Juan Marsé byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších spisovatelů narozených v Katalánsku. Na druhou stranu je ovšem pravda, že v současném Katalánsku se mu přeci jen nedostalo odpovídajícího uznání především vzhledem k tomu, že psal výhradně španělsky. Tím se řadil ke spoustě dalších slavných katalánských autorů, kteří však byli výhradní součástí španělsky psaných literatur. Nicméně v rámci Španělska se mu dostalo těch nejvyšších literárních poct včetně prestižní Cervantesovy ceny, kterou získal za celoživotní přínos španělsky psané literatuře v roce 2008. S některými Marsého díly se mohli setkat i čeští čtenáři.
 |
| Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA) |
Marsé byl znám především jako vynikající romanopisec, nicméně i jeho životní příběh by vydal na slušný román plný zvratů. Spisovatel se narodil 8. ledna 1933 jako Juan Faneca Roca, avšak řízením osudu se dostal prakticky ihned po narození do adoptivní rodiny, jejíž příjmení Marsé Carbó převzal. Vyrůstal v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia, kde se jeho královstvím staly komiksové příběhy a pravidelné návštěvy všech místních biografů, neboť jeho adoptivní otec se v poválečné době živil jako deratizér těchto veřejných prostor. I kvůli tomu, že později byl jeho otec ve vězení, Marsé brzy přerušil studia a začal pracovat jako učeň ve šperkařské dílně. Podle některých literárních kritiků ho pak po celý život provázel určitý komplex méněcennosti kvůli tomu, že se mu nedostalo takového vzdělání jako většině jeho současníků. Nicméně Marsé se dokázal vypracovat i jako autodidakta. Jeho první seriózní literární pokusy se datují do let 1958 a 1959, kdy se mu podařilo publikovat několik povídek v časopisech Ínsula a El Ciervo.
Na přelomu 50. a 60. let 20. stol strávil na radu delší čas v Paříži, kde se živil částečně jako překladatel a učitel španělštiny a částečně jako pomocník v biologických laboratořích Institutu Pasteur. Pobyt ve Francii Marsému poradil jeho dlouholetý přítel, katalánský básník Jaime Gil de Biedma. Mladý spisovatel ve francouzské metropoli začal sympatizovat s komunismem, podobně jako většina tehdejších levicově orientovaných intelektuálů, nicméně jeho aktivní participace v revolučně laděném hnutí skončila po několika letech. Na počátku 60. let se mu podařilo publikovat první dva romány Encerrados con un solo juguete (1960) a Esta cara de la luna (1962), ačkoliv později se k nim příliš nehlásil. Je pravdou, že v těchto dvou románech se ještě naplno neprojevují základní rysy Marsého prózy, zejména jasně identifikovatelné umístění děje do prostoru poválečné Barcelony, konkrétně pak čtvrtí Vila de Gràcia, Guinardó a El Carmel. Druhý jmenovaný román si můžete přečíst i ve slovenském překladu z roku 1977.
Skutečným přelomem pro něj byl román Últimas tardes con Teresa (1966, česky: Poslední odpoledne s Terezou), jenž získal literární cenu Premio Biblioteca Breve. I díky tomuto románu se Marsé pevně etabloval v prostředí barcelonských levicových intelektuálů, kteří se pod hlavičkou neformálního uskupení Gauche Divine scházeli například v diskobaru Bocaccio. Následovalo volné pokračování La oscura historia de la prima Montse (1970) a v roce 1973 další slavný román Si te dicen que caí, který však kvůli frankistické cenzuře vyšel nejprve v Mexiku a až po Frankově smrti i ve Španělsku. Do mainstreamového povědomí se Marsé následně zapsal románem La muchacha de las bragas de oro (1978, česky: Dívka se zlatými kalhotkami), za nějž obdržel nejlépe dotované literární ocenění hned po Nobelově ceně za literaturu, totiž španělskou cenu Premio Planeta. Podle kritiků jde však o jeho "nejslabší" dílo a také jedno z mála, které se neodehrává primárně v Marsého literárním světě na pomezí mezi výše zmíněnými barcelonskými čtvrtěmi. Později byl Marsé sám členem poroty Premio Planeta, kterou však v roce 2005 se znechucením nad kvalitou přihlášených děl a způsobem, jakým se cena udělovala, opustil.
Na přelomu 50. a 60. let 20. stol strávil na radu delší čas v Paříži, kde se živil částečně jako překladatel a učitel španělštiny a částečně jako pomocník v biologických laboratořích Institutu Pasteur. Pobyt ve Francii Marsému poradil jeho dlouholetý přítel, katalánský básník Jaime Gil de Biedma. Mladý spisovatel ve francouzské metropoli začal sympatizovat s komunismem, podobně jako většina tehdejších levicově orientovaných intelektuálů, nicméně jeho aktivní participace v revolučně laděném hnutí skončila po několika letech. Na počátku 60. let se mu podařilo publikovat první dva romány Encerrados con un solo juguete (1960) a Esta cara de la luna (1962), ačkoliv později se k nim příliš nehlásil. Je pravdou, že v těchto dvou románech se ještě naplno neprojevují základní rysy Marsého prózy, zejména jasně identifikovatelné umístění děje do prostoru poválečné Barcelony, konkrétně pak čtvrtí Vila de Gràcia, Guinardó a El Carmel. Druhý jmenovaný román si můžete přečíst i ve slovenském překladu z roku 1977.
Skutečným přelomem pro něj byl román Últimas tardes con Teresa (1966, česky: Poslední odpoledne s Terezou), jenž získal literární cenu Premio Biblioteca Breve. I díky tomuto románu se Marsé pevně etabloval v prostředí barcelonských levicových intelektuálů, kteří se pod hlavičkou neformálního uskupení Gauche Divine scházeli například v diskobaru Bocaccio. Následovalo volné pokračování La oscura historia de la prima Montse (1970) a v roce 1973 další slavný román Si te dicen que caí, který však kvůli frankistické cenzuře vyšel nejprve v Mexiku a až po Frankově smrti i ve Španělsku. Do mainstreamového povědomí se Marsé následně zapsal románem La muchacha de las bragas de oro (1978, česky: Dívka se zlatými kalhotkami), za nějž obdržel nejlépe dotované literární ocenění hned po Nobelově ceně za literaturu, totiž španělskou cenu Premio Planeta. Podle kritiků jde však o jeho "nejslabší" dílo a také jedno z mála, které se neodehrává primárně v Marsého literárním světě na pomezí mezi výše zmíněnými barcelonskými čtvrtěmi. Později byl Marsé sám členem poroty Premio Planeta, kterou však v roce 2005 se znechucením nad kvalitou přihlášených děl a způsobem, jakým se cena udělovala, opustil.
 |
| Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA) |
Za zmínku stojí určitě i Marsého poněkud opomíjená dvojice románů z 80. let, Un día volveré (1982) a Ronda del Guinardó (1984). Zejména druhý jmenovaný představuje dokonalou procházku po čtvrti Vila de Gràcia a svou krátkou a přístupnou formou je vhodnou četbou například i pro studenty španělštiny. Po delší pauze způsobené prodělaným infarktem se Marsé na pulty knihkupectví vrátil až v 90. letech dvojicí ikonických románů El amante bilingüe (1990) a El embrujo de Shanghai (1993). Zajímavý je zejména první z nich, neboť v něm Marsé nakrátko opouští své klasické prostředí poválečné Barcelony, aby se zaměřil na soudobou problematiku jazyka v katalánské společnosti 80. let. Oba romány byly později zfilmovány. Tou dobou byl již Juan Marsé stálicí španělské literární scény, a proto si mohl dopřát delší pauzu. 21. století autor přivítal úspěšným románem Rabos de lagartija (2000, česky: Ještěrčí ocásky), českého překladu se dočkalo také dílo Caligrafía de los sueños (2011, česky: Kaligrafie snů). Kromě těchto románů Marsé v posledních letech svého života publikoval také kratší prózy Noticias felices en aviones de papel (2014) a Esa puta tan distinguida (2016). Existuje také několik povídkových souborů, přičemž ten nejvýznamnější vyšel již roku 1987 pod názvem Teniente Bravo.
Jak už bylo řečeno, Marsého dílo je charakteristické zejména zasazením do poválečné reality barcelonských čtvrtí Vila de Gràcia, La Salut, El Guinardó a El Carmel. Některá z jím popisovaných legendárních míst se vlastně za ty roky ani nezměnila, proto se i dnes díky inspiraci Marsého romány můžete vydat na vrcholek barcelonské Lysé hory (Muntanya Pelada) a hned poté se odměnit vynikajícími braves v baru Delicias. Stránky Marsého románů se hemží dětskými postavami, lidmi poraženými v občanské válce. Marsé rád analyzuje společenskou a morální degradaci barcelonské společnosti v průběhu frankistické diktatury. Faktem je, že Marsého knihy jsou značně autobiografické a bohužel trpí jedním známým spisovatelským neduhem, totiž že prakticky všechny jsou si vlastně velmi podobné, a jde tak prakticky o jeden základní příběh rozepsaný do několika menších. Jeho popis katalánské metropole však patří k tomu nejlepšímu, co bylo doposud ve španělské i katalánské literatuře vydáno.
Za svůj celoživotní přínos španělsky psané literatuře obdržel Marsé v roce 2008 Cervantesovu cenu, vůbec nejprestižnější literární ocenění ve španělsky hovořícím světě. Právě otázka jazyka však u Marsého mohla být problematická. Řada Katalánců mu vždy vyčítala, že svá díla nepsal právě v mateřském jazyce. Na Marsého obranu je třeba říct, že i když katalánsky hovořil, kvůli dějinným zvratům byl členem přesně té generace, která v mládí neměla nejmenší šanci naučit se spisovnou katalánštinu ve škole. Sice katalánsky hovořil doma, avšak psaným jazykem všude kolem něj byla ve 40. letech pouze španělština. Sám Marsé říkával, že katalánština byla jazykem, jímž mluvil v soukromí, zatímco španělština ovládala jeho sny a představy. Když se tak měl rozhodnout, kterým jazykem bude psát, volba pro něj byla zcela přirozená. Je také pravda, že Marsé se díval velice kriticky na jakékoliv projevy nacionalismu, neměl tedy rád nacionalismus španělský, nicméně ani ten katalánský, což mu zejména u příznivců katalánské nezávislosti mnoho přátel neudělalo. V posledních letech života ho pronásledovaly zdravotní problémy. Zemřel 18. července 2020 na selhání ledvin. Po sobě zanechal takřka dvacítku literárních děl a miliony nadšených čtenářů po celém světě.
Jak už bylo řečeno, Marsého dílo je charakteristické zejména zasazením do poválečné reality barcelonských čtvrtí Vila de Gràcia, La Salut, El Guinardó a El Carmel. Některá z jím popisovaných legendárních míst se vlastně za ty roky ani nezměnila, proto se i dnes díky inspiraci Marsého romány můžete vydat na vrcholek barcelonské Lysé hory (Muntanya Pelada) a hned poté se odměnit vynikajícími braves v baru Delicias. Stránky Marsého románů se hemží dětskými postavami, lidmi poraženými v občanské válce. Marsé rád analyzuje společenskou a morální degradaci barcelonské společnosti v průběhu frankistické diktatury. Faktem je, že Marsého knihy jsou značně autobiografické a bohužel trpí jedním známým spisovatelským neduhem, totiž že prakticky všechny jsou si vlastně velmi podobné, a jde tak prakticky o jeden základní příběh rozepsaný do několika menších. Jeho popis katalánské metropole však patří k tomu nejlepšímu, co bylo doposud ve španělské i katalánské literatuře vydáno.
Za svůj celoživotní přínos španělsky psané literatuře obdržel Marsé v roce 2008 Cervantesovu cenu, vůbec nejprestižnější literární ocenění ve španělsky hovořícím světě. Právě otázka jazyka však u Marsého mohla být problematická. Řada Katalánců mu vždy vyčítala, že svá díla nepsal právě v mateřském jazyce. Na Marsého obranu je třeba říct, že i když katalánsky hovořil, kvůli dějinným zvratům byl členem přesně té generace, která v mládí neměla nejmenší šanci naučit se spisovnou katalánštinu ve škole. Sice katalánsky hovořil doma, avšak psaným jazykem všude kolem něj byla ve 40. letech pouze španělština. Sám Marsé říkával, že katalánština byla jazykem, jímž mluvil v soukromí, zatímco španělština ovládala jeho sny a představy. Když se tak měl rozhodnout, kterým jazykem bude psát, volba pro něj byla zcela přirozená. Je také pravda, že Marsé se díval velice kriticky na jakékoliv projevy nacionalismu, neměl tedy rád nacionalismus španělský, nicméně ani ten katalánský, což mu zejména u příznivců katalánské nezávislosti mnoho přátel neudělalo. V posledních letech života ho pronásledovaly zdravotní problémy. Zemřel 18. července 2020 na selhání ledvin. Po sobě zanechal takřka dvacítku literárních děl a miliony nadšených čtenářů po celém světě.
Více informací:
- El País: La vida literaria del escritor Juan Marsé, en imágenes (španělsky).
- El País: Aquí estamos en contra de todo (španělsky).
- La Vanguardia: Juan Marsé, su vida en imágenes (španělsky).
- ARA: Mor Juan Marsé als 87 anys (katalánsky).
- ARA: Marsé abans de Marsé (katalánsky).
- ARA: La cartografia de Juan Marsé (katalánsky).
- TV3: Juan Marsé a L'hora del lector (katalánsky).
Žádné komentáře:
Okomentovat