Katalánské parlamentní volby 2021

Ani letošní katalánské parlamentní volby neproběhly zcela standardně. Už před rokem jsme prorokovali další předčasné volby, neboť neustálé třenice mezi oběma nejsilnějšími stranami hájícími nezávislost regionu se v té době staly již zcela neúnosnými. Jenže potom přišel koronavirus a všechno bylo jinak. Volby nebylo kdy uspořádat, neboť Španělsko patřilo v nové době koronavirové k těm nejpostiženějším zemím. Nakonec ani datum 14. února 2021 nebylo do poslední chvíle jisté - většina katalánských stran projevila přání volby kvůli pandemické situaci odložit až na konec května, nicméně pak se do toho vložil katalánský nejvyšší soud a k nevůli politiků i voličů nařídil volby uskutečnit v původně plánovaném únorovém termínu. Netřeba dodávat, že tento fakt významně ovlivnil volební účast. K letošním regionálním volbám v Katalánsku dorazilo pouze 53,5 % oprávněných voličů, tedy vůbec nejméně od prvních moderních voleb v roce 1980.

Volební lídr ERC Pere Aragonès, za ním předseda ERC Oriol Junqueras (Foto: La Vanguardia)

I přes nízkou volební účast přinesly letošní volby jen málo skutečných novinek. Podle všeho totiž u moci i nadále zůstanou strany hájící katalánskou nezávislost, které letos poprvé v historii získaly přes 50 % všech odevzdaných hlasů, akorát nyní v prohozeném gardu. Zatímco od roku 2017 vládli Junts per Catalunya (JxC) a Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) s tichou podporou kandidátky CUP, tentokrát se role nejspíš prohodí. ERC totiž získala o 40 000 hlasů víc, což v řeči získaných křesel znamená 33:32 pro levicově laděnou stranu fungující již od roku 1931. Nutno dodat, že JxC přišla o část hlasů i tím, že se vloni vlastní cestou vydala jejich původní mateřská strana PDeCAT, která je též pro nezávislost, ale není to mezi jejími hlavními prioritami. V praxi to tedy znamená 77 000 hlasů, které by jinak putovaly k JxC, a konec historické strany, přímé dědičky legendární CiU, jež nepřekonala ani potřebnou tříprocentní hranici ke vstupu do parlamentu.

Jako nejpravděpodobnější se tedy jeví obnovená spolupráce těchto dvou stranu, které snad ještě stále spojuje alespoň vzdáleně jediný cíl, totiž katalánská nezávislost. Ani společně však nedají dohromady potřebnou většinu (68 ze 135 křesel), čímž pádem se budou muset pokusit do svých plánů zahrnout i nevyzpytatelné poloanarchistické hnutí CUP či seskupení En Comú-Podem. Zejména závislost na CUP není nic nového a obě velké strany provází již od počátků spolupráce na začátku minulé dekády. Podle ohlasů volebních lídrů se však dá předpokládat, že spojení ERC a JxC bude jediné reálné a ostatně i volební lídr ERC, Pere Aragonès, včera večer jako jediný pronesl skutečně státnický projev. Je pravda, že ERC by čistě teoreticky mohla sestavit vládu se statistickým vítězem voleb, Partit Socialista de Catalunya (PSC), a nějakou další levicově orientovanou stranou (v úvahu by připadaly En Comú-Podem či tolerance CUP), ale tato tripartita, která fungovala již v letech 2003-2010 se tentokrát jeví jako méně pravděpodobná, neboť PSC je katalánskou odnoží celostátních socialistů, kteří již dva roky Kataláncům slibují dialog ohledně referenda či alespoň amnestie pro politické vězně, avšak kde nic tu nic. Tak či onak je to právě ERC, kdo má klíč od povolební situace.

Pokud bude vládnout společně s JxC, bude mít nyní ERC v čele s uvězněným předsedou Oriolem Junquerasem jedinečnou příležitost vydat se na svou vlastní cestu k vytouženému referendu, na což se tato strana ostatně těší již od roku 2017, kdy neprošla extrémní cesta hlavní postavy JxC, katalánského expremiéra a nyní europoslance Carlese Puigdemonta. ERC ostatně v posledních měsících hodně ubrala z protišpanělské rétoriky a bude tak pro současnou španělskou vládu určitě schůdnějším partnerem k jednání, otázkou však zůstává, jestli má Junqueras nějakou zázračnou formuli, jak španělskou vládnoucí elitu skutečně přesvědčit k povolení referenda o nezávislosti regionu. Pokud by naopak ERC chtěla opět vyzkoušet lákání možné levicové tripartity, nepochybně by na tom byl pozitivní fakt, že případná spolupráce ERC a PSC by znamenala okamžité propuštění politických vězňů i amnestii pro zbylé politiky v exilu. Tuto možnost však Junqueras již několikrát vyloučil a ostatně on sám se zdá být s dlouhodobým pobytem ve vězení smířený, takže takto jednoduše by se předsednictví Generalitat de Catalunya nevzdal. Když si to shrneme, nejpravděpodobněji se nyní opravdu jeví pokračování stávající koalice zastávající katalánskou nezávislost, je však velká otázka, jestli nás kvůli jejich neschopnosti se domluvit nečekají v brzké době další předčasné volby...

Výsledky katalánských parlamentních voleb 2021 i procentuálními zisky dvou hlavních bloků - zastánci nezávislosti poprvé překonali 50 % všech odevzdaných hlasů (Foto: www.324.cat)

Jak už bylo řečeno výše, papírovým vítězem letošních voleb se stali socialisté se 23 % hlasů, nicméně na počet mandátů tato strana pouze remizovala s ERC (21,3 %). Velká část hlasů pro PSC však pochází z lidnatých oblastí barcelonské periferie, proto socialisté i při vítězství o 50 000 hlasů berou stejný počet křesel. Pro PSC jde každopádně o úspěch, neboť tato strana v Katalánsku vyhrála jen jednou, a to v roce 2003 pod vedením Pasquala Maragalla. Je ale otázka, jak velký podíl na tom měl nedávno vyměněný volební lídr - dlouholetého šéfa PSC Miquela Icetu nahradil z iniciativy španělského premiéra Sáncheze dosavadní španělský ministr zdravotnictví Salvador Illa, jenž měl u socialistických voličů i přes vcelku fatální důsledky nemoci covid-19 relativně dobré renomé. Tak či onak letos došlo k návratu socialistických voličů z krátkého výletu k dříve módním Ciutadans. Tato strana ostatně zaznamenala jeden z nejbrutálnějších debaklů celé katalánské volební historie. Původně rádoby intelektuální projekt nespokojených socialistů vznikl v roce 2006 a po necelých deseti letech své existence na svou stranu dokázal zmobilizovat řadu voličů nespokojených s vládnoucími elitami či přímo se směřováním Katalánska k nezávislosti. Díky tomu Ciutadans v minulých volbách dokonce zvítězili, ale tento úspěch nedokázali přetavit v koaliční potenciál.

Nepřesvědčivé výsledky v celostátní politice a všeobecné zklamání jim však většinu voličů zase sebralo. Jak je patrné z následujícího grafu, Ciutadans přišli oproti roku 2017 o takřka milion hlasů, takže se vrátili zpět ke svým politickým začátkům a v nově ustanoveném parlamentu zaberou směšných šest křesel. Smích však přejde, když si uvědomíme, že dobrá čtvrtina těchto hlasů se jen přelila do ultrapravicového uskupení VOX, které prozatím v katalánském parlamentu nemělo žádné zastoupení. To už teď neplatí - 217 000 hlasů tentokrát extrémní pravici stačilo na celkové čtvrté místo a 11 křesel. Ani Ciutadans ani VOX samozřejmě nemají pražádný koaliční potenciál, ale určitě je bude slyšet. Labutí píseň v Katalánsku i díky výše uvedeným dvěma subjektům zpívá Lidová strana (PP). Už v roce 2017 se do katalánského parlamentu dostali jen stěží a ani letos mnoho nechybělo, aby nepřekonali ani klíčovou tříprocentní hranici. Nakonec se PP vydává vstříc novému volebnímu období jen se třemi poslanci, tedy o jednoho méně než v roce 2017. Dávno pryč jsou ty doby, kdy byli lidovci v Katalánsku respektovaným hráčem s 15-20 poslanci. Při příštích volbách už je možná některá z mladších a dravějších pravicových stran vcucne úplně.

První graf znázorňuje ztrátu voličů oproti minulým parlamentním volbám s rekordní účastí, druhý graf nabízí srovnání volební účasti od roku 1992 do současnosti (Foto: www.324.cat)

Zásadní vliv na výsledky nakonec neměla ani nízká volební účast. Ještě nikdy se ke katalánským regionálním volbám nedostavilo tak málo voličů - nejméně jich doposud bylo v roce 1992, kdy účast dosáhla 54,8 % oprávněných hlasujících (což tehdy znamenalo 2 655 000 osob). K letošním volbám se dostavilo 2 875 000 lidí, avšak z celkového censu to bylo pouhých 53,5 %. Zájem o regionální volby navíc v předchozích letech vzhledem k eskalaci španělsko-katalánského konfliktu neustále rostl. Bylo tak vcelku jasné, že se nepodaří zopakovat rekordní čísla z prosince 2017, kdy odvolilo takřka 4 400 000 lidí (79 % všech oprávněných voličů). Můžeme se jen dohadovat, jestli za absencemi stojí alespoň částečně určitá rezignovanost řady Katalánců, nebo jde pouze o důsledek koronavirové krize. Faktem je, že jen 50% účast zaznamenali též v regionálních volbách v Galicii a Baskicku v červenci 2020. Volby máme každopádně za sebou, nyní už jen zbývá počkat si na začátek nového volebního období 2021-2025. Parlament v novém složení poprvé zasedne nejpozději 12. března a do konce tohoto měsíce by mělo být jasno i o tom, kdo se stane v pořadí již 132. Presidentem de la Generalitat. Prozatím nejvíce šancí na tuto funkci má již zmiňovaný volební lídr ERC Pere Aragonès, jenž v uplynulém volebním období zastával roli vicepremiéra.

