Nikdo jí v posledních letech neřekl jinak než "l'àvia de Catalunya", ačkoliv ona sama se nejčastěji definovala čtyřmi slovy: "herečka, Katalánka a zastánkyně nezávislosti". Faktem je, že většina katalánské společnosti si ji pamatuje zejména jako představitelku babiček a podobně laděných starších dam v katalánských telenovelách, podobně jako ji mají spojenou s její vášnivou obhajobou katalánské nezávislosti. Taková byla Montserrat Carulla i Ventura (1930-2020), jedna z nejvýznamnějších katalánských hereček uplynulého století.
Montserrat Carulla se narodila v září roku 1930 v Barceloně. Zde se také začala více zajímat o divadlo. Během 50. let minulého století absolvovala několik hereckých kurzů a poměrně dlouhou dobu hrála jen ochotnicky. Jejím prvním profesionálním počinem byla role ve hře Soparem a casa (Josep Maria de Sagarra), jež byla uvedena roku 1959 v barcelonském divadle Teatre Romea. K profesionálnímu divadlu se dostala v relativně pozdním věku zejména proto, že spolu se svým prvním mužem, katalánským hercem a dabérem Felipem Peñou budovala širokou rodinu čítající hned čtyři potomky. Manželství nebylo příliš šťastné, ale světu přineslo další dvě významné postavy katalánského divadla a filmu, herečku Victòrii Peñu (*1954), která svou matku alespoň co do počtu úspěchů na divadelních prknech v mnohem předčila, a režiséra a scénáristu Rogera Peñu (*1959). Po uvedení hry El fiscal Requesens (1961) v divadle Teatre Candilejas Carulla na dva roky zmizela hledat štěstí v Madridu, ale později se vrátila a natrvalo se usadila v rodném Katalánsku. Divadlu se věnovala až do samého konce své herecké kariéry. Rozloučila se s ním příznačně hrou Iaia ("Babička"), kterou napsal její mladší syn Roger v roce 2013.
Pro většinu Katalánců je však neodmyslitelnou součástí takřka všech významných telenovel z produkce katalánské TV3 od konce 90. let minulého století až do současnosti. Ačkoliv si zahrála již v kultovních La saga dels Rius (1976) a Oh! Europa (1994), fanoušci si ji připomínají zejména díky rolím v seriálech Secrets de família (1995), Dones d'aigua (1997), Laberint d'ombres (1998), El cor de la ciutat (2000) nebo La Riera (2012). Naopak spíše sporadicky se objevovala na stříbrném plátně, kde jsme ji mohli zahlédnout spíše v menších rolích, z nichž nejbližší československému divákovi bude jistě postava Benigny ve filmu Sirotčinec (2007). V posledních letech byla vidět i v roli zastánkyně katalánské nezávislosti. Sama se pravidelně účastnila demonstrací i dalších akcí svolávaných organizací ANC. Jen málokdo v jejím oboru se v Katalánsku může pochlubit podobnou sbírkou ocenění. Kromě několika obligátních hereckých ocenění, z nichž můžeme vyzdvihnout například filmovou cenu Gaudí za celoživotní přínos katalánské kinematografii (2013), byla také držitelkou nejprestižnějších katalánských národních vyznamenání - Premi Sant Jordi (1995) a Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (2008). některé z jejích nejznámějších rolí si můžete připomenout zde. A něco více o hereččině životě například v následujícím rozhovoru z roku 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat