Don Pepe: Katalánský prezident Kostariky

Na světě je jen málo států, které nemají žádnou armádu. Mezi zeměmi Latinské Ameriky* najdeme prakticky jenom dvě - Panamu a Kostariku. Paradoxně právě tyto dvě země jsou ve svém regionu považovány za ty nejbezpečnější, něco tedy na onom nápadu zříci se ozbrojených složek asi bude. My se dnes podíváme jen do Kostariky, neboť na tamním odzbrojení měl své zásluhy i jejich tehdejší "katalánský" prezident José Figueres.

Kostarická bankovka v hodnotě 10 000 colones s vyobrazením Josého Figuerese
(Foto: www.banknoteworld.com)

José Figueres Ferrer (1906-1990) se narodil v ospalém městečku San Ramón nedaleko od hlavního města Kostariky. Jeho rodiče, lékař Marià Figueres a učitelka Francesca Ferrer, však pocházeli z vesničky Os de Balaguer v katalánském vnitrozemí. Někdy na začátku 20. století se vydali hledat štěstí na americký kontinent a zanedlouho se usadili právě v Kostarice, kde se jim roku 1906 narodil syn José. Marià Figueres se později vypracoval na významného lékaře, přičemž dokonce vedl jednu z nemocnic v hlavním městě San José. Dětství José Figuerese bylo poznamenáno ospalostí a nudou městečka San Ramón a potom také ne úplně snadnou jazykovou adaptaci, neboť doma se mluvilo zásadně katalánsky a katalánština bylo pro Josého mateřským jazykem.

Jako osmnáctiletý vyrazil José Figueres do amerického Bostonu na studia medicíny, po návratu do Kostariky se stal poměrně aktivním členem občanské společnosti, hájil zájmy rolníků a později byl i členem skupiny podporující republikány ve španělské občanské válce (1936-1939). V roce 1942 během jednoho rozhlasového pořadu kritizoval autoritářský styl tehdejšího kostarického prezidenta Rafaela Ángela Calderóna, za což byl ještě ve studiu zatčen a následující dva roky byl nucen strávit v mexickém exilu, který se ale nakonec ukázal být klíčovým, neboť Figueres v Mexiku navázal mnoho užitečných kontaktů. Do vlasti se vrátil v roce 1944 po nástupu nového prezidenta Teodora Picada, umírněnějšího pokračovatele Calderónova politického stylu. V únoru 1948 proběhly v Kostarice volby, v nichž zvítězil kandidát opozice Otilio Ulate Blanco nad Rafaelem Calderónem. Druhý jmenovaný dosáhl prohlášení prezidentské volby za neplatnou, což na počátku března 1948 vedlo k povstání opozice vedené v tuto chvíli Josém Figueresem, který se na danou chvíli již nějakou dobu připravoval a ke zformování malé armády využil právě své rozsáhlé kontakty z mexického exilu.

Tak propukla kostarická občanská válka. Na jedné straně armáda stále ještě pod vládou původní garnitury (Picado + Calderón + vůdce kostarických komunistů Mora), na straně druhé fronta za národní osvobození vedená Figueresem. Tomu se i díky pomoci řady zahraničních bojovníků podařilo o několik týdnů a zhruba po dvou tisícovkách mrtvých později porazit vládní oddíly a díky spojenectví s původním vítězem volem, Otiliem Ulatem, se v květnu 1948 postavil do čela prozatímní vlády, která měla zemi řídit následujících 18 měsíců. Nutno dodat, že tohoto úspěchu Figueres dosáhl i díky podpoře USA, které si zrovna dvakrát nepřály, aby součástí kostarické vlády byli komunisté, s nimiž se Calderón spřáhl. Výsledkem 18 měsíců přechodné vlády však byla řada opatření, díky nimž je Kostarika dodnes považována za výspu demokracie v rámci latinskoamerických zemí.

Figueres se rozhodl nejen pokračovat v řadě Calderónových pokrokových reforem (minimální mzda, zdravotní pojištění), ale přišel i s mnoha zcela novými (znárodnění bankovního sektoru a železniční dopravy, stavba silnic a škol či zavedení volebního práva žen). K tomu všemu představoval pravý opak autoritářskému pojetí vlády svých předchůdců. Historie ho však nejčastěji zmiňuje jako iniciátora jiné zásadní reformy kostarické společnosti, totiž zrušení armády, které vešlo v platnost ústavou z roku 1949. Figueres k tomu měl dobré důvody. Původní kostarické vojsko totiž nebylo příliš početné a silné, avšak perfektně se hodilo na prosazování zájmů bohatých vrstev obyvatelstva. Toto využití však v nově vedeném státě nemělo své opodstatnění. Figueres od prvního momentu mohl počítat s velice silným spojencem, který mu de facto garantoval budoucí mír. Pro USA totiž nové vedení Kostariky znamenalo ukázku dobře fungujících demokratických tendencí, což zrovna v té době bylo něco, co se Američanům hodilo. Podpora USA se pak skrytě projevila v dalších letech, kdy Kostarika dokonce čelila agresi ze strany Nikaraguy, nicméně tehdy ještě stále fungující domácí bezpečnostní složky situaci zvládly. Dohoda s USA zajišťuje Kostarice dostatečnou ochranu evidentně dodnes.

Na domácí politické scéně bylo pro Kostaričany zrušení armády vesměs populární záležitostí, neboť ušetřené výdaje se investovaly do kultury a vzdělávání. Kostarika navíc disponuje poměrně výkonným policejním sborem čítajícím asi 13 000 mužů. Největší výzvou národní bezpečnosti tak je spíše organizovaný zločin; se svými sousedy země potíže nemá. Na jihu sousedí s Panamou (dalším státem bez armády) a na severu s Nikaraguou, s níž se již nyní dokáže dohodnout na sporných otázkách jen mírovou cestou. Důležitým faktorem, který v této souvislosti nebývá často zmiňován, je skutečnost, že kostarické zákony ohledně soukromého držení zbraní jsou relativně benevolentní, takže země částečně spoléhá i na schopnost jedince se bránit možná v trochu podobném stylu, jako je tomu ve Švýcarsku. Jak už jsme ale zmínili, tento přístup evidentně funguje. Kostarika je podle všeho nejlidnatějším státem na světě bez armády (5 000 000 obyv.) a spolu se sousední Panamou je jednoznačně nejbezpečnějším státem v širokém regionu (což na druhou stranu není až tak složité, když máte za blízké sousedy země jako Kolumbie, Venezuela, Nikaragua, El Salvador či Honduras).

Abychom se ale vrátili k populárnímu "Donu Pepemu", kterak Kostaričané svého prezidenta nazývali, ten v listopadu 1949 ryze demokraticky předal vládu původně zvolenému prezidentovi Ulatemu a sám o dva roky později založil sociálnědemokratickou stranu Partido Liberación Nacional (PLN). Ve funkci kostarického prezidenta působil kromě let 1948-1949 ještě ve dvou volebních obdobích: 1953-1958 a 1970-1974. V této funkci se orientoval na silnou střední vrstvu, na budování co nejužšího vztahu s USA a v rámci regionu vždy vystupoval jako zastánce mírového řešení a odpůrce latinskoamerických diktatur. Po konci v politice se věnoval soukromému podnikání a přednášení na ekonomická témata (byl dokonce hostujícím profesorem na Harvardu). Měl šest dětí, přičemž jeden z jeho synů, José María Figueres (*1954), byl v letech 1994-1998 taktéž kostarickým prezidentem. I další členové rodu Figueres mají dosud docela silnou pozici v kostarické politice. Na závěr dodejme, že José Figueres na své katalánské kořeny nikdy nezapomněl a v roce 1956 ve funkci kostarického prezidenta dokonce navštívil rodnou vesnici svých rodičů a několik dalších katalánských měst, přičemž i přes politickou situaci tehdy ve Španělsku panující přednesl několik proslovů i v rodné katalánštině.

Don Pepe v roce 1948 demonstrativně kladivem ničí nepotřebný vojenský objekt kasárna Bellavista
(Foto: www.vilaweb.cat)

* Tímto myslíme ryze jazykové rozdělení. Geograficky do daného území bývají řazeny i karibské ostrůvky, kde se mluví anglicky, přičemž některé z nich vlastní armádou nedisponují, ale v rámci určitých dohod mají společnou obrannou politiku.