La Carboneria: První budova v Eixamplu

Barcelonská čtvrť Eixample začala vznikat po roce 1859, kdy se Barcelona definitivně zbavila středověkých hradeb a kdy byl přijat plán katalánského urbanisty Ildefonse Cerdà na rozšíření katalánské metropole. Většinu území dnešního Eixamplu tak ještě v polovině 19. století zabíraly jen a jen nekonečné louky a pastviny. Dnešní podoba čtvrti vznikala postupně - ještě do konce století začaly v honosném stylu katalánské secese (modernisme) růst mnohaposchoďové měšťanské domy zejména v okolí ulic Passeig de Gràcia a carrer de Balmes, na počátku století dvacátého už čtvrť začala dostávat dnešní podobu, ačkoliv trvalo ještě další desítky let, než se Eixample ustálil ve své současné konfiguraci. Vzhledem k více než dvoutisícileté barcelonské historii je Eixample relativně mladá čtvrť, nicméně její nejstarší části stojí už 150 let. To vede k logickým otázkám. Jak vlastně vypadá nejstarší budova v Eixamplu? Existuje ještě vůbec?

Známá graffiti fasáda squatu La Carboneria (Foto: www.bcnstreetart.xyz)

LA CARBONERIA

Ačkoliv je většina dnešního Eixamplu tvořena budovami vystavěnými ve 20. století, několik málo pamětníků postupného vzniku této čtvrti přeji jen ještě stojí. Vůbec nejstarší dům v Eixamplu, jenž byl postaven již s ohledem na urbanistický plán Ildefonse Cerdà, naleznete jen kousíček od bývalých městských hradeb, konkrétně na křižovatce ulic Floridablanca a Comte d'Urgell. Na adrese carrer del Comte d'Urgell 30 se nachází skutečná rarita mezi všemi domy v Eixamplu. Všimnete si ho na první pohled - žádný jiný dům v Barceloně nemá tak výrazné graffiti přes celou svou fasádu. Podoba graffiti se sice v průběhu let měnila, avšak aktuálně se budova vrátila k jeho "klasické" podobě plné řetězů a bomb Orsini. Odborníci dům znají pod názvem Casa Tarragó, v Barceloně mu však nikdo neřekne jinak než "La Carboneria" (česky: Uhlířství). 

Bytový dům si nechal postavit místní obchodník Narcís Tarragó, a to čistě s úmyslem byty pronajímat. Stavební povolení Tarragó obdržel na počátku roku 1864, přičemž návrhu se ujal barcelonský stavitel Antoni Valls i Galí (1798-1877). Ten se již musel řídit Cerdàovým plánem, ačkoliv dnešní ulice Floridablanca a Comde d'Urgell existovaly tehdy jen na papíře a prozatím nebylo ani rozhodnuto o jejich jménech, zároveň však musel brát v potaz tehdejší existenci krásné a prašné aleje s názvem Camí de Ronda. V praxi to znamenalo, že budova byla původně navržena jako malý izolovaný ostrůvek v budoucím šachovnicovém městě a počítala tak se čtyřmi průčelími. V celém Eixamplu dodnes prakticky nenajdete žádný jiný bytový dům se čtyřmi viditelnými fasádami. Paradoxem je, že hlavní průčelí bylo to orientované ke Camí de Ronda, ačkoliv dnes je na místě bývalé prašné cesty vnitroblok. Celá budova je vlastně jakýmsi experimentem, neboť v době stavby ještě nebyly schváleny všechny základní parametry a nařízení, jimiž se stavba domů v Eixamplu měla řídit.

Svou přezdívku získal dům díky prodejně uhlí, která v přízemních prostorách fungovala ještě na počátku 21. století. V posledních dekádách se La Carboneria stala symbolem spekulantství, neboť vlastnictví domu putovalo od jedné bankovní instituce ke druhé, jednu dobu dokonce hrozilo, že budova bude stržena. Několik let byla prázdná, až se do ní roku 2008 nastěhovala početná skupina squatterů (okupes), kteří zde necelých šest let provozovali kulturní a společenské centrum. Až v únoru 2014 došlo k vyklizení squatu a předání budovy zpět jejímu majiteli (tehdy banka Barclays). Policejní zásah se neobešel bez hlasitých demonstrací, které Barcelonu stály 38 spálených kontejnerů na odpadky a škody na veřejném majetku ve výši 45 000 €. La Carboneria už po policejním zásahu zůstala prázdná, budova přecházela z jednoho spekulantského fondu do druhého, až ji roku 2017 koupila maltská společnost Leasing LWP Spain, která ji chce rekonstruovat a byty na skvělé adrese následně s tučnou přirážkou prodat. La Carboneria je od léta 2016 památkově chráněná, takže noví majitelé budou muset respektovat současné proporce budovy - rekonstrukce tak bude spíše záležitostí interiérů. Velký otazník visí nad velkolepým graffiti, které památkově chráněno není. Barcelonská radnice se však podle svých slov bude snažit, aby majitel objektu tento charakteristický rys budovy zachoval. Na podzim roku 2019 začaly první stavební práce, uvidíme tedy, kdy a jak se do veřejného prostoru vrátí nejstarší budova v Eixamplu...

CASES CERDÀ
Barcelonský stavitel Antoni Valls i Galí je taktéž autorem návrhů několika dalších domů, které spolu s La Carboneria patří k těm nejstarším v Eixamplu. Řeč je o trojici budov na křižovatce ulic Roger de Llúria a Consell de Cent. Tato křižovatka se na první pohled ničím neliší od desítek a stovek dalších v celém Eixamplu, při bližším pohledu si ale všimneme minimálně netradičně provedené fasády dvou ze čtyř křižovatku tvořících budov. Právě zde v roce 1864 vznikla první typická eixampleská křižovatka, známá tehdy také jako Plaça Cerdà. Nicméně nešlo o odkaz na jméno katalánského urbanisty, nýbrž jistého Josepa Cerdà i Solera, jemuž patřily pozemky, na nichž vznikla hned čtveřice domů přesně odpovídající představám a nařízením nového urbanistického plánu. Kromě základních parametrů v podobě výšky a šířky jednotlivých fasád jsou tyto domy zajímavé i faktem, že jejich hloubka, tedy vzdálenost čelního a zadního průčelí, je pouhých 10 metrů. Většina domů v Eixamplu zabírá kvůli pozdějšímu spekulantství dvojnásobek. 

Z původní čtveřice domů se do dnešních dní s většími či menšími modifikacemi zachovaly jen tři (čísla 340, 369 a 371 na carrer del Consell de Cent). Čtvrtý byl stržen v 60. letech 20. stol. a na jeho místě stojí moderní, poměrně ošklivý sedmipatrový dům. Původní podobu Eixamplu věrně připomínají zejména čísla 340 a 371, které se pyšní nádhernými, barevnými sgrafity klasických motivů a vyobrazení s benátskou tematikou, která byla mezi barcelonskou smetánkou oblíbená již od 18. století a jejichž sláva pohasla s příchodem modernismu na konci století devatenáctého. Právě v tomto tkví jedna z výjimečností této eixampleské křižovatky - ukazuje nám, jak vypadaly skutečné začátky čtvrti, ještě před mohutnou stavbou a rekonstrukcemi právě ve stylu katalánské secese, který se v katalánské metropoli začal naplno prosazovat po roce 1888. Obě budovy jsou v současnosti památkově chráněné. Číslo 340 funguje jako klasický bytový dům, v čísle 371 se při příští návštěvě Barcelony můžete ubytovat i vy, neboť tu sídlí čtyřhvězdičkový Hotel Catalonia Eixample 1864.

Nově zrestaurovaná fasáda domu číslo 340 na carrer del Consell de Cent (Foto: www.metropoliabierta.com)

Barcelonské hřbitovy

Katalánská metropole nabízí bezpočet zajímavých a netradičních zákoutí k prozkoumání. Pokud si návštěvu Barcelony chcete zpestřit návštěvou míst, jimž se masová turistika prozatím vyhýbá, zajímavou volbou by mohl být některý z devíti místních hřbitovů. Podle webu společnosti Cementiris de Barcelona, která místa posledního odpočinku v katalánské metropoli spravuje, zabírá devítka pohřebišť přesně 2 425 581 metrů čtverečných s více než 338 000 hroby. Ročně v Barceloně dojde k takřka osmi tisícům pohřbům do země, dalších osm tisíc lidí je zpopelněno ve dvou městských krematoriích (Montjuïc a Collserola). O barcelonské hřbitovy se stará přibližně stovka lidí, roční investice do údržby dosahují 4 milionů €. Přestože některá z pohřebišť jsou v podstatě sochařskými galeriemi pod širým nebem a nabízejí pravidelné komentované prohlídky pro zájemce z řad turistů, v praxi jsou barcelonské hřbitovy po většinu roku oázou klidu uprostřed rušné evropské metropole. Na všech devět hřbitovů se blíže podíváme v tomto článku. Závěrem připojujeme pár slov o posledních dvou farních hřbitovech v katastrálním území Barcelony.

