Zajímavé výsledky přinesly včerejší španělské parlamentní volby. Rozdrobená a konflikty vyvolávající pravice utrpěla výrazný debakl, takže obávaná pravicová trojkoalice (někdy označovaná jako "trifachito") PP, Ciutadans a VOX zůstala poměrně daleko od absolutní většiny v parlamentu i v senátu. Neúspěch útočné taktiky se projevila zejména v Katalánsku, kde zmíněný trojlístek získal pouze 7 z celkových 48 křesel. Vítězem voleb se dle očekávání stala španělská sociální demokracie (PSOE), která bude při sestavování vlády odkázaná buďto na spojenectví se stranou Ciutadans, nebo se pokusí vytvořit ryze levicovou vládu, k čemuž ale bude potřebovat minimálně jednu z katalánských stran hájících nezávislost (pravděpodobně ERC). Povolební jednání budou nejspíš zdlouhavá a náročná, všeobecně vzato se navíc očekává, že nezačnou dříve než po obecních, evropských a regionálních volbách, které jsou všechny naplánovány na 26. května tohoto roku. Minimálně měsíc by se tak na španělské politické scéně nemělo stát nic moc zásadního.
 |
| Celostátní výsledky španělských parlamentních voleb z 28. dubna 2019 (Grafika: Diari ARA) |
Jak je patrné z výše umístěné grafiky, jasným vítězem voleb se stala PSOE se 123 křesly. Přímo brutální propad naopak zažili lidovci (PP), kteří oproti posledním volbám z roku 2016 přišli o 3,5 milionů hlasů a více než 70 křesel. Pro Lidovou stranu šlo navíc o nejhorší volební výsledek v historii. Není to ovšem tak, že by pravicoví a extrémně pravicoví voliči ve Španělsku vymřeli - jejich hlasy se jen ve větší míře přesunuly k Ciutadans či k extrémně pravicovému hnutí VOX. Právě tato otevřeně xenofobní a nacionalistická strana je svým způsobem velkým vítězem letošních voleb. Ačkoliv nebude moct promlouvat do sestavení vlády, jako tomu bylo např. v posledních regionálních volbách v Andalusii, už jen fakt, že bude mít nově 24 poslanců ve španělském Kongresu, je pro ně neskutečným úspěchem. Jednoduché statistické srovnání napoví, ke komu se přesunula velká část bývalých voličů PP. VOX totiž v předchozích volbách (2015 a 2016) nezískala nikdy více než 60 000 hlasů. Letos to bylo přes dva a půl milionu...
Evropské elity už kvůli tomu jistě bijí na poplach, ale faktem je, že nějaký ten milion náckovsky smýšlejících Španělů tu byl vždy, jenomže doposud poměrně šikovně reprezentovaný právě establishmentem etablovanými lidovci. Ti se pod vedením Pabla Casada v posledních měsících silně zradikalizovali, evidentně ale ne dostatečně, aby si své extremisticky laděné voliče udrželi. A naopak tím jen povzbudili voliče středové a nerozhodnuté.
Faktem je, že celá předvolební kampaň se na pravici nesla v duchu toho, kdo více do země zadupe zlobivé Katalánsko. Právě tady to silně prohrála nejen PP ale dost možná i Ciutadans, kteří po většinu kampaně taktéž nešetřili urážkami a hrozbami směrem k zastáncům nezávislosti. Problém je v tom, že tato taktika očividně zmobilizovala mnoho nerozhodnutých či jindy absentujících voličů. Jak je vidět v následující grafice, socialisté nakonec ovládli prakticky celé Španělsko s výjimkou Baskicka a Katalánska*. Kromě znovuzískání ztracené Andalusie překvapil zejména jejich jasný úspěch v Madridu a dokonce i v Galicii, kde v posledních 38 letech vyhrávali vždy jen a jen lidovci. Jak už bylo řečeno, výrazně se do výsledků promítla i vysoká volební účast, která v celém Španělsku vystoupila k 76 %. Mnohem výraznější nárůst volební účasti však zaznamenalo klíčové Katalánsko. Tamní obyvatelé již tradičně upřednostňují spíše regionální volby, zatímco účast v těch celostátních bývá slabší. Letos k volebním urnám dorazilo takřka 78 % katalánských voličů, což bylo nejvíce od voleb v roce 1982. Výrazný nárůst zaznamenaly zejména oblasti s vyšší koncentrací voličů nezávislosti (např. Girona, Lleida, v Barceloně např. obvod Gràcia).
Ale zpět k Ciutadans a zastrašovací taktice pravice. Právě v Katalánsku se i přes konečné vítězství regionální ERC řada voličů vrátila právě k socialistům. Kdysi slavný a obávaný "cinturó roig", tedy pás měst v bezprostřední blízkosti Barcelony, kde historicky vždy vítězili socialisté, se v posledních letech začal barvit do oranžova. V letošních volbách tato tendence skončila, a to do značné míry zachránilo socialisty i na celostátní úrovni. Podle těchto výsledků je totiž evidentní, že většina katalánských odpůrců nezávislosti se nakonec rozhodla dát svůj hlas umírněné PSOE, protože předvolební rétorika pravicových stran ve stylu nekonečné aplikace článku 155 španělské ústavy, rušení některých katalánských institucí či konec výuky v katalánštiny část těchto voličů skutečně vyděsila. Zejména role katalánštiny coby jazyka, v němž je v regionu vedena výuka, je mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. A zatímco PP, Ciutadans a VOX se jen třesou na to, aby tohoto privilegia Katalánsko zbavily, PSOE stála u samotného zrodu této lingvistické politiky, proto je v tomto ohledu jasným garantem kontinuity, ačkoliv pro vlastní nezávislost regionu by většina socialistických voličů určitě nehlasovala.
Jak vidíme z následujícího grafu, Katalánsko volilo silně doleva. Zástupci prošpanělské pravice získali v regionu jen slabých 20 %, což v praxi znamená 7 křesel z celkových 48, která jsou v regionu k dispozici. Pohrdání Katalánskem ze strany PP se ostatně projevilo už při výběru místní kandidátky. Její lídryní se stala šlechtična Cayetana Álvarez de Toledo, která z regionu nepochází, nikdy v něm nepůsobila a k místní kultuře a jazyku nemá pražádný vztah. Zmiňujeme to hlavně proto, že ať už byla v minulosti linie PP vůči Katalánsku jakákoliv, regionální kandidátku vždy alespoň tvořili lidé v daném regionu působící (Fernández Díaz, Piqué, Sánchez-Camacho, Albiol).
Kdybychom si tedy měli výsledky včerejších voleb shrnout, příští španělskou vládu bude sestavovat dosavadní premiér Pedro Sánchez (PSOE). Ten se do křesla dostal loni v létě po vyvolání vyslovení nedůvěry zkorumpované PP. Díky podpoře Podemos a regionálních stran z Baskicka a Katalánska vládl takřka 10 měsíců, které perfektně využil k vybudování image schopného a klidného lídra, který je svolný k dialogu, avšak neústupný například v otázce referenda. Spolu s několika prozatím spíše symbolickými gesty nakonec socialistům vydobyl ztracenou přízeň voličů. Dá se očekávat, že v následujícím měsíci se jednání o nové vládě nikterak zásadně neposunou, všichni totiž budou vyčkávat výsledky obecních, evropských i některých regionálních voleb, které se mají uskutečnit 26. května. Pak se jednání o případné koalici rozjedou na plné obrátky.
Před Sánchezem se otevírají prakticky jen dvě možnosti. První z nich je vytvoření koalice se stranou Ciutadans. Její lídr Albert Rivera sice již dlouhé měsíce opakuje, že jeho primárním cílem bylo zbavit Španělsko právě Sánchezovy vlády, na druhou stranu nikdo v předchozích letech nepředvedl takovou pružnost předvolebních slibů jako právě Rivera. Spojení PSOE a Ciutadans by dalo 180 křesel, tedy pohodlnou většinu, zároveň půjde o preferované spojení z pohledu establishmentu, ekonomických elit i Evropské unie. Danou koalici bude jistě preferovat i širší vedení PSOE, ačkoliv minimálně včera v noci od členů a sympatizantů strany slavících před madridským sídlem socialistů ozývalo celkem jasné "S Riverou NE". Z katalánského pohledu tato kombinace nepředstavuje takové ohrožení jako koalice PP-Ciutadans-VOX, ale moc velkou ochotu k dialogu neskýtá. Sánchez se samozřejmě může pokusit vládnout sám s tichou podporou právě Ciutadans, ale jakákoliv snaha o menšinovou vládu stejně znamená spoléhat se na podporu Ciutadans či Podemos a regionálních stran v případě klíčových hlasování.
Druhou možností je ryze levicová vláda PSOE a Podemos, které však dohromady dosáhnou pouze na 165 křesel. K absolutní většině jim tedy chybí dalších 11. V praxi by to znamenalo nutnost spoléhat na minimálně jednu (ERC) nebo kombinaci několika katalánských či baskických regionálních stran. Jen ty baskické však nejspíš stačit nebudou, proto by tato koalice musela nutně počítat s podporou některé ze stran hájících katalánskou nezávislost (ERC nebo JxC). Pokud by tedy Sánchez vsadil na tuto možnost, bylo by to jen za cenu ústupků v podobě osvobození katalánských politických vězňů (pět z nich by mimochodem mělo zasednout ve španělském parlamentu právě vedle Sáncheze a dalších) a začátku jednání o rozšíření autonomie nebo vypsání referenda. Všeobecně vzato by v této kombinaci hrála zásadní roli právě ERC a její finální představa, jak celou španělsko-katalánskou krizi vyřešit, aniž by se zpronevěřila svým vlastním voličům.
* V Katalánsku se nakonec po dopočtení zbylých hlasů zabarvila do žluta i provincie Barcelona, kde nakonec socialisty těsně porazila ERC.
Evropské elity už kvůli tomu jistě bijí na poplach, ale faktem je, že nějaký ten milion náckovsky smýšlejících Španělů tu byl vždy, jenomže doposud poměrně šikovně reprezentovaný právě establishmentem etablovanými lidovci. Ti se pod vedením Pabla Casada v posledních měsících silně zradikalizovali, evidentně ale ne dostatečně, aby si své extremisticky laděné voliče udrželi. A naopak tím jen povzbudili voliče středové a nerozhodnuté.
Faktem je, že celá předvolební kampaň se na pravici nesla v duchu toho, kdo více do země zadupe zlobivé Katalánsko. Právě tady to silně prohrála nejen PP ale dost možná i Ciutadans, kteří po většinu kampaně taktéž nešetřili urážkami a hrozbami směrem k zastáncům nezávislosti. Problém je v tom, že tato taktika očividně zmobilizovala mnoho nerozhodnutých či jindy absentujících voličů. Jak je vidět v následující grafice, socialisté nakonec ovládli prakticky celé Španělsko s výjimkou Baskicka a Katalánska*. Kromě znovuzískání ztracené Andalusie překvapil zejména jejich jasný úspěch v Madridu a dokonce i v Galicii, kde v posledních 38 letech vyhrávali vždy jen a jen lidovci. Jak už bylo řečeno, výrazně se do výsledků promítla i vysoká volební účast, která v celém Španělsku vystoupila k 76 %. Mnohem výraznější nárůst volební účasti však zaznamenalo klíčové Katalánsko. Tamní obyvatelé již tradičně upřednostňují spíše regionální volby, zatímco účast v těch celostátních bývá slabší. Letos k volebním urnám dorazilo takřka 78 % katalánských voličů, což bylo nejvíce od voleb v roce 1982. Výrazný nárůst zaznamenaly zejména oblasti s vyšší koncentrací voličů nezávislosti (např. Girona, Lleida, v Barceloně např. obvod Gràcia).
 |
| Proměna vítězných stran v jednotlivých španělských provinciích 2016/2019 (Grafika: Diari ARA) |
Ale zpět k Ciutadans a zastrašovací taktice pravice. Právě v Katalánsku se i přes konečné vítězství regionální ERC řada voličů vrátila právě k socialistům. Kdysi slavný a obávaný "cinturó roig", tedy pás měst v bezprostřední blízkosti Barcelony, kde historicky vždy vítězili socialisté, se v posledních letech začal barvit do oranžova. V letošních volbách tato tendence skončila, a to do značné míry zachránilo socialisty i na celostátní úrovni. Podle těchto výsledků je totiž evidentní, že většina katalánských odpůrců nezávislosti se nakonec rozhodla dát svůj hlas umírněné PSOE, protože předvolební rétorika pravicových stran ve stylu nekonečné aplikace článku 155 španělské ústavy, rušení některých katalánských institucí či konec výuky v katalánštiny část těchto voličů skutečně vyděsila. Zejména role katalánštiny coby jazyka, v němž je v regionu vedena výuka, je mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. A zatímco PP, Ciutadans a VOX se jen třesou na to, aby tohoto privilegia Katalánsko zbavily, PSOE stála u samotného zrodu této lingvistické politiky, proto je v tomto ohledu jasným garantem kontinuity, ačkoliv pro vlastní nezávislost regionu by většina socialistických voličů určitě nehlasovala.
Jak vidíme z následujícího grafu, Katalánsko volilo silně doleva. Zástupci prošpanělské pravice získali v regionu jen slabých 20 %, což v praxi znamená 7 křesel z celkových 48, která jsou v regionu k dispozici. Pohrdání Katalánskem ze strany PP se ostatně projevilo už při výběru místní kandidátky. Její lídryní se stala šlechtična Cayetana Álvarez de Toledo, která z regionu nepochází, nikdy v něm nepůsobila a k místní kultuře a jazyku nemá pražádný vztah. Zmiňujeme to hlavně proto, že ať už byla v minulosti linie PP vůči Katalánsku jakákoliv, regionální kandidátku vždy alespoň tvořili lidé v daném regionu působící (Fernández Díaz, Piqué, Sánchez-Camacho, Albiol).
Kdybychom si tedy měli výsledky včerejších voleb shrnout, příští španělskou vládu bude sestavovat dosavadní premiér Pedro Sánchez (PSOE). Ten se do křesla dostal loni v létě po vyvolání vyslovení nedůvěry zkorumpované PP. Díky podpoře Podemos a regionálních stran z Baskicka a Katalánska vládl takřka 10 měsíců, které perfektně využil k vybudování image schopného a klidného lídra, který je svolný k dialogu, avšak neústupný například v otázce referenda. Spolu s několika prozatím spíše symbolickými gesty nakonec socialistům vydobyl ztracenou přízeň voličů. Dá se očekávat, že v následujícím měsíci se jednání o nové vládě nikterak zásadně neposunou, všichni totiž budou vyčkávat výsledky obecních, evropských i některých regionálních voleb, které se mají uskutečnit 26. května. Pak se jednání o případné koalici rozjedou na plné obrátky.
Před Sánchezem se otevírají prakticky jen dvě možnosti. První z nich je vytvoření koalice se stranou Ciutadans. Její lídr Albert Rivera sice již dlouhé měsíce opakuje, že jeho primárním cílem bylo zbavit Španělsko právě Sánchezovy vlády, na druhou stranu nikdo v předchozích letech nepředvedl takovou pružnost předvolebních slibů jako právě Rivera. Spojení PSOE a Ciutadans by dalo 180 křesel, tedy pohodlnou většinu, zároveň půjde o preferované spojení z pohledu establishmentu, ekonomických elit i Evropské unie. Danou koalici bude jistě preferovat i širší vedení PSOE, ačkoliv minimálně včera v noci od členů a sympatizantů strany slavících před madridským sídlem socialistů ozývalo celkem jasné "S Riverou NE". Z katalánského pohledu tato kombinace nepředstavuje takové ohrožení jako koalice PP-Ciutadans-VOX, ale moc velkou ochotu k dialogu neskýtá. Sánchez se samozřejmě může pokusit vládnout sám s tichou podporou právě Ciutadans, ale jakákoliv snaha o menšinovou vládu stejně znamená spoléhat se na podporu Ciutadans či Podemos a regionálních stran v případě klíčových hlasování.
Druhou možností je ryze levicová vláda PSOE a Podemos, které však dohromady dosáhnou pouze na 165 křesel. K absolutní většině jim tedy chybí dalších 11. V praxi by to znamenalo nutnost spoléhat na minimálně jednu (ERC) nebo kombinaci několika katalánských či baskických regionálních stran. Jen ty baskické však nejspíš stačit nebudou, proto by tato koalice musela nutně počítat s podporou některé ze stran hájících katalánskou nezávislost (ERC nebo JxC). Pokud by tedy Sánchez vsadil na tuto možnost, bylo by to jen za cenu ústupků v podobě osvobození katalánských politických vězňů (pět z nich by mimochodem mělo zasednout ve španělském parlamentu právě vedle Sáncheze a dalších) a začátku jednání o rozšíření autonomie nebo vypsání referenda. Všeobecně vzato by v této kombinaci hrála zásadní roli právě ERC a její finální představa, jak celou španělsko-katalánskou krizi vyřešit, aniž by se zpronevěřila svým vlastním voličům.
 |
| Volební výsledky v Katalánsku - těsné a historické vítězství ERC před PSC, katalánskou filiálkou PSOE (Grafika: Diari ARA) |
* V Katalánsku se nakonec po dopočtení zbylých hlasů zabarvila do žluta i provincie Barcelona, kde nakonec socialisty těsně porazila ERC.
Žádné komentáře:
Okomentovat