Paronella Park

Ačkoliv se zde věnujeme takřka výhradně zajímavostem z katalánsky hovořícího území, občas rádi uděláme výjimku. Již několikrát jsme se tak vydali daleko od Katalánska, a dokonce i mimo Evropu. Tak daleko jako dnes jsme však ještě nebyli. Katalánská diaspora po světě je překvapivě rozšířená a v dnešním článku zavítáme do malé katalánské komunity, jež na počátku 20. století vznikla v městečku Innisfail v australském státě Queensland, nedaleko Velkého korálového útesu.

Současná podoba Paronella Parku (Foto: lamirillacontenidos.com)

Většina z nás si nejspíš Austrálii představí jako zemi nekonečných pouští a ráj surfařů. Na severu státu Queensland se však nalézá i kousek zelené džungle, která skrývá nejedno překvapení. Jedním z nich je i památka na zajímavý životní osud katalánského imigranta Josepa Paronelly. Městečko Innisfail totiž ve 20. letech 20. století doslova zaplavilo množství přistěhovalců ze Španělska, konkrétně z Katalánska a Baskicka. Jedním z Katalánců, kteří sem podnikli dlouhatánskou cestu lodí z Evropy, byl i Josep Paronella i Buxeda, přezdívaný "el Pep de la Vall" podle vesničky Vall de Santa Creu, kde se narodil. Idylické místo poblíž známého katalánského kláštera Sant Pere de Rodes mu však dlouho domovem nebylo. Josep se narodil 26. února 1887 jako nejmladší ze šesti sourozenců, ale kvůli brzké smrti rodičů byl ještě jako dítě nucen nastoupit do učení na pekaře a později se vydal hledat štěstí až do Pamplony. Tam ho po čase zaujal inzerát nabízející práci v Austrálii. Tehdy 26letý Josep nad tím příliš nepřemýšlel a na jaře 1913 se nalodil směr Sydney, kam připlul 24. července téhož roku.

Podobně jako řada jeho krajanů pak zamířil rovnou do státu Queensland, kde nejprve pracoval na třtinových plantážích a později se díky znalosti pekařského řemesla stal kuchařem. Když si vydělal dost peněz, koupil si vlastní plantáž. Po deseti letech v Austrálii Josep shromáždil už poměrně solidní majetek, který mu umožnil krátký návrat do Katalánska, kam se vrátil pro svou snoubenku Matilde. Ta se však mezitím provdala za jiného, nicméně Josep byl odhodlán vrátit se za oceán s manželkou, a tak požádal o ruku Matildinu mladší sestru Margaritu. Po návratu do Austrálie spolu dlouho hledali ideální místo k životu, až se jim roku 1929 podařilo zakoupit pozemky nedaleko vesničky Mena Creek. Na kouzelném místě u řeky a romantického vodopádu dvojice postupně a holýma rukama vybudovala malý zábavní park, ideální pro rodiny s dětmi. Přesně tak se začala psát historie Paronella Parku...

Nejdříve ze všeho Paronella postavil emblematické centrální schodiště, později přistavěl i několik dalších pavilonů. Nutno podotknout, že Paronella rozhodně nepatřil k nejbohatším lidem v okolí - většinu práce zastal sám s pomocí dvou místních Aboriginců. Katalánský rodák dílo od samého začátku hodlal sdílet s ostatními lidmi, park se proto roku 1935 otevřel široké veřejnosti. Paronella Park se mezi místními rychle stal oblíbeným místem pro trávení příjemných rodinných víkendů. Každou sobotu se zde promítaly filmy a pořádaly se tu taneční bály. V areálu byl plavecký rybníček pokrytý lekníny, kamenné mosty, tichý lesík (sám Paronella tu vysázel prý až 7 000 stromů) i kulturní vyžití v podobě několika vystavených kolekcí pána domu, jenž si liboval zejména ve sbírání mincí, pohlednic či panenek. Nechyběly dokonce ani tenisové kurty a několik dětských hřišť. Idylka ovšem netrvala dlouho. Již za Josepova života oblast Mena Creek pozbyla důležitosti, neboť nově postavená silnice vedoucí až do Cairnsu vesničku dalece míjela. Paronella Park tak ztratil na atraktivitě. Roku 1946 komplex poškodily povodně (místo je v záplavové zóně dodnes) a o dva roky později park přišel i o svého konstruktéra. Josep Paronella odešel na onen svět. O místo se sice dalších více než dvacet let staraly jeho děti, nicméně i nad nimi se později slehla zem, a tak celý komplex roku 1977 změnil majitele. Chátrající objekty definitivně dorazil požár v roku 1979, po němž na místě zbyly jen trosky. 

Roku 1993 park odkoupil australský podnikatel Mark Evans, jenž se místo pod názvem "Spanish Castle" pokusil oživit a postupně z něj opět vybudoval oblíbenou turistickou zastávku. Dnes park navštěvují statisíce výletníků ročně. Nejblíže je sem stále z města Cairns, které se nachází ve vzdálenosti 120 kilometrů, cesta z hlavního města Queenslandu (Brisbane) by vám autem zabrala přibližně 18 hodin. I v současnosti se tento romantický park uprostřed džungle musí vyrovnávat s působením přírodních živlů. Kromě několika povodní ho tvrdě zasáhly i některé cyklony (poslední velký v roce 2011), nicméně areál katalánského původu stále odolává. Paronella by byl jistě potěšen.

Juan Marsé

Juan Marsé byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších spisovatelů narozených v Katalánsku. Na druhou stranu je ovšem pravda, že v současném Katalánsku se mu přeci jen nedostalo odpovídajícího uznání především vzhledem k tomu, že psal výhradně španělsky. Tím se řadil ke spoustě dalších slavných katalánských autorů, kteří však byli výhradní součástí španělsky psaných literatur. Nicméně v rámci Španělska se mu dostalo těch nejvyšších literárních poct včetně prestižní Cervantesovy ceny, kterou získal za celoživotní přínos španělsky psané literatuře v roce 2008. S některými Marsého díly se mohli setkat i čeští čtenáři.

Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA)

Marsé byl znám především jako vynikající romanopisec, nicméně i jeho životní příběh by vydal na slušný román plný zvratů. Spisovatel se narodil 8. ledna 1933 jako Juan Faneca Roca, avšak řízením osudu se dostal prakticky ihned po narození do adoptivní rodiny, jejíž příjmení Marsé Carbó převzal. Vyrůstal v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia, kde se jeho královstvím staly komiksové příběhy a pravidelné návštěvy všech místních biografů, neboť jeho adoptivní otec se v poválečné době živil jako deratizér těchto veřejných prostor. I kvůli tomu, že později byl jeho otec ve vězení, Marsé brzy přerušil studia a začal pracovat jako učeň ve šperkařské dílně. Podle některých literárních kritiků ho pak po celý život provázel určitý komplex méněcennosti kvůli tomu, že se mu nedostalo takového vzdělání jako většině jeho současníků. Nicméně Marsé se dokázal vypracovat i jako autodidakta. Jeho první seriózní literární pokusy se datují do let 1958 a 1959, kdy se mu podařilo publikovat několik povídek v časopisech Ínsula a El Ciervo.

Na přelomu 50. a 60. let 20. stol strávil na radu delší čas v Paříži, kde se živil částečně jako překladatel a učitel španělštiny a částečně jako pomocník v biologických laboratořích Institutu Pasteur. Pobyt ve Francii Marsému poradil jeho dlouholetý přítel, katalánský básník Jaime Gil de Biedma. Mladý spisovatel ve francouzské metropoli začal sympatizovat s komunismem, podobně jako většina tehdejších levicově orientovaných intelektuálů, nicméně jeho aktivní participace v revolučně laděném hnutí skončila po několika letech. Na počátku 60. let se mu podařilo publikovat první dva romány Encerrados con un solo juguete (1960) a Esta cara de la luna (1962), ačkoliv později se k nim příliš nehlásil. Je pravdou, že v těchto dvou románech se ještě naplno neprojevují základní rysy Marsého prózy, zejména jasně identifikovatelné umístění děje do prostoru poválečné Barcelony, konkrétně pak čtvrtí Vila de Gràcia, Guinardó a El Carmel. Druhý jmenovaný román si můžete přečíst i ve slovenském překladu z roku 1977.

Skutečným přelomem pro něj byl román Últimas tardes con Teresa (1966, česky: Poslední odpoledne s Terezou), jenž získal literární cenu Premio Biblioteca Breve. I díky tomuto románu se Marsé pevně etabloval v prostředí barcelonských levicových intelektuálů, kteří se pod hlavičkou neformálního uskupení Gauche Divine scházeli například v diskobaru Bocaccio. Následovalo volné pokračování La oscura historia de la prima Montse (1970) a v roce 1973 další slavný román Si te dicen que caí, který však kvůli frankistické cenzuře vyšel nejprve v Mexiku a až po Frankově smrti i ve Španělsku. Do mainstreamového povědomí se Marsé následně zapsal románem La muchacha de las bragas de oro (1978, česky: Dívka se zlatými kalhotkami), za nějž obdržel nejlépe dotované literární ocenění hned po Nobelově ceně za literaturu, totiž španělskou cenu Premio Planeta. Podle kritiků jde však o jeho "nejslabší" dílo a také jedno z mála, které se neodehrává primárně v Marsého literárním světě na pomezí mezi výše zmíněnými barcelonskými čtvrtěmi. Později byl Marsé sám členem poroty Premio Planeta, kterou však v roce 2005 se znechucením nad kvalitou přihlášených děl a způsobem, jakým se cena udělovala, opustil.

Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA)

Za zmínku stojí určitě i Marsého poněkud opomíjená dvojice románů z 80. let, Un día volveré (1982) a Ronda del Guinardó (1984). Zejména druhý jmenovaný představuje dokonalou procházku po čtvrti Vila de Gràcia a svou krátkou a přístupnou formou je vhodnou četbou například i pro studenty španělštiny. Po delší pauze způsobené prodělaným infarktem se Marsé na pulty knihkupectví vrátil až v 90. letech dvojicí ikonických románů El amante bilingüe (1990) a El embrujo de Shanghai (1993). Zajímavý je zejména první z nich, neboť v něm Marsé nakrátko opouští své klasické prostředí poválečné Barcelony, aby se zaměřil na soudobou problematiku jazyka v katalánské společnosti 80. let. Oba romány byly později zfilmovány. Tou dobou byl již Juan Marsé stálicí španělské literární scény, a proto si mohl dopřát delší pauzu. 21. století autor přivítal úspěšným románem Rabos de lagartija (2000, česky: Ještěrčí ocásky), českého překladu se dočkalo také dílo Caligrafía de los sueños (2011, česky: Kaligrafie snů). Kromě těchto románů Marsé v posledních letech svého života publikoval také kratší prózy Noticias felices en aviones de papel (2014) a Esa puta tan distinguida (2016). Existuje také několik povídkových souborů, přičemž ten nejvýznamnější vyšel již roku 1987 pod názvem Teniente Bravo.

Jak už bylo řečeno, Marsého dílo je charakteristické zejména zasazením do poválečné reality barcelonských čtvrtí Vila de Gràcia, La Salut, El Guinardó a El Carmel. Některá z jím popisovaných legendárních míst se vlastně za ty roky ani nezměnila, proto se i dnes díky inspiraci Marsého romány můžete vydat na vrcholek barcelonské Lysé hory (Muntanya Pelada) a hned poté se odměnit vynikajícími braves v baru Delicias. Stránky Marsého románů se hemží dětskými postavami, lidmi poraženými v občanské válce. Marsé rád analyzuje společenskou a morální degradaci barcelonské společnosti v průběhu frankistické diktatury. Faktem je, že Marsého knihy jsou značně autobiografické a bohužel trpí jedním známým spisovatelským neduhem, totiž že prakticky všechny jsou si vlastně velmi podobné, a jde tak prakticky o jeden základní příběh rozepsaný do několika menších. Jeho popis katalánské metropole však patří k tomu nejlepšímu, co bylo doposud ve španělské i katalánské literatuře vydáno.

Za svůj celoživotní přínos španělsky psané literatuře obdržel Marsé v roce 2008 Cervantesovu cenu, vůbec nejprestižnější literární ocenění ve španělsky hovořícím světě. Právě otázka jazyka však u Marsého mohla být problematická. Řada Katalánců mu vždy vyčítala, že svá díla nepsal právě v mateřském jazyce. Na Marsého obranu je třeba říct, že i když katalánsky hovořil, kvůli dějinným zvratům byl členem přesně té generace, která v mládí neměla nejmenší šanci naučit se spisovnou katalánštinu ve škole. Sice katalánsky hovořil doma, avšak psaným jazykem všude kolem něj byla ve 40. letech pouze španělština. Sám Marsé říkával, že katalánština byla jazykem, jímž mluvil v soukromí, zatímco španělština ovládala jeho sny a představy. Když se tak měl rozhodnout, kterým jazykem bude psát, volba pro něj byla zcela přirozená. Je také pravda, že Marsé se díval velice kriticky na jakékoliv projevy nacionalismu, neměl tedy rád nacionalismus španělský, nicméně ani ten katalánský, což mu zejména u příznivců katalánské nezávislosti mnoho přátel neudělalo. V posledních letech života ho pronásledovaly zdravotní problémy. Zemřel 18. července 2020 na selhání ledvin. Po sobě zanechal takřka dvacítku literárních děl a miliony nadšených čtenářů po celém světě.

Více informací:

• El País: La vida literaria del escritor Juan Marsé, en imágenes (španělsky).
• El País: Aquí estamos en contra de todo (španělsky).
• La Vanguardia: Juan Marsé, su vida en imágenes (španělsky).
• ARA: Mor Juan Marsé als 87 anys (katalánsky).
• ARA: Marsé abans de Marsé (katalánsky).
• ARA: La cartografia de Juan Marsé (katalánsky).
• TV3: Juan Marsé a L'hora del lector (katalánsky).

Definitivní zpoplatnění Parku Güell?

Podle statistik z roku 2019 je Park Güell druhou nejnavštěvovanější atrakcí katalánské metropole hned po bazilice Sagrada Família. Do jeho monumentální zóny si vloni koupilo vstupenku přibližně 3 150 000 osob (Sagradu navštívilo přes 4,5 milionu osob). Jen 12 % z těchto osob však patří do kategorie "domácích" turistů, tedy návštěvníků s trvalým pobytem ve Španělsku. Až do koronavirové krize však byla zpoplatněná jen menší část celého areálu, odhady barcelonské radnice tak hovoří o tom, že celý park navštíví průměrně 9 milionů osob ročně. A toto je už několik let hlavním argumentem pro neustále větší a větší restrikce v přístupu do parku. Až se do Barcelony začnou vracet turisté, některé provedené změny je skutečně nepotěší...

Nové uspořádání Parku Güell - s výrazným rozšířením zpoplatněné zóny (Foto: www.parkguell.barcelona)

Zpočátku si jen letmo připomeňme, že barcelonský Park Güell, navržený slavným architektem Antonim Gaudím původně jako zahradní město pro tehdejší katalánskou smetánku, se v roce 1922 stal majetkem města a o čtyři roky později byl otevřen veřejnosti coby jeden z mnoha barcelonských parků. Tak je tomu alespoň teoreticky i nyní. Park se mezitím (od roku 1984) stal součástí seznamu světového dědictví UNESCO. Skutečné davy návštěvníků do něj začaly proudit až na počátku 21. století, kdy turistická popularita Barcelony začala strmě růst. Tuto poklidnou tendenci narušil až nepříjemný incident z noci na 6. února 2007, kdy se stal obětí vandalismu ikonický drak nacházející se na centrálním schodišti Parku Güell. Ačkoliv socha byla za necelý měsíc odborně zrestaurována, v Barceloně došlo k otevření ožehavého tématu - nebylo by lepší vstup do parku nějakým způsobem regulovat?

První pokus o regulaci vstupu do areálu Parku Güell podnikla barcelonská radnice v roce 2009, avšak záhy od plánu upustila. Monumentální zóna parku (vstupní brána, schodiště, Sala Hipòstila a centrální náměstí) byla nakonec zpoplatněna v říjnu 2013 s tím, že volný vstup do ní zůstal i nadále obyvatelům okolních čtvrtí a také držitelům zvláštního průkazu Gaudir Més, k jehož vyřízení však člověk potřebuje nesmírnou trpělivost. Toto opatření mělo donutit turisty k zaplacení vstupného nebo je od návštěvy parku odradit. Nutno dodat, že pokud si člověk přivstal, mohl si monumentální zóny užívat dosyta i zadarmo.

Pod rouškou koronavirové krize se však v myslích současných radních zrodil nápad vrátit se k plánu regulace z roku 2009. Velice narychlo a bez většího zájmu médií tak barcelonský místostarosta Jaume Collboni na tiskové konferenci 29. června 2020 oznámil řadu významných změn ve fungování Parku Güell s platností již od 1. července 2020. Asi největší změnou je podstatné rozšíření placené zóny. Ta se doposud týkala opravdu jen ryze monumentální části o ploše 1,7 hektaru, nicméně nyní to bude takřka celý park (12 hektarů). Nově se tak turista bez zaplacení nedostane ani ke Casa Trias ani k Turó de les Tres Creus, odkud jsou krásné výhledy na město. Jak je vidět na výše přiloženém plánku, nově park počítá s osmi vstupními branami a jednou výstupní (carrer d'Olot), přičemž čtyři "horní" jsou určeny výhradně místním obyvatelům a držitelům kartičky Gaudir Més. Další změna se týká otevírací doby. Ranní a večerní návštěva Parku Güell je nyní rezervována opět pouze místním obyvatelům a držitelům Gaudir Més (a to prozatím v časech 6.00-9.30 a 20.00-23.00), zatímco v době od 9.30 do 20.00 bude park přístupným i turistům se zaplaceným vstupným (i zde došlo k "nenápadnému" zvýšení na 10 €). Kromě toho se zaměstnanci parku budou snažit hlídat i limit 1 400 návštěvníků za hodinu.

