Olympijský areál, magická fontána, krásné zahrady, významná muzea... To všechno se již před mnoha lety stalo klasickým itinerářem, který by neměl vynechat žádný návštěvník katalánské metropole. Barcelonský kopec Montjuïc má však i svou přehlíženou stranu, paradoxně zrovna tu, kterou turisté vidí nejčastěji již při samotném přistání na nedalekém letišti El Prat. Celá východní strana kopce je jedním velkým opuštěným lomem, kolem vedou široké dopravní komunikace a v podstatě vše ostatní, co tu pevninu dělí od širého moře, patří barcelonskému přístavu. Nicméně právě zde se nachází dvě nesmírně zvláštní místa, která člověku umožní poznat katalánskou metropoli i v trochu jiném světle...
 |
| Pozůstatky čtvrti Can Tunis (2019) |
CAN TUNIS
Hřbitov na Montjuïku od barcelonského přístavu odděluje dálniční těleso Ronda Litoral. Při bližším pohledu na mapu však zjistíme, že se mezi nepřeberným množstvím skladů a průmyslových hal krčí jakýsi blok obytných domů na konci carrer de la Mare de Déu del Port. Těch pár domů je pozůstatkem kdysi legendární a obávané čtvrti Can Tunis. Žije tu posledních pár rodin, v přízemí zase přežívá pár posledních obchůdků a dílen. To vše je ostatně již dávno odsouzeno k zániku. Územní plán počítá s rozšířením Rondy Litoral, zbylý blok domů mu tak dříve či později bude muset ustoupit. Definitivně tak zmizí vzpomínka na zajímavé místo, které zejména ve 20. století prošlo vskutku bouřlivou přeměnou.
Ale pojďme se ještě na chvíli ponořit do dávné minulosti. Oblast čtvrti Can Tunis byla velice pravděpodobně obývaná již za římské kolonizace Pyrenejského poloostrova, ještě kolem roku 1000 se tu nacházel malý přístav, poté se ale zóna na několik století proměnila na bažinatý a nehostinný kus země mezi kopcem a deltou řeky Llobregat. Až na počátku 18. stol. se majitelé pozemků, rodina Antúnez, rozhodli zónu vysušit a využít ji k zemědělským účelům. Kromě toho v dané oblasti vzniklo několik usedlostí a dalších budov, mimo jiné i zájezdní hostinec Hostal Can Tunis. Později tu začaly vznikat také první fabriky, nicméně ještě na počátku 20. století vypadal Can Tunis spíše jako rybářská vesnička kdekoliv na katalánském pobřeží. Bylo tu i několik příjemných pláží, stánky s občerstvením, dokonce lázně. Poblíž delty řeky Llobregat stál malý maják přezdívaný La Farola, který svého času sloužil dokonce i jako místní škola. Ještě před občanskou válkou byla poblíž majáku i nudistická pláž. Směrem do vnitrozemí fungoval na přelomu 19. a 20. století dokonce i dostihové závodiště (1883-1934), kam mířila barcelonská smetánka nejen na koníčky ale i na další sportovní či společenské události. Když si to shrneme, Can Tunis na počátku 20. století připomínal spíše klidný plážový resort se silným potenciálem proměnit se v rezidenční čtvrť barcelonské smetánky.
K tomu však nedošlo, jelikož roku 1917 vzniklo konsorcium Zona Franca a velká část pozemků z oblasti Can Tunis byla předurčena k zástavbě rostoucího barcelonského přístavu. Ve stejné době sem ale začínají přicházet i první přistěhovalci z jihu poloostrova, v nezastavěné části budoucího přístavu a u zdí hřbitova na Montjuïku tak vznikají první slumy, jejichž atmosféru skvěle zachycuje katalánský spisovatel a dlouholetý obyvatel těchto barraques Paco Candel (1925-2007). Další přistěhovalci sem míří po španělské občanské válce, takže na počátku 60. let 20. stol. žije v okolí Can Tunis více než 3 000 osob. Místo je sice dodnes značně marginálním kusem Barcelony, avšak spojení s centrem města tu nebylo vůbec špatné. V letech 1905-1964 spojovala Can Tunis s centrem Barcelony tramvaj číslo 48. Pozůstatky kolejí ostatně dodnes najdete před barem Litoral. Tramvaj byla později nahrazena autobusem. Právě od konce 60. let však došlo k masivnímu rozšíření přístavu, postupně se tedy tato chudá a zanedbaná zóna začala vylidňovat. I tak tu v roce 1970 přebývalo ještě více než 300 rodin, i když následně jejich počet radikálně klesl. Z Can Tunis se postupně stala cikánská čtvrť, na kterou předolympijská Barcelona zcela zapomněla.
To se projevilo na konci 80. let, kdy se z Can Tunis stal vyhlášený drogový supermarket. Feťáci z celé Barcelony se sem (tu) sjížděli, každý den okolo tisícovky, aby tu relativně levně a hlavně skrytě pořídili drogy. Netřeba dodávat, že zdejší cikánské klany díky tomu velice zbohatli, avšak do čtvrti drogy přinesly i mnoho kriminality a podobných patologických jevů. Část mužů z místních rodin tak 90. léta buďto nepřežila nebo skončila v base. Barcelonská radnice se tímto problémem začala skutečně zabývat až na počátku nového tisíciletí. Roku 2004 tu byl poslední velký protidrogový zátah, poté byly vystěhovány i poslední rodiny a většina budov a chatrčí zbourána. Poslední okamžiky čtvrti velmi zajímavě líčí dokumentární snímek Can Tunis z roku 2007. Jak vzpomínají pamětníci, v dobách největší drogové slávy se tu nedalo chodit po ulici - ať už kvůli množství injekčních stříkaček nebo kvůli prostému faktu, že vás každou chvíli může někdo přepadnout. Až do roku 2006 sem jezdil i legendární autobus 38, v nejhorších časech plný feťáků, čímž dnes připomíná třeba Trambesòs. Později byl nahrazen současnou linkou 21, která sice svou trasu začíná i končí jinde než legendární 38, ale v praxi jde o tu samou linku. Dnes už tedy bez potíží se závisláky.
Všechny tyto historky tu pamatují i zbylé dílny a služby. Poslední obývaný blok tvoří kromě několika sociálních bytů kupříkladu květinářství Flores Manolo se stoletou tradicí. Majitelé se však každým okamžikem chystají do důchodu, takže krám zavřou bez náhrady ve chvíli, kdy se i tyto domy poroučí k zemi. Hned vedle je sochařská dílna, kde se z mramoru tesají sochy na nedaleký hřbitov. Jedinými skutečně živými částmi této jinak mrtvé zóny jsou dvě restaurace - Litoral a La Nevera. Obě otvírají jen ve všední dny, a to již ve 4 hodiny ráno. Bar-restaurant Litoral tu je už 20 let, takže zažil i těžké drogové časy. Majitel Antonio Rafart si ale na kšefty v mrtvé zóně nestěžuje. Na meníčka za 9 € mu sem chodí řada pravidelných klientů, ať už z nedalekého hřbitova či z přístavu. Druhý bar, La Nevera, je součástí Can Tunis už více než 60 let, ale podobně jako je tomu i jinde v Barceloně, před pár lety přešel do čínských rukou. Aktuálně mu již více než 6 let šéfuje Číňan Tang, který má na rozdíl od kolegy z Litoralu otevřeno až do večerních hodin. Mezi stálou klientelu tu patří řidiči kamionů jezdících z přístavu sem tam, občas se tu ale vyskytne i nějaký dezorientovaný turista. Uvidíme, jak dlouho ještě tato idylka vydrží. Pokud však chcete navštívit zbytky čtvrti Can Tunis, raději si pospěšte, za rok nebo za dva už může být pozdě...
Ale pojďme se ještě na chvíli ponořit do dávné minulosti. Oblast čtvrti Can Tunis byla velice pravděpodobně obývaná již za římské kolonizace Pyrenejského poloostrova, ještě kolem roku 1000 se tu nacházel malý přístav, poté se ale zóna na několik století proměnila na bažinatý a nehostinný kus země mezi kopcem a deltou řeky Llobregat. Až na počátku 18. stol. se majitelé pozemků, rodina Antúnez, rozhodli zónu vysušit a využít ji k zemědělským účelům. Kromě toho v dané oblasti vzniklo několik usedlostí a dalších budov, mimo jiné i zájezdní hostinec Hostal Can Tunis. Později tu začaly vznikat také první fabriky, nicméně ještě na počátku 20. století vypadal Can Tunis spíše jako rybářská vesnička kdekoliv na katalánském pobřeží. Bylo tu i několik příjemných pláží, stánky s občerstvením, dokonce lázně. Poblíž delty řeky Llobregat stál malý maják přezdívaný La Farola, který svého času sloužil dokonce i jako místní škola. Ještě před občanskou válkou byla poblíž majáku i nudistická pláž. Směrem do vnitrozemí fungoval na přelomu 19. a 20. století dokonce i dostihové závodiště (1883-1934), kam mířila barcelonská smetánka nejen na koníčky ale i na další sportovní či společenské události. Když si to shrneme, Can Tunis na počátku 20. století připomínal spíše klidný plážový resort se silným potenciálem proměnit se v rezidenční čtvrť barcelonské smetánky.
K tomu však nedošlo, jelikož roku 1917 vzniklo konsorcium Zona Franca a velká část pozemků z oblasti Can Tunis byla předurčena k zástavbě rostoucího barcelonského přístavu. Ve stejné době sem ale začínají přicházet i první přistěhovalci z jihu poloostrova, v nezastavěné části budoucího přístavu a u zdí hřbitova na Montjuïku tak vznikají první slumy, jejichž atmosféru skvěle zachycuje katalánský spisovatel a dlouholetý obyvatel těchto barraques Paco Candel (1925-2007). Další přistěhovalci sem míří po španělské občanské válce, takže na počátku 60. let 20. stol. žije v okolí Can Tunis více než 3 000 osob. Místo je sice dodnes značně marginálním kusem Barcelony, avšak spojení s centrem města tu nebylo vůbec špatné. V letech 1905-1964 spojovala Can Tunis s centrem Barcelony tramvaj číslo 48. Pozůstatky kolejí ostatně dodnes najdete před barem Litoral. Tramvaj byla později nahrazena autobusem. Právě od konce 60. let však došlo k masivnímu rozšíření přístavu, postupně se tedy tato chudá a zanedbaná zóna začala vylidňovat. I tak tu v roce 1970 přebývalo ještě více než 300 rodin, i když následně jejich počet radikálně klesl. Z Can Tunis se postupně stala cikánská čtvrť, na kterou předolympijská Barcelona zcela zapomněla.
To se projevilo na konci 80. let, kdy se z Can Tunis stal vyhlášený drogový supermarket. Feťáci z celé Barcelony se sem (tu) sjížděli, každý den okolo tisícovky, aby tu relativně levně a hlavně skrytě pořídili drogy. Netřeba dodávat, že zdejší cikánské klany díky tomu velice zbohatli, avšak do čtvrti drogy přinesly i mnoho kriminality a podobných patologických jevů. Část mužů z místních rodin tak 90. léta buďto nepřežila nebo skončila v base. Barcelonská radnice se tímto problémem začala skutečně zabývat až na počátku nového tisíciletí. Roku 2004 tu byl poslední velký protidrogový zátah, poté byly vystěhovány i poslední rodiny a většina budov a chatrčí zbourána. Poslední okamžiky čtvrti velmi zajímavě líčí dokumentární snímek Can Tunis z roku 2007. Jak vzpomínají pamětníci, v dobách největší drogové slávy se tu nedalo chodit po ulici - ať už kvůli množství injekčních stříkaček nebo kvůli prostému faktu, že vás každou chvíli může někdo přepadnout. Až do roku 2006 sem jezdil i legendární autobus 38, v nejhorších časech plný feťáků, čímž dnes připomíná třeba Trambesòs. Později byl nahrazen současnou linkou 21, která sice svou trasu začíná i končí jinde než legendární 38, ale v praxi jde o tu samou linku. Dnes už tedy bez potíží se závisláky.
Všechny tyto historky tu pamatují i zbylé dílny a služby. Poslední obývaný blok tvoří kromě několika sociálních bytů kupříkladu květinářství Flores Manolo se stoletou tradicí. Majitelé se však každým okamžikem chystají do důchodu, takže krám zavřou bez náhrady ve chvíli, kdy se i tyto domy poroučí k zemi. Hned vedle je sochařská dílna, kde se z mramoru tesají sochy na nedaleký hřbitov. Jedinými skutečně živými částmi této jinak mrtvé zóny jsou dvě restaurace - Litoral a La Nevera. Obě otvírají jen ve všední dny, a to již ve 4 hodiny ráno. Bar-restaurant Litoral tu je už 20 let, takže zažil i těžké drogové časy. Majitel Antonio Rafart si ale na kšefty v mrtvé zóně nestěžuje. Na meníčka za 9 € mu sem chodí řada pravidelných klientů, ať už z nedalekého hřbitova či z přístavu. Druhý bar, La Nevera, je součástí Can Tunis už více než 60 let, ale podobně jako je tomu i jinde v Barceloně, před pár lety přešel do čínských rukou. Aktuálně mu již více než 6 let šéfuje Číňan Tang, který má na rozdíl od kolegy z Litoralu otevřeno až do večerních hodin. Mezi stálou klientelu tu patří řidiči kamionů jezdících z přístavu sem tam, občas se tu ale vyskytne i nějaký dezorientovaný turista. Uvidíme, jak dlouho ještě tato idylka vydrží. Pokud však chcete navštívit zbytky čtvrti Can Tunis, raději si pospěšte, za rok nebo za dva už může být pozdě...
MUSEU DE CARROSSES FÚNEBRES
Muzea pohřebnictví nejsou ve světě ničím výjimečným. Mezi nejznámější patří kupříkladu to ve Vídni či v americkém Houstonu. Evropským unikátem je však barcelonská muzejní sbírka pohřebních vozů. V katalánské metropoli opravdu najdete specializované muzeum pohřebních vozů používaných ve městě od konce 18. stol. až do poloviny století dvacátého*. Jde přitom o kolekci s překvapivě dlouhou tradicí - vznikla již roku 1970 na návrh tehdejšího ředitele barcelonské hřbitovní správy Cristóbala Torry a do roku 2013 byla umístěna v korporátním sídle na carrer de Sancho de Ávila. Kolekce není rozsáhlá. Skládá se z více než dvacítky vozů, většinou jde o pohřební a doprovodné vozy, některé honosnější, jiné zase určené speciálně na pohřby dětí. Nadšence do veteránů pak potěší i tři motorizované exempláře (Hispano Suiza T16, Buick Rivera Special a Studebaker Six). Součástí sbírky je i knihovna shromažďující literaturu věnovanou smrti či umírání v nejrůznějších dějinných epochách. S více než 2 000 výtisky jde o největší knihovní fond svého druhu ve Španělsku a druhý v Evropě.
Od roku 2013 se Museu de Carrosses Fúnebres (Muzeum pohřebních vozů) nachází ve specializovaném pavilonu u vstupní brány na hřbitov na Montjuïku (carrer de la Mare de Déu del Port 56). Jeho návštěvu určitě doporučujeme propojit s návštěvou výše zmiňovaného hřbitova. Na místo se nejpohodlněji dostanete autobusem 21 ze stanice metra Paral·lel (L2, L3). Otevřeno je pouze o víkendech dopoledne (10-14), v sobotu ve 12.00 je k dispozici i komentovaná prohlídka. Tu si v případě větší skupinky můžete domluvit i během týdne. Vstup je zdarma. Je pravda, že jde o velmi specificky zaměřené muzeum, což se pravděpodobně projevuje i v nízké návštěvnosti. Alespoň tak soudíme dle naší poslední návštěvy v srpnu 2019, kdy do prostoru za celou hodinu nevstoupil ani živáček. Pokud tedy máte rádi výstavní prostory, kde si nepřekážíte s ostatními návštěvníky, barcelonské Muzeum pohřebních vozů je potom dobrou volbou.
Od roku 2013 se Museu de Carrosses Fúnebres (Muzeum pohřebních vozů) nachází ve specializovaném pavilonu u vstupní brány na hřbitov na Montjuïku (carrer de la Mare de Déu del Port 56). Jeho návštěvu určitě doporučujeme propojit s návštěvou výše zmiňovaného hřbitova. Na místo se nejpohodlněji dostanete autobusem 21 ze stanice metra Paral·lel (L2, L3). Otevřeno je pouze o víkendech dopoledne (10-14), v sobotu ve 12.00 je k dispozici i komentovaná prohlídka. Tu si v případě větší skupinky můžete domluvit i během týdne. Vstup je zdarma. Je pravda, že jde o velmi specificky zaměřené muzeum, což se pravděpodobně projevuje i v nízké návštěvnosti. Alespoň tak soudíme dle naší poslední návštěvy v srpnu 2019, kdy do prostoru za celou hodinu nevstoupil ani živáček. Pokud tedy máte rádi výstavní prostory, kde si nepřekážíte s ostatními návštěvníky, barcelonské Muzeum pohřebních vozů je potom dobrou volbou.
 |
| Interiér Muzea pohřebních vozů (2019) |
* Původně šlo o privilegium nejvyšších tříd, v roce 1835 tehdejší barcelonský starosta Josep Marià Cabanes rozhodl, že z hygienických a logistických důvodů budou u pohřbů vždy přítomny pohřební vozy. Ty byly obvykle taženy koňmi, a to až do roku 1956, kdy se definitivně přešlo na "motorizované" pohřby.
Žádné komentáře:
Okomentovat