Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první dvacítce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které leží u Středozemního moře (Izrael, Španělsko, Francie, Malta či Itálie). Ve všech těchto zemích dosahuje podle dostupných dat průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Ve srovnání se zbytkem Afriky je tento trend patrný též u afrických států ve Středozemí.

Nejstarší obyvatelka Katalánska i nejstarší žijící osoba na naší planetě, Maria Branyas. Na fotografii zachycena v den svých 115. narozenin (Foto: Twitter)

Nepřekvapí proto, že se velmi vysokého věku lidé dožívají i v katalánsky hovořících oblastech. Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy i jih Francie jsou v mnoha ohledech typickým Středomořím, a je to poznat i na výši dosahovaného věku a počtu osob slavících trojciferné narozeniny. Na následujících řádcích se tedy ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob, které kdy žily někde na území tzv. Països Catalans. Nutno dodat, že je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a rekordmanek, včetně nejstarší osoby na světě (2024)...

1. MARIA BRANYAS MORERA             (04/03/1907 - 19/08/2024)    117 let a 168 dní
2. JEANNE BOT                                (14/01/1905 - 22/05/2021)    116 let a 128 dní
3. ANA MARÍA VELA RUBIO               (29/10/1901 - 15/12/2017)    116 let a 47 dní
4. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ    (31/10/1903 - 01/05/2019)    115 let a 182 dní
5. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
6. JEANNE LARA                             (01/04/1906 - 16/10/2019)     113 let a 198 dní
7. VIRTUDES TOMÁS NAVARRO         (17/07/1907 - 20/04/2020)    112 let a 278 dní
8. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
9. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
10. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní

Našemu žebříčku už nějakou dobu vládne donedávna nejstarší žijící osoba na celém světě, paní Maria Branyas Morera (narozena 4. března 1907). Narodila se sice v americkém San Francisku, ale její rodiče pocházeli z Katalánska, kam se také po několika letech vrátili. Jejím mateřským jazykem tak byla katalánština. Drtivou většinu života prožila v Katalánsku, posledních více než 20 let v domově důchodců ve městě Olot. Část života pracovala jako zdravotní sestra, mimo jiné pomáhala v ordinaci svého muže, traumatologa Joana Moreta, jenž zemřel roku 1976. Krátce po svých 113. narozeninách byla Maria Branyas pozitivně testovaná na koronavirus, z něhož se však úspěšně vyléčila (měla jen mírné příznaky). Nutno dodat, že na svůj věk působila až do loňských narozenin neuvěřitelně čile, i když se už nějakou dobu pohybovala jen na kolečkovém křesle. V průběhu roku 2023 se však její zdravotní stav začal zhoršovat - podle vyjádření rodiny sice netrpěla žádnou nemocí, ale v posledních měsících postupně přicházela o sluch, zrak i paměť. 10. května 2024 se Maria Branyas zařadila mezi desítku nejstarších lidí v historii. Nejstarší žijící osobou na světě byla od ledna 2023, nejstarší osobou žijící ve Španělsku pak již od prosince 2019. Zemřela pokojně 19. srpna 2024.

Na pomyslném "pódiu" našeho žebříčku nejstarších osob v katalánsky mluvícím prostředí Mariu Branys doprovázejí Francouzka Jeanne Bot (1905-2021), která větší část života prožila v severokatalánském Perpignanu, a Andalusanka Ana María Vela Rubio (1901-2017), jež se v 50. letech 20. století přesunula i s rodinou do Katalánska. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila a dožívala v domově důchodců v barcelonské čtvrti La Verneda. Jednou z výrazných rekordmanek posledních let byla i barcelonská rodačka Maria Magdalena Oliver Gabarró (1903-2019), jež se dožila více než 115 let. Ačkoliv je řazena k nejdéle žijícím osobám na světě, nepodařilo se v jejím případě shromáždit dostatek dokumentů, které by stoprocentně potvrdily její datum narození. Takových případů je stále mnoho, v katalánském případě byla Magdalena Oliver vždy tak trochu ve stínu těch verifikovaných více než 110letých žen, nemáme proto k dispozici ani mnoho informací z jejího života. 

Joan Riudavets Moll na snímku z roku 2003 (Foto: www.nbcnews.com)

Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z vesnice Es Migjorn Gran (Menorca), kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později v rodné vsi zastával i místo starosty. Do důchodu šel v roce 1954. Joan Riudavets to svého času z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších mužů historie stále figuruje v první desítce - žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan, jenž byl navíc až do své smrti velice aktivní. I ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel roku 2006) a Josep 102 let (zemřel roku 2009).

Šesté a sedmé místo našeho žebříčku obsadily dvě dámy pocházející z valencijského městečka Villena. Je zajímavé, že se Jeanne Lara (1906-2019) a Virtudes Tomás Navarro (1907-2020) dožily takřka stejného věku, ačkoliv první jmenovaná prožila značnou část v severokatalánském Perpignanu, zatímco ta mladší nikdy své rodné město neopustila. Dodejme, že v obou případech se zatím nepodařilo spolehlivě ověřit datum narození, proto dámy v některých statistikách zabývajících se nejstaršími lidmi světa nefigurují. Naproti tomu zcela potvrzenými jsou životní data Josepa Armengola Jovera (1881-1994), jenž byl svého času vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska a se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 34. nejstarším mužem v dějinách. Devátou pozici našeho žebříčku okupuje paní Josefa Llovet Llovet (1867-1979), ačkoliv i v jejím případě některé dokumenty chybí, takže její skutečný věk už asi nebude možné s jistotou potvrdit. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella (1898-2010) náš žebříček uzavírá. Spolu s Joanem Riudavetsem je v něm též jedinou osobou žijícími hned ve třech různých stoletích. V předchozích vydáních tohoto článku figurovaly ještě další osoby, které se na katalánsky hovořících územích dožily alespoň 111 let. Patřily mezi ně kupříkladu Katalánka Concepció Caselles Serra (1909-2021), Valencijka Julia Bascuñana Herrada (1911-2022) či Katalánka Josefa Aragonés Mayoral (1911-2022). Zmínku si zaslouží i Antonio Urrea Hernández (1888-1999). Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně, kde zůstal kvůli své lásce Isabel Tossas-Bordanova. Dvojice se vzala roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. Mezi aktuálně nejstarší žijící osoby v katalánsky hovořícím prostředí patří kromě výše zmiňované Marie Branyas též Pilar Calix Busquets (*1912) a Angelina Torres Vallbona (*1913).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubies byla opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).  

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, nejstarší osobou v historii zde narozenou je podle dostupných informací rodačka z Malešova, Anna Černohorská, která se dožila 113 let a 5 dní. Velkou část života však sídlila v Německu, kde také v září 2022 zemřela. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, už víte, kam se přestěhovat...

Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení)

Od září 2015 nabízí brněnská Masarykova univerzita unikátní bakalářský studijní obor Katalánský jazyk a literatura. Katalánština stále patří mezi méně známé evropské jazyky, avšak běžně ji používá okolo 10 milionů lidí hned ve čtyřech evropských státech. Jde tak o celkově 11. nejrozšířenější jazyk v EU (má jen o něco méně mluvčích než čeština, avšak více než bulharština, finština, litevština, dánština či slovenština). Kromě toho se katalánština může pochlubit jednou z nejstarších evropských literatur vysoké kvality. K dokonalosti už katalánštině chybí snad jen vlastní stát. Pro znalce katalánštiny by to pak znamenalo řadu dalších pracovních příležitostí. Nutno dodat, že v Evropě ani ve světě zase tolik lidí se specializací na tento jazyk není...

Areál Filozofické fakulty Masarykovy univerzity nabízí krásné výhledy...

Pro akademický rok 2024/2025 se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně otevírá prezenční bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Podobný obor na světě nabízí jen velmi málo univerzit, přičemž drtivá většina z nich se nachází vcelku logicky jen v katalánsky hovořících oblastech - proto je možnost studovat katalánskou filologii v srdci Evropy skutečně jedinečná. Kromě katalánštiny samotné tento mladý a dynamický obor nabízí řadu možností, jak vyjet na studijní pobyt do Barcelony, jednoho z nejkrásnějších měst světa, či do dalších nádherných koutů Katalánska, Valencie, Andorry či Baleárských ostrovů. 

Mezi další výhody katalánské filologie patří důkladné poznání katalánské společnosti, historie a kultury pod vedením zkušených a sympatických lektorů a rodilých mluvčích. Po absolvování bakalářského studia získáte komunikativní kompetence v katalánštině minimálně na úrovni B2. Prestižní katalánské jazykové certifikáty na úrovních A2-C2 můžete zdarma získat už během studia. Katalánštinu na FF MU lze kombinovat i dvouoborově s jinými obory, což je ideální příležitost zejména pro studenty jiných románských či jakýchkoliv jiných jazyků, ačkoliv kombinace funguje i s několika dalšími obory z jiných fakult. Zajímavou příležitostí je i tzv. dvojí diplom, kdy po tříletém studiu v Brně a jednom extra roce na univerzitě v Tarragoně student získá kromě českého vysokoškolského diplomu v oboru i ten katalánský.

Přihlášky k dodatečnému přijímacímu řízení ke studiu katalánštiny v akademickém roce 2024/2025 můžete podávat do půlnoci 17. srpna 2024. Oficiální informace o přijímačkách i o daném oboru najdete na následujících odkazech, případně neváhejte kontaktovat např. facebookový či instagramový profil oboru:

• Facebookový profil oboru Katalánský jazyk a literatura.
• Instagramový profil oboru Katalánský jazyk a literatura.
• Masarykova univerzita: Obor Katalánský jazyk a literatura.

Mario Català Nebot

O jeho osobním i profesním životě nevíme prakticky nic. Jeho odkaz však i v tak architektonicky pestrém městě jako Barcelona dodnes vyvolává kontroverze. Pro některé byl géniem inspirujícím se u Gaudího, jiní jeho stavby označují jako to nejošklivější, co lze v katalánské metropoli vůbec nalézt. Jisté je jen to, že nikoho nenechají chladným...

Mario Català Nebot (1928-1973) je pro nás dodnes jednou velkou záhadou. Kromě fotografie a několika málo životopisných údajů (např. počet dětí) o něm víme jen velmi málo. Například to, že titul architekta získal roku 1958 a že o tři roky později se svému oboru věnoval v rámci úřadu městského architekta v Badaloně. Vyloženě anekdotická je pak jeho záliba v létání na kluzácích. Jinak nic. Jeho futuristicky laděné dílo přitom patří k nepřehlédnutelným stavbám barcelonského Eixamplu. Pojďme se na některé z nich podívat trochu blíže.

Vzhledem k relativně pozdnímu zakončení studií (30 let) a naopak velice brzkému odchodu z toho světa (44 let) u tohoto katalánského architekta nelze očekávat katalog s desítkami či stovkami děl. Mezi hrstku těch mimobarcelonských patří nepochybně geometricky výrazné rodinné domy připomínající létající talíře (Casa Corbera ve městě Corbera de Llobregat či Dům v přímořském městečku Sant Pol de Mar, který je aktuálně na prodej), které doplňuje masivní hotelový komplex Edificio Sol v Lloret de Mar. Zatímco v těchto případech může jít o lehce excentrické rodinné bydlení, případně hotel v nevkusném plážovém letovisku, další trojice budov se nachází v barcelonském Eixamplu, tedy v samotném srdci katalánského modernismu, kde podle mnohých expertů podobné geometrické experimenty nemají co dělat.

Kromě Edifici Vilamarí 81 z roku 1970 je řeč zejména o dvou architektových posmrtných dílech, neboť jak Edifici València 384 (1974), tak Edifici Pare Claret 112 (1975) byly dokončeny až po Nebotově smrti. Zejména posledně jmenovaný bytový dům je dodnes jednou z nejpolemičtějších staveb v centru Barcelony. Slavný barcelonský kronikář a expert na katalánský modernismus Lluís Permanyer ho označil za jeden z vrcholů hnusu a nevkusu v barcelonských ulicích a dokonce si ho vybral na přebal své knihy La Barcelona lletja ("Hnusná Barcelona"). Mnohým budova se zvlněnou fasádou z temně modrých kachlíků připomíná hrudní koš, ačkoliv její zastánci v ní naopak vidí mořské vlny a jasnou inspiraci v Gaudího křivkách. Sluší se připomenout, že i některé Gaudího stavby ve své době vyvolávaly rozporuplné reakce. To stejné se děje i s dílem Maria Català Nebota, o němž třeba ještě někdy uslyšíme. Jen málo věcí se totiž mění s podobnou periodicitou jako móda či vkus.

Edifici Pare Claret 112, Barcelona

Katalánské parlamentní volby 2024

Letošní předčasné volby do katalánského parlamentu přinesly nejedno překvapení. Nízká volební účast přispěla k přepsání mapy současných katalánských politických stran. Poprvé po letech přišli zastánci nezávislosti o parlamentní většinu, do sněmovny se probojovala krajně pravicová strana Aliança Catalana, která střídá populistické hnutí Ciutadans, a celkovým vítězem voleb se již podruhé za sebou stal socialista Salvador Illa, jenž podle všeho míří do premiérského křesla.

Vítěz katalánských parlamentních voleb 2024 a možný budoucí katalánský premiér Salvador Illa (Foto: Facebook)

Průběh včerejších voleb již od rána vážně narušil dopravní kolaps. Kvůli ranní krádeži měděného kabelu došlo k přerušení většiny linek regionálních vlaků, a tisíce lidí tak museli hledat alternativní způsoby dopravy. Trable s infrastrukturou regionálních spojů jsou už roky jedním z klasických témat a do politiky zasáhly i tentokrát, neboť podle zodpovědných orgánů nelze vyloučit, že nešlo o promyšlenou sabotáž na veřejnou dopravu v den, kdy se mělo v Katalánsku hlasovat. Faktem je, že k urnám přišlo jen 58 % oprávněných voličů - jde tedy o jednu z nejmenších účastí v historii voleb do katalánského parlamentu. Vinu však nejspíš nenese onen dopravní chaos, nýbrž zklamání a nechuť volit velké části elektorátu.

Otrávena je zejména ta část voličů, jež vyznává myšlenku katalánské nezávislosti. Připomeňme, že ačkoliv v předchozích volbách v únoru 2021 daly nezávislost hájící strany dohromady vcelku pohodlnou většinu, nevyřešené spory mezi stranami nakonec vedly k jejich definitivnímu rozhádání a menšinové vládě ERC. Právě tato strana je největším poraženým letošních voleb. Přišla o třináct mandátů a podle všeho jí příliš neprospělo paktování se španělskými socialisty v rámci vyjednávání o nové španělské vládě. Mnohem lépe si s letošními volbami poradila formace Junts vedená z exilu bývalým katalánským premiérem Carlesem Puigdemontem. Junts si oproti minulým volbám dokonce o pár křesel polepšilo a stalo se tak jasným lídrem mezi zastánci katalánské nezávislosti. K většině v parlamentu to však stačit nebude. Trojice potenciálních vládních partnerů (Junts, ERC a CUP) totiž dosáhla na bídných 59 křesel, tedy o devět méně, než je potřebná většina. Zatímco Puigdemont dokázal vyburcovat slušné množství spíše pravicově orientovaných zastánců nezávislosti, prokatalánská levice pohořela, neboť kromě ztráty ERC se výrazně propadlo i antisystémové hnutí CUP. Jejich voliči zkrátka zůstali doma, nebo přešli ke katalánským socialistům (PSC).

Katalánská odnož celonárodní socialistické strany ostatně zvítězila i v minulých regionálních volbách, tehdy však jejich lídr Salvador Illa dosáhl jen na 33 hlasů, které mu k sestavení jakékoliv smysluplné koalice nestačily. S letošními 42 mandáty je však jeho pozice o poznání lepší a jasné vítězství na procenta i mandáty - historicky vůbec první pro PSC za dobu konání katalánských regionálních voleb - mu může pomoct v jeho cíli stát se katalánským premiérem. K jeho šancím však až za chvíli. Určitým překvapením se stal i solidní výsledek Lidové strany (PP), kterou katalánští voliči v předchozích deseti letech okázale ignorovali. Na pravici se dle očekávání přepisovala katalánská politická mapa. Do parlamentu vstoupila Aliança Catalana, xenofobní pravicové uskupení, které vzniklo v katalánském městě Ripoll v reakci na muslimské teroristické útoky v Barceloně a Cambrils (2017). Zajímavé na něm však je, že jde o první krajně pravicovou stranu, která je výrazně prokatalánská. Podporuje katalánskou nezávislost a vyznačuje se i nenávistnou rétorikou vůči Španělsku. Pro mnohé pravicově smýšlející Katalánce z venkovských oblastí se tak stala vítanou protestní stranou, kam se mohou odvrátit od Junts a přitom zůstat věrní svému cíli, tedy nezávislému Katalánsku.

Postrádaná naopak nebude populistická strana Ciutadans, jež svou obhroublou rétorikou výrazně otrávila kultivovanost do té doby poklidné katalánské politické scény. V souvislosti s vyčpělostí konfliktu mezi Katalánskem a Španělskem se tato partaj, která roku 2017 katalánské regionální volby s více než jedním milionem hlasů dokonce vyhrála, jen o sedm let později definitivně poroučí ze scény, a to s trapným výsledkem 22 000 hlasů a 0,7 %, tedy až za obvyklými outsidery z hnutí za práva zvířat PACMA. O její hlasy se průběžně podělily PP, VOX a v neposlední řadě PSC. Katalánští socialisté se díky neotřelým a velice funkčním strategickým rozhodnutím španělského premiéra Pedra Sáncheze dokázali plně promítnout do role mírného a rozvážného zastánce španělské ústavy a minimálně v letošních katalánských volbách se stali skutečnou catch-all party. Kromě nespokojených exvoličů Ciutadans dokázali posbírat i mnoho odpadlíků ze strany ERC. Někteří politologové spekulují o tom, že u voličů ERC se jedná spíše o hlasy propůjčené, jimiž se snaží udělat vstřícné gesto vyjadřující určitou důvěru v to, že socialisté myslí jednání s Katalánskem vážně a že kromě připravované amnestie časem regionu ustoupí i v některých ekonomických otázkách.

Výsledky katalánských regionálních voleb 2024 (Foto: www.govern.cat)

Při pohledu na výše uvedené výsledky zjistíme, že Salvador Illa (PSC) je sice jasným vítězem letošních voleb, nicméně jeho cesta do čela Generalitat de Catalunya nebude snadná. Všeobecně se očekává, že do evropských voleb, které se ve Španělsku konají 9. června 2024, se na katalánské politické scéně nic moc nestane. Většina jednání bude probíhat za zavřenými dveřmi, aby nedošlo k nežádoucímu dopadu na preference před zmiňovanými evropskými volbami. Hned po nich však má být ustavující schůze katalánského parlamentu, je tedy otázkou, jak rychlé obrátky nabere vývoj tehdy. Tak či onak nabízíme několik nejpravděpodobnějších scénářů, které se nyní před katalánskými politiky otevírají:

1) KOALICE PSC, ERC A COMUNS ("TRIPARTIT")
Velice těsná většina 68 křesel se nakonec vyprofilovala na levici. Tzv. "tripartit" by na katalánské politické scéně nebyl žádnou novinkou. PSC, ERC a další menší levicové strany spolu zasedly ve vládě již v letech 2003-2010. Socialisté a Comuns spolu nyní vládnou Španělsku, pro Salvadora Illu by tak šlo o prověřenou a nenáročnou spolupráci. Trojici levicových stran by v takto viděném ideálním světě doplnila ERC, která sice zastává katalánskou nezávislost, ale v právě uplynulém volebním období jasně ukázala, že je ve vyjednávání se socialisty tím slabším. Odcházející katalánský premiér Pere Aragonès navíc ihned po volbách prohlásil, že strana odchází do opozice, vyloučil tedy její koaliční potenciál. Sám Aragonès však hned o den později prohlásil, že v novém parlamentu nezasedne a že odchází z vrcholné politiky. Je tedy otázkou, k jak velkým personálním změnám v ERC ještě dojde. Klíčový bude pohyb šedé eminence Oriola Junquerase, jenž může dost dobře skončit, stejně jako se po definitivním uvedení v platnost zákona o amnestii může vrátit do pozice lídra. Připomeňme, že Aragonès se premiérem stal spíše náhodou coby Junquerasův náhradník. Pozice ERC bude každopádně stěžejní.

2) KOALICE PSC A JUNTS ("SOCIOVERGÈNCIA")
Zatímco Pere Aragonès oznamoval odchod ERC do opozice, během svého krátkého projevu trochu jedovatě ponoukl PSC a Junts, aby příští vládu sestavily tyto dvě strany spolu. Spojení Junts a PSC by dalo dohromady pohodlnou většinu 77 křesel, jenže zcela upřímně - to by si Junts jen těžko zodpověděli před svými vlastními voliči. Řada Katalánců je volila jen z toho důvodu, že ve srovnání s ERC působí Junts jako mnohem tvrdší vyjednavač s Madridem. Lídr Junts Carles Puigdemont dal mnohokrát jasně najevo, že jakékoliv paktování se socialisty nepřichází v úvahu. Podle některých expertů však možnost jakési "opoziční smlouvy" těchto dvou stran ideologicky tak vzdálených není jen chimérou. Pokud by ale k dohodě mezi PSC a Junts přeci jen došlo, Puigdemont by byl odejit do politického důchodu a socialisté by museli přijmout celou řadu ústupků např. v podobě fiskálního paktu nebo něčeho podobného. Junts by tak vlastně přebralo současnou roli ERC a je velkou otázkou, jestli by je v příštích volbách nepotkal stejný osud...

3) MENŠINOVÁ VLÁDA BLOKŮ?
Puigdemont se do koalice s PSC nehrne. Ihned po oznámení výsledků voleb se tak pokusil začít žehlit vztahy s ERC. Ačkoliv by případná koalice Junts, ERC a CUP měla jen 59 křesel, vlády by se ujmout mohla v případě absence PSC při hlasování o důvěře. Tento scénář se však nejeví jako dvakrát pravděpodobný, a to z mnoha důvodů. Nedá se čekat, že Salvador Illa by si i tentokrát nechal zajít choutky na premiérské křeslo, i když pokud dojde rozkaz z vedení PSOE, jistě by se podřídil. Socialisté by však výměnou za tuto toleranci po zástupcích katalánských stran chtěli množství ústupků v rámci celonárodní politiky, takže na nějaký větší dialog či fiskální pakt by Katalánsko mohlo zapomenout. Nehledě na to, že menšinová vláda toho prosadí jen málo a takový scénář by region nepochybně brzy nasměřoval k dalším předčasným volbám. Podobným způsobem lze uvažovat i o nepravděpodobné koalici na půdorysu PSC, PP a Comuns za tiché podpory VOX. Zkrátka sci-fi, i když někdy je lepší předem nevylučovat žádný scénář...

4) DALŠÍ PŘEDČASNÉ VOLBY
Za určitých okolností by se menšinové vlády mohla zhostit sama PSC, ale jak už bylo řečeno, s pouhými 42 křesly toho příliš neprosadí, a Katalánsku by se opět po čase asi více hodila nějaká stabilní vláda. Vyloučit nelze ani to, že se strany mezi sebou jednoduše nedomluví a Katalánsko se ještě letos vydá k volebním urnám znovu. Tuto situaci si ale většina stran nepřeje, dá se proto čekat, že vůle k jednání i snaha o co nejkreativnější řešení tu bude. Znovu však zopakujme, že v následujících dvou nebo třech týdnech bychom žádný větší posun čekat neměli. Strany se nyní budou soustředit na boj o křesla europoslanců a svou roli bude hrát i definitivní schválení zákona o amnestii, který by měl umožnit exilovaným politikům návrat do vlasti. A pak se uvidí...

Titulní strany španělských a katalánských periodik z pondělí 13. 5. 2024

Více informací a reflexe českých i zahraničních médií:

• ČT24: Volby v Katalánsku vyhráli socialisté blízcí vládě v Madridu (česky).
• Politico: The fugitive Carles Puigdemont's final shoot at Catalan independence (anglicky).
• Novinky.cz: Volby v Katalánsku vyhráli socialisté blízcí vládě v Madridu (česky).
• iDNES.cz: Katalánské parlamentní volby vyhráli socialisté, vláda separatistů může skončit (česky).
• Seznam Zprávy: Bod pro Madrid. Katalánské volby vyhráli socialisté (česky).
• Seznam Zprávy: Španělská krajní pravice má nejlepší časy za sebou, říká expert z Barcelony (česky).
• Pravda: Voľby v Katalánsku vyhrali socialisti, vládu však sami nezostavia (slovensky).
• BBC: Spain Socialists win Catalan vote as separatists lose ground (anglicky).

Ángeles Santos

Velká většina návštěvníků madridského Muzea Královny Sofie (Museo Reina Sofía) sem míří za slavným Picassovým obrazem Guernica, případně za díly dalších slavných malířů z Pyrenejského poloostrova či zbytku světa. Mnoho z nich se ale nakonec zastaví i před fascinujícím plátnem o rozměrech tři krát tři metry, nesoucím název Un mundo (česky: "Svět"). Ačkoliv je toto dílo výjimečné samo o sobě, pozoruhodná je i historie jeho vzniku, respektive věk katalánské malířky Ángeles Santos, když ho namalovala...

Malířčin nejslavnější obraz "Svět", 1929 (Foto: Museo Reina Sofía)

Ángeles Santos Torroella (1911-2013) byla velkým příslibem španělského malířství, její předčasná genialita však kvůli nejrůznějším životním peripetiím časem vyprchala. Láska k malování v ní ale přetrvala celý život. Narodila se v listopadu 1911 v katalánském přístavním a příhraničním městečku Portbou jako první z osmi dětí. Její otec Julián Santos pracoval jako celní úředník, a tak se rodina poměrně často stěhovala podle toho, kam ho španělská administrativa zrovna poslala. Kromě několika příhraničních měst v Katalánsku tak Ángeles Santos část dětství a mládí strávila také u hranic s Portugalskem. Léta však pravidelně trávila u prarodičů v Portbou, s rodným Katalánskem tak kontakt ani po letech neztrácela.

Její malířské začátky jsou však spjaty se školními léty v Seville a ve Valladolidu, kde Ángeles dokonce navštěvovala soukromé lekce u italského malíře a restaurátora Cellina Perottiho. Šlo však o jediné formální vzdělání, jehož se jí v malířství dostalo. Vše ostatní byl ryzí talent. Právě ve Valladolidu začíná její raketová dráha ve španělských uměleckých kruzích. Mezi léty 1928 a 1930 maluje jako o život. Za necelé dva roky vytvoří na šedesát olejomaleb na pomezí expresionismu a surrealismu, z nichž se později dochová jen necelá půlka - část se ztratí, část zničí sama autorka a část poslouží jako podklad jiným dílům. Zejména však vyrazí dech všem kritikům a intelektuálům té doby, když na přelomu let 1929 a 1930 vystavuje nejprve ve Valladolidu a později přímo ve španělské metropoli obrovský obraz s názvem Un mundo ("Svět"). Senzace byla na světě. Aby takto vyzrálé dílo s otiskem velmi bohatého vnitřního světa namaloval někdo v pouhých 18 letech, doboví kritici dlouho neviděli.

Dílo Ángeles Santos tehdy uchvátilo mnoho osobností španělské intelektuální elity. O kontakt s mladou dívkou projevili zájem mnozí básníci a spisovatelé v čele s Federikem Garcíou Lorkou či Ramónem Gómezem de la Sernou. Její sláva se šíří i mimo Španělsko - během pár měsíců její díla putují do galerií v Paříži, Oslu či v USA. Frenetické roky, kdy byla malování schopná zasvětit i dvacet hodin denně, a nečekaný úspěch ve výstavních sálech se však na zdraví Ángeles Santos projevil značně negativně. Dívka přestala malovat a několikrát se zhroutila. Výsledkem byl takřka dvouletý pobyt v psychiatrické léčebně, kde začíná její umělecký soumrak. Pobyt v léčebně mladou malířku připravil o určitou záhadnost a vzpurnost vlastního stylu. Roku 1933 se stěhuje do Katalánska, kde si padne do oka se stejně starým malířem Emilim Grauem, za kterého se roku 1936 provdá. Rodinný život a vypuknuvší občanská válka jí k návratu k malování nepomohou. Její občasné pokusy se dočkají spíše vlažných kritik, případně ani neproniknou na veřejnost. Zkrátka a dobře, geniální dítě španělského výtvarného umění podle mnohých kritiků dospělo v průměrnou a ničím nevybočující malířku zmítající se navíc v určité osobní i tvůrčí krizi.

Nutno dodat, že španělská občanská válka silně ovlivnila také rodinný život mladého páru. Emili Grau zakotvil na delší čas v Paříži, s Ángeles se tak občas navštěvovali, ale fakticky spolu po válce začali znovu žít až od roku 1962, kdy se Grau definitivně vrátil zpět do Katalánska. Někdy v té době se Ángeles Santos začala více věnovat krajinomalbě, nicméně tehdy i v dekádách následujících platilo, že malovala hlavně sama pro sebe. K plátnu se stavěla poctivě takřka každý den, o úspěch u publika však již neusilovala. Po dekádách určitého zapomnění se její jméno opět dostalo na přetřes v 90. letech 20. stol., kdy se její nejslavnější obraz přestěhoval z Figueres do španělské metropole, aby se stal trvalou součástí sbírek Muzea Královny Sofie. V roce 2005 jí bylo katalánskou vládou uděleno vyznamenání v podobě Creu de Sant Jordi (Kříž sv. Jiří). Po životě zasvěceném malování si ji milovníci výtvarného umění stále vybaví především v souvislosti s její ranou tvorbou. Ángeles Santos zemřela v nedožitých 102 letech v říjnu 2013 v Madridu, avšak pohřbená je v katalánském přímořském městečku Sitges.

Autoportrét, 1928 (Foto: Museo Reina Sofía)

Olius

Olius je obec nacházející se v katalánském okrese Solsonès. Rozkládá se na ploše 54 km², jimiž ze tří světových stran obklopuje hlavní město daného okresu. Podle nejnovějších statistik tu žije necelá tisícovka lidí, většina z nich však trochu netradičně mimo osadu, jejíž název nese celá obec. Ta se skládá ze čtyř osad (Brics, Castellvell, Olius a Pi de Sant Just), přičemž 75 % populace obývá poslední z nich. Místo bylo obývané již za iberských časů, ačkoliv první písemné zmínky o Olius pocházejí z konce prvního tisíciletí našeho letopočtu. Na první pohled se tato vesnička ničím neliší od dalších v kraji Solsonès, návštěvníkům však nabízí dvě poměrně unikátní místa.

Kostel Sant Esteve d'Olius (Foto: www.turismesolsones.com)

SANT ESTEVE D'OLIUS
Přibližně pět kilometrů severovýchodně od města Solsona se nachází historická část obce Olius. Na břehu říčky Cardener natrefíte na několika málo metrech hned na dvě turisticky zajímavá místa. Tím prvním je románský kostel Sant Esteve. Byl vysvěcen roku 1079 a proslavil se zejména svou originální kriptou, která v odborných kruzích patří k těm nejoceňovanějším památkám katalánského románského slohu. Hned vedle kostela se nacházejí pozůstatky iberské vesnice ze 3. stol. př. n. l., v níž se nachází více než stovka podzemních sil sloužících k uskladnění zrn a dalších plodin. Jejich množství údajně vypovídá o tom, že dané místo muselo být ve své době významným tržištěm.

CEMENTIRI MODERNISTA
Jen pár kroků od kostela Sant Esteve se nachází druhá nezaměnitelná památka na území obce Olius: místní secesní hřbitov. Vznikl roku 1916 podle plánu barcelonského modernistického architekta Bernardího Martorella (1877-1937). Ten se díky příbuzenskému vztahu s kardinálem Vidalem i Barraquerem dostal do pozice diocézního architekta v Solsoně, Tarragoně i Barceloně, má tak "na svědomí" řadu religiózních staveb jako například kostel Sant Agustí ve městě Sabadell, hřbitov v Cambrils nebo kostel Sagrada Família v Navàs. Ale zpátky k secesnímu hřbitovu v Olius, jenž návštěvníka zaujme nejen ryzími prvky katalánské podoby secese či jasnou inspirací v dílech Antoniho Gaudího či Lluíse Domènecha i Montanera, nýbrž svou dokonalou harmonií s okolní přírodou. Náhrobky jsou vytesané do skal lemujících celý areál, secesními prvky hýří i malá kaple a vstupní brána. Zajímavá je i symbolika kusů skal spadlých sem z hor, které reprezentují smrt, zatímco okolo rostoucí věčně zelené duby představují život. Rozhodně jde o jeden z nejoriginálnějších katalánských hřbitovů.

Secesní hřbitov v Olius (Foto: www.turismesolsones.com)

Catalunya 2024

Každoročně 3. ledna zahajujeme více či méně slavnostně nový rok i zde na blogu. Nejinak tomu bude i letos, ačkoliv většina z Vás tento článek čte stylově až 4. ledna 2024, neboť jsme až do pozdních večerních hodin řešili dvě první velké novinky pro tento rok. Jednou z nich je náš zbrusu nový profil na Instagramu. Jako správní zastánci nejkonzervativnějšího z nových médií, tedy blogu, jsme se instagramovému účtu bránili především kvůli určité nepraktičnosti zadávání odkazů na naše články (tohle totiž docela hezky umí Facebook). Každé další okno do světa je však vítané, takže od nynějška nás můžete sledovat hned na dvou sociálních sítích! 👀👀

Další novinku představíme ještě v průběhu ledna a pokud vše půjde naprosto excelentně, můžete se postupně během roku těšit i na několik dalších překvapení. Podobně jako každý leden jsme plní nadšení a máme velkolepé plány, zásadní otázkou však je i nadále čas na psaní. Toho se nám totiž krutě nedostává. Ale buďme optimisté a po dvou hubených letech, kdy jsme nedosáhli ani na 30 článků ročně, se snad letos vrátíme někam k průměru jednoho článku týdně. To by bylo moc hezké a je to naším největším novoročním přáním i předsevzetím!

Na závěr se pojďme podívat ještě na krátký výčet nejčtenějších článků za poslední dva roky. Dominuje jim přehled českých učebnic katalánštiny, následován dvojicí článků o inspirativních katalánských ženách. A čistě statisticky vás, zdá se, silně zaujaly i poslední dva články - ten o katalánštině v EU se brzy dočká drobné aktualizace, a tím druhým se za rok už jistě nachytat nenecháte! Tak tedy hezké počtení a mnoho štěstí v roce 2024. Visca Catalunya 2024!!!

TOP 5 ČLÁNKŮ (2022/2023)

1. České učebnice katalánštiny (25/02/2023)
2. Magalí Sare (16/06/2022)
3. Alèxia Putellas (18/10/2022)
4. Bude katalánština oficiálním jazykem EU? (20/09/2023)
5. Catalunya2011 končí? (28/12/2023)

 

Catalunya2011 končí?

Drazí čtenáři, jak jste si nepochybně všimli, v posledních měsících náš blog trochu paběrkuje. Všudypřítomná krize dolehla i na nás, a tak jsme kromě nedostatku času museli zkonstatovat, že blogy jsou už zkrátka pasé a že nás nikdo nečte. Bylo těžké si to přiznat, ale v dnešní rychlé době, kdy musíte vše podstatné shrnout do padesátivteřinového videa na tiktoku, aby vás vůbec někdo bral vážně, nemají klasicky psané texty již co pohledávat.

Po 650 publikovaných článcích a více než dvanácti letech fungování tak nadešel čas náš blog definitivně zavřít. Stávající články tu prozatím necháme, ale žádné další již nepřibudou. Doba si nás žádá jinde a jinak. Bylo nám tu krásně a doufáme, že se nám podařilo podělit se s vámi alespoň o zlomek naší lásky ke Katalánsku a jeho kultuře a životnímu stylu. Mějte se co nejlépe a již s předstihem vše nejlepší do roku 2024...

SVÁTEK NEVIŇÁTEK

... Ne, nebojte se, tak snadno to tu nezavřeme! Je sice pravda, že v posledních měsících jsme nabírali tvůrčí síly, takže nové články příliš nepřibývaly, nicméně to se s příchodem roku 2024 opět změní! :-) Faktem je, že pokud právě pláčete nad zánikem vašeho nejoblíbenějšího blogu, jednoduše jste se NECHALI NACHYTAT!!!

V celém Španělsku i ve velké části Latinské Ameriky se totiž dnes slaví tzv. Svátek neviňátek (španělsky: Día de los Santos Inocentes, katalánsky Dia dels Sants Innocents), tedy hispánská obdoba aprílu. Dnes jde vlastně o jednu z mnoha španělských vánočních tradic, jež má ostatně církevní podkres, neboť zvolené datum připomíná oběti tzv. vraždění neviňátek. 28. prosince si proto dejte pozor, ať vás někdo nenachytá! Lidé si provádějí nejrůznější šprýmy a kanadské žertíky a hojně se do tohoto "svátku" zapojují i média. Každoročně 28. prosince se tak můžete dočíst mnoho překvapivých zpráv - například to, že Cristiano Ronaldo přestupuje do FC Barcelona apod. Některé z nejlepších šprýmů v podání katalánské televize najdete ve videu na konci článku, případně se můžete podívat na soupis těch nejlepších vtípků z loňského roku.

V Katalánsku vedle šprýmů existuje i tradice tzv. llufes. "Llufa" je označení postavičky vystřižené z papíru, tradičně z toho novinového, kterou někomu opatrně přispěndlíte na oděv (viz předchozí fotografie). Pokud si toho dotyčný včas nevšimne, stane se během dne vítaným terčem posměšků. Ačkoliv v praxi už tento žert příliš nefunguje, "llufa" se v Katalánsku stala symbolem tohoto svátku*. Kromě výše uvedeného je 28. prosinec tradičně datem konání dvou bláznivých slavností ve Valencii, a to konkrétně Festa dels enfarinats ve městě Ibi a Día de los locos v Jalance. O obou se trochu detailněji zmíníme v budoucnu.

* "Llufa" má v katalánštině ještě jeden význam. Tímto slovem se totiž označuje tichý prd. Případné asociace tohoto významu se svátkem neviňátek jsou však bezpředmětné.

Bude katalánština oficiálním jazykem EU?

19. září 2023 lze považovat za historický milník v pronikání katalánštiny do veřejného prostoru - poprvé po dlouhé době tato řeč zazněla ve španělské poslanecké sněmovně. Ačkoliv je tento jazyk v Katalánsku oficiální již od roku 1979, španělská poslanecká sněmovna se používání regionálních jazyků (tedy i galicijštiny či baskičtiny) na své půdě zarytě bránila. Až do dnešního dne. Jakmile některý z katalánských poslanců začal hovořit svou mateřštinou, obvykle se se zlou potázal - takových případů je ostatně plný YouTube (zde, zde a zde). To se však díky politickému handlu mezi španělskými socialisty (PSOE) a katalánskými regionálními stranami začíná měnit. 

Na současné politické dění ve Španělsku reagoval mimo jiné italský umělec TVBoy (Foto: Twitter)

Jelikož červencové volby ve Španělsku skončily patem, důležitým jazýčkem na vahách se při sestavování příští vlády staly mnohé regionální strany. Kromě těch baskických jde především o dvě katalánské formace: Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) a Junts per Catalunya (Junts). Pokud se dosluhující španělský premiér Pedro Sánchez (PSOE) chce i nadále udržet u moci, musí se spolehnout právě na hlasy těchto regionálních stran. Dá se tedy očekávat, že předseda socialistů bude muset udělat bolestivé ústupky.

Jedním z nich bylo povolení katalánštiny v dolní komoře španělského parlamentu (v senátu regionální jazyky zaslechnout lze, avšak ve velmi omezené míře a v jasně vymezených situacích) výměnou za podporu při volbě nové předsedkyně poslanecké sněmovny, jíž se stala bývalá šéfka baleárské regionální vlády, socialistka Francina Armengol. Pro obhájení premiérského křesla bude Sánchez muset nabídnout víc. Jedním z vícera požadavků Junts i ERC byla i náprava dlouholeté křivdy na půdě Evropské unie. 

Aktuálně má EU 24 úředních řečí, které mohou europoslanci využívat na plénu a ve kterých se na evropské instituce mohou adresovat všichni evropští občané. Zároveň do nich musí být přeloženy smlouvy či unijní právní normy. Zavedená praxe se dá zjednodušit konstatováním, že úřední jazyky jednotlivých členů unie se zároveň "automaticky" stávají úředními jazyky EU. Některé státy však mají více úředních řečí, případně mají silné menšiny s jiným jazykem, a v takových případech je do značné míry na nich, jestli budou pro tyto jazyky v EU prosazovat jejich úřední status. V tomto ohledu stačí zmínit dva nejméně početné úřední jazyky unie - maltštinu a irštinu, jimiž hovoří nižší stovky tisíc lidí. V případě katalánštiny je ale řeč o deseti milionech mluvčích - pokud by se tedy katalánština stala oficiálním jazykem EU, umístila by se mezi nimi na slušném dvanáctém či třináctém místě, někde mezi češtinou a švédštinou, a daleko před dánštinou, slovenštinou či chorvatštinou.  

Stane se katalánština 25. úřední řečí Evropské unie? (Foto: www.elaguait.cat)

O případné oficialitě katalánštiny se od vstupu Španělska do EU v roce 1986 v minulosti mluvilo již mnohokrát, španělská vláda však nikdy o oficialitu svých regionálních řečí nepožádala. Až do nynějška. Ačkoliv se kupříkladu katalánština v omezené míře v EU používá již nyní (např. ve Výboru regionů), oficiální status by přinesl nejen plné zapojení katalánštiny do všech evropských institucí, ale dodal by tomuto jazyku velikou prestiž, což by Katalánci vzhledem k nelehkým časům, jež jejich jazyk prožívá, jen ocenili. Cesta k této metě však nebude snadná. Ačkoliv španělská vláda během svého předsednictví o zařazení svých tří nejvýznamnějších regionálních jazyků mezi úřední řeči EU již stihla požádat, vše musí schválit všechny členské státy. Mezi nimi zatím katalánština, galicijština a baskičtina potřebnou podporu nemají, ačkoliv žádný stát tento návrh nevetoval; některé z nich, kupříkladu Švédsko a Finsko, požádaly o čas na hlubší prostudování celé problematiky (rozuměj: vyjednat dostatečnou podporu u krajně pravicových stran, které drží tamní vlády u kormidla). Negativnější postoj k této záležitosti se očekává u jazykově silně centralistických států jako Francie, případně i u některých pobaltských republik, v nichž dodnes žije velmi početná ruská komunita. Žádná překážka však není nepřekonatelná, jde jen o to, co Španělsko nabídne a jak moc si bude za svými regionálními jazyky na půdě EU stát.

Mezi nejčastější námitky proti oficialitě katalánštiny, galicijštiny a baskičtiny v EU patří obavy, že by kladný postoj k této žádosti vyvolal vlnu žádostí i ze strany dalších jazykových komunit (např. sardština, korsičtina, romština, fríština či sámština), které však ani zdaleka nedosahují takových počtů mluvčích a často ani nedisponují jasným institucionálním rámcem (např. vlastní jazykové instituce) či oficialitou v rámci vlastního teritoria. Tato námitka je tedy zcela zástupná.

Jak už bylo řečeno, malým vítězstvím je už jen skutečnost, že regionální strany dohnaly aktuální španělskou vládu k činu. Prozatím tedy můžeme konstatovat, že španělští představitelé si, zdá se, vzali věc za svou a snaží se hledat způsoby, jak zbytek sedmadvacítky skutečně ponouknout k přijetí nových úředních řečí - zmiňme v tomto ohledu fakt, že Španělsko již dalo svým evropským partnerům na srozuměnou, že vyšší výdaje spojené s překlady a tlumočením samo zaplatí, a tým španělského ministra zahraničí už hledá situace, o něž se může argumentačně opřít (čl. 55 Smlouvy o Evropské unii, obdobné zkušenosti s přijímáním irštiny či maltštiny), případně se bude snažit prosazovat postupné zavedení oficiality (nejdříve katalánština, s časovým odstupem baskičtina a galicijština, u nichž nepochybně bude problém sehnat dostatek kvalifikovaných překladatelů a tlumočníků). Tak či onak bude vše předmětem dlouhého politického jednání s prozatím nejistým koncem. Pro katalánštinu by každopádně zařazení mezi oficiální jazyky EU znamenalo velké povzbuzení ve chvíli, kdy v některých španělských regionech čelí odporu z nejvyšších míst (máme na mysli nové regionální vlády Valencie a Baleárských ostrovů), zatímco přímo v Katalánsku skomírá pod čím dál silnějším tlakem španělštiny.

Carme Junyent

Přesně před týdnem nás navždy opustila katalánská lingvistka a přední znalkyně afrických jazyků Carme Junyent (1955-2023). V posledních letech však byla nejviditelnější tváří té skupiny odborníků, která bije na poplach ohledně budoucnosti katalánštiny. 

Carme Junyent s obálkou jednoho ze svých nejznámějších děl (Foto: www.fundaciovincle.com)

Maria Carme Junyent i Figueras se narodila v nyní desetitisícovém městečku Masquefa, ležícím přibližně 40 km západně od Barcelony. Na univerzitě v katalánské metropoli vystudovala filologii, ačkoliv později si vzdělání ještě rozšířila na německých a amerických univerzitách, aby na své původní alma mater roku 1992 získala doktorát a později zde působila jako profesorka obecné jazykovědy. Ve stejném roce na Universitat de Barcelona vznikl Grup d'Estudi de Llengües Amenaçades (GELA), tedy výzkumná skupina zabývající se ohroženými jazyky. Carme Junyent tuto skupinu spoluzakládala a až do konce života byla jejím hybným motorem. Mezi oblasti zájmu GELA patří i samotné Katalánsko, o čemž svědčí kupříkladu inventář více než tří set jazyků, jimiž mluví dnešní obyvatelé katalánského území.

Kromě afrických jazyků jako takových se ve svém akademickém životě zabývala ohroženými jazyky, kam řadila i katalánštinu. Možná právě v tomto ohledu si řada lidí v Katalánsku Carme Junyent spojuje především s katalánskou filologií, kterou se však, jak sama mnohokrát připomínala, vůbec nezabývá. Postupný úpadek používání katalánštiny v současné katalánské společnosti často připomínala i ve svých článcích v internetovém deníku VilaWeb, kde byl v den její smrti publikován i dojemný text "Morir-se en català". V posledních letech velmi aktivně vystupovala proti tzv. inkluzivnímu jazyku, který v mnoha ohledech nepovažovala za gramaticky správný. 

Mezi její nejvýznamnější akademické publikace patří Les llengües d'Àfrica (1986), Les llengües del món (1989) nebo Vida i mort de les llengües (1992). Katalánská veřejnost má však jméno Carme Junyent spojené především s jejími spíše popularizačně a polemicky laděnými texty jako Visibilitzar o marcar: Repensar el gènere en la llengua catalana (2013), El futur del català depèn de tu (2020) nebo Som dones, som lingüistes, som moltes i diem prou (2021). Její práce v oblasti hájení jazykové diverzity byla oceněna mimo jiné i Creu de Sant Jordi (Křížem sv. Jiří), jedním z nejvyšších katalánských vyznamenání.

Nejlepší knihovna světa je v Barceloně

Barcelonská síť veřejných knihoven patří k těm nejlepším na světě. Tento možná dost subjektivní názor se od včerejška opírá i o prestižní ocenění Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA), která každoročně vyhlašuje ocenění "Veřejná knihovna roku". Mezi letošními finalisty byla čtveřice veřejných knihoven ze Slovinska, Austrálie, Číny a Katalánska. Tou nejlepší pro rok 2023 byla nakonec zvolena Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze (Biblioteca Gabriel García Márquez) v barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals.

Biblioteca Gabriel García Márquez (Foto: www.elcooperante.com)

Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze je nejnovější ze 40 barcelonských městských knihoven. Nahradila předchozí malinkou pobočku, která se tísnila na pouhých 300 metrech čtverečních. Současná budova, pocházející z dílny madridského architektonického studia SUMA Arquitectura, otevřela své brány veřejnosti v květnu 2022 a svým čtenářům nabízí přes 40 000 svazků na takřka 4 000 metrech čtverečních. Je spádovou knihovnou pro barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals, La Verneda i la Pau, nicméně za pouhý rok fungování už se dostala do povědomí mnoha barcelonských obyvatel a některých turistů.

Jednou z velkých výhod této knihovny je jasně patrná "uživatelská přívětivost". Nádherně prosvětlená klimatizovaná budova zaujme nejen svou architekturou, nýbrž i praktickými prostorami pro studium a relaxačními zónami, kde si svou oblíbenou knihu můžete přečíst v pohodlných křeslech nebo houpacích sítích. Místní zaměstnanci ostatně líčí případy lidí, kteří se s knihou půjčenou v jiné ze zmiňovaných 40 knihoven nakonec stejně vydají do pohodlí Knihovny Gabriela Garcíi Márqueze. Každá barcelonská městská knihovna se obvykle specializuje na nějaký konkrétní žánr nebo odvětví. V tomto případě je zaměření nasnadě - Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze (připomeňme, že slavný kolumbijský spisovatel v Barceloně žil osm let) se specializuje na latinskoamerickou literaturu. Kromě toho nabízí též zásadní kolekci katalánského ilustrátora Francisca Ibáñeze (1936-2023), autora slavných komiksových příběhů Mortadelo y Filemón, který žil v blízkém okolí knihovny. Budova disponuje též vlastním rádiovým studiem (Ràdio Maconda), které využívá v mnoha kulturních programech napříč barcelonskými knihovnami.

Právě interakce s okolím a fungování jako místní kulturní centrum, zvláště s přihlédnutím k dělnické tradici okolních čtvrtí, byly kromě architektonického řešení budovy hlavním důvodem, proč Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze získala výše zmiňované ocenění, a to i přesto, že bojovala s někdy až mnohonásobně většími institucemi (např. čínská konkurence z užšího výběru se rozkládá na ploše 38x větší) a že jde o vůbec první španělskou knihovnu, která se kdy dostala do užšího výběru této ceny. Pokud i vás zaujala, najdete ji na rohu ulic carrer del Treball a carrer del Concili de Trento, hned vedle obřího policejního komplexu, kam většina obyvatel Barcelony míří, když si potřebuje vyřídit nové doklady.

Katalánské ohlasy na smrt Milana Kundery

Milan Kundera (1929-2023) byl považován za nejvýznamnějšího českého spisovatele současnosti, ačkoliv z dobře známých důvodů se tento brněnský rodák v 70. letech 20. stol. usadil ve Francii, kde později začal svá díla psát už jen francouzsky. Známý byl po celém světě, jeho knihy byly přeloženy do mnoha desítek jazyků a několikrát byl v minulosti považován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu. Té už však nedočká.

Kunderovo dílo znají velmi dobře i v Katalánsku, proto si v tomto článku shrneme reakce na jeho smrt v předních katalánských médiích. Ještě předtím si ale připomeňme všechny Kunderovy knihy, s nimiž se Katalánci mohou seznámit ve svém rodném jazyce. Zajímavý je v tomto ohledu fakt, že ačkoliv katalánština v určitých ohledech bojuje o přežití, některá Kunderova díla se dočkala dokonce dvou různých překladů! Vysvětlení je jednoduché. Koncem 80. let 20. stol. začal v Katalánsku českou literaturu propagovat tandem Monika Zgustová - Joan Tarrida, v jejichž případě šlo o přímý převod z češtiny do katalánštiny. Na základě francouzských textů (tedy i těch původně českých, ale tvořících součást Kunderova oficiálního kánonu) pak brněnského autora do katalánštiny překládal nejčastěji Xavier Lloveras. V několika málo případech pak byly Kunderovy překlady dílem jiných překladatelů. Vzhledem ke Kunderovu dobře známému a lehce kontroverznímu přístupu k překladům svých francouzských děl do češtiny je tak třeba zmínit i skutečnost, že řada Kunderových děla byla dříve dostupná v katalánštině než v češtině.

Katalánský deník La Vanguardia věnoval Kunderovu skonu celé dvě strany (Foto: La Vanguardia)

Pro španělský deník El País na Kunderu zavzpomínala jeho překladatelka do katalánštiny, Monika Zgustová (Foto: El País)

Překlady Kunderových knih do cizích jazyků naleznete zde. V brněnské Moravské zemské knihovně je od dubna 2023 k dispozici "Knihovna Milana Kundery", která představuje fond Kunderovy osobní knihovny. Naleznete v ní i jeho překlady do katalánštiny, jejichž (snad úplný) soupis nabízíme zde:

• Žert
  ("La broma", Barcelona: Edicions de 1984, 1985, překlad: Sergi Jover Rejsek a Paloma Rancaño)
• Nesnesitelná lehkost bytí
  ("La insostenible lleugeresa del ser", Barcelona: Destino, 1986, překlad: Monika Zgustová)
  ("La insuportable lleugeresa de l'ésser", Barcelona: Tusquets, 2014 a 2023, překlad: Xavier Lloveras)
• Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi
  ("Jacques i el seu amo: Homenatge a Denis Diderot", Barcelona: Ed. del Mall, 1987, překlad: J. Tarrida)
  ("Jacques i el seu amo: Homenatge a Diderot", Barcelona: Destino, 1996, překlad: Xavier Lloveras)
• Směšné lásky
  ("Amors ridículs", Barcelona: Destino, 1987 + Tusquets, 2022, překlad: Monika Zgustová)
• L'art du Roman / Umění románu 
  ("L'art de la novel·la", Barcelona: Destino, 1987, překlad: Joan Tarrida)
• Kniha smíchu a zapomnění
  ("El llibre del riure i de l'oblit", Barcelona: Destino, 1988, překlad: Monika Zgustová)
  ("El llibre del riure i de l'oblit", Barcelona: Tusquets, 2013 a 2023, překlad: Xavier Lloveras)
• Valčík na rozloučenou
  ("El vals de l'adéu", Barcelona: Destino, 1989, překlad: Monika Zgustová)
• Nesmrtelnost
  ("La immortalitat", Barcelona: Destino, 1990 + Tusquets, 2022, překlad: Monika Zgustová)
• Les testaments trahís / Zrazené testamenty
  ("Els testaments traïts", Barcelona: Destino, 1994, překlad: Carles Urritz, Carme Geronès)
• La lenteur / Pomalost
  ("La lentitud", Barcelona: Destino, 1996, překlad: Xavier Lloveras)
• La vie est ailleurs / Život je jinde
  ("L'edat lírica", Barcelona: Destino, 1996, překlad: Xavier Lloveras)
  ("La vida és lluny d'aquí", Barcelona: Tusquets, 2016, překlad: Xavier Lloveras)
• L'Identité / Totožnost
  ("La identitat", Barcelona: Destino, 1998, překlad: Lluís Maria Todó)
• L'Ignorance / Nevědění
  ("La ignorància", Barcelona: Tusquets, 2000, překlad: Imma Monsó)
• Le Rideau / Opona
  ("El teló: assaig en set parts", Barcelona: Tusquets, 2005, překlad: Xavier Lloveras)
• Une rencontre /Setkání
  ("Una trobada", Barcelona: Tusquets, 2009, překlad: Xavier Lloveras)
• La Fete de l'insignifiance / Slavnost bezvýznamnosti
  ("La festa de la insignificança", Barcelona: Tusquets, 2014, překlad: Xavier Lloveras)
• Unesený Západ
  ("Un occident segrestat", Barcelona: Tusquets, 2013 a 2023, překlad: Jordi Martín Lloret)

Kunderovy smrti si všimla velká většina zásadních katalánských i španělských médií. Některé celostátní deníky jako El País nebo La Vanguardia této události věnovaly i několik stran, zpráva o Kunderově skonu byla též na mnoha titulních stranách deníků a celostátní i katalánská veřejnoprávní televize jí věnovaly takřka dvě minuty trvající reportáže. Ohlasy z katalánských médií nabízíme zde:

• TV3: Mor l'escriptor Milan Kundera, autor de "La insuportable lleugeresa de l'ésser".
• Ara: Mor als 94 anys l'escriptor Milan Kundera, autor de "La insostenible lleugeresa del ser".
• Ara: Kundera i el dret a la immortalitat (opinió d'Ignasi Aragay).
• Ara: Mort de Kundera (opinió de Sebastià Alzamora).
• La Vanguardia: Muere el escritor Milan Kundera.
• La Vanguardia: Kundera, profundidad y humor (para todos).
• La Vanguardia: Milan Kundera, el escritor de la memoria y del exilio.
• La Vanguardia: Tusquets Editores lamenta la muerte de Milan Kundera....
• ElPeriódico: Muere Milan Kundera, la voz existencialista de los exiliados del poder soviético.
• NacióDigital: Mor als 94 anys l'escriptor Milan Kundera, autor de "La insuportable lleugeresa...".
• El Punt - Avui: Milan Kundera fa el pas a "la immortalitat".
• ElNacional.cat: Mor Milan Kundera, escriptor txec, als 94 anys.
• VilaWeb: S'ha mort l'escriptor Milan Kundera als 94 anys.
• Segre: Mor l'escriptor Milan Kundera.