Více informací a reflexe českých i zahraničních médií:

• The Guardian: Catalonia election: pro-independence parties increase majority (anglicky). 
• Politico: Catalan election boosts independence camp (anglicky).
• Reuters: Catalan separatists increase majority, dialogue with Madrid in sight (anglicky).
• The Washington Post: Separatist grow majority in Catalonia despite Socialist win (anglicky).
• Le Monde: En Catalogne, les socialistes l'emportent, mais les partits indépendantistes... (francouzsky).
• Die Welt: Sieg der Socialisten, Durchmarsch der Separatisten (německy).
• ČT24: Katalánské volby vyhráli socialisté, většinu v parlamentu ale drží separatisté (česky).
• iDNES.cz: V katalánských volbách zvítězili socialisté, většinu ale drží separatisté (česky).
• Russia Today: El PSC y los independentistas de ERC empatan en el primer puesto... (španělsky).
• El País: El independentismo refuerza su mayoría pese al triunfo del PSC (španělsky).

Barcelonské patronky

Kdokoliv byl již někdy v katalánské metropoli, pravděpodobně slyšel, že svatou patronkou Barcelony je Mare de Déu de la Mercè - odtud ostatně i barcelonská festa major konající se každoročně okolo 24. září. Barcelony znalí ale vědí, že katalánská metropole má hned dvě svaté patronky, ačkoliv se na tu druhou, sv. Eulálii, občas zapomíná. Ani to však není tak docela pravda. Jen málokdo totiž ví, že na blaho katalánské metropole dohlížejí hned tři svaté patronky. Svatou trojici doplňuje Santa Madrona. Pojďme si tedy v následujícím článku trochu blíže rozebrat jejich údajné životní osudy i dnešní význam pro město.

Vyobrazení svaté Eulálie v barcelonské katedrále (Foto: www.casadelaseda.com)

SANTA EULÀLIA

Tradičně 12. února katalánská metropole slaví svátek své patronky sv. Eulálie, láskyplně též přezdívané jako "Laia". Obvykle je tento den doprovázen lidovými slavnostmi a jde také o jeden z mála dní v roce, kdy své dveře široké veřejnosti otvírá barcelonská radnice. Legenda o mučednici Eulálii se traduje již od 7. stol., neboť tehdy (konkrétně roku 633) byla Eulálie svatořečená. Šlo o dívku, která se měla narodit okolo roku 290 poblíž Barcelony, pravděpodobně v místech, kudy dnes vede carrer del Desert (aktuálně barcelonská čtvrť Sarrià). Mladá Eulálie vyrůstala v křesťanské rodině, avšak tehdy to měli zastánci Ježíše Krista poněkud složité, neboť římský císař Dioklecián, jenž v té době vládl rozsáhlému území, do něhož spadalo i Katalánsko, všechny tyto "sektáře" horlivě pronásledoval. Když bylo Laie 13 let, vydala se podle legendy jednoho dne za barcelonským vladařem, aby si u něj na toto pronásledování stěžovala. Nejen že neuspěla, krutý vladař se ji naopak všemi prostředky pokusil donutit, aby se zřekla své víry.

Když tak neučinila, přichystal jí přesně tolik mučení, kolik měla tehdy let. Mezi ty "snesitelnější" patřilo bičování, pálení žhavými uhlíky nebo natažení na skřipec, mezi těmi brutálnějšími bylo například lití rozpáleného oleje a roztaveného olova do čerstvých ran, pálení na hranici či mutilace prsou. Jedním z "nejnápaditějších" způsobů, jak mladé křesťance ublížit, bylo zavřít ji do sudu plného střepů, hřebů a dalších ostrých předmětů a následně ji třináctkrát nechat skutálet z kopce dolů. Místo, kde k tomu došlo prý dodnes připomíná alespoň název uličky Baixada de Santa Eulàlia v samém centru Barcelony. Všechny tyto útrapy však dívka přežila, a tak ji nakonec ještě nahou vedli ulicemi na výstrahu všem kacířům a nakonec byla ukřižována na šikmém kříži 12. února 303, přičemž podle legendy ten den Barcelonu zasypal sníh, aby tak skryl dívčinu nahotu. Ostatky sv. Eulálie jsou pochované v barcelonské katedrále, která je této mučednici zasvěcena. Eulálii si tu dodnes připomínají i třinácti husami, neboť tato mladá dívka ze Sarrià doma pomáhala právě hlídáním těchto ptáků. Říká se, že pokud by husy z křížové chodby katedrály zmizely, stavba by se sesunula k zemi. Na závěr ještě připomeňme, že existují velké historické pochybnosti, zdali tato svatá vůbec někdy existovala. Často se přitom zmiňuje, že jde pouze o převzetí legendy spojené s jinou mladou dívkou (sv. Eulálie z Méridy), jež se taktéž postavila římským pronásledovatelům.

MARE DE DÉU DE LA MERCÈ

Ke svaté Eulálii se váže ještě jedna pověst. Od konce 17. století totiž Barceloňané za svou novou ochránkyni začali považovat Mare de Déu de la Mercè, česky známou jako "Naše Milosrdná Paní". Ale pěkně popořadě. Kult Mare de Déu de la Mercè je totiž mnohem starší. Vznikl prý jedné srpnové noci roku 1218, kdy se údajně tato Panenka Marie ve snech zjevila trojici mužů, mezi nimiž byl i tehdejší katalánský panovník Jaume I. Zjevení jim kladlo na srdce zřízení katolického řádu, jenž by se staral o záchranu křesťanských zajatců z rukou muslimů. Tak vznikl dodnes fungující Řád mercedariánských rytířů, zkráceně známý jako "mercedariáni". Ve svém snažení byl velmi úspěšný, mezi 13. a 18. stoletím osvobodil údajně až stovky tisíc převážně křesťanských zajatců na muslimy kontrolovaném území. Jedním ze zachráněných byl prý i slavný španělský spisovatel Miguel de Cervantes. Později se z rytířského řádu stal řád čistě duchovní. V současnosti má přes 800 členů a kromě Španělska a Itálie působí zejména v latinskoamerických a afrických zemích, kde i nadále pečuje o vězně všeho druhu. Z lůna tohoto řádu vzešlo už i několik svatých, např. zakladatel řádu Pere Nolasc (1180-1256).

Barcelonskou patronkou se Naše Milosrdná Paní stala roku 1687*, kdy město postihla obrovská zemědělská pohroma v podobě přemnožených kobylek. Radní se tehdy zapřísáhli, že ustanoví Mare de Déu de la Mercè coby novou městskou patronku, pokud jim nějakým zázrakem pomůže od kobylek. A skutečně, hmyzí pohroma byla do jara 1688 zažehnána, a tak se "La Mercè" stala oficiální patronkou katalánské metropole. Skutečně oficiálně k tomu došlo až o takřka dvě stě let později (1868), kdy ji jako patronku místní arcidiecéze schválil i tehdejší papež Pius IX. Znamenalo to mimo jiné přesun barcelonské festa major (něco jako naše hody) na 24. září, což se podle lidové pověsti velice dotklo zapomínané Eulálie, která kvůli tomu údajně město každoročně 24. září skrápí svými slzami. Jak ale potvrzují meteorologové, legenda a skutečnost se často vylučují. Podle dlouhodobých měření v Barceloně za posledních 70 let na svátek La Mercè pršelo jen čtrnáctkrát, čímž tento den nijak nevybočuje z běžného normálu. Zářijové slavnosti jsou každopádně největší městskou událostí, ačkoliv v roce 2020 se kvůli koronavirové pandemii konaly v maximálně omezeném režimu. Mare de Déu de la Mercè má v centru katalánské metropole i svůj vlastní barokní kostel se sedmimetrovou a čtyři tuny vážící sochou Naší Milosrdné Paní, jenž bývá často přehlíženou perlou Gotické čtvrti.

SANTA MADRONA

Ačkoliv se dlouho hovořilo o sv. Eulálii coby "zapomenuté" barcelonské patronce, katalánská metropole má ve skutečnosti ještě mnohem zapomenutější, třetí svatou patronku. Řeč je o sv. Madroně, jinde též známé jako Madrona ze Soluně, ochranitelce námořníků a služek. Podle legendy se narodila poblíž barcelonského kopce Montjuïc a svou životní pouť ukončila v Soluni, kde pracovala jako služka. Její paní však zjistila, že mladá dívka praktikuje tehdy zakázané křesťanské rituály, a tak ji doma svázala, aby nemohla na mši. Když paní odešla, zjevil se anděl a Madronu odvázal, aby stihla mši. O všem se ale dozvěděla paní, která Madronu hned den nato znovu svázala a strašlivě ji zbičovala. Mladé děvče brutálnímu trestu podlehlo. Legenda dále tvrdí, že po několika staletích bylo její tělo naloženo na loď směrem Marseille, ale silná bouře loď odklonila do Barcelony. Námořníky tehdy do bezpečného přístavu navedla skupina vlaštovek, dodnes pták spojený s příchodem jara, ne nadarmo tak Madronin svátek v Katalánsku připadá na 15. březen. A v Katalánsku již ostatky sv. Madrony zůstaly, neboť vždy, když se je daná loď snažila dopravit do cílového Marseille, spustila se strašlivá bouře. Po několika neúspěšných pokusech námořníci pochopili, že tělo svatořečené si přeje zůstat v rodném městě.

Ve městě byly tyto ostatky pochovány v kapli Sant Fruitós v dnešní barcelonské čtvrti Poble Sec. Některé verze legendy tvrdí, že kaple zde stála již od časů Římanů, shodou okolností velice blízko římské osadě, odkud pocházeli Madronini rodiče. Kaple byla později několikrát zničena a znovu vybudována, od počátku 15. století nese název Santa Madrona. Někdy v té době se z ní stala docela oblíbená patronka vesniček a měst v nejbližším okolí Barcelony. Dalo by se říct, že na konci středověku byla sv. Eulálie patronkou Barcelony a sv. Madrona jejího nejbližšího okolí. Existuje dokonce i legenda o tom, jak zachránila město před ďábelským plánem na podminování Montjuïku. V 16. a 17. století zažil kult sv. Madrony svou největší slávu, i když respektovanou patronkou města zůstala i později a ještě v první polovině 20. století byla Madrona relativně oblíbeným ženským jménem. Následně se však dostávalo čím dál větší pozornosti administrativou preferovanější Mercè, která nakonec z povědomí místních vytlačila dokonce i sv. Eulálii. 

Současná kaple pochází z roku 1734, kdy byla v podstatě znovu postavena poté, co byla v průběhu války o španělské dědictví (1701-1714) takřka do základu vypálena. Větší rekonstrukce se dočkala na počátku 20. století. Madroniny ostatky již v té době za sebou měly docela slušnou cestu po barcelonských kostelích, až se roku 1871 definitivně přestěhovaly do nového kostela na ulici carrer de Tapioles. Většina však byla spálena během tzv. Tragického týdne v roce 1909. Zrekonstruovaný kostel stojí na místě dodnes, výše zmiňovanou kapli najdete na Avinguda dels Montanyans v uzavřeném areálu letohrádku Palauet Albéniz, královské rezidenci během návštěv španělského krále v Katalánsku. Kapli lze navštívit jen jednou ročně na jaře, obvykle čtvrtou neděli po Velikonocích v rámci tzv. Aplec de Santa Madrona, novodobé pouti, jejímž cílem je znovu vrátit sv. Madronu do povědomí Barceloňanů. Přitom její jméno je dodnes též součástí jediné dnes dochované brány středověkých hradeb, které obepínaly celé centrum města.

Kaple sv. Madrony v areálu královského letohrádku Palauet Albéniz na Montjuïku. Původní kaple tu stála již 
v 15. stol., současná je ze století osmnáctého. Veřejnosti se otevírá maximálně jednou do roka (Foto: Diari ARA)

*Respektované weby hovoří o roce 1637, avšak zdroje administrativního i akademického původu potvrzují rok 1687. Nejvíce zajímavých informací o barcelonských patronkách nabízí např. shrnující článek na Betevé.

Puigdàlber

Různé země bojují s koronavirem každá po svém. Na Pyrenejském poloostrově se tak například často setkáváme s omezením svobody pohybu na určité území. Vloni i letos tak někdy po dobu dlouhých týdnů obyvatelé často nemohou opustit hranice své obce, pokud nejde o nějaký vážný důvod (práce, návštěva lékaře či podobné vesměs esenciální aktivity). To ve své podstatě nemusí být problémem, pokud žijete v Barceloně nebo alespoň v nějakém okresním městě, avšak v Katalánsku existuje i několik velice malých obcí. A nemluvíme teď o těch s nejmenším počtem obyvatel, jimž jsme se tu blíže věnovali v prosinci 2020. Řeč bude tentokrát o vsi s nejmenší rozlohou v celém Katalánsku. Obyvatelé Puigdàlberu mají totiž v případě obecní karantény k dispozici jen 0,6 km².

Cedule připomínající titul nejmenší katalánské vísky dle rozlohy (Foto: RAC1)

Nutno dodat, že zmiňovaných 0,6 kilometrů čtverečních má Puigdàlber až od roku 2001, kdy do svého katastrálního území zařadil osadu El Gorner, jenž do té doby patřila sousední obci Pla del Penedès. Do té doby měl Puigdàlber rozlohu shodnou s Vatikánem. Tak či onak je i nadále vcelku suverénně nejmenší katalánskou obcí, co se rozlohy týče, a v celošpanělském žebříčku zabírá sympatické šesté místo. Aktuálně má Puigdàlber okolo 550 obyvatel, avšak přímo ve vsi je jen málo služeb (obchody, bary apod.) a část z nich svou existenci ukončila s příchodem koronaviru a první velkou karanténou na jaře 2020. Centrem dění se tak v posledních měsících stalo místní řeznictví, které dočasně supluje krom baru i potraviny a lékárnu. Pro místní obyvatele tak vlastně může jít o kvalitní výmluvu, jak onen slavný "confinament municipal" porušit. Většina z nich stejně musí do práce do nedalekého okresního města Vilafranca del Penedès, takže po cestě může obstarat i spoustu jiných záležitostí, kvůli nimž by teoreticky perimetr obce opouštět neměli (v obci například není banka ani bankomat). Co v obci naopak nechybí, je mateřská i první stupeň základní školy a kulturní dům s kapacitou prakticky pro celou ves.

S procházkami už je to horší. Celou vesnici totiž obejdete za půl hodinky a popravdě řečeno, nic moc tu k vidění není. První zmínky o Puigdàlberu (česky jméno obce znamená něco jako "Topolový vrch") pocházejí z 11. století a nikdy tu nedošlo k ničemu významnému. Podobně jako u spousty dalších vesniček v kraji Penedès představuje i zde hlavní ekonomické odvětví vinařství. Více než 60 % katastrálního území obce zabírají vinice. Pěstují se tu zejména odrůdy macabeu, xarel·lo a parellada. Přímo v Puigdàlberu sídlí i dva docela respektovaní producenti vína a cavy, Mas Codina a Giró del Gorner, oba s historií sahající až do 17. století. V obci sídlí také další větší zaměstnavatel, řemeslná pekárna Masdeu, produkující například zmrzlinové kornouty či dortové korpusy. Co se týče něčeho na způsob památek, mezi nejvýznamnější stavby v obci patří nejstarší místní dům Can Ferran, aktuálně též nabízející turistické ubytování (ačkoliv trochu levněji vás ubytování vyjde v nedalekém Cal Drac), nebo modernistický Casa Josep Parellada. Poměrně nezvykle může působit relativně "moderní" kostel Sant Andreu z roku 1942, jenž nahradil původní barokní stavbu.

Malebný katalánský venkov, to je okolí vesničky Puigdàlber (Foto: Diari ARA)

Casa Alhambra

Když se řekne Alhambra, snad každému z nás se vybaví slavný palácový komplex jihošpanělského města Granada, skutečná architektonická perla nacházející se od roku 1984 na seznamu památek UNESCO. Vězte však, že menší kopie Alhambry se nachází i v katalánské metropoli, ačkoliv jste na něj pravděpodobně ještě nenatrefili. Pokud tedy budete chtít navštívit barcelonskou Alhambru, musíte se vydat do čtvrti Sant Gervasi-Galvany, kde se nachází ulice carrer del Berlinès. Prakticky na rohu s rušnou dopravní tepnou Ronda del General Mitre se nachází dům s číslem popisným 5. Zdáli si ho možná hned nevšimnete, avšak při větším přiblížení vás nepochybně zaujmou zdobné prvky arabské provenience. Pro ty roztržitější je tu ještě nápis "Edificio Alhambra" těsně nad vstupními dveřmi. Pravá exotika maurského světa na vás však dýchne teprve zevnitř.

Hned za dveřmi vás totiž přivítá bohatě vyzdobené schodiště, za které by se nemuseli stydět ani v nejhonosnějších rezidencích na Passeig de Gràcia a z něhož se dostanete do přesného kopie slavného nádvoří Patio de los Leones (Lví dvůr), které tu v menším měřítku i v nejrůznějších detailech kopíruje svého staršího granadského brášku. Historie této barcelonské budovy sahá do druhé poloviny 19. století, kdy tehdejší majitel rozsáhlých pozemků pod kopcem Monterols, Josep Castelló Galvany, většinu půdy prodal, aby se na ní začalo mohutně stavět. V roce 1875 se zde zabydlel německý lékař Otto Streitberger, jenž se rozhodl vystavět nový domov pro svou životní lásku Rosario Pequeño. Žena pocházela právě z Granady, a tak se Otto rozhodl vybudovat jí alespoň kousek rodného města v daleké Barceloně, kde se dvojice rozhodla začít společný život. Netřeba dodávat, že Dr. Streitberger pocházel z Berlína, což vysvětluje dnešní název ulice. Dům byl ve své době poměrně otevřený návštěvám, neboť Streitberger si v něm zřídil ordinaci.

Ačkoliv dnes nedokážeme s jistotou říct, že výše zmíněný romantický příběh skutečně stál za vznikem této zvláštní budovy, barcelonští historici rádi poukazují na fakt, že dům byl postaven v období, kdy mezi barcelonskými architekty a staviteli silně rezonoval tzv. neomudéjarský styl. Důkazem toho mohou být i další krásné budovy s arabskými dekoračními prvky jako například Gaudího Casa Vicens (1888), neméně krásná Casa de les Altures (1890) - dnes sídlo radnice pro obvod Horta-Guinardó, býčí aréna - dnes obchodní centrum Les Arenes - na Plaça d'Espanya (1900) nebo Casa Marsans (1906) ve čtvrti Vallcarca. Mimochodem, nejde o jedinou kopii maurského umění z Andalusie v Katalánsku. Před několika lety jsme psali například o kopii slavné sevillské věže Giralda, která stojí v městečku L'Arboç. Za projektem Casa Alhambra stál dnes dávno zapomenutý stavební inženýr Domènec Balet i Nadal, jenž se později podílel i na stavbě několika modernistických budov v samotném centru Barcelony. Stavitel prý tehdy pracoval s autentickými materiály přivezenými až z Maroka. Takřka 150 let stará budova prošla nedávno rekonstrukcí. Slouží jako ryze bytový dům. Jak se v něm bydlí, se dozvíte například zde.

Vnitřek Edifico Alhambra (Foto: La Vanguardia)

Antoni de Facerias

Antoni de Facerias i Marimon byl katalánský stavební inženýr. Ačkoliv toho o jeho životě mnoho nevíme, podobně jako někteří další jeho kolegové, kteří nedosáhli na prestižní titul architekta, po sobě zanechal vcelku solidní stopu v rámci katalánského modernisme. V Barceloně dodnes najdeme několik desítek budov, které na sobě nesou podpis tohoto neúnavného stavitele. Kromě katalánské metropole Facerias působil také v Igualadě a Granollers.

Mezi jeho nejkrásnější barcelonské budovy patří mimo jiné Casa Carme Font (1905), Casa Antoni Lucea (1906), Casa Pedro Rivera i Maria Peris (1906), Casa Joan Cots (1907), Casa Joan Puigventós Vivet (1910) či docela spektakulární Casa Tomàs Marqués (1914). Většina z těchto budov se nachází v barcelonských čtvrtích Eixample, Sant Andreu a Poble Sec.

Casa Pedro Rivera i Maria Peris v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

Merlí

Nové streamovací platformy jako Netlix, HBO, Amazon Prime, Movistar a spousty dalších nám mimo jiné nabízí větší vhled do filmové i seriálové tvorby jiných zemí; v našich luzích a hájcích zejména to, co tvoří naši evropští sousedé. Díky tomu máme možnost v češtině či alespoň s českými titulky vidět i produkce menších evropských zemí či národů. Typickým příkladem této tendence je i jeden z nejpopulárnějších katalánských seriálů posledních let - Merlí.

Protagonisté katalánského seriálu Merlí (Foto: www.netflix.com)

Seriál Merlí pochází z ryze katalánské produkce TV3. Odehrává se ve vždy atraktivním prostředí jedné katalánské střední školy, konkrétně pak v hodinách filosofie, kterou netradičními metodami vyučuje nově příchozí učitel Merlí Bergeron, jehož ztvárňuje zasloužilý barcelonský herec Francesc Orella. Svým nekonvenčním způsobem výuky si většinu žáků okamžitě získá a oni se mu začínají svěřovat s tím, co je tíží. Ve své podstatě jde o seriál nepochybně inspirovaný myšlenkami známého filmu Společnost mrtvých básníků (1989). Tvůrci seriálu tak kromě každodenních problémů katalánských puberťáků divákům zábavnou formou shrnují i základy filosofie jako takové, neboť každý díl je věnován některému ze známých filosofů či filosofických přístupů. Dojde nejenom na staré dobré klasiky jako Platón, Aristoteles, Kant či Nietzsche, svůj díl si v tomto seriálu vysloužili i někteří současní myslitelé jako Slavoj Žižek, Judith Butler nebo Zygmunt Bauman.

Celkově TV3 v letech 2015-2018 odvysílala 40 epizod tohoto seriálu rozdělených do tří řad. Jeho duchovním otcem je scénárista Héctor Lozano, jenž se již v katalánské veřejnoprávní televizi dříve podílel na dalších divácky úspěšných seriálech jako Ventdelplà nebo La Riera. Velkých diváckých úspěchů na katalánské poměry dosáhl i Merlí, jehož průměrná sledovanost v prime time byla okolo 530 000 diváků na každý díl, tedy okolo 18 % všech diváků u obrazovek, přičemž u věkové kategorie 13-24 let toto číslo rostlo až na 40 %. Ačkoliv se seriál dočkal také několika silných kritik, ať už kvůli samotnému obsahu či z jiných důvodů, podle všeho skutečně v katalánských adolescentech dokázala vyvolat větší zájem o tento obor a od roku 2016 i statistický nárůst zájmu o studium filosofie na katalánských univerzitách.

Diváci se v tomto seriálu kromě již zmíněného Franceska Orelly setkají i s několika dalšími stálicemi katalánské televizní scény (např. Pau Durà a Anna Maria Barbany, známí ze seriálu Plats bruts) i s celou řadou vycházejících hvězd (David Solans, Carlos Cuevas, Júlia Creus, Elisabet Casanovas, Iñaki Mur či Oriol Pla). Merlí se dočkal i mezinárodních úspěchů, a to především díky streamovací platformě Netflix, v jejímž katalogu se nachází již od konce roku 2016. Tento katalánský seriál si tak můžete v originálním znění s českými titulky vychutnat i vy. A pokud nemáte Netlix, minimálně první dvě řady najdete ve stejné kvalitě i na Uloz.to. Ve Francii a Itálii se již nyní natáčí místní adaptace seriálu, v samotném Katalánsku pak v loňském roce vznikl spin-off pod názvem Merlí: Sapere aude, který sleduje osudy některých Merlího studentů na vysoké škole. Tento spin-off už však nedosahuje takové kvality a jeho přijetí bylo poněkud vlažnější. I přesto by se měl seriál dočkat druhé řady. Na jeho produkci se tentokrát kromě katalánské TV3 podílela i internetová platforma Movistar+.

Den středové tečky (·) Dia del punt volat

Teprve sto let po svém zavedení do spisovné a kodifikované katalánštiny se tamní středová tečka (punt volat) dočkala svého dne. Postarala se o to v roce 2017 parta nadšenců, která se rozhodla stanovit tento den na 24. ledna. Datum nevybrali náhodně - 24. ledna 1913 totiž Institut d'Estudis Catalans, katalánská obdoba Akademie věd, přišel s prvním vydáním Normes ortogràfiques, souborem 24 pravidel snažících se o normativizaci katalánského pravopisu. Letos tedy onen "Den středové tečky" slavíme již popáté.

 

Středová tečka samozřejmě není ryze katalánským výmyslem. Jde o znak, který je v technické normě Unicode označen kódem "U+00B7", anglicky je známý jako interpunct nebo middle dot a ve své podstatě ho v písmu používali již staří Římané, kteří středovou tečkou oddělovali slova ve větě. Ke stejnému účelu především u cizích slov dodnes tento znak používá čínština či japonština. Asi největší užití má však středová tečka, v katalánštině nazývaná "punt volat", vcelku logicky v románských jazycích. V menší míře se používá ve franko-provensálštině či sardštině, v okcitánštině potom funguje v sekvencích N·H a S·H, kde slouží k rozdělení spřežky do dvou různých slabik.

V katalánštině je středová tečka součástí originálního řešení výslovnosti zdvojené souhlásky L. Ta se v řadě jazyků znázorňuje vcelku jednoduše, tedy dvěma L za sebou (např. "půllitr" v češtině), jenže zrovna katalánština se v tomto ohledu nyní poněkud liší, neboť spolu se španělštinou zde LL označuje palatální laterální aproximantu, jinými slovy něco jako např. slovenské měkké l, zatímco třeba italština tuto hlásku řeší spřežkou <gli> a portugalština či okcitánština spřežkou <lh>. Tato hláska totiž byla latině cizí a v katalánštině se až do konce 19. století zapisovala postaru s již zmíněnými dvěma L. Kvůli tomu často docházelo k záměně ve výslovnosti, kterou bylo třeba vyřešit. Proto se na počátku 20. století v Katalánsku rozhořela velká akademická debata, jak tedy zdvojené L u obratů pocházejících přímo z latiny či řečtiny graficky zapsat*. Ačkoliv byl tehdy otec moderní katalánštiny Pompeu Fabra proti, Institut d'Estudis Catalans nakonec na podnět jiného významného lingvisty tehdejší doby Antoniho M. Alcovera rozhodl o zápisu této zdvojené souhlásky právě prostřednictvím středové tečky (L·L). Nutno dodat, že tato norma měla být spíše dočasnou záležitostí, neboť v pravidlech z roku 1913 se doslova píše, že dané řešení má být uplatněno, dokud se pro znázornění palatální laterální aproximanty nenajde jiný způsob než LL.

Ani po sto letech se však jiné řešení nenašlo. Katalánština tak získala netradiční písmenko do abecedy, které se časem proměnilo v jeden z mnoha znaků katalánské národní identity. Ryze pravopisně je to pro studenty katalánštiny i pro rodilé mluvčí docela peklo, neboť v praxi již dnes skoro nikdo (kromě části mluvčích na Baleárských ostrovech či v Severním Katalánsku) L či L·L ve výslovnosti nerozlišuje (ačkoliv čistě teoreticky by tento rozdíl měl být slyšet podobně jako ho uslyšíme ve spisovné češtině ve slovech litr a půllitr), což znamená, že v praxi je dnes tato grafická odlišnost poměrně zbytečná. Nutno dodat, že slov obsahujících L·L je v katalánštině několik tisíc. Katalánské děti se jich ve škole učí jen zlomek, v praxi pouze ty nejběžnější jako třeba col·legi (škola), cel·la (cela), novel·la (román) či col·laborar (spolupracovat); učí se je v podstatě podobně jako české děti slova vyjmenovaná. Jen pro zajímavost - nejkratší a nejdelší katalánská slova obsahující L·L se používají zejména v chemii (al·lè a carboximetilcel·lulosa), existuje také několik slov, v nichž se L·L objevuje hned dvakrát (al·lotel·lo, cristal·lofíl·lic), ačkoliv i zde jde spíše o ryze odborné či dialektální výrazy. Některá další slova s L·L najdete kupříkladu i v písničce Fal·lera Geminada od skupiny Els Sulfitos.

Katalánština není jediným jazykem, který se může chlubit touto zvláštně graficky řešenou spřežkou. Stejnou totiž používá belsetánský dialekt vymírající aragonštiny, jenž má dokonce ještě podobně fungující spřežku N·N. Tak či onak si ale člověk středovou tečku ve slovech nejvíce spojí právě s katalánštinou. Velkou výzvou do budoucna by mohla být snaha učinit z L·L jediný znak, jediné tlačítko na klávesnici, neboť prozatím je třeba ho psát zdlouhavě pomocí tří znaků (L + · + L). Mimochodem, pokud celou dobu přemýšlíte o tom, jak vlastně jednoduše v textovém editoru či na internetu do svého textu zakomponovat právě onu středovou tečku, ideální je mít ve Windows zapnutou možnost španělské klávesnice a na ní už je to jednoduché: Shift + 3. O něco těžší to může být třeba v mobilním telefonu. Proto se také často můžeme setkávat s řešeními typu: PARAL-LEL, PARAL.LEL, PARAL•LEL místo graficky jediného správného PARAL·LEL. Z tohoto důvodu možná není úplně praktické používat L·L například na svých vlastních internetových stránkách, ačkoliv na doménách .cat či .eu je to klidně možné. V praxi není problém si zaregistrovat například doménu www.paral·lel.eu, ale musíte počítat s tím, že pro řadu lidí by mohlo být obtížné se na vaše stránky dostat.  

*Dle současných pravidel se tak v katalánštině zdvojené l (L·L, ela geminada) vyskytuje např. u slov, jejichž kořen začíná na "l" a má některou z předpon al-, col-, il-, sil- (např. al·lusió, col·lateral, il·limitat, síl·laba) či u některých dalších převzatých obratů, jejichž kořen často končí na "l" a všeobecně u části těch, kde bylo již v latině "ll" (např. mil·lenari, cristal·lí, constel·lació, cancel·lar, destil·lar, novel·la, goril·la) a píší se i v některých vlastních jménech či toponymech (např. Al·là, Avel·lí, Brussel·les, Compostel·la, Marcel·la, Priscil·la).

Julián García Núñez

Julián García Núñez (1875-1944) byl významný argentinský architekt katalánského původu. V Katalánsku, kde se narodila jeho matka, ho však dnes zná jen minimum lidí. García Núñez pocházel ze smíšené španělsko-katalánské rodiny, která se usadila v Argentině. Rodák z Buenos Aires měl stavitelství v krvi, neboť tomuto oboru se věnoval již jeho otec, který se také rozhodl syna v roce 1892 vyslat do Barcelony, kde mladý García Núñez nejprve dokončil střední školu a následně nastoupil na prestižní Escola Superior d'Arquitectura, kde se jeho mentory stali kupříkladu Jeroni Martorell či jeden ze zakladatelů katalánského modernisme Lluís Domènech i Montaner. O jeho studentských letech v katalánské metropoli toho příliš nevíme. V roce 1900 každopádně studia zakončil jako jeden z Domènechových oblíbenců a následně ještě několik let v Barceloně zůstal. I po návratu do Argentiny v roce 1903 si udržel řadu kontaktů s evropskými kolegy, v jeho následném stylu se nepochybně projevily i cesty po Africe, Itálii či Německu, proto jeho argentinské stavby mnohem spíše připomínají inspiraci ve vídeňské secesi než v té katalánské.

Torre dos Moreno v galicijském pobřežním městě Ribadeo (Foto: www.turismo.gal)

Z krátké barcelonské etapy dnes zůstává jediná památka. Najdete ji na adrese Gran Via de les Corts Catalanes 439, mezi ulicemi Rocafort a Entença. Dům, navržený a postavený v letech 1902-1903 a známý jako Casa Pere Brias, na první pohled zaujme nádhernými a poměrně masivními galeriemi v prvním patře. Jeho historická krása je však narušena necitlivým architektonickým zásahem z druhé poloviny 20. stol., kdy byla celá řada nádherných barcelonských domů z období modernisme zprzněna nástavbou několika dalších pater. Ve městě tehdy panoval hlad po nových bytech a krásy katalánské verze secese se ještě netěšily dostatečné památkové ochraně. 

Ačkoliv následně už se věnoval svému oboru na druhé straně oceánu, přesto se ještě v letech 1912-1915 podílel i na dvou španělských projektech. Tím prvním byla honosná budova známá jako Palacete Peñalba (1912) v asturské rybářské vesnici Figueras, jenž dnes funguje jako luxusní hotel nabízející 20 komfortních pokojů. Hned naproti přes řeku, tentokrát už v Galicii, najdeme eklekticko-secesní stavbu Torre dos Moreno. Nádherná stavba s impozantní věží zdobí náměstí Praza España v pobřežním městečku Ribadeo. Její osud se přitom zdál být před deseti lety zpečetěn. Dům je sice od roku 1997 památkově chráněný, nicméně dlouhodobě chátral a na přelomu let 2010 a 2011 dokonce hrozilo, že se zřítí. Nakonec byl ale zachráněn a v současné době prochází náročnou rekonstrukcí. Jeho nové využití zatím není definitivně známo.

V Buenos Aires pracoval již od počátku v rodinné stavební firmě svého otce. Tu po jeho smrti v roce 1924 převzal a od té chvíle také můžeme pozorovat další změnu v jeho architektonickém stylu. Přesný seznam Garcíových staveb ale dnes již není možné sestavit, neboť architekt drtivou většinu materiálů na konci své profesní dráhy zničil. Tak či onak dnes víme, že mezi jeho nejznámější buenosaireské stavby patřily Hospital Español (1908), Edificio Chacabuco 78 (1911) či Španělský pavilon, jenž v argentinské metropoli vyrostl v roce 1910 u příležitosti pořádání mezinárodní výstavy ke stoletému výročí argentinské nezávislosti. Ten se však dnešních dní nedočkal, neboť byl zbourán krátce po ukončení půlroční akce. Dodnes nejoceňovanější Garcíovou stavbou v rodném městě je však sídlo katalánské komunity v Buenos Aires, Casal de Catalunya (1936), jehož rekonstrukci vedl právě on. Budova se nachází na ulici Chacabuco 863 a chlubí se nádhernou fasádou, kde je kromě neogotických prvků jasně patrná ta nejlepší modernistická inspirace. Zde se hodí připomenout, že ačkoliv je Garcíovo fyzické spojení s Katalánskem zdánlivě minimální, řada jeho buenosaireských projektů byla pro zde usazenou katalánskou klientelu. Jeví se tak jako vcelku logické, že na sklonku své profesní dráhy byl požádán i o projekt renovace centra katalánských expatů ve městě. Katalánská komunita v Buenos Aires má navíc letitou tradici a ne nadarmo se o zdejším Casalu mluví jako o tom nejstarším na světě. Julián García Núñez byl za svůj přínos na jedné i druhé straně Atlantského oceánu v roce 1930 oceněn španělským Řádem Isabely Katolické. Zemřel na rakovinu tlustého střeva v roce 1944. Více informací o argentinské etapě tohoto pozoruhodného architekta najdete zde a zde.

Casa Pere Brias v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

Casal de Catalunya v Buenos Aires (Foto: www.openhousebsas.org)

Pep Guardiola

Čerstvě padesátiletý Pep Guardiola je ve fotbalovém světě skutečnou legendou. Výjimečný talent prokázal už jako hráč, ale naprostého vrcholu kariéry dosáhl až jako trenér. To vše v barvách nejslavnějšího katalánského týmu FC Barcelona. Stručný pohled na Guardiolovu kariéru najdete na následujících řádcích.

Pep Guardiola při jednom ze svých velkých vítězství jako trenér FC Barcelona (Foto: La Vanguardia)

Josep Guardiola i Sala se narodil 18. ledna 1971 v dnes sedmitisícovém městečku Santpedor jako třetí dítě Valentího Guardioly a Dolors Salové. Zvěsti o jeho fotbalovém talentu se začaly šířit ve chvíli, kdy ještě chodil na základní školu v nedalekém městě Manresa. Zajímavého a technicky laděného talentu si docela brzy všimli i v nejslavnějším katalánském klubu, a tak Pep jako 13letý vstoupil do prestižní barcelonské fotbalové školy La Masia. Po úspěšném průchodu mládežnickými kategoriemi přišla v roce 1990 výzva v podobě debutu za A tým. V sezoně 1990/91 nakonec nastoupil jen ke čtyřem utkáním, ale i to stačilo, aby tehdejšího barcelonského trenéra Cruyffa Guardiola svými výkony přesvědčil. Od sezony 1991/92 se Pep stal členem základního kádru a ze středu zálohy začal dirigovat hru tehdejšího Dream Teamu. Jen těžko si pak lze představit lepší start kariéry - 21letý Guardiola v roce 1992 s Barçou vítězí v domácí lize i v Lize mistrů a v dresu španělské reprezentace získává zlato na domácích olympijských hrách. I přes své mládí již tehdy udivoval nesmírnou taktickou vyspělostí a stal se jedním ze základních stavebních kamenů katalánského týmu po zbytek 90. let.

Guardiola byl po dlouhé roky respektovaným kapitánem A týmu. V dresu blaugranes odehrál celkem 11 sezon (takřka 400 soutěžních utkání), během nichž získal 16 cenných trofejí, mezi nimiž se kromě titulu z Ligy mistrů vyjímá i šest ligových prvenství či punc jednoho z nejdražších hráčů španělské ligy. Pokud počítáme i mládežnické soutěže, jako hráč Guardiola v Barçe strávil 17 let. Na jaře 2001 oznámil plánovaný odchod z klubu na konci sezony v touze splnit si i pár dalších fotbalových snů. Další dvě sezony strávil v italské první lize, a to v dresech Brescia Calcio a AS Řím. Zatímco v Brescie válel a spolu s Robertem Baggiem tvořil základ týmu, v dresu italského velikána AS Řím se jen mihnul, protože nedostal důvěru trenéra Capella. S Guardiolovým italským působením je spojen i menší dopingový skandál (nandrolon), nicméně po letech soudních tahanic byl nakonec plně očištěn. Podobně jako celá řada stárnoucích evropských hvězd se i on na konci své kariéry uchýlil do katarské ligy, kde hrál v letech 2003-2005 v dresu Al Ahli.

Ačkoliv měl v této době údajně i několik nabídek z anglické Premier League, svou aktivní hráčskou kariéru Guardiola završil poněkud netradičně v deseti utkáních za mexický klub Dorados Sinaloa. Celkově tedy ve světě profesionálního fotbalu nastoupil k bezmála 500 utkání, v nichž si coby defenzivní záložník připsal slušných 26 branek. Jeho schopností tvořit hru využívala i španělská fotbalová reprezentace, jejíž barvy Guardiola vždy hájil se ctí i přesto, že se nikdy netajil svou touhou po nezávislém Katalánsku. Kromě zlaté olympijské medaile z rou 1992 si však ve španělských barvách žádný větší hráčský úspěch nepřipsal. Svůj podíl na tom měla i vážnější zranění, kvůli nimž přišel o účast na Mistrovství světa ve fotbale 1998 i 2002. 

Guardiola by se dal klidně označit za muže raketových nástupů. Ihned po konci aktivní hráčské kariéry si udělal trenérskou licenci a v červnu 2007 se stal trenérem barcelonského béčka, které právě tehdy sestoupilo do čtvrté ligy. Pro Guardiolu šlo o vůbec první trenérskou štaci a své role se zhostil skvěle, neboť Barçu B během této první sezony dovedl zpátky do třetí ligy a z prvních 36 utkání jich prohrál jen pět. Po testovacím roce u B týmu ho v červnu 2008 barcelonský prezident Joan Laporta povolal do áčka. Trenérský nováček Guardiola v hvězdami nabitém kádru nahradil Holanďana Rijkaarda a je pravda, že ne každý mu byl zpočátku nakloněn. Po rozpačitém začátku sezony však Barça začala své soupeře ničit a srdce všech barcelonských fanoušků si Guardiola nepochybně získal legendárním vyloupením madridského svatostánku Santiago Bernabéu, kde domácí Bílý balet Kataláncům podlehl 2-6. Ve své první sezoně na lavičce prvního týmu FC Barcelona se Guardiola radoval z vítězství v lize, španělském poháru i v Lize mistrů. Něco takového se do té doby žádnému jinému trenérovi v nejvyšších evropských soutěžích nepovedlo. Za jediný rok se stal naprostou barcelonskou legendou. S jeho působením bude již navždy spojeno i zrození fotbalové superstar Lionela Messiho, všeobecně krásný fotbal i neustálé tahanice s Realem Madrid a zejména s jeho trenérským protivníkem José Mourinhem.

V roce 2011 se historie opakovala. Barça opět ovládla Ligu mistrů a Pep Guardiola se stal nejmladším koučem, jemuž se povedlo Ligu mistrů vyhrát dvakrát. V lednu 2012 ho FIFA ocenila coby nejlepšího trenéra uplynulého roku. Nečekaně brzy však došlo k již druhému barcelonskému loučení. V dubnu 2012 Guardiola šokovaným fanouškům oznámil, že na lavičce FCB po sezoně končí. Je pravda, že za pouhé čtyři roky v čele A týmu Guardiola viditelně zestárl, takže si roční odpočinek více než zasloužil. V nečinnosti však nevydržel dlouho. Od sezony 2013/14 podepsal tříletou smlouvu s Bayernem Mnichov, kde si vedl opět skvěle. Všechny tři sezony ovládl německou ligu a dostal se vysoko i v evropských pohárech, avšak Ligu mistrů s bavorským celkem nevyhrál, což mu dodnes kritici vyčítají, neboť je pravdou, že tehdejší Bayern vyhrával v podstatě sám. Prozatím nejdelší trenérskou štaci započal Guardiola v sezoně 2016/17, kdy se konečně profesně dostal do vysněné Anglie. Na lavičce Manchesteru City působí již pátým rokem, přičemž zatím mezi jeho největší úspěchy zde patří dvě ligová prvenství. Coby trenér už nyní překonal své hráčské statistiky. V nejlepších fotbalových ligách světa odtrénovat již 700 utkání (takřka 80 % vítězně), v nichž získal již třicítku trofejí. To vše v pouhých 50 letech. Guardiola má před sebou nepochybně ještě několik let zářivé kariéry. Otázkou je, jestli ho ještě někdy uvidíme zpátky v barvách FC Barcelona...

L'Esquirol (Santa Maria de Corcó)

Rozlehlá obec L'Esquirol se nachází asi 17 km severovýchodně od katalánského města Vic. Na téměř 62 kilometrech čtverečních žije něco málo přes 2 000 osob. Obec se dělí na čtyři menší územní celky: L'Esquirol, Cantonigròs, Sant Julià de Cabrera a Sant Martí Sescorts. Centrem veškerého dění je nejlidnatější L'Esquirol, kde žijí více než tři čtvrtiny populace. Zároveň jde o místo, které docela zajímavým způsobem obohatilo katalánský i španělský jazyk.

Poutní místo Santa Maria de Cabrera na pozadí měsíce v úplňku (Foto: Marc Sellés / La Vanguardia)

L'Esquirol patří k relativně mladým katalánským městečkům, neboť jeho historie sahá pouze do 15. století. Tehdy u hlavní cesty mezi městy Vic a Olot vznikl malý zájezdní hostinec (dnes Mas El Perai), kolem něhož v dalších staletích vyrostlo pár dalších usedlostí a který zároveň celou vísku pojmenoval. Od roku 1743 byla obec kvůli přesunu farnosti odjinud pojmenována jako Santa Maria de Corcó a je docela zajímavé, že toto jméno městečku vydrželo (s výjimkou let 1937-1939) až do první poloviny roku 2014, kdy si místní obyvatelé odhlasovali návrat k názvu původnímu. Tento název je ostatně jazykově velmi zajímavý. V katalánštině slovo esquirol jednak označuje veverku, nicméně existuje také druhý význam, jenž by se do češtiny dal přeložit jako "stávkokaz". Stejné slovo pro označení osoby, jenž druhým kazí stávku, používá i španělština. Tento druhý význam má svůj původ právě zde.

Psal se rok 1855 a mnoho okolních měst se chlubilo rostoucím textilním průmyslem. Jednou z největších průmyslových základen v kraji bylo nedaleké město Manlleu, kde právě vznikaly nové textilní továrny. To se však místním tkalcům příliš nelíbilo, neboť do té doby byli zvyklí pracovat z domova (inu, zlatý home office). Mohli si tak sami rozvrhnout pracovní dobu a nepodléhali žádným pevně stanoveným objemem práce za jeden den. No, však to teď všichni známe... Tkalcům se do open space 19. století příliš nechtělo, a tak vyhlásili stávku. Majitel továrny však na nic nečekal a okamžitě se rozjel do okolí hledat náhradu. Pravděpodobně si už snadno domyslíte, že mnoho párů ochotných rukou našel nedaleko. Po celém okrese se brzy rozšířila zpráva, že místo stávkujících tkalců z Manlleu pracují els esquirols, jak se obyvatelům vesničky Santa Maria de Corcó i tehdy přezdívalo. Tradičně průmyslové Katalánsko pak po celý zbytek 19. století i na počátku toho dvacátého bojovalo s nejrůznějšími stávkami, proto je celkem pochopitelné, že se daný termín nejlépe zaběhl právě v této části Pyrenejského poloostrova. 

Když už jsme u těch lingvistických zajímavostí, naprosto dokonale svou historii shrnuje i další územní celek zmiňované obce, totiž osada Cantonigròs, kde se v letech 1944-1959 konala jedna z prvních literárních soutěží v katalánštině od konce španělské občanské války. Osada vznikla podobně jako L'Esquirol založením hostince při cestě mezi městy Vic a Olot, jen v tomto případě asi o sto let později, tedy v druhé polovině 16. století. Hostinec založil jistý Antoni Prat, kterému nikdo neřekl jinak než Toni Gros - odtud už nebylo k názvu osady daleko. Dnes jde se 300 obyvateli o druhou největší územní jednotku obce L'Esquirol a zejména mezi Katalánci je známá krásnými turistickými cestami okolo skaliska La Foradada se skutečně fotogenickým vodopádem. K místu se dostanete za pár desítek minut, auto můžete nechat na bezplatném parkovišti u místního fotbalového stadionu. Celé okolí pak spadá do krajinné oblasti Collsacabra, odkud se nabízí krásné výhledy na některé katalánské horské masivy jako Montseny či Cadí. K dalšímu turistickému vyžití v okolí doporučujeme například ruiny středověkého hradu Castell de Cabrera, románsko-barokní kostel Sant Martí Sescorts či poutní místo Santa Maria de Cabrera. Ubytovat se můžete například v apartmánech L'Esquirol de l'Esquirol či v příjemném a jednoduše zařízeném penzionu Hostal Collsacabra. 

Krásné přírodní zákoutí v okolí vodopádu La Foradada (Foto: www.minube.com)

Aguilar de Segarra

Aguilar de Segarra je zdánlivě nepatrná vesnička nacházející se mezi městy Manresa a Calaf, hluboko v katalánském vnitrozemí. Stabilně tu žije jen něco okolo 250 osob a vlastně už je to pěkných pár dekád, co místní populace nepřekročila tři stovky. Přesto je tato ryze zemědělská víska v celokatalánském měřítku něčím zvláštní. Svého času se totiž mohla chlubit hned dvěma regionálními i celostátními nej...

Kostel Sant Andreu v obci Aguilar de Segarra (Foto: www.somsegarra.cat)

Katastrální území této malinké obce se skládá ze tří samostatných urbánních jednotek: Aguilar de Segarra, Castellar a Les Coromines. Posledně jmenovaná je tou nejmenší částí. V několika domcích okolo kostela Mare de Déu del Candeler původem ze 13. století má trvalý pobyt nahlášena asi dvacítka lidí. Osada byla dříve majetkem pánů z hradu v Castellar, o němž máme písemné záznamy již z 10. století našeho letopočtu. Hrad, jenž byl během následujících staletí několikrát přebudován, takže dnes připomíná spíše venkovské stavení, byl před několika lety rekonstruován a lze ho v omezené míře navštívit. V samotném centru obce (urbánní jednotka Aguilar de Segarra) žijí takřka tři čtvrtiny místních obyvatel. Původně i zde byl ve středověku významný hrad, z něhož se ovšem dodnes dochovaly pouze trosky. Většina místních obyvatel pracuje v zemědělství, ačkoliv existuje tu i potenciál rurální turistiky, neboť v okolí je několik krásně zachovalých a památkově chráněných venkovských stavení. Podobně velké obce pak mohou jen tiše závidět místní dopravní dostupnost. Aguilar de Segarra se nachází hned vedle rychlostní silnice C-25, známé jako Eix Transversal, a má dokonce i vlastní železniční stanici. Ta sice na první pohled vypadá velmi opuštěně, vlaky pendlující mezi Barcelonou a Lleidou tu ale zastavují i několikrát denně.

Do všeobecného povědomí se tato jinak bezvýznamná víska dostala díky jednomu znamenitému prvenství. Dlouhé roky totiž šlo o obec s největším počtem aut na osobu v celém Katalánsku a podle některých statistik i v celém Španělsku. Na každého z 250 obyvatel připadalo okolo 250 automobilů. Jak je to možné? V Aguilar de Segarra totiž před mnoha lety využili určité mezery v zákoně, která jim umožnila stanovit velmi nízkou silniční daň. Zatímco v Barceloně majitelé motorových vozidel platili i 180 € ročně, majitelé vozů registrovaných v Aguilar de Segarra ročně z peněženky vytáhli jen 18 €. Této možnosti v posledních dekádách využívaly zejména půjčovny aut, které sem kvůli tomu přesouvaly svou daňovou rezidenci. V praxi tak bylo v Aguilar de Segarra registrováno okolo 40 až 65 000 vozidel, k nimž musíme připočítat ještě několik desítek vozů skutečných místních obyvatel. Pro obec šlo o skutečné terno, protože si takto v silných letech dokázala do rozpočtu zajistit přes milion euro (tedy okolo 75 % ročního obecního rozpočtu), díky nimž mohla udržovat základní služby na docela rozlehlém katastrálním území.

Podle zpráv z roku 2019 se zdá, že tato idylka nebude mít dlouhého trvání, neboť katalánská vláda hodlá zavést nové daně ze znečištění motorovými vozidly, čímž pádem už Katalánsko přestane být pro půjčovny aut daňovým rájem. Původně měla být tato nová daň vybírána již v roce 2020, nicméně kvůli pandemii koronaviru byl celý plán minimálně o rok odložen. V Aguilar de Segarra každopádně nezahálejí. V roce 2008 si tu pořídili 48 solárních panelů, na které si museli půjčit přes dva miliony eur. To z obce udělalo jednu z nejzadluženějších v celém Španělsku - ještě v roce 2015 dlužil každý obyvatel Aguilar de Segarra přes 8 000 €. Nutno dodat, že solární elektrárnu již po několika měsících fungování zničila prudká bouře, která obrovité panely rozházela po okolních polích. Škodu však tehdy zaplatila pojišťovna, a tak v Aguilaru solární elektřinu vesele vyrábějí dál. Z výdělku dluh postupně umořují a očekávají, že do několika málo let už jim solární elektrárna bude přinášet jen čistý zisk, který podle všeho alespoň částečně nahradí výpadek způsobený odchodem autopůjčoven. Inu, takto tedy vypadá zelená revoluce v praxi...

Catalunya 2021

Uplynulý rok 2020 netřeba představovat. Pozornost celého světa se obrátila k jedinému tématu. Nepříjemná koronavirová pandemie měla nejen bezprostřední dopady v podobě omezení našeho běžného života, je bohužel velmi pravděpodobné, že bude mít ještě mnohem větší impakt na naši budoucnost, zejména pak u mladší generace, která musí čelit již druhé ekonomické krizi v řadě. Doufejme jen, že s příchodem vakcíny se podaří rychle naočkovat náchylnou část světové populace, aby se i drtivá většina ostatních, pro které toto nové onemocnění není natolik nebezpečné, mohla opět vrátit k příjemné době před pandemií. Kolem koronaviru je ještě plno nezodpovězených otázek, snad nám tedy rok 2021 pomůže s nalezením jejich zodpovězení.

Ohňostrojná show nad Barcelonou přivítala rok 2021 (Foto: www.totbarcelona.cat)

Pro Katalánsko byla koronavirová pandemie docela tvrdou ranou. Je to už takřka rok, co se v médiích vzrušeně diskutovalo o (ne)zrušení únorového Mobile World Congressu, nicméně jak se později ukázalo, nešlo ani zdaleka o jedinou událost podobného významu, která se v roce 2020 zkrátka nekonala. Katalánskou metropoli pak kromě samotných vln koronaviru, při nichž skutečně došlo k rapidnímu nárůstu úmrtí oproti jiným letům, těžce poškodil obrovský pokles turistického ruchu. Barcelonské hotely v roce 2020 přišly až o 95 % tržeb, ostatně více než tři čtvrtiny z nich jsou aktuálně zavřené a část nepochybně už nikdy neotevře. To stejné platí o mnoha prodejnách či službách a velice nepěkně se koronavirus dotkl i několika neodmyslitelných barcelonských symbolů - například bazilika Sagrada Família, zvyklá z předchozích let na 4-5 milionů platících turistů ročně, najednou nemá z čeho pokrýt svou dostavu, a tak je už nyní prakticky jisté, že nebude dokončena do stého výročí Gaudího smrti v roce 2026. Razantní pokles zisků zaznamenal i nejslavnější katalánský sportovní klub FC Barcelona, jenž se podle některých informací může brzy ocitnout na prahu bankrotu.

Ačkoliv většina společnosti vkládá naděje do nových vakcín, je dost dobře možné, že rok 2021 bude z větší části stále podobný roku předchozímu. Je docela úsměvné, že ještě na počátku minulého roku jsme tu v rámci článku věnujícímu se barcelonskému letišti předpovídali, že na konci roku 2020 se může dostat na hranu své kapacity. Růst z posledních let tomu odpovídal. Zatímco v roce 2019 letiště v El Prat de Llobregat odbavilo více než 52 milionů cestujících, o rok později jich nebylo ani 13 milionů, čímž se statisticky letiště vrátilo až do roku 1995, kdy jím prošlo jen necelých 12 milionů cestujících. A nedá se čekat, že by se minimálně v tomto roce turisté do Katalánska houfně vrátili. Tak či onak, tyto a mnohé další problémy budou výzvou pro novou politickou garnituru, a to jak v případě Katalánska, tak v případě FC Barcelona. Katalánský velkoklub čekají volby 24. ledna, zatímco do katalánského parlamentu by Katalánci měli volit 14. února. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli se tyto volby podaří uskutečnit. Pokud ano, pak tu stejně zůstává otázka, jestli jejich výsledek politickou situaci v Katalánsku skutečně nějak promění. Hlavní vládní strany spolu nemluví a někteří jejich bývalí političtí lídři ve vězení strávili již čtvrté Vánoce. Ať už katalánské volby letos dopadnou jakkoliv, tamní politici by měli velice bedlivě sledovat dění ve Skotsku a při troše dobré vůle se tam i něco přiučit...

Když bychom se měli podívat na to, co přinese nadějný rok 2021 našemu blogu, budou to nepochybně "oslavy" desátého výročí jeho působení v internetových vodách. V listopadu to bude totiž přesně 10 let, co tento maličký a ryze volnočasový projekt vznikl. V souvislosti s tím se chystá několik pěkných věcí, které budeme během roku postupně odhalovat. Kromě mnoha dalších článků postupně přineseme i trochu novější look a významné aktualizace se dočká i již docela početný archiv obsahující krásných 550 článků. Statistické bilancování návštěvnosti a zájmu o jednotlivé články si tak necháme až na listopad. Jelikož je to však dnes přesně 6 let, co novinky z Katalánska přinášíme i na Facebooku, podobně jako loni se i nyní podíváme na TOP 5 facebookových postů, co vás nejvíc zaujaly v onom kritickém roce 2020. S tímto přehledem se také loučíme a podobně jako všichni doufáme, že rok 2021 bude lepší než ten předchozí, což nemusí být až tak těžké. Visca Catalunya 2021!!!

TOP 5 FACEBOOK (z celkem 112 postů v roce 2020):
1.     Článek "Definitivní zpoplatnění Parku Güell?" (11/07/2020)
2.     Titulní stránky novin k odchodu bývalého španělského krále do "exilu" (04/08/2020)
3.     Článek "Riner" (16/08/2020)
4.     Článek "Pinós" (18/08/2020)
5.     Zpráva o vyhlášení nouzového stavu a zákazu vycházení ve Španělsku (25/10/2020)

Saúl Craviotto

Patří k vůbec nejúspěšnějším katalánským sportovcům, přesto mu celá řada Katalánců nemůže přijít na jméno. Veškeré úspěchy zaznamenal v jednom z méně exponovaných olympijských sportů, nicméně i tak se mu podařilo prorazit do médií. Když ho náhodou potkáte někde na ulici, může vás klidně pokutovat. Dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice Saúl Craviotto je skutečně mužem mnoha tváří...

Saúl Craviotto coby účastník kuchařské show MasterChef Celebrity (Foto: www.as.com) 

Celým jménem Saúl Craviotto Rivero se narodil 3. listopadu 1984 v katalánském městě Lleida. Již od mládí se věnuje rychlostní kanoistice a postupně se v tomto sportu vypracoval na světovou extratřídu. Stačí se ostatně jen podívat na jeho vskutku úctyhodnou sbírku medailí: 2 zlaté, 1 stříbrná a 1 bronzová medaile z olympijských her (2008, 2012 i 2016), 3 tituly mistra světa, 4 tituly mistra Evropy a podobný počet stříbrných medailí ze světových či evropských šampionátů, ať už jako jednotlivec nebo ve dvojici... A jak už víme, jen málo španělských sportovců v historii vybojovalo více než jedno olympijské zlato. Saúl Craviotto tak už nyní, na sklonku své kariéry, zcela nepochybně patří mezi španělské/katalánské sportovní legendy. A to ho minimálně ještě jeden velký závod čeká, protože neodvratný konec své aktivní sportovní kariéry chce situovat až za Letní olympijské hry v Tokiu, které se měly konat v letošním roce, avšak kvůli koronavirové pandemii byly prozatím přesunuty na rok 2021.

Bezmála dvoumetrový obr z katalánského vnitrozemí se však v civilním životě živí docela jiným zaměstnáním. Je totiž členem španělského policejního sboru (Policía Nacional). Ještě během své první olympijské účasti v Pekingu (2008) pracoval na policejní stanici v katalánském Reusu, nicméně nyní už řadu let žije a pracuje v asturském městě Gijón. Coby příslušník španělské policie se na podzim 2017 poměrně jasně postavil za své kolegy, kteří se v Katalánsku poměrně násilným způsobem snažili zabránit konání tamního referenda o nezávislosti regionu. Vody sociálních sítí tehdy rozvířil prohlášením, v němž vyjádřil podporu španělským policejním složkám a názor, že španělská vláda nemohla celou situaci řešit jiným způsobem. U zastánců katalánské nezávislosti tak minimálně od této doby Craviotto určitě není tím, koho by na olympiádách hnali kupředu.

Sportovní úspěchy otevřely Craviottovi cestu do sdělovacích prostředků a showbyznysu. Asi nejvíce se do povědomí španělských diváků zapsal úspěšným účinkováním ve druhé řadě kulinářské show MasterChef Celebrity España, kterou nakonec vyhrál. Později se objevil též v několika televizních reklamách na parfémy a jistou stopu zanechal i v knižním světě díky své autobiografii 4 años para 32 segundos: La recompensa del esfuerzo. Právě díky své mediální známosti byl později stažen z běžné policejní služby, neboť olympijský vítěz a televizní kuchtík by možná nebyl tou pravou osobou na udělování pokut. Ve své profesi si tak Craviotto vyzkoušel i ryze administrativní práci či účast na přednáškách protidrogové prevence na základních školách. Faktem také zůstává, že zejména před blížícími se olympijskými hrami či mistrovstvím světa byl Craviotto pravidelně uvolňován ze služby, aby mohl veškerý čas věnovat poctivému tréninku. Do pouličních hlídek se po delší pauze vrátil až v průběhu roku 2020 v souvislosti s koronavirovou pandemií. U španělského policejního sboru jsou na jednoho ze svých členů patřičně hrdí, proto mu i nadále budou vycházet vstříc ohledně nutnosti většího tréninkového objemu. Jak už jsme prozradili na samém začátku tohoto článku, Saúl Craviotto chce svou veleúspěšnou kanoistickou kariéru zakončit na olympiádě v Tokiu, kde se o něm taktéž mluví jako o možném španělském vlajkonoši. Nezbývá než doufat, že letos se mu již přání splní a že letní olympijské hry i přes roční odkad nakonec opravdu proběhnou.

Saúl Craviotto v policejní uniformě a ve sportovním úboru (Foto: www.as.com)

Gervasio Deferr

Potomek argentinských emigrantů, narozený a vyrůstající v Katalánsku, se stal nejlepším španělským gymnastou všech dob. Na své konto si kromě několika úspěchů na světových šampionátech připsal hned tři olympijské medaile - dvě zlaté a jednu stříbrnou. Do slávy tenistů, fotbalistů či toreadorů měl sice daleko, přesto se stal  jedním z nejúspěšnějších a nejvýraznějších španělských sportovců v moderních dějinách.

Gymnasta Gervasio Deferr (Foto: www.20minutos.es)

Gervasio Deferr se narodil v listopadu 1980 v pobřežním městečku Premià de Mar, nacházející se necelých 20 km severovýchodně od Barcelony. Podle vlastních slov pocházel z relativně chudé rodiny a jako malé dítě byl značně neposedný. Tato neposednost ho nakonec dovedla až ke gymnastice, ačkoliv v jeho rodině, pocházející z Argentiny, neexistuje žádná sportovní tradice. Jako patnáctiletý se probojoval do juniorského národního týmu a jen o dva roky později přešel do reprezentace seniorské. První větší úspěch přišel na Mistrovství světa ve sportovní gymnastice 1999 v čínském Tchien-ťinu, kde bral Deferr stříbro v prostných. Podobný úspěch zopakoval ještě na šampionátech v maďarském Debrecínu (2002) a německém Stuttgartu (2007), nicméně o stříbro z Maďarska později přišel kvůli pozitivnímu testu na marihuanu.

Deferrova hvězdná chvíle však přišla na jeho první olympiádě. Do Sydney 2000 odlétal jako devatenáctiletý a několik prvních dní v Austrálii nemohl ani pořádně trénovat. Oficiálně kvůli únavě z letu, ve skutečnosti však zažil nepříjemný incident. Hned první den si zapomněl vstupní kartičku na pokoj, do kterého se nakonec musel dostat oknem, přičemž si přivodil lehké zranění. Ani to mu však nezabránilo v ohromujícím úspěchu v disciplíně, kterou údajně sám příliš nemusel. Katalánský mladík argentinského původu totiž v Sydney bral zlato v přeskoku. Ačkoliv se po olympijských hrál nepříjemně zranil a operace obou ramen ho na rok a půl zcela vyřadila z tréninku, Deferr se nakonec dokázal připravit i na následující hry v Athénách (2004), kde svůj australský triumf zopakoval. Ani tentokrát se mu ale nedařilo v disciplíně, v níž si věřil nejvíc, totiž v prostných. Příliš to ale nevadilo, jelikož se dvěma zlatými medailemi se stal živoucí legendou španělské gymnastiky a vlastně i celého španělského sportu, neboť jen hrstce španělských sportovců se podařilo na olympijských hrách získat hned dvě zlaté medaile. 

Na památku obou slavných vítězství má na kotnících vytetovaná loga zmiňovaných dvou olympiád. Jako sportovec se Deferr zúčastnil ještě olympiády v Pekingu (2008), kde se mu původně dokonce dostalo cti být španělským vlajkonošem, avšak tuto poctu nakonec kvůli lepší koncentraci na soutěžní klání odmítl. Přeci jen, ve hře bylo možné třetí zlato v řadě. To už by však byla až příliš krásná pohádka. Z Číny nakonec Deferr dovezl "jen" stříbro, tentokrát však alespoň ze své oblíbené disciplíny prostná. Tím se gymnastova bohatá olympijská kariéra definitivně uzavřela. Konec kariéry ohlásil Gervasio Deferr v lednu 2011. Jak sám později potvrdil v mnoha rozhovorech, první dva roky po konci sportovní kariéry pro něj byly nesmírně těžké. Dlouhou dobu hledal své nové místo v životě, ačkoliv prý již od 15 let věděl, že by jednou chtěl být trenérem a pánem vlastní tělocvičny. Ten sen se mu nakonec splnil. V posledních letech se mu totiž kromě trénování ve speciálním sportovním středisku v Sant Cugatu podařilo otevřít svou vlastní tělocvičnu v jedné z nejvyloučenějších lokalit metropolitní Barcelony, a to konkrétně v nechvalně proslulé čtvrti La Mina. Pro Deferra je však tato práce velkým posláním. On sám totiž pochází ze spíše chudých poměrů a sport mu v tomto ohledu nepochybně změnil život.