Katalánský hudebník, písničkář, spisovatel a politik Lluís Llach i Grande se narodil 7. května 1948 v Gironě. Dětství prožil ve vesničce Verges, známé svým tradičním velikonočním Tancem smrti, kde jeho otec zastával místo obecního lékaře a později i starosty. Verges a okolí se pro něj již navždy stalo místem inspirace i šťastných chvil. Vesnici dodnes pravidelně navštěvuje, nemá to koneckonců až tak daleko, neboť již dlouho sídlí v jen 5 km vzdálené vísce Parlavà. Pokud tedy zrovna netráví čas v Africe. Po konci hudební kariéry totiž zakotvil v senegalském městečku Palmarin, kde jeho nadace Fundació Lluís Llach zajišťuje rozvojovou pomoc pro místní rybáře a děti ve školách. V poslední době tak Llach část roku tráví na africkém kontinentě a zbytek v rodném Katalánsku.
V devíti letech byl nucen odejít na internátní školu ve Figueres, kde se v dlouhých okamžicích samoty zdokonalil ve hře na piano a začal skládat první seriózní skladby. Léta trávil ve vesničce Porrera, odkud pocházela jeho matka. Zde se Llach poprvé dostal do kontaktu s francouzskými šansony. Jako šestnáctiletý se dostává na studia do Barcelony. Z techničtěji zaměřených studií se nakonec dostává na ekonomickou fakultu Universitat de Barcelona, i když nakonec akademickou dráhu opouští velmi předčasně, aby se naplno věnoval hudbě. V roce 1967 se stal nejmladším a posledním členem sdružení katalánských písničkářů Els Setze Jutges. Tato skupina dala vzniknout širšímu katalánskému hudebnímu proudu pod názvem Nova Cançó a právě Llach se později stal jeho nejvýraznější postavou. Přitom jeho vzestup je raketový. Veřejně koncertuje poprvé v březnu 1967 v Terrasse, nicméně už o rok později se na domácí scéně stává zářivou hvězdou. Vyprodává Palau de la Música Catalana, a to zejména díky kultovní písni L'estaca. Ta byla sice cenzurou o něco později zakázána, to však autorovu slávu jen umocnilo. I přes několik nabídek globálních nahrávacích firem byl vždy věrný především katalánskému publiku. Za celou svou kariéru vydal více než třicet alb se stovkami písní.
Llach se nikdy netajil svou kritikou k diktátorskému režimu, proto mu již na počátku 70. let 20. stol. místní úřady zakazovaly účinkovat. Situace došla až tak daleko, že se Llach rozhodl emigrovat do Paříže, kde úřady jeho uměleckou činnost nikterak neohrožovaly. Díky tomu jeho věhlas postupně pronikl i do dalších zemí, dařilo se mu však i přímo ve francouzské metropoli, kde mnohokrát vyprodal legendární koncertní sál Olympia. Do Katalánska se v té době vracel jen sporadicky, často měl kvůli tomu potíže s policií. Trvaleji se vrátil až po smrti diktátora. Památným byl v tomto ohledu zejména koncert z 15. ledna 1976 v barcelonském Palau d'Esports de Montjuïc, kam na něj přišlo více než 30 000 fanoušků. Následovala dlouhá koncertní šňůra po katalánsky hovořících územích. Svou slávu Llach umocnil v dalších letech několika kultovními vystoupeními. V září 1979 se stal prvním neoperním zpěvákem, který sólově vystoupil ve slavném barcelonském operním domě Gran Teatre del Liceu, zatímco v červenci 1985 pro změnu na fotbalový stadion Camp Nou dokázal nalákat 103 000 fanoušků. Ve své době šlo o největší do té doby zaznamenaný koncert jediného interpreta na evropském území. V té době už je několik let držitelem jednoho z nejvyšších katalánských vyznamenání - roku 1981 mu byl udělen Kříž sv. Jiřího (Creu de Sant Jordi). V 80. letech zahajuje spolupráci s významným katalánským básníkem - Miquel Martí i Pol se stává jeho blízkým přítelem a právě díky zhudebnění svých textů Lluísem Llachem se dostává do mnohem širšího povědomí katalánské veřejnosti.
Hudební kariéru ukončil Llach oficiálně v roce 2007, nicméně čas od času vystupuje i nadále. V poslední době však takřka vždy v rámci své politické angažovanosti. Llach patří po celý svůj život k politicky velmi angažovaným umělcům, velmi často se účastní či alespoň pořádá nejrůznější benefiční koncerty, avšak nejvýrazněji působí v otázce katalánské nezávislosti. Patří k jejím nejhlasitějším podporovatelům. V letech 2015-2017 byl dokonce za koalici Junts pel Sí zvolen do katalánského parlamentu, byl tak jedním z hlasujících o vyhlášení katalánské nezávislosti v říjnu 2017. Dnes již sice aktivním politikem není, často ale vystupuje na různých separatistických akcích, v listopadu 2019 například koncertoval na improvizovaném pódiu během dvoudenní blokády katalánsko-francouzské hranice.
V devíti letech byl nucen odejít na internátní školu ve Figueres, kde se v dlouhých okamžicích samoty zdokonalil ve hře na piano a začal skládat první seriózní skladby. Léta trávil ve vesničce Porrera, odkud pocházela jeho matka. Zde se Llach poprvé dostal do kontaktu s francouzskými šansony. Jako šestnáctiletý se dostává na studia do Barcelony. Z techničtěji zaměřených studií se nakonec dostává na ekonomickou fakultu Universitat de Barcelona, i když nakonec akademickou dráhu opouští velmi předčasně, aby se naplno věnoval hudbě. V roce 1967 se stal nejmladším a posledním členem sdružení katalánských písničkářů Els Setze Jutges. Tato skupina dala vzniknout širšímu katalánskému hudebnímu proudu pod názvem Nova Cançó a právě Llach se později stal jeho nejvýraznější postavou. Přitom jeho vzestup je raketový. Veřejně koncertuje poprvé v březnu 1967 v Terrasse, nicméně už o rok později se na domácí scéně stává zářivou hvězdou. Vyprodává Palau de la Música Catalana, a to zejména díky kultovní písni L'estaca. Ta byla sice cenzurou o něco později zakázána, to však autorovu slávu jen umocnilo. I přes několik nabídek globálních nahrávacích firem byl vždy věrný především katalánskému publiku. Za celou svou kariéru vydal více než třicet alb se stovkami písní.
Llach se nikdy netajil svou kritikou k diktátorskému režimu, proto mu již na počátku 70. let 20. stol. místní úřady zakazovaly účinkovat. Situace došla až tak daleko, že se Llach rozhodl emigrovat do Paříže, kde úřady jeho uměleckou činnost nikterak neohrožovaly. Díky tomu jeho věhlas postupně pronikl i do dalších zemí, dařilo se mu však i přímo ve francouzské metropoli, kde mnohokrát vyprodal legendární koncertní sál Olympia. Do Katalánska se v té době vracel jen sporadicky, často měl kvůli tomu potíže s policií. Trvaleji se vrátil až po smrti diktátora. Památným byl v tomto ohledu zejména koncert z 15. ledna 1976 v barcelonském Palau d'Esports de Montjuïc, kam na něj přišlo více než 30 000 fanoušků. Následovala dlouhá koncertní šňůra po katalánsky hovořících územích. Svou slávu Llach umocnil v dalších letech několika kultovními vystoupeními. V září 1979 se stal prvním neoperním zpěvákem, který sólově vystoupil ve slavném barcelonském operním domě Gran Teatre del Liceu, zatímco v červenci 1985 pro změnu na fotbalový stadion Camp Nou dokázal nalákat 103 000 fanoušků. Ve své době šlo o největší do té doby zaznamenaný koncert jediného interpreta na evropském území. V té době už je několik let držitelem jednoho z nejvyšších katalánských vyznamenání - roku 1981 mu byl udělen Kříž sv. Jiřího (Creu de Sant Jordi). V 80. letech zahajuje spolupráci s významným katalánským básníkem - Miquel Martí i Pol se stává jeho blízkým přítelem a právě díky zhudebnění svých textů Lluísem Llachem se dostává do mnohem širšího povědomí katalánské veřejnosti.
Hudební kariéru ukončil Llach oficiálně v roce 2007, nicméně čas od času vystupuje i nadále. V poslední době však takřka vždy v rámci své politické angažovanosti. Llach patří po celý svůj život k politicky velmi angažovaným umělcům, velmi často se účastní či alespoň pořádá nejrůznější benefiční koncerty, avšak nejvýrazněji působí v otázce katalánské nezávislosti. Patří k jejím nejhlasitějším podporovatelům. V letech 2015-2017 byl dokonce za koalici Junts pel Sí zvolen do katalánského parlamentu, byl tak jedním z hlasujících o vyhlášení katalánské nezávislosti v říjnu 2017. Dnes již sice aktivním politikem není, často ale vystupuje na různých separatistických akcích, v listopadu 2019 například koncertoval na improvizovaném pódiu během dvoudenní blokády katalánsko-francouzské hranice.
 |
| Lluís Llach (Foto: www.casadellibro.com) |
L'ESTACA (1968)
Hudba Lluíse Llacha pronikla do celého světa především díky písni L'estaca (česky: Kůl). Llach ji napsal roku 1968 jako ódu na boj za svobodu. Prostřednictvím metafory osob přivázaných ke kůlu obhajoval nutnost bojovat za svobodu v kontextu diktátorského režimu generála Franka, v přeneseném slova smyslu potom i za nezávislost Katalánska na Španělsku a Francii. Píseň se rychle stala jakousi hymnou za svobodu a symbolem boje proti útlaku a velice se zpopularizovala v celém světě. Aktuálně existuje více než 50 různých jazykových verzí této písně, v některých případech pak jde o adaptace se zcela jiným textem. Některé z verzí si můžete poslechnout zde či zde. O přesahu této písně hovoří i skutečnost, že L'estaca je například oficiální hymnou francouzského ragbyového týmu USAP, tvořila zásadní hudební kulisu při několika revolucích v rámci tzv. Arabského jara, ruský či běloruský překlad písně často zní na protivládních demonstracích v těchto zemích a jako symbol svého boje za rovnoprávnost si ji zvolila i jedna z ženských organizací v Afghánistánu.
Zvláštní zmínku si zaslouží polská verze této písně. Protestsong Mury (česky: Zdi) složil roku 1978 polský básník, textař a písničkář Jacek Kaczmarski (1957-2004) právě na hudbu Lluíse Llacha. Polský text je sice inspirován katalánským originálem, všeobecně vzato je však ještě trochu temnější a pesimističtější. Původní katalánskou píseň do Polska přivezla v polovině 70. let 20. stol. tehdejší studentka hispanistiky na Varšavské univerzitě a dnešní profesorka polské literatury na Universitat de Barcelona Bozena Zabolicka; díky přátelům se k ní v roce 1978 dostal i tehdy jednadvacetiletý Kaczmarski. Jeho verze se v Polsku následně rychle rozšířila a stala se dokonce hymnou odborového a později celospolečenského hnutí Solidarita. Kaczmarski paradoxně tuto dobu v Polsku nezažil - roku 1981, kdy byl vyhlášen výjimečný stav, byl zrovna na turné po Francii. Do Polska se tak po devíti letech v exilu písničkář triumfálně vrátil až v roce 1990. S Lluísem Llachem se nikdy nepotkali. Zatímco ve Španělsku píseň fungovala jako protest vůči pravicové diktatuře, úplně stejně fungovala v Polsku proti té levicové. Vzhledem k současné situaci vztahů mezi Španělskem a Katalánskem je tato píseň znovu aktuální. Alespoň tak lze usuzovat z četných demonstrací za katalánskou nezávislost, kde se tento protestsong v posledních letech objevuje s železnou pravidelností. Živý záznam písně z koncertu Lluíse Llacha v roce 1976 naleznete v přiloženém videu, pod ním pak přepis katalánského textu i s možným českým překladem.
