Kdyby jen několik málo dní předtím nedošlo ve Španělsku k pokusu o státní převrat, onoho 21. července 1936 by Marina Ginestà velice pravděpodobně dělala tlumočnici francouzským atletům, kteří se do Barcelony sjeli na Lidovou olympiádu 1936, která měla být alternativou Hitlerem pořádaných letních olympijských her téhož roku. Místo toho stála na střeše Hotelu Colón na hlavním barcelonském náměstí Plaça de Catalunya, aniž by věděla, že se právě stává jednou z největších ikon španělské občanské války...
 |
| Ikonická fotografie pózující republikánské milicionářky na pozadí Barcelony (Foto: Diari ARA) |
Katalánská novinářka, překladatelka a spisovatelka Marina Ginestà i Coloma (1919-2014) se narodila ve francouzském městě Toulouse, kde zrovna rodina pracovně pobývala. V roce 1930 se i s rodiči přesunula do katalánské metropole. Marina vyrůstala v rodině se silnou odborářskou tradicí, proto již odmalička vstřebávala hlavně levicové vidění světa. Na jaře 1936 se stala členkou mládežnické komunistické organizace JSUC (Joventuts Socialistes Unificades de Catalunya), později přešla do "dospělácké" pobočky téže formace, známé pod zkratkou PSUC. V rámci svého členství se i velmi aktivně zapojila do organizace již zmiňované Lidové olympiády, která se měla v katalánské metropoli odehrát ve dnech 19. - 26. července 1936. Den předtím však ve Španělsku došlo k pokusu o státní převrat, který nakonec vykrystalizoval v tříletou občanskou válku. Ozbrojený konflikt rázem změnil život i tehdy 17leté Marině.
Boje v ulicích Barcelony byly krátké a povstání bylo rychle potlačeno. Jedním z posledních míst, kde vzbouřenci do posledního okamžiku vzdorovali, byl i luxusní Hotel Colón v samém srdci katalánské metropole. Když byli nakonec vytlačeni i poslední vzbouřenci, stal se hotel branným střediskem JSUC a posléze sídlem PSUC. V těch několika prvních dnech byla v hotelu přítomná i Marina Ginestà, která v jednom z pozdějších rozhovorů s lehkou nostalgií vzpomínala na to, kterak mnozí z nich tehdy vůbec poprvé přičichli k ryze buržoaznímu stylu života v luxusním paláci, v němž se ubytovávala pouze zámožná klientela. V tu samou dobu se do hotelu dostal i německý fotoreportér a zapřisáhlý komunista Hans Gutmann (1911-1982), jenž do Barcelony přicestoval taktéž kvůli Lidové olympiádě. Po vypuknutí konfliktu se rozhodl zůstat a podpořit ohroženou republiku. Získal španělské občanství a přejmenoval se na Juana Guzmána. Po celé tři roky války se pohyboval křížem krážem a nafotil tisíce snímků. Žádný z nich však nedosáhl takové slávy jako ten z 21. července 1936.
Gutmanna nesmírně zaujal bojovný, odhodlaný a nesmírně živý výraz očí 17leté Mariny, a tak se ji rozhodl vyfotit. Jako pozadí si vybral privilegovaný výhled, jehož se tehdejším obyvatelům Hotelu Colón dostávalo ze střešní terasy luxusního paláce na Plaça de Catalunya. Ginestà na fotografii pózuje s puškou na rameni. Jak sama později prozradila, bylo to prakticky poprvé a naposledy, co v rukou držela zbraň. Na boj byla v té době ještě mladá, občanskou válku v řadách republikánských vojsk navíc strávila v zázemí jako písařka a tlumočnice. Byla pověřená kupříkladu tlumočením pro známého ruského novináře Michaila Kolcova při jeho setkání s neméně slavným španělským anarchistou Buenaventurou Durrutim. Na konci války se jí podařilo ze Španělska na poslední chvíli utéct a po krátké anabázi ve Francii se usadila nejprve v Dominikánské republice a později ve Venezuele. Do Barcelony se na nějakou dobu vrátila v 60. letech 20. stol., vydala zde dokonce dva romány, nicméně definitivní domov našla až v Paříži, kde nakonec v úctyhodných 94 letech i zemřela.
Nesmírně zajímavý je i fakt, že zmiňovaná fotografie se do kategorie "ikonické" dostala až na počátku 21. století. Předtím byla po dlouhé desítky let zapomenutá v archivu španělské tiskové agentury EFE. Sama Marina Ginestà se o jejím znovuobjevení dozvěděla až několik let poté. I za tak krátkou dobu se ale z fotografie stala skutečná ikona španělské občanské války. V Barceloně by se v průběhu druhé poloviny roku 2019 měla dočkat i zvláštní pocty - slavná fotografie totiž bude v podobě gigantické nástěnné malby k vidění symbolicky na náměstí Plaça de les Dones del 36 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia. Samotný Hotel Colón, na jehož terase byla fotografie pořízena, se do roku 1941 nacházel na rohu Plaça de Catalunya a Passeig de Gràcia. Během občanské války byl ověšený obřími portréty Lenina a Stalina a množstvím komunistických hesel. Dnes je tento roh naopak symbolem západního kapitalismu v podobě obří prodejny americké společnosti Apple sídlící v přízemí.
Boje v ulicích Barcelony byly krátké a povstání bylo rychle potlačeno. Jedním z posledních míst, kde vzbouřenci do posledního okamžiku vzdorovali, byl i luxusní Hotel Colón v samém srdci katalánské metropole. Když byli nakonec vytlačeni i poslední vzbouřenci, stal se hotel branným střediskem JSUC a posléze sídlem PSUC. V těch několika prvních dnech byla v hotelu přítomná i Marina Ginestà, která v jednom z pozdějších rozhovorů s lehkou nostalgií vzpomínala na to, kterak mnozí z nich tehdy vůbec poprvé přičichli k ryze buržoaznímu stylu života v luxusním paláci, v němž se ubytovávala pouze zámožná klientela. V tu samou dobu se do hotelu dostal i německý fotoreportér a zapřisáhlý komunista Hans Gutmann (1911-1982), jenž do Barcelony přicestoval taktéž kvůli Lidové olympiádě. Po vypuknutí konfliktu se rozhodl zůstat a podpořit ohroženou republiku. Získal španělské občanství a přejmenoval se na Juana Guzmána. Po celé tři roky války se pohyboval křížem krážem a nafotil tisíce snímků. Žádný z nich však nedosáhl takové slávy jako ten z 21. července 1936.
Gutmanna nesmírně zaujal bojovný, odhodlaný a nesmírně živý výraz očí 17leté Mariny, a tak se ji rozhodl vyfotit. Jako pozadí si vybral privilegovaný výhled, jehož se tehdejším obyvatelům Hotelu Colón dostávalo ze střešní terasy luxusního paláce na Plaça de Catalunya. Ginestà na fotografii pózuje s puškou na rameni. Jak sama později prozradila, bylo to prakticky poprvé a naposledy, co v rukou držela zbraň. Na boj byla v té době ještě mladá, občanskou válku v řadách republikánských vojsk navíc strávila v zázemí jako písařka a tlumočnice. Byla pověřená kupříkladu tlumočením pro známého ruského novináře Michaila Kolcova při jeho setkání s neméně slavným španělským anarchistou Buenaventurou Durrutim. Na konci války se jí podařilo ze Španělska na poslední chvíli utéct a po krátké anabázi ve Francii se usadila nejprve v Dominikánské republice a později ve Venezuele. Do Barcelony se na nějakou dobu vrátila v 60. letech 20. stol., vydala zde dokonce dva romány, nicméně definitivní domov našla až v Paříži, kde nakonec v úctyhodných 94 letech i zemřela.
Nesmírně zajímavý je i fakt, že zmiňovaná fotografie se do kategorie "ikonické" dostala až na počátku 21. století. Předtím byla po dlouhé desítky let zapomenutá v archivu španělské tiskové agentury EFE. Sama Marina Ginestà se o jejím znovuobjevení dozvěděla až několik let poté. I za tak krátkou dobu se ale z fotografie stala skutečná ikona španělské občanské války. V Barceloně by se v průběhu druhé poloviny roku 2019 měla dočkat i zvláštní pocty - slavná fotografie totiž bude v podobě gigantické nástěnné malby k vidění symbolicky na náměstí Plaça de les Dones del 36 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia. Samotný Hotel Colón, na jehož terase byla fotografie pořízena, se do roku 1941 nacházel na rohu Plaça de Catalunya a Passeig de Gràcia. Během občanské války byl ověšený obřími portréty Lenina a Stalina a množstvím komunistických hesel. Dnes je tento roh naopak symbolem západního kapitalismu v podobě obří prodejny americké společnosti Apple sídlící v přízemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat