Současný španělsko-katalánský konflikt v datech

Konflikt mezi Španělskem a Katalánskem se dostal do širšího povědomí světové veřejnosti až milionovými demonstracemi, které se v katalánské metropoli začaly naplno projevovat až od roku 2012. Ačkoliv skutečně Katalánsko proniklo do světových médií až kontroverzním referendem o nezávislosti regionu z října 2017. Od té doby se toho na katalánské politické scéně zdánlivě mnoho neodehrálo. Celý systém je navíc paralyzován soudním procesem vedeným proti lídrům hnutí za nezávislost. Problémy v soužití však tyto dva národy trápí již po generace, dokonce i po několik staletí. Naším cílem v tomto článku není zabývat se kompletní historií neslavného vztahu mezi Španělskem a Katalánskem, nicméně zabrousíme do nedávné minulosti, do chvil, kdy se celá aktuální vlna konfliktu rozeběhla, i do přítomnosti, kdy je neustále živena a rozdmýchávána. Tvrdé tresty, které katalánským politickým lídrům v polovině října 2019 udělil španělský nejvyšší soud, může celý konflikt opět rozdmýchat. Pro řadu Katalánců je to teď nebo nikdy - sáhne si region konečně na tak vytouženou nezávislost, nebo půjde jen o nesplnitelný sen dalších a dalších generací obývajících kus země mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem? 

16. LISTOPAD 2003

Po 23 letech vlády CiU dochází ve volbách do katalánského parlamentu k překvapení. Faktickým vítězem voleb se totiž stává charismatický Pasqual Maragall (PSC). Maragallovi k vítězství pomohl i slib předsedy PSOE, José Luise Rodrígueze Zapatera, jenž 13. listopadu na předvolebním mítinku v Barceloně prohlásil doslova: "Podpořím reformu statutu, kterou schválí katalánský parlament". O měsíc později vznikla levicová, prokatalánsky orientovaná trojkoalice (PSC, ERC a ICV-EUiA) známá coby tripartit. Jedním z hlavních bodů programového prohlášení této vlády byla snaha o reformu autonomního statutu, který v té době již mnoho let většina katalánské společnosti považovala za zastaralý a neefektivní. Cílem této reformy měl být zisk nových pravomocí pro regionální vládu a zajištění lepšího financování regionu.

30. ZÁŘÍ 2005

Po madridských atentátech (11. března 2004) vyhrála španělské parlamentní volby překvapivě PSOE - v Katalánsku i ve Španělsku tak rázem vládla ta stejná strana (PSC je katalánskou pobočkou PSOE), proto nastal čas plnit předvolební sliby. 30. září 2005 schválil katalánský parlament drtivou většinou 120 ze 135 poslanců návrh nového autonomního statutu. Proti bylo jen 15 poslanců Lidové strany (PP). Text nového statutu upevňuje a posiluje některé pravomoci regionální vlády, hovoří o Kataláncích jako o národu a hájí i upřednostnění katalánštiny před španělštinou v rámci administrativy, byť i nadále respektuje kooficialitu obou jazyků.

30. BŘEZEN 2006
Počátek roku 2006 je ve znamení náročných jednání a ústupků z katalánské strany. Díky dohodě Zapatero-Mas mezi PSC a CiU se nakonec do španělského parlamentu dostane výrazně osekaná verze autonomního statutu, který tak mnohem spíš připomíná ten dosavadní z roku 1979 než verzi schválenou v září 2005 katalánským parlamentem. Zapatero tuto skutečnost odůvodňuje neprůchodností původní verze skrz španělskou ústavu. Tato skutečnost vede k rozkolu v katalánské koalici a k paradoxní situaci, kdy kromě klasických odpůrců z PP je proti novému znění autonomního statutu i ERC, podle níž jde o zcela nedostatečný text, který nereflektuje prakticky žádný z požadavků jejich voličů. Na konci března pozměněný statut projde absolutní většinou celostátním Kongresem a v květnu i Senátem.

18. ČERVEN 2006
Definitivní schválení nového autonomního statutu prostřednictvím referenda v Katalánsku. Při účasti relativně slabých 48,85 % nakonec 73,9 % voličů hlasuje pro přijetí statutu a necelých 21 % je proti. Každopádně tento bod je nesmírně důležitý a stává se jedním ze základních kamenů argumentace zastánců nezávislosti - Katalánský autonomní statut 2006 byl schválen hned natřikrát; nejprve katalánským a posléze i španělským parlamentem a zároveň byl posvěcen v referendu i obyvateli Katalánska. Těžko si tedy lze představit demokratičtější a ústavnější cestu k jeho prosazení. I přesto 31. července 2006 podává PP žalobu na neústavnost více než poloviny článků nového statutu. Později se k ní přidávají i někteří další aktéři (ombudsman, několik dalších regionů). V listopadu 2006 proběhnou předčasné regionální volby, po nichž ale u kormidla setrvává stejná trojkoalice, jen v jiném personálním složení. V těchto volbách se do katalánského parlamentu také těsně dostává nově vzniknuvší strana Ciutadans, která svou kampaň založila na kritice nově přijatého statutu (podle nich zbytečný a protiústavní).

11. ZÁŘÍ 2008
Španělský ústavní soud (Sentencia 103/2008) definitivně maří plány baskického ministerského předsedy Ibarretxeho uspořádat v Baskicku referendum o politickém začlenění regionu v rámci Španělska a následně se pokusit o reformu autonomního statutu v souladu s výsledkem tohoto referenda. Ústavní soud zde jasně říká, že pravomoc k uspořádání podobného referenda má pouze stát (čl. 92 a 146 šp. ústavy), nicméně zároveň zdůrazňuje, že takové referendum se vůbec nesmí konat v otázkách neústavního obsahu, jimiž se rozumí kupříkladu cokoliv, co by mohlo narušit jednotu španělského národa (čl. 2 šp. ústavy), neboť takové otázky mohou být pouze součástí referenda o ústavní změně. Této zprávě tehdy nebyla věnována velká pozornost, avšak v kontextu současných katalánských snah o referendum jde o rozhodnutí, který tvoří určitý precedens pro veškeré snahy o uspořádání závazného, státem posvěceného referenda o nezávislosti.

28. ČERVEN 2010
Po takřka čtyřech letech zkoumání rozhoduje španělský ústavní soud v záležitosti ústavnosti Katalánského autonomního statutu 2006. Takřka po čtyřech letech tedy Lidová strana dosahuje vítězství v podobě dalšího proškrtání již tak osekaného textu (Sentencia 31/2010). Ústavní soud rozhodl o neústavnosti 14 článků a dalších 27 reinterpretoval (šlo zejména o oblasti justice či jazykové politiky). Toto rozhodnutí je vnímáno silně negativně napříč celou katalánskou společností a dá se říct, že je jakýmsi bodem zlomu ve vztahu Katalánsko-Španělsko. Podle mnohých odborníků sledujících katalánskou politiku lze právě toto datum označit za skutečný počátek současného katalánského boje o nezávislost.

10. ČERVENEC 2010
Reakce katalánské společnosti na sebe nenechá dlouho čekat. Necelé dva týdny po rozhodnutí Ústavního soudu je do centra Barcelony svolána masivní demonstrace pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" ("Jsme národ, my rozhodujeme"). Podle údajů barcelonské městské policie se manifestace účastní více než 1 000 000 lidí a v jejím čele jdou představitelé všech katalánských parlamentních stran s výjimkou PP a Ciutadans. Tato neobyčejná mobilizace obyvatel Katalánska však politiky v Madridu nechala zcela chladnými. Premiér Zapatero (PSOE) tak definitivně zklamal řadu svých katalánských voličů, což se neblaze podepíše na výsledku strany v daném regionu v celostátních volbách o rok později. Na této manifestaci poprvé silněji zaznívají hlasy volající po nezávislosti, ačkoliv v průvodu silně převažují oficiální katalánské vlajky (senyera), což je detail, jenž stojí za zmínku. V následujících letech totiž na manifestacích jednoznačně začne jasně dominovat vlajka separatistická (estelada).

28. LISTOPAD 2010
Katalánské regionální volby, v nichž jednoznačně uspěje CiU pod vedením Artura Mase. CiU ve volbách získá 62 křesel, tedy jen těsně pod absolutní většinou, k níž je třeba 68 mandátů. Mas se stane premiérem díky podpoře ERC, často se ale opírá o podporu PP. Jeho hlavním politickým programem je kritika rozhodnutí Ústavního soudu a zároveň návrh na vyjednání ekonomického koncertu pro Katalánsko v podobě baskického a navarrského modelu. Ještě v průběhu zimy se o něm snaží jednat se španělským premiérem Zapaterem, avšak ten už je rozhodnut svolat předčasné volby a nepokračovat v politice, proto Mas musí čekat na výsledky celostátních voleb na podzim 2011.

20. LISTOPAD 2011
V kontextu vrcholící celosvětové ekonomické krize ve španělských celostátních volbách drtivě vítězí Lidová strana (45 % hlasů, 186 poslanců). Celý rok je poznamenán i vlnou protestů hnutí 15-M po celé zemi a potřebou tvrdých škrtů v rozpočtu. Jedny z největších a velice nepopulárních škrtů musí uskutečnit i Masova vláda, která v dané situaci znovu tlačí na jednání o ekonomickém koncertu. V tom samém kontextu krize je však odpověď novopečeného španělského premiéra Mariana Rajoye negativní. O ekonomickém koncertu pro Katalánsko nemůže být podle něj ani řeč. Právě na konci roku 2011 se tak do katalánských snah o nezávislost poprvé silně vkrádá téma ekonomické a onen známý a katalánskou společností léta tolerovaný fakt, že region platí do společné pokladny mnohem víc, než při následném přerozdělování z Madridu dostává zpět. Již tehdy mluvíme minimálně o 10 miliardách € ročně, které Katalánsko "doplácí" na ekonomicky slabší regiony. Právě finanční důvody v následujících měsících a letech výrazně podpoří růst tábora zastánců nezávislosti, který se z obvyklých 20-25 % společnosti vyšplhá až k hranici poloviny obyvatel regionu.

11. ZÁŘÍ 2012
První masivní demonstrace za nezávislost v den katalánského národního svátku. Do organizace se tentokrát naplno zapojila občanská společnost v čele s Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana. Úspěch pochodu pod výmluvným heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" ("Katalánsko, nový stát v Evropě") byl zcela neoddiskutovatelný. Ulice katalánské metropole zaplavilo podle údajů městské policie okolo 1 500 000 lidí. Jde též o první výrazný mediální úspěch zastánců nezávislosti a o základ série masivních, přitom však zcela poklidných demonstrací každý rok 11. září.

20. ZÁŘÍ 2012
Setkání katalánského premiéra Mase se španělským předsedou vlády Rajoyem. Mas žádá ekonomický koncert coby náhradu za znehodnocený autonomní statut. Rajoy jakýkoliv fiskální pakt odmítá. Důvodem je kromě ideových rozporů samozřejmě i bezútěšná ekonomická situace, v níž se Španělsko nachází. Po neúspěšné schůzce Artur Mas prohlásí, že Katalánsko nyní potřebuje nový politický projekt, jejímž lídrem má být nově k nezávislosti inklinující CiU. 27. září katalánský parlament schválí rezoluci v níž po vládě, jež má vzejít z předčasných voleb na podzim, žádá uspořádání lidového hlasování o právu na sebeurčení.

25. LISTOPAD 2012
Předčasné volby do katalánského parlamentu coby reakce na odmítnutí jakéhokoliv jednání o fiskálním paktu ze strany španělské vlády. CiU jde do voleb s cílem uspořádat referendum o nezávislosti Katalánska: jde o jasný a konečný příklon katalánských konzervativců k nezávislosti. Tento risk se příliš nevyplatí - strana přijde o 12 mandátů; důvodem je kromě příklonu k nezávislosti i předchozí tvrdá škrtová politika v koalici s katalánskou filiálkou Lidové strany. Otevírá se tak nutnost prokatalánského paktu CiU a ERC (Pacte per la Llibertat), tedy politika, kterou podle slov historika Joana B. Cully měla CiU v zájmu národa vyznávat již v předchozích volbách, kdy však linii politické ideologie (pravice x levice) upřednostnila právě před linií národní (zastánci nezávislosti x zastánci jednoty). Výrazný úspěch ve volbách zaznamenává i strana Ciutadans, která počet svých křesel rozšíří ze tří na devět. Do parlamentu poprvé proniká též koalice extrémně levicových stran CUP v čele s charismatickým Davidem Fernàndezem.

11. ZÁŘÍ 2013
Další masivní demonstrace za nezávislost, tentokrát pod heslem "Via Catalana cap a la Independència" ("Katalánská cesta za nezávislostí"). Přibližně 1 600 000 osob vytvořilo 400 km dlouhý lidský řetěz, jímž propojilo celé území Katalánska ze severu na jih. Jasná reminiscence na tzv. Baltský řetěz z roku 1989 měla za cíl opět přitáhnout pozornost celého světa k problému katalánské nezávislosti. Zároveň zafungovala jako společenský tlak na katalánské politiky, kteří nakonec v prosinci 2013 oznámili konání lidového hlasování o nezávislosti na podzim roku 2014.

8. DUBEN 2014
Španělští poslanci hlasují o návrhu zákona, vzešlého z katalánského parlamentu, který by umožnil delegovat v souladu s čl. 150.2 Šp. ústavy pravomoci k uspořádání lidového hlasování na katalánskou vládu. Španělský Kongres tento návrh zamítl v poměru 47 hlasů PRO, 299 hlasů PROTI. Katalánská vláda tedy v reakci na toto odmítnutí pokračuje s přípravou lidového hlasování v rámci Katalánského autonomního statutu a opírajíc se o vlastní katalánskou legislativu.

ZÁŘÍ 2014
Měsíc plný událostí. Tradičně 11. září opět velká manifestace, která do centra katalánské metropole podle odhadů barcelonské městské policie přilákala tentokráte až 1 800 000 lidí. Šlo tedy o zdaleka nejmasovější demonstraci ze všech předchozích i následujících, což nám ukazuje stupeň společenské mobilizace a podpory nezávislosti, která dosahovala svého vrcholu právě v letech 2013-2014. 18. září se uskutečnilo referendum o nezávislosti ve Skotsku, kde se místní nacionalisté dokázali s britskou vládou dohodnout na uspořádání závazného referenda. Obyvatelé Skotska nakonec rozhodli o svém setrvání v království, když 55 % z nich hlasovalo proti odtržení od Velké Británie. Jen den poté katalánský parlament schválil zákon (106 hlasů PRO, naopak proti zákonu hlasovali zástupci PP a Ciutadans), jehož prostřednictvím se v listopadu katalánská vláda chystala uspořádat lidové hlasování. Ještě na konci září se však španělská vláda v této záležitosti obrátí na ústavní soud, který okamžitě nařídí platnost zákona pozastavit. Katalánská vláda však i přesto pokračuje s přípravami na hlasování, které má proběhnout 9. listopadu 2014.

9. LISTOPAD 2014
Ačkoliv kvůli zásahu ústavního soudu nemělo lidové hlasování, které se díky pomoci tisíců dobrovolníků uskutečnilo 9. listopadu, žádnou oporu v zákoně, přesto se jednalo o další důležitou manifestaci zastánců nezávislosti, kteří do hlasovacích místností dorazili ve vysokém počtu 2 344 828 osob, z nichž necelých 81 % vyjádřilo přání žít v nezávislém Katalánsku. Dalších 10 % vyjádřilo touhu po novém státním zřízení, ale stále v rámci Španělska. 4,5 % hlasujících pak bylo zásadně proti nezávislosti. Účast v hlasování byla oproti běžným španělským volebním zvyklostem povolena i cizincům žijícím v regionu a osobám starším 16 let. Celkově vzato tedy můžeme hovořit o účasti rovné 37 %, což katalánská politická reprezentace považovala za jasný signál ke snaze hledat další možnosti uskutečnění skutečného, plně legálního a závazného referenda. V únoru a červnu 2015 se k danému lidovému hlasování vyjádří i španělský ústavní soud, který celou akci shledá neústavní. Za strůjce tohoto nepovedeného referenda byli justicí následně označení premiér Artur Mas a ministryně Joana Ortega a Irene Rigau. Všichni byli obviněni z občanské neposlušnosti a zneužití úřední moci.

27. ZÁŘÍ 2015
Po bezvýchodném referendu upadl celý proces do letargie, která byla patrná i celkově nižší účasti na již tradiční manifestaci 11. září, ačkoliv i nadále bylo lze hovořit o milionovém pochodu. Nejdůležitějším datem roku 2015 je však 27. září - den dalších předčasných voleb do katalánského parlamentu. Podle zástupců CiU a ERC měly mít tyto volby tzv. plebiscitární charakter. Jelikož katalánští političtí lídři nenašli žádný reálný způsob, jak španělskou vládu přinutit k dialogu, spoléhali na mobilizaci zastánců nezávislosti k velkému volebnímu triumfu, který zamýšleli vykládat jako náhradu nepovoleného referenda. Jinými slovy, jasné a přesvědčivé vítězství zastánců nezávislosti, kteří dokonce zformovali společnou koalici Junts pel Sí, mělo dát politikům mandát ke krokům nutným k vyhlášení nezávislosti. Poněkud demotivovaní voliči však pro Junts pel Sí nehlasovali v jimi vysněném počtu - výsledkem bylo jen 62 křesel a nutnost vládnout a směřovat k nezávislosti pod taktovkou levicového hnutí CUP, které ve volbách získalo historických 10 mandátů. Výrazný úspěch opět ve zjitřené době zaznamenala prošpanělská strana Ciutadans, která poskočila do role lídra opozice díky 25 mandátům. Samotným volbám jsme se podrobněji věnovali v tomto článku.

10. LEDEN 2016
Povolební jednání Junts pel Sí se stranou CUP nebyla jednoduchá a fungující vláda byla nakonec dohodnuta až na počátku ledna 2016, avšak za cenu osobního ústupku lídra této formace, dosavadního premiéra Artura Mase. Ten učinil onen slavný "krok stranou" a do čela vlády se překvapivě dostal bývalý novinář a starosta Girony, Carles Puigdemont, jemuž pomohla poměrně jasná profilace zastánce nezávislosti. Nově vzniklá katalánská vláda se zároveň zavázala do 18 měsíců učinit vše proto, aby došlo k rozhodnutí o dalším směřování Katalánska.

26. ČERVEN 2016
Španělsko se mezitím zmítá v dlouhém "bezvládí", neboť regulérní celostátní volby v prosinci 2015 nepřinesly jasného vítěze a ani pozdější koaliční jednání nevedla k sestavení vlády. Na španělské politické scéně se naplno objevili dva noví hráči v podobě stran Ciutadans a Podemos. V červnu 2016 se tedy konaly další volby, z nichž doposud vládnoucí PP vzešla s o něco větším počtem křesel než v prosincové volbě, ačkoliv to stále nestačilo na jednobarevnou vládu. Koaliční jednání opět neprobíhala snadno, avšak před strachem z trapnosti, kterou by představovala nutnost uspořádat v průběhu jediného roku již třetí celostátní volby, nakonec došlo k určitému kompromisu a PP v čele s Marianem Rajoyem tedy i nadále vládne Španělskému království. Více o volbách například zde.

17. SRPEN 2017
Teroristické útoky v Barceloně a Cambrils. Následné reakce na politické scéně ukazují několik dní určité semknutosti, v Barceloně je několik dní přítomen i král Felipe VI., nicméně již po několika dnech se útoky svým způsobem stávají součástí španělsko-katalánského konfliktu. Katalánská policie Mossos d'Esquadra i odpovědní ministři katalánské vlády ukazují, že Katalánsko je dostatečně soběstačné a dokáže čelit i čím dál častějším výzvám 21. století jako samostatný stát. Nekomunikace mezi jednotlivými policejními složkami španělského státu se pak stává dalším argumentem zastánců nezávislosti. Sama debata o policii je v tomto kontextu velmi zajímavá, neboť právě Mossos d'Esquadra mohou sehrát důležitou roli v konání jednostranného referenda o nezávislosti, na němž v posledních měsících pracovala katalánská administrativa.

6. a 7. ZÁŘÍ 2017
Katalánský parlament schvaluje ve zrychleném projednávání dva důležité zákony, které jsou definitivním krokem k jednostrannému referendu. Zákon o referendu a Přechodný zákon, jenž by vešel v platnost v případě kladného výsledku referenda, představují definitivní rozchod se španělskými zákony a vytvářejí situaci jasné konfrontace mezi španělskou a katalánskou legislativou. Netřeba dodávat, že ústavní soud s nimi provede rychlý proces, avšak katalánská vláda je odhodlána se těmito zákony řídit - cítí k tomu dostatečnou podporu v rámci mandátu voleb 2015 - a referendum 1. října 2017 uskutečnit. Proces schvalování provází velké divadlo a ne úplně standardní postupy, které zastáncům nezávislosti později v debatě o demokratičnosti celého procesu uškodily. 11. září se koná v pořadí již šestá milionová demonstrace za nezávislost. Následující týden zmobilizuje španělský stát řadu dostupných prostředků, jimiž chce zabránit uskutečnění referenda. Mezi tyto prostředky patří i zastrašování sedmi stovek katalánských starostů, aby ve svých obcích neotevírali hlasovací místnosti. Pozvolna je posilována přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku.

20. ZÁŘÍ 2017
Zásah Guardia Civil na katalánském ministerstvu financí. 14 osob je zadrženo a policisté celý den prohledávají kanceláře ve snaze nalézt vše, co by bylo spojeno s organizací referenda. Tento ranní zásah brzy zmobilizuje tisíce zastánců nezávislosti, kteří se v průběhu dne koncentrují před budovou ministerstva. V pozdních odpoledních a večerních hodinách je počet protestujících odhadován až na 50 000, nicméně jako obvykle vše probíhá bez násilí či výraznějších problémů. Jediný problém koncentrace lidí způsobuje příslušníkům Guardia Civil, kteří nemohou z budovy ven, zatímco jejich dvě vozidla před budovou zůstávají v obklopení demonstrujících. Vozidla se také stanou jedinou obětí vandalismu, a tak policisté musejí po skončení demonstrace domů po svých. Za tuto událost dosud sedí ve vazbě šéfové občanských organizací Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana, Jordi Cuixart a Jordi Sànchez. Po celý následující týden probíhají po Katalánsku nejrůznější zátahy na tiskárny a podobné objekty ve snaze najít hlasovací lístky a urny, které by měly být použity při referendu. 

1. ŘÍJEN 2017
Zatímco katalánská administrativa se snaží všemi dostupnými prostředky uskutečnit jednostranné referendum, španělská strana zase dělá vše, aby jeho konání zabránila, pročež se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož je konání akce neústavní. Španělská policie sice v předchozích dnech zabavila velkou část hlasovacích lístků, ale i ty se z větší části podařilo zajistit. Urny policie nevypátrala, jejich nákup, skladování a logistika byla vedena v naprostém utajení a fakticky coby soukromá iniciativa (více informací v zajímavé knize Operació urnes) - z pokladny katalánské vlády neodešlo na přípravy referenda ani jediné euro, nehledě na to, že katalánské finance v té době již několik týdnů plně ovládala španělská vláda. Ze španělské strany pak došlo i k hackerským útokům, jimž se podařilo na určitou dobu vyřadit z provozu elektronický systém kontroly hlasů. A zbytek už je velmi dobře známá historie, kterou díky kamerám TV3 viděl celý svět... Tvrdý zásah španělské policie proti urnám a hlasovacím lístkům (během něhož příslušníci zranili i necelou tisícovku voličů) byl strategickou chybou ze strany španělské vlády. Snaha demonstrovat sílu dodala zmiňovanému referendu mediální dopad, jehož se politici zastávající myšlenku nezávislosti snažili v dalších týdnech naplno využít. Opět se tak ukázalo, že nejvíce pro zdárné pokračování procesu za nezávislost prozatím udělala právě španělská Lidová strana. Bez tvrdého policejního zásahu by svět velice pravděpodobně nad celým referendem jen mávl rukou a daná akce by vzhledem k problematické účasti a nulovým garancím skončila jako hlasování z listopadu 2014.

27. ŘÍJEN 2017
Po celý měsíc dokázalo být Katalánsko v hledáčku světových médií, zatímco si katalánská a španělská vláda hrály na kočku s myší. 10. října katalánský premiér Carles Puigdemont takřka vyhlásil nezávislost, avšak vzápětí oznámil odklad účinnosti této. 16. října pozvolná represe španělského státu pokračuje uvězněním Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta kvůli dění z 20. září. Obě strany se však nehodlají posunout ani o píď a i přes nesporná zákulisní vyjednávání nakonec všechny pokusy o smír krachují a 27. října je po hlasování v katalánském parlamentu formálně vyhlášena Katalánská republika (TV3), kterou však dosud žádný jiný suverénní stát světa neuznal. Avšak již předem bylo jasné, že katalánská vláda není v dané situaci naprosto schopna uvést tuto republiku v praxi. Dva roky příprav trestuhodně zanedbaly zejména mezinárodní politiku a hrubě podcenily španělskou reakci. Španělská vláda na vyhlášení nezávislosti odpověděla aplikací čl. 155 Španělské ústavy, jenž jim v diskutabilním právním výkladu umožnil rozpustit katalánský parlament a odvolat katalánskou vládu. Mariano Rajoy se taktéž rozhodl uspořádat v regionu předčasné volby, překvapivě ještě v průběhu roku 2017. Ihned poté se rozjela i soudní mašinérie, která donutila polovinu katalánské vlády odejít do bruselského exilu a druhou polovinu poslala do vazby kvůli obvinění ze vzpoury a několika dalších trestných činů, za něž jim může hrozit až 25letý trest.

21. PROSINEC 2017
Předčasné volby do regionálního parlamentu jsou důležitým předělem v současném španělsko-katalánském konfliktu. Staly se definitivní tečkou za celou jednou fází boje za katalánskou nezávislost, zároveň se staly začátkem přenosu tohoto boje do mezinárodního prostoru. Volby spolu s následnými soudními procesy totiž dokázaly celý proces internacionalizovat jako nic předtím. Co se týče voleb samotných, vítězem se dle získaných křesel stala strana Ciutadans (36 mandátů), avšak většinu ve sněmovně si udrželi zastánci nezávislosti (JxC 34 křesel, ERC 32 křesel, CUP 4 křesla). Více o předčasných regionálních volbách zde.

23. BŘEZEN 2018
Formalizace soudní ofenzivy. Z trestných činů vzpoury, zpronevěry a neuposlechnutí je obviněno celkem 25 katalánských politických lídrů. Devět z nich je ve vazbě, sedm v exilu. Rozhodnutí soudce Llareny však jen dodává čím dál větší mezinárodní rozměr celému konfliktu. Fakt, že ve Španělsku jsou političtí vězni, získává celosvětově zastáncům katalánské nezávislosti stále mnohem víc pozornosti a náklonnosti. Ještě větší podíl na tom má o dva dny později (25. března 2018) zatčení premiéra Puigdemonta v Německu, neboť soudce Llarena předtím znovuaktivoval eurozatykač. Slepá touha se pomstít nyní začíná hrát v neprospěch Španělska na mezinárodní scéně. Evropa začíná chápat, že v celém konfliktu měla zaujmout docela jiné stanovisko. Na druhou stranu soudní oplétačky spolu s doposud nezahojenými ranami mezi samotnými zastánci nezávislosti vedou k tomu, že ani tři měsíce po volbách nemá Katalánsko vládu a tím pádem ani autonomii, neboť většina regionu je řízena pomocí článku 155 španělské ústavy.

27. DUBEN 2018
Dalším úspěchem zastánců nezávislosti na mezinárodním poli bylo rozhodnutí německého soudu nevydat Puigdemonta do Španělska kvůli trestnému činu vzpoury (5. dubna). Všem kromě španělské vlády a justice je jasné, že uvěznění katalánských politiků je pouze dílem pomsty a že fakticky politiky nelze odsoudit za žádné z obvinění. Na druhou stranu se zejména v posledních měsících ukazuje, že ve Španělsku je možné všechno. Za urážlivé texty jsou na několik let do vězení odsuzováni rapeři, barová rvačka s příslušníky Guardia Civil je kvalifikována jako terorismus a mladíkům v potyčce zapojeným hrozí až 60letý trest, zatímco pokud se příslušník Guardia Civil účastní skupinového znásilnění, hrozí mu nižší trest, než je obvyklé. Zatímco ještě na konci roku 2017 španělskému soudnictví nevěřily zejména zastánci katalánské nezávislosti, nyní se zdá, že i lidé z ostatních částí Španělska začínají pochybovat o míře demokracie ve své vlastní zemi. Katalánsko ještě stále nemá vládu a reálně mu hrozí opakování voleb, nicméně o celém konfliktu se nyní živě diskutuje v celé Evropě a při alespoň lehce idealistickém pohledu se možná schyluje k nějaké větší změně na španělské politické scéně. 

2. ČERVEN 2018

A ke změně skutečně došlo. Kromě katalánského konfliktu byla hlavní rozbuškou neúnosnost korupčního prostředí PP. Španělským premiérem se tak i díky podpoře katalánských stran stal Pedro Sánchez (PSOE). Od Sáncheze se očekává trochu vstřícnější postoj ke Katalánsku, je však vysoce pravděpodobné, že v ničem zásadním nový španělský premiér neustoupí. První měsíce jeho vlády provázejí spíše gesta než skutečné činy. V červenci 2018 dochází alespoň k formálnímu setkání Sáncheze s novým katalánským premiérem Quimem Torrou, jenž v květnu 2018 nahradil exilového premiéra Puigdemonta.

PROSINEC 2018

Španělská ústava slaví 40 let. Část katalánských politických lídrů je už více než rok ve vazbě, někteří z nich oznamují začátek protestní hladovky. Na počátku roku 2019 by měli být souzeni před španělským nejvyšším soudem (Tribunal Supremo). Ve Španělsku pokračuje vláda Pedra Sáncheze, avšak vzhledem k absenci větších gest směrem ke Katalánsku jeho vláda prakticky nefunguje, neboť se mu nedostává klíčové podpory katalánských regionálních stran. Katalánská karta však platí na některé španělské voliče. V regionálních volbách v Andalusii se do místního regionálního parlamentu poprvé dostává ultrapravicová strana VOX, která svou kampaň a mediální známost postavila právě na případu katalánských politických vězňů.

Katalánští političtí lídři v katalánské věznici Lledoners (Foto: Diari ARA)

12. ÚNOR 2019
Začíná dlouho očekávaný a ostře sledovaný proces s obžalovanými katalánskými politiky a aktivisty. V následujících měsících se z něj stává oblíbená mediální show. Jednání ze soudní síně je přenášeno živě. Katalánci tak po dlouhých měsících mohou opět spatřit své politické lídry. Kromě nich před soudem vypovídá celá plejáda tehdejších španělských politiků v čele s expremiérem Rajoyem. K nejemotivnějším částem procesu patří výslechy lidí hlasujících v referendu 1. října 2017 a policistů, kteří proti nim v daný den zasahovali. Až z rozsudku se zpětně dozvídáme, že většinu těchto svědectví tribunál stejně nebral příliš v potaz. Soudní proces provázela řada neregulérností, zejména ke konci slyšení nebyla respektována základní lidská práva v podobě možnosti účastnit se zasedání v parlamentech, kam byli někteří z vězněných politiků opět demokraticky zvoleni. Televizní seance skončila v polovině června. Léto tribunál strávil debatou nad finálním rozsudkem, který však byl již podle mnohých dopředu jasně zadán a napsán. Na nejdůležitější výpovědi v celém procesu se můžete podívat kupříkladu zde.

JARO 2019
Supervolební jaro nachystali Španělům nejen jejich vlastní politici ale i neúprosný kalendář pravidelných konání v podobě evropských a komunálních voleb. V těch opět určitou hegemonii potvrdily strany hájící katalánskou nezávislost, ačkoliv nejvíce se po těchto volbách hovořilo zejména o dvou aspektech. V komunálních volbách trochu překvapilo konečné sestavení koalice v čele se staronovou starostkou Adou Colau, která katalánskou metropoli v minulých letech nevedla zrovna ukázkově. Její spojenectví s PSC však městu zatím prospívá, neboť starostka jen přihlíží, jak se v některých ohledech její radnice chová diametrálně jinak, než jak zaznělo v jejich předvolebních slibech. Klíčové jsou výsledky voleb do evropského parlamentu, kam jsou zvoleni Carles Puigdemont i Oriol Junqueras. Oběma sice španělská Centrální volební komise znemožní přebrat si poslanecká akta, nicméně celá věc je postoupena na vyšší úroveň evropských soudů, které by na podzim roku 2019 měly rozhodnout mimo jiné i o tom, jestli se na oba europoslance bude vztahovat poslanecká imunita. Na konci dubna 2019 ve Španělsku proběhly taktéž předčasné parlamentní volby, nicméně prozatímní konec klasického španělského bipartidismu znamenal jen měsíce neplodných hádek a rostoucí popularitu dočasného premiéra Sáncheze. Španělští politici si tak oblíbili předvolební kampaně, že 10. listopadu si nakonec vystřihnou další předčasné volby...

14. ŘÍJEN 2019
Další z mnoha přelomových dnů. Španělský nejvyšší soud (Tribunal Supremo) vyhlašuje rozsudek nad uvězněnými katalánskými politiky a aktivisty. Někteří z nich jsou ve vazbě již celé dva roky. Tvrdé tresty v rozmezí 9 až 13 let pro devět obžalovaných je další ranou ze španělské strany. Je to již zaběhlá praxe uplynulých let. Vždy, když na katalánské straně zeslábne odhodlání a zastánci nezávislosti se kvůli partajním hrátkám rozhádají mezi sebou, španělská reakce v separatistickém táboře rychle nastolí jednotu. Velmi tvrdé tresty mohou znamenat masivní demonstrace, možná i významné stávky. Na druhou stranu, pokud se zastánci nezávislosti neozvou nyní, celý konflikt pravděpodobně nakonec vyšumí a pro celou jednu generaci se touha po nezávislosti opět stane jen nesplněným snem...

28. ZÁŘÍ 2020

V roce 2020 nejen katalánskou a španělskou společnost paralyzovala koronavirová pandemie. Politikové z obou stran tak museli řešit jiné starosti, nicméně i tak měl celý španělsko-katalánský konflikt určitý vývoj. Uprchlí politikové Carles Puigdemont, Toni Comín a Clara Ponsatí byli nakonec po soudním sporu uznáni za europoslance, nyní tedy působí v Evropském parlamentu, jenž jim dává možnost celý konflikt lépe přenést do nejvyšších pater evropské politiky. Zároveň jim toto místo zajišťuje imunitu vůči španělským eurozatykačům, ačkoliv poté, co bylo 7. ledna 2021 potvrzeno nevydání dalšího z uprchlých politiků, Lluíse Puige, belgickými soudy, se dá očekávat, že i kdyby trojice politiků přišla o imunitu, belgická justice by je s vysokou pravděpodobností do Španělska stejně nevydala. 28. září 2020 byl nejvyšším španělským soudem potvrzen i trest 18 měsíců nemožnosti vykonávat veřejné funkce katalánskému premiérovi Quimu Torrovi, takže na přelomu let 2020 a 2021 se katalánská vláda ocitla bez svého předsedy a v tak trochu agonickém čekání na nové regionální parlamentní volby, které jsou prozatím naplánovány na 14. únor 2021. 

JARO 2021

Po krapet agonických měsících, kdy byla ve středu pozornosti médií zejména koronavirová krize, došlo opět k drobným posunům i v otázce katalánsko-španělského konfliktu. 14. února 2021 skutečně došlo k předčasným regionálním volbám, po nichž následovalo více než tříměsíční tuhé vyjednávání mezi ERC a JxC. Výsledkem je spíše technická vláda složená novým katalánským premiérem Perem Aragonèsem, avšak je velká otázka, jak dlouho tato vláda vydrží, neboť vzájemná nedůvěra mezi oběma členy vítězné koalice je neustále velmi silná. Souběžně se vznikem nové katalánské vlády pokračují debaty o možném omilostnění politických vězňů, přičemž jejich soudní kauza se pozvolna přesouvá k evropským soudům. Tam katalánští politici možná časem vyhrají, nicméně je jasné, že vzhledem k současným časovým dispozicím si i tak minimálně polovinu svých trestů ve věznici skutečně odkroutí.

22. ČERVEN 2021
Španělský premiér Pedro Sánchez uděluje milost devíti odsouzeným katalánským politikům a aktivistům. Marketingově se toto rozhodnutí jeví jako velký ústupek Madridu, ale fakticky jde jen o nákup důvěry ERC. Udělení milosti není systémovým řešením, do země se stále nemohou vrátit lidé z exilu, soudní procesy s dalšími úředníky i nadále pokračují. Na španělské straně tedy není žádný náznak většího jednání. Katalánská strana alespoň navenek hájí nutnost uspořádání nového referenda ještě v tomto volebním období, v nitru se však velká většina katalánských politiků připravuje na start vyjednávání o novém autonomním statutu. Takové řešení se zdá být jediným kompromisem, k němuž by obě strany mohly v následujících měsících či letech dojít, španělská vláda si tím koupí další drahocenný čas, ve které nepůjde opět o nic jiného než o udržení statutu quo.

Jan Schejbal

Katalánsky psaná literatura má mnohasetletou historii, přesto jí však, možná i kvůli neexistenci samostatného katalánského státu, není věnována stejná pozornost jako ostatním západním literaturám. My máme to štěstí, že se v druhé polovině 20. století našel člověk, který tuto pro nás trochu exotickou literaturu dokázal zprostředkovat českým čtenářům. Česká katalanistika mu vděčí za mnohé a její nová generace z jeho práce bude nepochybně těžit ještě celé dekády. Ve věku 78 let v neděli 20. června 2021 zemřel letitý redaktor Odeonu a překladatel ze španělštiny a katalánštiny Jan Schejbal.

Překladatel Jan Schejbal (1942-2021) (Foto: ČRo Vltava)

Nejvýznamnější český katalanista Jan Schejbal (1942-2021) se narodil v Jičíně do rodiny krejčího. Jeho otec byl velmi sečtělý člověk ovládající několik jazyků, není proto překvapením, že i jeho potomka do svých spárů brzy pohltila láska k literatuře. Již v raném mládí se jako samouk naučil španělsky, kombinaci španělština-výtvarná výchova ostatně vystudoval i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1961-1966), kde se též prostřednictvím jedné z tamních vyučujících, Diany Moix-Tvrdé, poprvé trochu důkladněji seznámil s katalánštinou. Podobně jako v případě španělštiny však i za svou znalost katalánštiny vděčil zejména píli samouka. Po absolvování výměnného pobytu na Kubě a dokončení studií působil v letech 1966-1974 jako pracovník odboru zahraničních styků na ministerstvu kultury, kde se roku 1969 seznámil s tehdejším šéfredaktorem státního nakladatelství Odeon, jemuž se zrovna překladatel katalánštiny hodil do edičního plánu. Schejbal s nakladatelstvím spolupracoval nejprve jako externista (časopis Světová literatura), od roku 1974 už nastálo jako redaktor.

Faktem je, že Schejbal byl koncem 60. let 20. stol. u nás prakticky jediným katalanistou. Všichni ostatní (Vladimír Hvížďala, Miloslav Pluhař) utekli do zahraničí. Díky své výjimečnosti tak brzy navázal řadu kontaktů s katalánskou kulturní scénou a tím si zajistil i neustálý přísun katalánsky psané literatury, z níž následně mohl vybírat. Během dvaceti let své spolupráce s Odeonem seznámil české publikum s několika významnými díly katalánské literatury (viz seznam na konci článku). Příchod sametové revoluce však velkou část Schejbalových plánů zhatil. Překladatel chtěl i nadále publikovat nejvýznamnější díla katalánské literatury, nicméně po krachu státního nakladatelství se ukázalo, že nová, ryze komerční nakladatelství neměla po revoluci o katalánsky psanou literaturu pražádný zájem. Většinu devadesátých let tak Schejbal strávil prací překladatele v soukromém sektoru a ze světa překladové literatury se na nějakou dobu stáhl. Alespoň částečně si to ale vykompenzoval spoluprací s lektorátem katalánštiny na Karlově univerzitě, kde působil až do nedávna. Přispět svými znalostmi mohl i při aktualizaci knihy Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska (Libri, 1999), neboť byl pro tuto publikaci požádán o souhrn katalánsky psané literatury.

Díky těmto zkušenostem se nakonec vrátil i k literárnímu překladu. Z andorrských autorů ho nesmírně zaujal Antoni Morell, jehož novely Boris I., král andorrský a Protivný sníh vydal v letech 2000 a 2005 v nakladatelství Argo. V posledních letech se delší dobu věnoval monumentálnímu překladu podobně monumentálního románu Jaume Cabrého Přiznávám, že... (Dybbuk, 2015), ačkoliv ten na rozdíl od německého trhu na tom českém komerčně zcela propadl. Jeho posledním velkým projektem byla tvorba vůbec prvního velkého česko-katalánského a katalánsko-českého slovníku. Jak sám prozradil hned v několika rozhovorech, práci na onom slovníku započal prakticky již na začátku své překladatelské dráhy, avšak dát dohromady desítky tisíc výrazů a jejich ekvivalentů je nepochybně práce na celý život. V době Schejbalovy smrti byl slovník podle všeho již před dokončením, věřme tedy, že jeho největší odkaz dalším generacím české katalanistiky vyjde co nejdříve. Kromě slovníku měl Jan Schejbal v šuplíku i několik dalších překladů z katalánsky psané literatury (povídkový soubor Pere Calderse, básně Ausiàse Marcha, román Rozbité zrcadlo Mercè Rodoredové či středověký román neznámého autora Curial a Güelfa). Doufejme, že i pro některý z těchto projektů se v budoucnu nějaké to české nakladatelství nadchne. Více o největším českém katalanistovi se můžete dočíst například v pořadu ČRo Vltava, v rozhovoru pro katalánské číslo časopisu PLAV, v odborné studii Schejbalova žáka a následníka Michala Brabce, nebo v rozhovoru s Antonim Ferrandem pro katalánskou kulturní revue Núvol.

Publikované knižní překlady z katalánštiny:

• CABRÉ, Jaume. Přiznávám, že... [Jo confesso]. Praha: Dybbuk, 2015.
• CALDERS, Pere. Zde odpočívá Nevares [Aquí descansa Nevares]. Součást sbírky "Pět katalánských novel". Praha: Odeon, 1988.
• CATALÀ, Víctor. Samota [Solitud]. Praha: Odeon, 1987.
• DALMAU, Antoni. Země zapomnění [Terra d'oblit]. Praha: Mladá fronta, 2001.
• ESPRIU, Salvador. Zachráněná slova [Paraules salvades]. Praha: Odeon, 1980.
• ESPRIU, Salvador. Laia [Laia]. Součást sbírky "Pět katalánských novel". Praha: Odeon, 1988.
• MONZÓ, Quim. Průšvih na druhou [La magnitud de la tragèdia]. Praha: Faun, 2006.
• MORELL, Antoni. Boris I., král andorrský [Boris I, rei d'Andorra]. Praha: Argo, 2000.
• MORELL, Antoni. Protivný sníh [La neu adversa]. Praha: Argo, 2005.
• ORS, Eugeni d'. Ztepilá [La ben plantada]. Praha: Odeon, 1982.
• PEDROLO, Manuel de. Okna se otvírají do noci [Les finestres s'obren de nit]. Součást sbírky "Pět katalánských novel". Praha: Odeon, 1988.
• RIERA, Miquel Àngel. Až nastane ticho [L'endemà de mai]. Praha: Odeon, 1983.
• REIRA, Miquel Àngel. Andreu Milà [Andreu Milà]. Součást sbírky "Pět katalánských novel". Praha: Odeon, 1988.
• RODOREDA, Mercè. Diamantové náměstí [La plaça del Diamant]. Praha: Odeon, 1973.
• RODOREDA, Mercè. Aloma [Aloma]. Součást sbírky "Pět katalánských novel". Praha: Odeon, 1988.
• Verše lásky a loučení [výbor katalánské milostné poezie ze 14. a 15. stol.]. Praha: Odeon, 1976.

Josep Lluís Trapero

O katalánské autonomní policii (Mossos d'Esquadra) jsme tu již před časem psali. Sbor čítá přes 17 000 příslušníků a závisí na katalánském ministerstvu vnitra. Fakticky je tak za tento policejní sbor politicky zodpovědný katalánský ministr vnitra (od května 2021 Joan Ignasi Elena), přičemž funkci skutečného ředitele Mossos d'Esquadra, tedy něco jako funkce policejního prezidenta v ČR, zastává obvykle nějaký další politik či odborník jmenovaný katalánskou vládou (od října 2019 Pere Ferrer). Avšak nositelem skutečné praktické odpovědnosti za práci a fungování Mossos má obvykle tzv. vrchní komisař (comissari en cap), případně major, pokud je tato hodnost obsazena. Od roku 2008, kdy byla tato funkce oficiálně zřízena, ji zastávalo několik mužů, avšak jeden mezi nimi silně vyčnívá. 

Josep Lluís Trapero (Foto: www.lasexta.com)

Josep Lluís Trapero Álvarez (*1965) má španělské kořeny, ale narodil se v katalánském městě Badalona jako nejstarší ze tří dětí. Vyrůstal v lehce depresivní čtvrti Singuerlín v sousední Santa Coloma de Gramenet. Nutno dodat, že Traperovým dětským snem rozhodně nebyla práce u policie. Původně se chtěl stát biologem a láska ke zvířatům ho vlastně nikdy neopustila. Těsně před prahem dospělosti ho však jeden starší policista přesvědčil, že práce v bezpečnostních složkách je fajn. A tak se Trapero roku 1989 přihlásil na policejní školu v Mollet del Vallès, aby se o rok později stal novým příslušníkem Mossos d'Esquadra. Nutno dodat, že tehdy se tento katalánský policejní sbor teprve formoval. Měl jen něco přes tisícovku členů a operoval jen na části katalánského území. Jako řadový policista tedy vyzkoušel několik štací. Nejprve v Gironě, později v aranské metropoli Vielha, určitý čas byl též součástí zásahového týmu ve věznici Quatre Camins. 

Po návratu do oblasti Girony vstoupil do týmu vyšetřovatelů vážnějších zločinů. V souvislosti s tím si usilovně doplňoval vzdělání. Dálkově vystudoval práva (Universitat Oberta de Catalunya), později prošel i několika dalšími vzdělávacími programy, mimo jiné i na akademii americké FBI. V rámci tzv. kriminálky postupoval výš a výše, stal se nejprve oblastním ředitelem, v roce 2012 potom dokonce šéfvyšetřovatelem pro celé Katalánsko. V té době jeho hvězda stoupala strmě vzhůru. I díky přímluvě tehdejšího šéfa katalánské policie Manela Prata byl Trapero roku 2013 jmenován faktickým šéfem policistů (comissari en cap). Nutno dodat, že přitom přeskočil i několik služebně starších kolegů, což mu uvnitř sboru nadělalo i pár nepřátel. Nicméně na své pozici se držel statečně a i díky dobrým vztahům s následujícím policejním prezidentem Albertem Batllem byl začátkem roku 2017 povýšen do hodnosti majora. Hodí se připomenout, že v rámci katalánské policie jde o nejvyšší možnou hodnost a po odchodu Joana Unió v roce 2007 nebyl v řadách Mossos žádný major. V těchto vysokých pozicích se jeho pracovní náplní stalo například zintenzivnění kontaktů katalánské policie s mezinárodními policejními orgány či rozkrývání některých korupčních kauz, například i u šéfů španělské Policía Nacional. Tehdy získal mnoho nepřátel i na španělské straně barikády.

Vrchol kariéry mu zároveň přichystal řadu obtížných výzev. Již od počátku roku 2017 se snažil zlepšit obraz Mossos d'Esquadra u katalánské veřejnosti. Paradoxně mu v tom pomohlo i dění v srpnu 2017, kdy se po islamistických atentátech katalánská policie stala symbolem rychlé reakce. Brzy zneškodnění teroristé i skvělá a otevřená komunikace směrem na venek udělala z Trapera doslova přes noc národního hrdinu. Velice těžkou pozici však měl jen o měsíc později, kdy začala houstnout atmosféra kolem katalánského referenda o nezávislosti. Ačkoliv katalánská policie spolupracovala na zavírání volebních místností a měla dokonce i plán na zatčení katalánské vlády v případě, že by k tomu dostala od soudů příkaz, Trapero právě coby viditelná osobnost tlak ze strany španělské vlády a justice odnesl jako první a byl snad i prvním katalánským úředníkem, jenž byl odvolán po aplikaci článku 155 španělské ústavy. Vedení Mossos převzal jeho letitý souputník, přítel a pravá ruka ve vedení sboru Ferran López.

Následně byl Trapero španělskou justicí vláčen po soudech (podobně jako členové vlády obviněn ze vzpoury, vyšetřován na svobodě, dál pracoval jako major, ačkoliv bez vůdčí funkce), aby byl na podzim 2020 očištěn. Prakticky ihned poté mu byl nabídnut návrat na původní pozici - od listopadu 2020 je tedy opět v čele Mossos d'Esquadra (ve funkci mezitím Ferrana Lópeze vystřídali ještě Miquel Esquius a Eduard Sallent). Jeho odvolání v roce 2017 přitom bylo ryze politickou záležitostí. Kromě nepřátel ve vysokých patrech španělské policie měl Trapero problém i se svými letními pobyty v městečku Cadaqués, kde se pravidelně potkával např. s tehdejším katalánským premiérem Puigdemontem. Španělská strana tedy Trapera podezírala z loajality ke katalánské vládě, ačkoliv později vyšlo jasně najevo, že Trapero je člověk značně apolitický a rozhodně nepatří mezi zastánce nezávislého Katalánska. Kromě výše zmíněného se hodí doplnit, že ačkoliv se jeho služební číslo (1899) shoduje s rokem založení FC Barcelona, fotbalu Trapero příliš neholduje. Naopak velice rád vaří, známý je též jeho uzavřený charakter a přímo buldočí vůle, o čemž svědčí i fakt, že před několika lety sám od sebe přestal po několika dekádách návyku kouřit. Major Trapero měl nepochybně svou silnou vizi katalánského policejního sboru. Jenže se změnou politické garnitury (přechod katalánského ministerstva vnitra z JxC na ERC) přišla i snaha ho jeho funkce v čele katalánské policie zbavit. To se nakonec podařilo v prosinci 2021. Titul majora Traperovi náleží i nadále, novým vrchním komisařem byl jmenován Josep Maria Estela.

Passeig de Sant Joan: Druhá nejlepší ulice světa

Známý mezinárodní časopis Time Out, jenž svým čtenářům poskytuje kulturní tipy ve více než 300 městech v takřka šesti desítkách zemí, vyhlásil nedávno anketu o nejvíce cool/trendy ulici světa. Konečný výběr obsahuje třicítku z nich a své zástupce v něm má kupříkladu Los Angeles (Sunset Boulevard), Lisabon (Rua Rodrigues de Faria), Miami (Calle Ocho) nebo Mexico City (Paseo de la Reforma). Na solidním 11. místě najdeme i českého zástupce - Křižíkovu ulici v pražském Karlíně. Prvenství patří Smith Street v australském Melbourne, která jen těsně porazila oblíbené barcelonské zákoutí, ulici Passeig de Sant Joan. A o jediném katalánském zástupci ve zmiňovaném žebříčku si něco málo povíme v následujícím článku. Třicítku nejvíce cool ulic světa podle magazínu Time Out najdete zde.

Pohled na zrekonstruovanou třídu Passeig de Sant Joan v Barceloně (Foto: www.breinco.com)

Zmiňované ankety se zúčastnilo celkem 27 000 hlasujících vybraných zejména napříč městy, v nichž magazín vychází. V samotné Barceloně nakonec z prvního kola hlasování vzešlo pět finalistů. Kromě Passeig de Sant Joan se oblibě hlasujících těší i carrer d'Enric Granados, Passeig de Gràcia, Rambla de Catalunya a samozřejmě i mezinárodně slavná La Rambla. Vítěze z této pětice nakonec zvolila barcelonská redakce Time Outu, podle níž je Passeig de Sant Joan výjimečná zejména coby křižovatka cest, která se součástí hned čtyř barcelonských čtvrtí a de facto půlí město na severní a jižní část. Mezi další významné plusy patří její šířka a výborné uzpůsobení pěším nebo přítomnost bohaté gastronomické scény zahrnující žhavé novinky i prověřené klasiky. Nachází se tu mnoho zajímavých budov a institucí, zároveň tu nakoupíte prakticky vše, což tuto ulici odlišuje například od nejdražších barcelonských adres jako Passeig de Gràcia či Portal de l'Àngel, jimž aktuálně zcela dominují luxusní i běžné butiky. Rozmanitost této široké třídě ostatně dodává i provizorně sem přemístěný Mercat de l'Abaceria, jenž čeká na rekonstrukci svého původního umístění v Gràcii.

Mezi nejkrásnější ulice Barcelony se Passeig de Sant Joan nepochybně zařadila až po rozsáhlé rekonstrukci z let 2010-2014, při které doznala zejména spodní část třídy (od Plaça de Mossèn Jacint Verdaguer po Arc de Triomf) velké proměny. Výrazně se tu zredukovalo místo pro auta a chodníky byly rozšířeny na 17 metrů po každé straně bulváru. Zejména úprava tohoto chodníkového prostoru dnes představuje inspiraci pro další města a nadchla i českého architekta Adama Gebriana, který si všímá rozdělení na dvě odlišné části tohoto prostoru. První představuje šest metrů široký klasický chodník, druhá, 11 metrů široká část nacházející se blíže silnici nadchne různorodostí stromů, designovými dřevěnými lavicemi a nápaditě řešeným povrchem představujícím kombinaci klasické kamenné dlažby a travnatých pruhů (viz foto). Celý chodník tak dostal zcela nový rozměr a ve městě, které má jednu z největších hustot obyvatelstva v Evropě, vytvořil relativně zelenou oázu klidu. Za projektem stojí architektky Lola Domènech a Teresa Galí.

Passeig de Sant Joan začíná u Triumfálního oblouku (Arc de Triomf), odkud pozvolna stoupá směrem na západ. Jde o jednu z mála ulic Eixamplu, jimž se jeho autor Ildefons Cerdà musel ve svých plánech přizpůsobit, protože tu již existovala. Měří přibližně dva kilometry a dala by se rozdělit do tří úseků. První z nich vede od již zmiňovaného Triumfálního oblouku po náměstí Plaça de Tetuan. Právě v této části ulice najdeme dokonalý příklad odlišnosti s paralelním bulvárem Passeig de Gràcia, kde sídlí všechny luxusní značky světa. Tady se naopak nachází tzv. triangle friki, neboli oblast obchůdků zabývající se nejrůznějšími subkulturami. Na několika málo krocích tu natrefíte na celou řadu malých knihkupectví specializovaných na komiksy, manga a fantasy literaturu (Norma Còmics, Freaks či Gigamesh), které doplňují obchůdky zaměřené na cosplay a řadu dalších trendů pocházejících z Japonska a okolí (Chunichi, Kaburi). V čísle 26 se pro změnu můžete pokochat jedním ze symbolů západní kultury, totiž zmenšenou replikou slavné Sochy svobody, jež je součástí interiéru Biblioteca Pública Arús, veřejné knihovny a jednoho z nejdůležitějších center svobodného zednářství v Katalánsku. Celý úsek je plný čínských restaurací, ačkoliv pokud je libo i něco středomořského, navštivte bistro Secrets del Mediterrani.

Pohlednice z počátku 20. století. Na snímku je kostel Sant Francesc de Sales (Foto: www.historiadebarcelona.org)

Samotné náměstí Plaça de Tetuan má své zastánce i odpůrce. Tento obrovský kruhový objezd tvoří křižovatku s rušnou dopravní tepnou Gran Via de les Corts Catalanes. Název se vztahuje k bitvě o stejnojmenné marocké město v roce 1860. Španělské vojsko tehdy i díky pomoci katalánské divize město Maroku uzmulo, ačkoliv ne na dlouho. Kromě pár stromů a dětského hřiště tu najdete i zajímavě řešenou městskou kašnu (Font de la Sardana) od Frederica Marèse a také velkolepě pojaté sousoší Monument al Doctor Robert věnované jednomu z dávných barcelonských starostů. Tento monument byl dlouhá léta umístěn na Plaça de la Universitat, během frankismu strávit dlouhý čas v městském depozitáři a na současném místě je od roku 1985. Pod náměstím se nachází stejnojmenná stanice metra (L2). Druhý úsek Passeig de Sant Joan vede odsud opět mírně do kopce až po další náměstí/kruhový objezd Plaça de Mossèn Jacint Verdaguer. Nepřehlédnutelnou dominantou tohoto úseku je klášterní komplex Sant Francesc de Sales z konce 19. století. Klášter přestal fungovat během španělské občanské války a brzy po jejím konci se proměnil v základní a střední školu pod patronátem řádu maristů. Dominantou celého komplexu však i nadále zůstává krásný kostel, na jehož stavbě se dle některých odborníků jako pomocník mohl podílet i samotný Antoni Gaudí. Tato část ulice už má běžnější barcelonský profil, objevují se tu menší řetězcové podniky jako 100 Montaditos nebo Timesburg.

Plaça de Mossèn Jacint Verdaguer je zasvěcena jednomu z nejslavnějších katalánských básníků. Ten má uprostřed této rušné křižovatky hned tří dopravních tepen (carrer Mallorca, Passeig de Sant Joan a Avinguda Diagonal) výrazný monument. Na vrcholku dvacet metrů vysokého sloupu z kamene z Montjuïku pak trůní bronzová socha tohoto poety ztvárněná katalánským sochařem Joanem Borrellem. Poslední a nejzápadnější část našeho bulváru je pak odlišná od jeho zbytku. Tento úsek, končící střetem s ulicí Travessera de Gràcia, nabízí ještě méně prostoru pro auta, která tu jezdí pouze po stranách, zatímco široký prostředek ulice je tvořen příjemnou alejí s dětskými hřišti a spoustou laviček. V čísle 108 nedaleko Verdaguerova monumentu se nachází jedna z perel katalánského modernismu - Palau Macaya. Tento nádherný palác byl postaven roku 1901 dle návrhu slavného místního architekta Josepa Puig i Cadafalcha. Budova funguje jako kulturní instituce a občas se v jejím interiéru pořádají výstavy. Těm, kdo by tento zajímavý dům rádi viděli i z druhé strany, doporučujeme návštěvu parku ve vnitrobloku (Jardins d'Agustí Centelles).

Poslední zajímavou pamětihodností na Passeig de Sant Joan je zdobná kašna Font d'Hèrcules na křižovatce s carrer de Còrsega. Tato neoklasicistní fontána byla slavnostně inaugurována v roce 1802, a jde tak o nejstarší dosud fungující kašnu v celém městě. Na svém současném místě je již od roku 1929. V roce 2020 se dočkala prozatím poslední významné restaurace. Při troše štěstí ji můžete obdivovat z nedaleké terásky legendárního Baru Oller, jenž patří k místní klasice. I v tomto úseku pak narazíte na gastronomii z celého světa. Vedle čínské, argentinské a katalánské kuchyně si tu můžete nakoupit i nějaký ten ruský pamlsek. Relativně nedaleko odsud se ostatně nachází i slavná Gaudího Sagrada Família a v její blízkosti další místa spojená se slovanskou gastronomií (polský obchod Krakoviak, československý bar Pivobar). V čísle 152 se nachází jeden z řetězců s levnými knihami Re-Read. Od konce našeho bulváru už je to jen krok do útulné a svébytné čtvrti Vila de Gràcia.

10 nejstarších barcelonských cukráren

Jednou z největších radostí barcelonských ulic jsou místní cukrárny (pastisseria), které v některých případech fungují také jako stylové kavárny. Nutno dodat, že cukráren je v Barceloně požehnaně a neexistuje všeobecná shoda na té nejlepší. Pro spoustu lidí to bude právě ta, kterou mají na rohu, pro jiné to budou fancy obchůdky v turistických zónách, další zase vsadí na žebříčky vycházející každoročně ve volnočasových magazínech či gourmet přílohách předních katalánských deníků. Mnohem lépe se nám tedy bude tvořit seznam těch nejstarších a nejtradičnějších cukráren v ulicích katalánské metropole. Na následujících řádcích vám jich nabídneme hned deset a vězte, že drtivá většina z nich už za sebou má více než stoletou historii!

Interiér Pastisseria Mauri na carrer de Provença (Foto: www.pasteleriasmauri.com)

PASTISSERIA LA ESTRELLA (1825)
Vůbec nejstarší dosud otevřená barcelonská cukrárna už má za sebou ne jedno, nýbrž brzy už dvě století. Najdete ji na adrese carrer Nou de la Rambla 32, nedaleko od Gaudího slavné stavby Palau Güell. Místní kronikáři ostatně tvrdí, že i na úpravě fasády domu, v němž sídlí Pastisseria La Estrella, se kdysi podílel sám Gaudí. Cukrárnu tu roku založili roku 1825 a dnes už se ani přesně neví, kdo byl prvním místním cukrářem. Fascinující ovšem je, že v zázemí podniku se nachází historická cukrářská dílna s pecí, která je tu dost dobře od samého začátku. Nenechte se zmýlit velkým nápisem PUJOL nad vchodovými dveřmi, ten odkazuje na rodinu, jež podnik vlastnila v letech 1927-2015. Od zmiňovaného roku cukrárna patří Montserrat Martínezové. Současná podoba lokálu vychází z celkové rekonstrukce provedené v 50. letech 20. století, ze stejné doby pochází i charakteristický mramorový obklad výlohy. Pastisseria La Estrella nabízí typický sortiment tradičních katalánských cukrovinek (carquinoylis, pets de monja, ametllats), zvlášť dobře na odbyt jdou prý též místní croissanty. Její význam pro město si lze snadno dovodit i z faktu, že se již mnoho let těší památkové ochraně. Více informací o této legendární cukrárně najdete například v reportáži Betevé.

XOCOLATES FARGAS (1827)
Jen o dva roky mladší je čokoládovna Xocolates Fargas, kterou dnes najdeme na carrer del Pi 16. Většina obyvatel Barcelony však ví, že většinu své historie obývala roh ulice carrer del Pi a náměstí Plaça de la Cucurulla. Dnes je obchod s oblečením a čokoládou provoněnou minulost připomíná jen legendární vývěsní štít. V roce 2016 však vlastníci budovy přehodnotili své obchodní plány, a tak se cukrárna musela stěhovat o pár metrů dál do ulice. Díky stěhování v rámci jednoho objektu si nakonec do nového působiště mohli majitelé cukrárny přenést většinu vnitřního i vnějšího vybavení, takže i aktuální čokoládovna Fargas působí podobně útulným dojmem jako v předchozích více než 190 letech své existence.

PASTISSERIA LA COLMENA (1849)
Ačkoliv není nejstarší, mnozí ji považují za vůbec největší cukrárenskou instituci v historickém centru Barcelony. Založil ji jistý Rosendo Abella okolo roku 1849. Původní obchod se nacházel hned naproti současné lokalitě (Plaça de l'Àngel 12) přímo před východem ze stanice metra Jaume I. Svůj současný název La Colmena cukrárna získala právě při tomto přesunu roku 1868. Později se zde vystřídalo několik majitelů, až ho roku 1927 získali bratři Roigovi, které známe již jako jedny z bývalých majitelů nejstarší barcelonské cukrárny La Estrella. Této rodině podnik patří i v současnosti. Již více než 150 let se tak La Colmena specializuje na výrobu řemeslných cukrovinek, čokolády či typicky vánočních turrónů. Jiná část stejné rodiny se podílela na vzniku několika dalších cukráren stejného jména, přičemž tou nejzajímavější byla nepochybně La Colmena de Gràcia nacházející se dlouhá desetiletí v přízemí nádherného modernistického domu Casa Cama i Escurra na adrese Gran de Gràcia 15. V roce 2016 však neustála stále se zvyšující ceny pronájmů a natrvalo zavřela. Více o historii Pastisseria La Colmena se dozvíte z reportáže Betevé. Ve stejném období vznikla další známá barcelonská cukrárna Brunells (1852). Ta původní však svou pouť ukončila v roce 2018. Současná cukrárna s tímto názvem chce po přetržce navázat na slavnou tradici, uvidíme, jestli se jí to povede.

Interiér nejstarší barcelonské cukrárny La Estrella (Foto: www.timeout.com)

PASTISSERIA MONTSERRAT (1870)
Některé dnešní barcelonské čtvrti byly ještě na konci 19. století samostatnými městečky. I zde se však rodila pozoruhodná cukrářská tradice. Kromě výše zmíněné cukrárny La Colmena de Gràcia se tu již od roku 1870 nacházela vůbec nejstarší dosud fungující gràcijská cukrárna Pastisseria Montserrat. Jméno dostala po patronce tohoto sladkého řemesla. Roku 1942 podnik převzala rodina Torremadé, která ho provozuje dodnes. I zde je samozřejmě většina produktů vysoce kvalitní řemeslné výroby a obyvatelé čtvrti Vila de Gràcia nedají dopustit zejména na místní croissanty. I my jsme nejednou v útulném lokálu na rohu ulic Torrent de l'Olla a Travessera de Gràcia sháněli snídani a je třeba říct, že tradice zde jde ruku v ruce s kvalitou.

FOIX DE SARRIÀ (1886)
I další z nejstarších barcelonských cukráren si zaslouží naše vřelé doporučení. Foix de Sarrià je dnes již legendárním podnikem ve stejnojmenné čtvrti. Tato cukrárna by se měla stát nedílnou součástí vašeho gastronomického putování po Sarrià. Na zdejší hlavní ulici (carrer Major de Sarrià) se nachází hned dva legendární podniky. V čísle 49 natrefíte na Bar Tomàs de Sarrià známý svými patates braves, podle mnohých nejlepšími v celé katalánské metropoli. Jen o pár domů dál, v čísle 55-57, se pak psala část dějin katalánské literatury. V březnu 1886 si zde Josep Foix Ribera s manželkou Paulinou Mas Rubinat otevřeli malou cukrárnu. Narodily se jim tu tři děti, nejmladší z nich a zároveň jediný chlapec dostal jméno Josep Vicenç. Ačkoliv ten se nikdy cukrářským mistrem nestal, přesto byl nakonec donucen rodinný podnik vést, a to v letech 1936-1968. Ve skutečnosti pro něj rodinná cukrárna byla perfektní zašívárnou před režimem, jenž mu bránil v rozletu. J. V. Foix byl totiž jedním z nejvýznamnějších katalánských básníků 20. století. I díky tomu se z Foix de Sarrià stal oblíbeným místem setkání pro několik generací skvělých spisovatelů, básníků a dalších umělců. Pravidelně sem chodívali kupříkladu Gabriel García Márquez či Mario Vargas Llosa, kteří v 60. letech 20. stol. žili nedaleko odsud. Více informací o Foix de Sarrià opět v reportáži Betevé.

CASA VIVES (1895)
Člověk by ani neřekl, že docela nenápadná cukrárna Casa Vives na carrer de Sants 74 už oslavila 125 let nepřetržitého provozu. I zde se postupem času specializovali i na další gastroslužby jako catering. Úspěch značky potvrzuje i fakt, že filiálku Casa Vives dnes najdete i na poněkud prestižnější adrese na Rambla de Catalunya, kde je přeci jen trochu větší turistický potenciál. Místní specialitou jsou krémové dortíky několika příchutí.

PASTISSERIA ESCRIBÀ (1906)
Všechno začalo roku 1906 malou pekárničkou s názvem Forn Serra. V průběhu tzv. druhé španělské republiky začal podnik růst a následně byl dlouhá léta spjat s osobou Antoniho Escribà (1930-2004), jednoho z nejlepších cukrářských mistrů 20. století. Escribà přitom původně vůbec nechtěl pokračovat v rodinné tradici a viděl sám sebe jako slavného malíře. Později však svou kreativní stránku dokázal přeorientovat do světa gastronomie a i díky studiu u slavného francouzského cukrářského mistra Étienna Tholoniata, jehož dceru Jocelyn si později vzal. Escribà v druhé polovině 20. století proslul zejména svým mistrovstvím při vytváření soch z čokolády (také se mu přezdívalo "Čokoládový kouzelník"), několikrát byl též vyhlášen nejlepším cukrářským mistrem Evropy. Do všeobecného povědomí se dostal i svými gigantickými velikonočními Mones de Pasqua. Původní Pastisseria Escribà se od samého počátku nachází na adrese Gran Via de les Corts Catalans 546, nicméně postupem času bylo třeba vzkvétající rodinný byznys rozšířit, a tak přibylo několik dalších provozoven, přičemž tou nejznámější je nepochybně lokál fungující od roku 1986 v nádherném modernistickém skvostu Antiga Casa Figueras na Ramble.

PASTISSERIA IDEAL (1919)
Velkou radostí nás naplňuje, že se do našeho seznamu dostala i cukrárna, která je pravidelnou součástí našich itinerářů po barcelonské čtvrti Vila de Gràcia. Pastisseria Ideal se nachází na adrese Gran de Gràcia 207, pouhých 200 metrů od slavného Gaudího domu Casa Vicens. Ačkoliv nejsme úplně objektivní, Pastisseria Ideal je široko daleko opravdu nejlepší cukrářská volba. Místní specialitou jsou xuixos, které by jim i v Gironě mohli závidět. Ulice Gran de Gràcia se za posledních sto let trochu změnila. Už dávno tu nejezdí tramvaje a některé budovy vyrostly do výšky. Pastisseria Ideal je však stále na svém místě, vedená již čtvrtou generací cukrářů, kteří patří mezi hrstku posledních mohykánů rodinných podniků na hlavní obchodní tepně v Gràcii.

PASTISSERIA LA PALMA (1922)
Taktéž již čtvrtá generace se pomalu chystá na převzetí rodinné cukrárny v čísle 72 na charismatické ulici carrer del Clot. Pastisseria La Palma se v srdci čtvrti El Clot nachází již od roku 1922, je tak nedílnou součástí společenského dění ve svém bezprostředním okolí. Nakoupíte tu každý den kromě klasické letní pauzy, nicméně neodpustíme si menší kritiku směrem k cenám. Je pravda, že katalánské řemeslné cukrárny nejsou úplně z levného kraje, ale přeci jen i vzhledem k nepříliš centrické zóně by tu mohli být levnější. Kvalitou totiž Pastisseria La Palma nad ostatní v tomto seznamu nevyčnívá.

PASTISSERIA MAURI (1929)
Pastisseria Mauri je nepochybně jednou z nejznámějších barcelonských cukráren současnosti. Její významnou devizou je strategické umístění na křižovatce ulic Rambla de Catalunya a carrer de Provença; kromě domácí klientely sem tak velmi často zavítají i turisté. Cukrárnu založil mistr cukrář Francesc Mauri pocházející z katalánského města Manresa. V Barceloně se docela rychle uchytit ve čtvrti Hostafrancs a rozrůstající se gastronomické impérium se v roce 1929 rozhodl rozšířit i o tuto krásnou cukrárnu umístěnou do staré modernistické budovy. Návštěvníci této cukrárny bývají pravidelně uneseni ze stropních maleb znázorňujících řeckou bohyni Démétér. Mauri tu vlastně původně koupil jakýsi koloniál, který se později rozšířil na cukrárnu a kavárnu. Právě tato touha zkoušet neustále něco nového dělá z Pastisseria Mauri jeden z nejoblíbenějších podniků v centru města. Od 70. let 20. stol. podnik výrazně rozšířil sortiment (slané pečivo, bagety), od 80. let zde nabízejí i obědy, catering či prodej vín. Na rozdíl od většiny předchozích cukráren tu nebudete mít tolik soukromí a budete tu obklopeni turisty, avšak krásný interiér a vynikající produkty vaši návštěvu zaručeně ospravedlní.

Pastisseria Ideal na Gran de Gràcia 207 (Foto: Independent de Gràcia)

Barcelonská kluziště

Ačkoliv se Katalánsko může chlubit velkou rozmanitostí podnebí, místní pobřeží přeci jen více vyhovuje teplomilným osobám. Pokud se tedy chystáte do Katalánska přestěhovat, na některé své "české" zvyky budete muset zapomenout. Kvůli koronavirové pandemii je nyní velmi těžké kupříkladu najít v Barceloně solidní kluziště. Donedávna tu byla jen dvě, od léta 2021 zbývá v katalánské metropoli jediné stálé kluziště... 

Legendární a dnes již bohužel zavřený Skating Club Barcelona (Foto: Diari ARA)

SKATING CLUB DE BARCELONA
Legendární Skating Club se nacházel na barcelonské adrese carrer Roger de Flor 168. Člověk by ani neřekl, že právě uprostřed barcelonského Eixamplu a nedaleko ryze "letní" býčí arény Monumental natrefí i na arénu zasvěcenou radovánkám ledním. Slavnostního otevření se dočkala před 47 lety, konkrétně 15. prosince 1974, kdy se dva bratři, nadšenci do zimních sportů, rozhodli obyvatele Barcelony naučit bruslit. Nutno dodat, že zmínění bratři byli zároveň majiteli objektu i místních podzemních garáží, takže okruh potenciálních klientů rozšířili i na mimobarcelonské. Kluziště zabíralo plochu přibližně 1 300 metrů čtverečních a mělo vlastní bar i lékařskou ordinaci pro případné pády. V předkoronavirových časech se sem vešlo i 500 bruslařů najednou. Jezdily sem školní zájezdy, někteří tu pořádali netradiční narozeninové oslavy či žádosti o ruku; fungovala tu též bruslařská škola, jíž prošly celé generace nadšenců do v Katalánsku netradičních sportovních praktik. Vše šlo skvěle, dokud nepřišel koronavirus. Skating Club zavřel v březnu 2020 nejprve na několik týdnů, později s vývojem pandemie na neurčito. Dlouhý pandemický výpadek byl však příliš dlouhý. O konci legendy mezi katalánskými kluzišti měli majitelé jasno již před půl rokem. Na místě populárního Skating Clubu bude již zanedlouho nový supermarket. Bruslařští nadšenci se marně snaží o záchranu areálu, úspěšnější by mohli být alespoň s požadavkem na vytvoření veřejného kluziště, jehož provozovatelem by se stala barcelonská radnice, avšak současná barcelonská starostka tomu není nakloněna. 

PALAU DE GEL (FC BARCELONA)
Město, které se chce v nejbližších letech ucházet o pořádání zimních olympijských her, má tak v létě 2021 k dispozici jedinou stabilní bruslařskou halu. Jde o známý Palau de Gel (carrer d'Arístides Mallol s/n), kluziště patřící slavnému sportovnímu klubu FC Barcelona. Halu využívá místní hokejový tým i krasobruslaři, nicméně obvykle je několik hodin denně otevřen i široké veřejnosti, ačkoliv i zde je vše podmíněné aktuálními protipandemickými opatřeními. Vstupné i se zapůjčením bruslí vyjde na 15 €. Do haly se kromě bruslařů či hokejistů vejde i něco přes 1 200 diváků. Slavnostní inaugurace se dočkal na konci října 1971, tedy o několik let dříve než výše zmíněná hala Skating Clubu. I zde je součástí komplexu příjemný bar s výhledem na ledovou plochu. Přinést si můžete samozřejmě i vlastní brusle, avšak v Barceloně se neshánějí zrovna jednoduše - zkusit můžete například specializovaný obchod Estel Skates na carrer del Canigó 3.

DALŠÍ KATALÁNSKÁ KLUZIŠTĚ
V samotné katalánské metropoli se v posledních letech poměrně často otvírala i některá sezonní nezastřešená kluziště. Jistou tradici si vybudovaly předvánoční bruslařské plochy na centrálním náměstí Plaça de Catalunya (Bargelona) či poblíž obchodních center Pedralbes Centre nebo L'Illa Diagonal. Otázkou je, jak s těmito sezónními kluzišti zamává koronavirus. Co se týče dalších krytých a celoročně fungujících kluzišť v Katalánsku, jsou zde jen tři. Kromě výše zmíněného stadionu FC Barcelona jsou bruslařské haly v Katalánsku rozmístěny už jen v ryze horských zónách - Palai de Gèu ve Val d'Aran a Club Poliesportiu Puigcerdà ve stejnojmenném pyrenejském městě, kde své domácí zápasy hraje i místní hokejový klub. Pro bruslařské nadšence, jimž nevadí při cestě za ledovou plochou překročit hranice, stojí za zmínku i andorrská hala Palau de Gel d'Andorra nacházející se v městečku Canillo. Kromě daleké cesty vás tu uvítá i o něco vyšší vstupné: 18 € i se zapůjčením bruslí.

Plaça de Masadas: Utajená oáza klidu

V Barceloně možná překvapivě nenajdete mnoho náměstí s podloubím. Vlastně je jich tu jen pět. Tři se nalézají přímo ve středu města a patří k vyhledávaným turistickým cílům (Plaça de Vicenç Martorell, Plaça de la Boqueria a Plaça Reial), zatímco hledání zbylých dvou náměstí nám zabere o trochu více času. Jedním z nich je Plaça del Mercadal v srdci barcelonské čtvrti Sant Andreu, druhým pak naprostá oáza klidu v dělnické čtvrti La Sagrera. Vítejte na náměstí Plaça de Masadas!

Plaça de Masadas se svým charakteristickým podloubím (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

O Plaça de Masadas jsme se zde na blogu zmiňovali již v roce 2012. Paradoxně náš však nezaujala při pravidelných procházkách po katalánské metropoli, nýbrž díky blogu argentinské herečky, básnířky a bloggerky Susany Sosa Vilafañe, jíž toto místo učarovalo natolik, že se do jednoho z domů na náměstí nastěhovala a o svých myšlenkách při každodenním pohledu na něj se dělí na svém blogu Plaza Masadas-Plaza Mutante. Náměstí je dobře ukrytým tajemstvím čtvrti La Sagrera, které si většina obyvatel Barcelony spojí především s nekonečnými pracemi na novém železničním uzlu katalánské metropole. Vznikající nádraží tak už více než dekádu silně formuje budoucí podobu této malebné dělnické čtvrti. La Sagrera je vůbec jakousi čtvrtí uvízlou mezi dvěma mohutnými koridory. Kromě toho železničního na východě nesmíme zapomínat ani na silniční tepnu v podobě osmiproudé Avinguda Meridiana na západě.

Místo dnešního náměstí Plaça de Masadas bylo dlouhá staletí obyčejnou pastvinou. Urbanizováno bylo až v letech 1876-1878 a nese jméno významného katalánského advokáta a politika Pacià Masadase (18??-1873). Masadas ve své době proslul zejména jako advokát Blaie Durany, svého přítele ze studií a vraha mladé baronky De Senaller. Za tento zločin byl nakonec vojenský důstojník Durana odsouzen k trestu smrti, jenže když se dozvěděl, že bude místo zastřelení popraven garotou, raději si vzal pomocí jedu život sám. Lid si však žádal veřejnou popravu, proto byla na garotě nakonec popraveno již několik hodin studené tělo. Pacià Masadas tak byl nejspíše jediným advokátem v moderních dějinách, jenž zastupoval hned nadvakrát popraveného klienta. Rozsáhlé pozemky po Masadasově smrti zdědil jeho synovec Joan Enric Coll, jenž v nich vytušil skvělou obchodní příležitost, neboť terén vedl poblíž plánované železnice z Barcelony do Sant Andreu. V nedalekém městečku Sant Andreu se ostatně inspirovali i první stavitelé na Plaça de Masadas. Dnes neodmyslitelné neoklasicistní podloubí je totiž poměrně věrnou kopií o něco staršího náměstí Plaça del Mercadal v sousední obci.

Po takřka celé 20. století stálo uprostřed náměstí kryté tržiště, většinu plochy tedy zaujímali trhovci. Příjemnou oázou klidu a posezení se náměstíčko stalo až po stržení tržnice v 90. letech minulého století. Ještě předtím, konkrétně v 60. letech 20. stol., došlo k jinému významnému zásahu do tváře tohoto kouzelného prostoru. Severozápadní cíp náměstí musel ustoupit stavbě nové budovy, která svou růžovou barvou a absencí podloubí silně kontrastuje se zbytkem náměstí. Zajímavé je, že dva ze tří sloupů stržené části zůstaly trčet na svém místě coby připomínka hloupého urbanistického rozhodnutí, které by již nemělo být nikdy zopakováno. Dnes je každopádně toto náměstí považováno za jedno z nejkrásnějších v celém městě. Panuje tu takřka vesnická atmosféra, která vás z rušného světa nedaleké dopravní tepny přesune do minulosti nebo do zcela jiných zeměpisných šířek. Lehce koloniální styl arkád mnohým připomíná například hlavní město Kuby, místní stromky jsou během roku doslova obsypány šťavnatými mandarinkami či pomeranči. Místní kolorit dotváří květinářství v jihozápadním rohu i několik příjemných restaurací a kavárniček, mezi nimi i emblematický lokál La Font de la Sagrera či bistro L'Empanat, kde nabízejí řadu speciálních hamburgerů z pštrosího, klokaního či krokodýlího masa.

Klidnou a domáckou atmosféru náměstí dodává i skutečnost, že se tu po celé dekády usazovali zejména dělníci z nedalekých továren (Fabra i Coats, Pegaso). Na náměstí se dříve konal i bleších trh se starými hračkami, jenž se však přesunul na sousední Plaça de l'Assemblea de Catalunya. Dnes se Plaça de Masadas čím dál častěji stává místem, které znovuobjevují místní umělci, o čemž svědčí třeba hudební klipy Lligar no és lo teu zpěvačky Suu nebo T'estimo bastant skupiny Xiula. Toto utajené místečko se zatím daří chránit přes masovým turismem. Pokud tedy v Barceloně hledáte místo, kde se to místními jenom hemží, Plaça de Masadas je nepochybně skvělou volbou.

Roc Cot i Cot

Modernistický architekt se zajímavě vypadajícím jménem, to byl Roc Cot i Cot (1865-1909). Narodil se v Barceloně a podobně jako další desítky jeho generačních soukmenovců vystudoval architekturu na místní univerzitě pod dohledem velikánů jako Lluís Domènech i Montaner a dalších. Po studiích vykonával krátce funkci městského architekta v Gironelle a Puig-reig, léta 1903-1909 tuto funkci zastával ve vnitrozemském městě Berga, proto nepřekvapí, že značná část modernistických staveb v tomto městečku je právě jeho dílem.

Část jeho návrhů však dodnes přežilo i na ulicích katalánské metropole, kde měl po více než dekádu Cot se svými společníky Salvadorem Ollerem a Joanem Alsinou ateliér. Mezi Cotovy nejznámější stavby v Barceloně patří zejména Casa Isidre Feliu (1904), Casa Antònia Puget (1906) nebo Casa Antoni Perelló (1908). V letech 1900-1905 též pracoval na zakázce pro rodinu Fargasů v oblasti dnešní barcelonské čtvrti Font d'en Fargues. Je autorem zdejší a dnes bohužel dost zdevastované modernistické jeskyně a kiosku a také sympatickou vilkou Torre Antoni Garau Simonet nacházející se jen pár desítek metrů od samotného pramene Font d'en Fargues. Silný autorský podpis v sobě nesou právě podobné rodinné vilky s výraznou věží. Kromě Torre Antoni Garau Simonet je to patrné kupříkladu u Torre Ca l'Aymà (1905) v El Masnou nebo u Torre de Viladomiu (1910) v Gironelle. Více děl po sobě Roc Cot i Cot nezanechal, zemřel totiž v létě 1909, tedy ještě před samotným koncem módní vlny modernisme.

Torre Antoni Garau Simonet v barcelonské čtvrti Font d'en Fargues (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

El Siglo: Největší antikvariát ve Španělsku

Milovníci knih v Katalánsku disponují hotovým svatostánkem. Jen o tom mnoho z nich neví. V katalánském městě Sant Cugat del Vallès, jen 15 km severozápadně od Barcelony, se totiž nachází největší antikvariát ve Španělském království. Antikvariát El Siglo vznikl roku 2006 v rozlehlém skladišti, které je součástí známé tržnice Mercantic na okraji Sant Cugatu. V celém areálu najdete mnoho starožitností i stylových kousků vonících novotou. Od nábytku přes oblečení až po různé cetky. Avšak největší dojem na vás stejně udělá výše zmíněný antikvariát!

El Siglo je vlastně zhmotněním snů nejen bohémsky založených intelektuálů. Na ploše více než 800 metrů čtverečních se nachází něco okolo 150 000 knih. Gigantických rozměrů dosáhl tento antikvariát po roce 2013, kdy odkoupil asi 100 000 knih, které zůstaly bezprizorní po konci legendárního barcelonského antikvariátu Llibreria Canuda (1947-2013), jenž svého času inspiroval Carlose Ruize Zafóna k napsání slavného románu Stín větru. Můžete tu strávit dlouhé hodiny a pokud vám najednou vyprahne v krku, stačí se přesunout do jedné z "místností", která funguje jako stylový bar. Samotný antikvariát pak nabízí hned několik různých prostor, které se dají využít k nejrůznějším kulturním událostem a živým koncertům. Kromě tisíců a tisíců starých knih v katalánštině i ve španělštině tu občas natrefíte i na skutečnou bibliofilní raritu nebo na nedávno publikovaný bestseller. Vybere si tu opravdu každý. Ideálním dnem k návštěvě je tu víkend. Více fotografií z interiéru tohoto stylového knihkupectví najdete zde.

Antikvariát El Siglo funguje též jako stylový bar... (Foto: www.totsantcugat.cat) 

 Je zde spousta prostoru pro nejrůznější kulturní akce (Foto: Twitter)

Andrés Gimeno

Byl opravdovým průkopníkem tenisu ve Španělsku, v roce 1960 se koneckonců stal vůbec prvním profesionálním tenistou ve španělské historii. Do tenisové historie se však zapsal až na sklonku kariéry - dodnes je vůbec nejstarším vítězem tenisového turnaje French Open, ačkoliv tento historický zápis může být letos výrazně ohrožen.

Tenista Andrés Gimeno na vrcholu kariéry (Foto: Profimedia)

Andrés Gimeno Tolaguera (1937-2019) nemohl jinak. Narodil se v Barceloně do rodiny Estebana Gimena, velkého tenisového nadšence a prvního profesionálního tenisového kouče v Španělsku. Své první lekce tenisu dostal Andrés v domovském Reial Club de Tennis Barcelona, Ve dvaceti letech byl už místním šampionem, v juniorských kategoriích pravidelně vyhrával velké tenisové turnaje. To vše ještě v amatérských časech. Roku 1958 poprvé reprezentoval Španělsko v Davisově poháru. Velký zlom v jeho životě nastal roku 1960. Poté, co zvítězil v domácím turnaji Trofeu del Comte Godó, stal se vůbec prvním profesionálním tenistou ve španělské historii, musel však na pár let oželet účast v grandslamech a Davisově poháru, které tehdy byly otevřené jen amatérským hráčům. Dařilo se mu zejména na antuce. Po celá šedesátá léta se pravidelně dostával do finále tenisových turnajů a s železnou pravidelností v nich narážel na Australana Roda Lavera, dodnes považovaného za jednoho z nejlepších tenistů všech dob. A nutno dodat, že ne vždy v těchto finálových utkáních dominoval Australan...

V roce 1965 se dostal dokonce do finále Wembley Championship, jednoho z nejprestižnějších tenisových turnajů před začátkem tzv. otevřené éry. Nakonec však ve třech setech podlehl sedminásobnému vítězi tohoto turnaje... Rodu Laverovi. Po nástupu otevřené éry zaznamenal největší individuální úspěch v Australian Open roku 1969, kde to dotáhl opět do finále, v němž s ním udělal vcelku krátký proces... Rod Laver. K tomu přidal dvě finálové účasti ve čtyřhře v US Open 1968 a French Open 1969. Tady však jeho tenisový příběh nekončí. Zlatý hřeb své kariéry si totiž Andrés Gimeno nechal až na její závěr. V červnu 1972 to konečně vyšlo. Ve finále French Open vyprovodil z kurtu poměrem 3-1 na sety domácího Patricka Proisyho, a připsal si tak své jediné grandslamové vítězství kariéry. Bylo mu přesně 34 let a 301 dní. Nikdo jiný od té doby nedokázal turnaj Rolanda Garrose vyhrát v tak pokročilém věku. Ohrozit by ho mohla až letos mallorská tenisová legenda Rafael Nadal, jenž v průběhu letošního Roland Garros oslaví 35. narozeniny. Nadal totiž French Open vyhrál již třináctkrát, jde tak o jeho vůbec nejúspěšnější grandslamový podnik.

Poslední ATP turnaj vyhrál Andrés Gimeno v červenci 1972 ve švýcarském Gstaadu. O rok později už definitivně pověsil raketu na hřebík. Po konci kariéry si Gimeno založil skromnou tenisovou školu v katalánském městečku Castelldefels a po dobu takřka 20 let pracoval ve španělské veřejnoprávní televizi jako spolukomentátor tenisových přenosů. V roce 2009 byl slavnostně uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy. Ani prvnímu tenisovému profesionálovi ve španělské historii se na sklonku života nevyhnuly finanční problémy. Světová finanční krize z roku 2008 na něj tvrdě dolehla, v roce 2011 se tak výrazné postavy španělského tenisu pro Gimena rozhodly uspořádat benefiční akci. Poté se ještě na nějakou dobu vrátil ke komentování na soukromém televizním kanálu Energy. Zemřel v říjnu 2019 po dlouhé nemoci. Více informací zde.