Kvůli evropské legislativě by Barcelona samozřejmě měla umožnit volný vstup do veřejného parku všem občanům EU bez rozdílu. Teoreticky tedy člověk nemusí mít trvalý pobyt v Barceloně, aby mohl zadarmo navštívit tento obrovský městský park, nicméně v praxi tato regulace bude fungovat na bázi zvláštní "povolenky". Částečně tak tomu bylo i doposud. Pokud bude chtít Park Güell navštívit kdokoliv mimobarcelonský (a je jedno, jestli z Girony, Madridu nebo Bratislavy), musí si pořídit výše zmiňovanou kartičku Gaudir Més. Stejné pravidlo nyní bude platit i pro obyvatele Barcelony. Jenže právě zde je pro turisty či krátkodobé návštěvníky katalánské metropole ten největší problém. Zatímco pro obyvatele Barcelony půjde nově o relativně snadný administrativní úkol, který půjde vyřešit online, zbytek návštěvníků bude muset pravděpodobně i nadále podstupovat složitý a několik dní trvající postup s osobní návštěvou patřičné kanceláře v rámci Oficines d'atenció ciutadana (OAC). Pro Katalánce či další osoby v Katalánsku pobývající to není neřešitelná situace, nicméně pro turistu, který v Barceloně plánuje strávit prodloužený víkend a pak se zase musí vrátit k běžnému životu na Maltě, ve Velké Británii či v Česku, je zisk kartička Gaudir Més prozatím nereálný. Proto je jednodušší zaplatit oněch 10 € a zbytečně se nerozčilovat ještě i na úřadech v cizí zemi (jako by to nestačilo už v zemi domovské). Vstupenky se v současnosti dají zakoupit pouze online, jde opět o jedno z opatření kvůli koronaviru.

Nutno dodat, že celá záležitost je poměrně čerstvá a v dnešním postkoronavirovém světě může snadno doznat určitých změn. Prozatím platí, že minimálně do konce léta mohou do Parku Güell zdarma vstoupit pouze obyvatelé Barcelony, aktuální držitelé kartičky Gaudir Més či držitelé průkazky do knihovny v provincii Barcelona. Pak by mělo dojít k renovaci systému Gaudir Més. Je také třeba říct, že komunikace představitelů města nebyla v souvislosti s novými opatřeními příliš jasná a stále existuje mnoho pochybností o tom, kdo, kdy a jak může a nemůže park navštívit bez placení či bez nutnosti se dopředu registrovat. Každopádně tím, kdo v celé této záležitosti nepochybně prohrál, je sporadický návštěvník města, který se nyní do nejslavnějšího barcelonského veřejného parku dostane bez placení jen stěží.

Let Dan-Air 1903: Tragédie v Montseny

3. července 2020 uběhlo přesně 50 let od vůbec největší letecké tragédie na území Katalánska. Shodou okolností byl padl tehdy roku 1970 3. červenec taktéž na pátek. Letadlo plné cestujících z britského Manchesteru za sebou mělo více než dvě hodiny letu a pomalu se přibližovalo svému cíli na letišti El Prat nedaleko Barcelony. Pět minut po 18. hodině však letadlo zmizelo z radaru. Osud 105 cestujících a 7 členů posádky letu 1903 britského leteckého dopravce Dan-Air byl zpečetěn...

Titulní strana deníku La Vanguardia ze dne 5. července 1970

Let Dan-Air 1903 byl vypraven 3. července v 16.08 místního času z letiště v Manchesteru. Stroj De Havilland DH 106 Comet 4, měl namířeno do Barcelony. Let byl součástí turistického balíčku, který si pořídilo celkem 105 cestujících z průmyslových předměstí Manchesteru lačných prázdninového pobytu na Costa Brava. Mezi cestujícími bylo hned několik kompletních rodin a také několik malých dětí. Letecká posádka včetně letušek čítala dalších sedm osob. Stroj měl přistát v Barceloně po necelých třech hodinách letu tak, aby se angličtí turisté ještě ten večer stihli ubytovat ve svých hotelích na pobřeží Costa Brava, nejčastěji ve městě Calella de Palafrugell. Kvůli husté dopravě kolem Paříže se letadlo drobně odchýlilo ze svého kurzu již před překročením Pyrenejí, nicméně let probíhal bez sebemenších komplikací. V 17.53 místního času se pilot spojil s kontrolní věží v Barceloně s tím, že se právě nachází poblíž města Sabadell a že je připraven na sestup. Jen o několik minut později stroj skutečně začal klesat a okolo 18.05 zmizel z radaru...

Tou dobou totiž let Dan-Air 1903 narazil do horského masivu Les Agudes (1 705 m.), jednoho z vrcholů pohoří Montseny. Letoun se totiž nenacházel nad městem Sabadell, ale velmi nebezpečně se blížil mlhou zahalenému pohoří. Tehdejší radary však byly příliš primitivní. Někteří letečtí dispečeři tehdy mimo záznam přiznávali, že tečky na radaru tehdy mohly být čímkoliv. V řízení letového provozu v Barceloně se dokonce mluvilo o tom, že radar zachycoval i mohutnější kamiony, které projížděly po dálnici kolem místního letiště. Dispečerům tak často nezbývalo nic jiného, než věřit pilotům. Let 1903 měl navíc smůlu v tom, že dispečer na barcelonské věži v osudný okamžik skutečně jedno letadlo nad městem Sabadell zahlédl. Jenže to nebylo to správné.

Nutno dodat, že pilot havarovaného letadla, 48letý Alexandre George Neal, byl velmi zkušený a měl nalétáno přes 7 000 letových hodin, ačkoliv do Barcelony letěl podle všeho teprve podruhé v životě. Souhra nešťastných náhod tedy způsobila, že let 1903 začal klesat právě v tu nejnevhodnější dobu přeletu nad pohořím Montseny. V té chvíli měl 410 km/h. O severovýchodní stěnu masivu Les Agudes ve výšce přibližně 1 100 metrů se rozbil zhruba v 18.05 místního času. Výbuch na místě vytvořil kráter o průměru 50 metrů, mnohé trosky zůstaly rozesety v okruhu jednoho kilometru. To ale nebylo zdaleka všechno. K nehodě došlo v relativně nepřístupném terénu mezi obcemi Arbúcies a Viladrau. I přesto, že incident měl několik očitých svědků, trosky letadla se našly až druhého dne dopoledne. Jak řekl katalánskému deníku La Vanguardia 90letý pamětník z Viladrau Àngel Rabat: "Viděl jsem to letadlo tehdy v pátek k večeru klesat, ale jelikož pak nebyla slyšet žádná rána, myslel jsem si, že to nakonec vyrovnal. Další den ráno ve zprávách mluvili o ztraceném letadle, a tak mě napadlo, že by to přeci jen mohl být ten stroj, který jsem viděl předešlého večera. Spolu se starostou Viladrau a několika dalšími muži jsme se nakonec vydali směrem k místu neštěstí".

Àngel podle svých slov na místo tragédie dorazil jako první. To, co zde uviděl, se mu do paměti zarylo již navždy: "Byl jsem na místě sám asi 20 minut a nebyl schopný slova. Byla to šokující podívaná. Všude byly kusy těl. Snad kromě jedné malé holčičky tam nebylo jediné tělo vcelku. Některé hlavy, končetiny a vnitřnosti visely na větvích okolních stromů. Na to se nedá zapomenout. Dodnes nechápu, že jsem na místě neomdlel". Později Àngel přivolal ostatní. Sbírání kusů těl a uklízení zbytků letadla se kromě mnoha místních dobrovolníků ujalo i několik posádek Guardia Civil z Manresy, Vicu a Girony a dokonce i několik jednotek hasičů z Barcelony. Na místo tragédie se už Àngel podle svých slov nikdy nevrátil. Nikdo ho nedostane ani na palubu jakéhokoliv letadla. Trosky letounu byly tedy nalezeny až mnoho hodin po nehodě, zpráva o 112 obětech se dostala na titulní stránku deníku La Vanguardia až 5. července. Ještě téhož dne navíc bylo oznámeno, že těla budou pohřbena v masovém hrobě na hřbitově v Arbúcies. Frankistické úřady chtěly mít celou záležitost co nejrychleji z krku. Oficiálně nedošlo k převozu těl do Anglie údajně kvůli velmi špatnému stavu pozůstatků a také nemožnosti sehnat 112 zinkových rakví, v nichž měly být podle tehdejších zákonů těla přepravena. Neoficiálně se však tehdejší španělská vláda chtěla vyhnout veškeré smolné publicitě, proto ostatně zatlačila i na tehdejší anglickou delegaci, která nakonec souhlasila s tím, že všech 112 těl zůstane v Arbúcies.

Kromě památníku na hřbitově v Arbúcies byl další vytvořen přímo na místě dopadu. Složili se na něj převážně místní obyvatelé. Ačkoliv je na něm všech 112 jmen obětí, dodnes ho obestírá jedna znepokojující legenda. Podle toho, co se traduje mezi lidmi z Arbúcies a Viladrau, se tehdy v červenci 1970 na místě našlo celkem 113 lidských hlav. Možná 113. oběť tak dodnes zůstává určitou záhadou. Podle některých šlo o černého pasažéra, jiní hovoří o pastýři, jenž se možná právě v té chvíli procházel po lese. Ve vsi se dodnes mluví také o tajemné anglické rodině, která k památníku dorazila v den 40. výročí nehody taxíkem z Lloretu de Mar. Rodina si pečlivě pročetla všech 112 jmen obětí, ale to, které hledala, mezi nimi patrně nenašla. Se smutkem ve tváři nasedli do taxíku a od té doby je už na místě nikdo neviděl.

Vrak letadla Mooney M20K byl dlouhé roky vyhledávaným turistickým objektem v lesích okolo přehrady 
Santa Fe v pohoří Montseny (Foto: www.escapadarural.com)

DALŠÍ LETECKÉ NEHODY V POHOŘÍ MONTSENY

Výše zmíněná tragédie však nebyla jedinou svého druhu, k nimž v pohoří Montseny v historii letectví došlo. Podobná nehoda se zde totiž stala již 19. srpna 1959. Tehdy se letadlo Douglas Dakota společnosti Transair Limited s 29 pasažéry a 3 členy posádky odlepilo z ranveje na barcelonském letišti, aby se vydal do Londýna. Většinu cestujících tvořila dvacítka anglických studentů, kteří se vraceli domů z prázdninového pobytu na Mallorce. I tentokrát se letoun lehce vychýlil z plánované dráhy a pouhých 19 minut po vzletu narazil do skalní stěny Turó de l'Home (1 706 m.), nejvyššího vrcholku pohoří Montseny. Letadlo v té době ještě stále stoupalo do své letové hladiny, kvůli husté mlze však pilot přehlédl před ním se tyčící vrcholek hory. Ačkoliv se jednotky španělské Guardia Civil na místo neštěstí dostaly vcelku rychle, letadlo ihned po dopadu vybuchlo a všech 32 osob na palubě na místě zemřelo. Příčinou nehody byla podle vyšetřování chyba pilota, který se neměl bez předchozí konzultace s kontrolní věží do hustých mraků pouštět. Pilot prý navíc neznal přesnou výšku nejvyšších vrcholků pohoří Montseny.

Necelých 10 km vzdušnou čarou od místa dopadu letu Dan-Air 1903 se po několik let nacházel jiný letecký vrak. A do třetice tu máme nepěknou britskou zkušenost s pohořím Montseny. 27. května 2000 v 8.32 místního času odstartoval z letiště v Murcii 71letý britský pilot John William R. I. sedící v menším letadle Mooney M20K s registrační značkou G-GTPL. Během necelých tří hodin chtěl doletět až do jihofrancouzského Perpignanu. Podobně jako u nehody z roku 1970 se dvě hodiny nic nedělo. V 10.25 se ohlásil kontrolní věži na letišti v Sabadell s tím, že trochu klesne, aby měl lepší viditelnost. Před ním se tyčící horský masiv Montseny byl opět zahalen neprostupnou mlhou. Pilot klesl přibližně do výšky 950 metrů, když okolo 10.39 místního času narazil do korun stromů pod vrcholkem Les Agudes. Podle vyšetřování neměl pilot dostatečný přístup k informacím o počasí v dané oblasti. Tato neznalost ho nakonec stála život. Trosky letadla byly objeveny druhého dne ráno nedaleko Font de Corts v katastrálním území obce Gualba, nedaleko přehradní nádrže Santa Fe. Kvůli nepřístupnosti terénu letadlo zůstalo na místě a stalo se brzy vyhledávaným turistickým lákadlem celé zóny. Každoročně k němu proudily stovky a tisíce výletníků pohybujících se v okolí přehrady Santa Fe. Na internetu ostatně dodnes existují turistické itineráře zahrnující právě návštěvu havarovaného letadla. A tak tomu bylo dlouhých 17 let. Trosky letadla byly odklizeny až v průběhu roku 2017. Dnes toto místo připomíná jen neumělý nápis na kameni.

Joan Guardiola Martínez

Joan Francesc Guardiola Martínez (1895-1962) byl valencijský architekt tvořící převážně ve stylu art deco, ačkoliv některé jeho stavby nesou též patrné známky katalánského modernisme. Guardiola pocházel z valencijského městečka Sueca, avšak svou profesní dráhu započal v Katalánsku, kde roku 1922 úspěšně absolvoval tamní architektonická studia, kde byl patřičně ovlivněn řadou svých profesorů, významných představitelů katalánské podoby secese. 

Jeho prvním větším projektem byla roku 1926 budova athenea v jeho rodném městě, své dvě nejvýraznější stavby však vyprojektoval až o několik let později (1929-1930). Konkrétně šlo o dům Casa Xinesa, jinak též znám jako Casa Ferran Guardiola, na rohu ulic Muntaner a Consell de Cent v katalánské metropoli, a podobně barevnou Casa Judía na adrese calle de Castellón 20 ve Valencii. První budova má skutečně monumentální průčelí, v jehož ztvárnění se kromě art deco snoubí nepochybně i Guardiolova inspirace katalánským modernismem. Bohaté orientální prvky na fasádě mají na svědomí jeho populární označení "Čínský dům". Stavbu tohoto nepřehlédnutelného klenotu uprostřed barcelonského Eixamplu financoval Guardiolův bratr Ferran. Orientální inspirace je patrná i na druhém jmenovaném domě ve Valencii. Casa Judía se může pochlubit průčelím s arabskými, egyptskými či hebrejskými prvky. Stavbu najdete hned vedle valencijského vlakového nádraží. V okolí Valencie Guardiola na počátku 50. let 20. století vyprojektoval i několik kinosálů.

Casa Xinesa na carrer de Muntaner, 54 (Foto: www.flickr.com)

Ateneu ve valencijském městě Sueca, kde se Guardiola narodil (Foto: wikipedia.org)

Rosa Maria Sardà

Patřila mezi nejvýraznější katalánské herečky v celé filmové historii. Objevila se v přibližně padesátce katalánských i španělských celovečerních snímků, srdce diváků si však získala taktéž jako seriálová herečka či uvaděčka slavnostního udělování španělských filmových cen Premios Goya. Mnoho dalších desítek rolí vystřídala i na divadelních prknech. Obdivuhodný byl především její herecký rozsah - kromě vážných rolí zvládala s přehledem i ty komické. Poslední roky svého života bojovala s rakovinou.

Rosa Maria Sardà s režisérem Venturou Ponsem, 1997 (Foto: www.elpais.com)

Rosa Maria Sardà Tàmaro (1941-2020) se narodila v Barceloně. Ačkoliv pocházela z relativně skromných poměrů (otec rolník, matka zdravotní sestra), její prarodiče s herectvím silně koketovali. Rosa Maria byla nejstarší z pěti dětí. Po ztrátě matky tak v rodině nějakou dobu zastávala její roli. Její krůčky v divadelním světě byly pozvolné. Kromě ochotnického divadla ve čtvrti Horta neprošla žádnou zvláštní průpravou, nicméně již od roku 1962 se začala hraním živit. Na počátku 70. let 20. stol. debutovala v televizi, v té době získávala na popularitě i díky občasnému vystupování s hudební a humoristickou skupinou "La Trinca", jejíž lídr Josep Maria Mainat byl po více než třicet let Rosiným životním partnerem.

V průběhu 80. let 20. stol. se stává populární televizní tváří (kupříkladu díky pořadům a seriálům jako Festa amb Maria Rosa Sardà, Ahí te quiero ver, Olé tus vídeos) a poprvé proniká i na filmová plátna, a to zejména díky svému "nejvěrnějšímu" režisérovi Venturovi Ponsovi. Ten ji obsadil již do snímku El vicari d'Olot (1980) a později i do mnoha dalších úspěšných katalánských filmů: Actrius (1996), Carícies (1997), Amic/Amat (1998), Anita no perd el tren (2000), Barcelona, un mapa (2007) či Any de Gràcia (2011). Rosa Maria Sardà se však objevila i v mnoha výtečných španělských filmech. Malou roli ji svěřil v roce 1987 slavný španělský režisér Luis García Berlanga ve filmu Moros y cristianos, o šest let později ji proslavil film ¿Por qué lo llaman amor cuando queiren decir sexo? madridského režiséra Manuela Gómeze Pereiry. Díky tomuto filmu se dočkala prvního významného ocenění - nejprestižnější španělské filmové ceny Goya za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Rosa Maria Sardà shodou okolností v té době vcelku pravidelně moderovala galavečer Premios Goya, proto se také stala vůbec první moderátorkou večera, která si na pódiu přímo převzala i vítěznou sošku (viz první z videí na konci článku).

Podruhé se sošky ve stejné kategorii dočkala v roce 2001 za roli ve filmu Sin vergüenza katalánského režiséra Joaquima Oristrella. Španělští diváci si ji však asi nejlépe pamatují z dvojice filmů Fernanda Trueby La niña de tus ojos (1997), kde kromě Penélope Cruz sdílela scény i s českým hercem Miroslavem Táborským, a El embrujo de Shanghai (2002) a především ze slavného Almodóvarova dramatu Todo sobre mi madre (2000), které ji opět svedlo dohromady s Penélope Cruz. Kromě již zmíněných dvou sošek Premio Goya získala za svou takřka padesátiletou hereckou kariéru i mnohá další ocenění. Kromě těch striktně hereckých obdržela v roce 1994 i významný katalánský řád Creu de Sant Jordi, který však v létě 2017 vrátila. Učinila tak na protest proti tehdejším lídrům katalánské nezávislosti. Rosa Maria Sardà byla po celý život zapálenou republikánskou a socialistkou, nicméně myšlenka katalánské nezávislosti jí byla proti srsti. Právě kvůli tomu si část katalánského publika v posledních letech svého života krapet rozkmotřila. Od roku 2015 herečka bojovala s rakovinou, v posledních měsících však, jak sama říkala, přijala definitivní porážku. V prosinci 2019 ještě stihla vydat svou autobiografii pod názvem Un incidente sin importancia, nicméně ve svých vyjádřeních už se netajila tím, že jedinou věcí, která jí v jejích 78 letech zbývá, je zemřít. Poslední kniha zmíněné autobiografie pak shrnuje poslední měsíce jejího života dosti syrově: "Umírat v prvním světě je tak komplikované. A jak je to drahé!"

Antoni Maria Badia i Margarit

Antoni Maria Badia i Margarit (1920-2014) byl katalánský filolog a lingvista zabývající se po většinu svého života studiem historie a gramatiky svého rodného jazyka. Narodil se a většinu svého života prožil v Barceloně. V roce 1943 vystudoval na Universitat de Barcelona romanistiku, o pět let později později na téže instituci obhájil disertační práci zabývající se historickou morfologií románských jazyků. Nutno dodat, že jeho školitelem nebyl nikdo menší než známý španělský básník a literární vědec Dámaso Alonso.

Badia i Margarit pak strávil celý život na akademické půdě. Na své alma mater zastával dlouhá léta pozici profesora historické gramatiky španělštiny i katalánštiny, ale faktem je, že ve své práci bádal takřka na všech polích lingvistiky (morfologie, syntaxe, fonetika, sémantika, sociolingvistika, dialektologie apod.). Vrcholem akademické kariéry pro něj byla nepochybně pozice rektora Universitat de Barcelona, kterou zastával v letech 1978-1986. Jako hostující profesor pak poznal i akademické prostředí na univerzitách v Mnichově, Heidelbergu, Wisconsinu, Georgetownu i na pařížské Sorboně. Na mnoha dalších se později dočkal udělení čestných doktorátů. Kromě ryze akademické dráhy spolupracoval i s řadou dalších vědeckých institucí - v letech 1989-1995 byl například šéfem Filologické sekce Institutu katalánských studií (IEC). Dále byl členem barcelonské Reial Acadèmia de Bones Lletres a dopisujícím členem Real Academia Española. Spoluzakládal též velké množství dalších vědeckých institucí zabývajících se katalánským jazykem ve světě.

Spolupracovníci na něj dodnes vzpomínají zejména jako na velkého inovátora. Prakticky na všech polích, jimiž se během své dlouhé vědecké kariéry zabýval, dokázal přinést několik nových poznatků. Ještě během frankismu přišel s prvním seriózním průzkumem jazykových zvyklostí v Katalánsku. Studie La llengua dels barcelonins (1969) přinesla první skutečně použitelné statistiky ohledně jazykového chování obyvatel katalánské metropole a okolí. Badia i Margarit dodnes platí za jednoho z největších popularizátorů katalánštiny v rámci seriózního bádání. I díky jeho významnému přispění se katalánština i přes nepřízeň osudu stala respektovaným evropským jazykem. Za svůj celoživotní přínos katalánštině byl ostatně mnohokrát oceněn. Z těch nejdůležitějších katalánských ocenění zmiňme kupříkladu Creu de Sant Jordi (1986), Premi d'Honor de les Lletres Catalanes (2003) či vůbec nejvyšší katalánské vyznamenání Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, které obdržel dva roky před svou smrtí. Antoni Maria Badia i Margarit zemřel v listopadu 2014, pochován je na barcelonském hřbitově na Montjuïku.

Antoni Maria Badia i Margarit (Foto: La Vanguardia)

Tabarca: Nejmenší obydlený ostrov Španělska

Ačkoliv se při otázce na španělské ostrovy většině vybaví především dvě nejznámější souostroví (Kanárské a Baleárské ostrovy), španělské pobřeží lemuje více než 150 nejrůznějších ostrůvků a skalisek. Trvale obydlených je jich ovšem jen hrstka. Tím nejmenším obydleným je podle mnohých nenápadný ostrůvek administrativně spadající do autonomní oblasti Valencijského společenství (Comunitat Valenciana). Současný počet stálých obyvatel nepřesahuje číslo 50, i když v létě se na ostrově denně pohybuje i několik tisícovek lidí. Bývalá pirátská a rybářská bašta je už několik desítek let silně orientována jen a pouze na turistický ruch.

Kouzelná zákoutí ostrova Tabarca (Foto: www.cadenaser.com)

Ostrov Tabarca, známý též jako Nova Tabarca či Illa Plana (česky: Plochý ostrov), je největším a také jediným obydleným z pouhé pětice ostrovů, které náleží k valencijskému pobřeží. Ačkoliv administrativně je součástí 22 km vzdáleného města Alicante, mnohem blíž mají místní obyvatelé do pobřežního městečka Santa Pola, jehož přístav se od Tabarky nachází jen ve vzdálenosti 8 km. Jako "plochý" či "placatý" ostrov Tabarku znali už staří Řekové a Římané, později byl znám jako Sant Pau, neboť podle legendy se právě tady vylodil apoštol Pavel při své údajné misijní cestě do Španělska. Současný název ostrova pochází až z konce 18. století.

Historicky byl tento malý ostrůvek častým terčem pirátských nájezdů. Berberští korzáři odtud mohli relativně snadno napadat větší valencijská města na pobřeží. Ačkoliv o nutnosti ostrov opevnit se hovořilo již od 13. století, byl to až španělský král Karel III., jenž roku 1760 nařídil značnou část ostrova obestavět vysokými hradbami. Moderní historie ostrova se začala psát o osm let později, kdy se králi ze zajetí na tuniském ostrově Tabarka podařilo osvobodit přibližně tři stovky Janovanů. Ti byli následně převezeni přes Cartagenu až do Alicante, kde jim bylo sděleno, že je pro ně připraven "zbrusu nový" ostrov, který na počest jejich zajetí pojmenovali Nova Tabarca. Kromě silného opevnění totiž španělští vojáci na ostrově postavili i malou vesničku, do níž se od roku 1770 začali tito bývají tuniští zajatci postupně stěhovat. Ačkoliv se většina z těchto nových obyvatel ostrova narodila v zajetí, jejich italský původ byl nesporný a dodnes ho lze vystopovat v některých příjmeních současných obyvatel. Nutno dodat, že zejména v několika prvních dekádách měli místní obyvatelé mnoho příjemných výjimek a privilegií (např. nemuseli platit daně), i když po roce 1850 ho vojenská posádka opustila, což znamenalo začátek úpadku. V roce 1854 tu alespoň vznikl maják, který následně sloužil i jako škola strážců majáku. Obyvatelé ostrova se živili zejména rybářstvím. V dobách největší slávy na ostrově žilo i něco málo přes tisíc obyvatel, nicméně v posledních dekádách jejich počet neustále klesá.

Od 80. let 20. století byla řada chátrajících staveb opravena a dnes jich naprostá většina slouží výhradně k turistickému ruchu. I přes zájem turistů se Tabarca neustále vylidňuje. Zatímco na počátku 21. století tu bylo trvale registrováno okolo 130 obyvatel, dnes jich tu trvale žije jen padesát (během zimy pak toto číslo klesá až ke 20). Většina obyvatel totiž vidí ekonomické jistoty spíše na kontinentu. Ostrov již dlouhá léta žije pouze z turismu. A není se čemu divit. Kouzelný ostrůvek ve vás okamžitě vyvolá touhu zahrát si na Robinsona, ačkoliv vegetace je tu pomálu. 

Plánek obytné části ostrova Tabarca (Foto: wikipedia.org)

Tabarca měří na délku jen 1 800 metrů, ve své nejširší části dosahuje jen 400 metrů. To z ní činí naprosto ideální místo na jednodenní výlety, během kterých si v klidu obejdete celý ostrov, najíte se a ještě se stihnete několikrát vykoupat. Kromě pozůstatků hradeb, strážní věže a majáku je tu pro každého návštěvníka více než tucet dobrých restaurací a hlavně překvapivě nádherná přírodní scenérie. Ačkoliv se nejvyšší bod ostrova nachází ve výšce pouhých 15 metrů, příroda tu během staletí vykutala krásné skalnaté zátoky, které se mohou chlubit vskutku průzračnou vodou. Ostrov a jeho okolí jsou od roku 1986 přírodní mořskou rezervací, což vysvětluje nebývalou čistotu místních vod. Kromě milovníků koupání tak Tabarca láká i početné nadšence do potápění. Jedním z nejzajímavějších míst je v tomto ohledu La Cova del Llop Marí (česky: Tulení jeskyně), kde podle místních legend žilo obludné zubaté stvoření, jak místní kdysi označili sympatického tuleně středomořského, který dnes ve velmi omezené míře přežívá v některých oblastech Středozemního moře. Jiná legenda zase hovoří o tragické smrti tulení matky a jejího čerstvě narozeného mláděte, když je vylekali místní rybáři. Tulení otec prý pak ještě několik dní hlasitě naříkal nad ztrátou rodiny. Starousedlíci tvrdí, že při úplňku se jeho pláč ostrovem nese až do dnešních dnů.

Jak už bylo řečeno, dnes Tabarku obývá jen necelá padesátka osob, i když během turistické sezony se počet návštěvníků na ostrově radikálně zvýší. Zatímco v jarních a podzimních měsících na ostrov míří maximálně stovky turistů denně, v létě to je mezi třemi a šesti tisíci. Plno je tu zejména v srpnu, kdy se tisíce Španělů vydávají právě na pobřeží okolo města Alicante, aby zde strávili svůj prázdninový měsíc, přičemž řada z nich využije možnosti jednodenních výletů lodí z Alicante (od 20 € zpáteční, 10 minut cesty) či Santa Poly (od 10 € zpáteční, 45 minut cesty) právě na tento kouzelný ostrov. Pokud se tedy na místních plážičkách nechcete mačkat s polovinou Španělska, raději k návštěvě ostrova zvolte červen, září či říjen, kdy turistický ruch na ostrově stále funguje a moře je zároveň dostatečně teplé na koupání. Exkluzivním zážitkem tu může být i obyčejné přenocování. Hotelů a penzionů je zde jen několik (např. Hotel Santacreu, Hotel Nueva Tabarca, Casa La Trancada či Casa El Mirador de Tabarca) a jejich ceny budou vyšší než na pobřeží. Nicméně noční a ranní Tabarca má své nezaměnitelné kouzlo. Ostrov se totiž na noc obvykle zcela vylidní, a tak si můžete užít klidnou noc a pozorovat nádherné východy i západy slunce, aniž by vás rušily davy turistů, které se na ostrov hrnou až od desáté hodiny ranní. Další výhodou je čerstvý vzduch, který nekontaminují žádná motorová vozidla. Na Tabarce zkrátka automobily nejsou potřeba.

Kromě skvělého koupání a potápění, neobvyklých přírodních scenérií či návštěvy kostela sv. Petra a Pavla z 18. století na Tabarce nezapomeňte ochutnat místní rybí specialitu caldero tabarquino, na jehož přípravu se můžete podívat v jednom z následujících videí. Jinak se tu specializují na všechny možné typy rýží (paella marinera, arròs a banda, arròs de senyoret apod.) Na další krásy Tabarky se můžete podívat v následujících videích, případně pak také v mnoha dalších nebo v reportáži španělské veřejnoprávní televize.

Fets del Palau de la Música

V květnu 1960 se španělský diktátor Francisco Franco ve spolupráci s tehdejším barcelonským starostou J. M. Porciolesem pokusil v rámci tzv. Operació Catalunya naklonit si část katalánského veřejného mínění tím, že Barceloně udělil větší obecní autonomii, věnoval městu pevnost na kopci Montjuïc a uspořádal zde i několik výjezdních zasedání své vlády. Franco tak reagoval na nepříjemný incident z června 1959, kdy tehdejší šéfredaktor známého deníku La Vanguardia, Luis Martínez de Galinsoga (1891-1967), neskousl, že mše, jíž se zúčastnil v jednom z barcelonských kostelů, byla vedena v katalánštině. Při východu z kostela tak jen naštvaně utrousil památnou větu "Todos los catalanes son una mierda" (ve volném českém překladu něco ve stylu: Všichni Katalánci jsou zasrané svině). 

Galinsogův výrok se v následujících měsících rozkřikl po celém Katalánsku a zejména pravicově laděná frankistická opozice začala známý katalánský deník postupně bojkotovat. Galinsoga se sice v pozici šéfredaktora udržel až do února 1960, nicméně pak byl přeci jen frankistickou vládou odvolán. Pro deník měl bojkot nedozírné následky. Během několika málo měsíců přišel o 20 000 abonentů, denní počet výtisků spadl až o 30 000 a celý problém dolehl i na obsahovou stránku média, které kvůli bojkotu muselo redukovat i počet stran. Zatímco z levicově orientované opozice si Franco vesměs nic nedělal, pravicově orientované kruhy katalánské buržoazie a jejich smýšlení o diktatuře si musel alespoň trochu předcházet. Proto ten humbuk v květnu 1960. Součástí tzv. Operació Catalunya měl být i koncert místního hudebního sboru Orfeó Català u příležitosti stého výročí narození velkého katalánského básníka Joana Maragalle. Tento koncert se konal 19. května 1960 v barcelonském Paláci katalánské hudby (Palau de la Música Catalana) za přítomnosti hned několika frankistických ministrů a dalších pohlavárů režimu.

Ačkoliv měla být oslava velkého básníka Maragalle jedním z ústupků jinak tvrdě potlačované katalánské kultuře, přesto úřady hudebnímu sboru jen několik dní před akcí nakonec zpěv jedné z Maragallových nejznámějších básní nepovolily. Šlo o píseň El cant de la senyera, jež mnozí katalánští vlastenci tehdy i dnes považují za jednu ze svých národních hymen a která dříve pravidelně ukončovala koncertní vystoupení zmíněného hudebního tělesa. V publiku však toho památného večera seděla i řada zástupců frankistické opozice, která se rozhodla národní píseň zapět alespoň v hledišti. Kromě zpěvu zakázané písně došlo v publiku i k rozdávání letáčků s potměšilým titulkem Us presentem el general Franco (česky: Představujeme Vám generála Franka). Tento pamflet, který bychom v českém prostředí mohli alespoň zčásti přirovnat kupříkladu k Chartě 77, upozorňoval na zkorumpovanost režimu, chybějící svobodu a potlačování základních lidských práv ve frankistickém Španělsku.

Ještě v průběhu večera bylo pozatýkáno několik výtržníků, z nichž později frankistická policie i za použití mučení dostala jména organizátorů celé události a autorů zmíněných protirežimních letáčků. Policie se tak záhy dostala až k autorovi žalujícího textu, jímž nebyl nikdo jiný než pozdější katalánský premiér Jordi Pujol. Narychlo svolaný vojenský tribunál Pujola odsoudil na sedm let odnětí svobody, z nichž si dotyčný odseděl takřka tři. O událostech v barcelonském Paláci katalánské hudby ("Fets del Palau de la Música") se tehdy v malém sloupku zmínily i některé světové deníky, kupříkladu The New York Times. Podle Pujola šlo o první vítězství katalánského nacionalismu nad frankistickým režimem. Franco tehdy i kvůli tomuto incidentu opustil Katalánsko o několik dní dříve, než měl v plánu. Jordi Pujol po Frankově smrti zastával úřad katalánského premiéra, a to úctyhodných 23 let (1980-2003).

Takto vypadal zmíněný pamflet Us presentem el general Franco (Foto: www.eltemps.cat)

Oranžová esence Poblenou

Barcelonská čtvrť Poblenou se již třicet let mění před očima. Bývalá průmyslová periferie katalánské metropole dostala nový impulz na počátku 90. let 20. století v souvislosti s početnými urbanistickými změnami kvůli barcelonskému pořadatelství letních olympijských her. Od té doby se pomaličku ale jistě vytrácí zvláštní genius loci této průmyslové bašty konce století devatenáctého, aby ho nahradil moderní look průmyslu století jednadvacátého. Textilní fabriky byly nahrazeny nejrůznějšími start-upy a hotelovými komplexy. Tvář Poblenou se mění doslova každým dnem a právě kontrast kolem běžících století je někdy skutečně dechberoucí. Jedním z takových příkladů je osamělý oranžový domeček uprostřed komunisticky vyhlížejících bytovek jen pár metrů od pláže. Jeden z nejemblematičtějších pozůstatků 19. století na obchodním korze Ramba del Poblenou je nyní ve vážném ohrožení.

Opuštěný pozůstatek 19. století na samém konci ulice Rambla del Poblenou (Foto: www.totbarcelona.cat)

Až na samém konci populárního obchodního korza Rambla del Poblenou se nachází dvoupatrový domek. Pravděpodobně ho nepřehlédnete. A to ne snad kvůli jeho oranžové barvě, nýbrž proto, že do svého okolí zkrátka nezapadá. Dřív byla tato čtvrť podobných domků plná (stačí zavítat jen o pár bloků vedle, například do ulic carrer del Taulat, carrer de Topete či carrer de Vallmitjana) a kolem se rozprostíraly louky a polnosti. Dnes dům z jedné strany obklopují socialisticky vyhlížející bytovky s příznačným názvem Tupolev, z druhé pak nevýrazné moderní činžáky. Člověk si říká, jak se tu ten domeček z úplně jiného století vlastně ocitl. Nebo ještě lépe - jak se mu podařilo všechno to okolní urbanistické šílení přežít?

Onen oranžový domek byl postaven roku 1890, ačkoliv tehdy ještě pouze jako jednopatrové venkovské stavení. Druhé patro tehdejší majitelé přistavěli až během španělské občanské války v roce 1937. To už dům obývala rodina paní Assumpty Garcíové, která do Barcelony přišla těsně před válkou z Aragonie. Assumpta byla tehdy ještě dítě, ale vždy ráda vzpomínala na rozsáhlou zahradu a jezírko, které dům tehdy obklopovaly. To se však později mělo změnit. Na přelomu 40. a 50. let 20. století byl schválen městský plán na novou urbanizaci celé zóny. Rodina tak přišla o všechny okolní pozemky, ale samotný dům nakonec díky obrovskému úsilí Assumptiny matky Felisy uhájila. Žena snahu města o vyvlastnění pozemků hnala až před soud v Madridu a svou při nakonec vyhrála. Pomohl jí k tomu i fakt, že žádná ze stran v té době nedokázala doložit vlastnictví onoho oranžového domku. Rodina mohla v domku setrvat i nadále, a to po dobu tehdy žijících tří generací s tím, že bude měsíčně platit nájem dnes směšných 1,60 €. Poslední žijící generaci tak až do 21. dubna 2020 představovala právě Assumpta García. Nešťastný pád však onoho dne 90letou Assumptu poslal na onen svět. Barcelonské radnici tak nyní už nic nebrání v tom, aby dům srovnala se zemí. Tedy až na rostoucí tlak okolních obyvatel.

Ti si sympatickou a výřečnou Assumptu z oranžového domku oblíbili natolik, že nyní hodlají tlačit na barcelonskou radnici, aby domku našla nové využití. Bourat ho by prý byla škoda; místní obyvatelé si bez něj svou Ramblu už ani nedokážou představit. Je tedy otázka, jak domek ustojí developerský tlak 21. století. V tom dvacátém si totiž vedl nadmíru dobře. Při pohledu z výšky je totiž zřejmé, kterak tato stavba narušuje urbanistický lad osmi vysokých bytových domů na ulici Passeig de Calvell, kterým nikdo v okolí neřekne jinak než Tupolevy. Původně nikterak lichotivou přezdívku si vysloužili jednak svými na tehdejší dobu (1952) impozantními osmi patry a částečně také svým tvarem připomínající bývalé sovětské bombardéry. Těchto osm bloků vzniklo na počátku padesátých let zejména kvůli snaze barcelonské radnice přesunout sem obyvatele některých okolních slumů. Ačkoliv tedy byly tyto byty zamýšlené čistě jako sociální bydlení, zdejší nájemné si stejně velká část lidí ze slumů nemohla dovolit, a tak se tu postupně zabydlovaly rodiny vojáků a dalších státních zaměstnanců. Domy sice ve své době nebyly žádným velkým luxusem, nicméně v barcelonském kontextu jde o stavby poměrně vzácné. Na každém patře jsou celkem tři byty, přičemž všechny jsou orientovány kompletně do exteriéru. Díky solidním rozestupům mezi sebou tu mají místní obyvatelé zajištěný dostatečný přísun slunečního světla po celý den. A to každý, kdo někdy bydlel v některém z kutlochů v Bornu, Gòtic či Ravalu, rozhodně ocení.

Bytové domy Tupolev na stylizované fotografii (Foto: Twitter)

Zatímco v 50. letech šlo o skutečné sociální byty na nevzhledném okraji Barcelony, kterým přímo pod okny vedla vlaková trať, dnes jdou tyto byty na dračku, protože se nacházejí prakticky jen 200 metrů od jedné z barcelonských pláží. Od vody je odděluje jen příjemný parčík. Proto řadu místních bytů v posledních letech skoupili spekulanti, kteří je přeměnili na žádané turistické apartmány typu Airbnb. V posledních letech se tak 60 až 70metrové byty prodávaly za 300 až 400 000 €, vysoce nad původní cenou i při porovnání tehdejší a dnešní hodnoty peněz. Je také otázkou, jak se celý tupolevský komplex se svým malým oranžovým sousedem popere s již zmiňovaným developerským tlakem 21. století. Poblenou má našlápnuto k tomu stát se novým moderním centrem Barcelony. Bude v něm místo i pro takové pamětníky?

La Moreneta: Panna Marie Montserratská

Mare de Déu de Montserrat (česky: Panna Marie Montserratská) je dřevěná soška znázorňující Panenku Marii s Ježíškem na klíně. Pro svou nezvyklou černou barvu je též známá jako "La Moreneta". Možná i díky svému exotickému vzezření si časem získala srdce Katalánců, kteří ji v druhé polovině 19. století přijali za svou svatou patronku, dnes však do země láká miliony turistů, kteří kvůli návštěvě černé madony neváhají ujel či uletět tisíce a tisíce kilometrů.

Socha černé madony v klášteře na pohoří Montserrat (Foto: www.montserratvisita.com)

Podle legendy byla první soška Panny Marie Montserratské nalezena skupinkou dětských pastýřů roku 880. Děti tehdy zahlédly silné světlo zářící z horského masivu Montserrat. Když dorazily na místo, odkud se světlo linulo, v opuštěné jeskyni našly právě sošku Panenky Marie. Když se o události dozvěděl místní biskup, přikázal sošku snést až do nedalekého města Manresa. Socha však byla příliš těžká, což si biskup vyložil jako přání madony setrvat na místě, kde byla nalezena. Přímo zde, uprostřed horského masivu, tedy v roce 880 vznikla první poustevna zasvěcená Panně Marii. Z poustevny se postupem času stal slavný klášter, jenž je dodnes považován za jedno z posvátnějších míst na katalánském území. Původní soška se do dnešních dní nedochovala. Socha, které nyní každoročně vzdávají hold statisíce poutníků, pochází z 12. století. Na výšku měří 95 centimetrů a je vyhotovena z bukového a topolového dřeva. Současné ztvárnění představuje sedící Pannu Marii s malým Ježíškem na klíně. Madona v pravé ruce svírá kouli coby symbol vesmíru, zatímco Ježíš ve své levici drží objekt silně připomínající ananas coby symbol plodnosti a věčného života.

Obě postavy jsou vyjma obličejů a rukou kompletně pozlaceny. Docela zajímavý je fakt, že madoniny ruce i postava jejího syna byly k původní soše připojeny až v 19. století. Černá madona není ve světě žádnou výjimkou. Podobně tmavé sochy jsou k vidění na mnoha dalších místech Španělska, Francie, Itálie či latinskoamerických zemí. Nemusíme ostatně jezdit až tak daleko - černou madonu mají i v polském městě Czestochowa. Ačkoliv někteří stále montserratskou sošku řadí k tzv. černým madonám, které byly po Evropě hodně populární zejména v prvním tisíciletí našeho letopočtu, důvod černé barvy Panny Marie Montserratské je mnohem prozaičtější. Podle všeho jde totiž o chemickou reakci barevného nátěru dřeva, původně prý také kvůli působení plamenů svíček, které byly sošce kladeny k nohám. Ať už je tomu, jak chce, katalánská Moreneta se stala miláčkem všech Katalánců do té míry, že byla v září 1881 tehdejším papežem Lvem XIII. prohlášena za oficiální patronku Katalánska. Její svátek připadá na 27. duben. Od té doby si získala vskutku světovou proslulost a v současnosti je jedním z největších turistických lákadel kteréhokoliv poznávacího zájezdu do Katalánska.

Panna Marie Montserratská má i zajímavý politický rozměr. Soška se roku 1947 dočkala nového trůnu. Právě slavnost usazení na nový podstavec, k níž došlo 27. dubna onoho roku, se nakonec změnila v jeden z tichých protestů proti frankismu, neboť šlo o první masivní veřejnou akci (na místě se sešlo takřka 100 000 osob), na které se i v dobách ostré diktatury hovořilo katalánsky. Během události došlo též k davovému zpěvu písně Virolai*, která přehlušila projev tehdejšího španělského ministra zahraničí. Na nedalekém kopci navíc celý den vlála tehdy zakázaná katalánská vlajka, tzv. senyera. Tato událost znamenala určitý přelom v následném katalánském boji za kulturní přežití. Dodnes je Montserrat nezpochybnitelným symbolem zejména pravicově a nábožensky orientovaných zastánců katalánské nezávislosti či silnější autonomie (např. následovníci dnes již neexistující strany Convergència Democràtica de Catalunya).

* Tato píseň byla složena roku 1880 u příležitosti tisícileté existence Panny Marie Montserratské. Hudbu složil Josep Rodoreda (1851-1922), zatímco o slova se postaral slavný katalánský básník Jacint Verdaguer (1845-1902). Tato skladba je vlastně jakousi hymnou a poctou montserratské soše a postupem času se stala i jednou z neoficiálních katalánských hymen, zejména v období frankismu, kde nebyla, na rozdíl od jiných jako Els segadors, zakázána. Pro Katalánce je dodnes, podobně jako sama Moreneta, významným náboženským i kulturním symbolem. Píseň si můžete poslechnout v předcházejícím videu a její text je k dispozici kupříkladu na katalánské wikipedii.

Joan Antoni Samaranch

Barcelonský rodák Joan Antoni Samaranch Torelló (1920-2010) známější v celém světě spíše španělskou variantou svého jména (Juan Antonio) patřil zcela jednoznačně mezi největší osobnosti katalánského a španělského sportu, ačkoliv sám nikdy žádnou významnou medaili nebo pohár nezískal. Vybojoval totiž pro svou vlast něco mnohem důležitějšího - pořadatelství Letních olympijských her v roce 1992.

  

Joan Antoni Samaranch
(Foto: El País)

Z hlediska katalánských dějin je však Samaranch i nadále poněkud kontroverzní osobností. Jako mnoho úspěšných lidí i Samaranch se narodil do dobře situované rodiny, která jako většina katalánské buržoazie podnikala v textilním průmyslu. Mládí prožil v lepších barcelonských čtvrtích (Sant Gervasi, Bonanova), kde navštěvoval prestižní zahraniční školy, spjatý byl také s městečkem Molins de Rei, kde měl jeho otec textilní fabriku. Jako 18letý se v průběhu občanské války vydal do bojů jako zdravotník na straně republikánů, nicméně záhy využil příležitosti a přes Francii se dostal do nacionalistické zóny - ve válce tedy nakonec stál na straně vítězné. A to byl jen počátek oné kontroverze. Samaranch totiž následně během frankismu udělal poměrně solidní politickou kariéru - frankisticky laděnou politickou stranu Concòrdia Catalana koneckonců založil roku 1977, tedy až po smrti caudilla. I přes své pozdější nesporné zásluhy v oblasti sportu tak pro řadu lidí zůstává jeho jméno až příliš spjato s nenáviděným režimem.

Nás ale zajímá Joan Antoni Samaranch především z hlediska sportu. I když byl Samaranch dosti studijní typ, vždy si našel čas na aktivní sportování. Nejraději měl fotbal, box či jezdectví, velkou část svého života ale zasvětil méně známému sportu - hokeji na kolečkových bruslích. Samaranch tento sport, jenž je populární především v jihoamerických a jihoevropských zemích, provozoval nejprve v barvách barcelonského klubu RCD Espanyol, později ale zamířil spíše do organizační a funkcionářské sféry. Pomáhal kupříkladu organizovat mistrovství světa v tomto sportu (v letech 1951 a 1954 se konalo v Barceloně a španělská reprezentace obě mistrovství vyhrála), později byl i trenérem reprezentace, předsedou Španělské federace kolečkových sportů a místopředsedou Mezinárodní federace kolečkových sportů. V letech 1955-1962 zastával mimo jiné i funkci barcelonského radního pro sport.

Jako novinář se zúčastnil Olympijských her v Helsinkách 1952. Možná právě tehdy mu svět univerzálního sportovního klání učaroval, a jak bylo jeho dobrým zvykem, i zde se mu povedla přímo skvostná kariéra. Roku 1966 byl Samaranch zvolen předsedou Španělského olympijského výboru. V letech 1974-1978 již zastával funkci místopředsedy Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Během tohoto období Samaranch prošel i výbornou školou diplomacie - roku 1977 se totiž stal španělským velvyslancem v Sovětském svazu a Mongolsku. Tento post se později ukáže jako velice důležitý, protože Samaranch díky němu navázal vynikající vztahy nejen se SSSR ale i s dalšími státy tehdejšího východního bloku. Jejich podpora mu pak velice pomohla v roce 1980, kdy se ucházel o post předsedy MOV. Předsedou Mezinárodního olympijského výboru byl nakonec dlouhých 21 let (1980-2001). Déle byl v čele této organizace už jen její zakladatel Pierre de Coubertin. Během Samaranchova vedení se olympiáda otevřela profesionálním sportovcům, stala se skutečně globální záležitostí a především zcela proměnila svůj ekonomický model. Z prodělečného podniku se stal zlatý důl. Právě vyvedení MOV z velké finanční krize na konci 70. let se často bere jako jeho největší zásluha, mnoho lidí mu však nemůže zapomenout čím dál větší pronikání reklamy a byznysu do původně ryze sportovního klání. Na Pyrenejském poloostrově se na Samaranchův přínos logicky dívají velice zúženě. Díky svému nepochybnému vlivu v rámci MOV byl totiž hlavním strůjcem skvělého úspěchu pro celé Španělsko i Katalánsko, když byla roku 1986 pořadatelským městem Letních olympijských her 1992 zvolena právě Samaranchova rodná Barcelona.

Na funkci v čele MOV rezignoval v roce 2001, zůstal však doživotním čestným předsedou této organizace. Za svou oddanost a přínos olympijské myšlence byl mnohokrát oceněn. Nepochybně jde o jednoho z vůbec nejoceňovanějších Katalánců v novodobé historii. Kromě všech možných španělských, katalánských i mezinárodních cen získal kupříkladu i několik čestných doktorátů (nepřekvapí, že řada z nich byla udělená univerzitami bývalého východního bloku - Praha, Bratislava, Budapešť, Bukurešť). V roce 1991 ho španělský král Juan Carlos I. povýšil do šlechtického stavu (Marqués de Samaranch). Joan Antoni Samaranch zemřel na infarkt 21. dubna 2010. Pojmenováno po něm bylo například barcelonské Muzeum sportu a olympijských her. Jméno Samaranch však ze sportovní historie jen tak nezmizí. Jeho dcera Maria Teresa Samaranch Salisachs byla několik let předsedkyní Španělské královské federace ledních sportů, v otcových stopách pokračuje i Joan Antoni Samaranch Salisachs (*1959), dlouholetý místopředseda Mezinárodní federace moderního pětiboje a od roku 2001 i jeden z členů MOV. V rámci svého působení v MOV se Samaranch junior výrazně podílel na organizaci zimních her v Turíně (2006) a Soči (2014); roku 2016 se stal prvním místopředsedou MOV, je tedy už jen jediný krůček od funkce, kterou celých 21 let vykonával jeho slavnější otec.

Revolta de les Quintes (1870)

4. dubna 2020 uplynulo přesně 150 let od známé vzpoury v obcích okolo Barcelony, které tak reagovaly na snahu španělské armády zmocnit se nových rekrutů. Jedním z příslibů vlády vzešlé z revoluce z roku 1868 bylo zrušení povinné vojenské služby, avšak již na jaře 1869 začala armáda odvádět mladé muže dle předchozích zvyků. V tehdejším samostatném městě Vila de Gràcia (dnes součást Barcelony) se místní občan Francesc Derch zapřisáhl, že pokud se vojáci o rok později opět vrátí, sám se postaví do čela vzpoury. A přesně to se také stalo.

Rytina znázorňující začátek gràcijské vzpoury v roce 1870 (Foto: L'Independent de Gràcia)

K výběru nových branců mělo dojít v neděli 3. dubna 1870. Los měl určit 46 nových odvedenců z celkových 170 chlapců daného ročníku. Obce v okolí Barcelony se však proti odvedení svých mladíků hlasitě postavili, takže z celého podniku rychle sešlo. Nejhlasitěji proti byli obyvatelé obce Sants, odkud se odpor vůči španělské armádě rychle rozšířil i do nedaleké Gràcie. Hned následujícího dne se velká část gràcijských žen vydala na místní radnici s požadavkem na zrušení povinné vojenské služby. Emoce přímo na místě však začaly rychle eskalovat a části žen se podařilo proniknout přímo do budovy, z jejíhož balkonu následně začaly na náměstí vyhazovat kusy nábytku a nejrůznější dokumenty. Ty měly shořet na improvizované hranici. Chybějící dokumentace zároveň měla španělské armádě znemožnit odvody. Jedna z žen pronikla taktéž na vrchol gràcijské zvonice, nacházející se přímo naproti budovy radnice, a začala zvonit na poplach. Zvony v Gràcii pak i přes rozsáhlé bombardování neutichly po celý zbytek týdne.

Celou situaci se pokusil zklidnit tehdejší starosta Josep Fabra, otec slavného katalánského jazykovědce Pompeua Fabry, jenž se obrátil přímo na lídra revolty. Francesc Derch se tak mezi vzbouřené ženy pokusil vnést trochu klidu, což mu samotnému málem zajistilo čestné místo na zapálené hranici. Nakonec se mu však podařilo vzbouřený dav uklidnit a na náměstí Plaça del Sol později odpoledne shromáždil několik desítek chabě vyzbrojených mužů připravených hájit svou obec před příchodem vojáků. Ještě téhož večera vyrostly u všech vstupů do města pevné barikády. 5. dubna se Vila de Gràcia probudila do prvního dne skutečného obležení. Několik jednotek španělské armády pod vedením generála Eugenia Gamindeho začalo městečko ostřelovat. Hlavním cílem artilerie se stala gràcijská zvonice, která však jako zázrakem i nadále odolávala. Stejná situace se opakovala i 6. dubna. Za oba dva dny na městečko dopadly takřka dva tisíce projektilů. Vojenským jednotkám hrdinně vzdorovaly i barikády hájené pouhými desítkami nevyspalých mužů.

Ve čtvrtek 7. dubna se za zvýšené palby ihned po úsvitu armáda hned dvakrát pokusila prorazit zátaras na konci ulice Gran de Gràcia, avšak neúspěšně. Po poledni prý došlo i k pokusu o vyjednávání, jež však nikam nevedlo. Obyvatelé Gràcie ze svého požadavku zrušení vojenské služby nehodlali slevit. Během tohoto dne také výrazně narostl počet obléhajících vojáků. Hrstka obyvatel Gràcie nyní čelila více než pěti tisícům mužů a několika desítkám děl. V pátek 8. dubna část místních obyvatel utekla do kopců pohoří Collserola, ostatním pak rapidně ubývaly síly. Morálku obléhaného městečka tak udržovalo jen nepřestávající tlučení zvonů z vrcholku místní zvonice. Ačkoliv samotná věž utrpěla několik zásahů, nakřáplý zvon pokřtěný jako La Marieta stále ne a ne utichnout. 33 metrů vysoká věž je i díky tomu dodnes největším symbolem vzpoury z roku 1870. Jen necelý měsíc po konci tohoto improvizovaného povstání vznikl v Gràcii známý satirický týdeník La Campana de Gràcia, jenž pak takřka bez přestání vycházel až do roku 1934.

K rozhodujícímu útoku španělské armády došlo v noci z 8. na 9. dubna 1870. Silná ofenziva byla pro demoralizované obránce městečka příliš. Po necelé hodině udatného vzdorování posledních 150 obránců ustoupilo až na nedaleký kopec Creueta del Coll, odkud se následně rozprchli do širého okolí. Okolo šesté hodiny ranní pak vojenské jednotky definitivně překonaly poničené barikády a během několika desítek minut získaly kontrolu nad celou obcí. Celé se to neobešlo bez případů rabování a poprav domnělých vzbouřenců. Během sobotního rána přišlo o život nejméně 27 osob, řada dalších skončila v žaláři. Dělostřelecké projektily poničily desítky budov. Ne nadarmo si generál Gaminde vysloužil přezdívku "Bum-Bum". Gràcijská vzpoura tak byla krvavě potlačena, avšak postarala se přinejmenším o legendárnost místní zvonice, jež dodnes platí za jeden z nejdůležitějších symbolů této malebné barcelonské čtvrti. Revolta de les Quintes z roku 1870 v poslední době inspirovala také několik katalánských spisovatelů. Do atmosféry tehdejší doby se můžete ponořit například v románech Set dies de Gràcia či El rellotger de Gràcia.