Španělské parlamentní volby 2019 (II)

Naprostý nedostatek koaliční kultury přivedl obyvatele Španělska letos již podruhé k volbám do parlamentu. Dubnové volby totiž neskončily úplným patem, ale vládnoucí strana PSOE nebyla ochotná vytvořit vládu na ryze levicovém profilu, neboť kromě Podemos k tomu potřebovala i katalánskou regionální stranu ERC, jejíž předseda byl v říjnu odsouzen na 13 let odnětí svobody za spoluúčasti na pořádání referenda o katalánské nezávislosti. Lídr PSOE, Pedro Sánchez, se tak rozhodl vše vsadit na jedinou kartu a volby zopakovat. Pravdou je, že ještě před měsícem mu volební průzkumy přisuzovaly lehké zlepšení pozic, pak ale přišel rozsudek nad katalánskými politiky a drobné nepokoje v barcelonských ulicích a bylo po náskoku. Sánchez předvedl trestuhodnou neschopnost a doplatil na klasické mnohoznačné uvažování elit. Podobný postoj ostatně mnohem víc zabolel stranu Ciutadans, kterou včerejší výsledek prakticky vymazal z celonárodní politické mapy. Naopak více než 15 % hlasů získala ultrapravicová strana VOX, která těží právě z vleklé neschopnosti establishmentu mluvit ke svým voličům jasně. Tak jako jinde v Evropě...

Španělská politika v labyrintu vládnutí... (Foto: La Vanguardia)

Jak si můžete všimnout na základní grafice pod tímto odstavcem, PSOE kvůli zbrklému opakování voleb přišla o 3 křesla, na čemž se hodně podepsal určitý propad jejich volebních preferencí v Katalánsku i nižší volební účast. Po dubnovém propadáku listopadové opakování trochu vzkřísilo Lidovou stranu (PP), která získala o 22 křesel víc. Ještě větším skokanem roku byla již zmíněná ultrapravice VOX, která na volebním opakování vydělala dokonce 28 nových poslanců. Rozhodně to ale není tak, že by se ve Španělsku během půl roku vyrojily dva miliony nových nácků. Zastánci tvrdé pravice se jen postupně přeskupují, a tak zatímco ještě na jaře na jejich útěku od zkorumpované PP vydělala v Katalánsku vzniknuvší, avšak antikatalánská strana Ciutadans, na podzim se část těchto voličů přesunula k jasně definované extrémní pravici v podobě VOX a druhá část se vrátila k PP. Sečteno a podtrženo, pro stranu, kterou prozatím ještě vede Albert Rivera, to znamenalo brutální ztrátu 47 mandátů a takřka dvou a půl milionu hlasů. Pozice Ciutadans se tak ukázala být jako vůbec nejhloupější ze všech, neboť to byla právě strana Alberta Rivery, která po minulých volbách jasně odmítla jednat o jakékoliv koalici s PSOE, ačkoliv vláda těchto dvou stran byla veřejným snem a přáním španělských ekonomických elit. Rivera ještě v pondělí dopoledne oznámil svou rezignaci. Nic jiného se ani nedalo čekat. Podle mnohých odborníků se Ciutadans dost možná zcela vypaří ze španělské politiky, neboť strana je plná oportunistů, kteří se nyní začnou poohlížet po jiném korýtku.

Každopádně strašák v podobě koalice tří pravicových stran (PP, Cs a VOX), známý též jako tzv. trifachito, opět na nějakou dobu zůstane ve skříni. Pravice zkrátka vládu dohromady nedá. Nicméně lehké to nebude ani na levici. Moci lačný Pedro Sánchez bohužel vycházel ze španělské koaliční zkušenosti, která je ovšem za posledních 40 let demokracie nulová. Španělsko bylo od smrti diktátora Franka vždy řízeno pouze jednobarevnou vládou, sice často za tiché podpory některé z regionálních stran, nicméně lídr PSOE na jaře zkrátka nepochopil, že když ve sněmovně získá pouze 123 křesel ze 350, sám zkrátka vládnout nemůže. Ledaže by byl neskutečně naivní. Nebo všichni jeho političtí protivníci hloupí. Tak či onak, chybějící koaliční kultura v létě znemožnila levicově orientovanou vládu PSOE a Podemos za tiché podpory některé z regionálních stran. Stejná možnost se politikům nabízí i tentokrát, avšak půjde o mnohem komplikovanější záležitost, neboť z Podemos se mezitím oddělila parta okolo Íñiga Errejóna (Más País), takže na případnou koalici už nejsou jednom dva ale hned tři. Nicméně ani tak nedosáhnou na kýžených 176 mandátů, které by jim ve sněmovně zajistily většinu. K tomu budou neodkladně potřebovat baskickou PNV a nepochybně i katalánskou ERC. Možná konečně nadejde čas být na Katalánsko zase alespoň trochu hodný...

Výsledky voleb z 10. listopadu 2019; komplexnější přehled zde (Zdroj: Diari ARA)

V zásadě se tak před námi otevírá čtveřice možných povolebních scénářů. Prvním z nich by byla ona výše nastíněná koalice na levicovém půdorysu (PSOE + Podemos + Más País) za podpory baskické nacionalistické strany PNV a katalánské nacionalistické strany ERC. V praxi by to vlastně bylo zopakování paktu, který z premiérského křesla dostal v létě 2018 Mariana Rajoye. Pro Španělsko rozhodně zajímavá možnost, která by zároveň nutně znamenala začátek dialogu mezi španělskou a katalánskou vládou. ERC by totiž své hlasy jistě nedala zadarmo, požadavky na amnestii pro odsouzené katalánské politiky a významné vylepšení autonomních kompetencí by byly poměrně logickými podmínkami pro přislíbení podpory Sánchezově vládě. Španělský establishment a místní ekonomické elity však budou tlačit na jiný scénář. V posledních týdnech se totiž začíná poměrně otevřeně hovořit o možné velké koalici mezi PSOE a PP. Tato možnost sice vzhledem k volebním výsledkům nevypadá příliš reálně, nicméně minimálně podpora při vyjádření důvěry nové vládě Pedra Sáncheze (v praxi vlastně třetí možný scénář) by ze strany PP přijít mohla. Nedá se však čekat, že by toto spojenectví vedlo ke stabilní vládě a vydrželo celé čtyřleté období. Nicméně PSOE a PP jsou i nadále jedinou kombinací dvou stran, které by společnými silami získaly v parlamentu většinu. O PP by se ostatně PSOE muselo opřít i v Senátu v případě, kdyby mělo opět dojít k hlasování o článku 155 španělské ústavy v případě, že by některý z regionů centrální vládu opět pozlobil. A jaký že je čtvrtý možný scénář? No jistě, další volby...