(AKTUALIZACE 06/2016)
Podle dobových zpráv bylo pár minut po šesté hodině večerní dne 7. června 1926, když byl Gaudí na své každodenní cestě mezi rozestavěnou bazilikou Sagrada Família a kostelem Sant Felip Neri, kam se chodíval modlit. Silně zamyšlen právě přecházel křižovatku ulic Gran Via de les Corts Catalanaes a carrer Bailén, i tak si ale stihl všimnout přijíždějící tramvaje číslo 30 z protějšího směru, proto ustoupil krok dozadu. Po druhé koleji se však blížila tramvaj v opačném směru a ta ho v rychlosti kolem 10 km/h srazila. Gaudí zůstal v bezvědomí na zemi, poraněn v oblasti žeber a hlavy. Pak už přicházejí jen samá kdyby...
V posledních letech svého života Gaudí zcela usilovně věnoval všechny své síly stavbě Sagrady Famílie, nic jiného ho nezajímalo. A to se dá říct o všech aspektech jeho života, takže takřka poustevnický život se projevil i na jeho vzhledu. Když tedy onoho nešťastného večera 7. června 1926 tramvaj číslo 30 Gaudího srazila, kolemjdoucí neměli nejmenší tušení, kdo to právě započal boj se smrtí. Většině lidí se sražený jevil spíše jako nějaký nuzák či opilý bezdomovec, našli se pouze dva muži, Antoni Roig a Antoni Noria, kteří se sraženého ujali a snažili se pro něj zastavit nějaké taxi, aby ho dopravili do nemocnice. Tři taxikáři odmítli, čtvrtý jen projel kolem. Nakonec na místo dorazil příslušník Guardia Civil Ramón Pérez Vázquez, který svou autoritou nakonec přinutil zastavit příštího kolemjedoucího taxikáře. Nejprve Gaudího převezli na stanici první pomoci na nedaleké ulici Ronda de Sant Pere, nicméně pro podezření na vážné vnitřní poranění byl později přepraven do Hospital de la Santa Creu, nemocnice pro chudé.
V té době totiž pořád nikdo neměl tušení, že oním zraněným je slavný a v té době již celým národem milovaný architekt. Gaudí u sebe nenosil žádný průkaz nebo cokoliv, díky čemu ho mohli identifikovat, i když zajímavé je, že podle všeho své jméno lékařům ve chvilkovém nabytí vědomí po srážce poskytl. Možná mu jen nevěřili. Každopádně až další den ho rozpoznali jeho přátelé ze stavby Sagrady Famílie, Gil Parès a Domènec Sugrañes, kteří po něm mezitím pátrali. V tu chvíli již ale bylo pozdě. Gaudímu sice okamžitě nabídli převoz do modernější Hospital Clínic, ale podle legendy jen odpověděl: "Moje místo je tady, mezi chudými". Se zraněním ze srážky už se ale v té chvíli stejně nedalo nic dělat (bylo by to dost složité i dnes, v 21. stol.), a tak Antoni Gaudí nakonec 10. června 1926, tři dny po nehodě, skonal. O dva dny později, 12. června, zažila Barcelona jeden z největších pohřebních průvodů ve svých dějinách. Ačkoliv na počátku kariéry vysmívaný, během let si Gaudí nakonec získal srdce svých krajanů. Desítky tisíc lidí ho pak doprovázely i na jeho poslední cestě do krypty kostela, jehož výstavbou strávil více než čtyři desítky let svého života.
Jedno velké kdyby tedy obestírá možný další umělecký odkaz tohoto geniálního architekta. V tomto ohledu musíme trochu cynicky říct, že i když bývá jeho tragická smrt často označována za předčasnou, zcela objektivně lze říct, že z tvůrčího hlediska se jeho smrt dotkla pravděpodobně pouze jeho nejslavnější stavby. Gaudímu bylo v okamžiku smrti takřka 74 let a i když by se při svém poměrně asketickém způsobu života nejspíš i dožil docela vysokého věku, v té době stejně veškeré své síly vynakládal už jen a pouze na stavbu Sagrady Famílie. Gaudí po sobě každopádně zanechal takřka nezměrný odkaz v rovině materiální-umělecké, inspirativní, vědecké, ekonomické i duchovní. Část tohoto odkazu rozebereme v následujících odstavcích.
GAUDÍHO ARCHITEKTONICKÝ ODKAZ
Všechny Gaudího nejvýznamnější stavby jsme si důkladně rozebrali v předchozích článcích. Největším počtem staveb tohoto geniální architekta se může pyšnit jeho rodné Katalánsko, přičemž zvláštní postavení zaujímá přímo jeho hlavní město. V Barceloně se nacházejí tyto Gaudího skvosty: Casa Vicens, Finca Güell, Palau Güell, Col·legi de les Teresianes, Casa Calvet, Park Güell, Casa Batlló, La Pedrera, Bellesguard, Sagrada Família a řada drobných staveb či dekorativních prvků jako například Portal Miralles apod. Řada dalších staveb je pak roztroušena po zbytku Katalánska či severu Španělska, i když žádná z nich se svou slávou a významem nemůže rovnat památkám barcelonským: Biskupský palác (Astorga), El Capricho (Comillas), Zahrady Artigas a Xalet del Catllaràs (obojí v la Pobla de Lillet), Casa Botines (León), Cooperativa Obrera Mataronense (Mataró), Cripta de la Colònia Güell (Santa Coloma de Cervelló), Celler Güell (Garraf-Sitges), pár drobností na Montserratu a rekonstrukce v katedrále v Palma de Mallorca. Velká část těchto staveb je zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Existuje též několik velkolepých projektů, které Gaudí nakonec nikdy nezrealizoval (Františkánská misie v Tangeru, Hotel Attraction v New Yorku). A s Gaudím jsou spojeny i některé méně významné stavby, které se dnešních dnů nedočkaly. Asi tou nejznámější a nejzajímvější je věž La Miranda, kterou Gaudí a Francesc Berenguer vyprojektovali v katalánském městečku Llinars del Vallès. Podle dostupných dokumentů byl jejím autorem Berenguer, nicméně vždy se dost živě spekulovalo o výrazné intervenci Gaudího, jenž stavbu v roce 1906 údajně navštívil. Věž (viz obrázek níže) daroval své manželce významný katalánský průmyslník Damià Mateu. La Miranda přežila takřka bez úhony i válečné útrapy - v lednu 1939 dokonce nedaleko ní vybuchlo nákladní auto naložené TNT; tlaková vlna srovnala se zemí okolní stodoly, avšak věž přežila jen s několika škrábanci. Po válce však rodina přestala do Llinars jezdit. Miquel Mateu, syn zmiňovaných manželů, se stal v letech 1939-1945 starostou Barcelony, později byl i španělským velvyslancem ve Francii. Bohatá rodina navíc v té době už vlastnila hrad Peralada, z něhož záhy udělala své letní sídlo. Více jak 20 let zůstala La Miranda opuštěná, věž sloužila jen jako jakýsi zakletý hrad pro místní děti. Roku 1961 Miquel Mateu pozemky i s věží prodal, o rok později byla věž zbořena a na jejím místě vyrostl bytový dům. Gaudího věž tedy z města nevratně zmizela, nicméně skupina místních nadšenců hodlá jako poctu katalánskému architektovi vystavět věž inspirovanou tou původní.
GAUDÍ: TOVÁRNA NA SNY (A PENÍZE)
Vlastně hlavně na ty peníze. Gaudího inspirativní potenciál netřeba rozebírat. I přes svůj osobitý a nepřekonatelný styl se samozřejmě stal inspirací pro celé generace architektů. Gaudího genialita mimo jiné spočívala v tom, že kromě úchvatné umělecké části je většina jeho staveb i neuvěřitelně účelná. Gaudí tak rozhodně nepatří mezi architekty-umělce, kteří se soustředí především na vizuální stránku věci, nýbrž stará se vždy i o funkčnost stavby do nejmenšího detailu.
Když už jsme opět u Gaudího budov - ty se v průběhu let staly skutečnou továrnou na peníze. Docela krásný přehled aktuální situace přinesl v červnu 2016 katalánský deník El Periódico. Jak si můžeme spočítat z následujícího grafu, za rok 2015 zaznamenaly všechny Gaudího veřejně přístupné památky v Barceloně dohromady přibližně 8 200 000 návštěvníků! A jak upozorňuje El Periódico, Gaudí skutečně hraje svou vlastní ligu i na evropském památkovém trhu. Zatímco u nejznámějších památek v Itálii, Francii či Španělsku (Alhambra, Eiffelova věž, Vatikánská muzea apod.) se člověk vejde pod 20 €, u některých Gaudího děl to rozhodně stačit nebude (brzy již ani se studentskou slevou). Zatímco základní vstupné do Parku Güell nyní stojí 7 €, soukromá prohlídka vás vyjde takřka na čtyřicet. A do Casa Batlló se bez studentského průkazu za méně než 22 € nedostanete. Ale turisté platí a je jich čím dál víc.
Proto se nedá popřít, že značka Gaudí představuje v Barceloně skutečně celý výkonný průmysl. Ačkoliv známe počty návštěvníků, dostat se k přesným údajům o počtu konkrétních zakoupených vstupenek je nemožné. Musíme tedy pro ilustraci pracovat s hodně hrubými a spíše podsazenými čísly. Když tedy vyjdeme z níže uvedeného grafu, řekněme, že jeden návštěvník jen za vstup utratí průměrně 12,50 €. To by nám dalo částku přes 100 000 000 € jen za rok 2015, tedy 2,7 miliardy Kč. Samozřejmě že ten celkový obrat bude mnohem větší, je taky třeba započítat prodej čím dál dražších suvenýrů, pronájem prostor k soukromým akcím (specialita Casa Batlló) apod. Pojďme se podívat na další příklad. Sagrada Família zaznamenala v roce 2014 návštěvnost 3 260 880 osob. Při základní ceně 15 € za vstup jsou roční příjmy rozestavěné baziliky jen ze vstupného přibližně 1,3 miliardy Kč. Samozřejmě že takový kolos má i velké výdaje, i tak ale snad nikdo nepochybuje o tom, že každý rok zbude pěkných pár stovek milionů korun "čistého zisku", který se následně investuje do pokračování stavby. Nejsme odborníky na stavitelství, ale stejně jim to jde docela pomalu, taková lekce efektivity od Justa Gallega by jim neškodila...
Samotná Sagrada Família je vůbec fascinujícím příkladem Gaudího odkazu. Koneckonců již onen fakt, že přes tři miliony lidí je každoročně ochotno zaplatit za návštěvu staveniště, je dost výmluvný. Velmi zajímavé bude sledovat, jak to bude s placením a návštěvností této baziliky, až se jednoho dne, snad roku 2026, dostaví, jelikož v současnosti je hlavním argumentem výše vstupného právě touha baziliku konečně dostavět. Být vlastníkem něčeho, co navrhl Gaudí je v dnešní době zlatý důl. Jinak by také barcelonská radnice před pár lety nepřistoupila ke zpoplatnění Parku Güell. Pár set milionů Kč do městského rozpočtu se vždy hodí. Nejkrásnějším příkladem toho, jak se díky Gaudímu zajistit na spoustu generací dopředu, je ale Casa Batlló. Její extrémně předražené vstupenky jasně odhalují, že dům je jasným produktem ostrého kapitalismu.
Právě Casa Batlló je dokonalým příkladem obrovského barcelonského a následného gaudíovského boomu posledních desetiletí. V roce 1992 se v Barceloně konala letní olympiáda. Pro katalánskou metropoli to byl stěžejní okamžik dějin, jelikož kromě obrovské urbanistické reformy olympiáda definitivně Barcelonu umístila na mapu světa. Od té doby počet turistů jen roste a z Barcelony se stala jedna z nejnavštěvovanějších turistických destinací na světě. Jedním z největších taháků se pak stal právě Gaudího architektonický odkaz, protože něco podobného opravdu jinde k vidění není. Roku 1992 koupila dům rodina Bernatových, výrobci známých lízátek Chupa Chups, kterým dům dosud patří. Sluší se uvést, že tehdy za něj zaplatili v přepočtu necelých 22 000 000 € (necelých 600 000 000 Kč). Od roku 2002 Casa Batlló funguje stejným způsobem jako dnes, tedy čistě komerční záležitost, která na sebe vydělává prodejem vstupenek a pronájmem prostor. Spoustu peněz samozřejmě musela stát rekonstrukce a následné udržování budovy, tím spíš když od roku 2005 patří na seznam UNESCO. Nezanedbatelné jistě budou i náklady na mzdy zaměstnanců a provoz budovy jako takové. I přesto je to ale až neuvěřitelně výnosný byznys. Za rok 2015 Casa Batlló navštívilo 992 000 osob. Když vezmeme v úvahu základní (22,50 €), studentské (19 €) a nejdražší (36 €) vstupné a nákup nějakého toho drobného suvenýru, každý z toho takřka milionu návštěvníků musel v Casa Batlló nechat řekněme 25 €. To je tržba 25 000 000 € jen za rok 2015 a jen za vstupné. Zopakujme nyní, že Bernatovi dům koupili za necelých 22 000 000 €, víc netřeba dodávat.
I proto bylo docela zvláštní, že se dlouhá léta nemohl najít kupec pro dosud veřejnosti uzavřenou Gaudího památku Casa Vicens. Nakonec dům v roce 2014 koupila andorská MoraBanc údajně za 30 000 000 € a někdy na přelomu let 2016/2017 ho plánuje otevřít jako další Gaudího dům-muzeum. I když je již dopředu z čistě logistických důvodů jasné, že návštěvnost bude lehce omezena a určitě nebude dosahovat ani z poloviny výkonnost Casa Batlló, při odhadu návštěvnosti srovnatelné s Palau Güell a základní ceně takových 15 € bude dům splacen s naprostým klidem a velkou rezervou za 10-12 let a pak už může jen a jen vydělávat miliony eur ročně. Škoda, že nedávají takové hypotéky. Moc takových investičních příležitostí už nebude.
SVATÝ GAUDÍ?
Gaudí byl silně věřícím člověkem, což se velmi často odráží v nejrůznějších detailech jím navržených budov. Nyní se zdá, že jeho náboženská horlivost bude časem odměněna. V roce 2000 totiž začal jeho kanonizační proces. O tři roky později byl prohlášen za Služebníka Božího, což je nejnižší ze stupínků na cestě ke svatořečení (Služebník Boží - Ctihodný -Blahoslavený - Svatý). Podle katalánských církevních hodnostářů by rok 2016 byl ideálním pro povýšení Gaudího do titulu Ctihodného a roku 2026, sté výročí architektovy smrti a možný rok dostavění jeho největšího životního díla, by mohl být blahoslaven. K tomu ale bude potřebovat úspěšné dokončení beatifikačního procesu a alespoň jeden vykonaný zázrak. A pak? Kdoví, možná z něj jednou skutečně bude i sv. Antoni Gaudí.
GAUDÍ DOSUD NEZNÁMÝ
Postava Antoni Gaudího je i dnes opředena řadou tajemství a každý rok se toho o něm dozvídáme víc a víc. Z hlediska ryze architektonického se o velkou část jeho pozůstalosti stará kupříkladu i zvláštní katedra barcelonské Universitat Politècnica de Catalunya. Fotografické archivy jednou za čas vydají nějaké zajímavé svědectví o Gaudího životě, sám architekt byl také inspirací pro několik filmů, z nichž kupříkladu Antoni Gaudí, una visión inacabada (1974) skoro nikdo neviděl, neboť film nikdy nešel do kin ani do televize, takže se o jeho existenci začalo mluvit docela nedávno. Takových záležitostí se ale jistě časem vynoří víc a už teď můžeme s jistotou tvrdit, že u příležitosti stého výročí Gaudího smrti toho budeme vědět zase mnohem víc. Na závěr si Gaudího osobnost připomeňme ještě několika zajímavými dokumenty či reportážemi, které nás zavedou do tajů jednoho z nejoriginálnějších a nejgeniálnějších architektů všech dob.
V posledních letech svého života Gaudí zcela usilovně věnoval všechny své síly stavbě Sagrady Famílie, nic jiného ho nezajímalo. A to se dá říct o všech aspektech jeho života, takže takřka poustevnický život se projevil i na jeho vzhledu. Když tedy onoho nešťastného večera 7. června 1926 tramvaj číslo 30 Gaudího srazila, kolemjdoucí neměli nejmenší tušení, kdo to právě započal boj se smrtí. Většině lidí se sražený jevil spíše jako nějaký nuzák či opilý bezdomovec, našli se pouze dva muži, Antoni Roig a Antoni Noria, kteří se sraženého ujali a snažili se pro něj zastavit nějaké taxi, aby ho dopravili do nemocnice. Tři taxikáři odmítli, čtvrtý jen projel kolem. Nakonec na místo dorazil příslušník Guardia Civil Ramón Pérez Vázquez, který svou autoritou nakonec přinutil zastavit příštího kolemjedoucího taxikáře. Nejprve Gaudího převezli na stanici první pomoci na nedaleké ulici Ronda de Sant Pere, nicméně pro podezření na vážné vnitřní poranění byl později přepraven do Hospital de la Santa Creu, nemocnice pro chudé.
V té době totiž pořád nikdo neměl tušení, že oním zraněným je slavný a v té době již celým národem milovaný architekt. Gaudí u sebe nenosil žádný průkaz nebo cokoliv, díky čemu ho mohli identifikovat, i když zajímavé je, že podle všeho své jméno lékařům ve chvilkovém nabytí vědomí po srážce poskytl. Možná mu jen nevěřili. Každopádně až další den ho rozpoznali jeho přátelé ze stavby Sagrady Famílie, Gil Parès a Domènec Sugrañes, kteří po něm mezitím pátrali. V tu chvíli již ale bylo pozdě. Gaudímu sice okamžitě nabídli převoz do modernější Hospital Clínic, ale podle legendy jen odpověděl: "Moje místo je tady, mezi chudými". Se zraněním ze srážky už se ale v té chvíli stejně nedalo nic dělat (bylo by to dost složité i dnes, v 21. stol.), a tak Antoni Gaudí nakonec 10. června 1926, tři dny po nehodě, skonal. O dva dny později, 12. června, zažila Barcelona jeden z největších pohřebních průvodů ve svých dějinách. Ačkoliv na počátku kariéry vysmívaný, během let si Gaudí nakonec získal srdce svých krajanů. Desítky tisíc lidí ho pak doprovázely i na jeho poslední cestě do krypty kostela, jehož výstavbou strávil více než čtyři desítky let svého života.
 |
| Gaudího pohřeb 12. června 1926, Barcelona. (Foto: Facebook del Museu d'Història de Catalunya) |
Jedno velké kdyby tedy obestírá možný další umělecký odkaz tohoto geniálního architekta. V tomto ohledu musíme trochu cynicky říct, že i když bývá jeho tragická smrt často označována za předčasnou, zcela objektivně lze říct, že z tvůrčího hlediska se jeho smrt dotkla pravděpodobně pouze jeho nejslavnější stavby. Gaudímu bylo v okamžiku smrti takřka 74 let a i když by se při svém poměrně asketickém způsobu života nejspíš i dožil docela vysokého věku, v té době stejně veškeré své síly vynakládal už jen a pouze na stavbu Sagrady Famílie. Gaudí po sobě každopádně zanechal takřka nezměrný odkaz v rovině materiální-umělecké, inspirativní, vědecké, ekonomické i duchovní. Část tohoto odkazu rozebereme v následujících odstavcích.
GAUDÍHO ARCHITEKTONICKÝ ODKAZ
Všechny Gaudího nejvýznamnější stavby jsme si důkladně rozebrali v předchozích článcích. Největším počtem staveb tohoto geniální architekta se může pyšnit jeho rodné Katalánsko, přičemž zvláštní postavení zaujímá přímo jeho hlavní město. V Barceloně se nacházejí tyto Gaudího skvosty: Casa Vicens, Finca Güell, Palau Güell, Col·legi de les Teresianes, Casa Calvet, Park Güell, Casa Batlló, La Pedrera, Bellesguard, Sagrada Família a řada drobných staveb či dekorativních prvků jako například Portal Miralles apod. Řada dalších staveb je pak roztroušena po zbytku Katalánska či severu Španělska, i když žádná z nich se svou slávou a významem nemůže rovnat památkám barcelonským: Biskupský palác (Astorga), El Capricho (Comillas), Zahrady Artigas a Xalet del Catllaràs (obojí v la Pobla de Lillet), Casa Botines (León), Cooperativa Obrera Mataronense (Mataró), Cripta de la Colònia Güell (Santa Coloma de Cervelló), Celler Güell (Garraf-Sitges), pár drobností na Montserratu a rekonstrukce v katedrále v Palma de Mallorca. Velká část těchto staveb je zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Existuje též několik velkolepých projektů, které Gaudí nakonec nikdy nezrealizoval (Františkánská misie v Tangeru, Hotel Attraction v New Yorku). A s Gaudím jsou spojeny i některé méně významné stavby, které se dnešních dnů nedočkaly. Asi tou nejznámější a nejzajímvější je věž La Miranda, kterou Gaudí a Francesc Berenguer vyprojektovali v katalánském městečku Llinars del Vallès. Podle dostupných dokumentů byl jejím autorem Berenguer, nicméně vždy se dost živě spekulovalo o výrazné intervenci Gaudího, jenž stavbu v roce 1906 údajně navštívil. Věž (viz obrázek níže) daroval své manželce významný katalánský průmyslník Damià Mateu. La Miranda přežila takřka bez úhony i válečné útrapy - v lednu 1939 dokonce nedaleko ní vybuchlo nákladní auto naložené TNT; tlaková vlna srovnala se zemí okolní stodoly, avšak věž přežila jen s několika škrábanci. Po válce však rodina přestala do Llinars jezdit. Miquel Mateu, syn zmiňovaných manželů, se stal v letech 1939-1945 starostou Barcelony, později byl i španělským velvyslancem ve Francii. Bohatá rodina navíc v té době už vlastnila hrad Peralada, z něhož záhy udělala své letní sídlo. Více jak 20 let zůstala La Miranda opuštěná, věž sloužila jen jako jakýsi zakletý hrad pro místní děti. Roku 1961 Miquel Mateu pozemky i s věží prodal, o rok později byla věž zbořena a na jejím místě vyrostl bytový dům. Gaudího věž tedy z města nevratně zmizela, nicméně skupina místních nadšenců hodlá jako poctu katalánskému architektovi vystavět věž inspirovanou tou původní.
 |
| Torre Damià Mateu - La Miranda, Llinars del Vallès (1906-1907) (Foto: www.gaudiexperiencia.com) |
GAUDÍ: TOVÁRNA NA SNY (A PENÍZE)
Vlastně hlavně na ty peníze. Gaudího inspirativní potenciál netřeba rozebírat. I přes svůj osobitý a nepřekonatelný styl se samozřejmě stal inspirací pro celé generace architektů. Gaudího genialita mimo jiné spočívala v tom, že kromě úchvatné umělecké části je většina jeho staveb i neuvěřitelně účelná. Gaudí tak rozhodně nepatří mezi architekty-umělce, kteří se soustředí především na vizuální stránku věci, nýbrž stará se vždy i o funkčnost stavby do nejmenšího detailu.
Když už jsme opět u Gaudího budov - ty se v průběhu let staly skutečnou továrnou na peníze. Docela krásný přehled aktuální situace přinesl v červnu 2016 katalánský deník El Periódico. Jak si můžeme spočítat z následujícího grafu, za rok 2015 zaznamenaly všechny Gaudího veřejně přístupné památky v Barceloně dohromady přibližně 8 200 000 návštěvníků! A jak upozorňuje El Periódico, Gaudí skutečně hraje svou vlastní ligu i na evropském památkovém trhu. Zatímco u nejznámějších památek v Itálii, Francii či Španělsku (Alhambra, Eiffelova věž, Vatikánská muzea apod.) se člověk vejde pod 20 €, u některých Gaudího děl to rozhodně stačit nebude (brzy již ani se studentskou slevou). Zatímco základní vstupné do Parku Güell nyní stojí 7 €, soukromá prohlídka vás vyjde takřka na čtyřicet. A do Casa Batlló se bez studentského průkazu za méně než 22 € nedostanete. Ale turisté platí a je jich čím dál víc.
Proto se nedá popřít, že značka Gaudí představuje v Barceloně skutečně celý výkonný průmysl. Ačkoliv známe počty návštěvníků, dostat se k přesným údajům o počtu konkrétních zakoupených vstupenek je nemožné. Musíme tedy pro ilustraci pracovat s hodně hrubými a spíše podsazenými čísly. Když tedy vyjdeme z níže uvedeného grafu, řekněme, že jeden návštěvník jen za vstup utratí průměrně 12,50 €. To by nám dalo částku přes 100 000 000 € jen za rok 2015, tedy 2,7 miliardy Kč. Samozřejmě že ten celkový obrat bude mnohem větší, je taky třeba započítat prodej čím dál dražších suvenýrů, pronájem prostor k soukromým akcím (specialita Casa Batlló) apod. Pojďme se podívat na další příklad. Sagrada Família zaznamenala v roce 2014 návštěvnost 3 260 880 osob. Při základní ceně 15 € za vstup jsou roční příjmy rozestavěné baziliky jen ze vstupného přibližně 1,3 miliardy Kč. Samozřejmě že takový kolos má i velké výdaje, i tak ale snad nikdo nepochybuje o tom, že každý rok zbude pěkných pár stovek milionů korun "čistého zisku", který se následně investuje do pokračování stavby. Nejsme odborníky na stavitelství, ale stejně jim to jde docela pomalu, taková lekce efektivity od Justa Gallega by jim neškodila...
Samotná Sagrada Família je vůbec fascinujícím příkladem Gaudího odkazu. Koneckonců již onen fakt, že přes tři miliony lidí je každoročně ochotno zaplatit za návštěvu staveniště, je dost výmluvný. Velmi zajímavé bude sledovat, jak to bude s placením a návštěvností této baziliky, až se jednoho dne, snad roku 2026, dostaví, jelikož v současnosti je hlavním argumentem výše vstupného právě touha baziliku konečně dostavět. Být vlastníkem něčeho, co navrhl Gaudí je v dnešní době zlatý důl. Jinak by také barcelonská radnice před pár lety nepřistoupila ke zpoplatnění Parku Güell. Pár set milionů Kč do městského rozpočtu se vždy hodí. Nejkrásnějším příkladem toho, jak se díky Gaudímu zajistit na spoustu generací dopředu, je ale Casa Batlló. Její extrémně předražené vstupenky jasně odhalují, že dům je jasným produktem ostrého kapitalismu.
Právě Casa Batlló je dokonalým příkladem obrovského barcelonského a následného gaudíovského boomu posledních desetiletí. V roce 1992 se v Barceloně konala letní olympiáda. Pro katalánskou metropoli to byl stěžejní okamžik dějin, jelikož kromě obrovské urbanistické reformy olympiáda definitivně Barcelonu umístila na mapu světa. Od té doby počet turistů jen roste a z Barcelony se stala jedna z nejnavštěvovanějších turistických destinací na světě. Jedním z největších taháků se pak stal právě Gaudího architektonický odkaz, protože něco podobného opravdu jinde k vidění není. Roku 1992 koupila dům rodina Bernatových, výrobci známých lízátek Chupa Chups, kterým dům dosud patří. Sluší se uvést, že tehdy za něj zaplatili v přepočtu necelých 22 000 000 € (necelých 600 000 000 Kč). Od roku 2002 Casa Batlló funguje stejným způsobem jako dnes, tedy čistě komerční záležitost, která na sebe vydělává prodejem vstupenek a pronájmem prostor. Spoustu peněz samozřejmě musela stát rekonstrukce a následné udržování budovy, tím spíš když od roku 2005 patří na seznam UNESCO. Nezanedbatelné jistě budou i náklady na mzdy zaměstnanců a provoz budovy jako takové. I přesto je to ale až neuvěřitelně výnosný byznys. Za rok 2015 Casa Batlló navštívilo 992 000 osob. Když vezmeme v úvahu základní (22,50 €), studentské (19 €) a nejdražší (36 €) vstupné a nákup nějakého toho drobného suvenýru, každý z toho takřka milionu návštěvníků musel v Casa Batlló nechat řekněme 25 €. To je tržba 25 000 000 € jen za rok 2015 a jen za vstupné. Zopakujme nyní, že Bernatovi dům koupili za necelých 22 000 000 €, víc netřeba dodávat.
I proto bylo docela zvláštní, že se dlouhá léta nemohl najít kupec pro dosud veřejnosti uzavřenou Gaudího památku Casa Vicens. Nakonec dům v roce 2014 koupila andorská MoraBanc údajně za 30 000 000 € a někdy na přelomu let 2016/2017 ho plánuje otevřít jako další Gaudího dům-muzeum. I když je již dopředu z čistě logistických důvodů jasné, že návštěvnost bude lehce omezena a určitě nebude dosahovat ani z poloviny výkonnost Casa Batlló, při odhadu návštěvnosti srovnatelné s Palau Güell a základní ceně takových 15 € bude dům splacen s naprostým klidem a velkou rezervou za 10-12 let a pak už může jen a jen vydělávat miliony eur ročně. Škoda, že nedávají takové hypotéky. Moc takových investičních příležitostí už nebude.
 |
| Stručný přehled návštěvnosti jednotlivých Gaudího barcelonských staveb za rok 2015 + přehled cen vstupné (Zdroj: www.elperiodico.com) |
SVATÝ GAUDÍ?
Gaudí byl silně věřícím člověkem, což se velmi často odráží v nejrůznějších detailech jím navržených budov. Nyní se zdá, že jeho náboženská horlivost bude časem odměněna. V roce 2000 totiž začal jeho kanonizační proces. O tři roky později byl prohlášen za Služebníka Božího, což je nejnižší ze stupínků na cestě ke svatořečení (Služebník Boží - Ctihodný -Blahoslavený - Svatý). Podle katalánských církevních hodnostářů by rok 2016 byl ideálním pro povýšení Gaudího do titulu Ctihodného a roku 2026, sté výročí architektovy smrti a možný rok dostavění jeho největšího životního díla, by mohl být blahoslaven. K tomu ale bude potřebovat úspěšné dokončení beatifikačního procesu a alespoň jeden vykonaný zázrak. A pak? Kdoví, možná z něj jednou skutečně bude i sv. Antoni Gaudí.
GAUDÍ DOSUD NEZNÁMÝ
Postava Antoni Gaudího je i dnes opředena řadou tajemství a každý rok se toho o něm dozvídáme víc a víc. Z hlediska ryze architektonického se o velkou část jeho pozůstalosti stará kupříkladu i zvláštní katedra barcelonské Universitat Politècnica de Catalunya. Fotografické archivy jednou za čas vydají nějaké zajímavé svědectví o Gaudího životě, sám architekt byl také inspirací pro několik filmů, z nichž kupříkladu Antoni Gaudí, una visión inacabada (1974) skoro nikdo neviděl, neboť film nikdy nešel do kin ani do televize, takže se o jeho existenci začalo mluvit docela nedávno. Takových záležitostí se ale jistě časem vynoří víc a už teď můžeme s jistotou tvrdit, že u příležitosti stého výročí Gaudího smrti toho budeme vědět zase mnohem víc. Na závěr si Gaudího osobnost připomeňme ještě několika zajímavými dokumenty či reportážemi, které nás zavedou do tajů jednoho z nejoriginálnějších a nejgeniálnějších architektů všech dob.
Žádné komentáře:
Okomentovat