16. 2. 2012

Jaume Torres i Grau

Ke Katalánsku neodmyslitelně patří skvělá architektura. Dokonalost barcelonské atmosféry dodnes tvoří mnoho budov vyprojektovaných ve stylu modernisme (katalánská verze secese), jehož vrcholným představitelem byl slavný Antoni Gaudí. Barcelonské ulice však nějaké to architektonické překvapení skýtají opravdu na každém rohu, takže především těm méně známým se budeme věnovat i v naší nové rubrice  Architektura.

Projekt budovy pošty a telegrafní společnosti na tehdy nově otevřené městské třídě Via Laietana, 1914
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
   
Jaume Torres Grau (1879-1945)
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
Jaume Torres i Grau (1879-1945) patřil jednoznačně mezi nejzajímavější představitele pozdního modernisme. Jako i mnohým jiným katalánským architektům z daného období kolovala v žilách Jaumeho Torrese stavitelská krev. Jeho otec, Josep Torres Ferrán, vlastnil známou stavební firmu, která se podílela mimo jiné i na legendárním Hotelu Internacional, jenž byl v Barceloně postaven u příležitosti Světové výstavy 1888 za pouhých 53 dní. Josep Torres měl z manželství s Raimundou Grau Françoi celkem čtyři děti, přičemž dvě z nich se rozhodly pokračovat v otcových šlépějích...

Těmi dvěma byli bratři Raimon a Jaume, kteří již od mládí trávili na otcových stavbách mnoho času, proto pro ně studium architektury bylo dalším logickým krokem. Raimon se architektem stal roku 1902, Jaume titul získal o rok později. Oba bratři si posléze založili pod názvem Societat Germans Torres vlastní ateliér, jehož prvním sídlem byl menší domek na ulici Passatge Méndez Vigo 5 (později se přestěhovali do jimi navržené, větší budovy na křižovatce ulic París a Aribau). Po smrti otce roku 1906 se zároveň museli postarat o chod výše zmiňované stavební firmy. V tomto ohledu je třeba říct, že mezi sourozenci vždy existovala dokonalá souhra. Zatímco Raimon se zabýval řízením a každodenním chodem byznysu, Jaume měl na starosti architektonickou stránku věci. Na některých architektonických řešeních se jistě podíleli společně, nicméně pod všemi projekty figuroval v kolonce architekta pouze Jaumeho podpis. Pravdou též je, že ona idylická souhra bratrům dlouho nevydržela, neboť starší Raimon roku 1914 zemřel. Jaume se tak kromě pracovních povinností částečně staral i o bratrovu rodinu, neboť zejména jeho synovec Jaume Torres Clavé vykazoval jisté umělecké nadání, které z něj dělalo potenciálního pokračovatele rodinné tradice. Sám Jaume Torres Grau zažil v rodinném životě mnoho smůly, neboť dvakrát během pouhých tří let ovdověl. Vzpomínkou na krátká manželství mu byly alespoň dvě dcerky, Magdalena a Mercè.


Tvorba ateliéru bratří Torresových se až do Raimonovy smrti dá poměrně jasně označit za modernistickou. Asi nejzářnějším dochovaným příkladem jejich práce je projekt Cases Ramos (1906). Jde o tři domy na adrese Plaça de Lesseps 30-32 v Barceloně. Ač to tak možná na první pohled nevypadá, ve skutečnosti jde o tři různé domovní jednotky spojené jednotnou fasádou. Ve velice podobném stylu je i budova Casa de la Societat Torres Germans (1907) na křižovatce ulic París a Aribau. Ve stejném roce pak bratři řešili i další významnou zakázku v centru Barcelony - modernistická Casa Elena Castellano dodnes stojí na carrer Santa Anna 21.


Na malý moment se ale ještě vraťme na Lessepsovo náměstí. Elegantní Cases Ramos vznikly na objednávku katalánského obchodníka a politika Ricarda Ramose, který až do občanské války zároveň obýval největší byt v domě - tzv. pis principal, charakteristický svou výraznou galerií. Podobně výrazná je ale díky zlatavé fasádě s přírodními motivy celá budova, která ve své době výrazně změnila tvář celé čtvrti Vila de Gràcia. Nádherné a detailně propracované jsou též interiéry tohoto trojdomu. Jako mnoho historických budov v Barceloně se i tato stavba málem stala obětí plánovaných urbanistických reforem v 60. a 70. letech minulého století, nicméně na posledních chvíli se ji podařilo zachránit, a dům tak mohl svoji nejslavnější epochu ještě prožít. Roku 1999 totiž budova Cases Ramos posloužila jako kulisa slavného filmu Pedra Almodóvara Todo sobre mi madre. Úchvatná vnitřní výzdoba doplňovala více než důstojně skvělé herecké výkony Penélope Cruz, Cecilie Roth či Antonie San Juan. Od té doby turistický zájem o Cases Ramos trošku stoupl, alespoň v řadách místních obyvatel. Zahraniční návštěvníci budovu většinou jen minou ve vyhlídkovém autobusu. Tak či onak se již tato nádherná stavba stala nedílnou součástí identity celé čtvrti Gràcia. 

Cases Ramos, Plaça de Lesseps, 30-32  (Foto: wikipedia.org)
Casa de la Societat Torres Germans, c/París + c/Aribau (Foto: wikipedia.org)
Ačkoliv jsme si Jaumeho Torrese představili především jako zástupce architektonického směru modernisme, móda v architektuře se po roce 1911 v Katalánsku ubírala spíše ve směru nového myšlenkového proudu známého jako noucentisme. Ten z hlediska architektury přinesl funkčnější stavby, které oproti barevnému modernisme najednou působily poměrně stroze. Poměrně konzervativní Torres tak svou největší zakázku našel až v tomto období. Společně s dalším katalánským architektem Josepem Godayem (1881-1936) se roku 1914 zúčastnil veřejného konkurzu na novou poštovní budovu, která měla vzniknout na konci nově proražené dopravní tepny Via Laietana v samotném centru Barcelony. Jejich projekt (na fotografii výše) zvítězil, avšak ke stavbě došlo s výrazným zpozděním až v letech 1926-1928 - i proto jde o budovu čistě noucentistickou s jasnými prvky monumentalismu. V podobném duchu je i další Torresova významná zakázka z dané doby - sídlo společnosti Foment d'Obres i Construccions (1924) na adrese carrer Balmes 36-42. Tato stavba byla roku 1925 oceněna za svůj umělecký koncept barcelonskou radnicí.

Žádné komentáře:

Okomentovat