Jedním z nejzajímavějších hlasů na současné katalánské scéně oplývá Núria Graham (*1996). Jak napovídá její nepříliš katalánské první příjmení, zpěvačka ve své kariéře těží ze smíšeného rodinného zázemí - její matka je Katalánska, otec pochází z Irska. Díky tomu může Núria kombinovat zpěv v katalánštině i v angličtině. Faktem je, že prozatím je drtivá většina její tvorby v angličtině, ale občas si střihne i nějakou tu píseň v mateřském jazyce či ve španělštině. První songy začala psát již jako teenagerka, na konzervatoři studovala hru na kytaru, měla proto dokonalé předpoklady stát se dříve či později respektovanou písničkářkou.
Núria Graham v roce 2020 (Foto: Víctor Parreño, www.qualsevolnit.com)
Svou pozici ve světě showbyznysu si budovala relativně dlouho a trpělivě. Po první desce nazvané Bird Eyes (2015) následovalo EP In the Cave (2016) a v roce 2017 další album Does It Ring a Bell?. Přesto však i ona pronikla do všeobecného povědomí až díky televizní obrazovce. Mnoho lidí ve Španělsku si totiž talentované Katalánky všimlo až díky dokumentárnímu snímku Una vuelta al sol, který se však paradoxně zaměřuje na vzestup jiné španělské zpěvačky, Amaiy Romero. Núria Graham v dokumentu vystupuje jako její dvorní kytaristka a zároveň textařka některých Amaiiných písní. Právě tehdy se část španělského publika začala podivovat nad talentem mladé Katalánsky s irskými kořeny.
Načasování bylo ideální, neboť jen o pár měsíců dřív Núria Graham vypustila do světa zbrusu nové album Marjorie (2020), které zaznamenalo okamžitý úspěch. Jde zároveň o její neosobnější disk, jehož atmosféru poznamenává i nešťastná láska, kterou Núria předtím prožila. Mnohem více tu též uplatňuje irské vlivy, což je patrné kupříkladu i u dreampopové písně Connemara (viz video pod článkem). Nové písničky a snad i desku Núria připravuje již pro rok 2021, takže se máme jistě na co těšit.
Již více než deset let funguje na katalánské hudební scéně sympatická skupina Renaldo & Clara. Název připomínající známý experimentální film z roku 1978 možná mnohé trochu zmate, neboť se nejedná o žádné duo. V praxi totiž skupinu tvoří frontmanka/frontwoman Clara Viñals, kterou v současnosti doprovází hned trojice mužů - Víctor Ayuso, Hugo Alarcón a Genís Bagés. Název je tak mnohem spíš jen dalším vyjádřením obdivu mladé Katalánky ke svému hudebnímu idolu Bobu Dylanovi.
Clara Viñals, frontwoman katalánského hudebního uskupení Renaldo & Clara (Foto: www.primaverasound.com)
Projekt, který je v Katalánsku slyšet víc a víc, má svůj původ v roce 2008. Právě tehdy totiž Clara Viñals (*1990) ve svém rodném městě Lleida dokončila středoškolská studia a při přechodu do univerzitního vzdělávání se začal mnohem víc věnovat své hudební dráze. Již předtím občasně vystupovala s některými lokálními kapelami, teď však přišel čas prorazit do světa. Clara dala dohromady pár písniček a zcela novou bandu hudebníků, a tak se na přelomu let 2008 a 2009 zrodila formace Renaldo & Clara. Výsledkem byla dvě zajímavá EP s jasným vlivem britského folku 70. let popového minimalismu. Konkrétně šlo o počiny Renaldo & Clara (2009) a Lilà (2012), které o pár let později následovaly již "seriózní" studiové desky Fruits del teu bosc (2014) a Els afores (2017).
Větší stylovou proměnu kapela zaznamenala až v souvislosti s posledním elpíčkem L'amor fa calor (2020), z něhož pochází i stejnojmenná titulní píseň, kterou si můžete poslechnout ve videu na konci článku. Toto album si získalo srdce fanoušků i hudebních kritiků. Pro skupinu představuje podstatnou změnu zvuku; oproti akustické folkové minulosti tentokrát Clara servíruje elektrický popík plný samplování. Clara Viñals ostatně v mnoha rozhovorech přiznává inspiraci kupříkladu u skotského DJ a producenta Calvina Harrise a dalších jemu podobných. I přes tyto novoty však skupina i nadále sází na jistotu, totiž na nádherný a leckdy éterický hlas talentované frontmanky, která se navíc v katalánském hudebním panoramatu ráda odlišuje svým roztomile působícím lleidským přízvukem. Skupině se každopádně daří, takže se jistě brzy dočkáme i nějaké té nové desky.
Dnes je to přesně 50 let od bájného proslovu I am a Catalan, který 24. října 1971 v budově OSN v New Yorku zcela improvizovaně přednesl katalánský violoncellista a hudební skladatel Pau Casals. Pro Katalánsko tento muž udělal mnoho, ačkoliv polovinu života strávil v exilu. Jeho krajané však dodnes vzpomínají zejména na onen projev, který je v těžkých dobách frankistické diktatury doslova pohladil po duši.
Pau Casals (Foto: www.warnerclassics.com)
Pau Casals i Defilló (1876-1973) se narodil v katalánském městečku El Vendrell. Podobně jako u mnoha jiných géniů daného odvětví se u něj hudební talent začal projevovat ve velmi raném věku. Už v pěti letech ovládal hru na flétnu, housle či piano, o rok později už skládal první skladby. Podobně jako u jiných slavných muzikantů se Casals mohl spolehnout na silnou kombinaci genetiky a zacílené výchovy jeho otce, jenž byl sám respektovaným pianistou, varhanistou a učitelem hudby regionální úrovně. Skutečné hudební prozření u Pau Casalse nastalo až ve věku devíti let, kdy poprvé objevil kouzlo violoncella, nástroje, který mu učaroval natolik, že už si ani nedokázal představit jinou životní dráhu.
Jen pár let poté se za svým snem vypravil do katalánské metropole, kde se kromě studia již od raných let věnoval i rozličné hudební praxi. Jako třináctiletý si přivydělával hraním na piano v legendárním Café Tost (později Café Monumental) na ulici Gran de Gràcia; jako dvacetiletý už působil jako zavedený učitel hry na violoncello, zároveň již měl za sebou několik sólových koncertů a byl součástí hudebního orchestru slavného barcelonského operního domu Liceu. Nebyl to rozhodně žádný nezkušený mladíček - za sebou měl v té době kratší studijní pobyty v Madridu a Paříži. Sláva katalánského violoncellisty postupně rostla, nepochybně i díky inovátorské technice, kterou navždy proměnil pohled na tento hudební nástroj, a tak mu počátek 20. století přichystal hned několik koncertních šňůr po Evropě a Severní i Jižní Americe. Se svým nástrojem byl nejednou pozván i do Bílého domu, kde zahrál hned několika americkým prezidentům. Již před druhou světovou válkou Casals projevuje značnou rezervovanost v případech, kdy je zván na koncerty do zemí, v nichž se porušují lidská práva. V roce 1933 například odmítl hrát s Berlínskou filharmonií na protest proti Hitlerovu nástupu k moci. Odmítavý postoj ke koncertování v zemích s autoritářskými režimy Casalsovi zůstal až do smrti.
Na konci španělské občanské války Casals patřil k mnoha tisícům Katalánců, kteří se před frankistickým režimem museli uchýlit do exilu. Katalánsku však zůstal nablízku, neboť se hned po skončení druhé světové války usídlil v městečku Prada de Conflent poblíž katalánsko-francouzských hranic. Dlouhé roky pak žil v částečném ústraní a přestal koncertovat na protest proti tomu, že většina západních států nijak nezakročila proti frankistickému Španělsku. Do vlasti se ostatně vrátil už jenom jednou, a to roku 1955, aby zde pochoval svou velkou životní lásku, katalánskou violoncellistku Francesku Vidal (1880-1955). Jen o pár měsíců později se Casals poprvé vydal do Portorika, odkud pocházela jeho matka. Na ostrově se mu zalíbilo, takže se sem o rok později natrvalo přestěhoval. V té době již byl po celém světě brán za důležitou morální autoritu. Své mírové poselství šířil na početných besedách i vlastních koncertech. Několikrát byl na toto téma pozván i do sídla OSN, přičemž již během jeho první návštěvy zde (1958) se o něm hovořilo jako o kandidátovi na Nobelovu cenu za mír.
I AM A CATALAN Casalse si rázem předcházeli světoví lídři. V listopadu 1961 se katalánský hudebník opět podíval do Bílého domu, kde kromě samotného koncertu absolvoval více než hodinový rozhovor s prezidentem Kennedym. Ani on však kladný americký postoj k frankistické diktatuře nezměnil. O dva roky později mu Kennedy alespoň udělil jedno z nejvýznamnějších amerických civilních ocenění, Prezidentskou medaili svobody. Casalsova největší chvíle však přišla až na samém sklonku jeho života. 24. října 1971 byl do sídla OSN pozván naposledy, aby tu ve svých 94 letech oddirigoval svůj poslední velký koncert, na němž zazněla i jím složená neoficiální hymna OSN na motivy básnického textu anglo-amerického básníka W. H. Audena. Při této příležitosti Pau Casals od tehdejšího generálního tajemníka OSN U Thanta obdržel také Medaili míru. Viditelně dojatý Casals následně generálního tajemníka objal a zcela improvizovaně pronesl pár slov, která se okamžitě zapsala do srdcí všech Katalánců:
"Ale nechte mne říct ještě jednu věc... Jsem Katalánec. Katalánsko je dnes jen jednou ze španělských provincií. Ale čím bylo Katalánsko? Katalánsko bylo tím největším národem na světě. A já vám řeknu proč. Katalánsko mělo první parlament mnohem dřív než samotná Anglie. Katalánsko stálo u zrodu OSN. Všichni čelní představitelé Katalánska se již v 11. století sešli v jednom francouzském městě, v těch časech na katalánském území, aby spolu hovořili o míru. V 11. století! Hovořili o míru pro celý svět a proti válce, o nehumánnosti jakékoliv války. To bylo Katalánsko!"
Toto řekl Pau Casals pěkně nahlas, před celým světem. V době, kdy frankistický režim ve Španělsku ještě stále potlačoval jakékoliv projevy místních regionálních kultur. Význam těchto slov na člověka dolehne i dnes, po více než 50 letech. I dnes tento projev starého a velezkušeného muže na sklonku života dojímá. Svobodného Španělska se však Casals nedočkal. Zemřel na selhání srdce takřka na den přesně dva roky po zmiňovaném projevu, 22. října 1973. Tedy přibližně o dva roky dřív, než na smrtelnou postel ulehl i diktátor Franco. Roku 1979 byly jeho ostatky převezeny z Portorika zpět do rodného Katalánska, rovnou do Casalsova rodného městečka El Vendrell. Posmrtně mu byla katalánskou vládou ve stejném roce udělena též Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, nejvyšší katalánské vyznamenání. Svět tehdy přišel o jednu z posledních velkých morálních autorit. A možná trochu neprávem na ni dnes zapomíná. Pokud se někdy vypravíte do katalánského městečka El Vendrell, rozhodně nezapomeňte navštívit místní muzea věnovaná nejslavnějšímu místnímu rodákovi.
EL CANT DELS OCELLS Skladba, jejíž název by se do češtiny dal přeložit jako "Zpěv ptáků", je svým původem velmi tradiční a ryze lidovou písní ne zcela známého původu, která se však v posledních staletích stala též jedním ze synonym katalánských Vánoc. Její nejznámější verze totiž opěvuje přírodu a zejména její ptactvo na pozadí historické kulisy narození Ježíše Krista. V praktické rovině však tato lidová píseň vyznává spíše období "před Casalsem" a "po Casalsovi, neboť až díky tomuto slavnému katalánskému virtuosovi se dočkala všeobecné známosti. Casals zpopularizoval zejména její instrumentální verzi, kterou hrál od doby svého vyhnanství vždy na začátku každého svého koncertu.
V rámci výše zmiňovaného Casalsova vystoupení v sídle OSN můžeme vcelku úspěšně tvrdit, že od té doby se píseň El cant dels ocells stala symbolem míru a svobody skutečně po celém světě. V samotném Katalánsku jde takřka o další národní symbol a tato píseň je běžnou součástí nejrůznějších ceremoniálů včetně pohřbů. Mnoho dalších katalánských hudebníků a skladatelů si ji uzpůsobilo konkrétním žánrům, a tak dnes najdeme celou plejádu dalších verzí. Tou "klasickou" bude ale již navždy ta v podání mistra Casalse...
Barcelonské uličky jsou plné nejrůznějších lidských osudů. Některé z nich jsou patrné více, jiné o něco méně. Poměrně viditelně se do myslí obyvatel čtvrti Vila de Gràcia zapsal Alfonso Maneja, 63letý bezdomovec žijící od konce roku 2016 do června 2020 ve vchodu do bytového domu na adrese carrer de Ramón y Cajal14. Nyní k nám prostřednictvím katalánské neziskové organizace Arrels dorazila smutná zpráva - Alfonso již není mezi námi. Jeho sepětí s Gràcií tak dnes připomínají už jen fotografie z aplikace Google Maps.
Obydlí, které si Alfonso vybudoval ve vchodu do bytového domu na carrer de Ramón y Cajal 14 (Foto: Independent de Gràcia)
Kromě obyvatel zmíněného domu si už dnes nejspíš nikdo přesně nevzpomene, kdy si zde Alfonso začal budovat svůj příbytek. Podle všeho tomu bylo ke konci roku 2016, neboť bouřlivý rok 2017 již podstatnou část Alfonsových věcí navršených v jednom z vchodových prostorů budovy nedaleko oblíbeného náměstí Plaça de la Revolució pamatuje, jak dokazují i snímky z googlovské aplikace Street View. Všichni, kdo tehdy procházeli po spojnici mezi zmiňovaným náměstím a ulicí Gran de Gràcia, se nepochybně alespoň na chvíli zastavili u podivného brlohu, který vznikal přímo před jejich zraky. Za několika bytelnými regály ověšenými plakáty a dalšími cetkami s všemožnou tematikou, mezi nimiž vynikala zejména fascinace katalánským bojem za nezávislost, filosofií a rockem, žil po čtyři roky Alfonso, nezapomenutelná postavička gràcijských ulic.
Pokud jste si příbytek, doslova přeplněný stovkami fotografií, plakátů, knih, rostlin a ručně psaných stránek plných politických litanií, chtěli prohlédnout blíž, jeho obyvatel na vás obvykle vztekle vystartoval a počastoval vás sáhodlouhými litaniemi nadávek. Jinak ho ale místní charakterizovali jako relativně bezproblémového člověka, který zkrátka neměl v životě mnoho štěstí a kterému v tomto ohledu jistě nepomohly výrazné psychické potíže. Po čtyřech letech stížností obyvatel zmíněného domu byl však Alfonso v červnu 2020 definitivně i se svými dvěma psy "přestěhován", a Gràcia tak přišla o vskutku raritní příklad squatterství ve svých ulicích. Podle informací týdeníku L'Independent de Gràcia Alfonso později žil v chráněném ubytování v barcelonské čtvrti Ciutat Meridiana, kde 18. října 2021 zemřel.
Likvidace Alfonsova příbytku z června 2020 (Foto: Independent de Gràcia)
Jedním z mnoha architektů spadajících svou tvorbou do období katalánského modernismu byl i muž s neobvyklým a exoticky znějícím jménem: Aureo Bis Mas de Xaxars (1863-1907). Patřil mezi typické představitele buržoazie svého času. Díky tomu měl vcelku bezproblémové dětství a dostalo se mu solidního vzdělání. Podobně jako drtivá většina ostatních katalánských architektů narozených v tomto období i on absolvoval barcelonskou architektonickou školu, předchůdkyni dnešní ETSAB, kde se učil od těch největších mistrů katalánského modernismu v čele s Lluísem Domènechem i Montanerem. Titul architekta získal Mas de Xaxars roku 1889.
Casa Joan Gelat v barcelonské čtvrti El Farró (Foto: Google Maps)
Ve stejném roce byl též jmenován do vedení barcelonského hasičského sboru, přičemž až do své předčasné smrti svůj pracovní život dělil přesně napůl mezi architekturu a vedení hasičů. Kromě toho byl nadšencem do cyklistiky, v počátcích tohoto sportu byl dokonce jedním ze spolupořadatelů a rozhodčích hned několika cyklistických závodů. Roku 1893 byl jmenován obecním architektem v tehdy ještě nezávislém městečku Sant Gervasi de Cassoles, které bylo o čtyři roky později připojeno k nedaleké Barceloně. Právě jako obecní architekt stál za městským stavebním plánem Sant Gervasi a byl také u návrhů několika stěžejních komunikací ve výše položené části města (např. Carretera del Carmel nebo urbanizace Plaça de Lesseps), nicméně stejně aktivně se věnoval i svému soukromému architektonickému ateliéru. Znám byl zejména ve výše zmíněné oblasti Sant Gervasi a okolí, která se i v souvislosti s připojením k Barceloně dočkala na přelomu 19. a 20. stol. překotného rozvoje. Právě zde tak dodnes narazíme na většinu jeho soukromých projektů.
Asi nejkrásnější ukázkou jeho práce je zároveň jedním z jeho posledních projektů předtím, než ve věku pouhých 44 let zemřel zcela nečekaně na mozkovou mrtvici. Jde o dům známý jako Casa Joan Gelat (1905) nacházející se na rohu ulic carrer de Septimània a carrer de Saragossa. Pozorného kolemjdoucího zaujmou zejména květinové štuky okolo oken i výrazná symetrie fasád v obou ulicích. Vzdělanému pozorovateli pak neujde ani stylová podobnost s vedlejším domem známým jako Casa Jordi Cuixart (1905, carrer de Saragossa 94), který je též dílem našeho architekta. Tato stavba je zajímavá tím, že za více než století její existence nedošlo k prakticky žádné modifikaci původních plánů její fasády. Mezi další významné stavby Mas de Xaxarse patří i dvojice modernistických domů v Badaloně: Casa Busquets a Casa Cascante (obě dokončeny roku 1901).
Pracuje ráno i večer, sedm dní v týdnu, ačkoliv nedělní odpoledne má obvykle "volno". Jeho rajonem jsou barcelonské ulice, zvláště pak jedna konkrétní: široký bulvár Passeig de Gràcia. Právě zde se nacházejí ty nejdražší butiky, zde proudí davy turistů, a proto je právě zde největší šance, že jim při pohledu na jeho zubožené tělo upadne nějaký ten drobák. Vítejte ve světě Dana Constantina, letitého žebráka z Passeig de Gràcia.
Dan Constantin žebrající na bulváru Passeig de Gràcia (Foto: Diari ARA)
Už 16 let je Danovým druhým (vlastně možná spíš prvním) domovem místečko na barcelonské obchodní třídě Passeig de Gràcia, konkrétně poblíž její křižovatky s carrer de Mallorca. Můžete si to snadno ověřit i na Google Maps. Pokud katalánskou metropoli navštěvujete pravděpodobně, jistě je vám tento chlapík povědomý, neboť na rozdíl od některých jiných místních žebráků své výrazné postižení může předstírat jen stěží. Možná jste ho párkrát zahlédli, možná jste mu dokonce i věnovali nějaké to euro, jeho životní příběh však velmi pravděpodobně neznáte.
Dan Constantin se narodil roku 1975 v rumunském městě Sibiu. V Katalánsku žije již 23 let. Nejprve se usadil v centru Barcelony, avšak posledních 15 let sem pravidelně dojíždí ze sousední Badalony. Jeho život v Rumunsku byl těžký. Již od tří let se musí potýkat s následky těžké skoliózy, která mu zdeformovala páteř. Své rodiče nikdy nepoznal, dětství prožil z větší části po dětských domovech, z nichž ve 14 letech utekl, aby později i díky policii poznal svých dalších šestnáct sourozenců. Život v šedivém postkomunistickém světě ho však brzy omrzel, a tak se vydal hledat štěstí dál na západ. Přes Bulharsko se vydává do Polska, později do Německa a do Belgie, až nakonec zakotví ve Španělsku. Na této cestě se živí občasnými brigádami, jindy využívá svého hendikepu a přivydělá si pár drobáků na almužnách. Po tříměsíčním pobytu vyměnil Madrid za katalánskou metropoli, kde se usadil již natrvalo.
Jak sám Dan tvrdí v krátké reportáži, kterou o něm nedávno uveřejnil deník Ara, v Barceloně je spokojený a za ta léta na ulici našel i pár přátel. S jedním z nich se ostatně dělí i o zmiňovaný byt v Badaloně. Místní jsou k němu prý laskavější než turisté, za ty roky na chladné dlažbě už zažil i spoustu nepříjemných situací; nejednou ho okradli, vysmívali se mu a před několika lety ho dokonce srazilo auto, což jemu už tak zbědovanému zdraví příliš nepomohlo. Moc velkou volbu však nemá, neboť jeho žalostný fyzický stav mu mnoho pracovních příležitostí nenese. Podobné je to i s partnerským životem. Svůj úděl však Dan vcelku přijal a své nedostatky bez uzardění používá jako hlavní zbraň, jíž v kolemjdoucích vyvolává lítost. Žije skromně a stále sní o tom, že jednou třeba povede o něco snazší nebo alespoň normálnější život. Do té doby ho budeme vídat tady na Passeig de Gràcia či na jiných místech Barcelony, usazeného na dece se znakem FC Barcelona a kolečkovým křeslem za zády.
Ačkoliv jindy je datum 24. září v katalánském kalendáři obvykle rezervováno oslavám jedné z barcelonských patronek La Mercè, letos budou média plná informací o novém zadržení bývalého katalánského premiéra a současného europoslance Carlese Puigdemonta, jehož včera k večeru zatkla italská policie v sardinském městě Alguer.
Carles Puigdemont jako poslanec Evropského parlamentu (Foto: www.europarl.europa.eu)
Puigdemont na Sardinii letěl na pozvání předsedy tamní regionální vlády, mimo jiné též aby se zúčastnil tradičního setkání katalánského folkloru, jehož 33. ročník se koná dnes ve městě Alguer, které je známé zejména tím, že polovina místních obyvatel doposud hovoří velmi starým dialektem katalánštiny, neboť město patřilo až do počátku 18. století do sféry katalánského vlivu. Dodnes je tak považováno za jednu ze součástí katalánsky hovořícího území, politicky někdy označovaného jako Països Catalans. Puigdemont měl v rámci akce vystoupit spolu s předsedkyní katalánského parlamentu Laurou Borràs a katalánskou ministryní zahraničí Victòrií Alsinou.
Podle kusých zpráv potvrzených alespoň ze strany katalánských úřadů byl Puigdemont zadržen ihned po vystoupení z letadla na lince Brusel-Alguer, avšak bližší informace k události zatím nejsou známy, italské úřady věc komentovaly jen minimálně. K zadržení mělo každopádně dojít kvůli eurozatykači, který byl na Puigdemonta vydán v říjnu 2019 v souvislosti s rozsudkem nad členy Puigdemontovy bývalé vlády, kteří se rozhodli pro setrvání ve Španělsku. Už teď je však jasné, že půjde o další právnickou bitvu, která může mít nepěkné následky pro již tak dost pošramocenou pověst španělské justice. Ze strany španělského nejvyššího soudu zní, že onen eurozatykač je stále platný a nikdy nebyl pozastaven (je tedy s podivem, že v uplynulých měsících Puigdemont cestoval po celé Evropě zcela bez potíží), naproti tomu Puigdemontovi právníci oponují, že Soudní dvůr Evropské unie tento eurozatykač pozastavil (více zde), aby vyhověl kličkování španělského soudce Llareny. Podle nich je tedy jeho včerejší zadržení nesmírně závažným porušením práva EU.
Právní bitva bude nepochybně pokračovat dál, jen nyní opět nabere na intenzitě. O Puigdemontově dalším osudu by měl dnes rozhodnout příslušní místní soud v Sassari. Expremiérovi příznivci a právníci se kloní k tomu, že Puigdemont bude ještě dnes propuštěn a že prestiž španělského soudnictví naopak zůstane pošramocena už navěky. Puigdemont byl již podobně zadržen na jaře 2018 v Německu. Místní soudy tehdy poměrně rychle rozhodly, že katalánského expremiéra do Španělska vydají maximálně kvůli obvinění ze zpronevěry, nikoliv ze vzpoury, což španělská strana odmítla akceptovat.
O kouzelných zákoutích jedné z největších katalánských přehrad Pantà de Sau už jsme tu dříve mluvili v souvislosti s nedalekými obcemi Roda de Ter a Les Masies de Roda. Dnes se podíváme do východní části této velkolepé vodní plochy, konkrétně do míst, kde se dříve nacházela víska Sant Romà de Sau, která musela na počátku 60. let 20. stol. ustoupit plánům na vytvoření zmiňované přehrady. Ačkoliv už tedy tato ves dnes dost dobře neexistuje, v roce 2021 se stala dějištěm docela kuriózního světového rekordu.
Ruiny kostela ve vypuštěné přehradě Pantà de Sau (Foto: Flickr.com)
Název Sant Romà de Sau dnes označuje jen pozůstatky vesničky, jejíž původ sahá minimálně do 10. stol. Historicky byl její význam v rámci katalánských dějin nepatrný a od poloviny 19. století šlo o jednu z mnoha prakticky neobydlených a opuštěných vesnic na katalánském venkově. I přesto se až do samotného konce chlubil hned dvěma dominantami - jedním z nejvýraznějších mostů přes řeku Ter postavený na konci 14. stol. a malým vesnickým kostelem vysvěceným roku 1062. Právě tento kostel je tím jediným, co z vesničky přežilo až do současnosti. Zásadním historickým předělem bylo pro toto místo rozhodnutí z konce 40. let 20. stol. o tom, že místo se stane dnem nově chystané přehrady. Jelikož tu nežilo mnoho lidí a diktátorskému režimu se v prvních poválečných letech jen málokdo postavil, stavba přehrady se nesetkala s průtahy. Celá vesnice i s přilehlými samotami, románským mostem a několika textilními fabrikami byla zaplavena okolo roku 1962. Od té doby je věž kostela v Sant Romà de Sau zajímavou turistickou atrakcí. Historické fotografie vísky naleznete zde.
Spolu s hlubokými lesy horského masivu Guilleries, jenž přehradu obklopuje, věž románského kostelíku vytváří velmi romantické zákoutí, které se i v jinak románskými stavbami posetém katalánském vnitrozemí jen tak nevidí. Za normálních okolností nad hladinu přehrady vykukuje jen a pouze zmiňovaná věž, avšak pokud stav vody výrazně klesne, odhalí se výletníkům i dalším zvědavcům i ostatní pozůstatky zatopené vesničky, jak je vidět na fotografii výše. V létě 2021 navíc výzkumníci z Universitat de Barcelona (ve spolupráci s agenturou Official World Record) potvrdili, že kostelík v Sant Romà de Sau se může pochlubit hned dvěma kuriózními světovými rekordy. Podle všeho jde o vůbec nejstarší takto zatopený kostel na světě, který se pod vodou ještě nerozpadl, a zároveň jde i o kostel, který je ponořený v největší hloubce, konkrétně 23 metrů (ačkoliv jak jsme si před chvílí říkali, tento údaj je vcelku relativní vzhledem ke kolísající hladině). Tak či onak jde nepochybně o jedno z nejzajímavějších míst katalánského vnitrozemí a ačkoliv zrovna sem miliony turistů každý rok obvykle nemíří, přehrada spolu s vykukující věží už si našla i svou cestu do světa stříbrného plátna. V roce 1955 tu Ignacio F. Iquino natočil film Camino cortado, v roce 2007 se zde natáčely některé scény ze španělského filmu La habitación de Fermat.
Jak jistě víte, velmi nepravidelně na našem blogu přicházíme i s hudebními tipy z katalánsky hovořících oblastí. Zajímají nás přitom hudebníci tvořící ve španělštině i v katalánštině. Dnešní tip nás zavede do světa přepestré fúze hudebních rytmů od temperamentu ryze afrického až po čistě andaluské flamenco. Zároveň tentokrát zavítáme na periferii katalánsky hovořících území, a to konkrétně na Mallorku, kde se roku 1972 narodila María Concepción Balboa Buika, v hudebním světě známá pod pseudonymem Concha Buika.
Concha Buika na plakátech k turné v létě 2021 (Foto: betevé)
Ačkoliv se Concha Buika narodila na největším z Baleárských ostrovů, její kořeny musíme hledat v bývalé španělské kolonii a současném nezávislém africkém státečku zvaném Rovníková Guinea, odkud pochází oba její rodiče. Ti se znelíbili tamnímu diktátorskému režimu, a tak se museli natrvalo usadit právě na Mallorce. Nutno dodat, že jejich rodinné poměry by konzervativně laděná část společnosti označila jako "neuspořádané", neboť jak sama Buika v několika rozhovorech připustila, jen málo ze svých celkem sedmi sourozenců může považovat za vlastní (patří mezi ně například mallorský politik a bývalý starosta městečka Alaró Guillem Balboa Buika). Pravdou také je, že otec rodinu opustil v době, kdy Concha oslavila teprve deváté narozeniny. Vyrůstala tak v lehce neutěšených poměrech chudé cikánské čtvrti Son Gotleu. Toto místo však mělo klíčový vliv na její pozdější kariéru, neboť právě zde už jako malá pochopila veškerou esenci flamenca, hudebního stylu, který se v její tvorbě bude objevovat nejčastěji.
Faktem je, že Buika se cítí jako ryba ve vodě ve všech hudebních žánrech. Cizí jí není jazz, soul, reggae ani hip-hop. Poprvé o sobě dala vědět roku 2000 albem Mestizüo, prvním jejím vyloženě sólovým počinem byla deska Buika (2005). Tehdy začala také více koncertovat a definitivním krokem ke slávě pak byla její další dvě alba Mi niña Lola (2006) a Niña de fuego (2008), díky nimž se stala mezinárodně uznávanou hvězdou, která začala sbírat i své první nominace na ceny Grammy. Do širšího povědomí se zapsala mimo jiné spoluprací s Nelly Furtado na songu Fuerte (2009) nebo nazpíváním několika písní na soundtrack k Almodóvarovu filmu La piel que habito (2011). Ve stejný rok přesunula své bydliště do amerického Miami. Ona sama k tomu říká, že je to strategická destinace, neboť je to odsud kousek do celého světa a faktem je, že Concha Buika proslula svými dlouhými celosvětovými koncertními turné. Podle jiných zdrojů se však ve Španělsku nikdy necítila úplně komfortně, pravděpodobně kvůli svému africkému původu.
Pravdou je, že právě na konci první dekády 21. století byla autorsky na vrcholu. K určitému zpomalení její kariéry došlo již před pandemií, posledním větším počinem Buiky byla spolupráce na songu Los invisibles (2019) s Carlosem Santanou. Pandemie však pozvolna opadá a nyní takřka padesátiletá zpěvačka po delší době vyrazila na další světové turné, v jehož rámci se v červenci 2021 představila i v rodném Španělsku. Více o této temperamentní zpěvačce se dozvíte například z nedávného rozhovoru pro španělský deník El País.
Řada zemí disponuje zajímavým prvkem tzv. kulturní diplomacie. Prostřednictvím zvláštních organizací tak po světě šíří svůj národní jazyk a kulturu. Mezi ty nejznámější patří kupříkladu francouzská Alliance française, britský British Council, čínský Konfuciův institut (孔子学院), španělský Instituto Cervantes, portugalský Instituto Camões, německý Goethe Institut či polský Instytut Adama Miczkiewicza. Česká republika se pak ve světě prezentuje skrze Česká centra. Jistě vám neuniklo, že některé země organizace pojmenovávají dle svých největších literátů. I Katalánsko má takovou organizaci. Je pojmenována po "otci katalánštiny", středověkém spisovateli, filosofovi a misionáři Ramonu Llullovi (1232-1316).
Institut Ramon Llull (IRL) patří samozřejmě mezi ty mladší kulturní organizace například ve srovnání s takovou Alliance française, která vznikla již roku 1883. Byl založen v roce 2002 katalánskou a baleárskou* vládou za účelem šíření katalánštiny a katalánské kultury do světa. Často spolupracuje též s vládou andorrskou. Hlavní sídlo IRL se nachází v Barceloně na adrese Av. Diagonal, 373, v krásné modernistické budově Palau del Baró de Quadras, kterou v letech 1904-1906 navrhl významný katalánský architekt Puig i Cadafalch.
Nejdůležitější činnosti IRL je, jak už bylo řečeno, celosvětové rozšíření katalánštiny. Klíčem k tomu je snaha dostat výuku katalánštiny na co nejvíce světových univerzit. Aktuálně tak katalánštinu ve své nabídce má takřka 150 univerzit na všech kontinentech kromě Afriky a Antarktidy (viz mapa). Zatímco ve většině případů jde jen o drobné lektoráty s přibližně desítkou studentů ročně, kupříkladu v Brně se v roce 2015 otevřel i díky podpoře IRL dokonce celý bakalářský obor katalánštiny. Pro zajímavost dodejme, že v České republice se katalánština vyučuje na univerzitách v Brně a v Praze (v minulosti též v Olomouci) a brněnská pobočka zajišťuje od roku 2019 pravidelnou výuku i na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Všeobecně solidní popularitě se katalánština těší ve středu a na východě Evropy, katalánsky se můžete naučit i na univerzitách v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Slovinsku, Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku či Rusku. Mezi státy s největším počtem lektorátů katalánštiny patří Německo (21), USA a Velká Británie (obě 19), Francie (17) a Itálie (11). Ve všech těchto státech tak paradoxně existuje více možností, jak se naučit katalánsky, než ve Španělsku (bez Katalánska), kde těchto lektorátů existuje pouze devět.
Kromě výuky katalánštiny je IRL aktivní také v podpoře překladů z katalánštiny a pořádání kulturních akcí (typicky např. vystoupení castellers). Za tímto účelem každoročně uděluje stipendia, granty či různá literární a překladatelská ocenění. Další důležitou činností je také vydávání jazykových certifikátů katalánštiny všech úrovní (A2-C2). Ceny za zkoušku se pohybují stabilně mezi 30 a 40 €, nicméně například Česká republika patří mezi země, kde je možné certifikát získat zdarma. Ačkoliv jde o konsorcium katalánské a baleárské vlády spolu s barcelonskou radnicí, IRL je takřka kompletně financován katalánskou vládou, takže rozsah všeho výše uvedeného vždy závisí na tom, kdo momentálně v Katalánsku vládne a na celkové ekonomické stabilitě. S tím souvisí i funkce šéfa IRL - každý politický otřes či nové volby (a že jich bylo v posledních letech požehnaně) znamená takřka jistě i obměnu vedení, do něhož je obvykle zvolena nějaká významná postava katalánského literárního dění. V minulosti tuto pozici zastávali například spisovatelé Josep Bargalló a Vicenç Villatoro, básníci Àlex Susanna a Manel Forcano nebo spisovatelka a nakladatelka Iolanda Batallé. Od listopadu 2021 je ředitelem IRL politolog Pere Almeda.
*Participace Baleárských ostrovů však vždy záleží na tamní měnící se vládě.
22. června 2021 rozhodla španělská vláda v čele s Pedrem Sánchezem (PSOE) o udělení částečné milosti katalánským politikům a aktivistům vězněným kvůli zorganizování referenda o nezávislosti regionu na podzim 2017. Ačkoliv chce toto opatření napadnout trojice stran pravicové opozice ve španělském parlamentu, je vysoce pravděpodobné, že devět katalánských politiků a aktivistů se do vězení zpátky nevrátí. Otázkou však je, co tato událost bude znamenat pro další vývoj katalánsko-španělských vztahů?
Katalánští političtí vězni na svobodě (Foto: www.elmon.cat)
Je pravdou, že od premiéra Sáncheze je to vcelku odvážný krok. Více než 60 % Španělů si totiž milost pro katalánské politiky nepřeje a toho nepochybně ve svých útocích využije celá pravicová opozice. Sánchez je však znám svými neotřelými politickými kroky, nepochybně tak spoléhá na to, že Španěly zakrátko začnou trápit docela jiná témata než hrstka politických vězňů. Dopady koronaviru na španělskou ekonomiku budou významné, takže Sánchezův ústupek zejména směrem ke katalánské straně Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) nakonec svému strůjci přinese více plusů než mínusů.
Připomeňme, že zmiňovaných devět politiků (Oriol Junqueras, Josep Rull, Jordi Turull, Raül Romeva, Dolors Bassa, Carme Forcadell a Joaquim Forn) a aktivistů (Jordi Sànchez a Jordi Cuixart) si odpykávalo 9-13 let dlouhé nepodmíněné tresty za uspořádání referenda o nezávislosti Katalánska na podzim 2017. Většina z nich strávila nejprve více než dva roky ve vazbě a když k tomu připočteme ještě odpykávání trestu samotného, dojdeme k více než 3,5 letům za mřížemi (nejdéle byla svoboda upřena oběma výše uvedeným aktivistům, kteří za mřížemi strávili 1 346 dní). Nyní jsou tedy na svobodě, ale jejich milost má i tak docela nepříjemné podmínky. Mezi ty nejdiskutovanější patří skutečnost, že udělená milost neruší zákaz vykonávání volených funkcí, který v jejich případě kopíroval délky trestů. V praxi to tedy znamená, že jejich návrat do nejvyšších pater katalánské politiky bude muset počkat až do let 2027-2031. Hlavní výtka ze strany katalánských separatistů však naráží na fakt, že milost vyřešila situaci pouhých devíti osob, avšak nikterak se nedotkne politiků v exilu (Carles Puigdemont a spol.), kteří se tak ani nyní nemohou poklidně vrátit do své vlasti. Zároveň však v Katalánsku probíhají další soudy se stovkami politiků a úředníků (např. se starosty), kteří umožnili uskutečnění referenda.
V praxi jsou tak oznámené milosti jen kosmetickou úpravou a vpravdě minimálním ústupkem ze španělské strany, která nikdy neopomene dodat, že na oplátku očekává vstřícnost ze strany katalánské. Netřeba dodávat, že ani Sánchez prozatím s žádným skutečným řešením katalánské krize nepřišel a pravděpodobně se k tomu ani nechystá. Jsme zkrátka stále na mrtvém bodě. Z katalánské strany neustále zaznívá, že cílem tohoto volebního období je uskutečnění dalšího referenda, z Madridu zní jen, že to zkrátka nejde. Pomalu ale jistě se tedy vracíme zpátky do roku 2006, kde má celá současná krize své kořeny. Je jen otázkou času, kdy se začne hovořit o návratu k nějakému novému katalánskému statutu, jenž stejně žádný podstatný progres katalánské společnosti nepřinese a naopak bude zcela nepochybně znovu podroben zkoumání španělského ústavního soudu, aby nakonec hrstka soudců dosazených na svá místa Lidovou stranou (PP) vše jako obvykle zařízla. Dobrá, možná to tentokrát nebudou soudci se stranickou knížkou PP, nýbrž muži v zelených talárech souznících s extrémní pravicí. Ono je to vcelku jedno, protože základní problém zůstane nevyřešený a bude se vracet stále znovu. Uvidíme, jestli se na obou stranách barikády někdy (v brzké době) objeví nová generace politiků s jasným plánem a vůlí ho dovést do konce. Dnešní udělení milostí k tomu může být prvním krůčkem, byť jen velmi, velmi nesmělým.
Konflikt mezi Španělskem a Katalánskem se dostal do širšího povědomí světové veřejnosti až milionovými demonstracemi, které se v katalánské metropoli začaly naplno projevovat až od roku 2012. Ačkoliv skutečně Katalánsko proniklo do světových médií až kontroverzním referendem o nezávislosti regionu z října 2017. Od té doby se toho na katalánské politické scéně zdánlivě mnoho neodehrálo. Celý systém je navíc paralyzován soudním procesem vedeným proti lídrům hnutí za nezávislost. Problémy v soužití však tyto dva národy trápí již po generace, dokonce i po několik staletí. Naším cílem v tomto článku není zabývat se kompletní historií neslavného vztahu mezi Španělskem a Katalánskem, nicméně zabrousíme do nedávné minulosti, do chvil, kdy se celá aktuální vlna konfliktu rozeběhla, i do přítomnosti, kdy je neustále živena a rozdmýchávána. Tvrdé tresty, které katalánským politickým lídrům v polovině října 2019 udělil španělský nejvyšší soud, může celý konflikt opět rozdmýchat. Pro řadu Katalánců je to teď nebo nikdy - sáhne si region konečně na tak vytouženou nezávislost, nebo půjde jen o nesplnitelný sen dalších a dalších generací obývajících kus země mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem?
16. LISTOPAD 2003
Po 23 letech vlády CiU dochází ve volbách do katalánského parlamentu k překvapení. Faktickým vítězem voleb se totiž stává charismatický Pasqual Maragall (PSC). Maragallovi k vítězství pomohl i slib předsedy PSOE, José Luise Rodrígueze Zapatera, jenž 13. listopadu na předvolebním mítinku v Barceloně prohlásil doslova: "Podpořím reformu statutu, kterou schválí katalánský parlament". O měsíc později vznikla levicová, prokatalánsky orientovaná trojkoalice (PSC, ERC a ICV-EUiA) známá coby tripartit. Jedním z hlavních bodů programového prohlášení této vlády byla snaha o reformu autonomního statutu, který v té době již mnoho let většina katalánské společnosti považovala za zastaralý a neefektivní. Cílem této reformy měl být zisk nových pravomocí pro regionální vládu a zajištění lepšího financování regionu.
30. ZÁŘÍ 2005
Po madridských atentátech (11. března 2004) vyhrála španělské parlamentní volby překvapivě PSOE - v Katalánsku i ve Španělsku tak rázem vládla ta stejná strana (PSC je katalánskou pobočkou PSOE), proto nastal čas plnit předvolební sliby. 30. září 2005 schválil katalánský parlament drtivou většinou 120 ze 135 poslanců návrh nového autonomního statutu. Proti bylo jen 15 poslanců Lidové strany (PP). Text nového statutu upevňuje a posiluje některé pravomoci regionální vlády, hovoří o Kataláncích jako o národu a hájí i upřednostnění katalánštiny před španělštinou v rámci administrativy, byť i nadále respektuje kooficialitu obou jazyků. 30. BŘEZEN 2006 Počátek roku 2006 je ve znamení náročných jednání a ústupků z katalánské strany. Díky dohodě Zapatero-Mas mezi PSC a CiU se nakonec do španělského parlamentu dostane výrazně osekaná verze autonomního statutu, který tak mnohem spíš připomíná ten dosavadní z roku 1979 než verzi schválenou v září 2005 katalánským parlamentem. Zapatero tuto skutečnost odůvodňuje neprůchodností původní verze skrz španělskou ústavu. Tato skutečnost vede k rozkolu v katalánské koalici a k paradoxní situaci, kdy kromě klasických odpůrců z PP je proti novému znění autonomního statutu i ERC, podle níž jde o zcela nedostatečný text, který nereflektuje prakticky žádný z požadavků jejich voličů. Na konci března pozměněný statut projde absolutní většinou celostátním Kongresem a v květnu i Senátem. 18. ČERVEN 2006 Definitivní schválení nového autonomního statutu prostřednictvím referenda v Katalánsku. Při účasti relativně slabých 48,85 % nakonec 73,9 % voličů hlasuje pro přijetí statutu a necelých 21 % je proti. Každopádně tento bod je nesmírně důležitý a stává se jedním ze základních kamenů argumentace zastánců nezávislosti - Katalánský autonomní statut 2006 byl schválen hned natřikrát; nejprve katalánským a posléze i španělským parlamentem a zároveň byl posvěcen v referendu i obyvateli Katalánska. Těžko si tedy lze představit demokratičtější a ústavnější cestu k jeho prosazení. I přesto 31. července 2006 podává PP žalobu na neústavnost více než poloviny článků nového statutu. Později se k ní přidávají i někteří další aktéři (ombudsman, několik dalších regionů). V listopadu 2006 proběhnou předčasné regionální volby, po nichž ale u kormidla setrvává stejná trojkoalice, jen v jiném personálním složení. V těchto volbách se do katalánského parlamentu také těsně dostává nově vzniknuvší strana Ciutadans, která svou kampaň založila na kritice nově přijatého statutu (podle nich zbytečný a protiústavní). 11. ZÁŘÍ 2008 Španělský ústavní soud (Sentencia 103/2008) definitivně maří plány baskického ministerského předsedy Ibarretxeho uspořádat v Baskicku referendum o politickém začlenění regionu v rámci Španělska a následně se pokusit o reformu autonomního statutu v souladu s výsledkem tohoto referenda. Ústavní soud zde jasně říká, že pravomoc k uspořádání podobného referenda má pouze stát (čl. 92 a 146 šp. ústavy), nicméně zároveň zdůrazňuje, že takové referendum se vůbec nesmí konat v otázkách neústavního obsahu, jimiž se rozumí kupříkladu cokoliv, co by mohlo narušit jednotu španělského národa (čl. 2 šp. ústavy), neboť takové otázky mohou být pouze součástí referenda o ústavní změně. Této zprávě tehdy nebyla věnována velká pozornost, avšak v kontextu současných katalánských snah o referendum jde o rozhodnutí, který tvoří určitý precedens pro veškeré snahy o uspořádání závazného, státem posvěceného referenda o nezávislosti. 28. ČERVEN 2010 Po takřka čtyřech letech zkoumání rozhoduje španělský ústavní soud v záležitosti ústavnosti Katalánského autonomního statutu 2006. Takřka po čtyřech letech tedy Lidová strana dosahuje vítězství v podobě dalšího proškrtání již tak osekaného textu (Sentencia 31/2010). Ústavní soud rozhodl o neústavnosti 14 článků a dalších 27 reinterpretoval (šlo zejména o oblasti justice či jazykové politiky). Toto rozhodnutí je vnímáno silně negativně napříč celou katalánskou společností a dá se říct, že je jakýmsi bodem zlomu ve vztahu Katalánsko-Španělsko. Podle mnohých odborníků sledujících katalánskou politiku lze právě toto datum označit za skutečný počátek současného katalánského boje o nezávislost. 10. ČERVENEC 2010 Reakce katalánské společnosti na sebe nenechá dlouho čekat. Necelé dva týdny po rozhodnutí Ústavního soudu je do centra Barcelony svolána masivní demonstrace pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" ("Jsme národ, my rozhodujeme"). Podle údajů barcelonské městské policie se manifestace účastní více než 1 000 000 lidí a v jejím čele jdou představitelé všech katalánských parlamentních stran s výjimkou PP a Ciutadans. Tato neobyčejná mobilizace obyvatel Katalánska však politiky v Madridu nechala zcela chladnými. Premiér Zapatero (PSOE) tak definitivně zklamal řadu svých katalánských voličů, což se neblaze podepíše na výsledku strany v daném regionu v celostátních volbách o rok později. Na této manifestaci poprvé silněji zaznívají hlasy volající po nezávislosti, ačkoliv v průvodu silně převažují oficiální katalánské vlajky (senyera), což je detail, jenž stojí za zmínku. V následujících letech totiž na manifestacích jednoznačně začne jasně dominovat vlajka separatistická (estelada). 28. LISTOPAD 2010 Katalánské regionální volby, v nichž jednoznačně uspěje CiU pod vedením Artura Mase. CiU ve volbách získá 62 křesel, tedy jen těsně pod absolutní většinou, k níž je třeba 68 mandátů. Mas se stane premiérem díky podpoře ERC, často se ale opírá o podporu PP. Jeho hlavním politickým programem je kritika rozhodnutí Ústavního soudu a zároveň návrh na vyjednání ekonomického koncertu pro Katalánsko v podobě baskického a navarrského modelu. Ještě v průběhu zimy se o něm snaží jednat se španělským premiérem Zapaterem, avšak ten už je rozhodnut svolat předčasné volby a nepokračovat v politice, proto Mas musí čekat na výsledky celostátních voleb na podzim 2011. 20. LISTOPAD 2011 V kontextu vrcholící celosvětové ekonomické krize ve španělských celostátních volbách drtivě vítězí Lidová strana (45 % hlasů, 186 poslanců). Celý rok je poznamenán i vlnou protestů hnutí 15-M po celé zemi a potřebou tvrdých škrtů v rozpočtu. Jedny z největších a velice nepopulárních škrtů musí uskutečnit i Masova vláda, která v dané situaci znovu tlačí na jednání o ekonomickém koncertu. V tom samém kontextu krize je však odpověď novopečeného španělského premiéra Mariana Rajoye negativní. O ekonomickém koncertu pro Katalánsko nemůže být podle něj ani řeč. Právě na konci roku 2011 se tak do katalánských snah o nezávislost poprvé silně vkrádá téma ekonomické a onen známý a katalánskou společností léta tolerovaný fakt, že region platí do společné pokladny mnohem víc, než při následném přerozdělování z Madridu dostává zpět. Již tehdy mluvíme minimálně o 10 miliardách € ročně, které Katalánsko "doplácí" na ekonomicky slabší regiony. Právě finanční důvody v následujících měsících a letech výrazně podpoří růst tábora zastánců nezávislosti, který se z obvyklých 20-25 % společnosti vyšplhá až k hranici poloviny obyvatel regionu.
11. ZÁŘÍ 2012 První masivní demonstrace za nezávislost v den katalánského národního svátku. Do organizace se tentokrát naplno zapojila občanská společnost v čele s Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana. Úspěch pochodu pod výmluvným heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" ("Katalánsko, nový stát v Evropě") byl zcela neoddiskutovatelný. Ulice katalánské metropole zaplavilo podle údajů městské policie okolo 1 500 000 lidí. Jde též o první výrazný mediální úspěch zastánců nezávislosti a o základ série masivních, přitom však zcela poklidných demonstrací každý rok 11. září. 20. ZÁŘÍ 2012 Setkání katalánského premiéra Mase se španělským předsedou vlády Rajoyem. Mas žádá ekonomický koncert coby náhradu za znehodnocený autonomní statut. Rajoy jakýkoliv fiskální pakt odmítá. Důvodem je kromě ideových rozporů samozřejmě i bezútěšná ekonomická situace, v níž se Španělsko nachází. Po neúspěšné schůzce Artur Mas prohlásí, že Katalánsko nyní potřebuje nový politický projekt, jejímž lídrem má být nově k nezávislosti inklinující CiU. 27. září katalánský parlament schválí rezoluci v níž po vládě, jež má vzejít z předčasných voleb na podzim, žádá uspořádání lidového hlasování o právu na sebeurčení. 25. LISTOPAD 2012 Předčasné volby do katalánského parlamentu coby reakce na odmítnutí jakéhokoliv jednání o fiskálním paktu ze strany španělské vlády. CiU jde do voleb s cílem uspořádat referendum o nezávislosti Katalánska: jde o jasný a konečný příklon katalánských konzervativců k nezávislosti. Tento risk se příliš nevyplatí - strana přijde o 12 mandátů; důvodem je kromě příklonu k nezávislosti i předchozí tvrdá škrtová politika v koalici s katalánskou filiálkou Lidové strany. Otevírá se tak nutnost prokatalánského paktu CiU a ERC (Pacte per la Llibertat), tedy politika, kterou podle slov historika Joana B. Cully měla CiU v zájmu národa vyznávat již v předchozích volbách, kdy však linii politické ideologie (pravice x levice) upřednostnila právě před linií národní (zastánci nezávislosti x zastánci jednoty). Výrazný úspěch ve volbách zaznamenává i strana Ciutadans, která počet svých křesel rozšíří ze tří na devět. Do parlamentu poprvé proniká též koalice extrémně levicových stran CUP v čele s charismatickým Davidem Fernàndezem. 11. ZÁŘÍ 2013 Další masivní demonstrace za nezávislost, tentokrát pod heslem "Via Catalana cap a la Independència" ("Katalánská cesta za nezávislostí"). Přibližně 1 600 000 osob vytvořilo 400 km dlouhý lidský řetěz, jímž propojilo celé území Katalánska ze severu na jih. Jasná reminiscence na tzv. Baltský řetěz z roku 1989 měla za cíl opět přitáhnout pozornost celého světa k problému katalánské nezávislosti. Zároveň zafungovala jako společenský tlak na katalánské politiky, kteří nakonec v prosinci 2013 oznámili konání lidového hlasování o nezávislosti na podzim roku 2014. 8. DUBEN 2014 Španělští poslanci hlasují o návrhu zákona, vzešlého z katalánského parlamentu, který by umožnil delegovat v souladu s čl. 150.2 Šp. ústavy pravomoci k uspořádání lidového hlasování na katalánskou vládu. Španělský Kongres tento návrh zamítl v poměru 47 hlasů PRO, 299 hlasů PROTI. Katalánská vláda tedy v reakci na toto odmítnutí pokračuje s přípravou lidového hlasování v rámci Katalánského autonomního statutu a opírajíc se o vlastní katalánskou legislativu. ZÁŘÍ 2014 Měsíc plný událostí. Tradičně 11. září opět velká manifestace, která do centra katalánské metropole podle odhadů barcelonské městské policie přilákala tentokráte až 1 800 000 lidí. Šlo tedy o zdaleka nejmasovější demonstraci ze všech předchozích i následujících, což nám ukazuje stupeň společenské mobilizace a podpory nezávislosti, která dosahovala svého vrcholu právě v letech 2013-2014. 18. září se uskutečnilo referendum o nezávislosti ve Skotsku, kde se místní nacionalisté dokázali s britskou vládou dohodnout na uspořádání závazného referenda. Obyvatelé Skotska nakonec rozhodli o svém setrvání v království, když 55 % z nich hlasovalo proti odtržení od Velké Británie. Jen den poté katalánský parlament schválil zákon (106 hlasů PRO, naopak proti zákonu hlasovali zástupci PP a Ciutadans), jehož prostřednictvím se v listopadu katalánská vláda chystala uspořádat lidové hlasování. Ještě na konci září se však španělská vláda v této záležitosti obrátí na ústavní soud, který okamžitě nařídí platnost zákona pozastavit. Katalánská vláda však i přesto pokračuje s přípravami na hlasování, které má proběhnout 9. listopadu 2014. 9. LISTOPAD 2014 Ačkoliv kvůli zásahu ústavního soudu nemělo lidové hlasování, které se díky pomoci tisíců dobrovolníků uskutečnilo 9. listopadu, žádnou oporu v zákoně, přesto se jednalo o další důležitou manifestaci zastánců nezávislosti, kteří do hlasovacích místností dorazili ve vysokém počtu 2 344 828 osob, z nichž necelých 81 % vyjádřilo přání žít v nezávislém Katalánsku. Dalších 10 % vyjádřilo touhu po novém státním zřízení, ale stále v rámci Španělska. 4,5 % hlasujících pak bylo zásadně proti nezávislosti. Účast v hlasování byla oproti běžným španělským volebním zvyklostem povolena i cizincům žijícím v regionu a osobám starším 16 let. Celkově vzato tedy můžeme hovořit o účasti rovné 37 %, což katalánská politická reprezentace považovala za jasný signál ke snaze hledat další možnosti uskutečnění skutečného, plně legálního a závazného referenda. V únoru a červnu 2015 se k danému lidovému hlasování vyjádří i španělský ústavní soud, který celou akci shledá neústavní. Za strůjce tohoto nepovedeného referenda byli justicí následně označení premiér Artur Mas a ministryně Joana Ortega a Irene Rigau. Všichni byli obviněni z občanské neposlušnosti a zneužití úřední moci. 27. ZÁŘÍ 2015 Po bezvýchodném referendu upadl celý proces do letargie, která byla patrná i celkově nižší účasti na již tradiční manifestaci 11. září, ačkoliv i nadále bylo lze hovořit o milionovém pochodu. Nejdůležitějším datem roku 2015 je však 27. září - den dalších předčasných voleb do katalánského parlamentu. Podle zástupců CiU a ERC měly mít tyto volby tzv. plebiscitární charakter. Jelikož katalánští političtí lídři nenašli žádný reálný způsob, jak španělskou vládu přinutit k dialogu, spoléhali na mobilizaci zastánců nezávislosti k velkému volebnímu triumfu, který zamýšleli vykládat jako náhradu nepovoleného referenda. Jinými slovy, jasné a přesvědčivé vítězství zastánců nezávislosti, kteří dokonce zformovali společnou koalici Junts pel Sí, mělo dát politikům mandát ke krokům nutným k vyhlášení nezávislosti. Poněkud demotivovaní voliči však pro Junts pel Sí nehlasovali v jimi vysněném počtu - výsledkem bylo jen 62 křesel a nutnost vládnout a směřovat k nezávislosti pod taktovkou levicového hnutí CUP, které ve volbách získalo historických 10 mandátů. Výrazný úspěch opět ve zjitřené době zaznamenala prošpanělská strana Ciutadans, která poskočila do role lídra opozice díky 25 mandátům. Samotným volbám jsme se podrobněji věnovali v tomto článku. 10. LEDEN 2016 Povolební jednání Junts pel Sí se stranou CUP nebyla jednoduchá a fungující vláda byla nakonec dohodnuta až na počátku ledna 2016, avšak za cenu osobního ústupku lídra této formace, dosavadního premiéra Artura Mase. Ten učinil onen slavný "krok stranou" a do čela vlády se překvapivě dostal bývalý novinář a starosta Girony, Carles Puigdemont, jemuž pomohla poměrně jasná profilace zastánce nezávislosti. Nově vzniklá katalánská vláda se zároveň zavázala do 18 měsíců učinit vše proto, aby došlo k rozhodnutí o dalším směřování Katalánska. 26. ČERVEN 2016 Španělsko se mezitím zmítá v dlouhém "bezvládí", neboť regulérní celostátní volby v prosinci 2015 nepřinesly jasného vítěze a ani pozdější koaliční jednání nevedla k sestavení vlády. Na španělské politické scéně se naplno objevili dva noví hráči v podobě stran Ciutadans a Podemos. V červnu 2016 se tedy konaly další volby, z nichž doposud vládnoucí PP vzešla s o něco větším počtem křesel než v prosincové volbě, ačkoliv to stále nestačilo na jednobarevnou vládu. Koaliční jednání opět neprobíhala snadno, avšak před strachem z trapnosti, kterou by představovala nutnost uspořádat v průběhu jediného roku již třetí celostátní volby, nakonec došlo k určitému kompromisu a PP v čele s Marianem Rajoyem tedy i nadále vládne Španělskému království. Více o volbách například zde. 17. SRPEN 2017 Teroristické útoky v Barceloně a Cambrils. Následné reakce na politické scéně ukazují několik dní určité semknutosti, v Barceloně je několik dní přítomen i král Felipe VI., nicméně již po několika dnech se útoky svým způsobem stávají součástí španělsko-katalánského konfliktu. Katalánská policie Mossos d'Esquadra i odpovědní ministři katalánské vlády ukazují, že Katalánsko je dostatečně soběstačné a dokáže čelit i čím dál častějším výzvám 21. století jako samostatný stát. Nekomunikace mezi jednotlivými policejními složkami španělského státu se pak stává dalším argumentem zastánců nezávislosti. Sama debata o policii je v tomto kontextu velmi zajímavá, neboť právě Mossos d'Esquadra mohou sehrát důležitou roli v konání jednostranného referenda o nezávislosti, na němž v posledních měsících pracovala katalánská administrativa. 6. a 7. ZÁŘÍ 2017 Katalánský parlament schvaluje ve zrychleném projednávání dva důležité zákony, které jsou definitivním krokem k jednostrannému referendu. Zákon o referendu a Přechodný zákon, jenž by vešel v platnost v případě kladného výsledku referenda, představují definitivní rozchod se španělskými zákony a vytvářejí situaci jasné konfrontace mezi španělskou a katalánskou legislativou. Netřeba dodávat, že ústavní soud s nimi provede rychlý proces, avšak katalánská vláda je odhodlána se těmito zákony řídit - cítí k tomu dostatečnou podporu v rámci mandátu voleb 2015 - a referendum 1. října 2017 uskutečnit. Proces schvalování provází velké divadlo a ne úplně standardní postupy, které zastáncům nezávislosti později v debatě o demokratičnosti celého procesu uškodily. 11. září se koná v pořadí již šestá milionová demonstrace za nezávislost. Následující týden zmobilizuje španělský stát řadu dostupných prostředků, jimiž chce zabránit uskutečnění referenda. Mezi tyto prostředky patří i zastrašování sedmi stovek katalánských starostů, aby ve svých obcích neotevírali hlasovací místnosti. Pozvolna je posilována přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku. 20. ZÁŘÍ 2017 Zásah Guardia Civil na katalánském ministerstvu financí. 14 osob je zadrženo a policisté celý den prohledávají kanceláře ve snaze nalézt vše, co by bylo spojeno s organizací referenda. Tento ranní zásah brzy zmobilizuje tisíce zastánců nezávislosti, kteří se v průběhu dne koncentrují před budovou ministerstva. V pozdních odpoledních a večerních hodinách je počet protestujících odhadován až na 50 000, nicméně jako obvykle vše probíhá bez násilí či výraznějších problémů. Jediný problém koncentrace lidí způsobuje příslušníkům Guardia Civil, kteří nemohou z budovy ven, zatímco jejich dvě vozidla před budovou zůstávají v obklopení demonstrujících. Vozidla se také stanou jedinou obětí vandalismu, a tak policisté musejí po skončení demonstrace domů po svých. Za tuto událost dosud sedí ve vazbě šéfové občanských organizací Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana, Jordi Cuixart a Jordi Sànchez. Po celý následující týden probíhají po Katalánsku nejrůznější zátahy na tiskárny a podobné objekty ve snaze najít hlasovací lístky a urny, které by měly být použity při referendu. 1. ŘÍJEN 2017 Zatímco katalánská administrativa se snaží všemi dostupnými prostředky uskutečnit jednostranné referendum, španělská strana zase dělá vše, aby jeho konání zabránila, pročež se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož je konání akce neústavní. Španělská policie sice v předchozích dnech zabavila velkou část hlasovacích lístků, ale i ty se z větší části podařilo zajistit. Urny policie nevypátrala, jejich nákup, skladování a logistika byla vedena v naprostém utajení a fakticky coby soukromá iniciativa (více informací v zajímavé knize Operació urnes) - z pokladny katalánské vlády neodešlo na přípravy referenda ani jediné euro, nehledě na to, že katalánské finance v té době již několik týdnů plně ovládala španělská vláda. Ze španělské strany pak došlo i k hackerským útokům, jimž se podařilo na určitou dobu vyřadit z provozu elektronický systém kontroly hlasů. A zbytek už je velmi dobře známá historie, kterou díky kamerám TV3 viděl celý svět... Tvrdý zásah španělské policie proti urnám a hlasovacím lístkům (během něhož příslušníci zranili i necelou tisícovku voličů) byl strategickou chybou ze strany španělské vlády. Snaha demonstrovat sílu dodala zmiňovanému referendu mediální dopad, jehož se politici zastávající myšlenku nezávislosti snažili v dalších týdnech naplno využít. Opět se tak ukázalo, že nejvíce pro zdárné pokračování procesu za nezávislost prozatím udělala právě španělská Lidová strana. Bez tvrdého policejního zásahu by svět velice pravděpodobně nad celým referendem jen mávl rukou a daná akce by vzhledem k problematické účasti a nulovým garancím skončila jako hlasování z listopadu 2014. 27. ŘÍJEN 2017 Po celý měsíc dokázalo být Katalánsko v hledáčku světových médií, zatímco si katalánská a španělská vláda hrály na kočku s myší. 10. října katalánský premiér Carles Puigdemont takřka vyhlásil nezávislost, avšak vzápětí oznámil odklad účinnosti této. 16. října pozvolná represe španělského státu pokračuje uvězněním Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta kvůli dění z 20. září. Obě strany se však nehodlají posunout ani o píď a i přes nesporná zákulisní vyjednávání nakonec všechny pokusy o smír krachují a 27. října je po hlasování v katalánském parlamentu formálně vyhlášena Katalánská republika (TV3), kterou však dosud žádný jiný suverénní stát světa neuznal. Avšak již předem bylo jasné, že katalánská vláda není v dané situaci naprosto schopna uvést tuto republiku v praxi. Dva roky příprav trestuhodně zanedbaly zejména mezinárodní politiku a hrubě podcenily španělskou reakci. Španělská vláda na vyhlášení nezávislosti odpověděla aplikací čl. 155 Španělské ústavy, jenž jim v diskutabilním právním výkladu umožnil rozpustit katalánský parlament a odvolat katalánskou vládu. Mariano Rajoy se taktéž rozhodl uspořádat v regionu předčasné volby, překvapivě ještě v průběhu roku 2017. Ihned poté se rozjela i soudní mašinérie, která donutila polovinu katalánské vlády odejít do bruselského exilu a druhou polovinu poslala do vazby kvůli obvinění ze vzpoury a několika dalších trestných činů, za něž jim může hrozit až 25letý trest. 21. PROSINEC 2017 Předčasné volby do regionálního parlamentu jsou důležitým předělem v současném španělsko-katalánském konfliktu. Staly se definitivní tečkou za celou jednou fází boje za katalánskou nezávislost, zároveň se staly začátkem přenosu tohoto boje do mezinárodního prostoru. Volby spolu s následnými soudními procesy totiž dokázaly celý proces internacionalizovat jako nic předtím. Co se týče voleb samotných, vítězem se dle získaných křesel stala strana Ciutadans (36 mandátů), avšak většinu ve sněmovně si udrželi zastánci nezávislosti (JxC 34 křesel, ERC 32 křesel, CUP 4 křesla). Více o předčasných regionálních volbách zde. 23. BŘEZEN 2018 Formalizace soudní ofenzivy. Z trestných činů vzpoury, zpronevěry a neuposlechnutí je obviněno celkem 25 katalánských politických lídrů. Devět z nich je ve vazbě, sedm v exilu. Rozhodnutí soudce Llareny však jen dodává čím dál větší mezinárodní rozměr celému konfliktu. Fakt, že ve Španělsku jsou političtí vězni, získává celosvětově zastáncům katalánské nezávislosti stále mnohem víc pozornosti a náklonnosti. Ještě větší podíl na tom má o dva dny později (25. března 2018) zatčení premiéra Puigdemonta v Německu, neboť soudce Llarena předtím znovuaktivoval eurozatykač. Slepá touha se pomstít nyní začíná hrát v neprospěch Španělska na mezinárodní scéně. Evropa začíná chápat, že v celém konfliktu měla zaujmout docela jiné stanovisko. Na druhou stranu soudní oplétačky spolu s doposud nezahojenými ranami mezi samotnými zastánci nezávislosti vedou k tomu, že ani tři měsíce po volbách nemá Katalánsko vládu a tím pádem ani autonomii, neboť většina regionu je řízena pomocí článku 155 španělské ústavy. 27. DUBEN 2018 Dalším úspěchem zastánců nezávislosti na mezinárodním poli bylo rozhodnutí německého soudu nevydat Puigdemonta do Španělska kvůli trestnému činu vzpoury (5. dubna). Všem kromě španělské vlády a justice je jasné, že uvěznění katalánských politiků je pouze dílem pomsty a že fakticky politiky nelze odsoudit za žádné z obvinění. Na druhou stranu se zejména v posledních měsících ukazuje, že ve Španělsku je možné všechno. Za urážlivé texty jsou na několik let do vězení odsuzováni rapeři, barová rvačka s příslušníky Guardia Civil je kvalifikována jako terorismus a mladíkům v potyčce zapojeným hrozí až 60letý trest, zatímco pokud se příslušník Guardia Civil účastní skupinového znásilnění, hrozí mu nižší trest, než je obvyklé. Zatímco ještě na konci roku 2017 španělskému soudnictví nevěřily zejména zastánci katalánské nezávislosti, nyní se zdá, že i lidé z ostatních částí Španělska začínají pochybovat o míře demokracie ve své vlastní zemi. Katalánsko ještě stále nemá vládu a reálně mu hrozí opakování voleb, nicméně o celém konfliktu se nyní živě diskutuje v celé Evropě a při alespoň lehce idealistickém pohledu se možná schyluje k nějaké větší změně na španělské politické scéně.
2. ČERVEN 2018
A ke změně
skutečně došlo. Kromě katalánského konfliktu byla hlavní rozbuškou neúnosnost
korupčního prostředí PP. Španělským premiérem se tak i díky podpoře
katalánských stran stal Pedro Sánchez (PSOE). Od Sáncheze se očekává trochu
vstřícnější postoj ke Katalánsku, je však vysoce pravděpodobné, že v ničem
zásadním nový španělský premiér neustoupí. První měsíce jeho vlády provázejí
spíše gesta než skutečné činy. V červenci 2018 dochází alespoň k formálnímu
setkání Sáncheze s novým katalánským premiérem Quimem
Torrou, jenž v květnu 2018 nahradil exilového premiéra Puigdemonta.
PROSINEC 2018
Španělská ústava
slaví 40 let. Část katalánských politických lídrů je už více než rok ve vazbě,
někteří z nich oznamují začátek protestní hladovky. Na počátku roku 2019 by
měli být souzeni před španělským nejvyšším soudem (Tribunal Supremo). Ve
Španělsku pokračuje vláda Pedra Sáncheze, avšak vzhledem k absenci větších
gest směrem ke Katalánsku jeho vláda prakticky nefunguje, neboť se mu nedostává
klíčové podpory katalánských regionálních stran. Katalánská karta však platí na
některé španělské voliče. V regionálních volbách v Andalusii se do
místního regionálního parlamentu poprvé dostává ultrapravicová strana VOX,
která svou kampaň a mediální známost postavila právě na případu katalánských
politických vězňů.
Katalánští političtí lídři v katalánské věznici Lledoners (Foto: Diari ARA)
12. ÚNOR 2019 Začíná dlouho očekávaný a ostře sledovaný proces s obžalovanými katalánskými politiky a aktivisty. V následujících měsících se z něj stává oblíbená mediální show. Jednání ze soudní síně je přenášeno živě. Katalánci tak po dlouhých měsících mohou opět spatřit své politické lídry. Kromě nich před soudem vypovídá celá plejáda tehdejších španělských politiků v čele s expremiérem Rajoyem. K nejemotivnějším částem procesu patří výslechy lidí hlasujících v referendu 1. října 2017 a policistů, kteří proti nim v daný den zasahovali. Až z rozsudku se zpětně dozvídáme, že většinu těchto svědectví tribunál stejně nebral příliš v potaz. Soudní proces provázela řada neregulérností, zejména ke konci slyšení nebyla respektována základní lidská práva v podobě možnosti účastnit se zasedání v parlamentech, kam byli někteří z vězněných politiků opět demokraticky zvoleni. Televizní seance skončila v polovině června. Léto tribunál strávil debatou nad finálním rozsudkem, který však byl již podle mnohých dopředu jasně zadán a napsán. Na nejdůležitější výpovědi v celém procesu se můžete podívat kupříkladu zde. JARO 2019 Supervolební jaro nachystali Španělům nejen jejich vlastní politici ale i neúprosný kalendář pravidelných konání v podobě evropských a komunálních voleb. V těch opět určitou hegemonii potvrdily strany hájící katalánskou nezávislost, ačkoliv nejvíce se po těchto volbách hovořilo zejména o dvou aspektech. V komunálních volbách trochu překvapilo konečné sestavení koalice v čele se staronovou starostkou Adou Colau, která katalánskou metropoli v minulých letech nevedla zrovna ukázkově. Její spojenectví s PSC však městu zatím prospívá, neboť starostka jen přihlíží, jak se v některých ohledech její radnice chová diametrálně jinak, než jak zaznělo v jejich předvolebních slibech. Klíčové jsou výsledky voleb do evropského parlamentu, kam jsou zvoleni Carles Puigdemont i Oriol Junqueras. Oběma sice španělská Centrální volební komise znemožní přebrat si poslanecká akta, nicméně celá věc je postoupena na vyšší úroveň evropských soudů, které by na podzim roku 2019 měly rozhodnout mimo jiné i o tom, jestli se na oba europoslance bude vztahovat poslanecká imunita. Na konci dubna 2019 ve Španělsku proběhly taktéž předčasné parlamentní volby, nicméně prozatímní konec klasického španělského bipartidismu znamenal jen měsíce neplodných hádek a rostoucí popularitu dočasného premiéra Sáncheze. Španělští politici si tak oblíbili předvolební kampaně, že 10. listopadu si nakonec vystřihnou další předčasné volby... 14. ŘÍJEN 2019 Další z mnoha přelomových dnů. Španělský nejvyšší soud (Tribunal Supremo) vyhlašuje rozsudek nad uvězněnými katalánskými politiky a aktivisty. Někteří z nich jsou ve vazbě již celé dva roky. Tvrdé tresty v rozmezí 9 až 13 let pro devět obžalovaných je další ranou ze španělské strany. Je to již zaběhlá praxe uplynulých let. Vždy, když na katalánské straně zeslábne odhodlání a zastánci nezávislosti se kvůli partajním hrátkám rozhádají mezi sebou, španělská reakce v separatistickém táboře rychle nastolí jednotu. Velmi tvrdé tresty mohou znamenat masivní demonstrace, možná i významné stávky. Na druhou stranu, pokud se zastánci nezávislosti neozvou nyní, celý konflikt pravděpodobně nakonec vyšumí a pro celou jednu generaci se touha po nezávislosti opět stane jen nesplněným snem...
28. ZÁŘÍ 2020
V roce 2020 nejen katalánskou a španělskou společnost paralyzovala
koronavirová pandemie. Politikové z obou stran tak museli řešit jiné
starosti, nicméně i tak měl celý španělsko-katalánský konflikt určitý vývoj.
Uprchlí politikové Carles Puigdemont, Toni Comín a Clara Ponsatí byli nakonec
po soudním sporu uznáni za europoslance, nyní tedy působí v Evropském
parlamentu, jenž jim dává možnost celý konflikt lépe přenést do nejvyšších
pater evropské politiky. Zároveň jim toto místo zajišťuje imunitu vůči španělským
eurozatykačům, ačkoliv poté, co bylo 7. ledna 2021 potvrzeno nevydání dalšího
z uprchlých politiků, Lluíse Puige, belgickými soudy, se dá očekávat, že i
kdyby trojice politiků přišla o imunitu, belgická justice by je s vysokou
pravděpodobností do Španělska stejně nevydala. 28.
září 2020 byl nejvyšším španělským soudem potvrzen i trest 18 měsíců
nemožnosti vykonávat veřejné funkce katalánskému premiérovi Quimu Torrovi,
takže na přelomu let 2020 a 2021 se katalánská vláda ocitla bez svého předsedy
a v tak trochu agonickém čekání na nové regionální parlamentní volby,
které jsou prozatím naplánovány na 14. únor 2021.
JARO 2021
Po krapet agonických měsících, kdy byla ve středu pozornosti médií zejména koronavirová krize, došlo opět k drobným posunům i v otázce katalánsko-španělského konfliktu. 14. února 2021 skutečně došlo k předčasným regionálním volbám, po nichž následovalo více než tříměsíční tuhé vyjednávání mezi ERC a JxC. Výsledkem je spíše technická vláda složená novým katalánským premiérem Perem Aragonèsem, avšak je velká otázka, jak dlouho tato vláda vydrží, neboť vzájemná nedůvěra mezi oběma členy vítězné koalice je neustále velmi silná. Souběžně se vznikem nové katalánské vlády pokračují debaty o možném omilostnění politických vězňů, přičemž jejich soudní kauza se pozvolna přesouvá k evropským soudům. Tam katalánští politici možná časem vyhrají, nicméně je jasné, že vzhledem k současným časovým dispozicím si i tak minimálně polovinu svých trestů ve věznici skutečně odkroutí.
22. ČERVEN 2021 Španělský premiér Pedro Sánchez uděluje milost devíti odsouzeným katalánským politikům a aktivistům. Marketingově se toto rozhodnutí jeví jako velký ústupek Madridu, ale fakticky jde jen o nákup důvěry ERC. Udělení milosti není systémovým řešením, do země se stále nemohou vrátit lidé z exilu, soudní procesy s dalšími úředníky i nadále pokračují. Na španělské straně tedy není žádný náznak většího jednání. Katalánská strana alespoň navenek hájí nutnost uspořádání nového referenda ještě v tomto volebním období, v nitru se však velká většina katalánských politiků připravuje na start vyjednávání o novém autonomním statutu. Takové řešení se zdá být jediným kompromisem, k němuž by obě strany mohly v následujících měsících či letech dojít, španělská vláda si tím koupí další drahocenný čas, ve které nepůjde opět o nic jiného než o udržení statutu quo.
