinu před více než 2 000 lety poprvé objevili Římané, musel se jim naskytnout dnes zcela nepředstavitelný pohled na všechny výše zmíněné pahorky, jak se v dáli tyčí nad takřka nezvlněnou rovinou. Ta byla v blízkosti moře narušena jen na jediném místě. 16,9 metrů vysoký kopeček Mont Tàber se proto okamžitě stal strategickou volbou číslo jedna na rozbití tábora. Tak vznikla pár let před začátkem našeho letopočtu římská kolonie Barcino s hlavním chrámem přímo na vrcholku kopce. Nejvyšší bod kopce dnes připomíná pamětní deska na průčelí domu s č. p. 10 na ulici carrer del Paradís, tedy přesně tam, kde se dnes nacházejí zbytky Augustova chrámu...
 |
| Pamětní deska na místě vrcholu Mont Tàber, carrer del Paradís, 10 (2014) |
Žádné komentáře:
Okomentovat