Vzpomínka na 11. září

O hlavním katalánském národním svátku jsem se poprvé dozvěděl na univerzitě. A i mne tehdy nesmírně zaujala skutečnost, že Katalánci si jako jeden z mála národů na širém světě ve svůj národní den nepřipomínají ani nezávislost, ani vítězství v žádné důležité bitvě, zkrátka nic, co člověk najde při cestách po všech kontinentech. Ne, Katalánci si každý rok 11. září připomínají osudnou porážku ve válce o španělské dědictví, den, kdy padla Barcelona a spolu s ní i veškerá naděje na alespoň částečnou autonomii na mocném španělském státním aparátu. Člověka napadne, jak moc se asi může národní duch odrážet právě ve výběru národního svátku?

Od roku 2012 si v tomto ohledu oslavy Diada Nacional de Catalunya přisvojili zastánci katalánské nezávislosti, kterých se na počátku končící dekády vyrojilo nečekaně mnoho. Díky schopným organizátorům i určité historické tradici si zastánci nezávislosti navykli každoročně světu ukázat po čem touží. Zrodila se tradice masivních poklidných demonstrací, které do katalánských (a zejména barcelonských) ulic přivedla stovky tisíc lidí. Každá z nich měla jak svou neopakovatelnou atmosféru, tak i snadno předvídatelné součásti. Každá z nich se nesla v trochu jiném duchu. Byla tu 11. září plná naděje a víry v brzkou nezávislost, byla tu i ta plná zmaru, zklamání a zlosti. Bude tu ale jedno 11. září, na které snad zapomeneme co nejsnadněji. Letošní oslavy a demonstrace totiž kvůli koronaviru jakoby ani neproběhly... Proto bych si rád aspoň na několika málo řádcích zavzpomínal na těch pár 11. září, kdy jsem byl přímo na místě, v centru dění. Zas tolik jich totiž nebylo, i když zážitky byly vždy silné.

Via Catalana 2013 (Foto: assemblea.cat)

2013

Jen málokdy vynechám srpnové slavnosti Festa Major de Gràcia. Jenže od jejich konce do 11. září je přeci jen docela daleko. Zatímco první svátek Sant Jordi jsem v Barceloně naplno prožil už v roce 2011, na tu správnou demonstraci v katalánský národní den jsem si musel počkat ještě další dva roky. Ale nebylo to jen ono kouzlo "poprvé", co z manifestace 11. září 2013 dělá skutečně nesmazatelnou vzpomínku. Organizátoři tehdy přišli s nápadem lidského řetězu spojujícího Katalánsko od severu na jih. Inspirací jim v tom byl tzv. "baltský řetěz", který propojil Litvu, Lotyšsko a Estonsko v srpnu 1989. Byla to první a zároveň poslední demonstrace, na kterou jsem se poctivě zaregistroval a dostavil se na odpovídající úsek. Křižovatka Rambly s carrer Ferran. Rychlý úprk z Casa Batlló podél neskutečného lidského řetězu, který na Passeig de Gràcia pořádně nabral na šířce. Část turistů jen nevěřícně koukala, část se nadšeně přidávala. Na rozdíl od všech ostatních měla tato demonstrace dva skutečné vrcholy. Jedním z nich byl obligátní okamžik v 17 hodin a 14 minut, kdy se všichni chytli za ruce a po délce 400 km propojili sever a jih Katalánska, druhou hvězdnou chvílí bylo focení na slibovanou gigafotku, která měla daný lidský řetěz zvěčnit v celé jeho délce. Možná ještě lépe se mi teď vybaví i následné mnohaměsíční čekání a vlastně už ani nevím, jestli ji stihli zpřístupnit před demonstrací v roce 2014. Via Catalana 2013 je pro mě také další rychlý úprk až na Plaça de Sant Jaume, naprostého politického centra Katalánska, kde se do řetězu zapojila část tehdejších politických špiček. No, alespoň těch lokálních. Hned poté procházka takřka prázdným Palau de la Generalitat, sídlo katalánské vlády, které pravidelně 11. září pořádalo den otevřených dveří. Většina lidí však ještě rozebírala dozvuky úspěšné manifestace venku v ulicích.

2016
Na dvě velké demonstrace z let 2014 a 2015 jsem se kvůli pracovním povinnostem nedostal. Tu z roku 2016 si vlastně dodnes pamatuji hlavně kvůli ranním výhledům z okna hotelového pokoje. Nicméně i tentokrát ANC a Òmnium Cultural do katalánské metropole přilákaly dobrý milion demonstrujících. Davy lidí proudily až na Passeig de Lluís Companys, kde se nacházelo hlavní pódium. Barcelonské ulice již definitivně ovládly estelady, po klasických senyerách nikde ani památky. Tehdy už ve vzduchu nebyla určitá vážnost, s níž se přistupovalo k předchozím milionovým demonstracím. Tentokrát tu byl snad jakýsi klid. Katalánska v té době již více než půlrok vedl Carles Puigdemont a mnozí zastánci nezávislosti byli přesvědčeni, že Katalánská republika už je na spadnutí. Člověk denně slýchal názory ve smyslu "tohle už nejde zastavit". Konstantou mých návštěv 11. září se stala přítomnost katalánského novináře a bývalého poslance Antonia Bañose, na něhož jsem natrefil snad i na všech budoucích ročnících.

Není nad příjemné polechtání ranním sluncem... (11/09/2016)

2017
La Diada del Sí byla snad ze všech nejpodivnější. A "nejpodivnější" tady neznamená nic jiného, než že se docela obtížně pamatuje. Necelý milion osob tehdy zaplavil Passeig de Gràcia, takže z mé milované čtvrti to bylo tentokrát opravdu kousek. Jenže 11. září tehdy bylo už jen jakousi rutinou. Málokdo v Katalánsku si dnes na tuto manifestaci vzpomene. Tak nějak se totiž ztratila v tom, co se dělo předtím a co přišlo potom. No uznejte, nejprve 17. srpna teroristický útok na Ramble a pak už jen přihlížení, jak se píší dějiny. Španělskou vládu totiž mnohem víc než tradiční setkání 11. září nakrkla spontánní demonstrace 20. září před katalánským ministerstvem financí, za kterou dodnes pykají Jordi Cuixart a Jordi Sànchez, šéfové ANC a Òmnium Cultural, s devítiletými tresty, a třešinkou na dortu bylo bouřlivé referendum o nezávislosti Katalánska z 1. října. Pro člověka, který v Barceloně prožil atmosféru těchto dní, opravdu Diada 2017 tak trochu pozbývá významu...

2018
V roce 2018 přišlo všeobecné vystřízlivění, ale jako obvykle určitou výši konfliktu dokázala držet zejména španělská vláda tím, že již dlouhé měsíce držela ve vazbě několik katalánských politiků. Diada 2018 se tak nesla hlavně ve znamení desiluze a rozhořčení. Zastánci nezávislosti zaplnili podstatnou část Avinguda Diagonal, na jejímž jihozápadním konci byla vztyčena symbolická zeď, kterou měla rozbít zvuková vlna, jež přesně v čase 17.14 proběhla po celé Diagonal. Byla to vlastně poslední docela pěkně připravená manifestace s určitým poselstvím. A ačkoliv jen síla zvuku zeď nerozbila, byl to zajímavý zážitek, stát přímo v čele demonstrace v absolutním tichu a zaposlouchat se, jak z několikakilometrové dálky opravdu přichází ohlušující vlna jásotu a pokřikování hesel za nezávislost a svobodu katalánských politiků. Možná to byl poslední záchvěv naděje.

Demonstrace z roku 2018 ve znamení žlutých stužek připomínajících katalánské politické vězně...

2019
Doslovný nadhled jsem si dopřál i na doposud poslední masové akci na podporu katalánské nezávislosti. Vyzněla však tak žalostně, že na rozdíl od svých předchůdkyň už ani nemá svou vlastní stránku na wikipedii. Centrem demonstrace se stalo okolí Plaça d'Espanya, proto se jako zcela ideálním místem k pozorování celého představení jevila střecha nákupního centra Arenes, odkud je ostatně i poslední dnešní fotografie. Ačkoliv si to jistě mnoho lidí nepřipustí, snad na každého, kdo se této akce zúčastnil, musela padnout obrovská tíseň a rezignace. Nejoptimističtější odhady mluvily o účasti 600 000 lidí, ale i to znamenalo, že demonstrace v roce 2019 byla jen poloviční či dokonce třetinová oproti předchozím ročníkům. Na zastánce nezávislosti už plně dolehla kocovina z nevydařeného referenda v roce 2017. Spousta zapálených podporovatelů nezávislosti tentokrát poprvé za mnoho let dala přednost sledování podobné akce jen v televizi. Ještě necelou půlhodinu před vrcholem akce (tradičně 17 hodin 14 minut) působilo náměstí pod Montjuïkem poloprázdně. Ačkoliv na místě byly i všechny katalánské politické špičky (kromě těch zavřených a těch v exilu...) a nebyl žádný problém udělat si i nějakou tu fotku s katalánským premiérem či alespoň předsedou parlamentu, většina účastníků se stihla rozprchnout ještě před půl sedmou. Osobně nepamatuji žádnou jinou demonstraci 11. září, která by skončila tak rychle. A na které by bylo takové ticho. Absence radosti a všudypřítomného veselí. Možná, že letošní nekonání žádné větší akce zastáncům nezávislosti trochu pomůže chytit druhý dech. Pokud je o něj nepřipraví koronavirus...

Vrchol demonstrace 11. září na Plaça d'Espanya v Barceloně, čas 17.28 (2019).

Panna Marie Meritxellská

   Znalce Andorrského knížectví nikterak nepřekvapí, že zdejšímu státnímu svátku je v kalendáři vyhrazeno datum 8. září. Tento den totiž katolická i pravoslavná církev považují za výročí narození Panny Marie. Malý stát v srdci Pyrenejí si pak každoročně 8. září připomíná svou vlastní patronku, Pannu Marii Meritxellskou (Nostra Senyora de Meritxell).

Jako tomu bývá i u jiných starodávných sošek Panny Marie, má i ta andorrská svůj legendární příběh. Podle něj se jednoho dne (pravděpodobně 6. ledna, na Tři krále) někdy v 11. či 12. století vydal jistý pastýř do vesnice Canillo, aby se tam zúčastnil mše právě na počest svátku narození matky Ježíše Krista. Když procházel kolem místa, kde se dnes nachází svatyně, všiml si nádherně rozkvetlého růžového keře. Není divu, že to muže zaujalo, byla totiž právě třeskutá zima. Pod keřem ležela soška madony s dítětem, kterou následně přenesli právě do kostela v Canillu. Druhý den ráno kostelník odemkl a strnul překvapením. Soška zmizela. Ještě týž den ji znovu objevili na stejném místě pod rozkvetlým keřem. Tehdy se ozvali sousedé z nedaleké vsi Encamp s tím, že pokud Panna Marie nechce být v Canillu, nepochybně jí bude lépe právě u nich. I oni ji na noc uzamkli v kostele, ale druhý den ráno se vše opakovalo. Soška byla zpátky pod keřem, kolem něhož se navíc vytvořil dokonale suchý kruh, ačkoliv během noci místo zasypala hustá sněhová vánice. V tu chvíli již nebylo pochyb - stal se zázrak. Obyvatelé Canilla i Encampu se proto rozhodli sošce postavit vlastní svatyni přesně tam, kde ji našli.

Původní románská kaple tak pochází pravděpodobně již ze 12. století, kdy se také v Evropě čím dál tím víc začal rozmáhat mariánský kult. Samotné místo bylo důležité i z ryze laického hlediska, neboť svatyně se nachází hned vedle nejdůležitější andorrské cesty spojující Španělsko s Francií. Chloubou původního kostela se logicky stala dřevěná soška Panny Marie s dítětem na trůnu, taktéž románského původu. Původní svatyně byla časem rozšířena a přebudována v polovině 17. století na spíše barokní kostel. Poslední větší úpravy se dočkal ještě v druhé polovině 19. století. Samotná Panna Marie Meritxellská byla prohlášena andorrskou patronkou 24. října 1873 a naprostá většina Andořanů ji dodnes považuje za nedílnou součást své národní identity. Patronát byl na jaře 1914 uznán i tehdejším papežem Piem X. a dnem národního svátku se mělo stát právě 8. září. Kvůli vypuknutí I. světové války se nakonec první skutečně oslavy andorrského národního dne na počest Panny Marie Meritxellské konaly až v září 1921. Při této příležitosti byla i slavnostně vůbec poprvé zahrána andorrská národní hymna El Gran Carlemany, v níž své důležité místo našla i Panna Marie Meritxellská.

Shodou okolností právě po oslavách v roce 1972 vypukl v noci z 8. na 9. září ve svatyni požár, při němž byla zničena velká část původní svatyně. Plameny dodnes ne zcela vysvětleného požáru údajně pohltily i původní sošku Panny Marie Meritxellské, ačkoliv existuje i teorie, že se byl symbol Andorry jednoduše ukraden a oheň měl jen zahladit stopy. Shořela také část historických dokumentů. Pro Andorru šlo o národní tragédii, ačkoliv pragmaticky viděno šlo zároveň o novou příležitost. Rostoucí Andoře byl totiž zuhelnatělý svatostánek již delší dobu malý. Nakonec bylo rozhodnuto postavit novou, moderní stavbu. Práce se zhostil katalánský architekt Ricard Bofill, jehož projekt byl nakonec realizován jen částečně, neboť celý by si knížectví v té době nemohlo dovolit zaplatit. Nová budova byla slavnostně inaugurována 8. září 1976 a dodnes je na ní patrná silná inspirace původní vyhořelou svatyní. Ta byla v 90. letech rekonstruována a dnes je v ní část výstavy připomínající historii poutního místa Meritxell. Nový kostel získal roku 2014 od papeže Františka čestný titul basilica minor, jenž je propůjčován významným kostelům.

Moderní repliky se dočkala i soška andorrské patronky. V roce 1976 se o ni postaral katalánský sochař žijící v Andoře Sergi Mas. Ani 83 centimetrů vysoká a 15 kilogramů vážící socha však není tou, kterou dnes v Santuari de Meritxell uvidíte. V květnu 2005 byla totiž ukradena a později spálena jistým andorrským občanem, jehož pak soud pro nesvéprávnost osvobodil. V letech 2005-2016 tak meritxellskému chrámu vévodila replika, pod níž se podepsal andorrský umělec Jaume Rossa. Od září 2016 mohou návštěvníci obdivovat repliku zcela novou, vytvořenou týmem vědců a umělců tak, aby co nejvěrněji napodobovala původní románskou předlohu. Každý rok 8. září Andořané slaví svůj národní svátek. Památku Panny Marie Meritxellské oslavují mšemi, poutěmi, koncerty či tancem sardany. 

Zrekonstruovaný pozůstatek svatyně, která byla v září 1972 zničena při tajemném požáru (2019)

Futuristicky vyhlížející svatyně postavená dle návrhu katalánského architekta Ricarda Bofilla (2019)

Pinós

Podobně jako v případně sousedního Rineru je i Pinós značně rozlehlou obcí. Místní radnice se totiž stará o celé 104 km², rozlohou tedy Pinós předčí i katalánskou metropoli, přitom tu ale žijí pouze necelé tři stovky obyvatel. Podobně jako v případě sousedního Rineru i zde je počet obyvatel v posledních 30 letech konstantní. Svého maxima zdejší populace dosáhla okolo poloviny 19. století, kdy v Pinósu žila více než tisícovka obyvatel. Způsobeno to bylo zejména pěstováním vinné révy, které regionu přineslo solidní prosperitu během první poloviny 19. století, zatímco v té druhé se Pinós začal vylidňovat jednak kvůli tvrdým represím proti karlistům, druhak kvůli nákaze vinic nebezpečným parazitem mšičkou révokazem. Postupná vybydlenost oblasti působila tak trochu jako magnet na mladé muže, kteří se v letech 1936-1939 nechtěli zúčastnit bojů ve španělské občanské válce a relativně izolovaná oblast se hodila k mnohaměsíčnímu skrývání před jednou či druhou stranou. Četná naleziště menších dolmenů a menhirů napovídají, že oblast byla trvale osídlena již v době kamenné. Většina zdejšího území se nachází v nadmořské výšce 500 - 800 metrů, ačkoliv středu obce jednoznačně dominuje pohoří Serra de Pinós, jehož nejvyšší bod sahá až k 931 metrům. Právě zde také najdeme jednu z hlavních turistických atrakcí Pinósu, totiž místo, kde se nachází geografický střed Katalánska. 

Opevněná masia Cal Tristany, dnes venkovský hotel (Foto: www.valldelllobregos.com)

ARDÈVOL

Největší a nejvýznamnější vesnice této rozsáhlé obce. Žije tu přibližně 115 obyvatel, tedy takřka celá polovina obce. Centrem kulturního a společenského života je stará čtvrť soustředěná okolo impozantní čtvercové věže, jež je pozůstatkem strategický významného hradu, jehož původ sahá minimálně do 11. století. Věž měří na výšku 15 metrů a její zdi jsou tlusté až 150 cm. Zajímavé je, že tato čtvercová věž sloužila dlouhá staletí jako opora okolo stojící věži kulaté, která měla v průměru přes 11 metrů a která se bohužel v roce 1932 zřítila. Hned naproti věži se nachází místní farní kostel Santa Maria d'Ardèvol, v jejíchž zdech bychom při troše zkoumání našli i pozdně románské prvky, nicméně současná budova je již postavena v barokním stylu 17. století. Bohatý kulturní život této malé vesnice dosáhne svého každoročního vrcholu během vánočních svátků, kdy se tu pořádá jeden z nejspektakulárnějších živých betlémů v celém Katalánsku. Celé představení se opakuje v průběhu několika dnů mezi koncem prosince a začátkem ledna, kdy se návštěvník po setmění může vydat na procházku starobylým jádrem vsi, které dvě stovky herců přemění jednak na biblické scenérie z doby narození Ježíše Krista, aby je posléze vystřídala ukázka vesnického života v Ardèvolu 18. století. Vtipný je už onen fakt, že během těchto dní obec náhle zdvojnásobí svůj počet obyvatel, nicméně na představení se pak sjíždějí další stovky lidí z blízkého i vzdálenějšího okolí. Na tuto akci i návštěvu všech dalších částí Pinósu budete potřebovat vlastní dopravní prostředek, neboť veřejná doprava tu prakticky nefunguje. Z vlastní zkušenosti však můžeme zejména návštěvu živého betléma jedině doporučit. Je to, jako byste se najednou ocitli uprostřed historického filmu.

Nejslavnějším místním rodákem byl bezpochyby Rafael Tristany i Parera (1814-1899), karlistický generál, který se na krátkou dobu (1874-1875) stal i předsedou restaurované Diputació del General, tedy předchůdce dnešní Generalitat, a později zastával i funkci Capità General de Catalunya, čímž pádem byl po několik měsíců prakticky tím nejmocnějším mužem v celém Katalánsku. Po prohrané válce se usadil ve francouzském městě Lourdes. Jeho rodný dům, opevněná masia Cal Tristany, se nachází asi čtyři kilometry severně od centra Ardèvolu a dnes funguje jako venkovský hotel.

Vesnička Ardèvol charakteristická svou centrální věží (2019)

Živý betlém v Ardèvolu, jedna z nejzajímavějších katalánských atrakcí (Foto: Jordi Fonts)

MALAGARRIGA

Velikou zvláštností obce Pinós je skutečnost, že její katastrální území se v praxi nachází hned ve dvou okresech. Veškerá obydlená část patří do okresu Solsonès, nicméně pak tu máme pozoruhodný případ enklávy Malagarriga, která je kolem dokola obehnána okresem Bages. Enkláva o rozloze 1 km² je od centra Pinósu vzdálena autem takřka půl hodiny. Nachází se jen pár kilometrů jižně od města Cardona, v jednom z meandrů řeky Cardener. Oblast je dnes prakticky neobývaná, i když podle pozorování místních tu je živo alespoň v jediné masii. Důvod toho, proč Malagarriga dodnes územně patří k Pinósu, je ztracen v dávné historii a na vině prý v samém prapočátku bylo chybné vyznačení na mapě. Tak či onak, Malagarriga měla po dlouhá léta strategický význam. Byla tu dnes již nefunkční vodní elektrárna a také nesmírně důležitý most na cestě z Manresy do Cardony. Ten starý dnes může fungovat jako zpestření monotónní cesty po silnici C-55. O kousek dál se nachází původní románská kaple zasvěcená sv. Jakubovi.

MATAMARGÓ

Nejmenší a zároveň nejvýchodnější obydlená část obce Pinós. Počet zdejších stavení nikdy nepřekročil dvacet a aktuálně tu žije jen kolem 40 obyvatel. Historicky šlo o velmi roztroušenou vísku či spíše sled samot poblíž dnes samostatně stojícího kostela Sant Pere de Matamargó ze 17. století. Ten uvnitř skrývá skutečnou perlu katalánského venkovského baroka. Místní retábl, dokončený jen pár let před koncem 18. století, za nímž stojí sochařský rodinný klan Pujolů z Osony, dokonce kostelíku přinesl pojmenování "Rolnická katedrála". Podobně jako i v dalších okolních vesnicích má Matamargó též svá historická stavení. Konkrétně jde o masiu Les Cases, jež disponuje i svou vlastní kaplí.  Již zmiňovaný roztroušený charakter každopádně návštěvníkům tak trochu znemožňuje udělat si o Matamargó konkrétní představu. Každý dům tu představuje vlastní svět.

PINÓS

Osídlení, jež dává jméno celé obci je de facto rozděleno do dvou menších celků. Tím prvním je nepochybně historické jádro tvořené farním kostelem Sant Vicenç de Pinós a několika málo staveními okolo něj. Kostelík v románském slohu pochází z 12. století, ačkoliv i zde došlo o několik století později k jeho výraznější přestavbě. Spolu s několika dalšími po okolí roztroušenými masiemi tu žije necelá padesátka obyvatel. Pro turistický ruch je však mnohem důležitější druhá část Pinósu, konkrétně poutní místo Santa Maria de Pinós, které postupně vzniklo na bázi malé kapličky, kterou tu na počátku 14. století založili templáři. Místo se původně těšilo oblibě, ovšem skuteční poutní boom zažilo až díky zjevení Panny Marie, které tu v září 1506 dle svých slov prožil jistý Bernat Casas z Matamargó. Brzy poté na místě vznikl kostel, ačkoliv ten současný je až ze 17. století. Jeho krásný barokní oltář byl zničen během španělské občanské války. Podobně dlouhou tradici tu pak má budova ryze světská, stojící hned vedle svatostánku. Hostal de Pinós je podle všeho nejstarším hostincem v Katalánsku, neboť od roku 1524 prý zcela nepřetržitě funguje jako restaurační zařízení. Mezi obě budovy je vklíněné ještě sídlo místní radnice. Celý tento komplex je situován v nadmořské výšce 904 metrů, přičemž ještě o pár metrů výše se nachází skutečný turistický tahák celé obce - geografický střed Katalánska. Ten je symbolicky znázorněn větrnou růžicí vytesanou do kamene na vyvýšené platformě na úrovni 940 metrů nad mořem. Z této minimalistické rozhledny na nejvyšším bodu v širém okolí je při dobrém počasí možno dohlédnout až do Pyrenejí či do pohoří Montseny.
  

Poutní místo Santa Maria de Pinós (2019)

Geografický střed Katalánska poblíž poutního místa Santuari de Pinós (2019)

SANT JUST D'ARDÈVOL

Jak napovídá název této osady s necelou padesátkou obyvatel, dříve Sant Just administrativně spadal pod nedaleký Ardèvol a spolu s ním byl později integrován do současné makroobce Pinós. Nutno však dodat, že ještě o kousek blíž to místní mají do vesničky Su (Riner), kam v minulosti museli například do kostela, když ten v Sant Just přestal fungovat. Současný kostel byl přestavěn v 16. století, i když jeho původ je podobně jako u ostatních v oblasti ryze románský. Přímo ke kostelu pak přiléhá několik dalších domů, z nichž nejvýznamnější je nejspíš Cal Torra, vesnická tvrz v pozdně gotickém stylu, která ve středověku patřila místní šlechtě. V okolí vsi se nachází opět několik menhirů a pravěkých pohřebišť. Osada je dnes tak malinká, že zde nefungují žádné služby (restaurace, hotely, obchody). Všude kolem jen vesnický klid.

VALLMANYA

Statisticky jde o druhou největší vesničku obce hned po Ardèvolu, neboť místní populace čítá okolo 65 obyvatel. Místo zmiňují staré listiny již v polovině 10. století, současná podoba vesnice se za ta století v podstatě výrazně nezměnila. Většina stavení je koncentrována v okolí barokního kostela Sant Pere de Vallmanya ze 17. století. Kostel překvapí svou mohutností, korunuje ho poměrně vysoká zvonice postavená na bázi původní obranné věže. Kousek od centra vesničky, na druhém břehu místního potoka, se nachází také krásná románská kaple Sant Miquel de Vallmanya, jejíž původ sahá nepochybně do stejné doby, kdy vznikla ves samotná. S kapličkou je historicky spojená i největší masia (tradiční katalánské venkovské stavení) v celém Pinósu - Cal Prat. Ta je dnes sídlem jednoho z místních zemědělských družstev. V okolí pak podobných stavení nalezneme ještě mnohem víc. Podobně jako v dalších částech Pinósu i zde můžete podniknout procházku k některým megalitickým pozůstatkům dávných civilizací, konkrétně Dolmen de Can Cabot a Menhir del Campot.

Pohled na vesničku Vallmanya (Foto: www.valldelllobregos.com)

Riner

Ačkoliv má Katalánsko aktuálně více než 7,5 milionu obyvatel, na jeho území se nachází pouze 947 obcí. To je nesrovnatelně méně, než je tomu v případě České republiky (10,5 milionu obyvatel, přes 6 200 obcí) či Slovenska (5,5 milionu obyvatel, takřka 3 000 obcí). Neznamená to, že by v Katalánsku snad bylo tak málo vesniček, avšak velká část z nich zkrátka jen nemá vlastní samosprávu (radnici). V praxi to pak znamená, že v Katalánsku najdeme poměrně rozlehlé obce s minimem obyvatel. Kupříkladu rozlohou největší katalánská obec Tremp (303 km²) je tvořena třicítkou menších vesnic a osad, ačkoliv drtivá většina z takřka 6 000 tamních obyvatel žije přímo ve stejnojmenném městečku. Po celém Katalánsku pak snadno najdete více než desítku obcí, které jsou rozlohou větší než Barcelona, ale obývá je jen několik stovek osob. Jednou z podobně fungujících katalánských obcí je i sympatický Riner (okres Solsonès), jenž zahrnuje oblast 47 kilometrů čtverečných, kterou podle údajů z roku 2019 trvale obývá jen 263 osob. I přesto je tu k vidění mnoho zajímavého!

Monumentální retábl v kostele na poutním místě El Miracle (Foto: leopold-leopoldest.blogspot.com)

Obec Riner se nachází na jihovýchodě okresu Solsonès v nadmořské výšce mezi 600 a 850 metry, přičemž nejvyšší bod této 47 km² rozlehlé oblasti, Tossal del Piu, se nachází ve 865 metrech. Centrem obce protéká Riu Negre (česky: Černá řeka), od níž obec odvozuje svůj název. Riner se skládá z celkem pěti navzájem docela vzdálených sídel (Freixinet, El Miracle, Riner, Santa Susanna a Su), přičemž každá z těchto malinkých vesniček návštěvníkovi nabídne zajímavou podívanou. Zvláštní ráz místu v některých částech dodaly velké lesní požáry z roku 1998, Rinerem prochází taktéž oblíbená turistická cesta GR 7 vedoucí z Andorry až na jih Španělska do Tarify. Oblast byla osídlena již v pravěku, archeologové zde našli mnoho jeskynních pozůstatků i megalitické stavby. Nikdy však nešlo o oblast lidnatou, snad jen v polovině 19. století se počet zdejších obyvatel přiblížil 1 000. Na druhou stranu se zdá, že Rineru se až tolik nedotýká tolik omílaný fenomén vylidňování vesnic, jelikož současný počet lehce nad 250 obyvatel se nikterak neliší  například od stavu před 40 lety. Kulturním a turistickým centrem obce je jednoznačně poutní místo El Miracle. Pojďme se však na jednotlivé části obce podívat trochu blíž...

FREIXINET

Takřka stovku místních obyvatel spolehlivě naštvete, pokud si jejich vísku spletete s názvem jednoho ze slavných katalánských šumivých vín. Freixinet je přirozeným lídrem pětice osad, neboť zde žije nejvíce obyvatel. Součástí historického jádra je kostelík Sant Cristòfol de Freixenet z konce 17. století, jenž je zasvěcen místnímu patronovi sv. Kryštofovi. Naproti přes silnici se nachází místní sportoviště disponující fotbalovým i basketbalovým hřištěm. Architektonicky významné jsou i dvě místní masie (typická katalánská venkovská stavení), Villorbina a Casamartina, jejichž historie sahá až do 13. století. První jmenovaná má venkovní kapli zasvěcenou sv. Tiburcimu. Ve Freixinetu funguje též jediná místní venkovská škola, kam chodí školáčci z celého Rineru.

Letecký pohled na poutní místo El Miracle (Foto: www.elmiracle.cat)

EL MIRACLE

Jednoznačně největším turistickým tahákem Rineru je poutní místo El Miracle. Kolem něj v průběhu let vzniklo i drobné osídlení a sídlí tu i místní radnice. V blízkém okolí se navíc nachází několik dalších výletních cílů, kupříkladu kaple sv. Gabriela, nacházející se na stejnojmenném kopci jen pár set metrů od zmiňovaného poutnického komplexu. Jen necelé 3 km je to do La Carral, kde se pravidelně pořádají dětské tábory a školy v přírodě. Centrální náměstí El Miracle je tvoře několika církevními i světskými budovami. Poutnický komplex tvoří nedostavěný kostel, klášter i ubytovací kapacity pro poutníky, o něž se stará několik montserratských mnichů. V další budově pak sídlí již zmiňovaná radnice a také restaurace s kavárnou. Historie tohoto poutního místa se začala psát 3. srpna 1458, kdy se během jedné z morových ran dvěma chlapcům z nedalekého stavení zjevila Panna Marie. Jen o rok později byla na místě vystavěna kaple a později i útulek pro poutníky. Současný kostel El Miracle je velmi zajímavý už jen faktem, že jedna jeho část je nedostavěná. Původní monumentální plány sice nebyly naplněny, nicméně i v současné podobě se kostel pyšní hned dvěma uměleckými skvosty. Prvním je renesanční retábl portugalského malíře Pereho Nunyese, tím druhým je gigantický barokní retábl, jehož autorem byl katalánský sochař Carles Morató i Brugaroles (1721-1780). Monumentální pozlacené dílo vznikalo několik desítek let během druhé poloviny 18. století. Na výšku má úctyhodných 23 metrů a na šířku 15. Jde tak o jeden z největších barokních retáblů v celém Katalánsku spolu s těmi v Cadaquésu a Arenys de Mar. V roce 2020 prošel kompletní rekonstrukcí. 

RINER

Velmi zvláštním místem je nejmenší z osad, která však zároveň dává celé obci jméno, což je poměrně nezvyklé. Podle aktuálních čísel má Riner jen 11 stálých obyvatel a je docela vtipné, že nezanedbatelná část z těch, co mají v občanském průkazu tuto obec zapsánu jako místo narození, vlastně přímo v Rineru nikdy nebyla. Z architektonického hlediska je zajímavá dvojice místních kostelů. Původní obec Riner se totiž nacházela v okolí místního hradu, o němž máme zprávy již z počátku 11. století a z něhož dnes zůstala stát jen jediná, 16 metrů vysoká čtvercová věž. Hned vedle se pak nachází kostel Sant Martí de Riner, o němž máme zprávy už ze 12. století, ačkoliv současná stavba byla dokončena až na konci století osmnáctého a může se chlubit nádherným neoklasicistním retáblem. Mnohem blíže vesnici El Miracle se pak nachází menší románský kostelík Sant Jaume dels Tracs.

Vesnička Riner, aktuálně sídlo pouhých 11 obyvatel (Foto: Ajuntament de Riner)

SANTA SUSANNA

Santa Susanna tvoří jakýsi ostrůvek zpola obklopený katastrálním územím sousední obce Clariana de Cardener. Opět jde o skupinu domečků v menší či větší vzdálenosti od farního kostela, jenž byl znovu postaven v roce 1929 poté, co o dva roky dříve zničen ten původní ze 17. století. Zároveň jde o druhou nejmenší vísku v rámci obce Riner. Trvalé bydliště tu má přibližně 40 osob. Velkou tradici zde má zájezdní hostinec Restaurant de Sant Ponç, který se nachází hned u silnice C-55 z Manresy do Solsony. Kromě něj tu však najdete už jen pár roztroušených domků a jinak nic moc zajímavého.

SU

Mnohem více zábavy a pravého venkovského života nabízí vesnička Su. Zajímavá je již svým názvem - v Katalánsku najdete skutečně jen hrstku vesnic či osad, jejichž název sestává jen ze dvou písmen. Su se nachází v jižním cípu obce Riner a je domovem přibližně 60 obyvatel. Centrem vsi je kostelík Santa Maria de Su s charakteristickou zvonicí, hned vedle najdete opevněné venkovské stavení Can Vendrell, které bylo již od počátku známé historie sídle místních pánů. Dům samotný prošel během staletí mnoha změnami, avšak neustále si zachovává některé románské i gotické prvky z dob své největší slávy. Stavbou samotnou pak prochází i nádherně dochovaný kousek středověku v podobě carrer Fosc, krátké a temné uličky tvořené typicky gotickými lomenými oblouky. Ulička i Can Vendrell patří mezi místní chráněné památkové stavby. Kulturním a společenským centrem obce je však budova místního hotelu a restaurantu Hostal Forn de Su, kde se dříve nacházela pekárna a dnes se zde můžete ubytovat v moderních apartmánech s venkovním bazénem. A navíc tu skvěle vaří. Hned vedle se nachází nízká stavba, jíž místní říkají "lokál" a kde se každoročně 15. srpna odehrává místní festa major. Letos se ovšem kvůli koronaviru nekonala. Lepší představu o této kouzelné vesničce v srdci Katalánska si můžete udělat i z těchto leteckých záběrů.

Vesnička Su - nalevo kostel, napravo Cal Vendrell (Foto: www.hostaldesu.com)

Hostal Forn de Su (Foto: www.hostaldesu.com)

Gran de Gràcia

O slavné barcelonské ulici La Rambla kdysi slavný španělský básník a dramatik Federico García Lorca prohlásil, že "je to jediná ulice na světě, jež by neměla mít konce." Moc pěkná věta, kterou však lze zcela nepochybně použít na více barcelonských ulic. Na tomto blogu bychom si proto dovolili Lorkovo tvrzení vztáhnout na jinou ulici katalánské metropole. Na tu, která je našemu srdci skutečně nejbližší. Zas tolik si toho koneckonců nedluží - slavnější Rambla je jen o sto metrů delší... Vítejte na Gran de Gràcia!

HISTORIE
Katalánské adjektivum "gran" v současném názvu ulice nemá nic společného s její šířkou či délkou, nýbrž je třeba ho chápat ve významu "hlavní". Ostatně v různých dějinných epochách se ulice dočkala pojmenování calle Mayor, jak se ve Španělsku obvykle značí nejdůležitější ulice celé obce. Chvíli nesla též jméno španělského politika a spisovatele Nicoláse Salmeróna (1838-1908), jenž během první španělské republiky po několik měsíců zastával post hlavy státu a zároveň byl dlouholetým poslancem španělského parlamentu, několik let i přímo za obec Gràcia. Svůj současný název tato 1,1 km dlouhá dopravní tepna nese od roku 1981.

Historie ulice Gran de Gràcia sahá v podstatě až do časů římské kolonizace, neboť právě tudy vždy vedla ta nejpřímější cesta přes pohoří Collserola z Barcelony do Sant Cugat del Vallès. Využívaná byla hojně i během středověku, neboť Sant Cugat byl historicky důležitým ekonomickým a kulturním centrem a sídlem významného kláštera. Přímá linie z Barcelony směrem k pohoří vedla právě tudy (konkrétně v místech dnešních ulic Passeig de Gràcia, Gran de Gràcia a Avinguda de la República Argentina), mezi dvěma potoky (dnešní ulice Torrent de l'Olla a Riera de Sant Miquel), které se během dešťů často silně rozvodňovaly. Připomeňme, že v oblasti mezi pohořím Collserola a středověkou Barcelonou, jež odpovídala přibližně dnešním čtvrtím Raval, Gòtic a Born, byly po celý středověk rozsáhlé polnosti. Vzdálenost mezi úpatím pohoří a branou Portal de l'Àngel, jíž se vstupovalo do opevněné Barcelony, byla značná, pročež si postupem času řada rolníků začala stavět své příbytky blíž místu své práce. Postupem času tedy začaly vznikat domky po celé délce cesty mezi Barcelonou a klášterem v Sant Cugatu.

Vznik ulice jako takové je pak úzce spjat se vznikem dnešní čtvrti Vila de Gràcia. Ta za datum svého vzniku považuje rok 1626, kdy se na místě dnešního náměstí Plaça de Lesseps usadili bosí karmelitáni. V dalších desítkách let kolem kláštera vyrostly domečky první stálých usedlíků a již v první polovině 18. století se pro toto předměstí Barcelony zažil název Gràcia, odvozený od názvu zmiňovaného kláštera (Nostra Senyora de Gràcia). Gràcia tedy vznikla podél klíčové dopravní tepny mezi Barcelonou a Sant Cugatem, kde se lidé na své cestě přes pohoří zastavovali, aby nabrali dech, neboť právě od karmelitánského konventu dodnes začíná to skutečné stoupání nahoru. Zastavovali se tu také lidé, jimž by se nepodařilo dorazit do katalánské metropole před nočním uzavřením městských bran. Nutno dodat, že celé pohoří Collserola bylo v té době hustě zalesněno, takže v následujících dekádách a staletích touto cestou prošlo bezpočet oslíků naložených dřevem, které se pak spotřebovalo v Barceloně. Rozdíl mezi vnitřní a vnější stranou pohoří je dnes ostatně jasně patrný - veškeré dřevo na vnitřní straně Pla de Barcelona bylo již dávno vytěženo.

Gran de Gràcia na počátku 20. století; v pozadí pohoří Collserola (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Plán odklánění potoků z Pla de Barcelona z roku 1790 již označuje cestu mezi dnešní ulicí Travessera de Gràcia a barcelonskými hradbami coby "carretera de Gràcia"; urbanizována byla dnešní Gran de Gràcia okolo roku 1825. Na konci první poloviny 19. století už je realitou i dnešní výkladní skříň Barcelony, široký bulvár Passeig de Gràcia, a k velkému stavebnímu boomu bude zejména ve druhé polovině onoho století docházet i v okolí Gran de Gràcia. V tehdy samostatné obci, která byla Barcelonou anektovaná až roku 1897, vznikalo mnoho fabrik a v návaznosti nato se zde usídlovali zejména dělníci a řemeslníci, ačkoliv je pravda, že tuto zónu si oblíbili i někteří bohatí a významní měšťané, kteří si tu nechávali stavět honosné letní rezidence. V té době již byla Gran de Gràcia skutečnou dopravní tepnou a obchodním korzem v jednom. Na každé straně ulice postupně vznikaly menší čtvrti a osady, což vysvětluje i skutečnost, že Vila de Gràcia je dodnes jednou z mála barcelonských čtvrtí, které mají hned dvě tržiště (Mercat de l'Abaceria, Mercat de la Llibertat).

Dopravní význam Gran de Gràcia potvrdilo nejprve vybudování vlakové stanice linky z Barcelony do Sarrià (dodnes existující stanice FGC Gràcia na náměstí Plaça de Gal·la Placídia) roku 1863 a o 9 let později tu byla uvedena do provozu i vůbec první katalánská koněspřežná dráha ve směru z Barcelony do Gràcie. Roku 1899 byla nahrazena tramvají elektrickou a 12. srpna 1906 na Gran de Gràcia dorazila i vůbec první barcelonská autobusová linka mezi Plaça Catalunya a Plaça Trilla. A protože pokrok nezastavíš, spojení mezi Barcelonou a Gràcií bylo v prosinci 1924 posíleno i vůbec první linkou metra ve městě, vedoucí z Plaça Catalunya až na Plaça de Lesseps, přičemž o rok později byla uvedena do provozu také stanice Fontana a metro cestující dovezlo až před hlavní barcelonskou operu. Dnes tuto linku všichni známe jako L3. Kromě dopravní důležitosti se Gran de Gràcia stala i důležitým centrem místního kulturního a společenského života. Právě zde v dnes již zaniklém podniku Monumental se poznali dva velcí katalánští hudebníci Isaac Albéniz a Pau Casals; velký katalánský spisovatel Josep Pla ulici proslavil v knize Un senyor de Barcelona; skonal tu významný katalánský malíř Joaquim Mir; a v neposlední řadě šlo o místo s vysokou koncentrací kinosálů, a to již od samého počátku 20. století - na necelém kilometru bychom tu tehdy napočítali čtveřici biografů.

VLEVO: Gran de Gràcia v roce 1931, VPRAVO: Gran de Gràcia zasypaná sněhem v zimě 1962
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

SOUČASNOST
Současná Gran de Gràcia je ulicí stejně živou, jakou byla už před sto lety. Člověk tu najde snad úplně všechno, na co si jen vzpomene. Pestrost zdejších obchůdků byla na evropské poměry vskutku ojedinělá, i když v posledních letech s přibývajícím turismem i zde došlo k větší koncentraci řetězců a podobných typů prodejen. Pokud počítáme i některé sousední ulice, dojdeme k téměř pěti stovkám nejrůznějších provozů včetně předních světových řetězců rychlého občerstvení i zapadlých krámků s výhradně lokálními produkty. Pojďte se tedy nyní společně s námi vydat na malou procházku po této kouzelné ulici. Společnost nám budou dělat všudypřítomné magnólie, klidně lemující velkou část této více než kilometrové cesty jednou z nejúžasnějších ulic katalánské metropole...

Naši procházku započneme v Jardins de Salvador Espriu, klidném místě v samotném centru Barcelony, kde se luxusní obchodní promenáda Passeig de Gràcia zužuje, aby se přizpůsobila mnohem střídmějším dimenzím pozvolna stoupající Gran de Gràcia. Právě se nacházíme na jedné z vůbec nejlepších adres v Barceloně, kde zejména na ty movitější z vás čekají luxusní ubytovací kapacity, ať už v prostorných apartmánech El Palauet, kde vás noc vyjde i na 20 000 Kč, nebo v pětihvězdičkovém hotelu Casa Fuster, kde se vyspíte již od "lidovějších" 5 000 Kč za noc. Na Gran de Gràcia naleznete též řadu apartmánů ve stylu airbnb, nicméně pokud je vám milejší nějaký ten levný a klidný penzion, kde na vás dýchne trocha devadesátkové nostalgie, máte na výběr mezi Pensión Norma (od 30 € za noc, bohužel prozatím zavřeno) a Hostal Lesseps (od 35 € za noc). Malé náměstíčko hned vedle Casa Fuster je zasvěceno již zmiňovanému Nicolasi Salmerónovi. Když zvednete hlavu, všimnete si, že vršek domu s číslem popisným 7 je zakončen čtyřmi bustami slavných osobností (např. Cervantes, Kolumbus). Vaši pozornost nepochybně zaujme č. p. 15, architektonický skvost v secesním stylu od Gaudího žáka a pozdějšího spolupracovníka Francesca Berenguera. Dům s nádhernými prosklenými galeriemi se jmenuje Casa Cama i Escurra (1904) a jen o pár desítek metrů dál na stejné straně naleznete jeho mladšího brášku, Casa Francesc Cama (1905).

Za pozornost stojí i dům v historizujícím stylu na čísle 18-22. Byl postaven roku 1906 dle návrhu Augusta Fonta jako budova spořitelny La Caixa a tomuto účelu slouží dodnes. Kromě CaixaBank naleznete na Gran de Gràcia i pobočky či bankomaty celé řady dalších španělských bank (BBVA, Sabadell). V čísle 30-32 nepřehlédněte restauraci FrescCo, jednu z franšíz zajímavého katalánského řetězce restaurací s nabídkou all you can eat. Jen o pár domů dál, v čísle 38, se zastavte v knihkupectví a papírnictví Aura, kde vás dost možná překvapí zajímavý výběr levných knih. Je pravda, že dnes se na této ulici usídlilo i několik málo pákistánských večerek, nicméně dokud tomu tak nebylo, celá ulice mířila do místního Supercoru (č. p. 33), který má otevřeno každý den od osmi ráno do dvou v noci. Hned vedle máte pro jistotu filiálku řetězce Telepizza a v čísle 37 si můžete zacvičit v místním DiRu. Mezitím budete procházet kolem pekárniček, salónů krásy či obchodů s oblečením. Po pravé ruce minete carrer de Goya, kudy se snadno dostanete do srdce čtvrti na náměstí Plaça de la Vila de Gràcia. Dalším nádherným příkladem katalánského modernisme je bytový dům Casa Elisa Bremon (č. p. 61), jejž roku 1905 navrhl barcelonský architekt Jeroni Granell, který je zároveň autorem neméně krásného bytového komplexu na samotném konci Gran de Gràcia (č. p. 262-264). Podobně zaujme i činžovní dům Cases Salvador Andreu na rohu ulic Gran de Gràcia a Travessera de Gràcia, jehož autorem byl podle všeho stavební mistr Sebastià Gelabert.

Takřka nekonečné možnosti nabízí tato ulice i co se týče stravování. Již od roku 1975 je místní klasikou luxusní galicijská restaurace Botafumeiro (č. p. 81), kam se sjíždí smetánka z celého města na ty nejčerstvější mořské plody. Předkrm vás tu vyjde na 20 €, hlavní chod na 40-60 €. Pokud máte hluboko do kapsy, hned vedle v čísle 83 je cenově přístupnější restaurace Taberna del Cura. Zdejší specialitou jsou grilovaná kuřata, na která se tu o víkendech často stojí ve frontě. Pro ty nejméně náročné to pak jistí McDonald's, který se už několik dekád těší výrazné přízni množství expatů pohybujících se v jeho okolí. Další výraznou zastávkou je část ulice mezi carrer d'Astúries a Rambla del Prat, kde Gran de Gràcia mírně zahýbá směrem na sever.  Právě tady se nachází stanice metra Fontana. Hned vedle se nachází stylově klasický bar Aran (č. p. 172), který otevírá již v 6 hodin ráno, je tak častým cílem milovníků párty, kteří si po protančené noci rádi zakousnou některý z místních vynikajících sendvičů a baget. Když popojdeme ještě trochu dál, přivítá nás klidná palmová oáza na Plaça de Trilla. Právě zde se v čísle 177 schovává jeden z historických skvostů čtvrti, Masia Can Trilla. Tato venkovská usedlost z 18. století je v současnosti sídlem komunity jeptišek. Je vtipné, že naproti dlouhou dobu sídlil obchod s erotickými pomůckami. Předchozí ekonomická krize ho však uzavřela.

Po osvěžení na Plaça de Trilla pokračujeme do poslední části Gran de Gràcia, která je již na monumenty poněkud skoupější. Nalevo po carrer de les Carolines si můžeme rychle odskočit na návštěvu Gaudího první velké zakázky, rodinného domu Casa Vicens. Taktéž na levé straně v čísle 207 zaslouží pozornost cukrárna Pastisseria Ideal fungující již od roku 1919. V čísle 217 neváhejte navštívit knihkupectví Ona, kde majitelka Montse Úbeda několik let udržovala jediné barcelonské knihkupectví specializující se výhradně na katalánsky psanou literaturu. Hned naproti se nachází Escola Vedruna (č. p. 234-236), taktéž s mnohaletou tradicí, která nyní prochází kompletní rekonstrukcí, což znamenalo i netradiční přesun staré kamenné fasády do zadního traktu areálu. Zdánlivě nevýznamná až ošklivá budova se nachází na pravé straně v čísle 248. Významná je pro nás však z prostého důvodu - právě zde se v roce 2011 zrodila první myšlenka na tento blog. Naše procházka pomalu končí. Mezitím jsme prošli kolem několika supermarketů, květinářství, butiků, trafik i specializovaných prodejen všeho možného. Na Gran de Gràcia zkrátka naleznete, co jen je vám libo. Na rozloučenou si můžeme dát zákusek v cukrárně Farga (č. p. 262), ti hladovější z vás mohou popojít ještě pár kroků směrem na Plaça de Lesseps, kde byl nedávno otevřen tak trochu zapadlý Burger King. Z protější strany na vás bude shlížet majestátní činžovní dům Cases Ramos, který již několik desetiletí inspiruje domácí i zahraniční filmové tvůrce (Todo sobre mi madre, Killing Eve). Tady už můžete nasednout na metro, opět stylově na zelenou linku L3, která vede jen pár metrů pod povrchem Gran de Gràcia. V nižších patrech je dunění vagónů prokousávajících se útrobami katalánské metropole vítaným ujištěním o tom, že město kolem vás nikdy nespí...

Cases Salvador Andreu na Gran de Gràcia 74-76
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

CRIMS: Případ Heleny Jubany znovu otevřen

Již od podzimu 2018 nabízí katalánská veřejnoprávní média velmi zajímavý a u posluchačů a diváků nesmírně populární pořad s názvem Crims (česky: Zločiny). Program věnující se skutečným zločinům, k nimž v uplynulých dekádách došlo na území Katalánska vznikl nejprve v rozhlasové podobě (od 8. září 2018 na Catalunya Ràdio) a později i v té televizní (od 3. února 2020 na TV3). Velký ohlas mezi katalánským publikem zaznamenala zejména audiovizuální podoba programu, jež během letošního jara přinesla celkem sedm otřesných případů, které ve své době otřásly Katalánskem. Některé případy si v televizní podobě vysloužily dokonce nutnost rozdělit je do dvou dílů, celkem tedy televizní verze Crims ve své první sezoně přinesla desítku poutavých, přibližně padesátiminutových dílů. O jejich oblibě svědčí nejen statistiky sledovanosti (průměrně 450 až 500 000 diváků a mezi 18 a 26 % share) ale i četné ohlasy na jednotlivé díly.

Carles Porta, moderátor pořadu Crims (Foto: www.elperiodico.com)

Jeden z těchto případů natočených ve stylu formátu "true crime" (obvykle je tématem vražda či série vražd; jednotlivé díly nabízí archivní záběry, filmové rekonstrukce, rozhovory s rodinnými příslušníky obětí, policisty, novináři a dalšími osobami) však v současném katalánském publiku vzbudil daleko nejvíce vášní. Šlo o příběh dodnes nevyřešené vraždy mladé knihovnice Heleny Jubany, který byl odvysílán ve dvou dílech na konci března 2020. Helena Jubany byla 2. prosince 2001 nalezena mrtvá v zahradě jednoho z bytových domů ve městě Sabadell. Policie se původně domnívala, že mladá žena spáchala sebevraždu skokem ze střechy domu, nicméně zpráva soudního znalce přispěchala se zjištěním, že dívka byla před smrtí zdrogována a jejímu pádu ze střechy někdo pomohl. Z vraždy byla poměrně brzy poté obžalována jiná mladá dívka, Montserrat Careta, která bydlela v domě, kde se tragédie odehrála, a která se se zavražděnou dívkou znala.

Careta však tvrdila, že je nevinná a po několika měsících ve vazbě spáchala sebevraždu. Ačkoliv policie měla tehdy i několik dalších podezřelých, dozorující soudce část vyšetřování zmařil. Hlavním podezřelým byl tehdy pro policii mladý právník a přítel Montse Carety, Santiago Laiglesia Pla. Ten se stíhání vyhnul pravděpodobně díky svým dobrým kontaktům v justici. Celý případ byl nakonec roku 2005 odložen bez zjištění viníka. Někdy od této doby se také datuje úsilí, které vynaložila rodina zemřelé Heleny Jubany, aby byl případ znovu otevřen. Později se nim přidali též pozůstalí po Montse Caretě. Vyvrcholením těchto snah byla zmiňovaná dvojepizoda pořadu Crims, která přišla skutečně za pět minut dvanáct, neboť už vážně hrozilo, že celý případ bude promlčen (k čemuž by došlo v prosinci 2021). Právě po odvysílání pořadu se rodině podařilo shromáždit nové důkazy a svědecké výpovědi, díky čemuž byl případ 3. srpna 2020 znovu otevřen. Zmiňovaný díl můžete zhlédnout přímo v katalánštině buďto prostřednictvím následující dvojice videí, nebo přímo na stránkách pořadu Crims, kde jsou ke každému videu k dispozici též španělské či anglické titulky.

Paronella Park

Ačkoliv se zde věnujeme takřka výhradně zajímavostem z katalánsky hovořícího území, občas rádi uděláme výjimku. Již několikrát jsme se tak vydali daleko od Katalánska, a dokonce i mimo Evropu. Tak daleko jako dnes jsme však ještě nebyli. Katalánská diaspora po světě je překvapivě rozšířená a v dnešním článku zavítáme do malé katalánské komunity, jež na počátku 20. století vznikla v městečku Innisfail v australském státě Queensland, nedaleko Velkého korálového útesu.

Současná podoba Paronella Parku (Foto: lamirillacontenidos.com)

Většina z nás si nejspíš Austrálii představí jako zemi nekonečných pouští a ráj surfařů. Na severu státu Queensland se však nalézá i kousek zelené džungle, která skrývá nejedno překvapení. Jedním z nich je i památka na zajímavý životní osud katalánského imigranta Josepa Paronelly. Městečko Innisfail totiž ve 20. letech 20. století doslova zaplavilo množství přistěhovalců ze Španělska, konkrétně z Katalánska a Baskicka. Jedním z Katalánců, kteří sem podnikli dlouhatánskou cestu lodí z Evropy, byl i Josep Paronella i Buxeda, přezdívaný "el Pep de la Vall" podle vesničky Vall de Santa Creu, kde se narodil. Idylické místo poblíž známého katalánského kláštera Sant Pere de Rodes mu však dlouho domovem nebylo. Josep se narodil 26. února 1887 jako nejmladší ze šesti sourozenců, ale kvůli brzké smrti rodičů byl ještě jako dítě nucen nastoupit do učení na pekaře a později se vydal hledat štěstí až do Pamplony. Tam ho po čase zaujal inzerát nabízející práci v Austrálii. Tehdy 26letý Josep nad tím příliš nepřemýšlel a na jaře 1913 se nalodil směr Sydney, kam připlul 24. července téhož roku.

Podobně jako řada jeho krajanů pak zamířil rovnou do státu Queensland, kde nejprve pracoval na třtinových plantážích a později se díky znalosti pekařského řemesla stal kuchařem. Když si vydělal dost peněz, koupil si vlastní plantáž. Po deseti letech v Austrálii Josep shromáždil už poměrně solidní majetek, který mu umožnil krátký návrat do Katalánska, kam se vrátil pro svou snoubenku Matilde. Ta se však mezitím provdala za jiného, nicméně Josep byl odhodlán vrátit se za oceán s manželkou, a tak požádal o ruku Matildinu mladší sestru Margaritu. Po návratu do Austrálie spolu dlouho hledali ideální místo k životu, až se jim roku 1929 podařilo zakoupit pozemky nedaleko vesničky Mena Creek. Na kouzelném místě u řeky a romantického vodopádu dvojice postupně a holýma rukama vybudovala malý zábavní park, ideální pro rodiny s dětmi. Přesně tak se začala psát historie Paronella Parku...

Nejdříve ze všeho Paronella postavil emblematické centrální schodiště, později přistavěl i několik dalších pavilonů. Nutno podotknout, že Paronella rozhodně nepatřil k nejbohatším lidem v okolí - většinu práce zastal sám s pomocí dvou místních Aboriginců. Katalánský rodák dílo od samého začátku hodlal sdílet s ostatními lidmi, park se proto roku 1935 otevřel široké veřejnosti. Paronella Park se mezi místními rychle stal oblíbeným místem pro trávení příjemných rodinných víkendů. Každou sobotu se zde promítaly filmy a pořádaly se tu taneční bály. V areálu byl plavecký rybníček pokrytý lekníny, kamenné mosty, tichý lesík (sám Paronella tu vysázel prý až 7 000 stromů) i kulturní vyžití v podobě několika vystavených kolekcí pána domu, jenž si liboval zejména ve sbírání mincí, pohlednic či panenek. Nechyběly dokonce ani tenisové kurty a několik dětských hřišť. Idylka ovšem netrvala dlouho. Již za Josepova života oblast Mena Creek pozbyla důležitosti, neboť nově postavená silnice vedoucí až do Cairnsu vesničku dalece míjela. Paronella Park tak ztratil na atraktivitě. Roku 1946 komplex poškodily povodně (místo je v záplavové zóně dodnes) a o dva roky později park přišel i o svého konstruktéra. Josep Paronella odešel na onen svět. O místo se sice dalších více než dvacet let staraly jeho děti, nicméně i nad nimi se později slehla zem, a tak celý komplex roku 1977 změnil majitele. Chátrající objekty definitivně dorazil požár v roku 1979, po němž na místě zbyly jen trosky. 

Roku 1993 park odkoupil australský podnikatel Mark Evans, jenž se místo pod názvem "Spanish Castle" pokusil oživit a postupně z něj opět vybudoval oblíbenou turistickou zastávku. Dnes park navštěvují statisíce výletníků ročně. Nejblíže je sem stále z města Cairns, které se nachází ve vzdálenosti 120 kilometrů, cesta z hlavního města Queenslandu (Brisbane) by vám autem zabrala přibližně 18 hodin. I v současnosti se tento romantický park uprostřed džungle musí vyrovnávat s působením přírodních živlů. Kromě několika povodní ho tvrdě zasáhly i některé cyklony (poslední velký v roce 2011), nicméně areál katalánského původu stále odolává. Paronella by byl jistě potěšen.

Juan Marsé

Juan Marsé byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších spisovatelů narozených v Katalánsku. Na druhou stranu je ovšem pravda, že v současném Katalánsku se mu přeci jen nedostalo odpovídajícího uznání především vzhledem k tomu, že psal výhradně španělsky. Tím se řadil ke spoustě dalších slavných katalánských autorů, kteří však byli výhradní součástí španělsky psaných literatur. Nicméně v rámci Španělska se mu dostalo těch nejvyšších literárních poct včetně prestižní Cervantesovy ceny, kterou získal za celoživotní přínos španělsky psané literatuře v roce 2008. S některými Marsého díly se mohli setkat i čeští čtenáři.

Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA)

Marsé byl znám především jako vynikající romanopisec, nicméně i jeho životní příběh by vydal na slušný román plný zvratů. Spisovatel se narodil 8. ledna 1933 jako Juan Faneca Roca, avšak řízením osudu se dostal prakticky ihned po narození do adoptivní rodiny, jejíž příjmení Marsé Carbó převzal. Vyrůstal v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia, kde se jeho královstvím staly komiksové příběhy a pravidelné návštěvy všech místních biografů, neboť jeho adoptivní otec se v poválečné době živil jako deratizér těchto veřejných prostor. I kvůli tomu, že později byl jeho otec ve vězení, Marsé brzy přerušil studia a začal pracovat jako učeň ve šperkařské dílně. Podle některých literárních kritiků ho pak po celý život provázel určitý komplex méněcennosti kvůli tomu, že se mu nedostalo takového vzdělání jako většině jeho současníků. Nicméně Marsé se dokázal vypracovat i jako autodidakta. Jeho první seriózní literární pokusy se datují do let 1958 a 1959, kdy se mu podařilo publikovat několik povídek v časopisech Ínsula a El Ciervo.

Na přelomu 50. a 60. let 20. stol strávil na radu delší čas v Paříži, kde se živil částečně jako překladatel a učitel španělštiny a částečně jako pomocník v biologických laboratořích Institutu Pasteur. Pobyt ve Francii Marsému poradil jeho dlouholetý přítel, katalánský básník Jaime Gil de Biedma. Mladý spisovatel ve francouzské metropoli začal sympatizovat s komunismem, podobně jako většina tehdejších levicově orientovaných intelektuálů, nicméně jeho aktivní participace v revolučně laděném hnutí skončila po několika letech. Na počátku 60. let se mu podařilo publikovat první dva romány Encerrados con un solo juguete (1960) a Esta cara de la luna (1962), ačkoliv později se k nim příliš nehlásil. Je pravdou, že v těchto dvou románech se ještě naplno neprojevují základní rysy Marsého prózy, zejména jasně identifikovatelné umístění děje do prostoru poválečné Barcelony, konkrétně pak čtvrtí Vila de Gràcia, Guinardó a El Carmel. Druhý jmenovaný román si můžete přečíst i ve slovenském překladu z roku 1977.

Skutečným přelomem pro něj byl román Últimas tardes con Teresa (1966, česky: Poslední odpoledne s Terezou), jenž získal literární cenu Premio Biblioteca Breve. I díky tomuto románu se Marsé pevně etabloval v prostředí barcelonských levicových intelektuálů, kteří se pod hlavičkou neformálního uskupení Gauche Divine scházeli například v diskobaru Bocaccio. Následovalo volné pokračování La oscura historia de la prima Montse (1970) a v roce 1973 další slavný román Si te dicen que caí, který však kvůli frankistické cenzuře vyšel nejprve v Mexiku a až po Frankově smrti i ve Španělsku. Do mainstreamového povědomí se Marsé následně zapsal románem La muchacha de las bragas de oro (1978, česky: Dívka se zlatými kalhotkami), za nějž obdržel nejlépe dotované literární ocenění hned po Nobelově ceně za literaturu, totiž španělskou cenu Premio Planeta. Podle kritiků jde však o jeho "nejslabší" dílo a také jedno z mála, které se neodehrává primárně v Marsého literárním světě na pomezí mezi výše zmíněnými barcelonskými čtvrtěmi. Později byl Marsé sám členem poroty Premio Planeta, kterou však v roce 2005 se znechucením nad kvalitou přihlášených děl a způsobem, jakým se cena udělovala, opustil.

Juan Marsé ve své pracovně (Foto: Diari ARA)

Za zmínku stojí určitě i Marsého poněkud opomíjená dvojice románů z 80. let, Un día volveré (1982) a Ronda del Guinardó (1984). Zejména druhý jmenovaný představuje dokonalou procházku po čtvrti Vila de Gràcia a svou krátkou a přístupnou formou je vhodnou četbou například i pro studenty španělštiny. Po delší pauze způsobené prodělaným infarktem se Marsé na pulty knihkupectví vrátil až v 90. letech dvojicí ikonických románů El amante bilingüe (1990) a El embrujo de Shanghai (1993). Zajímavý je zejména první z nich, neboť v něm Marsé nakrátko opouští své klasické prostředí poválečné Barcelony, aby se zaměřil na soudobou problematiku jazyka v katalánské společnosti 80. let. Oba romány byly později zfilmovány. Tou dobou byl již Juan Marsé stálicí španělské literární scény, a proto si mohl dopřát delší pauzu. 21. století autor přivítal úspěšným románem Rabos de lagartija (2000, česky: Ještěrčí ocásky), českého překladu se dočkalo také dílo Caligrafía de los sueños (2011, česky: Kaligrafie snů). Kromě těchto románů Marsé v posledních letech svého života publikoval také kratší prózy Noticias felices en aviones de papel (2014) a Esa puta tan distinguida (2016). Existuje také několik povídkových souborů, přičemž ten nejvýznamnější vyšel již roku 1987 pod názvem Teniente Bravo.

Jak už bylo řečeno, Marsého dílo je charakteristické zejména zasazením do poválečné reality barcelonských čtvrtí Vila de Gràcia, La Salut, El Guinardó a El Carmel. Některá z jím popisovaných legendárních míst se vlastně za ty roky ani nezměnila, proto se i dnes díky inspiraci Marsého romány můžete vydat na vrcholek barcelonské Lysé hory (Muntanya Pelada) a hned poté se odměnit vynikajícími braves v baru Delicias. Stránky Marsého románů se hemží dětskými postavami, lidmi poraženými v občanské válce. Marsé rád analyzuje společenskou a morální degradaci barcelonské společnosti v průběhu frankistické diktatury. Faktem je, že Marsého knihy jsou značně autobiografické a bohužel trpí jedním známým spisovatelským neduhem, totiž že prakticky všechny jsou si vlastně velmi podobné, a jde tak prakticky o jeden základní příběh rozepsaný do několika menších. Jeho popis katalánské metropole však patří k tomu nejlepšímu, co bylo doposud ve španělské i katalánské literatuře vydáno.

Za svůj celoživotní přínos španělsky psané literatuře obdržel Marsé v roce 2008 Cervantesovu cenu, vůbec nejprestižnější literární ocenění ve španělsky hovořícím světě. Právě otázka jazyka však u Marsého mohla být problematická. Řada Katalánců mu vždy vyčítala, že svá díla nepsal právě v mateřském jazyce. Na Marsého obranu je třeba říct, že i když katalánsky hovořil, kvůli dějinným zvratům byl členem přesně té generace, která v mládí neměla nejmenší šanci naučit se spisovnou katalánštinu ve škole. Sice katalánsky hovořil doma, avšak psaným jazykem všude kolem něj byla ve 40. letech pouze španělština. Sám Marsé říkával, že katalánština byla jazykem, jímž mluvil v soukromí, zatímco španělština ovládala jeho sny a představy. Když se tak měl rozhodnout, kterým jazykem bude psát, volba pro něj byla zcela přirozená. Je také pravda, že Marsé se díval velice kriticky na jakékoliv projevy nacionalismu, neměl tedy rád nacionalismus španělský, nicméně ani ten katalánský, což mu zejména u příznivců katalánské nezávislosti mnoho přátel neudělalo. V posledních letech života ho pronásledovaly zdravotní problémy. Zemřel 18. července 2020 na selhání ledvin. Po sobě zanechal takřka dvacítku literárních děl a miliony nadšených čtenářů po celém světě.

Více informací:

• El País: La vida literaria del escritor Juan Marsé, en imágenes (španělsky).
• El País: Aquí estamos en contra de todo (španělsky).
• La Vanguardia: Juan Marsé, su vida en imágenes (španělsky).
• ARA: Mor Juan Marsé als 87 anys (katalánsky).
• ARA: Marsé abans de Marsé (katalánsky).
• ARA: La cartografia de Juan Marsé (katalánsky).
• TV3: Juan Marsé a L'hora del lector (katalánsky).