Poměrně nečekaný politický zvrat přinesl uplynulý týden nová očekávání do dění kolem konfliktu mezi Španělskem a Katalánskem. Od této soboty (2. června 2018) totiž máme nejen novou regionální vládu v Katalánsku, nýbrž skutečné politické zemětřesení se odehrálo i ve španělských vládních lavicích. Dlouhodobou katalánskou krizi nakonec překvapivě neustál dosavadní španělský premiér Mariano Rajoy, ačkoliv onou pověstnou kapkou, která přispěla k jeho náhlému konci, bylo nakonec symbolické soudní potvrzení letité a nezpochybnitelné korupce spojené právě s působením Rajoyovy Lidové strany (PP).
Onou zmiňovanou kapkou, po níž už pohár trpělivosti s PP přetekl, byl rozsudek v tzv. kauze Gürtel, který jasně potvrdil to, co už je roky veřejným tajemstvím, totiž že PP je jednou z nejzkorumpovanějších politických stran v Evropě (více o kauze na konci textu). Španělskou politickou scénu v tomto ohledu zasáhl nebývalý pocit studu, a tak se lídr nejsilnější opoziční strany PSOE, Pedro Sánchez, rozhodl vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. A v něm až nečekaně snadno a rychle uspěl. Kromě "tradiční" opozice v podobě PSOE a Unidos Podemos se Rajoy musel poroučet také díky hlasům katalánských a baskických regionálních stran. Klíčová v tomto ohledu byla zejména pětice hlasů baskické národní strany PNV, která v posledních letech obvykle hlasovala s Rajoyem. Naopak nyní již bývalého španělského premiéra podpořil pouze jejich pravicový konkurent Ciutadans, pro které se nakonec tento nečekaný strategický tah Pedra Sáncheze stal skutečnou noční můrou ve chvíli, kdy už se vzhledem k příznivým průzkumům třásli na předčasné volby. Ale i k tomu se dostaneme. Každopádně výsledek toho všeho je již dva dny velmi dobře známý - po necelých sedmi letech vlády se Rajoy poroučí a na pozici premiéra ho střídá právě Pedro Sánchez.
Přitom už se zdálo, že Rajoy přečká úplně všechno, neboť jeho osvědčenou strategií byla vždy maximální odolnost a odsouvání jakéhokoliv řešení, což ukázal zejména ve svém postoji ke Katalánsku. Mimochodem, k Rajoyovu nečekanému konci sice přispěla aktuální emoční vlna související s rozsudkem v již zmiňované kauze Gürtel, nicméně o nepochybném Rajoyově propojení s korupčními strukturami jeho vlastní strany se mluví již od roku 2013. Ale trpělivost a naivita některých španělských voličů je takřka nekonečná... Nicméně naším cílem není se tu rozepisovat o čerstvé politické mrtvole, nás zajímá především dopad španělského dění na to katalánské.
Po týdnech dohadování a přetahování se se španělskou stranou se totiž tento týden konečně podařilo dohodnout kompromisní katalánskou vládu v čele s premiérem Quimem Torrou. Shodou okolností byla katalánská vláda slavnostně jmenována ve stejný den, kdy do premiérského křesla v Madridu oficiálně usedl Pedro Sánchez. Ať už se to tedy v uplynulých měsících zdálo více či méně pravděpodobné, faktem je, že na španělské i katalánské straně barikády nakonec opravdu došlo ke kompletní obměně lídrů. Zatímco Rajoyova v Katalánsku nenáviděná vláda se minimálně na pár měsíců odebrala do politického důchodu, v Katalánsku samotném došlo spíše ke generační výměně, kterou si vynutil fakt, že polovina vlády předchozí je stále ve vazbě, zatímco ta druhá se rozprchla po Evropě. Ostatně právě situace politických vězňů a exulantů bude jistě prvním z témat rozhovorů mezi oběma stranami.
Aritmeticky je to totiž poměrně jasné. Pedro Sánchez se k vládě dostal jen a pouze díky hlasům katalánských stran. Lídr PSOE se v posledních měsících ke katalánské nezávislosti stavěl velmi podobně jako Rajoy, ale přeci jen se v katalánském táboře jeví jako menší zlo a jako člověk poněkud svolnější k určitému dialogu. To samozřejmě neznamená, že Katalánci rázem dostanou, cokoliv si usmyslí, ale počty jsou celkem jasné. Sánchez je sice španělským premiérem, ale sám disponuje jen 84 hlasy, zatímco k prosazení velké části svých priorit potřebuje ve španělském parlamentu většinu, která leží na kótě 176 hlasů. Jinými slovy, Sánchez se při každém dalším hlasování bude muset opírat o "koalici", díky níž se mu podařilo sesadit Rajoye. Nominálně to znamená spoléhat na podporu dalších šesti subjektů, z nichž celých 17 hlasů patří právě stranám zastávajícím katalánskou nezávislost (ERC a PDeCAT). Pokud tedy Sánchez bude v premiérském křesle chtít přežít déle než jen pár měsíců (teoreticky může vládnout až do konce roku 2020, na kdy připadají další regulérní celostátní volby), nutně bude muset spoléhat i na hlasy katalánských stran. Těch stran, jejichž lídři nyní již několik měsíců sedí v madridských věznicích...
Právě problematika uvězněných politiků bude bezesporu prvním bodem na seznamu, jakmile v dohledné době dojde na setkání Quima Torry s Pedrem Sánchezem. Vypovídá o tom i vyvěšení transparentu na budově Generalitat de Catalunya (viz foto výš). Španělská justice je poměrně brutálně navázaná na politiku, o čemž mimo jiné svědčí i fakt, že spolu s Rajoyem musel opustit svůj post i nejvyšší státní zastupitel Julián Sánchez Melgar a na jeho místo přijde někdo dosazený PSOE. Jeho prostřednictvím se pak dá dosáhnout třeba překvalifikování obvinění z nesmyslné rebélie apod. Zkrátka Sánchezova vláda může v otázce svobody katalánských politických vězňů udělat mnohé. A bude muset, neboť se dá očekávat, že toto téma bude pro katalánskou regionální vládu klíčové. Dalším důležitým bodem bude pravděpodobně jednání o odstranění španělského dozoru nad katalánskými financemi. Článek 155 španělské ústavy sice již automaticky přestal platit, ale španělská vláda intervenovala katalánské ministerstvo financí ještě předtím. V praxi tak musí všechny katalánské platby posvětit španělské ministerstvo, a to se logicky Kataláncům nelíbí, neboť to přímo odporuje autonomnímu statutu. Řada dalších věcí už pak záleží spíše na regionální vládě samotné. Její snahou jistě bude zvrátit všechny škody napáchané španělskou správou za posledních 7 měsíců. Mezi nejzajímavější oblasti bude jistě patřit vedení katalánské policie Mossos d'Esquadra (návrat majora Trapera?) či obnova zahraničních delegací.
V oblasti delegací vůbec čeká katalánskou vládu plno práce. Nejen že bude obtížné znovu rozběhnout předchozí síť delegací, ale zcela zásadně by se nové vedení pod taktovkou Ernesta Maragalle mělo zamyslet nad efektivitou těchto delegací a nad tím, jak jsou pro ně vybíráni zaměstnanci a další spolupracovníci v zemích působení. Zejména ve středu a na východě Evropy (ale prakticky i kdekoliv jinde snad kromě Belgie) totiž působení těchto delegací nepřineslo žádný praktický výsledek (a že by se tu ve vrcholné politice dalo navázat spoustu slibných kontaktů), čímž pádem se Katalánsko ve chvíli vyhlášení samostatnosti nedočkalo pražádné podpory na mezinárodním poli ani jejího náznaku. Práce nových delegací tak bude klíčová, přičemž se očekává, že zajímavou a důležitou roli v zahraniční politice by mohlo sehrát Puigdemontovo sídlo ve Waterloo (Belgie) - pokud německé soudy bývalého premiéra nevydají a zároveň se Puigdemont nebude moci beztrestně vrátit do Katalánska, očekává se, že se vrátí alespoň do Belgie, kde by pak mohl zastávat nějakou zvláštní pozici právě v rámci snahy o další internacionalizaci katalánských snah o nezávislost. Pak už budou na řadě další priority, mezi nimiž již obligátní snaha rozšířit řady sympatizantů s myšlenkou nezávislosti, neboť s pouhou polovinou populace zkrátka zastánci samostatného Katalánska nemají šanci.
Je však velikou neznámou, jak moc se bude slibovanému dialogu mezi oběma novými vládami dařit. Kromě výše uvedeného Sánchez Katalánsku rozhodně nenabídne nic víc, než možnost jednat o novém autonomním statutu v tom smyslu, že bychom se vrátili na počátek celého současného konfliktu - tedy ke statutu z roku 2006, jehož osekání ústavním soudem na popud PP v roce 2010 stál u zrodu současné vlny touhy po nezávislosti. Právě díky politice PP je však dnes situace v Katalánsku jiná. Zatímco v letech 2006 a snad i 2010 bylo o nutnosti nezávislosti Katalánska skutečně přesvědčeno asi tak 20-25 % obyvatel regionu, nyní je to takřka polovina. Návrat ke statutu ve znění z roku 2006 je tak pro většinu katalánského politického spektra nepřijatelné, ačkoliv více se od Sáncheze zkrátka čekat nedá. A otázkou taky je, jak dlouho se svými 84 poslanci opravdu dokáže vládnout. Na druhou stranu je ale v této situaci Sánchez nejpřijatelnější reálnou možností, neboť socialisté jsou historicky schopní s Katalánskem alespoň jednat. Sánchez svým vynikajícím taktickým tahem navíc získal pro svou stranu reálnou možnost se opět volebně trochu nadechnout. Pakliže se jeho roční či dvouletá vláda ukáže jako úspěšná (jinými slovy, dokud nepřijde nějaká další krize), mohlo by mu to přinést spoustu ztracených hlasů. Podle některých katalánských analytiků šlo o vynikající tah i v kontextu toho, že nyní prý dojde k bratrovražednému souboji na pravici, kde se PP a Ciutadans vzájemně budou obírat o hlasy a vzájemně na sebe budou kydat špínu. Což může být do jisté míry dost idealistická představa, každopádně z katalánského pohledu je to jistě ta nejlepší, neboť co nestihli lidovci, to by dorazila případná vláda Ciutadans, která se netají svou nenávistí vůči katalánštině a všeobecně současnému regionálnímu uspořádání Španělského království.
 |
| Symbolicky hned po jmenování nové katalánské vlády se na balkoně budovy Generalitat de Catalunya na Plaça de Sant Jaume v Barceloně objevil transparent žádající návrat katalánských politiků z exilu a z vězení (Foto: TV3) |
Onou zmiňovanou kapkou, po níž už pohár trpělivosti s PP přetekl, byl rozsudek v tzv. kauze Gürtel, který jasně potvrdil to, co už je roky veřejným tajemstvím, totiž že PP je jednou z nejzkorumpovanějších politických stran v Evropě (více o kauze na konci textu). Španělskou politickou scénu v tomto ohledu zasáhl nebývalý pocit studu, a tak se lídr nejsilnější opoziční strany PSOE, Pedro Sánchez, rozhodl vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. A v něm až nečekaně snadno a rychle uspěl. Kromě "tradiční" opozice v podobě PSOE a Unidos Podemos se Rajoy musel poroučet také díky hlasům katalánských a baskických regionálních stran. Klíčová v tomto ohledu byla zejména pětice hlasů baskické národní strany PNV, která v posledních letech obvykle hlasovala s Rajoyem. Naopak nyní již bývalého španělského premiéra podpořil pouze jejich pravicový konkurent Ciutadans, pro které se nakonec tento nečekaný strategický tah Pedra Sáncheze stal skutečnou noční můrou ve chvíli, kdy už se vzhledem k příznivým průzkumům třásli na předčasné volby. Ale i k tomu se dostaneme. Každopádně výsledek toho všeho je již dva dny velmi dobře známý - po necelých sedmi letech vlády se Rajoy poroučí a na pozici premiéra ho střídá právě Pedro Sánchez.
Přitom už se zdálo, že Rajoy přečká úplně všechno, neboť jeho osvědčenou strategií byla vždy maximální odolnost a odsouvání jakéhokoliv řešení, což ukázal zejména ve svém postoji ke Katalánsku. Mimochodem, k Rajoyovu nečekanému konci sice přispěla aktuální emoční vlna související s rozsudkem v již zmiňované kauze Gürtel, nicméně o nepochybném Rajoyově propojení s korupčními strukturami jeho vlastní strany se mluví již od roku 2013. Ale trpělivost a naivita některých španělských voličů je takřka nekonečná... Nicméně naším cílem není se tu rozepisovat o čerstvé politické mrtvole, nás zajímá především dopad španělského dění na to katalánské.
