Jordi Llopart

Svět se o něm poprvé pořádně dozvěděl na Mistrovství Evropy v atletice 1978, které se konalo v Praze. Katalánec Jordi Llopart tehdy zvítězil v závodu na 50 km chůze. Podle deníku El País ze 3. září 1978 šlo o velkolepé vítězství. Llopart dorazil do cíle s téměř dvouminutovým náskokem na druhého Venjamina Soldatěnka, zrovna ve chvíli, kdy stadionem burácela sovětská hymna na počest vítězného kladiváře Jurije Sedycha. České publikum katalánského chodce přivítalo bouřlivým potleskem, který nenáviděnou hymnu rázem přehlušil. Ačkoliv o tom návštěvníci Stadionu Evžena Rošického nejspíš neměli ani tušení, katalánský atlet v tu chvíli přepisoval dějiny. Právě díky němu se Španělsko dočkalo prvních atletických medailí na velkých šampionátech, ačkoliv ta nejdůležitější měla teprve přijít... 

Jordi Llopart nyní a v dobách své největší slávy (Foto. www.elcomercio.es)

Jordi Llopart se narodil 5. května 1952 ve městě El Prat de Llobregat. Vystudoval turismus a domluvil se šesti jazyky, ačkoliv pracovně působil nejdříve jako zdravotník a později jako úředník na radnici v rodném městě. Jeho velkou vášní však byla již od dětství atletika. I když ještě v polovině 60. let zkoušel kratší běžecké tratě, později přesedlal k tehdy ve Španělsku nikterak známé disciplíně chůze. V roce 1976 získal svůj první národní titul v závodu na 20 km, o dva roky později se stal mistrem Španělska i královském závodu na 50 km. Ve stejném roce nakonec ovládl i již zmiňovaný evropský šampionát v bývalém Československu. Na padesátikilometrové trati byl ostatně v domovském Španělsku jen těžko k poražení, neboť v průběhu 80. let přidal dalších sedm titulů, poslední v roce 1991. Nepřekvapí ani fakt, že po několik let držel španělský národní rekord v této disciplíně a dodnes mu patří úctyhodné šesté místo v historických tabulkách v závodech na 30 km chůze.

Nejslavnější okamžik Llopartovy kariéry však přišel na moskevské olympiádě v roce 1980. Katalánský chodec ve finálovém závodu zdolal 50kilometrovou trať jako druhý v pořadí hned za vítězným Němcem Hartwigem Gauderem. Llopartova stříbrná medaile se ale i tak zapsala do španělské atletické historie, protože šlo o vůbec první olympijský cenný kov, který země vybojovala v atletických soutěžích. Může to znít neuvěřitelně, ale Jordi Llopart se opravdu stal prvním španělským (a zároveň katalánským) atletem, který vystoupal na olympijské pódium. A pro svou zemi objevil sport, který do té doby znalo jen pár nadšenců. To vše někde na vrcholu sil. Ačkoliv se zúčastnil ještě následujících olympiád v Los Angeles (1984) a Soulu (1988), nikdy se již medailovým pozicím nepřiblížil. V 80. letech jezdil pravidelně i na atletická mistrovství světa v chůzi, nicméně ani zde nedokázal vyrovnat své největší úspěchy z předchozí dekády. Kariéru ukončil trochu nešťastně na jaře 1992 poté, co neprošel národní kvalifikací na své domácí hry. Vyloženě smutnit však nemusel, neboť záhy se dal na trenérskou dráhu, během níž mu rukama prošlo hned několik nesmírně talentovaných a úspěšných španělských závodníků (např. Daniel Plaza, Basilio Labrador, Jesús Ángel García Bragado či Teresa Linares).

Nutno dodat, že společně se svým legendárním rivalem Josepem Marínem, jenž se taktéž narodil a vyrůstal ve městě El Prat de Llobregat, založili velkou tradici sportovní chůze na Pyrenejském poloostrově. Postupně se jejich cesty rozešli, ale oba u milovaného sportu zůstali i po skončení své profesionální dráhy. Llopart se i na počátku 21. století dále věnoval trenérské činnosti. Působil mimo jiné ve velkoklubu FC Barcelona a v letech 2008-2012 připravoval chodce mexického olympijského týmu. Pak ale přišla krize, Llopart byl rázem bez práce a na chvíli se dokonce stal tak trochu odstrašujícím příkladem toho, že i kdysi oslavovaná sportovní hvězda se může kvůli nepříznivé ekonomické situaci rázem ocitnout v úzkých (viz video). Několik let tak i držitel stříbra z Moskvy 1980 živořil s pouhými 400 € sociální podpory měsíčně, z nichž musel živit taktéž nezaměstnanou manželku a dvě děti. Později se pro něj naštěstí našlo místo u japonské reprezentace. Další úspěchy však nepřidá. Jeden z průkopníků španělské atletiky zemřel 11. listopadu 2020 po prodělaném infarktu.