Joaquim Mir

Při otázce na slavné katalánské malíře jméno Joaquim Mir drtivé většině laické veřejnosti nejspíš nic moc neřekne. Přitom ve své době se v Evropě těšil velkému uznání a v jednu chvíli byl dokonce nejprodávanějším autorem své generace. Mirova vize středomořské krajiny je dodnes záplavou úchvatných barev a tónů, které nabízí právě jen příroda okolo moře, jež odděluje evropský kontinent od afrického. Zároveň byl jediným katalánským i španělským malířem své doby, jemuž se podařilo dosáhnout obrovského přínosu a renovace malířské techniky, ačkoliv na rozdíl od svých souputníků nikdy neopustil rodnou zemi. Podle některých byl Mir po nějakou dobu dokonce tím nejprogresivnějším malířským inovátorem a revolucionářem v celé Evropě. Ačkoliv většinu ze svých více než dvou tisíc obrazů namaloval jen v několika málo oblastech katalánsky hovořícího území, Mirova paleta nám nade vší pochybnost nabízí všechny barvy Středomoří.

Poble escalonat, 1906-1909 (Foto: MNAC) 

OD PROSTĚRADEL K PLÁTNU
Joaquim Mir i Trinxet se narodil na počátku ledna 1873 v samotném centru Barcelony. Jeho otec, Ignasi Mir i Dussol, byl prodejcem látek a bižuterie a po celý život si hýčkal ve své společenské třídě tehdy všeobecně rozšířenou představu, že jeho jediný syn po něm jednou slibně zajetý podnik převezme. Mirova matka, Isabel Trinxet i Casas, pro změnu pocházela z chudé větve jinak skvěle zaopatřené rodiny z městečka Vilanova i la Geltrú. Právě příjmení Trinxet i matčina rodná obec ještě v Mirově životě sehrají svou důležitou roli.

Podobně jako v případě mnoha dalších slavných malířů i Mir projevoval umělecké nadání již od malička. O absolutních malířských začátcích toho v jeho případě mnoho nevíme, snad jen kromě v literatuře se opakujícího klišé o pomalovaných prostěradlech[1]. I jemu trvalo docela dlouho, než si svou vysněnou profesi prosadil přes odpor rodiny. Podstatnou část mládí tak strávil jako podomní prodejce bižuterie a podle všeho si v této pozici v rámci malé rodinné firmy nevedl vůbec špatně. Okolí si ho pamatovalo jako velice výřečného a šarmantního mladého muže[2]. Nakonec si však Mir prosadil svou a začal si svůj velký sen plnit ve výtvarné akademii významného modernistického malíře Lluíse Granera (1863-1929), jenž ho jako první zasvětil do tajů krajinomalby. Mir v té době vyráží malovat do okolí Barcelony. Věrnými kumpány mu jsou malíř Ricard Urgell (1874-1924), známý katalánský spisovatel Prudenci Bertrana (1867-1941), a v neposlední řadě i jeden z nejtalentovanějších umělců své generace, Isidre Nonell (1872-1911). Nonell byl jen o měsíc starší než Mir a shodou okolností oba své mládí prožili jen pár ulic od sebe. Mir i Nonell se tak již od útlého věku stali takřka nerozlučitelnou dvojkou. Jejich přátelství ukončila Nonellova předčasná smrt na skvrnitý tyfus.

Pagesa arrencant cols, 1897 (Foto: MNAC)

L'hort i l'ermita, 1898 (Foto: MNCARS)

HLEDÁNÍ STYLU A PRVNÍ ÚSPĚCHY
Roku 1894 se Mir zapsal na prestižní barcelonskou uměleckou školu Escola de la Llotja, kde se jeho hlavním mentorem stane v Katalánsku tehdy silně respektovaný portrétista Antoni Caba (1838-1907). Spolu s Nonellem během studií založí uměleckou skupinu Colla del Safrà, do níž patřila další čtveřice umělců narozených v Barceloně na počátku 70. let 19. století (Ricard Canals, Ramon Pichot, Adrià Gual a Juli Vallmitjana). Již v této době je také patrné, že Mir si vyloženě užívá malování v exteriérech a jen těžko ho lze dostat do ateliéru. Tak tomu bude po celý zbytek jeho umělecké dráhy. Mir pro svou tvorbu vždy potřebuje unikátní přírodní scenérii a bude pro něj takřka nemožné obrazy dokončit mimo místo, kde je začal malovat[3]. Z tohoto období pochází i jedno z jeho prvních „seriózních“ děl, Sol i ombra (1894), které sice na výstavě školních prací nezískalo žádné ocenění, nicméně plátno zakoupilo regionální zastupitelstvo, čímž se Mirova první veřejná výstava stala zároveň i oficiálním potvrzením jeho umu. 

Poslední roky 19. století jsou spojeny s asi nejzajímavějším distinktivním rysem, který Mira odlišoval prakticky od všech ostatních malířů katalánské secese. Mir byl totiž jediným, kdo za sebou neměl žádnou zahraniční zkušenost. Ať už chudí či bohatí, takřka všichni katalánští umělci z přelomu 19. a 20. století mířili objevovat inspiraci a nové výtvarné techniky buďto do Paříže nebo Říma. Nutno dodat, že i Mir se chtěl vydat podobnou cestou. Hned dvakrát proto zamířil do Madridu, aby se tam ucházel o stipendium na Španělskou výtvarnou akademii v Římě. Ani jeden z těchto pokusů však nedopadl úspěšně, a tak se Mir plně soustředil na vývoj a budování vlastní malířské techniky. Naopak příkladně se mu daří na domácích soutěžích. Dílo L'hort del rector bylo oceněno na III. výstavě výtvarného a užitého umění v Barceloně roku 1896 a podobně laděná olejomalba L'hort i l'ermita (1898) byla o tři roky později oceněna na Národní výstavě výtvarného umění v Madridu. Mir v tomto díle ztvárňuje okolí poustevny sv. Medira nedaleko Barcelony, zatímco se vzdaluje tehdy vládnoucím akademickým představám o krajinářství a výrazem svých živých barev a světelných efektů představuje svou vlastní a nesmírně osobitou verzi impresionismu[4]. Ještě před koncem století Mir naváže spolupráci s časopisy L'Esquella de la Torratxa, Els Quatre Gats či Hispania. Spolu s přáteli z Colla del Safrà relativně pravidelně navštěvuje i legendární barcelonský podnik Els Quatre Gats, kde se scházela tehdejší katalánská bohéma. Svá první díla zde vystavoval i slavný Pablo Picasso[5]. Mir tu prezentoval nesmírně zajímavý obraz La catedral dels pobres (1898), jenž je výjimečný nejen ztvárněním lidských postav, u Mira jev relativně neobvyklý, ale i svou ikonografickou hodnotou – tato veliká olejomalba totiž zachycuje známou Gaudího baziliku Sagrada Família pouhých 16 let od počátku její stavby. Dokončená není dodnes. Mir byl na toto dílo obzvlášť hrdý a vždy ho tak trochu mrzelo, že se mu nedostalo vřelejšího přijetí ze strany tehdejší kritiky[6].

La catedral dels pobres, 1898 (Foto: Colección Carmen Thyssen-Bornemisza)

La joia, 1910 (Foto: MNAC)

 

RODINNÝ PODNIK
Roku 1899 začíná druhá zásadní etapa Mirovy malířské dráhy. Mladý umělec využije zdánlivě štědré nabídky svého strýce z matčiny strany, textilního magnáta Avel·lího Trinxeta, jenž se po takřka dvě dekády stane jeho hlavním mecenášem. Mir z této ne vždy chtěné spolupráce těží zejména možností odjet malovat na Mallorku a celkovým klidem na tvorbu, o němž si řada jeho souputníků mohla jenom nechat zdát. Na oplátku pro průmyslníka vytvořil řadu menších zakázek, a především měl na starost dekoraci interiérů Trinxetova sídla Casa Trinxet (1904), skvostné ukázky katalánské secese v podání význačného architekta Josepa Puig i Cadafalcha. Dům byl bohužel v roce 1967 zbourán kvůli tlaku developerů, nicméně některé části vnitřních maleb a vitráží se podařilo zachránit a jsou dodnes součástí uměleckých sbírek.

 

S VYPĚTÍM VŠECH SIL
V letech 1899 až 1904 Mir pobývá z větší části na Mallorce, ačkoliv se občas vrací i do rodné Barcelony. Přestože Mir neměl žádný vyložený malířský vzor, podle mnohých kritiků ho do značné míry inspiroval belgický krajinář francouzského původu William Degouve (1867-1935), jenž v letech 1900-1902 žil a působil v Katalánsku i na Mallorce[7]. Mallorská etapa je pro našeho malíře klíčová, neboť zde freneticky rozvíjí a piluje svou malířskou techniku. Zároveň je tato etapa opředena určitým hávem tajemna. Mir se na ostrov vydal v doprovodu jiného slavného modernistického malíře Santiaga Rusiñola (1861-1931). Jejich vztah byl podle Mirova životopisce Josepa Pla zprvu přátelský, později mezi nimi však rostlo napětí. Pla tuto skutečnost vysvětluje přesvědčením, že Mir viděl v Rusiñolovi svého jediného skutečného soupeře z hlediska možného komerčního úspěchu v dané době, proto Mir a Rusiñol nikdy nemohli být plnohodnotnými přáteli[8]. Mir na ostrově maluje doslova jako o život. Je schopen za jediný den prostřídat hned několik rozpracovaných obrazů. Nemyje se a podle očitých svědků ani nejí, jen v jakémsi až pološíleném opojení maluje. Ve srovnání s dřívější i pozdější tvorbou se obrazy z tohoto období vyznačují tmavšími odstíny[9]. Malířův pobyt na ostrově je ukončen dodnes poněkud tajemným pádem do rokle, po němž Mir strávil dlouhé dva roky na léčení na psychiatrické klinice Institut Pere Mata v Reusu. Mir se při malování divokých ostrovních zátok velmi často pohyboval na samé hraně vysokých skalisek. Pád do hlubin byl tak jen otázkou času. Velkou otázkou pro všechny Mirovy životopisce asi již navždy zůstane stav malířova duševního zdraví během pobytu na Mallorce, respektive zdali lze jeho dvouletý pobyt na psychiatrické klinice přičítat pouze zranění po pádu, nebo jestli byla hospitalizace spojena s celkovým Mirovým rozpoložením při toulání se po mallorském venkově. Ani zde však nepřestává malovat.

El paisatge de Maspujols, 1907-1910 (Foto: MNAC)

 

BARVY KATALÁNSKÉHO VENKOVA
Tak či onak, skutečná exploze barev v Mirově podání přichází až v následující etapě, kdy se jeho hlavní inspirací stanou vesničky v okrese Camp de Tarragona. V říjnu 1906 opustí brány Institutu Pere Mata a spolu s rodinou se usadí ve vesnici L'Aleixar, severozápadně od Reusu. Typickými ukázkami z tohoto období jsou jedny z kriticky nejoceňovanějších maleb Joaquima Mira, Poble escalonat (okolo 1906-1909) a El paisatge de Maspujols (okolo 1907-1910). V obou případech autor zachycuje krajinu v bezprostředním okolí vesničky Maspujols a v obou případech dává vyniknout své osobité interpretaci barev, tónů slunečního svitu a zdánlivě nahodilým, přesto však přesně a dokonale vyměřeným tahům štětcem. S Mirem do Katalánska přichází první zárodky abstrakce. Pobyt v okolí Tarragony Mir do roku 1914 přeruší jen jednou, a to kratším pobytem v klášteře na posvátném katalánském pohoří Montserrat. Ačkoliv je usazený na venkově, po celé roky si čile buduje jméno zejména díky neustálým účastem ve veřejných soutěžích[10].

V letech 1914-1922 se Mir i s nemocnou matkou pohybuje v oblasti Vallès. Toto období je charakterizováno neustálými přesuny mezi městy, po skončení první světové války zájem o Mirovo dílo stoupá. 17. srpna 1921 se tehdy již 48letý Mir konečně ožení. Za manželku pojme Mariu Estalellu i Asbert, dceru obchodníka z městečka Vilanova i la Geltrú, odkud pochází i Mirova matka. Právě Vilanova se nakonec od roku 1922 stane definitivním sídlem žádaného malíře, který již nemá žádné závazky vůči rodině Trinxetů a naopak ve svém domku čím dál častěji přijímá bohaté zájemce o svá díla. Starší domek si pár přestaví přesně podle Mirových potřeb. Ačkoliv malíř i nadále tráví mnoho hodin denně v okolí Vilanovy, inspiraci mu čím dál častěji poskytuje i vlastní zahrada. Kterak podotýká Maria Mercè Riera, „manželství a definitivní usazení se ve Vilanově Joaquimu Mirovi přinese osobní stabilitu, z níž se netěšil v žádné ze svých předchozích uměleckých etap“[11]. Vilanova se pro Mira stane základním táborem, z něhož později vyráží malovat do okolních vesnic (Poblet, Calafell, Canyelles, Miravet, Vallirana)[12].

 

POSLEDNÍ ROKY VE VILANOVĚ
V letech 1932-1934 Mir po zkušenostech s ostrovní, pobřežní i vnitrozemskou krajinou u Středozemního moře zamíří do Pyrenejí. Nejen umělecky cenné jsou zejména jeho olejomalby úchvatné andorrské přírody[13], které byly součástí velké Mirovy jubilejní výstavy v prestižní barcelonské galerii Sala Parés v roce 1934. Španělská občanská válka (1936-1939) na Joaquima Mira tvrdě dolehla. Dokončených pláten z této doby není mnoho, přesto Mir i v těžkých časech maluje a vytváří dokonale prosvětlené kompozice jako Mercat en temps de guerra (1937). Válku sice přečká bez větší úhony ve svém domě ve Vilanově, nicméně po vstupu vítězných frankistických vojsk do města je na několik dní zatčen. Pocit zostuzení a ukřivdění Mir léčí dalším tvůrčím pobytem na katalánském venkově, odkud se nakonec vrátí zpět do Vilanovy. V dubnu 1940 má v Barceloně podstoupit operační zákrok, nicméně ještě předtím ochoří a válkou oslabený organizmus infekci nevydrží. Joaquim Mir, nepochybně jeden z největších katalánských i španělských krajinářů 20. století, nakonec 27. dubna 1940 umírá v rodné Barceloně. Kruh se uzavřel. Dům na barcelonské ulici Gran de Gràcia, v němž strávil poslední okamžiky svého života, dnes tohoto velkého malíře připomíná pamětní deskou. Jeho ostatky odpočívají na hřbitově ve Vilanově. Odkaz bodrého a vždy dobře naladěného katalánského malíře bez mistra i učedníka čítá přes dva tisíce položek, v nichž jsou ukryty snad všechny barvy Středomoří…

---

[1] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 28.
[2] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 20-23.
[3] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 160-169.
[4] Reyes Carretero, Descripción de la obra «El huerto y la ermita», Madrid 2020. Viz: https://www.museoreinasofia.es/coleccion/obra/huerto-ermita.
[5] Poměrně zajímavou oblastí bádání by mohla být snaha zdokumentovat vztah a vzájemnou inspiraci mezi Mirem a Picassem. Slavný Anadalusan Mira zportrétoval v roce 1900. Oba byli pravidelnými návštěvníky podniku Els Quatre Gats a s velmi zajímavým příběhem přichází i Josep Pla (s. 87), podle něhož byl možná skutečným autorem výroku „Inspirace existuje, ale musí vás zastihnout při práci“, který bývá tradičně připisován Picassovi, právě Joaquim Mir.
[6] Maria Mercè Riera i Arnijas, Mir, Barcelona 2008, s. 24.
[7] J. F. Ràfols, Modernisme i modernistes, Barcelona 1993, s. 208-209.
[8] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 128.
[9] Joaquim Mir, Joaquim Mir: antològica 1873-1940 [katalog výstavy], Barcelona 2009, s. 50-83.
[10] Detailní průřez Mirovou tvorbou v této životní etapě nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir al camp de Tarragona (Barcelona: Viena, 2008).
[11] Maria Mercè Riera i Arnijas, Mir, Barcelona 2008, s. 36.
[12] Detailní průřez Mirovou tvorbou v této životní etapě nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir a Vilanova (Barcelona: Viena, 2006).
[13] Detailní průřez Mirovou tvorbou v Andoře nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir a Andorra (Barcelona: Viena, 2002).

El Solell v Andoře, 1933 (Foto: MNAC)

Mercat en temps de guerra, 1937 (Foto: MNAC)