Po týdnech dohadování a přetahování se se španělskou stranou se totiž tento týden konečně podařilo dohodnout kompromisní katalánskou vládu v čele s premiérem Quimem Torrou. Shodou okolností byla katalánská vláda slavnostně jmenována ve stejný den, kdy do premiérského křesla v Madridu oficiálně usedl Pedro Sánchez. Ať už se to tedy v uplynulých měsících zdálo více či méně pravděpodobné, faktem je, že na španělské i katalánské straně barikády nakonec opravdu došlo ke kompletní obměně lídrů. Zatímco Rajoyova v Katalánsku nenáviděná vláda se minimálně na pár měsíců odebrala do politického důchodu, v Katalánsku samotném došlo spíše ke generační výměně, kterou si vynutil fakt, že polovina vlády předchozí je stále ve vazbě, zatímco ta druhá se rozprchla po Evropě. Ostatně právě situace politických vězňů a exulantů bude jistě prvním z témat rozhovorů mezi oběma stranami.
Aritmeticky je to totiž poměrně jasné. Pedro Sánchez se k vládě dostal jen a pouze díky hlasům katalánských stran. Lídr PSOE se v posledních měsících ke katalánské nezávislosti stavěl velmi podobně jako Rajoy, ale přeci jen se v katalánském táboře jeví jako menší zlo a jako člověk poněkud svolnější k určitému dialogu. To samozřejmě neznamená, že Katalánci rázem dostanou, cokoliv si usmyslí, ale počty jsou celkem jasné. Sánchez je sice španělským premiérem, ale sám disponuje jen 84 hlasy, zatímco k prosazení velké části svých priorit potřebuje ve španělském parlamentu většinu, která leží na kótě 176 hlasů. Jinými slovy, Sánchez se při každém dalším hlasování bude muset opírat o "koalici", díky níž se mu podařilo sesadit Rajoye. Nominálně to znamená spoléhat na podporu dalších šesti subjektů, z nichž celých 17 hlasů patří právě stranám zastávajícím katalánskou nezávislost (ERC a PDeCAT). Pokud tedy Sánchez bude v premiérském křesle chtít přežít déle než jen pár měsíců (teoreticky může vládnout až do konce roku 2020, na kdy připadají další regulérní celostátní volby), nutně bude muset spoléhat i na hlasy katalánských stran. Těch stran, jejichž lídři nyní již několik měsíců sedí v madridských věznicích...
 |
| Počet nocí, které již katalánští političtí lídři strávili ve vazbě, stav k 3. červnu 2018 (Foto: Esquerra Republicana de Catalunya) |
Právě problematika uvězněných politiků bude bezesporu prvním bodem na seznamu, jakmile v dohledné době dojde na setkání Quima Torry s Pedrem Sánchezem. Vypovídá o tom i vyvěšení transparentu na budově Generalitat de Catalunya (viz foto výš). Španělská justice je poměrně brutálně navázaná na politiku, o čemž mimo jiné svědčí i fakt, že spolu s Rajoyem musel opustit svůj post i nejvyšší státní zastupitel Julián Sánchez Melgar a na jeho místo přijde někdo dosazený PSOE. Jeho prostřednictvím se pak dá dosáhnout třeba překvalifikování obvinění z nesmyslné rebélie apod. Zkrátka Sánchezova vláda může v otázce svobody katalánských politických vězňů udělat mnohé. A bude muset, neboť se dá očekávat, že toto téma bude pro katalánskou regionální vládu klíčové. Dalším důležitým bodem bude pravděpodobně jednání o odstranění španělského dozoru nad katalánskými financemi. Článek 155 španělské ústavy sice již automaticky přestal platit, ale španělská vláda intervenovala katalánské ministerstvo financí ještě předtím. V praxi tak musí všechny katalánské platby posvětit španělské ministerstvo, a to se logicky Kataláncům nelíbí, neboť to přímo odporuje autonomnímu statutu. Řada dalších věcí už pak záleží spíše na regionální vládě samotné. Její snahou jistě bude zvrátit všechny škody napáchané španělskou správou za posledních 7 měsíců. Mezi nejzajímavější oblasti bude jistě patřit vedení katalánské policie Mossos d'Esquadra (návrat majora Trapera?) či obnova zahraničních delegací.
