 |
| La Pedrera - střecha (2011) |
Casa Milà je rozhodně jedním z domů, které na ulici Passeig de Gràcia nepřehlédnete. Ne nadarmo si ostatně vysloužil ve své době posměšnou přezdívku "La Pedrera" (Kamenolom). Faktem je, že Gaudí dokázal neustále překvapovat. Casa Milà se totiž poněkud liší od předchozích staveb, které překypovaly barvami. Poměrně stroze působící zvlněná fasáda s minimem dekorativních prvků (oproti předchozím Gaudího stavbám, například tehdy právě dokončenému domu Casa Batlló) byla naopak nečekaným šokem poté, co si již Barceloňané zvykli na Gaudího barevné výstřelky. Veliký bytový dům, jenž se nachází na rohu ulic Passeig de Gràcia a Provença je zkrátka dalším kontroverzním příspěvkem Gaudího do monumentálního fondu katalánské metropole.
Casa Milà byla vystavěna v letech 1906 - 1910 v době, kdy se již Passeig de Gràcia etablovala coby nejprestižnější třída stále ještě vznikající čtvrti Eixample. Tento bulvár se stal místem, kde si většina nejbohatších barcelonských rodin té doby nechala postavit své rezidence. Nejinak tomu bylo i v případě manželského páru Pere Milà i Camps a Roser Segimon i Artells. Oba dva totiž dokázali nashromáždit opravdu úctyhodný majetek, mohli si tak dovolit to nejlepší, co bylo k mání. Pere Milà v roce 1905 koupil pozemek nacházející se na rohu dvou výše zmiňovaných ulic v barcelonském Eixamplu, nechal strhnout původní dům, který tu stál, a na návrh nového si přizval právě Gaudího, který v té době finišoval s pracemi na blízkém domě Casa Batlló. Stavba byla hrubě dokončena v roce 1910, avšak většina bytů byla zkolaudována až o dva roky později.
Už při prvním pohledu je člověku jasné, že Casa Milà i ve své době musela vzbuzovat značné rozpaky a protichůdné názory. Do stavby se pořádně opřely zvláště tehdejší satirické časopisy, které kromě posměšných komentářů publikovaly i množství karikatur. Publicita tedy Gaudímu rozhodně nechyběla. Již tradičně se stavba opět neobešla bez komplikací ze strany stavebních odborů barcelonské radnice. Nakonec se ale vše vyřešilo a i úředníci pomalu začínali chápat, že půjde o další monumentální dílo geniálního architekta. Dům byl dokonce kandidátem na jednu z architektonických cen roku 1910, nicméně nakonec o cenu přišel kvůli některým nedodělávkám. Jako perličku můžeme opět zmínit určité rozepře Gaudího s vlastníky nemovitosti. Gaudího styl práce ho často konfrontoval právě s lidmi, kteří ho platili. V tomto případě si příliš nesedl s paní Roser, které se nelíbily především některé dekorační prvky či exkluzivně navržený nábytek. Kromě toho došlo i na soudy ohledně honoráře - tady však nemůžeme Gaudího podezřívat z nenasytnosti, šlo spíše o princip, takže když po několika letech soudní spor vyhrál, vysouzené peníze šly stejně na něco dobročinného (zde se prameny rozcházejí - buď chudým dětem nebo na stavbu Sagrada Familia).
Co se týká vlastníků domu, Pere Milà byl majitelem domu až do občanské války. Ta zastihla manželský pár na prázdninách v Blanes. Stihli sice ještě zachránit několik uměleckých předmětů, museli však rychle utéct do frankisty ovládané části Španělska. Jejich dům si zabraly republikánské milice, které se v něm zdržovaly, dokud Barcelonu nedobyly frankistické oddíly. Po konci války se sice manželé do svého domu vrátili, nicméně roku 1940 Pere Milà zemřel. Jeho žena pak žila v onom hlavním bytě až do své smrti v roce 1964 - mezitím dům stejně jako ostatní pozůstalosti po svém manželovi stihla prodat, a na stará kolena si tak přišla na pěkných pár milionů. Po celou tu dobu Casa Milà normálně fungovala coby nájemní dům, přičemž zmíněná paní Roser žila v hlavním bytě a ve vyšších patrech se postupně střídali nájemníci. Řada z nich žila samozřejmě ve slušných majetkových poměrech, proto se slavná Pedrera mohla chlubit i slavnými nájemníky. Mezi ně patřili například: politik Moïse Tsombé, hudebníci Andy Rusell nebo Salomé a v neposlední řadě i známý filmový pár Gemma Cuervo a Fernando Guillén.
V roce 1984 se dům stal součástí světového dědictví UNESCO, o to zajímavější muselo tehdy být jedním z obyvatel tohoto domu. I přesto ale stavba časem zchátrala, a tak došlo k radikálnímu rozhodnutí. V roce 1986 byla Casa Milà prodána záložně Caixa de Catalunya za 900 milionů peset. Banka, nyní pod názvem CatalunyaCaixa, je vlastníkem budovy dodnes. Kromě sídla banky samotné je La Pedrera i kulturním centrem, na němž velice pravděpodobně CatalunyaCaixa netratí. Dům je možno navštívit hned několika způsoby - buďto při příležitosti různých koncertů či přednášek nebo je samozřejmě možno zaplatit si prohlídkový okruh po některých částech budovy. Každoročně Casa Milà navštíví přes milion lidí. A vlastně existuje ještě jeden způsob, jak si slavnou stavbu užít. Ke konci roku 2016 dům stále ještě měl poslední čtyři nájemníky. Ti jsou skutečně posledními stálými obyvateli domu, neboť další možnost pronájmu už se nikomu nenabídne.
Historie tohoto dnes již naprosto charakteristického barcelonského domu je samozřejmě mnohem bohatší, než jak ji zde stručně prezentujeme. Proto všechny, kteří se chcete katalánsky ponořit do hlubin historie této majestátní stavby barcelonského Eixamplu, je tu pěkný spisek: Josep Maria Huertas - L'herència de l'indià.
Nejlepší obrázek o Casa Milà si jednoznačně uděláte osobní návštěvou. Časy jsou však zlé, a tak, zatímco platy klesají, ceny stoupají. Před několika lety byl studentský vstup do Casa Milà za nějakých 6 €, dnes je to 16 €. pro dospělé 20.50 €... Ale co, pokud plánujete tour po Gaudího stavbách ve velkém stylu, je třeba si nějaký ten tvrdý peníz připravit.
Už při prvním pohledu je člověku jasné, že Casa Milà i ve své době musela vzbuzovat značné rozpaky a protichůdné názory. Do stavby se pořádně opřely zvláště tehdejší satirické časopisy, které kromě posměšných komentářů publikovaly i množství karikatur. Publicita tedy Gaudímu rozhodně nechyběla. Již tradičně se stavba opět neobešla bez komplikací ze strany stavebních odborů barcelonské radnice. Nakonec se ale vše vyřešilo a i úředníci pomalu začínali chápat, že půjde o další monumentální dílo geniálního architekta. Dům byl dokonce kandidátem na jednu z architektonických cen roku 1910, nicméně nakonec o cenu přišel kvůli některým nedodělávkám. Jako perličku můžeme opět zmínit určité rozepře Gaudího s vlastníky nemovitosti. Gaudího styl práce ho často konfrontoval právě s lidmi, kteří ho platili. V tomto případě si příliš nesedl s paní Roser, které se nelíbily především některé dekorační prvky či exkluzivně navržený nábytek. Kromě toho došlo i na soudy ohledně honoráře - tady však nemůžeme Gaudího podezřívat z nenasytnosti, šlo spíše o princip, takže když po několika letech soudní spor vyhrál, vysouzené peníze šly stejně na něco dobročinného (zde se prameny rozcházejí - buď chudým dětem nebo na stavbu Sagrada Familia).
Co se týká vlastníků domu, Pere Milà byl majitelem domu až do občanské války. Ta zastihla manželský pár na prázdninách v Blanes. Stihli sice ještě zachránit několik uměleckých předmětů, museli však rychle utéct do frankisty ovládané části Španělska. Jejich dům si zabraly republikánské milice, které se v něm zdržovaly, dokud Barcelonu nedobyly frankistické oddíly. Po konci války se sice manželé do svého domu vrátili, nicméně roku 1940 Pere Milà zemřel. Jeho žena pak žila v onom hlavním bytě až do své smrti v roce 1964 - mezitím dům stejně jako ostatní pozůstalosti po svém manželovi stihla prodat, a na stará kolena si tak přišla na pěkných pár milionů. Po celou tu dobu Casa Milà normálně fungovala coby nájemní dům, přičemž zmíněná paní Roser žila v hlavním bytě a ve vyšších patrech se postupně střídali nájemníci. Řada z nich žila samozřejmě ve slušných majetkových poměrech, proto se slavná Pedrera mohla chlubit i slavnými nájemníky. Mezi ně patřili například: politik Moïse Tsombé, hudebníci Andy Rusell nebo Salomé a v neposlední řadě i známý filmový pár Gemma Cuervo a Fernando Guillén.
V roce 1984 se dům stal součástí světového dědictví UNESCO, o to zajímavější muselo tehdy být jedním z obyvatel tohoto domu. I přesto ale stavba časem zchátrala, a tak došlo k radikálnímu rozhodnutí. V roce 1986 byla Casa Milà prodána záložně Caixa de Catalunya za 900 milionů peset. Banka, nyní pod názvem CatalunyaCaixa, je vlastníkem budovy dodnes. Kromě sídla banky samotné je La Pedrera i kulturním centrem, na němž velice pravděpodobně CatalunyaCaixa netratí. Dům je možno navštívit hned několika způsoby - buďto při příležitosti různých koncertů či přednášek nebo je samozřejmě možno zaplatit si prohlídkový okruh po některých částech budovy. Každoročně Casa Milà navštíví přes milion lidí. A vlastně existuje ještě jeden způsob, jak si slavnou stavbu užít. Ke konci roku 2016 dům stále ještě měl poslední čtyři nájemníky. Ti jsou skutečně posledními stálými obyvateli domu, neboť další možnost pronájmu už se nikomu nenabídne.
Historie tohoto dnes již naprosto charakteristického barcelonského domu je samozřejmě mnohem bohatší, než jak ji zde stručně prezentujeme. Proto všechny, kteří se chcete katalánsky ponořit do hlubin historie této majestátní stavby barcelonského Eixamplu, je tu pěkný spisek: Josep Maria Huertas - L'herència de l'indià.
Nejlepší obrázek o Casa Milà si jednoznačně uděláte osobní návštěvou. Časy jsou však zlé, a tak, zatímco platy klesají, ceny stoupají. Před několika lety byl studentský vstup do Casa Milà za nějakých 6 €, dnes je to 16 €. pro dospělé 20.50 €... Ale co, pokud plánujete tour po Gaudího stavbách ve velkém stylu, je třeba si nějaký ten tvrdý peníz připravit.
 |
| La Pedrera (2011) |
Žádné komentáře:
Okomentovat