Jeho podíl na dnešní tváři Barcelony byl mnohonásobně větší než kupříkladu ten Gaudího. I přesto muselo uplynout více než sto let od jeho smrti, aby si ho historie začala připomínat. Charakteristické šachovnicové uspořádání barcelonského Eixamplu je totiž do značné míry dílem jediného člověka, stavebního inženýra a vůbec prvního katalánského urbanisty Ildefonse Cerdà.
Jak si později ještě mnohokrát povíme, Ildefons Cerdà i Sunyer (1815-1876) nebyl ve své době v Katalánsku zrovna dvakrát oblíbený. Proto o něm kolovala řada nepravdivých historek; jednou z nich bylo nařčení, že ani není Katalánec. Podobně jako řada dalších osočení, nic nemohlo být pravdě vzdálenější. Ildefons Cerdà se naopak mohl chlubit velice dlouhým katalánským rodokmenem, neboť jeho rodný dům v Centelles obývala rodina Cerdà minimálně od 15. století.
Ačkoliv tedy pocházel ze spíše rurálního prostředí, rodina měla solidní příjmy z obchodu s americkými koloniemi, proto Ildefons už jako dítě rozhodně nestrádal. Jako třetímu ze synů mu byla otcem určena duchovní kariéra - v nedalekém Vicu navštěvoval kněžský seminář, kde se mu dostalo solidního latinského a filosofického vzdělání. Život duchovních se však Ildefonsovi vůbec nezamlouval, a proto si po ostré hádce s otcem nakonec prosadil svou a roku 1832 se vydal na studia architektury, matematiky a kreslení do Barcelony (Escola de la Llotja). Studia v Barceloně však nedokončil a o tři roky později se vydal do Madridu, kde roku 1841 získal titul stavebního inženýra (Escuela de Ingenieros de Caminos, Canales y Puertos). Tento životopisný údaj je při pohledu na celkový urbanistův život klíčový. Roky na studiích byly pro mladého stavitele náročné, neboť nemohl počítat s finanční podporou od rodiny, navíc skutečnost, že se za vzděláním vydal do Madridu, se později stala jednou ze zbraní jeho nepřátel. Faktem je, že Cerdà svůj profesní život do značné míry spojil spíše s centrální vládou než se zájmy tehdejší katalánské finanční elity, což mu právě z dějinného hlediska příliš neprospělo.
Ihned po studiích pracoval jako státní zaměstnanec. Navrhoval nejrůznější veřejné stavby (silnice, infrastruktura), zabýval se i statistikami v oblasti bydlení apod., a to převážně v oblasti Katalánska, Valencie a Aragonie. Údajně se podílel i na stavbě první železnice na Pyrenejském poloostrově (Barcelona-Mataró, 1848). Celé toto období mu tak dalo skvělou průpravu a velké zkušenosti s územním plánováním. Dost možná právě při stavbě zmiňované železnice se poznal nebo blíže seznámil s Clotilde Bosch i Carbonell (1829-1890), mladou katalánskou malířkou a zároveň dcerou významného průmyslníka, bankéře a ředitele železnice v Mataró. Svatba se konala v červnu 1848, ovšem mladá a umělecky založená Clotilde byla hodně zvyklá si žít po svém. Spolu měli tři dcery, Pepitu, Rositu a Sol, nicméně když se v roce 1862 narodila čtvrtá, Ildefons Cerdà ji sice přijal za svou, avšak v rodině se vědělo, že otcem je někdo jiný. To byl ostatně také důvod k rozpadu manželství, přičemž Clotilde se s dcerkou stejného jména později přestěhovala do Madridu a následně do Říma. Dodejme, že tato čtvrtá dcera, Clotilde Cerdà i Bosch (1862-1926), kterou Cerdà v závěti z roku 1864 vydědil, se později proslavila jako harfistka a hudební skladatelka tvořící pod pseudonymem Esmeralda Cervantes.
V té době však už měl Ildefons Cerdà za sebou absolutní vrchol své profesní kariéry. Zlomovým se pro něj stal rok 1849, neboť tehdy kvůli předčasnému úmrtí starších bratrů zdědil rodinný podnik, což mu umožnilo skončit s dráhou státního zaměstnance a věnovat se projektům svých snů. Jednou z těchto nových činností byla politická dráha. Od roku 1851 byl liberálním poslancem ve španělském parlamentu, v roce 1854 se pro změnu stal barcelonským radním. Politické zkušenosti měly bezpochyby velký vliv na pozdější sociální koncepci jeho urbanistických vizí, nicméně nelze pochybovat ani o tom, že právě kontakty navázané ve vysoké politice mu mohly v roce 1859 pomoci k zisku zakázky na barcelonský Eixample. V politice později působil i v letech 1864-1866 (opět na barcelonské radnici) a ke konci života se na krátkou dobu stal i předsedou Diputació de Barcelona. Především po úspěchu se svým plánem na rozšíření Barcelony vytvořil a předložil španělské vládě několik zákonů a norem v oblasti bydlení a stavebnictví.
Vrcholem jeho kariéry však byl již zmiňovaný plán na rozšíření katalánské metropole, jemuž vyhradíme samostatný článek. Zmiňme jen, že Ildefons Cerdà se již od roku 1850 velice zajímal o urbanismus a o tvorbu nových a sociálně dobře a spravedlivě řešených městských přístupů. Už v roce 1855 se dokonale seznámil s barcelonskou situací, neboť byl španělskou vládou pověřen zmapováním celé oblasti Pla de Barcelona, tedy území mezi mořem, pohořím Collserola a řekami Besòs a Llobregat. Tyto znalosti a zkušenosti pak využil v plánu z roku 1859, v němž navrhl vlastní vizi nové barcelonské čtvrti Eixample. Zde musíme připomenout silný zákulisní vliv, kterého Cerdà dokázal využít. Barcelonská radnice ten samý rok svolala veřejnou soutěž o budoucí podobu Eixamplu, zatímco Cerdà se svým plánem zajel nejprve do Madridu. Veřejnou soutěž pak vyhrál návrh gràcijského architekta Antoniho Roviry i Triase (1816-1889), nicméně po několika měsících přišlo z Madridu nařízení, že stavět se má dle plánu Ildefonse Cerdà. Barcelonská radnice se následně rozhodnutí podřídila, avšak v dalších letech udělala vše proto, aby plán stavebního inženýra Cerdà co nejvíce osekala. Ačkoliv byl tedy plán nakonec přijat a v omezené míře i aplikován, fakt, že byl prosazen centrální vládou a fakt, že Cerdà nebyl architekt nýbrž stavební inženýr, se nakonec staly hlavními příčinami dlouholeté "nenávisti" vůči Ildefonsu Cerdà.
Z dnešního pohledu však má jeho plán řadu nesporných výhod, které si blíže rozebereme ve zvláštním článku. Volba stavebního inženýra a urbanisty tak nakonec asi byla efektivnější, než se na první pohled zdálo. Cerdà se ostatně urbanismu pilně věnoval již od roku 1850 a veškeré své vědomosti a poznatky o něm shrnul ve svém velkém díle Teoría general de la urbanización (1867). Vyprojektování barcelonského Eixamplu však našemu staviteli mnoho bezprostředního uznání nepřineslo. Právě naopak. Kvůli výše zmíněným důvodům se většina Katalánců jeho plánu vysmívala, dokonce i slovutní architekti jako Lluís Domènech i Montaner, jeden z předních architektů katalánského modernisme, tehdy plán Ildefonse Cerdà pomlouval, kudy chodil. Kromě zruinování profesní a společenské reputace se však Eixample podepsal i na jeho ruině finanční. Když Cerdà v roce 1876 zemřel v lázních Caldas de Besaya (Kantábrie), madridská vláda i barcelonská radnice mu dlužily ohromné peníze. Katalánská společnost mu zase dlužila pořádný kus vděku, jehož se Cerdà dočkal až ve druhé polovině 20. století, prakticky 100 let po své smrti. V roce 2009 si Barcelona jeho odkaz připomněla uspořádáním tematického cyklu událostí a výstav Any Cerdà u příležitosti 150. výročí vzniku Eixamplu. Možná až tehdy lidé konečně pořádně docenili jeho odkaz městu a světu.
 |
| Portrét Ildefonse Cerdà od katalánského malíře Ramona Alsiny (Foto: www.anycerda.org) |
Ačkoliv tedy pocházel ze spíše rurálního prostředí, rodina měla solidní příjmy z obchodu s americkými koloniemi, proto Ildefons už jako dítě rozhodně nestrádal. Jako třetímu ze synů mu byla otcem určena duchovní kariéra - v nedalekém Vicu navštěvoval kněžský seminář, kde se mu dostalo solidního latinského a filosofického vzdělání. Život duchovních se však Ildefonsovi vůbec nezamlouval, a proto si po ostré hádce s otcem nakonec prosadil svou a roku 1832 se vydal na studia architektury, matematiky a kreslení do Barcelony (Escola de la Llotja). Studia v Barceloně však nedokončil a o tři roky později se vydal do Madridu, kde roku 1841 získal titul stavebního inženýra (Escuela de Ingenieros de Caminos, Canales y Puertos). Tento životopisný údaj je při pohledu na celkový urbanistův život klíčový. Roky na studiích byly pro mladého stavitele náročné, neboť nemohl počítat s finanční podporou od rodiny, navíc skutečnost, že se za vzděláním vydal do Madridu, se později stala jednou ze zbraní jeho nepřátel. Faktem je, že Cerdà svůj profesní život do značné míry spojil spíše s centrální vládou než se zájmy tehdejší katalánské finanční elity, což mu právě z dějinného hlediska příliš neprospělo.
Ihned po studiích pracoval jako státní zaměstnanec. Navrhoval nejrůznější veřejné stavby (silnice, infrastruktura), zabýval se i statistikami v oblasti bydlení apod., a to převážně v oblasti Katalánska, Valencie a Aragonie. Údajně se podílel i na stavbě první železnice na Pyrenejském poloostrově (Barcelona-Mataró, 1848). Celé toto období mu tak dalo skvělou průpravu a velké zkušenosti s územním plánováním. Dost možná právě při stavbě zmiňované železnice se poznal nebo blíže seznámil s Clotilde Bosch i Carbonell (1829-1890), mladou katalánskou malířkou a zároveň dcerou významného průmyslníka, bankéře a ředitele železnice v Mataró. Svatba se konala v červnu 1848, ovšem mladá a umělecky založená Clotilde byla hodně zvyklá si žít po svém. Spolu měli tři dcery, Pepitu, Rositu a Sol, nicméně když se v roce 1862 narodila čtvrtá, Ildefons Cerdà ji sice přijal za svou, avšak v rodině se vědělo, že otcem je někdo jiný. To byl ostatně také důvod k rozpadu manželství, přičemž Clotilde se s dcerkou stejného jména později přestěhovala do Madridu a následně do Říma. Dodejme, že tato čtvrtá dcera, Clotilde Cerdà i Bosch (1862-1926), kterou Cerdà v závěti z roku 1864 vydědil, se později proslavila jako harfistka a hudební skladatelka tvořící pod pseudonymem Esmeralda Cervantes.
V té době však už měl Ildefons Cerdà za sebou absolutní vrchol své profesní kariéry. Zlomovým se pro něj stal rok 1849, neboť tehdy kvůli předčasnému úmrtí starších bratrů zdědil rodinný podnik, což mu umožnilo skončit s dráhou státního zaměstnance a věnovat se projektům svých snů. Jednou z těchto nových činností byla politická dráha. Od roku 1851 byl liberálním poslancem ve španělském parlamentu, v roce 1854 se pro změnu stal barcelonským radním. Politické zkušenosti měly bezpochyby velký vliv na pozdější sociální koncepci jeho urbanistických vizí, nicméně nelze pochybovat ani o tom, že právě kontakty navázané ve vysoké politice mu mohly v roce 1859 pomoci k zisku zakázky na barcelonský Eixample. V politice později působil i v letech 1864-1866 (opět na barcelonské radnici) a ke konci života se na krátkou dobu stal i předsedou Diputació de Barcelona. Především po úspěchu se svým plánem na rozšíření Barcelony vytvořil a předložil španělské vládě několik zákonů a norem v oblasti bydlení a stavebnictví.
Vrcholem jeho kariéry však byl již zmiňovaný plán na rozšíření katalánské metropole, jemuž vyhradíme samostatný článek. Zmiňme jen, že Ildefons Cerdà se již od roku 1850 velice zajímal o urbanismus a o tvorbu nových a sociálně dobře a spravedlivě řešených městských přístupů. Už v roce 1855 se dokonale seznámil s barcelonskou situací, neboť byl španělskou vládou pověřen zmapováním celé oblasti Pla de Barcelona, tedy území mezi mořem, pohořím Collserola a řekami Besòs a Llobregat. Tyto znalosti a zkušenosti pak využil v plánu z roku 1859, v němž navrhl vlastní vizi nové barcelonské čtvrti Eixample. Zde musíme připomenout silný zákulisní vliv, kterého Cerdà dokázal využít. Barcelonská radnice ten samý rok svolala veřejnou soutěž o budoucí podobu Eixamplu, zatímco Cerdà se svým plánem zajel nejprve do Madridu. Veřejnou soutěž pak vyhrál návrh gràcijského architekta Antoniho Roviry i Triase (1816-1889), nicméně po několika měsících přišlo z Madridu nařízení, že stavět se má dle plánu Ildefonse Cerdà. Barcelonská radnice se následně rozhodnutí podřídila, avšak v dalších letech udělala vše proto, aby plán stavebního inženýra Cerdà co nejvíce osekala. Ačkoliv byl tedy plán nakonec přijat a v omezené míře i aplikován, fakt, že byl prosazen centrální vládou a fakt, že Cerdà nebyl architekt nýbrž stavební inženýr, se nakonec staly hlavními příčinami dlouholeté "nenávisti" vůči Ildefonsu Cerdà.
Z dnešního pohledu však má jeho plán řadu nesporných výhod, které si blíže rozebereme ve zvláštním článku. Volba stavebního inženýra a urbanisty tak nakonec asi byla efektivnější, než se na první pohled zdálo. Cerdà se ostatně urbanismu pilně věnoval již od roku 1850 a veškeré své vědomosti a poznatky o něm shrnul ve svém velkém díle Teoría general de la urbanización (1867). Vyprojektování barcelonského Eixamplu však našemu staviteli mnoho bezprostředního uznání nepřineslo. Právě naopak. Kvůli výše zmíněným důvodům se většina Katalánců jeho plánu vysmívala, dokonce i slovutní architekti jako Lluís Domènech i Montaner, jeden z předních architektů katalánského modernisme, tehdy plán Ildefonse Cerdà pomlouval, kudy chodil. Kromě zruinování profesní a společenské reputace se však Eixample podepsal i na jeho ruině finanční. Když Cerdà v roce 1876 zemřel v lázních Caldas de Besaya (Kantábrie), madridská vláda i barcelonská radnice mu dlužily ohromné peníze. Katalánská společnost mu zase dlužila pořádný kus vděku, jehož se Cerdà dočkal až ve druhé polovině 20. století, prakticky 100 let po své smrti. V roce 2009 si Barcelona jeho odkaz připomněla uspořádáním tematického cyklu událostí a výstav Any Cerdà u příležitosti 150. výročí vzniku Eixamplu. Možná až tehdy lidé konečně pořádně docenili jeho odkaz městu a světu.
Žádné komentáře:
Okomentovat