Pod pojmem "katalánská kinematografie" se skrývá veškerá filmová tvorba produkovaná či režírovaná v Katalánsku, případně katalánským týmem filmařů; řadíme sem ale i jakékoliv filmy katalánských režisérů. To má za následek skutečnost, že katalánská kinematografie sice světu nabídla spoustu zajímavých filmů, ale těch přímo v katalánštině se stále mnoho netočí. Na stručnou historii katalánské kinematografie se podíváme na následujících řádcích.
Jak je dobře známo, skutečná historie světové kinematografie se začala psát roku 1895, kdy bratři Lumièrové poprvé světu představili svůj kinematograf. Oba Francouzi posléze svůj vynález představili i v zahraničí, přičemž do Katalánska se vydali osobně v prosinci 1896, tedy pouhý rok poté, co v Paříži slavnostně uskutečnili vůbec první veřejné promítání v historii. V Barceloně byl kinematograf představen ve fotografickém studiu bratří Napoleonových, považovaných tehdy za nejznámější a nejlepší fotografy v Katalánsku. Několik prvních projekcí bylo určeno výhradně místním specialistům, především fotografům, až později se promítání otevřela i veřejnosti. Jednoho z nich se zúčastnil i budoucí průkopník katalánské (i španělské) kinematografie, Fructuós Gelabert (1874-1955). Toho pohyblivé obrázky nadchly natolik, že si společně s kamarádem Santiagem Bioscou sestrojil kameru vlastní a v létě 1897 s ní natočil vůbec první hraný film v katalánské (i španělské) historii - Riña en un café (česky: Hádka v kavárně, délka: 1 minuta). Později toho roku natočil ještě další, spíše dokumentárně laděné záběry: Sortida del públic de l'església parroquial de Santa Maria de Sants a Sortida dels treballadors de l'Espanya industrial. Gelabert byl též autorem vůbec prvního španělského snímku, jenž byl prodán do zahraničí (Visita de la Reina Maria Cristina i Alfons XII). Pojednával o návštěvě španělského královského páru na Světové výstavě 1898 v Barceloně.
Gelabert byl také prvním velkým filmovým experimentátorem a i díky němu se z Barcelony na počátku 20. století stávalo hlavní filmové město na Pyrenejském poloostrově. V Barceloně svého času pracoval i druhý z velkých průkopníků kinematografie ve Španělsku, aragonský rodák Segundo de Chomón (1871-1929). Toho katalánská kinematografie pamatuje především jako autora mnoha nových filmových triků, podobně jako s nimi ve Francii toho času pracoval George Méliès. Byl také prvním ze španělských režisérů, který pro film adaptoval díla světových klasiků. Zároveň byl tvůrcem prvních fantasticky laděných filmů, takže tradice sci-fi a fantasy žánru v katalánské kinematografii má skutečně velice dlouhou historii. Mezi Chomónovy nejznámější filmy patří kupříkladu Choque de trenes (1902), Pulgarcito (1903), L'hereu de Can Pruna (1904), Hotel Eléctrico (1908) či dokumentární snímek Eclipsis de sol (1905). Dalším zajímavým tvůrcem byl Ricard de Baños (1882-1939), který společně se svým bratrem Ramonem stál u mnoha důležitých katalánských produkcí v prvních dvou dekádách 20. století. Spolu založili producentskou společnost Royal Films; ještě předtím Ricard de Baños pracoval pro Hispano Films, společnost, kterou založili podnikatelé Albert Marro a Lluís Macaya. Z jejich dílny ostatně pochází i velice populární Barcelona y sus misterios (režie: Alberto Marro, 1916).
Ze stejného roku pochází i snímek La vida de Cristóbal de Colón y su descubrimiento de América (režie: Gérard Bourgeois), svého času nejdražší španělský film, 101 minut dlouhý příběh o Kolumbově životě a objevení Ameriky. Jelikož Španělsko bylo v průběhu I. světové války zemí neutrální, katalánskému filmovému průmyslu se dařilo stále velice dobře. Před jejím vypuknutím měla Barcelona dokonce nejvíc kinosálů na světě hned po New Yorku a Paříži, už tento fakt jasně dokládá zlatou epochu katalánské kinematografie. Již před rokem 1910 kinosály zcela ovládly barcelonské ulice. Ze slavné Paral·lel během několika let vytlačily kabarety a šantány, pronikly však i do okrajových městských čtvrtí a brzy jich bylo mnohem víc než divadel. Spolupráce s divadelním světem je ostatně další velkou charakteristikou předválečného Katalánska. Mnoho filmů vznikalo jako adaptace soudobých divadelních her, svých filmových verzí se tak v rekordním čase dočkala kupříkladu díla slavného katalánského dramatika Àngela Guimerà. Mnoho osob spjatých s divadlem, jako dramatik Adrià Gual či herečka Margarida Xirgu, dříve či později podlehlo kouzlu pohyblivých obrázků a angažovalo se ve vrcholných okamžicích svých kariér právě v kinematografii.
Zlaté období kinematografie v Katalánsku skončilo okolo roku 1923, kdy ve Španělsku začal vládnout diktátor Primo de Rivera. Celá země se ocitla v období nejistoty, na němž se později silně podepsala i světová hospodářská krize. Zároveň ale během 20. let došlo k jakési generační obměně, neboť 30. léta již představovala zcela novou éru kinematografie - nástup zvukového filmu. I díky uvolněnější politické situaci tak katalánská kinematografie po roce 1930 trochu ožila. V roce 1933 se objevil i vůbec první ryze katalánsky mluvený film. Byl jím snímek El Cafè de la Marina (režie: Domènec Pruna, délka: 94 min). Šlo o adaptaci stejnojmenné divadelní hry katalánského dramatika Josepa Marii de Sagarry a ve své době představovala poměrně nákladnou produkci, neboť film byl natočen ve dvou verzích (katalánské a španělské). Nicméně šlo také o první velký katalánský propadák, jelikož film u publika zkrátka neuspěl. Tím ostatně na delší dobu končí historie katalánsky mluveného filmu. Komerční neúspěch El Cafè de la Marina byl tak výrazný, že tehdejší producenti zkrátka již více do filmů v katalánštině investovat nechtěli. I tak ale stále značná část španělské produkce vznikala právě v Katalánsku.
Příchod španělské občanské války (1936-1939) katalánskou kinematografii pohřbil. V Barceloně se sice až do samého konce války točilo, ve městě fungovala asi stovka kin a na Montjuïku bylo hned několik filmových studií, nicméně válečné časy znamenaly především propagandu, případně reportáže z bojů, takže o skutečně uměleckém filmu se v tomto období příliš mluvit nedá. Z těch nejpovedenějších v daném období připomeňme alespoň melodrama Barrios bajos (1937, režie: Pedro Puche). Po konci války se Španělsko ponořilo až do roku 1975 do přísně katolické diktatury Franciska Franka. Pro katalánskou kulturu to znamenalo těžké časy, kdy minimálně prvních 10-15 let nebylo možno publikovat cokoliv v katalánštině, ať už se jednalo o literaturu či o filmy. Filmový průmysl byl navíc přenesen do Madridu, kde se točila drtivá většina cenzurou schválených snímků. Neznamená to, že by v Katalánsku filmový průmysl zcela zanikl, ale jeho podíl na celkové španělské filmové produkcí byl oproti předválečným časům zanedbatelný. Je však zajímavé, že pro zahraničí byla barcelonská značka stále atraktivní, a tak kupříkladu hollywoodští distributoři pro Španělsko sídlili právě v katalánské metropoli a ne v Madridu.
Postupem času vznikaly v Katalánsku menší nezávislé produkce, přičemž tou nejzajímavější osobností oné doby byl bezesporu katalánský režisér, scénárista a producent Ignasi Ferrés Iquino (1910-1994). Ten roku 1952 natočil první katalánsky mluvený film od konce občanské války (El Judes), nicméně k veřejné projekci připuštěn nebyl. První filmy v katalánském znění se do skutečné distribuce dostaly až v 60. letech 20. stol., i když takřka ve všech případech šlo zejména o adaptace známých katalánských divadelních her.
Druhá polovina 60. let je ostatně symbolem určité svobody, která se projevovala především v Barceloně, která se nacházela na samé periferii španělského autoritativního režimu. To vysvětluje celou řadu skvělých uměleckých počinů, k nimž v té době v Katalánsku došlo, stačí zmínit kupříkladu tzv. boom literario. V rámci těchto tendencí se v Barceloně v letech 1965 až 1970 rozvinula tzv. Escola de Barcelona (Barcelonaská škola), sdružení místních intelektuálů a filmových profesionálů, které mělo za cíl vytvořit určitý protipól k oficiálnímu madridskému kinematografickému proudu. Jejich filmy byly značně experimentální a silně avantgardní, často sázely na neherce, i když občas se v hlavních rolích mihly některé slavné herečky a režisérské múzy, a měly lehce bojovný anti-frankistický podtón. Nicméně tato tvorba si nakonec široké publikum nezískala, a tak všechny filmy spadající pod Barcelonskou školu se ukázaly být naprostými komerčními propadáky. Proto se skupina na počátku 70. let rozpadla. Mezi nejvýznamnější členy skupiny patřili Vicente Aranda, Pere Portabella, Joaquim Jordà či Román Gubern.
Po smrti diktátora Franka v roce 1975 Španělsko pomalu ale jistě zamířilo vstříc demokracii. Přechod to ale nebyl bleskový, kupříkladu filmová cenzura fungovala až do roku 1977. Pro katalánskou kinematografii byl španělský přechod k demokracii silným impulzem, nicméně skutečná katalánská produkce vzniká až během 80. let. Zbytek těch sedmdesátých totiž katalánské umělecké elity stráví debatou o povaze a budoucnosti katalánské kinematografie. Jediným hmatatelným posunem je vznik Institut del Cinema Català (1975) - sdružení filmových profesionálů, jež se stará o propagaci katalánské kinematografie. Mezi nejdůležitější katalánské filmy této epochy patří bezesporu La ciutat cremada (režie: Antoni Ribas, 1976), Ocaña: retrat intermitent (režie: Ventura Pons, 1978) či La plaça del Diamant (režie: Francesc Betriu, 1982). V lednu 1984 začala vysílat katalánská veřejnoprávní televize TV3, což bylo vítaným impulzem pro filmovou tvorbu v katalánštině. První roky demokracie jsou v katalánské kinematografii charakteristické zejména dvěma rysy: 1) vzniká mnoho filmových adaptací literárních děl katalánských autorů; 2) dlouhé roky katolické diktatury znemožňovalo promítat jakékoliv byť jen náznakem pohoršující scény, takže v průběhu prvních 10 let po pádu diktatury vzniká mnoho filmů se silně erotickým podtextem a odvážnými scénami, např. L'orgia (režie: Francesc Bellmunt, 1978) nebo Bilbao (režie: Bigas Luna, 1978). Kromě umístění děje do prostředí prostituce je zejména v průběhu 80. let velice populární reflektovat vysokou kriminalitu okrajových čtvrtí. Dokonalým příkladem takového filmu je Yo, el vaquilla (režie: José Antonio de la Loma, 1985).
V průběhu 90. let minulého století se konsoliduje několik velkých jmen katalánské kinematografie, i když je třeba zdůraznit, že velká většina katalánských režisérů točí své filmy z komerčních důvodů ve španělštině. Zejména v posledních dvou desetiletích se pak projevuje i velká schopnost katalánských tvůrců pracovat v mezinárodním prostředí, řada z nich tak kvůli přístupu na globální trh své filmy točí v angličtině. Mezi nejznámější katalánské režiséry posledních desítek let patří Vicente Aranda, Bigas Luna, Ventura Pons, Isabel Coixet (natáčí zejména v USA), Cesc Gay, Jaume Balagueró (jenž proslul zejména hororovou ságou REC), Mar Coll, Albert Serra či Juan Antonio Bayona (autor několika kasovních trháků posledních let). O jejich tvorbě ale jistě bude řeč v samostatných článcích.
Dodejme, že katalánský film se v posledních letech prosazuje i na mnoha světových filmových festivalech. I když katalánsky mluvené filmy nemají zrovna na růžích ustláno, zejména v posledních letech jich vzniká slušné množství. Určitým znakem této vitality byl i vznik Acadèmia del Cinema Català v roce 2008 díky osobní iniciativě katalánského herce, režiséra a velkého zastánce katalánské nezávislosti Joela Joana. Katalánská filmová akademie od roku 2009 uděluje každoročně filmové ceny Gaudí, které si i přes svá specifika pomalu začínají vydobývat prestižní místo mezi ostatními evropskými oceněními tohoto typu (Český lev, Goya, Lola, BAFTA apod.).
 |
| Kinosál Avenida de la Luz, fungující v letech 1943-1992 (Foto: barcelofilia.blogspot.com) |
Jak je dobře známo, skutečná historie světové kinematografie se začala psát roku 1895, kdy bratři Lumièrové poprvé světu představili svůj kinematograf. Oba Francouzi posléze svůj vynález představili i v zahraničí, přičemž do Katalánska se vydali osobně v prosinci 1896, tedy pouhý rok poté, co v Paříži slavnostně uskutečnili vůbec první veřejné promítání v historii. V Barceloně byl kinematograf představen ve fotografickém studiu bratří Napoleonových, považovaných tehdy za nejznámější a nejlepší fotografy v Katalánsku. Několik prvních projekcí bylo určeno výhradně místním specialistům, především fotografům, až později se promítání otevřela i veřejnosti. Jednoho z nich se zúčastnil i budoucí průkopník katalánské (i španělské) kinematografie, Fructuós Gelabert (1874-1955). Toho pohyblivé obrázky nadchly natolik, že si společně s kamarádem Santiagem Bioscou sestrojil kameru vlastní a v létě 1897 s ní natočil vůbec první hraný film v katalánské (i španělské) historii - Riña en un café (česky: Hádka v kavárně, délka: 1 minuta). Později toho roku natočil ještě další, spíše dokumentárně laděné záběry: Sortida del públic de l'església parroquial de Santa Maria de Sants a Sortida dels treballadors de l'Espanya industrial. Gelabert byl též autorem vůbec prvního španělského snímku, jenž byl prodán do zahraničí (Visita de la Reina Maria Cristina i Alfons XII). Pojednával o návštěvě španělského královského páru na Světové výstavě 1898 v Barceloně.
Gelabert byl také prvním velkým filmovým experimentátorem a i díky němu se z Barcelony na počátku 20. století stávalo hlavní filmové město na Pyrenejském poloostrově. V Barceloně svého času pracoval i druhý z velkých průkopníků kinematografie ve Španělsku, aragonský rodák Segundo de Chomón (1871-1929). Toho katalánská kinematografie pamatuje především jako autora mnoha nových filmových triků, podobně jako s nimi ve Francii toho času pracoval George Méliès. Byl také prvním ze španělských režisérů, který pro film adaptoval díla světových klasiků. Zároveň byl tvůrcem prvních fantasticky laděných filmů, takže tradice sci-fi a fantasy žánru v katalánské kinematografii má skutečně velice dlouhou historii. Mezi Chomónovy nejznámější filmy patří kupříkladu Choque de trenes (1902), Pulgarcito (1903), L'hereu de Can Pruna (1904), Hotel Eléctrico (1908) či dokumentární snímek Eclipsis de sol (1905). Dalším zajímavým tvůrcem byl Ricard de Baños (1882-1939), který společně se svým bratrem Ramonem stál u mnoha důležitých katalánských produkcí v prvních dvou dekádách 20. století. Spolu založili producentskou společnost Royal Films; ještě předtím Ricard de Baños pracoval pro Hispano Films, společnost, kterou založili podnikatelé Albert Marro a Lluís Macaya. Z jejich dílny ostatně pochází i velice populární Barcelona y sus misterios (režie: Alberto Marro, 1916).
Ze stejného roku pochází i snímek La vida de Cristóbal de Colón y su descubrimiento de América (režie: Gérard Bourgeois), svého času nejdražší španělský film, 101 minut dlouhý příběh o Kolumbově životě a objevení Ameriky. Jelikož Španělsko bylo v průběhu I. světové války zemí neutrální, katalánskému filmovému průmyslu se dařilo stále velice dobře. Před jejím vypuknutím měla Barcelona dokonce nejvíc kinosálů na světě hned po New Yorku a Paříži, už tento fakt jasně dokládá zlatou epochu katalánské kinematografie. Již před rokem 1910 kinosály zcela ovládly barcelonské ulice. Ze slavné Paral·lel během několika let vytlačily kabarety a šantány, pronikly však i do okrajových městských čtvrtí a brzy jich bylo mnohem víc než divadel. Spolupráce s divadelním světem je ostatně další velkou charakteristikou předválečného Katalánska. Mnoho filmů vznikalo jako adaptace soudobých divadelních her, svých filmových verzí se tak v rekordním čase dočkala kupříkladu díla slavného katalánského dramatika Àngela Guimerà. Mnoho osob spjatých s divadlem, jako dramatik Adrià Gual či herečka Margarida Xirgu, dříve či později podlehlo kouzlu pohyblivých obrázků a angažovalo se ve vrcholných okamžicích svých kariér právě v kinematografii.
Zlaté období kinematografie v Katalánsku skončilo okolo roku 1923, kdy ve Španělsku začal vládnout diktátor Primo de Rivera. Celá země se ocitla v období nejistoty, na němž se později silně podepsala i světová hospodářská krize. Zároveň ale během 20. let došlo k jakési generační obměně, neboť 30. léta již představovala zcela novou éru kinematografie - nástup zvukového filmu. I díky uvolněnější politické situaci tak katalánská kinematografie po roce 1930 trochu ožila. V roce 1933 se objevil i vůbec první ryze katalánsky mluvený film. Byl jím snímek El Cafè de la Marina (režie: Domènec Pruna, délka: 94 min). Šlo o adaptaci stejnojmenné divadelní hry katalánského dramatika Josepa Marii de Sagarry a ve své době představovala poměrně nákladnou produkci, neboť film byl natočen ve dvou verzích (katalánské a španělské). Nicméně šlo také o první velký katalánský propadák, jelikož film u publika zkrátka neuspěl. Tím ostatně na delší dobu končí historie katalánsky mluveného filmu. Komerční neúspěch El Cafè de la Marina byl tak výrazný, že tehdejší producenti zkrátka již více do filmů v katalánštině investovat nechtěli. I tak ale stále značná část španělské produkce vznikala právě v Katalánsku.
Příchod španělské občanské války (1936-1939) katalánskou kinematografii pohřbil. V Barceloně se sice až do samého konce války točilo, ve městě fungovala asi stovka kin a na Montjuïku bylo hned několik filmových studií, nicméně válečné časy znamenaly především propagandu, případně reportáže z bojů, takže o skutečně uměleckém filmu se v tomto období příliš mluvit nedá. Z těch nejpovedenějších v daném období připomeňme alespoň melodrama Barrios bajos (1937, režie: Pedro Puche). Po konci války se Španělsko ponořilo až do roku 1975 do přísně katolické diktatury Franciska Franka. Pro katalánskou kulturu to znamenalo těžké časy, kdy minimálně prvních 10-15 let nebylo možno publikovat cokoliv v katalánštině, ať už se jednalo o literaturu či o filmy. Filmový průmysl byl navíc přenesen do Madridu, kde se točila drtivá většina cenzurou schválených snímků. Neznamená to, že by v Katalánsku filmový průmysl zcela zanikl, ale jeho podíl na celkové španělské filmové produkcí byl oproti předválečným časům zanedbatelný. Je však zajímavé, že pro zahraničí byla barcelonská značka stále atraktivní, a tak kupříkladu hollywoodští distributoři pro Španělsko sídlili právě v katalánské metropoli a ne v Madridu.
 |
| SIlvia Munt v hlavní roli filmu La plaça del Diamant z roku 1982 (režie: Francesc Betriu) |
Postupem času vznikaly v Katalánsku menší nezávislé produkce, přičemž tou nejzajímavější osobností oné doby byl bezesporu katalánský režisér, scénárista a producent Ignasi Ferrés Iquino (1910-1994). Ten roku 1952 natočil první katalánsky mluvený film od konce občanské války (El Judes), nicméně k veřejné projekci připuštěn nebyl. První filmy v katalánském znění se do skutečné distribuce dostaly až v 60. letech 20. stol., i když takřka ve všech případech šlo zejména o adaptace známých katalánských divadelních her.
Druhá polovina 60. let je ostatně symbolem určité svobody, která se projevovala především v Barceloně, která se nacházela na samé periferii španělského autoritativního režimu. To vysvětluje celou řadu skvělých uměleckých počinů, k nimž v té době v Katalánsku došlo, stačí zmínit kupříkladu tzv. boom literario. V rámci těchto tendencí se v Barceloně v letech 1965 až 1970 rozvinula tzv. Escola de Barcelona (Barcelonaská škola), sdružení místních intelektuálů a filmových profesionálů, které mělo za cíl vytvořit určitý protipól k oficiálnímu madridskému kinematografickému proudu. Jejich filmy byly značně experimentální a silně avantgardní, často sázely na neherce, i když občas se v hlavních rolích mihly některé slavné herečky a režisérské múzy, a měly lehce bojovný anti-frankistický podtón. Nicméně tato tvorba si nakonec široké publikum nezískala, a tak všechny filmy spadající pod Barcelonskou školu se ukázaly být naprostými komerčními propadáky. Proto se skupina na počátku 70. let rozpadla. Mezi nejvýznamnější členy skupiny patřili Vicente Aranda, Pere Portabella, Joaquim Jordà či Román Gubern.
 |
| Juan Antonio Bayona, Gaudí pro nejlepší režii, 2017 (Foto: www.academiadelcinema.cat) |
Po smrti diktátora Franka v roce 1975 Španělsko pomalu ale jistě zamířilo vstříc demokracii. Přechod to ale nebyl bleskový, kupříkladu filmová cenzura fungovala až do roku 1977. Pro katalánskou kinematografii byl španělský přechod k demokracii silným impulzem, nicméně skutečná katalánská produkce vzniká až během 80. let. Zbytek těch sedmdesátých totiž katalánské umělecké elity stráví debatou o povaze a budoucnosti katalánské kinematografie. Jediným hmatatelným posunem je vznik Institut del Cinema Català (1975) - sdružení filmových profesionálů, jež se stará o propagaci katalánské kinematografie. Mezi nejdůležitější katalánské filmy této epochy patří bezesporu La ciutat cremada (režie: Antoni Ribas, 1976), Ocaña: retrat intermitent (režie: Ventura Pons, 1978) či La plaça del Diamant (režie: Francesc Betriu, 1982). V lednu 1984 začala vysílat katalánská veřejnoprávní televize TV3, což bylo vítaným impulzem pro filmovou tvorbu v katalánštině. První roky demokracie jsou v katalánské kinematografii charakteristické zejména dvěma rysy: 1) vzniká mnoho filmových adaptací literárních děl katalánských autorů; 2) dlouhé roky katolické diktatury znemožňovalo promítat jakékoliv byť jen náznakem pohoršující scény, takže v průběhu prvních 10 let po pádu diktatury vzniká mnoho filmů se silně erotickým podtextem a odvážnými scénami, např. L'orgia (režie: Francesc Bellmunt, 1978) nebo Bilbao (režie: Bigas Luna, 1978). Kromě umístění děje do prostředí prostituce je zejména v průběhu 80. let velice populární reflektovat vysokou kriminalitu okrajových čtvrtí. Dokonalým příkladem takového filmu je Yo, el vaquilla (režie: José Antonio de la Loma, 1985).
V průběhu 90. let minulého století se konsoliduje několik velkých jmen katalánské kinematografie, i když je třeba zdůraznit, že velká většina katalánských režisérů točí své filmy z komerčních důvodů ve španělštině. Zejména v posledních dvou desetiletích se pak projevuje i velká schopnost katalánských tvůrců pracovat v mezinárodním prostředí, řada z nich tak kvůli přístupu na globální trh své filmy točí v angličtině. Mezi nejznámější katalánské režiséry posledních desítek let patří Vicente Aranda, Bigas Luna, Ventura Pons, Isabel Coixet (natáčí zejména v USA), Cesc Gay, Jaume Balagueró (jenž proslul zejména hororovou ságou REC), Mar Coll, Albert Serra či Juan Antonio Bayona (autor několika kasovních trháků posledních let). O jejich tvorbě ale jistě bude řeč v samostatných článcích.
Dodejme, že katalánský film se v posledních letech prosazuje i na mnoha světových filmových festivalech. I když katalánsky mluvené filmy nemají zrovna na růžích ustláno, zejména v posledních letech jich vzniká slušné množství. Určitým znakem této vitality byl i vznik Acadèmia del Cinema Català v roce 2008 díky osobní iniciativě katalánského herce, režiséra a velkého zastánce katalánské nezávislosti Joela Joana. Katalánská filmová akademie od roku 2009 uděluje každoročně filmové ceny Gaudí, které si i přes svá specifika pomalu začínají vydobývat prestižní místo mezi ostatními evropskými oceněními tohoto typu (Český lev, Goya, Lola, BAFTA apod.).
Žádné komentáře:
Okomentovat