L'ESTACA (1968)
L'avi Siset em parlava
de bon matí al portal
mentre el sol esperàvem
i els carros vèiem passar.
Siset, que no veus l'estaca
on estem tots lligats?
Si no podem desfer-nos-en
mai no podrem caminar!
Si estirem tots, ella caurà
i molt de temps no pot durar,
segur que tomba, tomba, tomba,
ben corcada deu ser ja.
Si tu l'estires fort per aquí
i jo l'estiro fort per allà,
segur que tomba, tomba, tomba,
i ens podrem alliberar.
Però, Siset, fa molt temps ja,
les mans se'm van escorxant,
i quan la força se me'n va
ella és més ampla i més gran.
Ben cert sé que està podrida
però és que, Siset, costa tant,
qua a cops la força m'oblida.
Torna'm a dir el teu cant:
Si estirem tots, ella caurà
i molt de temps no pot durar,
segur que tomba, tomba, tomba,
ben corcada deu ser ja.
Si tu l'estires fort per aquí
i jo l'estiro fort per allà,
segur que tomba, tomba, tomba,
i ens podrem alliberar.
L'avi Siset ja no diu res,
mal vent que se'l emportà,
ell qui sap a quin indret
i jo a sota el portal.
I mentre passen els nous vailets
estiro el coll per cantar
el darrer cant d'en Siset,
el darrer que em va ensenyar:
Si estirem tots, ella caurà
i molt de temps no pot durar,
segur que tomba, tomba, tomba,
ben corcada deu ser ja.
Si tu l'estires fort per aquí
i jo l'estiro fort per allà,
segur que tomba, tomba, tomba,
i ens podrem alliberar.
(© 1968 Lluís Llach)
----------------------------------------------------------------------------------------------------
KŮL (CZ)
Dědeček Siset mi vyprávěl
brzy zrána před branou
zatímco jsme čekali na Slunce
a viděli kolem projíždět vozy.
Sisete, copak nevidíš ten kůl,
k němuž jsme všichni přivázaní?
Když se ho nedokážeme zbavit,
nikdy se nepohnem dál.
Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.
Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.
Už to však, Sisete, trvá moc dlouho,
ruce mám zpuchřelé stářím,
a když mě síla začíná opouštět,
kůl je zas větší, než byl dřív.
Moc dobře vím, že je shnilý,
jenže, Sisete, je to tak těžké,
že síly mne pomalu opouštějí.
Řekni mi znovu svůj zpěv:
Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.
Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.
Dědeček Siset už nic neříká,
zlovolný vítr ho odvál,
kdoví, kampak přesně,
a já zde sám před branou.
Zatímco přicházejí noví kloučci,
natahuji krk, abych jim zazpíval
poslední Sisetův zpěv,
to poslední, co mě naučil:
Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.
Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.
brzy zrána před branou
zatímco jsme čekali na Slunce
a viděli kolem projíždět vozy.
Sisete, copak nevidíš ten kůl,
k němuž jsme všichni přivázaní?
Když se ho nedokážeme zbavit,
nikdy se nepohnem dál.
Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.
Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.
Už to však, Sisete, trvá moc dlouho,
ruce mám zpuchřelé stářím,
a když mě síla začíná opouštět,
kůl je zas větší, než byl dřív.
Moc dobře vím, že je shnilý,
jenže, Sisete, je to tak těžké,
že síly mne pomalu opouštějí.
Řekni mi znovu svůj zpěv:
Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.
Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.
Dědeček Siset už nic neříká,
zlovolný vítr ho odvál,
kdoví, kampak přesně,
a já zde sám před branou.
Zatímco přicházejí noví kloučci,
natahuji krk, abych jim zazpíval
poslední Sisetův zpěv,
to poslední, co mě naučil:
Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.
Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.
(© 2019 Elena Casas Cortada & Jiří Pešek)
Žádné komentáře:
Okomentovat