Salvador Sellés i Baró (18??-1948) byl barcelonský architekt. Ve své době patřil ve svém oboru k relativně vlivným osobnostem, ale dnes je prakticky zapomenut. Studium architektury zakončil úspěšně roku 1900, taktéž víme, že se věnoval advokacii. Byl činným v řadě profesních organizací, sám spoluzakládal a dlouhá léta předsedal Sboru španělských městských architektů, zajímavá je i jeho publikační činnost - byl totiž jedním z velkých obdivovatelů Gaudího staveb a o některých z nich psal vcelku pravidelně do odborných časopisů.
Z ryze architektonického hlediska za sebou Salvador Sellés zanechal skutečný modernistický skvost, možná vůbec nejkrásnější budovu v katalánském pobřežním městečku Cadaqués. Jde o budovu Casa Serinyana (známou též jako Casa Blaua) navrženou a vystavěnou v letech 1910-1913 na nábřeží Riba des Poal. Příjmení Serinyana patřilo k jedněm z nejprestižnějších v širokém okolí Cadaquésu a jeden z pokračovatelů rodu na počátku 20. století, lékař Octavi Serinyana, si usmyslel, že na cadaqueské promenádě vybuduje vskutku reprezentativní sídlo. Stavba zabírá dvě parcely, které jsou spojeny krátkým přemostěním, jež tvoří jedno z nejromantičtějších zákoutí v celém městečku. Dům se může pochlubit dodnes velice zachovalou vnější i vnitřní výzdobou v přísně modernistickém stylu, zároveň však díky svým střídmým barvám dokonale zapadá do okolního prostředí.
Ve své více než stoleté historii budova poznala pouze dva majitele (tím druhým byl od 80. let 20. stol. Ital Augusto Marocci, jenž budovu řádně zrekonstruoval, a zachránil tak mnoho původních prvků), od roku 2019 prozatím stále čeká na třetího v pořadí (alespoň tak to chápeme, neboť je stále v inzerci realitní kanceláře Engel & Völkers, v případě zájmu si připravte něco okolo 22 milionů euro; detailnější foto např. zde). Z dalších architektových staveb můžeme zmínit ještě Casa Pont taktéž v Cadaquésu, případně budovu tržnice ve městě Caldes d'Estrach.
Emblematická Casa Serinyana v katalánském městečku Cadaqués (Foto: The World of Art Nouveau)
Katalánská metropole se za posledních 50 let objevila v bezpočtu filmů. Nemluvíme přitom pouze o španělské či katalánské kinematografii; do Barcelony již zamířila řada zahraničních produkcí. Například roku 1975 sem slavný italský režisér Michelangelo Antonioni umístil snímek Povolání: Reportér. Roku 2002 tu francouzský režisér Cédric Klapisch natočil dnes již legendární film Erasmus a spol. O pár let později (2006) město proslavil snímek Parfém: Příběh vraha a roku 2008 do Barcelony zavítal uznávaný Woody Allen, aby tu filmem Vicky Cristina Barcelona dal dohromady hvězdnou španělskou dvojici Penélope Cruz - Javier Bardem. Mezi bezpočtem dalších hvězd stříbrného plátna, jež se mihly v ulicích katalánské metropole, najdeme i mistra bojových umění Jackieho Chana.
Plakát k filmu Pojízdná kantýna (Foto: www.themoviedb.org)
Jackieho Chana (*1954) asi netřeba nijak zvlášť představovat. Tento hongkongský herec, režisér, zpěvák, producent i kaskadér v jednom je již léta považován za ikonu asijské kinematografie. Za více než půl století v branži si zahrál ve více než 150 filmech a za svůj celoživotní přínos světové kinematografii v roce 2016 dokonce získal Oscara. Avšak ještě předtím, než se definitivně prosadil v Hollywoodu coby jasný následovník Bruce Leeho, natočil Jackie Chan i jeden ve Španělsku nesmírně populární film: Pojízdná kantýna (španělsky Los supercamorristas, anglicky Wheels On Meals). Psal se rok 1984 a Jackie Chan byl tou dobou naprostým miláčkem hongkongského publika. Jeho nový snímek měl stále náročnější publikum zaujmout mimo jiné exotickým umístěním, u producentů tehdy zvítězila právě katalánská metropole. Zajímavé je, že tehdy by město na mapě světa našel jen málokdo, do definitivní olympijské slávy Barceloně ještě několik let chybělo.
Samotná zápletka filmu je poměrně prostá. Bratranci Thomas (Jackie Chan) a David (Biao Yuen) jsou vlastníky pojízdné kantýny neboli, jak by se řeklo dnes, sytě žlutého food trucku. Koncept rychlého občerstvení však v tomto filmu nabere zcela nečekané dimenze, neboť některým svým klientům jídlo doručují na skateboardech. Jejich poklidný život v katalánské metropoli naruší až setkání s krásnou prostitutkou Sylvií (Lola Forner). Ta jim učaruje natolik, že se záhy stanou dívčinými dobrovolnými bodyguardy. Sylvie je totiž dědičkou velkého majetku a hrozí jí mnoho nebezpečí. Pak už má film vcelku standardní průběh - spousta soubojů a barových rvaček, občas nějaký ten vtípek a především dokonale osmdesátková atmosféra. Pro milovníky Barcelony je však obrovskou přidanou hodnotou tohoto filmu velice zajímavé zachycení města předtím, než v něm nastala řádná předolympijská očista. Příběh diváka provede mnoha známými místy (Arc de Triomf, Parc de Joan Miró, Parc de la Ciutadella, Gran de Gràcia, Plaça Espanya či Poble Espanyol) a podaří se mu i dnes jen stěží představitelné - natáčet uvnitř i na věžích slavného Gaudího Sagrady Famílie.
Několik dalších scén štáb natočil i v tehdy heroinem nasáklém historickém centru města. Klepy z natáčení ostatně zmiňují, že některé ostřejší scény z filmu vlastně mohly docela dobře kopírovat realitu, neboť herecké trio se údajně zúčastnilo i potyčky v jednom ravalském baru. Tak či onak, v Barceloně našel štáb opravdový klenot. Místní úřady filmaře nechaly natáčet, kde se jim zlíbilo, a místní produkce poskytla vysoce profesionální figuranty i herce ve vedlejších rolích. Ve filmu se tak vystoupila řada místních herců (Amparo Moreno, Pepe Sancho, Carles Canut, Montserrat Julió) a v roli Sylvie se představila valencijská herečka a modelka Lola Forner, Miss España 1979. Režisér Sammo Hung měl navíc k ruce katalánský štáb, v němž mu sekundoval i tehdy sotva třicetiletý Agustí Villaronga, jeden z nejúspěšnějších katalánských (mallorských) režisérů současnosti.
Některé barcelonské scény z filmu Pojízdná kantýna (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
Ferran Romeu i Ribot (1862-1943) byl katalánský architekt a urbanista. Narodil se v Barceloně, kde také vystudoval architekturu - na předchůdkyni dnešní ETSAB odpromoval roku 1887. Na své alma mater později takřka dvě dekády působil v roli pedagoga. Coby architekt po sobě zanechal jen málo děl, avšak naprostá většina z nich se pyšní výjimečnou kvalitou, a to jak technickou, tak uměleckou. Coby urbanista se celoživotně zajímal o rozvoj barcelonského Eixamplu, několikrát se též se svými projekty zúčastnil soutěží o urbanistickou návaznost Eixamplu na nově připojené čtvrti. V letech 1911-1913 vykonával architektonický dohled nad dokončením posledního úseku ulice Via Laietana. Mezi jeho architektonickými perlami najdeme kupříkladu realizaci neogotického náhrobku Kryštofa Kolumba v Dominikánské republice, na níž se podílel spolu se sochařem Perem Carbonellem (1850-1927).
Několik jím navržených budov se nachází i v katalánské metropoli. Patří k nim zejména Casa Conrad Roure (1902), Casa Joan Rabaseda (1912) a budova s číslem 6 na Plaça de les Olles v historickém centru města. Ribotovým vrcholným dílem je však Casa Manuel Armet (1898) na Avinguda de Gràcia ve městě Sant Cugat del Vallès. Podle všeho jde o vůbec první modernistickou stavbu v dané lokalitě, přitom 21. století se zmiňovaný komplex budov dočkal ve skvělém stavu. Kromě hlavní budovy, jež na první pohled zaujme zejména zvláštní kombinací pálených cihel a barevných kachlí, je součástí areálu i charakteristický vodojem a větrný mlýn. Podle mnohých odborníků se Ribot při projektování Casa Armet inspiroval u svého slavnějšího kolegy Josepa Puig i Cadafalcha, a to konkrétně jeho budovou Casa Martí (1896), v níž několik let sídlil slavný barcelonský bar Els Quatre Gats. Pokud se rozhodnete navštívit poslední zmiňovanou Ribotovu stavbu, vězte, že přes ulici na vás čekají další dvě zajímavé budovy - modernistický palác Can Barnils (1908) a o něco pozdější noucentistická přestavba domu Casa Mòjica.
Casa Armet ve městě Sant Cugat del Vallès (Foto: Modernisme a Catalunya)
Mezi méně známá jména katalánského modernisme patřil Miquel Pascual i Tintorer (1849-1916). Ačkoliv některá jeho díla dodnes můžeme najít v ulicích Barcelony, Tintorer byl důležitým hybatelem urbanizmu v aktuálně pátém největším katalánském městě Sabadell.
Mercat de la Llibertat v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia (Foto: Rafel Pujals, Colla dels Dimecres)
Miquel Pascual i Tintorer se narodil roku 1849 v katalánském městečku Sant Feliu de Llobregat. Jako v případě mnoha dalších architektů z této generace se i Miquel zhlédl v povolání svého otce stavbyvedoucího. Jako 18letý tedy nastoupil cestu k vysněné architektuře, nejprve na Escola de les Belles Arts de Barcelona (1866-1870) a následně i na madridské Real Academia de Bellas Artes de San Fernando, kde roku 1878 získal univerzitní diplom. Hned po studiích se vrátil do Barcelony, kde se roku 1881 oženil a založil rodinu. Rodina jeho manželky pocházela z bohatších kruhů, mnoho času tak Tintorer strávil například v letní rezidenci na carrer Escorial v Gràcii. K Tintorerově barcelonsko-gràcijské etapě se ještě vrátíme, nesmazatelný odkaz však náš architekt zanechal zejména ve své první destinaci, průmyslovém městě Sabadell.
V letech 1879-1895 totiž Tintorer zastával funkci městského architekta v tomto rychle rostoucím katalánském městě. Příčinou byla silná implementace průmyslu v okolí katalánské metropole a Sabadell byl jedním z hlavních textilních center, ačkoliv místní specializací byla práce s vlnou. V druhé polovině 19. století je ve městě vybudována kanalizace, osvětlení a především vlakové spojení s Barcelonou, což má za následek rychlý nárůst populace. Po vzoru Barcelony tak i Sabadell začíná přemýšlet nad plánem rozšíření. Tuto zakázku dostane logicky právě Tintorer, jenž nad plánem stráví celkem šest let. Sabadell díky němu dostane jeden z nejmodernějších plánů rozvoje na Pyrenejském poloostrově. Kromě samotné urbanizace Tintorer ve městě zanechal i několik konkrétních staveb vycházejících z veřejných i soukromých zakázek. Mezi ty nejvýznamnější řadíme kupříkladu eklektické domy Casa Mateu Brujas (1888) a Torre Gorina (1889), kapli na hřbitově Sant Nicolau (1893) či nesmírně zajímavý kostel Puríssima Concepció (1882), ačkoliv jeho věž později dokončil jiný architekt.
Prakticky souběžně však Tintorer zastává i funkci městského architekta v Gràcii, která byla až do roku 1897 samostatným městem. Zde pracuje od roku 1880, stojí proto za významnou modernizací této budoucí barcelonské čtvrti. Mimo jiné je autorem plánů místní kanalizace. Zároveň je však podepsán pod celou řadou místních budov, často vytvořených jeho přítelem a spolupracovníkem Franceskem Berenguerem, jenž však kvůli nedokončenému vzdělání své projekty nemohl podepisovat. Řeč je kupříkladu o Mercat de la Llibertat (1893) nebo Casa Francesc Burés (1905). Naopak ryze sám za sebe se Tintorer zhostil například projektů Casa Bartomeu Recolons (1891) nebo Casa Josep Barnolas (1905). Bez zajímavosti není ani architektův plán náměstíčka Plaça Mons ve čtvrti Vallcarca, které vzniklo v letech 1908-1909 coby zárodek budoucího mostu spojujícího danou čtvrť s dopravní tepnou Avinguda de la República Argentina. Původní plán mostu náležel taktéž Tintorerovi, který navrhoval lehkou ocelovou konstrukci, nicméně nakonec dalo město přednost železobetonovému provedení z dílny architektů Lluís Homs a Eduard Ferrés. Do značné míry se však do této změny promítla Tintorerova nečekaná smrt v roce 1916.
Josep Francesc Ràfols i Fontanals (1889-1965) byl katalánský architekt, malíř a historik umění. Narozen ve Vilanova i la Geltrú, od univerzitních studií působil v katalánské metropoli, kde byl nejprve aktivním členem konzervativně orientovaného uměleckého kroužku Cercle Artístic de Sant Lluc, aby v roce 1918 spolu s katalánským keramikem a kritikem umění Josepem Artigasem založil uměleckou skupinu Agrupació Courbet. Toto seskupení se však vydrželo scházet pouze rok, jeho jádro tvořili soudobí katalánští malíři požadující renovaci noucentismu a zhlížející se v osobě francouzského realisty Gustava Courbeta.
Aktivně se Ràfols architektuře věnoval jen okrajově. Je autorem několika staveb v rodné Vilanově, skromně přispěl i ke stavbě slavného barcelonského kostela Sagrada Família. Mnohem významnější byl jeho přínos historii a teorii architektury, neboť J. F. Ràfols byl mimo jiné prvním Gaudího životopiscem (Antoni Gaudí, 1928) a zejména jeden z prvních propagátorů důležitosti odkazu katalánského modernisme. V tomto ohledu zmiňme kupříkladu dvě stěžejní práce zabývající se tímto uměleckým směrem/životním stylem z přelomu 19. a 20. století: El arte modernista catalán (1943) a Modernismo y modernistas (1949). Obě knihy byly pochopitelně vzhledem k charakteristikám doby vydány nejprve ve španělštině. V oblasti historie umění Ràfols publikoval ještě několik dalších odborných studií a roku 1956 se stal prvním ředitelem odborného pracoviště Càtedra Gaudí na Universitat Politècnica de Catalunya.
Jaume Gustà i Bondia (1853-1932) byl katalánský architekt tvořící zejména ve stylu katalánského modernisme. Studia architektury úspěšně zakončil roku 1879. V té stejné době získal svou první větší zakázku - projekt nového obecního hřbitova v Sants. Ve stejném městském obvodu později navrhl také sídlo místní radnice, původně známé jako Tinença d'Alcaldia de Hostafrancs (1895), ačkoliv tato budova se v pozdějších letech dočkala mnoha dalších úprav, na nichž se již podíleli jiní architekti. Gustà se podobně jako celá řada jeho dobových souputníků mohl výrazně projevit na Světové výstavě 1888, která stála za velkou urbanistickou proměnou oblasti dnešního Parc de la Ciutadella. Gustà byl autorem největšího výstavního pavilonu (Palau de la Indústria), který byl po skončení výstavy zbourán. Podobný osud postihl řadu dalších pavilonů a jiné infrastruktury.
Mezi další významné modernistické stavby tohoto architekta patří dodnes existující vyhlídková věz Torre de la Miranda (1900), kterou najdete ve městě Cornellà de Llobregat, nebo školní budova Escola Miquel Bleach (1915) ve čtvrti Hostafrancs. Krásným příkladem katalánského modernisme je i architektův vlastní dům ve čtvrti Gràcia. Casa Gustà (1910) je dnes památkově chráněná a sídlí v ní domov důchodců. Budova v sobě nezapře výraznou inspiraci ve středověké architektuře. Gustà si za její projekt ostatně vysloužil i čestné uznání (1911) na architektonické soutěži, kterou v té době každoročně pořádala barcelonská radnice. V Gràcii je Gustà mimo jiné autorem emblematického kulturního centra La Violeta (1893) či několika jednoposchoďových domků na carrer d'Olot nedaleko vchodu do slavného Parku Güell.
S úřady katalánské metropole Gustà spolupracoval dlouhodobě. Nejprve v letech 1902-1914 řídil projekt reformy městské kanalizace, od roku 1916 po smrti Pere Falquése přebírá funkci vrchního obecního architekta. Ačkoliv modernisme po první světové válce vyšel z módy, Gustà v tomto stylu ještě v roce 1926 navrhl jeden z nejzajímavějších domů v severokatalánském městě Figueres. Casa Jaume Gustà se nachází v čísle 10 na Plaça del Sol. Na první pohled zaujme překrásnými sgrafity katalánského malíře Emiliho Blancha.
Detail mozaiky z Casa Gustà v Barceloně (Foto: The World of Art Nouveau)
Volta Ciclista a Catalunya neboli česky "Okolo Katalánska" je jedním z nejstarších etapových závodů na světě. Jeho první ročník se konal již v roce 1911, je tedy o celých 24 let starší než dnes mnohem známější cyklistický závod Vuelta a España, jenž se jel poprvé až roku 1935. Ačkoliv patří katalánský závod již dlouhé roky do nejprestižnější kategorie závodů pořádaných Mezinárodní cyklistickou unií (UCI), mezi většinovým publikem příliš známý není. Svou roli v tom hraje jednak fakt, že Katalánsko není samostatným státem, nicméně důležitá je i délka závodu, která určuje celkovou obtížnost, a v tomto případě je Katalánsko samozřejmě limitováno svou rozlohou právě ve srovnání s klasickou trojicí tzv. Grand Tour (Tour de France, Giro d'Italia, Vuelta a España), která se koná v mnohem větších zemích, což umožňuje i konání delšího závodu.
Mapa letošního 100. ročníku etapového závodu Okolo Katalánska
Při bližším pohledu do historie zjistíme, že Volta Ciclista a Catalunya není nejstarším etapovým závodem na Pyrenejském poloostrově. Tento primát drží taktéž katalánský závod, a to konkrétně Volta a Tarragona, jenž se poprvé konal v roce 1908. Tento závod je však pořádán velmi nepravidelně, neboť prozatím se uskutečnil jen v 57 případech, naposledy roku 2019. V porovnání s evropskými giganty si každopádně katalánský závod nestojí špatně. Nejslavnější Tour de France odjela již 107 ročníků (první z nich v roce 1903), Giro d'Italia 103 (první v roce 1909) a již zmiňovaná španělská Vuelta pouhých 75 (první v roce 1935). Katalánsko se letos dočká jubilejního 100. ročníku.
Pořadatelem závodu byl v začátcích Club Deportivo de Barcelona, od roku 1923 se ho ujala cyklistická sekce sportovního klubu Unió Esportiva de Sants, díky níž se z původně velmi lokálního závodu stala brzy mezinárodní záležitost. Během uplynulých 110 let byl závod zrušen jen jedenáctkrát - v letech 1914-1919 kvůli první světové válce, v letech 1921-1922 kvůli organizačním potížím, v letech 1937-1938 kvůli španělské občanské válce, a naposledy v roce 2020 kvůli koronaviru. Volta Ciclista a Catalunya se nyní tradičně koná na jaře, obvykle ke konci měsíce března, ačkoliv v minulosti fungovala i ve velmi zavedeném zářijovém termínu. Snad jediným narušením této pravidelnosti byl vůbec první ročník, který se odehrál v poněkud netradičních datech 6. - 8. ledna 1911. Zmiňovaný první ročník měl pouze tři etapy ve směru Barcelona-Tarragona-Lleida-Barcelona o souhrnné délce 365 km a nejrychleji ze všech 34 účastníků ho zvládl Katalánec Sebastià Masdeu (1889-1964) v čase 15 hodin a 30 minut.
Více než stoletá historie tohoto cyklistického závodu nabízí zajímavé statistiky. Vcelku dle očekávání Volta a Catalunya zavítala nejčastěji do Barcelony, která byla startem či cílem některé z etap v celkem 227 případech. V žebříčku četnosti ji s výrazným odstupem následují Manresa (92), Lleida (77), Tortosa (66) a Reus (57). I letos bude závod startovat ve známém turistickém letovisku Calella. Prozatím nejkratší vzdálenost museli cyklisté urazit v již zmiňovaném prvním ročníku (365 km), nejdelší potom v roce 1945 (1 825 km). V posledních 10 letech se celková délka závodu pohybuje nad 1 000 km, které jezdci musí zdolat v průběhu necelého týdne. Doposud nejvyšším bodem průjezdu je horský průsmyk Collada de Toses (1 800 m), nejčastěji zdolávaným vrcholem je však vcelku pochopitelně barcelonský Montjuïc (177 m), jenž byl součástí 712 etap. 28krát závod zavítal i na bájné pohoří Montserrat. V roce 1970 byl závod poprvé oddělen od běžného provozu, v roce 1984 byl poprvé živě přenášen španělskou i katalánskou televizí. Od roku 2005 patří do kalendáře nejprestižnějších závodů organizace UCI. Lídr závodu obléká od roku 1958 zelenobílý trikot.
Pokud bychom se podívali trochu blíž na nejslavnější jezdce katalánského závodu, bez diskuze musíme začít jménem Mariano Cañardo (1906-1987). Tento rodák z Navarry žil od mládí v Barceloně, kde se také poprvé setkal s vášní pro cyklistiku. Profesionálním závodníkem byl v letech 1926-1943, později byl také několik let předsedou Katalánské cyklistické federace. Ve své době patří k nejlepším evropským závodníkům, byl čtyřnásobným mistrem Španělska a dokonce se mu podařilo vyhrát i jednu etapu na Tour de France. Jeho největším úspěchem však bylo dodnes neuvěřitelných 7 vítězství v závodu Okolo Katalánska. Cañardo tento závod vyhrál v letech 1928, 1929, 1930, 1932, 1935, 1936 a 1939; ve dvou dalších ročnících dojel celkově druhý a v dalších dvou třetí. Celkem ovládl 21 etap Nikdo jiný nikdy předtím ani potom katalánskému závodu tolik nedominoval. Mezi další mnohonásobné vítěze Volta a Catalunya patřila i další velká jména světové cyklistiky, například španělská legenda Miguel Induráin (mimo jiné pětinásobný vítěz Tour de France), jenž tu vyhrál v letech 1988, 1991 a 1992, nebo Alejandro Valverde (vítěz v letech 2009, 2017 a 2018), který se při své doposud posledním triumfu stal zároveň nejstarším vítězem Volta a Catalunya v historii ve věku takřka 38 let. Naproti tomu nejmladším vítězem v historii se stal roku 1945 valencijský cyklista Bernardo Ruiz. Jen jednou závod vyhrál belgický fenomén Eddy Merckx (1968). Nejvíce etapových vítězství (33) si připsal Katalánec Miquel Poblet (1928-2013), který celý závod vyhrál dvakrát (1952 a 1960).
Celkem 61 vítězů závodu Okolo Katalánska se narodilo ve Španělsku (11 přímo v Katalánsku), historicky se tu dařilo i Francouzům a Italům (oba národy po 10 vítězích) a čtyřikrát se radoval závodník z Kolumbie, naposledy v roce 2019 Miguel Ángel López v barvách stáje Astana. Jediným vítězem závodu, který o svůj titul přišel vinou dopingu, byl v roce 2010 Španěl Alberto Contador, který se do katalánských statistik zapsal alespoň třemi druhými místy v celkové klasifikaci let 2014, 2016 a 2017. Prozatím posledním katalánským vítězem byl barcelonský rodák Joaquim Rodríguez, jenž zde triumfoval v letech 2010 a 2014. Co se týče československé stopy, jediný výraznější úspěch v Katalánsku zaznamenal v roce 1997 Ján Svorada, jenž toho roku ovládl hned tři etapy. V posledních letech se závodu účastnilo několik českých jezdců (Roman Kreuziger, František Raboň, Petr Vakoč), avšak bez větších úspěchů. V roce 2021 si na větší úspěch dělá slovenský jezdec Peter Sagan; na start se postaví i čeští závodníci Karel Vacek, Josef Černý a Roman Kreuziger.
Mezi nejméně známé architekty katalánského modernisme dnes bezesporu patří Salvador Puiggrós i Figueras, u něhož s jistotou neznáme ani přesné datum narození. Podle některých zdrojů se tak stalo v roce 1870, možné je i pozdější datum. S jistotou však víme, že Puiggrós patřil k nejmladší modernistické generaci, která získala diplom na Universitat de Barcelona, a to konkrétně v roce 1899. Podle katalogu dochovaných děl byl nepochybně žádaným architektem. Většina jeho staveb odpovídá základním zásadám modernistické estetiky, ačkoliv určitě mezi svými vrstevníky patřil k těm střízlivějším. Ačkoliv se většina jeho staveb nachází v rodné Barceloně, ke konci života Puiggrós působil též jako městský architekt v Arenys de Mar. Zemřel v září 1934.
K jeho nejznámějším stavbám v Barceloně patří Casa Carmen Morros (1902), Casa Josep Poch i Viñas (1903), Casa Jaume Payàs (1904), Xalet de Joan Planas (1904), Casa Josep Ferrer (1905), Casa Homet (1908) nebo Casa Antoni Prats (1912). Několik dalších méně významných staveb je roztroušeno po různých barcelonských čtvrtích, dost jich je k vidění například v Gràcii a okolí, kde architekt nějakou dobu bydlel. Zvláštní pozornost si zaslouží jedno z mála pozdně modernistických romantických zákoutí v dnešní Barceloně. Colonia Joaquim Ministral (1922) se nachází na adrese Passeig de la Mare de Déu 118. Jde vlastně o jednu celou barcelonskou uličku známou jako Passatge de Ministral. Samotné domy tvořící tuto horizontálně řešenou dělnickou kolonii žádné větší modernistické vymoženosti nemají, ale na první pohled zaujme vstupní brána do celého areálu. Spodní patro budovy údajně během španělské občanské války sloužilo jako protiletecký kryt. Z mimobarcelonských staveb Salvadora Puiggróse připomeňme například Ca l'Utzet (1909) v městečku Sant Andreu de Llavaneres nebo Col·legi La Presentació (1911) v Arenys de Mar.
Krásné zákoutí dělnické kolonie J. Ministrala v Barceloně (Foto: Barcelona Singular)
Jednadvacetiletá katalánská zpěvačka Susana Ventura, na hudební scéně známá jako Suu, je typickým příkladem toho, jak v posledních letech do veřejného prostoru pronikají nové hudební talenty. Na počátku všeho totiž bylo pár písniček nahraných na Instagram. Dnes se tato mladá a sympatická dívka s nádherným hlasem může pochlubit dvěma alby a dokonce i jednou vydanou básnickou sbírkou.
Mladá barcelonská zpěvačka Suu (Foto: Instagram Suu)
Narodila se 14. ledna 2000 v Barceloně. Své první písně začala Suu psát a následně ve formě krátkých videí umisťovat na sociální síť Instagram již ve 14 letech. Postupem času její videa získávala na popularitě, výsledkem bylo její první album Natural (2018), které od prestižního katalánského hudebního časopisu Enderrock získalo ocenění "Objev roku". Pochází z něj mimo jiné jeden z jejích nejúspěšnějších songů Lligar no és lo teu, který složila jako patnáctiletá. Toto první album obsahuje celkem 12 písní, z nichž čtyři jsou v katalánštině. Zatímco toto první album bylo spíše popového ražení, druhá deska mladé zpěvačky by měla odrážet větší vyzrálost. Album Ventura (2020) ostatně vzniklo o něco profesionálněji. Opět pod hlavičkou Halley Records se jeho produkce ujal známý španělský zpěvák a skladatel Carlos Sadness, od něhož se Suu podle svých slov mnoho naučila.
Ústřední skladbou tohoto druhého alba se nakonec stala jediná katalánská píseň v něm - Tant de bo, jež se stala letním hitem katalánské televize TV3. Ve vysílání se tak objevovala každý den hned několikrát, takže se pro řadu diváků rychle stala soundtrackem léta 2020. Po velkém úspěchu této písně se Suu dočkala "oficiálního" potvrzení své slávy i účinkováním v několika pořadech zmiňované televize (Al cotxe, El bolo). Původně zamýšleným tahákem tohoto alba je však španělským textem opatřená skladba Eres un temazo, kterou si můžete vychutnat ve videu pod článkem. Jak už tomu tak bývá, kolem každého španělsky zpívajícího katalánského hudebníka se často objevují diskuze, proč netvoří (více) v katalánštině. Suu převahu španělsky psaných textů komentuje tak, že španělština pro ni není natolik srdcovou záležitostí, takže se ve svých textech nemusí tolik odhalit. Katalánštinu totiž považuje za svou intimní součást, mateřský a zároveň běžný jazyk denní komunikace, který by ji však v umělecké tvorbě a před publikem mohl učinit zranitelnější. Zároveň díky španělštině doputuje k širšímu publiku. Pravdou je, že ačkoliv je v současnosti populární zejména v katalánsky hovořících oblastech, věrné fanoušky už začíná mít i v Baskicku či španělské metropoli.
Jedna z prvních významných představitelek hudební generace vzešlé z Instagramu si rozjezdem sólové kariéry splnila velký životní sen. Jak sama říká, i v těžké pandemické době je nyní schopna si hudbou vydělat na živobytí. Zároveň si tak může financovat i možný rozjezd literární dráhy. V únoru 2020 vydala v katalánském nakladatelství Rosa dels Vents básnickou sbírku Fauna o amor, nicméně jak sama prozradila v nejednom rozhovoru, v hlavě jí klíčí i myšlenka na vydání nějakého románu. Podobně jako v případě písňových textů je i tato básnická sbírka zajímavou směsicí španělštiny a katalánštiny a ústředním tématem je láska a její podoby ve vnímání generace Z.
Většina českých médií si včera všimla hlasování Evropského parlamentu o zbavení imunity trojice katalánských poslanců Carlese Puigdemonta, Toniho Comína a Clary Ponsatí, kteří po organizaci referenda o nezávislosti regionu z podzimu 2017 museli odejít do exilu. Všichni tři nyní působí jako europoslanci. Původně bylo jednání o jejich poslanecké imunitě naplánováno na jaro roku 2020, jenže pak přišel koronavirus a celý proces byl odložen takřka o rok. Pro odebrání imunity se v tajném hlasování vyjádřilo 400 poslanců z celkových 693 hlasujících. V této skupině byli zejména zástupci nejpočetnějších skupin v EP, tedy lidovci, socialisté a liberálové. Proti odebrání imunity naopak hlasovalo solidních 248 poslanců, což řada katalánských médií vykládá jako úspěch a signál většího rozkolu na evropské scéně. Něco na tom bude, neboť proti odebrání imunity obvykle hlasují jen slabší desítky europoslanců, je tak evidentní, že v tomto případě řada zákonodárců pochybuje. Tak či onak, Puigdemont, Comín i Ponsatí jsou v tuto chvíli bez poslanecké imunity, a tak na ně každou chvíli může být vydán eurozatykač. O jejich vydání do Španělska by pak rozhodly belgické soudy. Tak rychlý a hladký průběh to však mít nebude. Navíc tu existuje dost podstatná šance, že Puigdemont a spol. do rukou španělských soudů nakonec vydáni nebudou.
Europoslanci Carles Puigdemont a Toni Comín v sídle Evropského parlamentu (Foto: www.elpais.com)
Podle agenturních zpráv jsou tedy nyní na řadě belgické a britské soudy, které by měly žádost o vydání politiků zpět do Španělska řešit. Tak jednoduché to však nebude. Začněme malým upřesněním, že v případě opětovné aktivace eurozatykače by vše zůstalo v rukou belgických soudů, neboť Clara Ponsatí sice z Katalánska odešla do Skotska, kde působila na jedné z místních univerzit, ale od února 2020 je i ona europoslankyní (jedna z náhradnic za bývalé britské poslance, kteří kvůli brexitu opustili i lavice EP), takže nový eurozatykač by ji velmi pravděpodobně zastihl právě v Bruselu. To je však jen podružný detail. Mnohem zajímavější je očekávaná soudní bitva, kterou obě znepřátelené strany sehrají u Soudního dvora EU.
Přesně tam totiž poputuje stížnost trojice politiků ohledně zbavení imunity. Puigdemont celý tento proces v EP považuje za nelegitimní a zpolitizovaný, což se v minulých týdnech projevilo například únikem informací z rozhodujícího výboru, neúplnými materiály k celé kauze apod. Ačkoliv to není moc pravděpodobné, může zde Soudní dvůr EU vydat preventivní opatření do doby, než o stížnosti rozhodne, což by celý proces zbavení imunity opět paralyzovalo. Následně pak soud může celou záležitost zkoumat i dlouhé měsíce. Dá se čekat, že k této situaci spíše nedojde, nicméně ani to neznamená okamžitou aktivaci eurozatykačů. Do hry se totiž opět zapojil španělský soudce Pablo Llarena. Právě on má vydání zmiňovaného eurozatykače na starosti, jenže už mnohokrát s ním nepochodil, naposledy v případě bývalého katalánského ministra kultury Lluíse Puige, jenž poslaneckou imunitu neměl, ale belgický soud ho ani tak do Španělska nevydal s tím, že na Pyrenejském poloostrově by byl Puig souzen soudem, který pro tuto kauzu není kompetentní, a navíc by mohly být ohroženy jeho základní lidská práva. Alespoň takto belgický soud v lednu 2021 své NE španělské justici odůvodnil.
Oficiálně i z tohoto důvodu Llarena podal k Soudnímu dvoru EU žádost o tzv. prejudiciální řízení, jehož smyslem má být vyjasnění podmínek, za nichž soudy jednotlivých evropských států mohou žádosti o vydání nevyhovět (podrobnější info zde). Llarena v tomto případě kritizuje údajnou belgickou neznalost španělského justičního systému, čímž odmítá fakt, že by španělský nejvyšší soud (Tribunal Supremo) byl v případě katalánských politiků nekompetentní. Nicméně právě to zní z Katalánska již od počátku procesu. Pokud by měl někdo události spojené s referendem soudit, kompetentní instancí by podle mnohých byl katalánský nejvyšší soud (Tribunal Superior de Justícia de Catalunya). V praxi tedy Llarena bude muset počkat na vyjádření Soudního dvora EU v této záležitosti, což může trvat až jeden rok. Teprve potom by se měl Llarena rozhodnout, jestli eurozatykače znovu aktivuje nebo nikoliv. Pro Puigdemonta a spol. by to tak znamenalo dlouhé měsíce napjatého čekání na zatykač, Llarena by tak opět o něco oddálil svou pravděpodobnou porážku u evropských soudů.
Teprve podle rozhodnutí Soudního dvora EU by tedy Llarena rozhodl o reaktivaci stávajících či vydání zcela nových eurozatykačů a následně by "konečně" přišla řada na belgické soudy, které by měly konečné slovo ohledně vydání katalánských politiků španělským soudům. Zde se hodí připomenout výše zmiňovaný precedens Lluíse Puige. Dá se očekávat, že i tentokrát by belgické soudy katalánské politiky vydat odmítly. Tím by ostuda španělského soudnictví byla dovršena a Puigdemont, Comín i Ponsatí by mohli pokračovat v poklidném životě v rámci celé EU kromě Španělska. Připomeňme, že současný eurozatykač na Puigdemonta je již třetím v pořadí. První byl vydán na podzim 2017, Llarena ho však rychle stáhl, neboť měl oprávněný strach, že by evropské soudy katalánské politiky vydali pouze kvůli obvinění ze zpronevěry - to by ale v praxi znamenalo, že by nesměli být odsouzení tak přísně jako zbytek katalánských politických vězňů, a nemohli by být ani tak dlouho drženi ve vazbě. Druhý eurozatykač byl aktivní od jara do léta 2018. Na jeho základě byl Puigdemont zatčen v Německu, ovšem 12. července toho roku německý soud rozhodl, že bývalý katalánský premiér nemůže být vydán pro vzpouru, jediným akceptovatelným důvodem by byla opět jen zpronevěra. Zatykač byl okamžitě stažen. Španělská justice potřebuje vydání na základě zločinu, který v podstatě nikde jinde v Evropě neexistuje, proto to má Llarena tak těžké. V pořadí třetí eurozatykač byl vydán na podzim 2019 poté, co byla část katalánských politiků pravomocně odsouzená za organizaci referenda na 9 až 13 let odnětí svobody. Tento eurozatykač byl do této chvíle pozastaven v očekávání výsledku hlasování o poslanecké imunitě. Příští týdny a měsíce nám přinesou ještě mnohé zajímavé z evropských soudních síní.
Barcelonská radnice se od doby, kdy v jejím čele stanula Ada Colau, snaží o větší zastoupení žen v pojmenování městských ulic. Vzhledem k současnému procentu urbanizace barcelonské planiny je poměrně těžké, aby se ve městě rodily nové ulice. Radnice tak musí jít ne vždy populární cestou změny stávajících názvů. Aktuálně se v Barceloně nalézá něco okolo 4 500 ulic, tříd, promenád a náměstí o celkové délce přes 1 300 km. Avšak jen necelých 8 % z nich nese jméno některé z více či méně významných žen minulosti. Colau v posledních letech měnila názvy barcelonských ulic o něco víc než její předchůdce. Zaměřila se přitom z větší části na odstranění názvů spojených se španělskou královskou rodinou. Například v roce 2016 se tehdejší náměstí Plaça de Joan Carles I změnila na aktuální a historii věrnější Plaça del Cinc d'Oros. V roce 2019 se gràcijská dopravní tepna Avinguda del Príncep d'Asturies po lokálním referendu přejmenovala na Avinguda de la Riera de Cassoles, a to dokonce v době, kdy zde bydlel i tehdejší katalánský premiér Quim Torra.
V předvečer Mezinárodního dne žen radnice oznámila schválení přejmenování šesti ulic, což má být dalším malým krůčkem k větší feminizaci veřejného prostoru. Ve čtvrti Sants tak dojde ke změně současné carrer d'Enric Bargés na carrer de Dolors Battle i Sunyer. Jméno bývalého generála a politika střídá jedna z předválečných reformátorek katalánského školství a ředitelka místního sdružení Grup Escolar Lluís Vives. Ve čtvrti La Salut zase o svou ulici přijde španělský konzervativně smýšlející diplomat a spisovatel Ramiro de Maeztu (1875-1936). Ulice nedaleko slavného Parku Güell nyní ponese název carrer d'Ana María Matute odkazující na španělsky píšící spisovatelku, rodačku z Barcelony, jež za svou literární dráhu získala mnoho literárních cen (Premio Cervantes, Premio Planeta) a několikrát byla dokonce nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Náměstí Plaça de les Cristalleries Planell ve čtvrti Les Corts pro změnu ponese jméno barcelonské novinářky Margarity Rivière (1944-2015), která se zasloužila o vznik katalánské sekce španělské zpravodajské agentury EFE.
Vlastního jména se dočká doposud bezejmenná křižovatka ulic carrer de Villarroel a carrer del Rosselló poblíž stanice metra Hospital Clínic (L5). Malé náměstí ponese jméno Concepció Aleixandre Ballester (1862-1952), valencijské gynekoložky, popularizátorky vědy a obhájkyně ženských práv. Barcelonská radnice se na základě společenské poptávky rozhodla pro pojmenování plácku u bývalé továrny Fabra i Coats jako Plaça d'Anna Domènech Campoy podle místní zastánkyně veřejného vzdělávání a dlouholeté ředitelky dvou mateřských škol ve čtvrti Sant Andreu de Palomar. Poslední změna čeká vysoko položenou čtvrť Vallvidrera, kde se znelíbil dosavadní název carrer dels Reis Catòlics, odkazující k pojmenování španělského královského páru z přelomu 15. a 16. století. Nahradí ho carrer d'Elisa Moragas i Badia připomínající další učitelku lokálního významu.
Současné změny v pojmenování ulic na mapě Barcelony (Foto: www.beteve.cat)
Josep Masdéu i Puigdemasa (1851-1930) byl katalánský stavitel, autor mnoha budov ve stylu modernisme, které dodnes můžeme najít v ulicích Barcelony i některých dalších katalánských měst. V katalánské metropoli se narodil a v roce 1872 zde získal svou stavitelskou licenci. Masdéu nepatřil mezi nejznámější stavitele své doby, chyběl mu i tehdy čím dál prestižnější titul architekta, i tak je však považován za autora mnoha modernistických staveb, u nichž nelze jednoznačně prokázat autorství někoho jiného. Jen v Barceloně tak hovoříme o přibližně stovce staveb, z nichž část se nachází na velmi prestižní adrese Avinguda del Tibidabo, další autorská díla stavitel zanechal v Igualadě (např. Casa Josep Albereda, 1910), Terrasse (např. Casa Mercè Pou, 1915) či Sant Vicenç dels Horts (např. Can Comamala, 1922).
Mezi jeho nejvýznamnější barcelonská díla patří bezesporu Casa Joan Llimona (1906), Casa Antoni Segarra (1907), který roku 2011 využil katalánský režisér Jaume Balagueró k natočení filmu Mientras duermes, Casa Josep Coll (1910), Villa Consol (1911), Casa Andreu Serra (1913) či Casa Josep Sabadell (1918). Právě posledně jmenovaný dům je zajímavým příkladem pozdního modernismu. Stavěl se v průběhu celé první světové války v dnes klidnější části Avinguda Meridiana (číslo 99-101), v charismatické čtvrti El Clot. Dům si zde nechal postavit bohatý průmyslník a jeden z posledních starostů tehdy ještě samostatného města Vila de Gràcia Josep Sabadell (1856-1914), známý též jako promotér legendárního projektu Gran Casino de l'Arrabassada, jenž však skončil nezdarem. Sabadell se však konce stavby nedočkal, neboť zemřel již v prosinci 1914 na tyfus. Budova je zajímavá trojicí průčelí, kde je každé patro řešeno docela jinak. Fasáda je plná sgrafit i keramických kachlí. Podobně je řešen i interiér. Dnešního kolemjdoucího tato budova zaujme na první pohled, velkou roli v tom hraje i její umístění na dřívější periferii, velmi daleko od tradičních bašt modernistických staveb v katalánské metropoli. Více informací zde.
Casa Josep Sabadell v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)
Casa Antoni Segarra z roku 1907 (Foto: Ruta Modernista de Barcelona)
Penelles je zdánlivě nevýznamná vesnička v katalánském vnitrozemí, napůl cesty mezi městečky Balaguer a Tàrrega. Zároveň je vstupní branou do okresu Noguera. První písemné zmínky o Penelles pochází z konce 11. století, následně ves přecházela ze správy jednoho rytířského řádu do druhého. Správu nad pevností měli kdysi templáři i maltézští rytíři. Většina středověkého městečka však byla zničena během válek ve 14. a 16. století. Ačkoliv zde na počátku 20. století žilo více než 1 200 osob, v posledních padesáti letech se obec vylidňuje. Aktuálně je v Penelles trvale hlášeno jen něco málo přes 400 lidí.
Nově vymalovaný interiér kostela Sant Joan Baptista v Penelles (Foto: www.timeout.cat)
Na velikosti však nezáleží, pokud máte něco, co vás činí skutečným originálem. V tomto případě jde o trošku bizarní titul obce, která má pravděpodobně nejvíce mural artu na obyvatele v celém Španělsku. Mural art je dle encyklopedické definice umělecký směr vycházející ze street artu a zaměřuje se na velkoplošnou malbu na stěny ve veřejném prostoru. Obvykle jde o aktivitu legální a často dokonce s komerčním využitím. V Penelles však již několik let tento umělecký směr dokonale využívají k přilákání turistů. Řeč je o již vcelku tradičním Gargar Festivalu, jenž by se měl letos v květnu konat již pošesté. Za vznikem festivalu stojí několik mladých designérů ze společnosti Binomic, kteří se inspirovali pouličním uměním v brazilském městě Rio de Janeiro. V roce 2016 tak v Penelles zorganizovali první ročník festivalu, jehož jméno odkazuje na zvuky, které vydává stepokur krásný, pták vyskytující se zejména na jihu Afriky, na Středním Východě a v Asii.
A projekt skutečně zafungoval. V zapomenuté vísce se 400 obyvateli se podařilo nastartovat solidní turistický ruch, který v době konání festivalu do místních uliček přitáhne až 40 000 lidí, řadu z nich i z nejrůznějších koutů světa. Pozvaní umělci nejsou za své výtvory odměňování, svá díla tu vytvářejí doslova za stravu a ubytování, nicméně zároveň mají dokonalou příležitost k sebeprezentaci. Organizátoři jim pak samozřejmě zajistí barvy i všechno další vybavení. Tematika je vesměs volná, ale všechny nástěnné malby by měly alespoň částečně odkazovat k venkovu a celkově rurálním tématům. V rámci loňského pátého ročníku se součástí happeningu stal i místní kostel Sant Joan Baptista pocházející z roku 1961. O jeho nový interiér se postaral katalánský vizuální umělec Berni Puig (*1990) z Manresy, jenž ve svých dílech používá zásadně jen základní barvy a geometrické tvary. Vizuálně připomíná kupříkladu díla Pieta Mondriana či Joana Miróa. Dílo v místním kostele dostalo název Omnipresent a jde o barevnou mapu Penelles a okolí se zvláštním důrazem na úrodné lány místních polí. Další nádherné malby najdete přímo na stránkách festivalu, na jeho sociálních sítích či ve fotoreportáži deníku Nació Digital.
Kromě výše zmiňovaného festivalu se Penelles může chlubit už jen minimem pamětihodností spíše lokálního významu. Je tu však jedna budova, která si několik řádků přeci jen zaslouží. Jde o historickou usedlost Castell del Remei, stylizované do podoby středověkého hradu, ačkoliv ve skutečnosti jde o dílo z přelomu 19. a 20. století. Castell del Remei dnes nabízí kompletní služby v oblasti rurálního cestování. Kromě samotné usedlosti, jež disponuje více než třiceti pokoji, můžete navštívit zdejší restauraci, poutní místo a především místní vinné sklepy, které se mohou pyšnit dalším katalánským nej. Právě zde se totiž nachází nejstarší katalánský producent vína a jeden z nejstarších v celém Španělsku. Současným vlastníkem vinařství je katalánský enolog Tomàs Cusiné. Ročně tu vyrobí takřka milion láhví bílého a červeného vína různých odrůd pěstovaných na přibližně 200 hektarech půdy obklopující historickou usedlost.
Španělsko má v současné době celkem 8 131 obcí. V patnáctce těch vůbec nejmenších docela překvapivě figurují prakticky jen ty katalánské a valencijské, ačkoliv pro to existuje vcelku jednoduché historické vysvětlení. Katalánsko má v této TOP 15 celkem pět zástupců (Sant Hipòlit de Voltregà, Badia del Vallès, Caldes d'Estrac, Castellfollit de la Roca a Puigdàlber), Valencie hned devět (Palmera, La Granja de la Costera, Benetússer, Tabernes Blanques, Beniflà, Geldo, Benirredrà, Llocnou de la Corona a Emperador). Posledně jmenovaná víska je s pouhými 0,0306 km2 tou nejmenší v celém Španělském království. Zejména v době pandemických zákazů to tak zde nemají vůbec snadné...
Letecký i chodecký pohled na nejmenší španělskou obec (Foto: Google Maps)
Mikroskopická obec Emperador se nachází asi 10 km severovýchodně od Valencie. Autem jste v regionální metropoli za pár minut, avšak s veřejnou dopravou už to tak jednoduché nebude. Ale k tomu se ještě dostaneme. Nejenže jde o rozlohou nejmenší obec v celém Španělsku (zabírá přibližně plochu čtyř nebo pěti fotbalových hřišť), Emperador se díky svým 700 obyvatelům už několik let chlubí i největší hustotou zalidnění ze všech více než 8 000 španělských obcí: takřka 24 000 obyvatel na kilometr čtvereční. Není divu, že tu o sebe lidé takřka na potkávání zakopávají, protože každý místní obyvatel má pro sebe jen 40 metrů čtverečních. Emperador má pouhou desítku ulic a 99 % jeho plochy už je zastavěno. Další růst populace je tedy možný jen při výstavbě směrem do výšky. Tak vysoká hustota zalidnění je tu teprve od roku 2009, kdy byla ukončena masivní výstavba nových bytových domů. V průběhu let 2006-20009 se tak místní populace zvýšila více než dvojnásobně.
Možná si teď pokládáte otázku, jaká je vůbec historie této pidiobce na staré královské cestě mezi Valencií a Barcelonou? Pro odpověď se musíme vydat do druhé poloviny 18. století. Tehdy totiž v místě dnešní vsi valencijský obchodník Agustín Emperador nechal postavit zájezdní hostinec a likérku. Později k nim přibylo ještě několik manufaktur a činžovních domů a nakonec i kaplička Mare de Déu del Rosari, která je dodnes jedinou "památkou" v celé obci. Agustín Emperador získal roku 1778 šlechtický titul a tím i svrchovanost nad nově vzniklou osadou nesoucí jeho jméno. Moc dlouho se ale z těchto privilegií neradoval, neboť ještě téhož roku na podzim zemřel. Kromě výše zmíněného byl v obci na konci 18. století také šlechtický palác, pekařství a celkem takřka třicítka budov. V roce 1837 došlo ke zrušení panství, a tak se ves stala samostatnou obcí s poetickým názvem La Venta del Emperador. Obec si začala žít vlastním životem. Podle dobových statistik v ní žilo "okolo 130 duší".
Ve své novodobé historii je obec Emperador spojena se svým jediným a nejtěsnějším sousedem, obcí Museros. K té byla roku 1978 dokonce připojena, nicméně silný odpor místních nakonec příslušný královský dekret hnal až k nejvyššímu soudu, který rozhodl o nové separaci obou územních celků. Od roku 1985 je tak Emperador opět samostatnou a zároveň i vůbec nejmenší obcí v celém Španělském království. Sousední městečko Museros však nedalo svou kůži lacino a v praxi tak i dnes silně ovlivňuje dění v Emperadoru. Jak už bylo řečeno, celé katastrální území Emperadoru je obehnáno právě obcí Museros. Dokonce i místní dopravní tepna, Avinguda de Barcelona, je rozdělená vedví - východní část ulice je součástí obce, ale domy na západní polovině silnice už spadají do katastrálního území Museros. Bez souhlasu muserské radnice tak mají místní obyvatelé velmi omezený rádius. Obec je přitom obklopená poli, žádné z nich však Emperadoru nepatří. Skutečným centrem Emperadoru je tedy jediné místní náměstí (Plaça de l'Ajuntament), které slouží zároveň jako dětské a sportovní hřiště. Na náměstí se koncentruje většina z minima služeb, jež obec svým obyvatelům nabízí. Kromě radnice je tu i společenské centrum, tělocvična, knihovna, příležitostný bar i lékařská ordinace, ačkoliv lékař sem dojíždí jen dvakrát týdně. Na Avinguda de Barcelona se pak nachází ještě lékárna, řeznictví, trafika a bar.
Naopak úplně tu chybí škola, obchod s potravinami, hřbitov či veřejná doprava. Jediným skutečně fungujícím dopravním prostředkem je školní bus, který vozí děti do škol ve vedlejších obcích Albalat dels Sorells a Foios. Jinak se musíte spoléhat na auto. Do nedaleké Valencie vás totiž nesveze žádný meziměstský autobus. Jedinou možností je dojít si do Museros či Albalat dels Sorells (asi 15 minut chůze), kde se nacházejí stanice valencijského metra (linka 3). Emperador z pochopitelných důvodů vlastní nástupiště nemá. Jak tvrdí místní, život je tu klidný a v celé vsi panuje velmi rodinná atmosféra. Nesnáze však mohou přijít velmi rychle, například s opatřeními proti šíření koronaviru. Španělsko totiž v uplynulém roce v některých okamžicích limitovalo volný pohyb pouze na území obce, v níž člověk trvale pobývá. Takového omezení si pravděpodobně příliš nevšimnete, pokud bydlíte v Barceloně, Praze, Berlíně či Budapešti, jenže pokud má vaše obec jen tři hektary, teprve tehdy pochopíte, proč má řada lidí takovou averzi k životu na venkově.
Carrer de Pere IV je dlouhá 3,3 km. Projít ji po celé délce sem a tam vám tak zabere minimálně hodinu. Má poměrně dlouhou historii, vznikla roku 1763 původně jako spojnice mezi Barcelonou a Mataró, a proto též dlouhé roky sloužila jako hlavní tah z katalánské metropole směrem do Francie. V druhé polovině 19. století podél této výpadovky začaly růst textilní továrny a ze silnice se najednou stalo rušné centrum průmyslové zóny, která se naopak od druhé poloviny 20. století stala místem, kde se tak trochu zastavil čas. Celé okolí čtvrti Poblenou prochází už několik dekád významnou přeměnou. Bývalá textilní Mekka je postupně přetvářena na ráj startupů a jim podobných projektů vzešlých z probíhající digitální revoluce. Na carrer de Pere IV na vás však stále dýchá atmosféra omšelého a zanedbaného průmyslového předměstí. Věčně opuštěný bulvár někomu připomíná města jako Detroit, stačí popojít jen o pár set metrů dál a rázem se přenesete do New Yorku počátku 20. století. Jen málokterá barcelonská ulice v sobě skrývá tolik kouzelných a za pár let již dost možná neexistujících míst...
Casa Antònia Serra (Kresba: Ramon Curto, El Periódico de Catalunya)
CASA ANTÒNIA SERRA Bezesporu nejpřekvapivější stavbou na naší tříkilometrové procházce je Casa Antònia Serra (c/Pere IV, 102), často známá též jako "Barcelonská žehlička". Není divu, útlounká budova na křižovatce ulic Badajoz a Pallars velmi nápadně připomíná jeden z prvních newyorských mrakodrapů. Stavba ve stylu noucentisme vznikla roku 1926 a za jejím návrhem stál katalánský architekt Ramon Puig i Gairalt (1886-1937), jehož racionalistické stavby dnes najdete převážně v sousedním městě L'Hospitalet de Llobregat. Podobně jako jeho nejbližší okolí i tato krásná budova ke konci 20. století značně zchátrala. V průběhu let z ní dokonce zmizela charakteristická věžička, kterou se podařilo znovu vrátit až po celkové rekonstrukci z roku 2011. Dům dodnes nese název po dřívější majitelce okolních pozemků a svou barevnou ornamentálností mezi okolními stavbami na první pohled vyčnívá. V přízemí budovy se nachází další v širokém okolí vážená instituce - železářství a prodejna kutilských potřeb Ferreteria Bonet.
Casa Antònia Serra před a po rekonstrukci z roku 2011 (Foto: www.timeout.cat)
KREATIVNÍ CENTRUM "LA ESCOCESA"
Zatímco jižní část carrer de Pere IV už se pyšní řadou nových bytových či kancelářských budov, severní cíp ulice (oblast za Parc Central del Poblenou) působí na první pohled trochu bezútěšně. V této části ulice totiž jednoznačně vítězí industriální charakter zóny, a tak tu nad bytovými domy jednoznačně převažují nejrůznější dílny a skladiště. A pak taky spousta vyklizených parcel, které dříve sloužily jako klidný přístav továrním halám katalánských textilek, zatímco nyní čekají na slibovanou luxusní zástavbu, která stále ne a ne se dostavit. Jedním ze zákoutí, které si doposud zachovalo nesmírné charisma, je okolí bývalé fabriky La Escocesa z druhé poloviny 19. století. Samotné tovární haly jsou při pohledu z ulice skryty ve vnitrobloku a v posledních 20 letech fungují jako umělecké tvůrčí centrum, avšak součástí komplexu je i dvacítka bytových jednotek, které lemují carrer de Pere IV od čísla 339 po 351. Žije v nich asi padesátka obyvatel, většina ne zrovna legálním způsobem. Budovy patří barcelonské radnici, která se na počátku roku 2021 rozhodla všechny vystěhovat, neboť zchátrané stavby jsou již neobyvatelné.
Radnice chce na daném místě vystavět celkem 80 nových bytových jednotek a část areálu věnovat připomínce průmyslového dědictví Poblenou. V praxi to však bude znamenat, že tento jedinečný barevný kout neuteče uniformitě veškeré nové výstavby na carrer de Pere IV. Okolní pomalované fasády místu dodávají zvláštně veselý nádech a určitou bizarnost zákoutí potrhuje tak trochu osamělý neogotické kostel Parròquia del Sagrat Cor (c/Pere IV, 398), na jehož přestavbě se po tzv. Tragickém týdnu (1909) podílel slavný barcelonský architekt Enric Sagnier. Atmosféra tohoto místa se musí prožít, jisté je jen to, že na podobné pocity v Barceloně už dnes jen tak nenarazíte.
Exteriér i interiér bývalé fabriky "La Escocesa" (Foto: www.timeout.cat)
HOTEL MELIÁ BARCELONA SKY
Naše další zastávka se nachází přibližně v polovině carrer de Pere IV, konkrétně v čísle 272, na křižovatce s Avinguda Diagonal. Hotel Meliá Barcelona Sky byl dokončen roku 2008 (tehdy jako pětihvězdičkový Hotel Habitat Sky) a se svými 116 metry je aktuálně čtvrtou nejvyšší barcelonskou budovou po dvojčatech Hotel Arts a Torre Mapfre (154 m.) a Torre Glòries (144 m.). Za návrhem tohoto nepřehlédnutelného mrakodrapu stojí známý francouzský architekt Dominique Perrault. Současný hotel nabízí sice "jen" čtyřhvězdičkové služby ve dvou stovkách pokojů a dvou restauracích, ale výhledy na město jsou odsud zkrátka k nezaplacení. Základní cena za pokoj se pohybuje okolo 100 €. Jen pár kroků od hotelu můžete navštívit jednu z významných katalánských kulturních institucí, legendární divadlo Sala Beckett, které tu v roce 1989 založil dramatik José Sanchís Sinisterra.
Budova divadelní scény Sala Beckett, v pozadí Hotel Meliá Barcelona Sky (Foto: www.barcelona.cat)
K méně známým architektům katalánského modernisme patří Juli Maria Fossas Martínez (1868-1945), ačkoliv řada jím navržených budov přežila až do dnešních dní. Povolání architekta bylo pro mladého Juliho jasnou volbou, neboť jeho otcem byl Modest Fossas i Pi (1834-1904), známý katalánský architekt druhé poloviny 19. století, mimo jiné též barcelonský radní a předseda Associació d'Arquitectes de Catalunya. Titul architekta získal Juli Maria na barcelonské univerzitě roku 1890, posléze několik let pracoval pro barcelonskou radnici a zastával i funkci obecního architekta ve městech Malgrat de Mar, El Masnou a Arenys de Mar.
Mezi jeho nejznámější modernistická díla v katalánské metropoli patří Casa Andreu Clarós (1906), Casa Josep Alemany (1907), Casa Teresa Bosch (1911) a Cases Josefa Villanueva (1909) na rohu carrer Roger de Llúria a carrer València, jenž byl v době svého vzniku jednou z nejvýznamnějších modernistických staveb ve městě. Dodnes v něm lze vidět silnou inspiraci Gaudím či jeho žákem Rubió i Bellverem, bohužel však je současná podoba budovy jen slabou připomínkou skutečné slávy, jak je patrné na dobových fotografiích. Pozornost si zaslouží také budova Aceites Regàs (1911) v L'Hospitalet de Llobregat, barevný Cal Senyor (1911) v El Masnou a pohádkový letohrádek Quinta de Sant Rafael (1912) v Tarragoně. Silně modernistický nádech má i jeho rekonstrukce venkovského stavení Can Po Cardona (1927) v Sant Joan Despí. I po opuštění modernisme zanechal v Barceloně dvě poměrně charakteristické monumentalistické budovy, obě postavené v roce 1921, a to Edifici de la Compañía Transmediterránea na známé barcelonské dopravní tepně Via Laietana a Edifici d'Avinguda República Argentina 2 na Plaça Lesseps.
Casa Josefa Villanueva (Foto: Instagram Barcelona Architecture)
Juan Ignacio Cirac Sasturain se narodil roku 1965 v katalánském městě Manresa. V Katalánsku se však neohřál dlouho, na studia se vydal do Madridu, kde svá studia teoretické fyziky a optiky zakončil roku 1991 doktorátem na tamní Universidad Complutense. Své znalosti si hned poté odjel zlepšovat do USA, kde pracoval několik let na postgraduálu pod vedením Rakušana Petra Zollera na University of Colorado Boulder. Mezitím působil též jako profesor fyziky na španělské Universidad de Castilla-La Mancha. V roce 1996 se i díky spolupráci s Peterem Zollerem vrátil natrvalo do Evropy, a to nejdříve na Institut für Theoretische Physik v Innsbrucku a od roku 2001 jako ředitel teoretické divize kvantové optiky na Institutu Maxe Plancka v Mnichově. Kromě toho spolupracoval na řadě projektů s nejprestižnějšími světovými univerzitami (Harvard, Oxford, MIT) a nebrání se ani spolupráci se španělskými a katalánskými univerzitami. Z řady z nich má čestné doktoráty, na Universitat Politècnica de Catalunya je po něm dokonce pojmenovaná i jedna z kateder.
Jeho výzkum se zaměřuje na kvantovou optiku i některé další části kvantové fyziky, je tak jedním z velkých průkopníků kvantových technologií ve výpočetní technice. Díky jeho teoriím jsme nyní čím dál tím blíž vytvoření superrychlých kvantových počítačů, jež nám mohou otevřít dosud nečekané vědecké obzory. Jeho nesporný přínos světové vědě se již dočkal řady mezinárodních uznání. Juan Ignacio Cirac je mimo jiné držitelem Premio Príncipe de Asturias (2006), Premio Nacional de Investigación Blas Cabrera (2007), Medaile Benjamina Franklina (2010), Wolfovy ceny (2013) či Medaile Maxe Plancka (2018). Pravidelně publikuje v nejprestižnějších světových časopisech.
Katalánský hudební svět našel na počátku roku 2021 skutečný objev roku. Mohla by se jím stát barcelonská folková skupina El Pony Pisador. Její počátky sahají do roku 2013, avšak do většího povědomí katalánských posluchačů se dostává až v posledních dvou letech. U stále četnějšího publika skupina boduje originální směsicí mnoha hudebních žánrů od keltské hudby přes bluegrass či mongolský hrdelní zpěv až po jódlování.
Katalánská hudební skupina El Pony Pisador (Foto: www.enderrock.cat)
Začátky skupiny El Pony Pisador sahají až do roku 2010, kdy mandolinista Adrià Vila a kytarista Ramon Anglada v Barceloně založili zcela amatérské duo, které chtělo pod vlivem soundtracků z filmové ságy Pán prstenů skládat hudbu jako z hobitích slavností. Postupně se přidávali další současní členové, formálně tedy skupina vznikla v roce 2014 už pod názvem El Pony Pisador, jenž odkazuje k hostinci U Skákavého poníka v Hůrce, kterou si jistě vybaví zejména čtenáři slavné Tolkienovy ságy. Podobně jako celá řada dnešních interpretů i oni začínali na skromném YouTube kanálu, v roce 2016 si sami vyprodukovali a vydali první album nazvané Yarr's i Trons. Hravé album posluchače provede nejen keltskými rytmy, potěší i zajímavá pirátská atmosféra. První disk následovala dlouhá koncertní šňůra po Katalánsku i první vystoupení na zahraničních folkových festivalech (Německo, Holandsko, Velká Británie, USA).
Větší krok k profesionálnímu vystupování pak znamenal druhý disk Matricular una galera, které vyšlo roku 2019 v nezávislém vydavatelství Coopula. Zde se posluchači setkají s ještě větším experimentováním v podobě nejrůznějších hudebních prvků - rytmy swingu a bulharských lidových tanců tu střídá mongolský hrdelní zpěv i heavy metal. Zvláštní pozornost si zaslouží i jeden z klipů z tohoto alba, konkrétně píseň La Confraria del Menhir, ve které El Pony Pisador vzdávají hold kultovní komiksové dvojici Asterix a Obelix. Prozatím poslední album s názvem JAJA Salu2 vyšlo v únoru 2021, přičemž velkou pozornost si vysloužil i úvodní singl z tohoto alba, veselá skladba La noble vila de Su (Guspira Records), ve které vzdávají hold malé vísce v okrese Solsonès. V roce 2020 se El Pony Pisador dočkali i prvních nominací na prestižní katalánské hudební ceny Premis Enderrock v kategoriích věnovaných folku. Popularitu mezi fanoušky si získali nejen vtipnými texty a hravými rytmy svých písní, nýbrž také výraznou sázkou na sociální sítě, kde svým fanouškům často nabízejí i zajímavá videa ze zákulisí nejrůznějších hudebních vlivů z tvorby El Pony Pisador. Více informací o této vycházející hvězdě katalánského folku najdete např. v článku časopisu Enderrock.