Nejznámější barcelonský hřbitov na Montjuïku má kvůli rozlehlosti a členitosti terénu i svůj vlastní autobus
(Foto: Diari ARA)

POBLENOU
Historicky prvním oficiálně vystavěným a organizovaným hřbitovem mimo barcelonské hradby byl roku 1775 ten v Poblenou. Svého času šlo o místo hned vedle pláže, daleko od městských hradeb, s příjemným šploucháním moře po celý den. Zkrátka ráj. To se v současnosti krapet změnilo. Neustálá urbanizace toto místo obklopila obytnými domy, hotely či fabrikami. Šplouchání moře tu teď přebíjí hluk tisíců aut jezdících po sousední dopravní tepně Ronda Litoral. Navíc tu nejsou žádné stromy, hřbitov tak v létě patří k těm nejrozpálenějším v celém Katalánsku. Nutno dodat, že současná podoba pohřebiště není původní. To totiž zničili napoleonští vojáci v roce 1813. O šest let později se ho nakonec podařilo znovu vystavět ve stejném místě dle projektu italského architekta Antonia Ginesiho, jenž se inspiroval v antickým římských městech. Oficiálně tak tento hřbitov, nejstarší v Barceloně, letos slaví 200 let svého fungování. Pohřbívá se tu i dnes, ročně kolem 900 osob, což vychází na 2 až 3 pohřby denně. V areálu o rozloze 56 000 metrů čtverečních se nachází 31 000 hrobů, nicméně vzhledem k dlouhé historii tu musel být již pohřben mnohonásobek této kapacity.

Po celé 19. století se tento hřbitov těšil nesmírné společenské prestiži. Není tedy divu, že dodnes zde nalezneme spoustu luxusních a honosných hrobek patřících významným průmyslníkům či obchodníkům. Až s výstavbou nového hřbitova na Montjuïku přestal být hřbitov v Poblenou tou nejlepší adresou, některé bohaté rodiny v té době dokonce přenášely ostatky svých blízkých na "prestižnější" adresu na kopec. I tak je tu dodnes pohřbeno mnoho slavných osobností z katalánské historie (spisovatelé Narcís Oller a Frederic Soler, vynálezce ponorky Narcís Monturiol, politik Valentí Almirall, Gaudího mecenáš Eusebi Güell či kreslířka Lola Anglada). Suverénně nejnavštěvovanějším náhrobkem je však ten patřící ostatkům Francesca Canalse, přezdívaného "El Santet". Ten zemřel roku 1899 ve věku pouhých 22 let. Ve svém okolí byl známý dobrotivou povahou a věšteckými schopnostmi (předpověděl i vlastní skon), což po jeho smrti vedlo k určitému zbožštění a legendarizaci této osoby. Již více než sto let si k jeho hrobu obyvatelé Barcelony chodí pro radu či na kouscích papírů svěřují svá nejtajnější přání s vírou, že Francesc jim je dokáže splnit. Žádný jiný hrob v Poblenou není vždy pokryt tolika květinami... Hřbitov je výjimečný i po architektonické stránce. Ve formě hrobek či soch zde najdeme díla věhlasných katalánských umělců (Josep Fontserè, Elies Rogent, Josep Vilaseca, Enric Sagnier). Asi nejslavnějším monumentem a naprostým symbolem hřbitova se v tomto ohledu stala ikonická socha El petó de la mort (česky: Polibek smrti; autor: Jaume Barba, 1930). Hřbitov je otevřen denně od 8.00 do 18.00, přístupný autobusy 59, H16, V25 a V27. Roku 2004 se stal prvním barcelonským hřbitovem s modelem tzv. pohřební turistiky. Po vzoru Prahy či Paříže se zde vedení hřbitova snaží zavést denní i noční komentované prohlídky pro turisty. Více o hřbitově v Poblenou zde, zde a zde.

Ikonická socha El petó de la mort  na hřbitově v Poblenou (Foto: Barcelona Secreta)

MONTJUÏC
Na Montjuïku existuje tradice pohřbívání stará snad jako hora sama. V dobách dávno minulých se tu totiž usazovaly první civilizace, byly tu zakládány první osady... Přesto první jasné písemné zmínky o nějakém hřbitově na tomto známém barcelonském kopci pocházejí až ze středověku, kdy tu bylo neorganizované židovské pohřebiště. Odtud ostatně možný název celé hory. Tak či onak je tu dnes vůbec největší barcelonský hřbitov, alespoň co se počtu hrobů týče. Na ploše 560 000 metrů čtverečních je více než 153 000 hrobů, zároveň se tu stále pohřbívá, každý den se tu koná přibližně 10 smutečních obřadů. Kapacita tohoto areálu však není nekonečná, proto byl roku 1972 otevřen velkokapacitní hřbitov v pohoří Collserola, který má postupně v dalších dekádách přebrat roli největšího barcelonského hřbitova. Jak již bylo řečeno, hřbitov zabírá celý jižní svah kopce Montjuïc a zdálky může připomínat malé panelákové městečko. Charakteristické mnohapatrové výklenky jsou totiž ve svahu velmi dobře vidět. Ale všeobecně vzato je to pěkné místo posledního odpočinku - výhledy na moře jsou tu velmi pěkné. Hřbitov není úplně jednoduše přístupný - nejlépe se k němu dostává autobusem číslo 21 z Avinguda Paral·lel, pro pohyb v rámci velmi členitého areálu je ideální využít interní autobus 107. Případně si sem můžete udělat delší procházku z Plaça d'Espanya přes MNAC a olympijský areál.

Montjuïc je zároveň skutečným katalánským národním hřbitovem. Věčně tu odpočívá spousta významných Katalánců a Katalánek, kteří se nějakým způsobem zapsali do národní historie.  Kromě řady umělců, politiků a vědců tu v podstatě odpočívá polovina stavitelů a majitelů čtvrti Eixample - kromě konstruktéra Ildefonse Cerdà zde naleznete velkolepé panteony rodin Batlló, Elizalde, Amatller, jimž dělá společnost i Francesc Rius i Taulet, muž, který v roli barcelonského starosty hřbitov roku 1883 slavnostně inauguroval. Výčet slavných osobností, které tu spí věčným spánkem, je nesmírně dlouhý. K těm nejslavnějším určitě patří předsedové katalánské Generalitat Francesc Macià a Lluís Companys, spisovatelé Jacint Verdaguer, Montserrat Roig, Manuel de Pedrolo, Àngel Guimerà, operní pěvkyně Victòria dels Àngels, anarchisté Buenaventura Durruti a Salvador Puig Antich, mnoho hráčů a prezidentů FC Barcelona včetně zakladatele klubu Hanse Gampera, malíři Joan Miró a Santiago Rusiñol a stovky a stovky dalších - ty nejvýznamnější najdete na plánku hřbitova. Pozornost si zaslouží i náhrobek Josého F. Fonrodony, jenž se 19. března 1883 stal prvním obyvatelem této nekropole.  Pravidelně se tu pohřbívají též osoby bez domova. Hřbitov je plný drobných architektonických skvostů, což z něj činí docela zajímavý turistický cíl, ačkoliv více se zaměřovat na tuto skupinu návštěvníků tu začali až od roku 2008. Pro zvýšení turistického potenciálu sem byla roku 2013 přesunuta také unikátní kolekce pohřebních vozů. Místo je též svědkem častého natáčení filmových scén - asi nejvíce zatím hřbitov proslavil film Todo sobre mi madre (1999) španělského režiséra Pedra Almodóvara.

Letecký pohled na hřbitov Montjuïc, v pozadí barcelonský přístav (Foto: Cementiris de Barcelona)

COLLSEROLA
Největší a nejnovější barcelonský hřbitov zatím jaksi postrádá jakékoliv kouzlo či alespoň historickou patinu. Nachází se v katastrálním území města Montcada i Reixac, vytvořen byl však jako velký centrální hřbitov pro celou barcelonskou oblast, neboť prostor na Montjuïku je dosti omezený. Naopak pohoří Collserola doposud skýtá prostoru požehnaně, vzhledem ke kopcovitému terénu to navíc není příliš ideální místo na výstavbu obydlí, proto se v průběhu šedesátých let minulého století rozhodlo o stavbě pohřební megalopole na severu Barcelony, nedaleko okrajových čtvrtí Torre Baró a Ciutat Meridiana. Slavnostního otevření se hřbitov dočkal roku 1972, ale pohřbívat se tu začalo o něco později. Na ploše 1 700 000 metrů čtverečních zatím existuje kapacita pro 87 000 hrobů, nicméně očekává se budoucí rozšíření. Místa je tu hodně, hřbitov je ukryt v hlubokém lese. Velkým problémem je dostupnost. Pokud nemáte vlastní vůz, musíte spoléhat na nepříliš častou hromadnou dopravu v podobě autobusů 102, 103 a 104. Pokud byste si chtěli projít celý hřbitov, vyšetřete se si na to prakticky celý den. Otevřeno tu mají vždy od 8.00 do 18.00. Mezi nejznámější zde pohřbené osobnosti patří spisovatelé Manuel Vázquez Montalbán, Xavier Benguerel, Maria Aurèlia Capmany či Néstor Luján, fotograf Francesc Català-Roca, architekt Carles Buïgas či malíř Antoni Tàpies. Poslední odpočinek tu nalezl i dánský spisovatel Sven Hassel (1917-2012), jenž se do Barcelony natrvalo přestěhoval v roce 1964.

SANTS
Poměrně nenápadný hřbitov pro obyvatele městečka Sants začal fungovat již v polovině 19. stol., ačkoliv oficiálně byly práce na areálu dokončeny roku 1880. Hřbitov ukrytý za vysokými zdmi navrhl barcelonský architekt Jaume Gustà i Bondia (1853-1932). Zajímavé je, že v současnosti se tento areál nachází již na katastrálním území vedlejšího města Hospitalet de Llobregat, ačkoliv ho spravuje barcelonská radnice. Nepyšní se žádnými monumentálními hrobkami, přesto jde o jedno z nejlépe udržovaných míst posledního odpočinku. Umělecky vyčnívá zejména několik prací katalánského sochaře Pau Gargalla. Na ploše 11 000 metrů čtverečních je více než 5 500 hrobů. Hřbitov v Sants je otevřen každý den od 8.45 do 17.30, o víkendech pouze do 15.00. Přístupný je například autobusovými linkami 57, 157 a 158, případně pěšky z nedaleké zastávky tramvají T1, T2 a T3 Ernest Lluch nebo trochu vzdálenější stanice metra Pubilla Cases (L5).

SARRIÀ
Než se o něm zmínil španělsky píšící spisovatel Carlos Ruiz Zafón ve své novele Marina, patřil místní hřbitov k těm nejlépe utajeným místům katalánské metropole. Na pláních města se neobjevoval a kromě místních ho znal jen málokdo. Dnes, v době Google Maps, už je cesta na hřbitov v Sarrià o něco snazší, i tak se vám ale může snadno stát, že zabloudíte. Ve čtvrti totiž díky tlaku místní honorace existuje jen minimum ukazatelů, které by návštěvníkům zvenčí cestu ukázaly. Vysvětlení toho, proč je dnešní hřbitov v Sarrià zcela obklopen rezidencemi velmi bohatých obyvatel Barcelony, že v podstatě vyplňuje jejich vnitroblok, je vcelku jednoduché. Místní hřbitov vznikl údajně již v polovině 19. stol., nicméně tehdy byla Sarrià jen malá vesnice, kde většinu domů tvořily letní vily zámožných Barceloňanů, kteří se však nechávali pohřbít na Montjuïku či v Poblenou. Místní pohřebiště tak nenabízí mnoho vznešených panteonů, avšak díky své takřka utajené poloze nabízí až romantickou atmosféru. Postupem času kolem něj vyrostly rezidenční budovy, což místo dokonale ochránilo před světem. Není divu, že Zafóna inspiroval. Mimochodem, z čistě literárního pohledu je zajímavé, že hřbitov se stal místem posledního odpočinku hned tří velkých katalánských poetů. Kromě J. V. Foixe a Carlese Riby tu jsou i ostatky básnířky Clementiny Arderiu.

Hřbitov v Sarrià má podobnou otevírací dobu jako ostatní barcelonské hřbitovy (po-pá 8.45-17.30, so-ne 8-45-15.00) a nejjednodušeji se sem dostanete pěšky od stanice FGC Sarrià. Vydejte se po carrer de l'Hort de la Vila a následně na carrer d'Anglí zahněte doleva či doprava, hřbitov je totiž ve velkém vnitrobloku přímo naproti vám, mezi ulicemi carrer de Dalmases a carrer de Pau Alcover. Vstup do areálu hřbitova je možný z obou stran, vždy po carrer del Dr. Roux. Čistě katastrálně se hřbitov dnes nalézá ve čtvrti Les Tres Torres. Na ploše 4 569 metrů čtverečních je tu něco málo přes dva tisíce hrobů. Hřbitov v Sarrià je tak druhým nejmenším mezi těmi, které spravuje barcelonská radnice.

Letecký pohled na hřbitov v Sarrià (Foto: Blogspot)

LES CORTS
Hřbitov ve čtvrti Les Corts patří k těm větším. Na ploše 34 417 metrů čtverečních je tu více než 29 000 hrobů. Patří k neopominutelným zastávkám fanoušků fotbalového klubu FC Barcelona, s nímž navíc sousedí. Důležité je, že zde spočívá mnoho legend tohoto katalánského velkoklubu - naleznete tu náhrobky Alcántary, Urrutiho, Samitiera, Césara i slavného maďarského útočníka Ladislava Kubaly. Kromě nich jsou zde pohřbeni také spisovatelé Rafael Tasis či Prudenci Bertrana. Hřbitov vznikl roku 1846, i když jeho současná podoba je mnohem více spjatá s modernistickou přestavbou na přelomu 19. a 20. stol., což je patrné zejména na bývalé kapli a současné administrativní budově. Součástí areálu je též významné židovské pohřebiště. Hřbitov v Les Corts je navíc určitým průkopníkem v moderních technologiích. Roku 2012 se stal prvním v celém Španělsku, který některé z náhrobků označil QR kódy pro lepší orientaci návštěvníků-turistů, o dva roky později se stal i prvním energeticky soběstačným hřbitovem na Pyrenejském poloostrově, a to díky dvěma stovkám solárních panelů, které pokrývají část střech. Jak již bylo řečeno, cesta sem je snadná. Hřbitov sousedí se slavným fotbalovým stadionem Camp Nou, dostanete se sem kupříkladu metrem L3 (stanice Palau Reial či Maria Cristina).

SANT GERVASI
Noblesní čtvrť Sant Gervasi má sice malý, avšak umělecky velmi zajímavý hřbitov. 16 000 metrů čtverečních ukrývá přibližně 4 700 hrobek. Nachází se na úpatí pohoří Collserola, hned vedle městského okruhu (Ronda de Dalt), blízko známého Gaudího stavby Bellesguard. Hřbitov byl založen roku 1853 a v současnosti je rozdělen do dvou částí, jež od sebe odděluje výrazné schodiště, které je od vchodu až ke kapli stylizováno do podoby křížové cesty. K vidění tu jsou skutečně honosné panteony těch nejbohatších barcelonských rodin, setkáte se tu i s několika slavnými osobnostmi (architekt Lluís Domènech i Montaner či poeta Joan Maragall). Zvláštní pozornost si zaslouží výklenek 705, kde je na náhrobní desce jen prosté "Tu y yo" (česky: Ty a já), žádné datum, žádné jméno. Na zemi pod výklenkem pravidelně leží rudá růže - legenda říká, že ji tam nosí starší dáma, která v mládí ztratila svého milovaného manžela. Ačkoliv jsou zaměstnanci hřbitova obvykle hákliví na květiny a další vzpomínkové předměty mimo místa k tomu vyhrazená, tuto růži bezvýhradně respektují. Návštěvní doba tu panuje stejná jako v případě většiny dalších hřbitovů (8.45-17.30/15.00). Návštěva tohoto hřbitova stojí zato už jen kvůli nádhernému výhledu na město.

Hřbitov v Sant Gervasi nabízí úchvatné výhledy na město... (Foto: Cementiris de Barcelona)

SANT ANDREU
Hřbitov v Sant Andreu vznikl roku 1839, tehdy ještě jako obecní hřbitov Sant Andreu del Palomar. Od roku 1897 je Sant Andreu součástí Barcelony a místní hřbitov se stal jedním z těch největších ve městě (plocha 39 000 m2, 25 000 hrobů). Hřbitov byl několikrát rozšiřován, naposledy v roce 1919. V jeho staré části se rozkládá malý židovský hřbitov, zároveň tu je i místní vojenský hřbitov. Podobně jako v případě Poblenou, i zde mají nebožtíka-talisman. Jedním z nejnavštěvovanějších hrobů je ten patřící mladému seminaristovi Francesku Pla, jemuž se přezdívá "Santet de Sant Andreu". Podle legendy mu biskup zakázal duchovní činnost, protože matka mladého Francesca prý praktikovala spiritismus. Mladík kvůli tomuto zákazu údajně zemřel žalem ve věku 25 let. I on by po své smrti měl vykovávat nejrůznější zázraky a plnit přání. Pokud vám to tedy nevyšlo na hřbitově v Poblenou, zde máte druhou šanci. Ze slavných osobností je tu pohřben například architekt Pere Falqués či nově také operní pěvkyně Montserrat Caballé. Návštěvníkům je místo otevřeno denně od 8.00 do 18.00. Nejsnadněji se sem dopravíte metrem L4 (stanice Llucmajor) nebo autobusy 11 a 132.

HORTA
Rozlohou (3 700 m2) i počtem hrobů (1 447) nejmenší z barcelonských hřbitovů. Vystavěný v neoklasicistním stylu roku 1867 byl původně obecním hřbitůvkem vesnice Horta. Ta se roku 1904 stala součástí velké Barcelony. Hřbitov vznikl na pozemcích kamenolomu patřících k masii Can Baliarda, na úpatí pohoří Collserola, protože obci již přestal stačit stařičký hřbitov vedle kostela Sant Joan d'Horta. Hřbitov je dodnes v podstatě na kraji města, spolu s ulicemi carrer del Logronyo a carrer de la Font Baliarda patří k prakticky neznámým, přesto však malebným částem katalánské metropole. Z architektonického pohledu zde nejsou příliš významné památky, vyčnívá snad jen modernistická hrobka rodiny Marsans, jejímž autorem byl barcelonský architekt Juli Maria Fossas i Martínez (1868-1945), a hrobka Francesca Sanse, které dominuje socha z dílny modernistického sochaře Enrica Clarasóa (1857-1941). Mezi nejznámější zde pochované osobnosti patří exprezident FC Barcelona Francesc Miró-Sans (1916-1989), jeden z promotorů stavby současného barcelonského fotbalového svatostánku Camp Nou. Otevřen je návštěvníkům od 8.45 do 17.30 ve všední dny a pouze do 15.00 o víkendech. Dostanete se sem například metrem L3 (stanice Valldaura) nebo autobusy V25, 102 a 185.

Hřbitov ve čtvrti Horta (Foto: Cementiris de Barcelona)

Jak už bylo řečeno, roku 1787 zakázal tehdejší španělský král Karel III. pohřby uvnitř hradeb. Do té doby měla Barcelona plno farních hřbitovů, přilepených na místní kostely, z nichž jsou dnes většinou malebná náměstíčka uprostřed Gotické čtvrti. Skoro by se zdálo, že v katalánské metropoli dnes už žádný takový hřbitov nezbyl. Není to ale tak docela pravda. Kromě výše uvedené devítky městských hřbitovů v Barceloně skutečně existuje i dvojice hřbitovů farních, které nejsou ve správě města, nýbrž jsou brány jako soukromá pohřebiště, o něž se stará vždy daná farnost. Oba tyto hřbitovy dnes najdeme na samotném kraji Barcelony, shodou okolností oba jsou součástí pohoří Collserola. Vysvětlení je prosté. Když Barcelona na počátku 20. stol. postupně pohltila všechny okolní obce, zdědila tak samozřejmě jejich katastrální území i s příslušnými farními hřbitovy. Jeden z nich se nachází od roku 1904, kdy byla k Barceloně připojena Horta, ve čtvrti Sant Genís dels Agudells, druhý (hned vedle kostela Santa Maria de Vallvidrera) katalánská metropole "zdědila" roku 1921 připojením tehdejší obce Sarrià.

FARNÍ HŘBITOV V SANT GENÍS DELS AGUDELLS
Farní kostel ve čtvrti Sant Genís dels Agudells pochází z 10. stol. n. l. a první písemná zmínka o hřbitově v jeho těsném sousedství je z roku 1060. Současná podoba kostela je ze 16. století. Díky určité izolovanosti od zbytku barcelonské planiny si čtvrť Sant Genís dels Agudells dokázala zachovat určitý rurální nádech, který je patrný i na místním hřbitově. Ten slouží zejména místním, ze známých osobností tu byl po určitou dobu pochovaný katalánský politik Manuel Carrasco i Formiguera (1890-1938), jenž byl v průběhu španělské občanské války popraven frankistickými vojáky v Burgosu. Od roku 2001 však jeho ostatky spočívají v rodinné hrobce na Montjuïku. Ještě před několika desítkami let čelil hřbitov hrozbě zániku, neboť barcelonská radnice chtěla s farními hřbitovy nadobro skoncovat. Nakonec ale malý hřbitůvek vše ustál a dnes je dokonce vedený v lokálním seznamu památných míst. Hřbitov je možné navštívit pouze o víkendech (so 10-13, ne 10-14), dostanete se sem buďto pěšky za 10 minut od stanice metra L3 Vall d'Hebron, případně přímo před kostelem zastavují i autobusy 19, 76 a 135. Fotoaparátem se v případě návštěvy příliš neohánějte.

FARNÍ HŘBITOV VE VALLVIDREŘE
Z 10. století pochází i kostel Santa Maria de Vallvidrera, ačkoliv současná podoba kostela je taktéž ze století šestnáctého. Hřbitůvek hned vedle kostela je skutečně malý, v podstatě jde o dvorek se zhruba 120 výklenky k uložení ostatků. Koná se tu maximálně jeden pohřeb do roka, i když zdi hřbitova svého času sloužily i jako provizorní popravčí zeď. Po konci španělské občanské války působil hřbitov dlouhá léta značně opuštěně, nicméně později díky iniciativě místních svou původní funkci získal zpět. Veškerá kapacita je rezervovaná místním usedlíkům a členům farnosti. Od roku 2017 je navíc nesmírně obtížné hřbitov i přilehlý kostel navštívit, neboť celý areál je kvůli problémům se statikou svatostánku uzavřen z důvodu bezpečnosti. V létě 2019 získalo barcelonské arcibiskupství stavební povolení na rekonstrukci kostela. Farní hřbitov ve Vallvidreře tak bude pravděpodobně ještě nějakou dobu s výjimkou zvláštních dnů (např. na dušičky) nepřístupný. Pokud vše půjde dobře, areál by měl být opravený a opět běžně přístupný v roce 2021. Místo je dobře dostupné například z vlakové stanice FGC Baixador de Vallvidrera. 

Castanyada

Oslavy příchodu podzimu jsou v mnoha světových kulturách zakořeněné stejně jako oslavy konce zimy, slunovrat apod. Některé národní tradice se v tomto směru vyvíjely, někdy zanikaly, jindy se naopak globalizovaly. Pravý nástup podzimu si často spojujeme i se dnem připomínky našich zesnulých. Asi nejznámějším příkladem moderního pojetí svátků na přelomu října a listopadu je nepochybně původně irský Halloween, jenž se vlivem globalizace postupně rozšířil do celého světa. Na mnoha místech tak může docházet ke střetu místních tradic s těmi globálními. V katalánském případě to dokonale demonstruje jeden z dílů 20 let starého sitcomu Plats Bruts (česky: Špinavé talíře), kde se globální dýňový dýchánek tvrdě střetává s dávnou místní tradicí kaštanových slavností známých jako castanyada.

Základní gastronomické výtvory spojené se svátkem castanyada (Foto: Twitter Som Gastronomia)

La Castanyada neboli "Slavnost kaštanů" je lidovým svátkem původně rozšířeným po celém katalánsky hovořícím území, ačkoliv dnes je tato tradice zachována už jen v Katalánsku. Podobně jako celá řada jiných svátků v západním světě (Halloween, Samhain, Magosto) je i castanyada spojená s dávnými pohřebními rituály. Moderní tradice této katalánské slavnosti je spojena s tradičním křesťanským svátkem Všech svatých a sahá až do 17. století. Podle jedné z nejrozšířenějších legend spojených s tradicí tehdy všechny zesnulé připomínalo zejména dlouhé vyzvánění zvonů. Zvony bily až do brzkého rána, což byla pro zvoníky tvrdá dřina, během níž se posilňovali plody, které země poskytovala v daném ročním období, a vše zapíjeli sladkým vínem. Nejrozšířenějším z těchto plodů byly právě kaštany, jimž později dodala symbolickou podobu i postava tzv. kaštanářky (castanyera), starší ženy zahalené šátkem, postávající venku a prodávající pečené kaštany distribuované v charakteristických papírových kornoutech. Zatímco se tyto plody opékaly, ostatní se při vzpomínce na mrtvé modlili růženec.

Původně byla tato tradice součástí svátku Všech svatých, až později se jako gastronomická a kulturní tradice přesunula na 31. říjen. K současným katalánským kaštanovým slavnostem patří čtveřice typických produktů - pečené kaštany (castanyes), batáty (moniatos), muškátové víno (moscatell) a panellets, marcipánové koláčky zdobené ve své nejtradičnější verzi piniovými oříšky nebo nasekanými mandličkami. Netřeba dodávat, že tato kombinace představuje skutečnou kalorickou bombu. Inu, před přicházející zimou je třeba se dobře předzásobit. Právě gastronomická podoba těchto slavností je v podstatě jediným pevně daným rituálem. Jinak jde jen o další záminku, jak trávit více času se svými nejbližšími či v okruhu přátel za zvuku milého klábosení a praskání opékaných kaštanů. Kaštany si na přelomu října a listopadu ostatně můžete velmi často koupit zabalené v klasickém novinovém papíru i od mnoha pouličních prodejců. Slavnostnější den obvykle zažívají i děti v katalánských školách, zejména v nižších ročnících v ten den často zpívají pár písní se slavnostmi spojených jako La castanyera nebo Marrameu torra castanyes. 

Barcelona: "Ohnivá růže", verze 2019

Ve své více než dvoutisícileté historii zažila Barcelona mnoho násilností. Možná víc než mnohé další evropské metropole. A nemluvíme tu jen o útocích zvenčí (bombardování či jiné projevy válečných konfliktů), nýbrž o nepokojích občanských. Revolucionářská nálada totiž Katalánsko a s ním i jeho hlavní město totiž vždycky jednou za čas dostihne. Německý filosof a spoluzakladatel marxismu Friedrich Engels (1820-1895) dokonce kdysi prohlásil, že nikde na světě nikdy nebylo tolik barikád v ulicích jako právě v Barceloně, a to dokonce ani v Paříži za časů slavné francouzské revoluce. 

K velkým nepokojům v Barceloně docházelo zejména na přelomu 19. a 20. století s vrcholem v podobě tzv. Tragického týdne z léta 1909. Právě tehdy se Barceloně začalo přezdívat La Rosa de Foc (Ohnivá růže). Toto označení se nyní znovu objevilo v souvislosti s reakcí na pondělní rozsudek nad devíti katalánskými politiky a občanskými aktivisty. Od té doby katalánská metropole i některá další katalánská města po večerech a nocích připomínají spíše válečnou zónu. Vzduchem tu létají dlaždice a zápalné láhve, jimž se policie brání zakázanými gumovými projektily. Atmosféra je prosycena hustým dýmem z hořících kontejnerů na odpadky a dalšího městského mobiliáře. Taková reakce části katalánské společnosti se dala čekat a vlastně je i pochopitelná. V řadách zastánců nezávislosti roste zoufalství z pochopení, že cesta k nezávislosti zkrátka nepovede jen skrze mírové pochody a spoléhání se na všeobjímající evropskou myšlenku.

Policejní jednotky, hořící barikády, nepořádek... Barcelona, říjen 2019 (Foto: Diari ARA)

Podíváme-li se na řeč statistik, za uplynulý týden došlo v Katalánsku k mohutným protestům, které se často zvrhli v násilné střety s policií a ničení veřejného či soukromého majetku. Během šesti nocí bylo zraněno takřka 600 osob. Většinou šlo o lehčí zranění způsobené obušky, nicméně přibližně desítka osob dorazila do nemocnice ve vážném stavu. Čtyři osoby během protestů přišly o oko, a to pravděpodobně ve všech případech v důsledku zásahu gumovými projektily ze strany španělské policie, jejichž používání je v Katalánsku zakázané. Ze střetů s nejtvrdším jádrem protestujících si nějaké zranění odneslo i přes 250 policistů, tři španělští policisté jsou podle médií taktéž ve vážném stavu. Protesty se podepsaly i na více než dvou stovkách policejních vozů, v ulicích katalánských měst, především ale v Barceloně, vyrostly improvizované barikády, často utvořené z hořících kontejnerů na odpadky a dalších částí městského mobiliáře. Škoda na soukromém majetku či na majetcích veřejných zatím nebyla vyčíslena, ale jistě půjde o statisíce či miliony eur. Katalánská či španělská policie při protestech zadržela takřka 200 osob, některé z nich obvinila a za výtržnictví či útok na veřejného činitele jim hrozí až šestiletý trest.

K nejtvrdším střetům došlo hned v pondělí odpoledne a večer na barcelonském letišti, druhou největší aktivitu výtržníků policie zaznamenala v noci z pátku na sobotu, kdy počet incidentů umocnila generální stávka. Z celkového pohledu tak španělsko-katalánský konflikt získal nový rozměr. Nutno ovšem dodat, že násilné protesty rozhodně nejsou vizitkou více než dvou milionů zastánců katalánské nezávislosti, ačkoliv Katalánců je mezi protestujícími drtivá většina. Profil aktivních demonstrantů na barikádách je však minimálně ideologicky různorodý.

Policisté na barikádách (Foto: La Vanguardia)

V praxi byste mezi tvrdým jádrem protestujících našli jen velmi málo členů některé ze stran podporujících nezávislost regionu, případně členů Výborů na obranu republiky (CDR). Velkou část bojujících výtržníků tvoří všeobecně nespokojená mládež širokého ideového spektra. Mnoho z nich jistě vyznává spíše anarchistické ideály, překvapivě často se ale na barikádách setkáte i s odpůrci nezávislosti. Jedno má ale velká většina protestujících společné - jde o velmi mladé lidi mezi 15-30 lety, kteří nejsou nikterak centrálně organizováni a na demonstrace se svolávají pomocí sociálních sítí (Twitter, Instagram) či dalších komunikačních kanálů (Telegram, WhatsApp). Spojuje je také všeobecná nenávist k policii (v tomto případě je pak již jedno, jestli jde o policii španělskou či katalánskou) a nespokojenost s celkovou životní situací své generace. V řadě z nich se již delší dobu kumuluje nespokojenost se současným systémem, jenž jim neposkytuje prakticky žádnou jistotu. Neustále rostoucí ceny bydlení, nejistá a špatně placená práce i při vysoké kvalifikaci, stupňující se obavy o budoucnost s věčným strašákem v podobě výrazů jako "ekonomická krize" nebo "globální oteplování"... Přičtěme si k tomu jistou nevybouřenost a touhu za něco bojovat. Svým způsobem trochu připomínají generaci protestujících z roku 2011, tehdy však společnost drtila skutečná finanční krize.

Současná mladá generace se však v posledních měsících inspirovala ve francouzském hnutí tzv. žlutých vest, případně v masivních protestech v Hongkongu. Ty totiž na rozdíl od poklidných milionových průvodů přinášejí skutečné a hmatatelné výsledky. Alespoň tak se to na první pohled velké části demonstrujících jeví. S tím souvisí i množící se spekulace o participaci mnoha zahraničních chuligánů, kteří si Katalánsko vybrali za své nové bitevní pole. Francouzští, řečtí nebo němečtí anarchisté se prý stále častěji objevují v první linii barcelonských protestů. Na některých místech se k nim přidávají také přistěhovalci z Latinské Ameriky či některých afrických zemí. Ani v těchto kolektivech se policie netěší velké oblibě, forma masových demonstrací, kde se jednotlivec snadno ztratí, tak má svůj půvab i pro ně. A nějaká nezávislost jim může být docela ukradená.

Bude zajímavé sledovat, jestli se noční řádění v ulicích katalánských měst bude opakovat i v dalších týdnech. Nicméně i tento jediný týden stačit poukázat na jeden z mnoha paradoxů pondělního rozsudku nad katalánskými politiky. Zatímco výtržníkům, kteří na katalánských ulicích opakovaně zapalují popelnice a házejí po policejních složkách dlažební kostky, hrozí v nejhorších případech pár let vězení, na dlouhých 9-13 let byli odsouzeni politici a občanští aktivisté, na jejichž demonstracích nikdy k žádným násilnostem nedošlo ani náznakem. Tedy dokud se do věci 1. října 2017 nevložila španělská policie... Barcelona každopádně znovu dostává své dávné přezdívce "Ohnivá růže"; otázkou je, kdy demonstrantům opět dojdou síly a odhodlání. A jestli se jim, ještě než toto nastane, podaří něco změnit...

Jedna z emblematických fotografií současných protestů v Katalánsku... (Foto: Facebook)

Jedna z emblematických fotografií současných protestů v Katalánsku... (Foto: Facebook)

Barcelona - La Rosa de Foc. Nahoře v roce 1909, dole v roce 2019 (Foto: www.sapiens.cat)

Sto roků vězení (za uspořádání referenda)

Dlouho očekávaný rozsudek v případu vězněných katalánských politiků je tady. Španělský nejvyšší soud si k němu vybral skutečně příhodné datum - 14. října 1940 byl totiž frankistickým režimem k smrti odsouzen tehdejší katalánský premiér Lluís Companys. Hned následujícího rána byl popraven zastřelením v barcelonské pevnosti na Montjuïku. Na 79. výročí této události tedy nakonec vyšlo rozhodnutí o vině devíti zastánců katalánské nezávislosti. Sedmičlenný tribunál v čele s předsedou Manuelem Marchenou katalánským politikům uložil tresty odnětí svobody ve výši 9-13 let, ve stejném rozmezí soud odsouzeným udělil i zákaz výkonu veřejných funkcí.

Devítka odsouzených katalánských politiků a občanských aktivistů (Foto: ANC)

Soudní proces probíhal na jaře tohoto roku, celé léto pak sedmičlenný tribunál pod vedením Manuela Marcheny strávil nad formulací rozsudku. Výsledný dokument má takřka 500 stran, o konečném verdiktu se však v médiích špitalo již několik týdnů. Nejvyšší soud nakonec nevyhověl prokuratuře, podle níž se obžalovaní politici dopustili násilné vzpoury (rebelión), ale dal za pravdu návrhu státních zástupců, podle nichž se Katalánci provinili nižším stupněm trestného činu vzpoury/povstání* (sedición). Čtveřice bývalých ministrů katalánské vlády v čele s vicepremiérem Oriolem Junquerasem byla odsouzena i za trestný čin zpronevěry kvůli údajnému zneužití veřejných fondů k organizaci referenda. Celkem soud rozhodl o osudu dvanácti obžalovaných, konečné, pravomocné tresty jsou následující:

• ORIOL JUNQUERAS (vicepremiér): 13 let odnětí svobody
• DOLORS BASSA (ministryně práce a soc. věcí): 12 let odnětí svobody
• RAÜL ROMEVA (ministr zahraničních věcí): 12 let odnětí svobody
• JORDI TURULL (ministr-mluvčí kat. vlády): 12 let odnětí svobody
• CARME FORCADELL (předsedkyně kat. parlamentu): 11,5 roku odnětí svobody
• JOAQUIM FORN (ministr vnitra): 10,5 roku odnětí svobody
• JOSEP RULL (ministr místního rozvoje): 10,5 roku odnětí svobody
• JORDI CUIXART (aktivista, předseda Òmnium Cultural): 9 let odnětí svobody
• JORDI SÀNCHEZ (aktivista, předseda ANC): 9 let odnětí svobody

Ve všech případech byl udělen i stejně vysoký trest v podobě zákazu výkonu veřejných funkcí. Další trojice bývalých ministrů (Meritxell Borràs, Carles Mundó a Santi Vila) od soudu odešla pouze s trestem za neposlušnost v podobě pokuty 60 000 € a zákazu výkonu veřejných funkcí po dobu 20 měsíců. Udělené tresty jsou možná až nad očekávání tvrdé, soud se dle výkladu některých právníků mohl i při zachování stejného trestného činu rozhodnout pro shovívavější variantu trestů, alespoň tak to praví články 547 a 548 španělského trestního zákoníku. Soud své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že všichni odsouzení ze svých pozic vytvořili de facto organizované zločinné spolčení s cílem přesvědčit obyvatele Katalánska, že organizace referenda bude prvním krokem ke vzniku samostatné Katalánské republiky. Velkou úlohu při rozhodování v tomto ohledu hrály dva zákony schválené v katalánském parlamentu 6.-7. září 2017, které však byly okamžitě pozastaveny španělským ústavním soudem.

Z tábora zastánců nezávislosti se ozývá zcela očekávaná a v mnoha směrech i oprávněná kritika. Dnešní rozsudek poměrně jasně dokládá vůli španělských státních struktur co nejexemplárněji potrestat všechny, kteří si dovolili zaútočit na jednu z nejsvětějších částí španělské ústavy - územní celistvost španělského království. Jediným praktickým výsledkem jednání katalánské vlády na podzim 2017 bylo uspořádání nelegálního referenda. Dříve španělské zákony pamatovaly i na tuto eventualitu, nicméně něco takového přestalo být trestné v roce 2005. Španělská prokuratura tedy přišla s myšlenkou zločinného spolčení, jehož prokázání je maximálně pochybné. Přesto na takřka pěti stech stranách tribunál došel k závěru, že většina obžalovaných je v této záležitosti vinna. Velmi kontroverzní částí rozsudku jsou zejména vysoké tresty pro občanské aktivisty Jordiho Cuixarta a Jordiho Sàncheze a tehdejší předsedkyni regionálního parlamentu Carme Forcadell. V praxi totiž tato trojice mohla do samotného konání referenda zasáhnout jen minimálně. Carme Forcadell tak byla ve své podstatě odsouzena za to, že v parlamentu povolila debatu o zákonech vedoucích k nezávislosti (mnohem spíš jí ale španělská justice nemůže zapomenout, že právě ona ještě jako bývala předsedkyně občanského hnutí ANC stála za klíčovým posunem katalánských politických elit směrem k myšlence nezávislosti). Cuixart a Sànchez byli, řečeno s lehkou nadsázkou, odsouzeni k devíti letům za organizaci poklidné čtyřicetitisícové demonstrace.

Příjezdová cesta ke katalánské věznici Lledoners nedaleko městečka Sant Joan de Vilatorrada (2019)

Ačkoliv je španělský nejvyšší soud v praxi konečnou instancí, očekává se, že odsouzení se pokusí odvolat nejprve ke španělskému ústavnímu soudu, ačkoliv je již nyní jasné, že celý případ nakonec skončí u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Zde se však celá kauza může táhnout dalších několik let. V nejbližších hodinách navíc dojde ke znovuaktivaci eurozatykačů na uprchlé ministry katalánské vlády v čele s expremiérem Carlesem Puigdemontem. Španělská justice bude chtít politiky, žijící nyní v exilu, dostat za každou cenu. V následujících měsících tak bude opět živo i na evropské půdě. Ale zpět k politikům již odsouzeným. Ve hře jsou čistě teoreticky i některé další možnosti, jak jim zkrátit či prominout trest (všichni si však již odseděli více než rok ve vazbě, v případě Jordiho Cuixarta a Jordiho Sàncheze dokonce celé dva roky). Výrazný krok k dialogu v tomto ohledu může učinit španělská vláda, a to v podobě udělení milosti či schválení určitého druhu amnestie. Podle vyjádřeních současných vládních činitelů však nic takového není na pořadu dne (více zde a zde). Nutno dodat, že samotný vězeňský režim může odsouzeným politikům značně zpříjemnit sama katalánská vláda, která má (alespoň prozatím) ve své kompetenci shodou okolnosti i vězeňství. V praxi by tak čistě teoreticky mohlo dojít i k výraznému konfliktu v případě, že by se katalánská vláda pokusila vězně propustit "na vlastní pěst". To samozřejmě není tak jednoduché a tuto možnost oficiálně popřel i katalánský premiér Torra, nicméně v případě konfrontačního přístupu by to mohla být poměrně zajímavá karta ve hře. Důležitým aspektem může být ještě další evropská karta. Junqueras i Puigdemont byli před několika měsíci zvoleni europoslanci, čistě teoreticky by se tak na ně měla vztahovat s tím související imunita. O té Junquerasově se shodou okolností u evropských soudů začalo jednat již dnes. Pokud by mu nakonec byl mandát přeci jen přisouzen, znamenalo by to pro něj propustku z vězení. V případě Puigdemonta by analogická situace mohla vést až k tomu, že by se mohl vrátit na španělské/katalánské území, aniž by mu hrozilo zatčení.

Jak už se v tomto španělsko-katalánském konfliktu stává tradicí, nesmyslně tvrdý rozsudek samozřejmě celý konflikt nevyřeší, naopak jen přilije olej do ohně. Je to konstanta posledních let. Vždy, když se zdá, že se tábor zastánců nezávislosti definitivně rozhádal, španělská strana okamžitě přispěchá s naprosto hloupým rozhodnutím, které zastánce nezávislosti stmelí. Člověku by se skoro chtělo říct, že to musí být cílené ve snaze zakrýt nějakou monstrózní korupci či neschopnost řešit základní problémy španělské společnosti... Ať už je to jak chce, zastáncům nezávislosti může tento rozsudek výrazně pomoct již v předčasných volbách do španělského parlamentu, dost možná i na úkor v zemi vládnoucích socialistů (PSOE).

Pobouření katalánské společnosti se však nemusí projevit pouze ve volbách. Vzhledem k výši trestů můžeme v následujících dnech a týdnech očekávat poměrně masivní demonstrace a další akce, jimiž zastánci nezávislosti vyjádří svůj nesouhlas s rozhodnutím španělské justice. Ihned po oznámení rozsudku se v katalánských městech začali scházet protestující. Tisíce manifestantů ucpaly některé dopravní komunikace ve vnitrozemí i v katalánské metropoli. Ani policejní posily nakonec nestačily odolat náporu nespokojených protestujících na několika strategických místech, zejména pak na barcelonském letišti, které na určitou dobu zablokovaly tisíce lidí. Místní policie proti nim dokonce musela zakročit silou, i tak bylo nakonec pár letů zrušeno. Přerušené byli nebo jsou i některé další komunikace - například dráha rychlovlaků AVE či dálnice AP-7. Očekává se, že v dalších dnech se budou podobné záležitosti opakovat, ve hře zůstává i možnost větší stávky koncem tohoto týdne.

Jak o rozsudku informují české zpravodajské weby?

• ČT24: Španělský soud poslal separatisty na dlouhé roky za mříže. V Katalánsku vyšly do ulic tisíce lidí.
• ČT24: Při pondělních protestech v Katalánsku bylo zraněno 170 lidí, jeden demonstrant přišel o oko.
• ČRO: Vysoké tresty pro katalánské politiky za referendum o nezávislosti....
• ČRO: Katalánci vyšli do ulic kvůli trestu pro politiky. V Barceloně protestující blokuji letiště.
• ČRO: Protesty v Katalánsku v pondělí ochromily dopravu. 170 lidí lehce zraněno, jeden přišel o oko.
• ČRO: Katalánec o odsouzení politiků Španělskem: Nejsou to zločinci, nejsou zkorumpovaní....
• ČTK: Katalánští politici dostali vysoké tresty vězení za referendum.
• Echo24: Bezprecedentní španělský verdikt: Katalánští politici dostali 10 až 13 let vězení.
• BLESK: "Černý den pro demokracii." Ve Španělsku dali tvrdé tresty katalánským politikům.
• iDNES.cz: Tresty pro katalánské politiky zasely bouři. Reagovali i v FC Barcelona.
• Deník.cz: Španělský proces století skončil. Katalánští lídři vyfasovali tvrdé tresty.
• Novinky.cz: Soud tvrdě potrestal katalánské politiky za referendum, vicepremiér dostal 13 let.
• Aktuálně.cz: Za katalánské referendum padly vysoké tresty. Politici dostali až 13 let vězení.
• Aktuálně.cz: Katalánsko zaplavily protesty. Pondělní demonstrace měly přes sto zraněných.
• Eurozprávy.cz: Katalánsko zachvátily protesty. Dav ochromil letiště v Barceloně, střety s policií.
• Hospodářské noviny: Katalánsko je opět jedním z hlavních témat voleb ve Španělsku....
• Seznam Zprávy: Přísný trest pro bývalé katalánské politiky nastartoval protesty....
• Britské listy: Španělsko odsoudilo katalánské separatisty k dlouhým vězeňským trestům.
• TV Nova: Vicepremiér Katalánska jde na 13 let do vězení! Kvůli referendu.
• TV Barrandov: Katalánští politici dostali vysoké tresty. Chystají se protesty.
• Respekt: Barcelona bouří. Soud dal vysoké tresty katalánským politikům.
• TV Prima: Katalánsko protestovalo proti vysokým trestům pro bývalé politiky.

*Žaloba po celou dobu operovala zejména s termínem rebelión, což je podle španělského trestního zákoníku (čl. 472) trestný čin veřejného a násilného povstání s cílem zrušit, narušit či změnit španělskou Ústavu, popřípadě instituce v ní zmíněné. Mezi výčtem cílů je například i vyhlášení nezávislosti části národního území. V českém prostředí by se dal přirovnat ke zločinu vlastizrady. Již od samého počátku procesu však bylo jasné, že k žádnému násilí v průběhu organizace katalánského referenda za nezávislost nedošlo, proto se nakonec soud přiklonil k trestnému činu, na nějž španělský trestní zákoník (čl. 544) pamatuje jako na sedición (z latinského seditio), což španělský právní řád kvalifikuje jako "veřejné a bouřlivé vyzývání k nedodržování zákonů či soudních rozhodnutí, ale bez použití násilí" a do češtiny by se dalo přeložit jako "povstání" či "vzbouření se", ačkoliv některá česká média používají termín "podněcování ke vzpouře". Tak či onak jde v praxi o nižší stupeň vzpoury.

Os de Civís

Katalánsko je sice relativně malé, avšak jeho pyrenejská hranice skýtá mnoho geopolitických zvláštností. Zatímco osudy městečka Llívia, španělské/katalánské exklávy ve Francii, či ulice v městečku Le Perthus/Els Límits, rozpůlená hranicí mezi Francií a Španělskem, jsou poměrně známé, necelé dva kilometry západně od hranice s Andorrou se v Katalánsku nachází mnohem méně známá geopolitická rarita. Jde o ojedinělý příklad tzv. pene-enklávy, území, které je sice kontinuální součástí konkrétního státu, nicméně jehož dosažení po zemi je možné pouze skrze stát jiný. A přesně takovým případem je katalánská osada Os de Civís...

Pohled z výšky na vesničku Os de Civís (Foto: www.hotelosdecivis.com)

Os de Civís je osada, jež administrativně náleží územně velmi rozsáhlé katalánské obci Les Valls de Valira. Zmiňovaná obec se rozkládá na území o výměře 171 km² (má tedy větší rozlohu než města jako Plzeň, Olomouc či Barcelona), avšak žije tu jen něco málo přes 800 obyvatel, kteří jsou rozeseti po osadách na obou březích řeky Valiry na území mezi Andorrou a katalánským městem La Seu d'Urgell. Celkem je řeč o patnácti samostatných entitách, kde obvykle žije jen několik málo desítek lidí. Paradoxně nejvíce obyvatel s trvalým pobytem je nahlášeno právě v Os de Civís, a to okolo 170. Vesnička se nachází v jednom z pyrenejských údolí ve výšce asi 1 500 metrů nad mořem, okolní vrcholy dosahují výšky až 2 700 metrů.

(Grafika: Diari ARA)

Největší zvláštností tohoto místa je skutečně jeho geopolitická pozice. Os de Civís je totiž tzv. pene-enklávou či praktickou enklávou, což ve skutečnosti znamená, že jde území, které sice není oddělené od území mateřského státu (jako je to v případě Llívie), nicméně v praxi jsou po zemi dostupné jen přes území jiného státu. A to je přesně tento případ. Po většinu roku je totiž jedinou přístupovou komunikací do obce andorrská silnice CG-6. Čistě teoreticky se sem lze v letních měsících dostat i po horských cestách přímo z osady Civís bez nutnosti penetrace andorrského území, nicméně k tomu potřebujete silný terénní vůz a jarní nebo letní měsíce. Od listopadu do dubna jsou totiž tyto cesty, vedoucí ve výšce okolo 2 100 metrů okolo horského průsmyku Coll de Conflent, trvale zasněženy a projedete tu tak maximálně na sněžném skútru. Pro svou odlehlost se ostatně tuto cestu dříve hojně využívali pašeráci. V praxi to tedy znamená, že pokud se do tohoto koutu Katalánsku budete chtít vydat, musíte přes Andorru klasickou cestou z města La Seu d'Urgell přes hraniční přechod v La Farga de Moles a následně již po andorrské silnice CG-1 až ke kruhovému objezdu u vísky Aixovall, kde se vydáte doleva po silnici CG-6 přes Bixessarri, až po přibližně šesti kilometrech znovu překročíte katalánsko-andorrskou hranici, tentokrát bez jakékoliv kontroly, aby vás nádherná horská silnička s převýšením takřka 600 metrů za další dva kilometry dovedla až do Os de Civís.

Vesnička má za sebou svým způsobem velmi zajímavou historii. Dodnes je tvořena převážně stovky let starými kamennými domky, tak typickými pro mnohá pyrenejská údolí. Ještě na počátku 20. století tu žilo přibližně 300 osob, živících se chovem dobytka, avšak většina z nich vesničku postupně opustila. Po druhé světové válce byla řada domů trvale opuštěna a nacházela se v havarijním stavu. Zůstávalo tu už jen několik málo zatvrzelých místních, jimž nevadilo ani enormní nepohodlí v podobě chybějící elektřiny. Ke znovuosídlení osady duchů došlo paradoxně až díky přírodní katastrofě, která Pyreneje zasáhla v listopadu 1982. Kvůli silnému dešti se tehdy rozvodnily místní říčky a potoky, což v Andoře a v katalánské provincii Lleida způsobilo silné záplavy, jež za sebou zanechaly 14 mrtvých a obrovské ekonomické škody v podobě stržených silnic a mostů. Zlé jazyky tvrdí, že nad Os de Civís tehdy přelétala helikoptéra španělské policie Guardia Civil a shazovala dolů letáčky s telefonním číslem, na které mají obyvatelé zavolat v případě ohrožení. O tom, že ve vsi není kromě elektrického proudu zavedený ani telefon, policistům nejspíš nikdo nic neřekl...

Os de Civís na podzim a v zimě - barevná nádhera za každého počasí (Foto: Instagram)

Os de Civís v roce 1981 (Foto: Hotel Os de Civís)

Tak či onak, záplavy z konce roku 1982 se staly impulzem ke zvelebení zóny. Do vísky byl konečně zaveden elektrický proud, s nímž do vsi přišli i první dobrodruzi, kteří se tu hodlali usadit. Zanedlouho se z Os de Civís stalo oblíbeným turistickým místem, kam se hojně vypravovali zejména Francouzi. Většina domů byla postupně opravena a ve vsi začaly vznikat i první ubytovací kapacity. Velká část místních se považuje za Katalánce, trvale je tu však nyní hlášeno i mnoho lidí, kteří přes týden žijí a pracují v Andoře a svou nemovitost v Os de Civís využívají spíše jako víkendovou rezidenci. Počet obyvatel tu však má rostoucí tendenci. Zatímco v průběhu 90. let minulého století tu žilo okolo 100 stálých obyvatel, dnes už je to takřka dvojnásobek. Život v Os de Civís má však i svá úskalí. Osada sice administrativně spadá pod katalánskou samosprávu, avšak v praxi jsou místní obyvatelé takřka ve všem závislí na sousedním ministátu. Údržba silnic, svoz komunálního odpadu i řadu dalších služeb tu zajišťují výhradně andorrské úřady. Místní děti navštěvují zásadně andorrské školy. Pokud se stane něco závažného, volá se nejprve andorrská záchranka či andorrští hasiči. Neméně zajímavá je pak situace, kdy na území Os de Civís dojde k nějakému kriminálnímu činu. V akutních případech se sem i katalánská či španělská policie může dopravit vrtulníkem, avšak v případě nutnosti pozemního přesunu musí jet tato cizí policie na území Andorrského knížectví v doprovodu policie andorrské.

Výčet zajímavých situací tím nekončí. Pokud se ve Španělsku či v Katalánsku konají volby, místní obyvatelé musí projet dvoje hranice, aby se dostali do své volební místnosti, která je pro všech 800 obyvatele Les Valls de Valira tradičně umístěna ve více než 20 km vzdálené osadě Anserall. Kapitolou sama pro sebe je potom sama státní hranice. Na již zmiňované silnici CG-6 se přibližně v půli cesty mezi katalánským Os de Civís a andorrským Bixessarri nachází hranice mezi Andorrou a Španělskem (de facto jeden z pouhých čtyř andorrských hraničních přechodů), avšak všimnete si jí pravděpodobně až při zpáteční cestě ve chvíli, kdy budete míjet velkou ceduli s nápisem "Andorra" (viz foto). Jen pár metrů od cedule, již na andorrském území, se můžete zastavit a udělat si malý piknik. Malebné posezení tu nabízí i venkovní gril. Tuto hranici tedy nikdo nehlídá. Katalánští obyvatelé Os de Civís tak mohou bezcelně v Andoře nakupovat libovolné množství alkoholu či tabáku, neboť Os de Civís se v tomto ohledu řídí andorrskými daňovými nařízeními. Proclít zboží nemusí místní obyvatelé ani v případě cesty ze zbytku Katalánska přes tradiční přechod v La Farga de Moles, i když i tak se na hraničním přechodu chvíli zdrží stejně jako všichni ostatní. Snaha o využití zvláštní geopolitické situace Os de Civís tu v minulosti byla i v jiném odvětví. V Andoře totiž kvůli přísným zákonům a silné křesťanské tradici nenajdete žádné nevěstince ani striptýzové bary. Malý bordýlek si tak jistý podnikavec před lety otevřel právě v Os de Civís, avšak ani toto nemělo dlouhého trvání.

Os de Civís je nepochybně velmi zajímavou zastávkou při cestách po Andoře. K návštěvě této vísky budete potřebovat vlastní auto, protože veřejná doprava tu neexistuje. Nebo můžete jít pěšky, ovšem zejména cesta vzhůru z Andorry je opravdu nepříjemně do kopce. V samotném Os de Civís se nezapomeňte zastavit na kávu v Hostal La Font, kde můžete zakoupit i zajímavé suvenýry, často v podobě místních gastronomických delikates (uzeniny, med). Možná si přitom všimnete, že řada domů zde má na dveřích bodláky - podle dávných legend odhánějí zlé duchy. A dost možná vás na procházce po vsi bude provázet nerozlučná dvojice koček - bílý Fèlix a hnědý Perico. Oba jsou neskutečně přítulní a pokud na ně budete hodní, dokonce vám zapózují i pro pěkné rodinné foto. 

Státní hranice mezi Španělskem a Andorrou při cestě z Os de Civís (2019)

Kamenná nádhera v historickém jádře Os de Civís (2019)

PAMÁTKY & UBYTOVÁNÍ
Ačkoliv se do Os de Civís jezdí především za horami a přírodou, vesnička samotná má také co nabídnout. Dnes již plně zrekonstruované historické jádro, plné malebných kamenných stavení, můžete obdivovat kupříkladu z vyhlídky u románského kostela Sant Pere. Ten je podobný řadě dalších okolních kostelíčků, jeho součástí je tak i jakási krytá veranda. První písemná zmínka o něm však pochází až z roku 1312. Uvnitř se nacházely zajímavé fresky ztvárňující Poslední večeři, dnes je naleznete v Diecézním muzeu v La Seu d'Urgell. Jak už bylo řečeno výše, osadu v posledních dekádách zachránil turistický ruch. V dobách největší slávy na počátku tohoto milénia se ve vesnici nacházelo hned šest ubytovacích zařízení. Dnes fungují tři z nich. Přímo v Os de Civís je to zejména nepřehlédnutelný Hostal La Font s příjemnou, prostornou, i když krapet drahou restaurací, a poněkud skromnější ubytování v podobě Cases Artigues. Přibližně 2 km od historického jádra vesničky ve výšce 1 700 metrů se nachází na místní poměry luxusní Hotel Os de Civís. Ten nabízí kromě pohodlných pokojů s nádhernými výhledy do údolí a kvalitní restaurace s lokálními pokrmy také velmi příjemné lázně. Zajímavě na návštěvníky hotelu může působit i místní mikroklima. Zatímco o 200 metrů níž v Os de Civís ještě prší, tady nahoře může v tu samou chvíli již sněžit. Právě zde také končí vyasfaltovaná silnice, která vzápětí přechází v horskou cestu, od listopadu do dubna v podstatě nesjízdnou.

Kostel Sant Pere d'Os de Civís (2019)

Katalánsko: Horký podzim 2019?

O "horkém podzimu" mluvila katalánská media již před rokem. Nakonec by se dal jen stěží nazvat vlažným. Rok se s rokem sešel a na jednou tu máme opět 1. říjen. Přesně před dvěma lety se uskutečnilo referendum o katalánské nezávislosti. Počet sečtených hlasů pro odtržení od Španělska nakonec světová média nezajímal tolik jako bezprecedentní zásah španělské policie, který za sebou nechal více než tisícovku zraněných účastníků onoho lidového hlasování. Kromě nahánění premiéra Puigdemonta po Evropě a soudního procesu s některými katalánskými politickými lídry se o Katalánsku přestalo mluvit. Co by se tedy muselo stát, aby se španělsko-katalánský problém opět dostat do popředí zájmu světových médií? Na následujících řádcích se pokusíme shrnout, jaké události nás v Katalánsku čekají na podzim 2019...

Někteří z katalánských politických vězňů strávili ve vazbě již takřka dva roky (Foto: Facebook ERC)

V táboře zastánců nezávislosti panuje velká apatie. Není se čemu divit, když se jimi zvolení političtí zástupci jen hádají mezi sebou, přičemž nejen že nejsou schopni nabídnout svým voličům nějakou novou vizi či jasné postoje, oni už pomalu nezvládají řídit region ani s tím málem pravomocí, které mu v současné době náleží. Proto nebylo překvapením, že ani letošní manifestace 11. září nedosáhla ani zdaleka čísel z předchozích let. Zatímco všechny předchozí demonstrace byly nepochybně milionové, letos na barcelonské náměstí Plaça Espanya přišlo demonstrovat jen 600 000 lidí. To je sice pořád úctyhodné číslo, ale mobilizace lidí v ulicích byla oproti posledním dvěma letům jen poloviční. Nasnadě je tedy jediná otázka: Co zastánce katalánské nezávislosti probudí z apatie?

Naprosto klíčovou otázkou je reakce Katalánců na rozsudek v soudním procesu s lídry hnutí za nezávislost. Ostře sledovaný proces byl u španělského nejvyššího soudu (Tribunal Supremo) projednáván v průběhu jarních měsíců, zatímco v létě se sedmičlenný senát dohadoval právě o znění rozsudku. Ten by měl být vyhlášen v nejbližších dnech (často se hovoří o 10. nebo 11. říjnu), s takřka stoprocentní jistotou se tak stane před 16. říjnem, kdy v případě dvou z obžalovaných (Jordi Sànchez a Jordi Cuixart) uplyne dvouletá vazba. Ta jde sice v extrémních případech prodloužit, nicméně soudci by katalánské politiky a aktivisty rádi odsoudili ještě předtím, aby si ušetřili případné administrativní těžkosti. V závislosti na rozhodnutí o vině či nevině a délce případných trestů je pak řada na katalánské společnosti. Ze zákulisí soudu zatím uniklo poměrně málo informací, podle nichž se dá usuzovat, že přímo za trestný čin vzpoury katalánští politici odsouzení nebudou - i přes veškerou snahu státních zástupců zkrátka nelze najít důkazy, jež by svědčily o naplnění skutkové podstaty tohoto činu. Ve hře je spíše odsouzení za nižší delikty (příprava vzpoury či něco podobného), i když ani k tomu při objektivním pohledu na celou věc nedošlo. Všeobecně se ale očekává, že nejvyšší soud se postaví do role ochránce španělské územní celistvosti a vyřkne objektivně vzato nespravedlivý, avšak v jejich očích plně odstrašující rozsudek. U většiny souzených politiků a aktivistů se tak očekávají spíše několikaleté tresty, který by jen v některých případech mohly překročit deset let. Naopak jen velmi málo dotazovaných odborníků věří v osvobozující rozsudek.

V případě tvrdých trestů Katalánci opět vyjdou do ulic. Je jen otázka, jak moc klidné budou protesty tentokrát. Možná vše skončí u několika týdnů větších demonstrací, přijdou Vánoce a celá situace se uklidní. Možná, že některé radikálnější sektory chystají ostřejší protesty. V tomto ohledu je třeba zmínit zprávu, která českými médii prolétla jen velmi okrajově a s poněkud přehnaným titulkem. Španělská policie před týdnem zadržela několik osob podezřelých z výroby výbušnin. Obvinění mají patřit k radikálním zastáncům nezávislosti, kteří se občas sdružují v tzv. výborech na obranu republiky (CDR - Comitès de Defensa de la República). Španělská policie, která si při jednom ze zadržení uřízla pořádný kus ostudy, když se více než minutu dobývala do relativně obyčejných dveří bytu, dané osoby obvinila z terorismu. Tímto obviněním španělská policie v posledních letech rozhodně nešetří, většina takových případů však následně vyzní do ztracena. Ale postrašit politické oponenty a znepříjemnit jim život, hlavní cíl takových akcí, může být považován za splněný.

Reakce ulice je tedy zatím velkou neznámou. V případě nízkých trestů či úplného osvobození politiků se však dá očekávat jen velmi vlažná reakce a následné soustředění na katalánskou vnitropolitickou situaci, která se dle mnohých přímo řítí k dalším předčasným regionálním volbám. Naopak na celostátní španělské úrovni je o předčasných volbách již dávno rozhodnuto. 10. listopadu se Španělé opět vydají k volebním urnám, počtvrté za poslední čtyři roky. A ještě do Vánoc bychom tu mohli mít i ony regionální volby v Katalánsku. Minimálně z tohoto pohledu nás tedy horký podzim opravdu čeká. Už jen pár dní a věci se opět dají do pohybu...