V oblasti delegací vůbec čeká katalánskou vládu plno práce. Nejen že bude obtížné znovu rozběhnout předchozí síť delegací, ale zcela zásadně by se nové vedení pod taktovkou Ernesta Maragalle mělo zamyslet nad efektivitou těchto delegací a nad tím, jak jsou pro ně vybíráni zaměstnanci a další spolupracovníci v zemích působení. Zejména ve středu a na východě Evropy (ale prakticky i kdekoliv jinde snad kromě Belgie) totiž působení těchto delegací nepřineslo žádný praktický výsledek (a že by se tu ve vrcholné politice dalo navázat spoustu slibných kontaktů), čímž pádem se Katalánsko ve chvíli vyhlášení samostatnosti nedočkalo pražádné podpory na mezinárodním poli ani jejího náznaku. Práce nových delegací tak bude klíčová, přičemž se očekává, že zajímavou a důležitou roli v zahraniční politice by mohlo sehrát Puigdemontovo sídlo ve Waterloo (Belgie) - pokud německé soudy bývalého premiéra nevydají a zároveň se Puigdemont nebude moci beztrestně vrátit do Katalánska, očekává se, že se vrátí alespoň do Belgie, kde by pak mohl zastávat nějakou zvláštní pozici právě v rámci snahy o další internacionalizaci katalánských snah o nezávislost. Pak už budou na řadě další priority, mezi nimiž již obligátní snaha rozšířit řady sympatizantů s myšlenkou nezávislosti, neboť s pouhou polovinou populace zkrátka zastánci samostatného Katalánska nemají šanci.
Je však velikou neznámou, jak moc se bude slibovanému dialogu mezi oběma novými vládami dařit. Kromě výše uvedeného Sánchez Katalánsku rozhodně nenabídne nic víc, než možnost jednat o novém autonomním statutu v tom smyslu, že bychom se vrátili na počátek celého současného konfliktu - tedy ke statutu z roku 2006, jehož osekání ústavním soudem na popud PP v roce 2010 stál u zrodu současné vlny touhy po nezávislosti. Právě díky politice PP je však dnes situace v Katalánsku jiná. Zatímco v letech 2006 a snad i 2010 bylo o nutnosti nezávislosti Katalánska skutečně přesvědčeno asi tak 20-25 % obyvatel regionu, nyní je to takřka polovina. Návrat ke statutu ve znění z roku 2006 je tak pro většinu katalánského politického spektra nepřijatelné, ačkoliv více se od Sáncheze zkrátka čekat nedá. A otázkou taky je, jak dlouho se svými 84 poslanci opravdu dokáže vládnout. Na druhou stranu je ale v této situaci Sánchez nejpřijatelnější reálnou možností, neboť socialisté jsou historicky schopní s Katalánskem alespoň jednat. Sánchez svým vynikajícím taktickým tahem navíc získal pro svou stranu reálnou možnost se opět volebně trochu nadechnout. Pakliže se jeho roční či dvouletá vláda ukáže jako úspěšná (jinými slovy, dokud nepřijde nějaká další krize), mohlo by mu to přinést spoustu ztracených hlasů. Podle některých katalánských analytiků šlo o vynikající tah i v kontextu toho, že nyní prý dojde k bratrovražednému souboji na pravici, kde se PP a Ciutadans vzájemně budou obírat o hlasy a vzájemně na sebe budou kydat špínu. Což může být do jisté míry dost idealistická představa, každopádně z katalánského pohledu je to jistě ta nejlepší, neboť co nestihli lidovci, to by dorazila případná vláda Ciutadans, která se netají svou nenávistí vůči katalánštině a všeobecně současnému regionálnímu uspořádání Španělského království.
KAUZA GÜRTEL
Kauza se týká rozsáhlé korupční sítě, do níž byli zapleteni podnikatelé funkcionáři a radní z Lidové strany (PP). Ti během několika let na přelomu století za úplatky ovlivňovali veřejné zakázky. Prošetřovat se kauza začala již v roce 2007, první obvinění padla v únoru 2009, nicméně jak vidno, politický tlak dokázal celý případ zdržovat takřka deset let. Politici a podnikatelé byli obžalováni z korupce, zpronevěry, daňových podvodů a falšování úředních listin. Hlavním obžalovaným v této kauze byl podnikatel Francisco Correa, jenž lidovcům pravidelně posílal část peněz ze zmanipulovaných zakázek, k nimž se dostal. Ten byl odsouzen na 51 let vězení, spolu s ním by za mříže měla putovat další takřka třicítka lidí (v souvislosti s touto kauzou je též evidováno několik úmrtí - nejčastěji sebevraždy či nehody za relativně podezřelých okolností, víc netřeba dodávat). K pokutě byla jako právnický subjekt odsouzena i Lidová strana, která si z takto získaných peněz platila minimálně jednu volební kampaň. Rozsudek byl vyhlášen 24. května, zcela záměrně až poté, co ve španělském parlamentu proběhlo hlasování o rozpočtu. Ani to ale Rajoyovu stranu nespasilo. Ačkoliv celý případ se bude jistě projednávat u nejvyššího soudu, alespoň symbolicky tímto rozsudkem došlo k potvrzení rozsáhlé korupční sítě, kterou si lidovci vytvořili na regionální úrovni v mnohých částech Španělska.
Jde zároveň o první z celé série kauz, které přímo zasahují vedení strany v tom ohledu, že je zcela nepochybné, že Rajoy a spol. o této klientelistické síti věděli, ačkoliv se jí aktivně neúčastnili. Evidentně to neměli zapotřebí, neboť i tak dostávali každý měsíc tučné odměny v obálkách, jak víme ze stínového účetnictví, které vedl pokladník strany Luís Bárcenas. Soud v této záležitosti ještě probíhá a ačkoliv ani zde nebyl nikdo z vrcholných politiků přímo obviněn, podle zmiňovaného účetnictví pravidelně své obálky dostával i jistý M. Rajoy. Jen španělské justici se zatím nepodařilo identifikovat, o koho by asi tak mohlo jít, zbytek světa má celkem jasno. Nutno dodat, že španělský politický systém této formě korupce nahrává - v dosavadní historii od roku 1978 se u kormidla střídají jen velké strany (PP a PSOE), přičemž pokud každá z nich vládla alespoň dvě období po sobě, vždy za sebou nechala velké korupční skandály. Někteří zainteresovaní kalkulují, že v posledních letech mohla korupce PP stát španělské daňové poplatníky přes 7 miliard euro. V tomto ohledu je pak celkem logický postoj značné části katalánské společnosti, která každoročně zbytku Španělska posílá 10-15 miliard euro, aby se tyto peníze draze prostavěly v megalomanských projektech rychlovlaků či letišť, z nichž konkrétně Katalánci nemají pražádný užitek.
Jde zároveň o první z celé série kauz, které přímo zasahují vedení strany v tom ohledu, že je zcela nepochybné, že Rajoy a spol. o této klientelistické síti věděli, ačkoliv se jí aktivně neúčastnili. Evidentně to neměli zapotřebí, neboť i tak dostávali každý měsíc tučné odměny v obálkách, jak víme ze stínového účetnictví, které vedl pokladník strany Luís Bárcenas. Soud v této záležitosti ještě probíhá a ačkoliv ani zde nebyl nikdo z vrcholných politiků přímo obviněn, podle zmiňovaného účetnictví pravidelně své obálky dostával i jistý M. Rajoy. Jen španělské justici se zatím nepodařilo identifikovat, o koho by asi tak mohlo jít, zbytek světa má celkem jasno. Nutno dodat, že španělský politický systém této formě korupce nahrává - v dosavadní historii od roku 1978 se u kormidla střídají jen velké strany (PP a PSOE), přičemž pokud každá z nich vládla alespoň dvě období po sobě, vždy za sebou nechala velké korupční skandály. Někteří zainteresovaní kalkulují, že v posledních letech mohla korupce PP stát španělské daňové poplatníky přes 7 miliard euro. V tomto ohledu je pak celkem logický postoj značné části katalánské společnosti, která každoročně zbytku Španělska posílá 10-15 miliard euro, aby se tyto peníze draze prostavěly v megalomanských projektech rychlovlaků či letišť, z nichž konkrétně Katalánci nemají pražádný užitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat