Barcelonské patronky

Kdokoliv byl již někdy v katalánské metropoli, pravděpodobně slyšel, že svatou patronkou Barcelony je Mare de Déu de la Mercè - odtud ostatně i barcelonská festa major konající se každoročně okolo 24. září. Barcelony znalí ale vědí, že katalánská metropole má hned dvě svaté patronky, ačkoliv se na tu druhou, sv. Eulálii, občas zapomíná. Ani to však není tak docela pravda. Jen málokdo totiž ví, že na blaho katalánské metropole dohlížejí hned tři svaté patronky. Svatou trojici doplňuje Santa Madrona. Pojďme si tedy v následujícím článku trochu blíže rozebrat jejich údajné životní osudy i dnešní význam pro město.

Vyobrazení svaté Eulálie v barcelonské katedrále (Foto: www.casadelaseda.com)

SANTA EULÀLIA

Tradičně 12. února katalánská metropole slaví svátek své patronky sv. Eulálie, láskyplně též přezdívané jako "Laia". Obvykle je tento den doprovázen lidovými slavnostmi a jde také o jeden z mála dní v roce, kdy své dveře široké veřejnosti otvírá barcelonská radnice. Legenda o mučednici Eulálii se traduje již od 7. stol., neboť tehdy (konkrétně roku 633) byla Eulálie svatořečená. Šlo o dívku, která se měla narodit okolo roku 290 poblíž Barcelony, pravděpodobně v místech, kudy dnes vede carrer del Desert (aktuálně barcelonská čtvrť Sarrià). Mladá Eulálie vyrůstala v křesťanské rodině, avšak tehdy to měli zastánci Ježíše Krista poněkud složité, neboť římský císař Dioklecián, jenž v té době vládl rozsáhlému území, do něhož spadalo i Katalánsko, všechny tyto "sektáře" horlivě pronásledoval. Když bylo Laie 13 let, vydala se podle legendy jednoho dne za barcelonským vladařem, aby si u něj na toto pronásledování stěžovala. Nejen že neuspěla, krutý vladař se ji naopak všemi prostředky pokusil donutit, aby se zřekla své víry.

Když tak neučinila, přichystal jí přesně tolik mučení, kolik měla tehdy let. Mezi ty "snesitelnější" patřilo bičování, pálení žhavými uhlíky nebo natažení na skřipec, mezi těmi brutálnějšími bylo například lití rozpáleného oleje a roztaveného olova do čerstvých ran, pálení na hranici či mutilace prsou. Jedním z "nejnápaditějších" způsobů, jak mladé křesťance ublížit, bylo zavřít ji do sudu plného střepů, hřebů a dalších ostrých předmětů a následně ji třináctkrát nechat skutálet z kopce dolů. Místo, kde k tomu došlo prý dodnes připomíná alespoň název uličky Baixada de Santa Eulàlia v samém centru Barcelony. Všechny tyto útrapy však dívka přežila, a tak ji nakonec ještě nahou vedli ulicemi na výstrahu všem kacířům a nakonec byla ukřižována na šikmém kříži 12. února 303, přičemž podle legendy ten den Barcelonu zasypal sníh, aby tak skryl dívčinu nahotu. Ostatky sv. Eulálie jsou pochované v barcelonské katedrále, která je této mučednici zasvěcena. Eulálii si tu dodnes připomínají i třinácti husami, neboť tato mladá dívka ze Sarrià doma pomáhala právě hlídáním těchto ptáků. Říká se, že pokud by husy z křížové chodby katedrály zmizely, stavba by se sesunula k zemi. Na závěr ještě připomeňme, že existují velké historické pochybnosti, zdali tato svatá vůbec někdy existovala. Často se přitom zmiňuje, že jde pouze o převzetí legendy spojené s jinou mladou dívkou (sv. Eulálie z Méridy), jež se taktéž postavila římským pronásledovatelům.

MARE DE DÉU DE LA MERCÈ

Ke svaté Eulálii se váže ještě jedna pověst. Od konce 17. století totiž Barceloňané za svou novou ochránkyni začali považovat Mare de Déu de la Mercè, česky známou jako "Naše Milosrdná Paní". Ale pěkně popořadě. Kult Mare de Déu de la Mercè je totiž mnohem starší. Vznikl prý jedné srpnové noci roku 1218, kdy se údajně tato Panenka Marie ve snech zjevila trojici mužů, mezi nimiž byl i tehdejší katalánský panovník Jaume I. Zjevení jim kladlo na srdce zřízení katolického řádu, jenž by se staral o záchranu křesťanských zajatců z rukou muslimů. Tak vznikl dodnes fungující Řád mercedariánských rytířů, zkráceně známý jako "mercedariáni". Ve svém snažení byl velmi úspěšný, mezi 13. a 18. stoletím osvobodil údajně až stovky tisíc převážně křesťanských zajatců na muslimy kontrolovaném území. Jedním ze zachráněných byl prý i slavný španělský spisovatel Miguel de Cervantes. Později se z rytířského řádu stal řád čistě duchovní. V současnosti má přes 800 členů a kromě Španělska a Itálie působí zejména v latinskoamerických a afrických zemích, kde i nadále pečuje o vězně všeho druhu. Z lůna tohoto řádu vzešlo už i několik svatých, např. zakladatel řádu Pere Nolasc (1180-1256).

Barcelonskou patronkou se Naše Milosrdná Paní stala roku 1687*, kdy město postihla obrovská zemědělská pohroma v podobě přemnožených kobylek. Radní se tehdy zapřísáhli, že ustanoví Mare de Déu de la Mercè coby novou městskou patronku, pokud jim nějakým zázrakem pomůže od kobylek. A skutečně, hmyzí pohroma byla do jara 1688 zažehnána, a tak se "La Mercè" stala oficiální patronkou katalánské metropole. Skutečně oficiálně k tomu došlo až o takřka dvě stě let později (1868), kdy ji jako patronku místní arcidiecéze schválil i tehdejší papež Pius IX. Znamenalo to mimo jiné přesun barcelonské festa major (něco jako naše hody) na 24. září, což se podle lidové pověsti velice dotklo zapomínané Eulálie, která kvůli tomu údajně město každoročně 24. září skrápí svými slzami. Jak ale potvrzují meteorologové, legenda a skutečnost se často vylučují. Podle dlouhodobých měření v Barceloně za posledních 70 let na svátek La Mercè pršelo jen čtrnáctkrát, čímž tento den nijak nevybočuje z běžného normálu. Zářijové slavnosti jsou každopádně největší městskou událostí, ačkoliv v roce 2020 se kvůli koronavirové pandemii konaly v maximálně omezeném režimu. Mare de Déu de la Mercè má v centru katalánské metropole i svůj vlastní barokní kostel se sedmimetrovou a čtyři tuny vážící sochou Naší Milosrdné Paní, jenž bývá často přehlíženou perlou Gotické čtvrti.

SANTA MADRONA

Ačkoliv se dlouho hovořilo o sv. Eulálii coby "zapomenuté" barcelonské patronce, katalánská metropole má ve skutečnosti ještě mnohem zapomenutější, třetí svatou patronku. Řeč je o sv. Madroně, jinde též známé jako Madrona ze Soluně, ochranitelce námořníků a služek. Podle legendy se narodila poblíž barcelonského kopce Montjuïc a svou životní pouť ukončila v Soluni, kde pracovala jako služka. Její paní však zjistila, že mladá dívka praktikuje tehdy zakázané křesťanské rituály, a tak ji doma svázala, aby nemohla na mši. Když paní odešla, zjevil se anděl a Madronu odvázal, aby stihla mši. O všem se ale dozvěděla paní, která Madronu hned den nato znovu svázala a strašlivě ji zbičovala. Mladé děvče brutálnímu trestu podlehlo. Legenda dále tvrdí, že po několika staletích bylo její tělo naloženo na loď směrem Marseille, ale silná bouře loď odklonila do Barcelony. Námořníky tehdy do bezpečného přístavu navedla skupina vlaštovek, dodnes pták spojený s příchodem jara, ne nadarmo tak Madronin svátek v Katalánsku připadá na 15. březen. A v Katalánsku již ostatky sv. Madrony zůstaly, neboť vždy, když se je daná loď snažila dopravit do cílového Marseille, spustila se strašlivá bouře. Po několika neúspěšných pokusech námořníci pochopili, že tělo svatořečené si přeje zůstat v rodném městě.

Ve městě byly tyto ostatky pochovány v kapli Sant Fruitós v dnešní barcelonské čtvrti Poble Sec. Některé verze legendy tvrdí, že kaple zde stála již od časů Římanů, shodou okolností velice blízko římské osadě, odkud pocházeli Madronini rodiče. Kaple byla později několikrát zničena a znovu vybudována, od počátku 15. století nese název Santa Madrona. Někdy v té době se z ní stala docela oblíbená patronka vesniček a měst v nejbližším okolí Barcelony. Dalo by se říct, že na konci středověku byla sv. Eulálie patronkou Barcelony a sv. Madrona jejího nejbližšího okolí. Existuje dokonce i legenda o tom, jak zachránila město před ďábelským plánem na podminování Montjuïku. V 16. a 17. století zažil kult sv. Madrony svou největší slávu, i když respektovanou patronkou města zůstala i později a ještě v první polovině 20. století byla Madrona relativně oblíbeným ženským jménem. Následně se však dostávalo čím dál větší pozornosti administrativou preferovanější Mercè, která nakonec z povědomí místních vytlačila dokonce i sv. Eulálii. 

Současná kaple pochází z roku 1734, kdy byla v podstatě znovu postavena poté, co byla v průběhu války o španělské dědictví (1701-1714) takřka do základu vypálena. Větší rekonstrukce se dočkala na počátku 20. století. Madroniny ostatky již v té době za sebou měly docela slušnou cestu po barcelonských kostelích, až se roku 1871 definitivně přestěhovaly do nového kostela na ulici carrer de Tapioles. Většina však byla spálena během tzv. Tragického týdne v roce 1909. Zrekonstruovaný kostel stojí na místě dodnes, výše zmiňovanou kapli najdete na Avinguda dels Montanyans v uzavřeném areálu letohrádku Palauet Albéniz, královské rezidenci během návštěv španělského krále v Katalánsku. Kapli lze navštívit jen jednou ročně na jaře, obvykle čtvrtou neděli po Velikonocích v rámci tzv. Aplec de Santa Madrona, novodobé pouti, jejímž cílem je znovu vrátit sv. Madronu do povědomí Barceloňanů. Přitom její jméno je dodnes též součástí jediné dnes dochované brány středověkých hradeb, které obepínaly celé centrum města.

Kaple sv. Madrony v areálu královského letohrádku Palauet Albéniz na Montjuïku. Původní kaple tu stála již 
v 15. stol., současná je ze století osmnáctého. Veřejnosti se otevírá maximálně jednou do roka (Foto: Diari ARA)

*Respektované weby hovoří o roce 1637, avšak zdroje administrativního i akademického původu potvrzují rok 1687. Nejvíce zajímavých informací o barcelonských patronkách nabízí např. shrnující článek na Betevé.