14. 10. 2018

Assemblea Nacional Catalana & Òmnium Cultural

Současné hnutí za katalánskou nezávislost se každoročně dostává do povědomí světové veřejnosti zejména milionovými demonstracemi v centru Barcelony. Občanská společnost sehrává v otázce pouliční mobilizace zastánců nezávislosti velkou roli. Mezi klíčové hráče na katalánské straně patří zejména dvě takovéto organizace: Assemblea Nacional Catalana a Òmnium Cultural.


ASSEMBLEA NACIONAL CATALANA
Assemblea Nacional Catalana (ANC, česky: Katalánské národní shromáždění) je nevládní organizace prosazující myšlenku katalánské nezávislosti. Byla založena v roce 2011 a aktuálně má okolo 100 000 členů, ať už platících či dobrovolných sympatizantů. Organizace má i okolo 40 poboček po celém světě, jedna z nich je i v České republice, ale soudě dle jejího facebookového profilu není příliš aktivní. ANC je klíčovým hráčem v současném španělsko-katalánském konfliktu, neboť je to právě tato organizace, jež stála u zrodu masivních milionových demonstrací za nezávislost, které začaly v září 2012. ANC zorganizovala demonstrace v letech 2012 a 2013, v dalších letech se na organizaci podílelo i Òmnium Cultural. Kromě demonstrací ANC organizuje i další protesty či kulturní akce (Concert per la Llibertat). Financována je zejména díky členským příspěvkům a merchandisingu (např. prodej triček na každoroční demonstraci). V posledních letech organizaci předsedali: Carme Forcadell (2012-2015), Jordi Sànchez (2015-2017), Elisenda Paluzie (2018-dosud). Po uvěznění Jordiho Sàncheze byl až do zvolení Elisendy Paluzie lídrem organizace tehdejší místopředseda, katalánský historik Agustí Alcoberro. ANC symbolicky navazuje na organizaci Assemblea de Catalunya, která v letech 1971-1977 představovala jakousi společenskou opozici vůči frankistické diktatuře.

ÒMNIUM CULTURAL
Òmnium Cultural je nevládní kulturní organizace, založená roku 1961 za účelem obrany a propagace katalánského jazyka a kultury, později za účelem obrany národních zájmů Katalánska. V současnosti má okolo 125 000 členů (v roce 2012 jich bylo pouze 30 000). Během let 1963-1967 fungovala ilegálně, posléze ji frankistický režim opět začal tolerovat. 

V období demokracie Òmnium prosazovalo katalánštinu ve veřejném prostoru, postupně organizace začala inklinovat i k ryze národně orientovaným otázkám. V červenci 2010 Òmnium zorganizovalo velkou demonstraci proti rozsudku španělského ústavního soudu o katalánském autonomním statutu pod názvem "Som una nació. Nosaltres decidim". V dalších letech se po boku ANC účastní organizování všech významných demonstrací za nezávislost a s tím spojených akcí (Concert per la Llibertat, cassolades, podpora referend 2015 i 2017). Kromě toho se Òmnium stále angažuje i v kulturním světě např. udílením literárních cen. Organizace působí nejen v Katalánsku ale i v Algueru či na jihu Francie. Roku 1984 obdržela prestižní katalánské ocenění Creu de Sant Jordi. Mezi historicky významné předsedy patří: Fèlix Millet (1961-1968), Josep Millàs (1986-2002), Jordi Porta (2002-2010), Muriel Casals (2010-2015) a Jordi Cuixart (2015-dosud). Vzhledem k pokračující vazbě Jordiho Cuixarta aktuálně organizaci řídí místopředseda Marcel Mauri.

12. 10. 2018

Alella & Teià & Tiana

Severovýchodně od Barcelony se nachází celá řada známých katalánských pobřežních měst. Montgat, El Masnou, Premià de Mar, Vilassar de Mar či Mataró... vše snadno dostupné regionálními vlaky přímo z katalánské metropole. Velká část těchto měst je však jen jakousi dolní polovinou širších urbánních celků, které už mnoho desetiletí fungují jako nefalšované "Horní Dolní". Trochu stranou však zůstávají jejich horní polovičky, často jen rozsáhlé rezidenční čtvrti bez větší osobnosti. Na některé z nich se dnes podíváme a budeme se přitom snažit jejich skrytou osobnost trochu poodhalit...

Centre Cultural Can Lleonart, Alella (2018)

ALELLA
Největší a zároveň turisticky nejzajímavější obcí z výše zmiňované trojice je bezesporu Alella. Místo bylo osídleno již v časech římské kolonizace, i když první písemná zmínka o obci pochází až z roku 975. Ve středověku náležela Alella barcelonským hrabatům, skutečné samostatnosti se obec dočkala až v 18. století. Od konce 19. století šlo o tradiční místo letních rezidencí vyšších vrstev, větší populační růst město zaznamenalo až od 80. let 20. stol. V současnosti zde žije necelých 10 000 obyvatel. Alella patří spolu s Teià a Tianou mezi lepší adresy, ceny nemovitostí jsou tu tak v mnoha ohledech srovnatelné se sousední metropolitní oblastí. Silné zastání tu dle volebních výsledků mají strany hájící katalánskou nezávislost, čím dál tím se sem však stěhují i voliči Ciutadans, což se zejména v srpnu 2018 neobešlo bez určité tenze. V obci se nachází několik architektonicky hodnotných staveb (Can Lleonart, Can Viló, Can Cuiros, Torre Llimona), ale historické centrum je relativně malé a na jeho prohlídku úplně stačí jedna hodina.

   
Roser Arenas a La Grossa 
(Foto: www.elperiodico.com)
Již na první pohled je však jasné, že pokud město něčím žije, je to víno. Alella je centrem vinné oblasti DO Alella, a sídlí tu necelá desítka významných producentů vín. Alella v tomto ohledu sice nedosahuje takového věhlasu jako jiné katalánské oblasti (Priorat, Penedès), ale pozvolna si začíná budovat svou pozici na místním i mezinárodním trhu. Nejčastěji se tu pracuje s odrůdou garnacha.

Nevýhodou je v hustě zastavěném okolí nedostatek prostoru pro vinice (pouhých 228 hektarů), i když tradice vinařství je zde skvostná - první víno tu už před více než dvěma tisíci let pěstovali Římané. O vinné tradici svědčí i fakt, že největší místní slavností nejsou hody (festa major), jak je obvyklé jinde, nýbrž vinobraní, které už má i svůj mezinárodní věhlas, neboť často tu narazíte i na krapet dezorientované turisty, kterak si klestí cestu do jednoho z místních sklípků. A jedna zajímavost na závěr. Moc se to v Katalánsku neví, ale právě z Alelly pocházela osoba, která propůjčila podobu jedné z místních postav velkých hlav (capgrossos), která se před pár lety stala symbolem katalánské loterie La Grossa. Paní Roser Arenas se stala předlohou velké hlavy v roce 1986 zejména díky své popularitě mezi místními. Zemřela na konci roku 2017.


TEIÀ
Historicky velmi zajímavé městečko, jehož vznik se datuje až do časů římského impéria, kdy se tu pěstovala vinná réva. První písemná zmínka o městě pochází z roku 958, víno se tu ve větší míře pěstovalo ještě v 19. století. Z ryze turistického pohledu ale musíme připustit, že Teià toho ze zmiňovaných tří obcí nabízí asi nejméně. I zde sice barcelonská smetánka na přelomu 19. a 20. století často trávila léta, ale vyloženě architektonické perly tu nenajdeme. Mezi nejdůležitější místní stavby patří stará panská sídla přebudovaná nejčastěji ve stylu modernismu či historismu (Can Godó, Can Padró, Casa Bru, Casa Pol, Can Wertheïm), několik venkovských stavení (tzv. masií) ze 14. či 15. stol. (Can Barrera, Can Lledó, Can Monac) a výjimečně i ukázky modernější architektury, např. noucentistická Torre Sala. Kolem historického jádra dnes vyrůstají stále nové rezidenční čtvrti. Aktuálně má Teià takřka 7 000 stálých obyvatel, velká část z nich patří k vyšší střední třídě, jež dává přednost čistému vzduchu luxusního předměstí před kontaminovaným velkoměstem. To vše si návštěvník uvědomí i při zběžné procházce relativně upraveným a velice klidným městečkem, kde se toho opravdu moc neděje. Výhodou je alespoň blízká příroda - v okolních kopcích se rozkládá přírodní rezervace Parc de la Serralada Litoral, kde lze mimo jiné natrefit i na zajímavou sochu Krista (Sagrat Cor de Teià) nebo na řadu pradávných památek v podobě dolmenů, menhirů či primitivních jeskynních maleb.

Panské sídlo Can Godó v historickém centru městečka Teià (Foto: ARA)

TIANA
Městečko Tiana se nachází 13 km severovýchodně od Barcelony. Žije tu něco málo přes 8 600 obyvatel. Historicky město zaznamenalo podobný vývoj jako Teià či Alella. Ještě na počátku 80. let minulého století tu žily jen tři tisícovky obyvatel, o dekádu později to bylo už 4 500. Většina místních obyvatel jezdí za prací do nedaleké Barcelony či Badalony, část pracuje v zemědělství, neboť v okolí Tiany se nachází spousta vinic vinné oblasti Alella. V obci se nachází mnoho panských sídel a historických vesnických stavení, ale opět jde spíše o stavby lokálního významu. Drobné archeologické naleziště z časů římské kolonizace se nalézá v masii Can Sent-romà.

Bezesporu tou nejzajímavější a nejtajemnější stavbou v Tianě je kartuziánský klášter Cartoixa de Montalegre. Vznikl v roce 1415 a z architektonického pohledu je zcela jedinečný, neboť jako jeden z mála byl postaven přímo pro účely kartuziánského řádu, a zároveň patří také mezi ty největší na světě. Již od počátku je trvale osídlen s výjimkou několika komplikovaných situací v 19. století, kdy mniši klášter museli opustit hned při třech příležitostech. Kartuziáni patří mezi nejuzavřenější řády vůbec a na světě je jich velice málo - jen několik stovek rozmístěných do 24 klášterů, z nichž 5 je ve Španělsku a jen tento jediný se nachází v Katalánsku. Obrovský klášterní komplex nyní obývá jen 11 mnichů, drtivá většina z nich už dávno v důchodovém věku. Mezi hlavní pravidla kartuziánského života patří ticho a poustevnický způsob života. Většinu dne tak mniši tráví sami ve svých celách nebo na zahradě. Jen jednou týdně se scházejí na společnou večeři, při níž si spolu mohou promluvit. I přes velkou izolovanost i sem postupně proniká civilizace - od roku 1994 mniši disponují teplou vodou a před pár lety sem dorazil i internet, který má však k dispozici jen otec převor, jenž pak mnichy každou neděli seznamuje s nejzásadnějšími novinkami ze světa.


Ačkoliv Tiana se podobně jako ostatní okolní obce rozrůstá, klid kartuziánů tu zatím ohrožen není. Řádu patří rozsáhlé pozemky okolo kláštera, takže prozatím nehrozí, že by jim za zdmi vyrostla vilová čtvrť dalších barcelonských zbohatlíků. Podobně jako všechny ostatní kartuziánské kláštery je i ten tianský závislý na financích z centrály, která má zisky z výroby a prodeje známého bylinného likéru Chartreuse. Lepší představu o životě v Cartoixa de Montalegre si můžete udělat z následujícího krátkého dokumentárního snímku.

Kartuziánský klášter Montalegre v Tianě (Foto: www.photodortoka.com)


1. 10. 2018

Dědictví 1. října 2017

Byl to jeden z těch dnů, které musíte prožít. A až s odstupem času o něm můžete psát. Byl to den, který již zcela nepochybně tvoří důležitou součást katalánských dějin. Pokud si ale máme co nejpřesněji připomenout, jak probíhalo loňské referendum v Katalánsku, výborně nám poslouží tehdejší živé vysílání katalánské veřejnoprávní televize TV3. Zatímco ve zbytku Španělska média ještě spala, díky přímému přenosu TV3 bylo již 10 minut po zahájení referenda jasné, že to bude řež. Policejní zásah v Sant Julià de Ramis, kde měl volit premiér Puigdemont, už v tu chvíli běžel živě i na CNN. Jako již mnohokrát v posledních letech, i tentokrát to španělská vláda zastáncům nezávislosti hodně usnadnila. Hloupý a brutální policejní zákrok, jenž si nakonec vyžádal více než 1000 zraněných, Katalánce od hlasování neodradil. Právě naopak - ještě během dopoledne stihl přesvědčit tisíce váhajících, aby šli hlasovat pro katalánskou nezávislost. Obrázky z dopoledního vysílání TV3 mluví za vše. Jaké je ale dědictví loňského referenda dnes, přesně rok poté? Co nám průběh, výsledek a zejména následky referenda prozradily o současném Katalánsku a Španělsku? Na tyto otázky se pokusíme stručně odpovědět na následujících řádcích.



KATALÁNSKO
Na straně zastánců nezávislosti bylo referendum z 1. října 2017 prozatím poslední ukázkou jednoty. Nakonec to totiž byli obyčejní lidé ve spolupráci s politickou reprezentací, díky nimž se hlasování uskutečnilo, a to i přes všechny překážky ze strany španělského státu (konfiskace volebních lístků, přerušení internetu, zavírání volebních místností, policejní konfiskace uren atd.). Tím ale pohádka skončila. Ve zmatku nastalém po vyhrocené reakci ze strany Španělska revoluční nadšení postupně vyprchalo. Zastánci nezávislosti se nechali ukolébat morálním vítězstvím a valná část z nich očekávala, že teď už se do celé věci vloží EU a bude vyhráno. Ale podobně jako v letech 1640, 1714 či 1931 Katalánci najednou zjistili, že se v tom ocitli sami. Zklamání bylo obrovské. Jak píše katalánský novinář a historik Toni Soler, smutný epilog v podobě symbolického vyhlášení nezávislosti ze 27. října 2017 proměnil početný a poklidný dav plný nadějí v masu zklamaných a smutných občanů se žlutou stuhou na klopě.

Velkou část z nich přitom nezklamala jen demokracie jako taková (či její absence), ale špatně odvedená práce ze strany jimi zvolených politiků. Všichni společně totiž 1. října večer narazili na zásadní otázku: A co dál? Ukázalo se, že politická reprezentace hájící nezávislost na tuto eventualitu nebyla patřičně připravená. Chyběly státní struktury, schopnost kontrolovat teritorium i sebemenší podpora v zahraničí. Na druhou stranu právě politická reprezentace celou událost odskákala nejvíc - polovina tehdejší katalánské vlády je v exilu, druhá už takřka rok sedí ve vazbě. Člověk by řekl, že v takovém okamžiku se Katalánci za své lídry postaví trochu hlasitěji, ale možná právě ono rozčarování z nepovedeného vyhlášení nezávislosti jim v tom zabránilo. Jejich boj, řekli si.


Takže zpátky k jednotě. Soudržnost tábora zastánců nezávislosti je totiž jasným dědictvím 1. října 2017, ačkoliv právě tehdy jsme ji spatřili naposledy. Od té doby se opět vezeme na vlně klasické nejednoty zastánců nezávislosti. Zdánlivě je spojuje společný cíl, alespoň to tvrdí, ale ve všem ostatním už do hry vstupuje politikaření a stranické zájmy. Ale rozpory jsou i mezi obyčejnými lidmi, jen potom vyvstává otázka, kdo koho napodobuje. Typickou ukázkou této nejednoty byla kupříkladu sobotní demonstrace v centru Barcelony. Městem procházel průvod španělských policistů, kteří si k protestům za vyšší platy rozhodně nemohli vybrat jiný víkend, než právě ten předcházející prvnímu výroční loňského referenda... Zastánci nezávislosti, zejména ti propojení se stranou CUP, se jim v tom snažili bránit, a tak obě skupiny musela oddělit katalánská policie. Přesně před rokem jsme byli svědky dojemných scén, kdy Katalánci stáli za svou autonomní policií a naopak; dnes už jsou Mossos pro některé sektory katalánské populace stejným hromosvodem zloby jako španělská Guardia Civil (nutno dodat, že sobotní policejní zásah byl ze strany Mossos zbytečně tvrdý a mohl být logicky vnímán i jako snaha katalánské vlády ukáznit zmiňované sektory - tak či onak, vždy se dostaneme zpátky k oné nejednotě). Bez naprostého souladu na straně zastánců nezávislosti Katalánsko nikdy nezávislé nebude - toť jeden z hlavních odkazů loňského referenda.



ŠPANĚLSKO
Prošpanělská část obyvatel Katalánska je dalším velkým objevem celého konfliktu. Zastánci jednotného Španělska vždy hovořili o "tiché většině", která nedemonstruje, neprojevuje se, ale odtržení Katalánska si zásadně nepřeje. Jenže dokud tuto tichou většinu nikdo nevidí, tak zkrátka nevěří... Tichá většina se tak cítila povinna vyjádřit se až v předčasných regionálních volbách v prosinci 2017, které se po ryze obsahové stránce kampaní alespoň zdánlivě podobaly onomu vytouženému referendu. Ani volby však situaci příliš nezpřehlednily, snad jen aktualizovaly počty jednotlivých táborů v procentním poměru 47:43 ve prospěch zastánců nezávislosti. Zbylých 10 % hlasujících stále hledá odpověď v nějaké střední cestě a dalších 20 % k volbám prostě nepřišlo. Přitom podle průzkumů se prý celých 80 % katalánské populace shodne na tom, že nejlepším řešením celé situace by bylo referendum.

V kontextu celého Španělska však 1. říjen 2017 sehrál mnohem důležitější roli. Brutální a zcela zbytečný policejní zásah totiž celému světu ukázal, jakou mají španělské (nejen) politické elity představu o řešení problémů, a to i za cenu mezinárodní ostudy (však co, dva tři dny ve stoce světového tisku a za rok už se o ničem ani nemukne). Posledních 365 dní nám totiž ukázalo, že španělská reakce na katalánský problém je ve své podstatě systémovým řešením. I když necháme stranou absurdní vazbu a obvinění katalánských politických lídrů ze vzpoury, kterému se jinde v Evropě vysmáli, nebo takřka obligátní korupční kauzy, v posledních měsících se čím dál tím víc začíná upozorňovat na některé zcela absurdní soudní případy. A nejde ani tak o to, že nedostatek svobody ve Španělsku v uplynulém období kritizují The New York Times nebo Amnesty International, úplně stačí si podobnou situaci představit z pozice toho, že by k ní došlo v České republice. ČR sice netrpí traumatem v podobě teroristické organizace ETA ani nikterak silně neprožívá katolickou víru, ale jak ČR tak Španělsko jsou koneckonců součástí prostoru EU, kde by v ohledech svobody projevu apod. měly platit určité standardy.


Podrobný výpis španělských justičních absurdit z posledních měsíců naleznete kupříkladu zde. Jsou tu ty vážnější případy jako rapeři Valtònyc či Pablo Hasél (3,5 a 2 roky odnětí svobody za texty urážející královskou rodinu a oslavování terorismu) nebo o smrti frankistického politika Carrera Blanca tweetující Cassandra Vera (1 rok odnětí svobody, později anulováno Nejvyšším soudem), až k případům, které jsou už zcela úsměvné (avšak o to smutnější, že se vůbec dostanou tak daleko) - například Daniel Serrano, jenž na Instagram nahrál koláž sebe ve stylizaci Krista s trnovou korunou (pokuta 480 €), nebo nově případ herce Willyho Toleda, stíhaného taktéž za urážku náboženského cítění, neboť v příspěvku na Facebooku urazil Boha a Pannu Marii (čeká na soud). Pak jsou tu ale i mnohem vážnější zločiny, u nichž má veřejnost celkem právem pochybnosti o tom, že všem je měřeno stejným metrem. Mediálně známým se stal případ La Manada, kdy pětice mužů v Pamploně v létě 2016 znásilnila mladou dívku. Veřejnost pobouřil zejména fakt, že čin byl kvalifikován jen jako sexuální zneužití a ne znásilnění, a že v rámci odvolání k vyšší instanci byli viníci propuštěni na kauci 6 000 €. Jedním z útočníků je příslušník Guardia Civil a dalším španělský voják - možná i to je relevantní informace... Mimochodem, k činu došlo v regionu Navarra, kde nalezneme i zcela opačný, i když mimo Španělsko nepříliš známý případ: Altsasu. Ten je pojmenován podle vesnice, kde v říjnu 2016 došlo k hospodské rvačce mezi dvěma příslušníky Guardia Civil a několika místními mládežníky. Policisté i s partnerkami dostali řádně naloženo, i když jejich zranění byla spíše lehčího charakteru. Takže napadení, útok na veřejného činitele apod...? Španělská prokuratura však osm zadržených obvinila rovnou z terorismu. Za hospodskou rvačku tedy některým z obviněných rázem hrozilo 50-62 let odnětí svobody. K tomu připočtěme spoustu dalších nesrovnalostí ve vyšetřování a fakt, že obviněné soudila soudkyně, jejímž manželem je vysoce postavený důstojník Guardia Civil... Zkrátka pýcha justice. Obvinění z terorismu se sice neprokázalo (jak jinak), ale i tak všichni dostali relativně vysoké tresty (od 2 do 13 let) a celá věc projde ještě alespoň jedním odvolacím řízením, neboť prokuratura trvá na obvinění z terorismu.

A tak bychom mohli pokračovat. V zemi, kde žije více než 46 milionů obyvatel, jde samozřejmě o spíše výjimečné případy, ale i tak je jejichž množství v posledních letech na pováženou. Trochu bližší pohled do podobných soudních kauz nám navíc napoví, že často jde o práci úzkého okruhu soudců. Stačí jen zmínit, že v případu Altsasu působila nejprve soudkyně Carmen Lamela, která do vazby poslala mimo jiné katalánské politické lídry, později pak zmiňovaná manželka důstojníka Guardia Civil, Concepción Espejel, která mimo jiné soudila rapera Valtònyca. Čím dál tím víc je tedy jasné, že španělská justice má vážný problém nejen s nezávislostí (většina soudců silně příchylná k politické pravici) ale v důsledku toho i s příliš konzervativním a restriktivním výkladem práva. To ostatně nechme na posouzení právníkům. Nezvratným faktem ale je, že k podobným případům dochází ve Španělsku od počátku platnosti (2015) tzv. roubíkového zákona z dílny Lidové strany (PP) čím dál tím častěji. Obvinit někoho například z terorismu dnes ve Španělsku není nikterak složité a v podobných případech toho španělská policie a prokuratura nepochybně zneužívají. Tak obvykle reaguje stát, který cítí, že jeho suverenita je ohrožena zevnitř. Dřív tím ohrožením byla ETA, dnes je to Katalánsko. Kdo to bude zítra?

Urna Made in China, symbol katalánského referenda z 1. října 2017 (Foto: ARA)

29. 9. 2018

Historie znaku FC Barcelona

Jedním z nejcharakterističtějších znaků klubu FC Barcelona je bezpochyby jeho znak. I když se během historie jeho design trochu měnil, původní idea zůstala vždy zachována. Dnešní znak můžeme rozdělit na dvě poloviny. V té spodní je vyobrazen míč na modročerveném (blaugrana) poli - tato část představuje symboliku klubu samotného. Horní část znaku pak prozrazuje místo, které klub reprezentuje, tedy Barcelonu. Vlevo nahoře Kříž sv. Jiří, patrona Katalánska, vpravo nahoře zase tradiční katalánská vlajka se čtyřmi rudými a pěti žlutými pruhy. Kombinace těchto dvou vlajek je vlastní i oficiálnímu znaku katalánské metropole.

Historický vývoj znaku FC Barcelona (Foto: ARA)
Jak je patrné z obrázku zachycujícího vývoj loga, ve svých začátcích klub FC Barcelona používal znak města Barcelony, aby tak lépe dal najevo svoji spřízněnost s katalánskou metropolí. Od roku 1910 však po strukturální změně v klubu bylo rozhodnuto, že by organizace měla mít i svůj vlastní originální znak. Barça tak mezi svými členy vyhlásila konkurz na grafickou podobu nového loga. Autorem vítězného návrhu byl podle posledních výzkumů jeden z tehdejších hráčů, Santiago Femenia, ačkoliv po dlouhá desetiletí byl za tvůrce loga považován jeho spoluhráč Carles Comamala. Od té doby se znak měnil několikrát, šlo ale jen o drobné estetické zásahy týkající se hlavně tvaru znaku a písmen uprostřed, původní barevné rozvržení zůstalo takřka neměnné. Tedy až na malé výjimky...

Nejvážnější zásah utrpěl znak po nástupu období frankismu, jež bylo charakterizováno potlačováním veškerých projevů či symbolů katalánské kultury. Jak je patrno na podobě znaku z roku 1941, došlo k přeskupení písmen FCB na CFB v souladu s pošpanělštěním názvu (Club de Fútbol Barcelona), což trvalo až do roku 1974, ale zejména ze znaku na pár let musela zmizet katalánská vlajka - došlo k redukci počtu červených a žlutých pruhů vpravo nahoře. Pro 21. století a tedy období asi největší slávy týmu v čelem s hvězdami jako Messi, Xavi či Iniesta byl od roku 2002 používán zjednodušený znak, o nějž se postaral designér Claret Serrahima. 

Ke změně loga u barcelonského klubu dochází průměrně jednou za 15 let, proto nakonec není až takovým překvapením, že na podzim roku 2018 se Barça rozhodla k další kosmetické úpravě. Znak, který musí být ještě do konce října 2018 schválen na členské schůzi, se po vzoru některých dalších evropských velkoklubů uchyluje k drobnému zjednodušení a čím dál silnější digitalizaci. Mizí z něj některé černé dělící linky a větší prostor má fotbalový míč ve spodní části znaku. Především ale ze znaku mizí písmena FCB, což je vzhledem ke všem předchozím verzím relativně podstatný zásah. Jak ostatně argumentují zástupci klubu, doba je dnes jiná - v časech poslední změny ještě neexistovaly sociální sítě apod., z marketingového pohledu je tak třeba cílit na unikátnost. A tu prezentuje ona zjednodušená verze znaku (navíc zkratku FCB používá i jiný evropský velkoklub, Bayern Mnichov), ačkoliv i tady bychom našli drobný protiargument: slavný ekvádorský Barcelona Sporting Club z Guayaquilu se totiž ve svých začátcích natolik inspiroval právě v Barceloně, že kromě názvu od Katalánců okopíroval i znak. Pokud bude současný návrh schválen, na dresech by se měl objevit od příští sezony (2019/2020).


(Článek na blogu původně publikován v březnu 2013 - v souvislosti s prezentací nové verze znaku ho aktualizujeme).

25. 9. 2018

Manuel Valls

Před rokem mohl být prvním francouzským prezidentem katalánského původu, za rok naopak může být prvním francouzským starostou Barcelony. Tak by se ve stručnosti daly shrnout poslední roky bývalého francouzského premiéra Manuela Vallse. Ten dnes večer oficiálně oznámil kandidaturu na starostu katalánské metropole v komunálních volbách, které by se ve Španělsku měly konat v květnu příštího roku.

Manuel Valls (Foto: Sociedad Civil Navarra)

Manuel Valls (*1962) je ve vztahu ke Katalánsku vskutku zajímavou postavou. Narodil se totiž v Barceloně, odkud pocházel jeho otec, katalánský malíř Xavier Valls (1923-2006). Ten emigroval na konci 40. let 20. stol. do Francie, kde se oženil s italofonní Švýcarkou Luisangelou Galfettiovou. Díky tomuto rodinnému zázemí dnes Manuel Valls hovoří plynně katalánsky, španělsky, italsky a samozřejmě francouzsky. Rodina obvykle trávila léto v Katalánsku, což vysvětluje fakt, že Manuel se narodil právě v Barceloně (13. srpna, ve čtvrti Horta). Kromě času prázdnin ale Valls prožil celý svůj život ve Francii, i když kvůli místu narození se francouzským občanem stal až ve svých 20 letech. V roce 1986 úspěšně vystudoval historii na pařížské Université Panthéon-Sorbonne.

Valls je však především rozeným politikem. Již v 17 letech se stal členem mladých socialistů a postupně zastával nejrůznější regionální posty, přičemž neustále stoupal v partajním žebříčku. Do skutečně vrcholné politiky nakoukl na konci 90. let v roli šéfa tiskového oddělení kabinetu tehdejšího socialistického premiéra Lionela Jospina. Roku 2001 byl zvolen starostou města Évry, ležícího asi 30 km jižně od Paříže. V čele více než padesátitisícového města se mu dařilo, neboť zde starostoval dlouhých 11 let. Souběžně s tím byl v letech 2002-2012 poslancem dolní komory francouzského parlamentu. Ačkoliv byl po celou svou politickou kariéru členem socialistické strany, vždy patřil k jejímu pravému křídlu a mnozí dodnes zpochybňují jeho levicovou orientaci. Na svůj dosavadní politický vrchol se dostal teprve nedávno. Od května 2012 do března 2014 byl francouzským ministrem vnitra, od dubna 2014 do prosince 2016 pak dokonce zastával post předsedy francouzské vlády. Zatímco v roli ministra vnitra si získal sympatie veřejnosti mnohdy i kontroverzními postoji, např. při podpoře vyhošťování Romů, premiérská funkce mu záhy zhořkla, neboť právě za jeho vlády Francie prožila nejhorší teroristické útoky posledních let (Nice, Charlie Hebdo, Bataclan).


Už jako malý chlapec však ambiciózní a pořádkumilovný Valls snil o naprostém politickém vrcholu - stát se francouzským prezidentem. Tato příležitost se mu naskytla vloni. Vzhledem k tragickému úpadku popularity bylo jasné, že François Hollande o znovuzvolení usilovat nebude, socialisté proto do boje o prezidentské křeslo museli nasadit někoho jiného. Valls proto v prosinci 2016 rezignoval na funkci premiéra, aby se mohl plně soustředit na počínající kampaň. Ta pro něj však trochu nečekaně skončila již v lednu 2017, kdy ve stranických primárkách překvapivě prohrál s Benoitem Hamonem. Valls prohru neunesl, po takřka čtyřiceti letech působení vystoupil ze socialistické strany a v prezidentských volbách podpořil socialistům natruc Emmanuela Macrona, bývalého ministra hospodářství ze své vlastní vlády. Nutno dodat, že na oplátku od Macrona nejspíš čekal nějaký ministerský post, avšak jen tak tak se vůbec dostal do parlamentu (o 138 hlasů). Od ledna 2017 je tak z bývalého premiéra jen řadový poslanec. Vallsův tvrdý pád na politické dno v tomto ohledu jen podtrhují pravidelné průzkumy oblíbenosti francouzských politiků, v nichž se tento rodilý Katalánec umisťuje mezi nejhůře hodnocenými zákonodárci.


Není se čemu divit. Valls i na francouzské poměry působí hodně povýšeně až arogantně. Pochybnosti o jeho levicové orientaci jasně dokládá jeho ryze pravicový přístup například k otázkám bezpečnosti (i když svůj díl viny na tom jistě nese již zmiňovaná série atentátů) nebo soukromý rodinný výlet vládním tryskáčem na finále fotbalové Ligy mistrů (budiž mu polehčující okolností, že tehdy hrál jeho oblíbený tým FC Barcelona, k jehož hymně složil hudbu Vallsův příbuzný). Zkrátka a jednoduše, Vallsova budoucnost ve francouzské politice vypadá minimálně po několik nadcházejících let velmi černě. Rozhodnutí obrátit svůj zrak k rodnému městu tak působí logicky.


Manuel Valls v barvách Ciutadans... (Foto: www.elcritic.cat)

O kandidatuře Manuela Vallse na post barcelonského starosty se silně spekulovalo již v dubnu, avšak definitivního ohlášení kandidatury jsme se dočkali až dnes večer. Jeho cílem bude kandidátka napříč politickým spektrem (samozřejmě jen z těch stran, jež jsou proti nezávislosti Katalánska), avšak prozatím může počítat jen s podporou strany Ciutadans a několika nezávislých osobností. Nutno dodat, že pro Vallse i Ciutadans jde o dobrý vzájemný obchod - strana neměla pro nadcházející volby žádného charismatického lídra, Valls zase ví, že se může spoléhat na relativně širokou voličskou základnu. Před nadcházející volební kampaní si Valls v Barceloně připravuje půdu pod nohama. Proto se od podzimu ujal role hostujícího profesora na prestižní manažerské škole ESADE, kde má vyučovat předmět o migračních procesech. Cynicky můžeme dodat, že ve městě si už našel i novou lásku v podobě katalánské miliardářky Susany Gallardo, dědičky farmaceutického koncernu Almirall. Inu, nový začátek se vším všudy. I když má Valls v současnosti francouzské občanství, občané EU mají v komunálních volbách v případě splnění několika základních podmínek aktivní i pasivní volební právo v kterémkoliv členském státě. Valls tak v rámci své kandidatury bude muset své trvalé bydliště přesunout do katalánské metropole a zároveň se bude muset vzdát mandátu poslance ve francouzském Národním shromáždění.

A jaké má vlastně tento rodilý Katalánec šance? Pravdou je, že pro zastánce jednotného Španělska je Manuel Valls určitou modlou a mohl by do unionistického tábora přinést mnoho hlasů. Ačkoliv Valls pochází z tradičně silně prokatalánsky orientované rodiny, on sám se k otázce katalánské nezávislosti staví velmi negativně. Jeho kandidatura tak z otázky nezávislosti učiní v komunálních volbách důležité téma. Nervozita na straně zastánců nezávislosti je patrná - svědčí o tom i nedávná rošáda u ERC a sázka na protřelého veterána Ernesta Maragalla, jehož bratr Pasqual byl sám dlouhá léta (1982-1997) barcelonským starostou a dodnes je považován za jednoho z nejlepších starostů, kteří kdy městu vládli. Ale zpět k Vallsovi. Ten bude mít oproti ostatním kandidátům nespornou výhodu obrovské a prokazatelné zkušenosti, a to nejen z titulu francouzského expremiéra a exministra, ale nepochybně i v rámci komunální politiky. Jeho jedenáctileté působení na radnici v Évry je totiž důležitější, než se na první pohled může zdát. I jeho političtí oponenti do jednoho uznávají, že byl vynikajícím starostou. Paradoxem je i to, že Valls byl tehdy v roce 2001 v podobné situaci jako nyní. Na radnici v Évry totiž kandidoval z rozhodnutí strany, nikdy předtím ve městě nebyl, a tak se v něm usadil a začal ho důkladně poznávat až během předvolební kampaně. Jak vidno z pozdějších výsledků, Valls se dokáže připravit na jedničku a i zdánlivě cizí teritorium zná záhy jako vlastní boty.


Právě "neznalost" města bude nepochybně Vallsovou největší slabinou. Dosti výmluvnou je v tomto ohledu parodická scénka z katalánského satirického pořadu Polònia. Valls se sice v Barceloně narodil, ale celý život ho zajímala jen francouzská politika. O Barcelonu projevil zájem až nyní, jak se říká, z nouze. O městě tak skutečně zatím skoro nic neví, což ale neznamená, že se tohoto handicapu nedokáže v následujících měsících zcela zbavit. Řídit padesátitisícové předměstí se sice s řízením 1,5 milionové metropole příliš srovnávat nedá, ale vzhledem k protikandidátům zrovna toto žádný problém nebude. A jak už prokázal v Évry, učí se velmi rychle. Otázkou zůstává, jestli se Vallsovi podaří stát se kandidátem stmelujícím tábor unionistů, nebo jestli ho rozdrobí. Tak či onak budou komunální volby 2019 v Barceloně hodně zajímavou záležitostí.


21. 9. 2018

Sedm barcelonských pahorků

Když je řeč o "městě sedmi pahorků", nejspíš každý si pod tímto pojmem okamžitě představí Řím. Avšak stačí jen trochu zapátrat po síti a najednou tu máme desítky světových metropolí, které se chlubí tím, že spočívají na sedmi pahorcích. Athény, Ammán, Brusel, Edinburgh, Istanbul, Jeruzalém, Kampala, Kišiněv, Lisabon, Moskva či Vilnius - seznam sedmipahorkových měst je obsáhlý. Tak trochu nenápadně je však mezi nimi skrytá i katalánská metropole. Na první pohled to totiž není úplně patrné, ale Barcelona se dnes opravdu rozkládá na sedmi pahorcích. A vězte, že ani Montjuïc ani Tibidabo mezi ně nepatří!

Jak je tomu ale i u mnoha výše zmíněných měst, ono těch pahorků většinou stejně není jen sedm. Ale nepředbíhejme. Katalánská metropole leží na tzv. Barcelonské planině (Pla de Barcelona). Ta je ze severu ohraničena řekou Besòs, na jihu řekou Llobregat, na východě Středozemním mořem a na západě pohořím Collserola s nejvyšším vrcholem Tibidabo. Vše mezi tím je tedy planina, z níž výrazně vystupuje jen několik kopečků. Těch nad 100 metrů je pak skutečně sedm, i když dva z nich dnes již zcela podlehly urbanizaci. A pak tu máme ještě jeden (koneckonců i onen slavný Řím má svůj zvláštní "osmý pahorek"), jenž svou minimální výšku kompenzuje maximálním historickým významem.

Nejviditelnější z barcelonských pahorků (Foto: Betevé)

1. TURÓ DEL CARMEL (266 m)
Jak už bylo řečeno, vrcholy Montjuïc (173 m) i Tibidabo (512 m) mají v rámci Barcelony poněkud specifické a značně hraniční postavení. Všech sedm pahorků tak musíme hledat opravdu jen v rámci Barcelonské planiny jako takové. Tři nejvyšší z nich (Turó del Carmel, Turó de la Rovira a Turó de la Creueta del Coll) jsou geologicky vzato předsunutou součástí pohoří Collserola a všechny nabízí fantastické 360° rozhledy na Barcelonu. Nejvyšší z nich, Turó del Carmel (266 m), je znám kvůli svému holému vrcholku také jako Muntanya Pelada (Lysá hora). Podobně ještě před více než 100 lety vypadal i slavný Park Güell, jenž se rozkládá na jednom z jeho úbočí a který je dnes tak krásně porostlý vegetaci jen díky ambicióznímu plánu Antoniho Gaudího. Své oficiální jméno získal kvůli svatyni Mare de Déu del Mont Carmel, která vznikla na jednom z jeho úbočí roku 1864. Kopec se stal též důležitou součástí místní literatury. Své romány do tohoto prostředí situují kupříkladu spisovatelé Juan Marsé a David Castillo.

Turó del Carmel nabízí v současnosti jedny z nejlepších výhledů na skutečně celou Barcelonu, jeho vrchol však není tak snadno dostupný jako sousední Turó de la Rovira, což v praxi znamená, že tu narazíte jen na minimum turistů. Asi nejrychleji se na vrchol dostanete z carrer Santuari mezi popisnými čísly 81 a 85 - na jedné straně je tu velká proluka s výtahem vedoucím dolů do ulice carrer Murtra, na druhé straně trochu tajemně vypadající, polorozpadlé schody, které zdánlivě nevedou nikam. Po těch se vydáte a pak už míříte jen a jen vzhůru odměnou vám bude jeden z nejexkluzivnějších pohledů na město. Další možností je pozvolnější stoupání od baru Delicias na carretera del Carmel, kam se snadno dopravíte autobusy 24, 92 a V17.

2. TURÓ DE LA ROVIRA (262 m)
Jen o pouhé čtyři metry nižší Turó de la Rovira se v posledních letech stal jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů katalánské metropole. Všichni teď znají "bunkry", odkud jsou úchvatné výhledy na Barcelonu a kde se každý večer poctivě chlastá. O tom všem už jsme ostatně psali ve zvláštním článku. Kopec s dlouhou historií na svém vrcholku často vítal nově příchozí. Svého času se tu usídlil jeden iberský kmen, v časech občanské války tu byla umístěna protiletadlová baterie, zatímco po válce se tu začali masivně usazovat přistěhovalci z jiných částí Španělska, takže Turó de la Rovira se proměnil v jakousi slumovou čtvrť bez pořádné kanalizace, zato s velkolepým výhledem. Před několika lety tu barcelonská radnice zřídila muzejní prostor pod širým nebem, čímž vrcholek učinila mnohem přístupnějším. Výsledkem je nová barcelonská turistická atrakce, která značně kontrastuje se situací, kdy ještě před pár lety byly tyto vrcholky považovány za "pozapomenuté". I sem se snadno dostanete autobusy 24, 92 či V17 a následně od baru Delicias po ulici carrer Mühlberg pořád nahoru.

3. TURÓ DE LA CREUETA DEL COLL (245 m)
V závětří za oběma předchozími se krčí třetí nejvyšší vrchol kopcovité zóny známé pod souhrnným názvem Els Tres Turons, Creueta del Coll (245 m). Respektive jeho polovina. Značná část kopce totiž už neexistuje, protože místo sloužilo dlouhá léta jako lom. Vytěžená žula posloužila k výstavbě řady okolních čtvrtí. Kámen se tu dobýval až do druhé poloviny 20. století, roku 1987 se z bývalého kamenolomu stal veřejný park, jemuž vévodí velká vodní plocha spolu se zavěšeným 54tunovým betonovým blokem s názvem Elogio del agua od baskického sochaře Eduarda Chillidy. Z leteckého pohledu může park trochu připomínat centrální náměstí v Parku Güell, což je možná důvodem, proč i sem občas zabloudí nějaký ten ztracený turista. Samotný vrcholek bývalého kamenolomu je nejlépe dosažitelný z metra El Coll/La Teixonera (L5) a pak ulicemi carrer Lorda a carrer Morató a následně ještě pár desítek metrů prašnou "horskou" cestičkou. Výborně je celý hřeben přístupný i z Passatge de Manlleu. Na vrcholku Creueta del Coll se nachází železný kříž a výhled, jenž zachycujeme na následujícím obrázku.

Pohled z vrcholku Turó de la Creueta del Coll, vrcholek nalevo je Turó del Carmel (2014)

4. TURÓ DEL PUTGET (183 m)
Výše zmíněnou trojici odděluje od vrcholku Putget (někdy též psáno Putxet) údolí tvořené ulicemi Avinguda de Vallcarca a Avinguda de la República Argentina. Při pohledu směrem k moři máme po levé straně cestu ke komplexu Tres Turons a Parku Güell, zatímco napravo, kam žádný z turistů ze stanice metra Vallcarca (L3) nikdy nemíří, se tyčí Turó del Putget. Je přístupný relativně snadno - z metra Vallcarca stačí popojít až k mostu Viaducte de Vallcarca, odkud vede nenápadná ulička carrer de Claudi Sabadell. Tudy vás už jezdící schody dopraví takřka až před jeden z vchodů do parku (Jardins del Turó del Putxet). Část kopce je již kompletně urbanizována, jen vrchol má v současnosti tuto podobu zelené zóny, která od rokU 1970 slouží jako veřejný park. Hlavně v parných létech je toto místo zárukou příjemného stínu, nicméně velká koncentrace stromů je zároveň důvodem slabších výhledů na město. Existuje tu sice pár vyhlídkových ploch, ale velkou část zorného pole vám bude zakrývat místní vegetace.

5. TURÓ DE LA PEIRA (138 m)

Trochu stranou všeho dění, v obvodu Nou Barris se nachází v pořadí pátý barcelonský pahorek. 138 metrů vysoký Turó de la Peira je dnes též z větší části zastavěný, i když jeho vrcholek obklopuje už od roku 1936 takřka osmihektarový veřejný park (Parc del Turó de la Peira). Pozemky dříve patřily markýze z Castellbell, přičemž část z nich sloužila jako kamenolom, což je dodnes nejvíc patrné kupříkladu při pohledu z místního fotbalového hřiště. Nahoru se nejsnáze dostanete ze stanice metra Vilapicina (L5)a pak po carrer Canfranc. Vrcholek korunuje železný kříž, odkud se můžete rozhlédnout po části Barcelony, ale podobně jako v případě Turó del Putget budou část výhledu clonit stromy. Když už zavítáte do těchto končin, nenechte si ujít ani vedlejší čtvrť Can Peguera, jejíž jednopatrové, malebné dělnické domečky tvoří zajímavý kontrast k okolním bytovým domům.

Pohled na Parc de Monterols z carrer de Copèrnic, vpravo vzadu Turó del Putget a Turó del Carmel
(Foto: Betevé)

6. TURÓ DE MONTEROLS (127 m)

Turó de Monterols patří k těm nejméně známým barcelonským pahorkům jednoduše proto, že letitá zástavba ho takřka celý ukryla pod železobetonový či asfaltový plášť. Jen vrcholek samotný zůstal ušetřen a od roku 1940 zde existuje relativně malý park (Parc de Monterols). Při pohledu z výšky je jasně patrné, jak je park, jenž sám o sobě nedosahuje ani rozlohy monumentální zóny Parku Güell, zcela obklopen vysokými bytovými domy ulic Muntaner, Copèrnic a Hercegovina. V praxi tedy výhledy na město nulové, výhodou je alespoň autenticita, neboť do tohoto parku opravdu nikdo kromě místních nechodí. Přístupné vlakem FGC, stanice Pàdua.

7. TURÓ DE MODOLELL (108 m)

Jen pár desítek metrů jižně se nachází poslední z mýtických sedmi pahorků. Více než stometrový Turó de Modolell se však již dávno ztratil pod divokou zástavbou, takže kopec jako takový je dnes jen stěží postřehnutelný. Jeho vrcholek se nachází přibližně na křižovatce ulic Copèrnic a Vallmajor, na místě kláštera Santa Maria Magdalena, nicméně okolní zástavba působí tak kompaktně, že si zkrátka přítomnost na jednom z barcelonských pahorků neuvědomíte ani přímo na místě. Když už tu ale budete, můžete se alespoň pokochat neogotickým kostelem, jenž je nejviditelnější součástí zmiňovaného kláštera. Zde zároveň končí i možná procházka po všech sedmi vrcholcích. Jak vidno z níže umístěné mapky, není problém naplánovat si uprostřed betonové džungle malou terénní výpravu, která by zahrnovala všech sedm pahorků. Při začátku na Turó de la Peira a následné cestě přes všechny vrcholky až k Turó de Modolell jde o výšlap na přibližně 14 kilometrů s kumulovaným převýšením asi 660 metrů. Alternativní a proaktivní způsob, jak za jediné odpoledne poznat velký kus Barcelony!

Přibližné umístěné sedmi barcelonských pahorků v rámci města (Foto: Google Maps)

(8. MONT TÀBER)
Nutno dodat, že žádný z oněch sedmi pahorků si nemůže ani v nejmenším zadat se symbolickým a historickým významem svých římských příbuzných. S nimi je v tomto ohledu srovnatelný snad jen ten osmý barcelonský - necelých 17 metrů vysoký Mont Tàber. V dnešní zástavbě jde samozřejmě o zcela zanedbatelnou kótu, nicméně právě zde se začala psát skutečná historie katalánské metropole. A paradoxně toho má mnoho společného právě se svým italským protějškem. Když totiž Barcelonskou planinu před více než 2 000 lety poprvé objevili Římané, musel se jim naskytnout dnes zcela nepředstavitelný pohled na všechny výše zmíněné pahorky, jak se v dáli tyčí nad takřka nezvlněnou rovinou. Ta byla v blízkosti moře narušena jen na jediném místě. 16,9 metrů vysoký kopeček Mont Tàber se proto okamžitě stal strategickou volbou číslo jedna na rozbití tábora. Tak vznikla pár let před začátkem našeho letopočtu římská kolonie Barcino s hlavním chrámem přímo na vrcholku kopce. Nejvyšší bod kopce dnes připomíná pamětní deska na průčelí domu s č. p. 10 na ulici carrer del Paradís, tedy přesně tam, kde se dnes nacházejí zbytky Augustova chrámu...

Pamětní deska na místě vrcholu Mont Tàber, carrer del Paradís, 10 (2014)

9. 9. 2018

Katalánsko: Horký podzim 2018?

Podle tvrzení mnohých katalánských politiků a novinářů nás čeká "horký podzim". Země si připomene první výročí loňského referenda a následného symbolického vyhlášení nezávislosti. Zároveň se každým dnem blíží soud s některými z lídrů loňského boje za nezávislost. Katalánsko se z výsledků loňských událostí (aplikace článku 155 španělské ústavy a předčasné regionální volby) vzpamatovává jen pozvolna, proto se podle odborníků v nejbližších měsících nějaké další významné vyhrocení vztahů Španělsko - Katalánsko očekávat nedá. Obě strany prozatím zůstanou na svých pozicích a budou po sobě vrhat nevraživé pohledy. Tak či onak je tu několik dat, během nichž by Katalánsko mohlo prožít opravdu horký podzim.


11. ZÁŘÍ
Od roku 2012 již tradiční datum obrovských manifestací v centru Barcelony. Každé předchozí 11. září zaplnily ulice katalánské metropole stovky tisíc demonstrantů za nezávislost Katalánska, ačkoliv jejich počet během let trochu klesal (až 1 800 000 v roce 2014, okolo 1 000 000 v roce 2017). I letos se počítá minimálně s milionem demonstrantů, kteří by měli zcela zaplnit známou ulici Avinguda Diagonal v úseku od Palau Reial až ke Glòries (celkem 6 km). Podle některých zákulisních informací existují i vysoce optimistické odhady, že letošní manifestace se zařadí k těm větším a shromáždí až 1 500 000 lidí. Akci i letos pořádá Assemblea Nacional Catalana a veškeré podrobnosti k manifestaci naleznete na speciálně zřízené webové stránce.

1. ŘÍJEN
Klíčovým datem letošního podzimu bude samozřejmě první výročí loňského referenda za nezávislost, jehož se i přes brutální zásah španělských policejních složek zúčastnily více než dva miliony obyvatel Katalánska. V tuto chvíli není jasné, jakým způsobem si Katalánci událost připomenou, ale jednou ze zmiňovaných možností je i něco na způsob hodinové generální stávky.  Významným dnem bude i 3. říjen, kdy svým televizním vystoupením mnohé smířlivější Katalánce definitivně zklamal španělský král Felipe VI.

16. ŘÍJEN
Bude to již celý rok, co byli vzati do vazby Jordi Sànchez a Jordi Cuixart. I oni jsou obviněni ze vzpoury, avšak zejména v souvislosti s improvizovanou demonstrací před budovou katalánského ministerstva financí ze 20. září 2017. "Los Jordis" představují obzvlášť nechutný příklad "nestrannosti" španělské justice, neboť na rozdíl od politických lídrů neměli žádnou faktickou odpovědnost za loňské dění v Katalánsku. Ale v zemi, kde vás odsoudí na 3 roky nepodmíněně, když prohlásíte, že král je zloděj, nebo vám hrozí dva a půl za to, že se řetězem připoutáte k plotu soudní budovy, vlastně pak něco takového nepřekvapí. Pro zastánce nezávislosti půjde jistě o příležitost uspořádat významnou demonstraci s co nejširším mezinárodním ohlasem.

27. ŘÍJEN
Vzhledem k následným událostem bylo vyhlášení Katalánské republiky 27. října 2017 skutkem spíše symbolickým a vzhledem k dosavadní nemožnosti proměnit ho v realitu nejspíš nepůjde o datum žádající si nějakou další významnou manifestaci. I přesto však půjde o datum důležité, neboť pro celou řadu obyvatel Katalánska představuje 27. říjen den definitivního myšlenkového odtržení od španělského státu.

PŘELOM 2018/2019
Schopnost katalánské mobilizace v ulicích v průběhu podzimu 2018 je doposud určitou neznámou. Všeobecně se prozatím očekává vlažnější přístup k situaci, avšak ve střednědobém výhledu se klíčovou událostí, která by byla schopná pohnout masami, jeví soudní proces s některými členy katalánské vlády a parlamentu, podílejících se na organizaci loňského referenda. Dříve se spekulovalo, že proces začne právě někdy na podzim 2018, v poslední době se však zdá, že klíčová fáze procesu proběhne až na počátku roku 2019. Při současném tempu "vyšetřování" a dalších administrativních úkolů se však opravdu nejeví moc pravděpodobné, že by rozsudek mohl být vynesen ještě před koncem letošního roku. Pro obviněné politiky to znamená neustále se prodlužující pobyt ve vazbě. Prozatím se každopádně zdá, že proces v nějaké formě proběhne a nedá se čekat, že bude spravedlivý a nestranný. Konečný rozsudek a následná reakce zastánců nezávislosti pak bude klíčovým momentem pro další vývoj španělsko-katalánského konfliktu.

29. 8. 2018

Marcel·lià Coquillat i Llofriu

Marcel·lià Coquillat i Llofriu (1865-1924) patří mezi generace modernistických architektů, kteří se na přelomu 19. a 20. století zasloužili o velmi specifický vzhled katalánské metropole. Coquillat se narodil ve městě Elx, ale architekturu vystudoval v Barceloně. Diplom získal roku 1892. Jeho architektonická díla dnes můžeme najít zejména v katalánské metropoli i v nedalekém městě Sant Just Desvern.

V Barceloně snad každý alespoň koutkem oka zahlédl jeho Casa Josefina Bonet (1901) - jde o dům, jenž je součástí slavného bloku Mansana de la Discòrdia v Eixamplu, ačkoliv sám o sobě nemá s modernismem mnoho společného. Naopak v jasně modernistickém duchu se nesou Mercat de Sarrià (1911), na němž Coquillat spolupracoval s dalším modernistickým architektem Arnauem Calvetem (1874-1956), a průčelí domu Villa Conchita (1912). V Sant Just Desvern je autorem projektů Can Ginestar (1905), Torre Pons (1910) či Can Pruna (1911). Pro zajímavost dodejme, že Coquillat je jedním z mála modernistických architektů, kteří se mohou pochlubit i mimokatalánskými projekty, v jeho případě jde o nádherný dům Casa Maestre (1906), jenž se nachází v Cartageně na jihu Španělska.

Vstupní portál domu Villa Conchita na Passeig de la Mare de Déu del Coll, 81 v Barceloně 
(Nákres: Josep Callejón)

28. 8. 2018

Juli Marial i Tey

Juli Marial i Tey (1854-1929) patřil mezi zásadní osobnosti katalánského stavitelství přelomu 19. a 20. století. Historie ho zná především jako politika - působil hned v několika republikánských a prokatalánsky orientovaných stranách a hnutích; na počátku 20. století byl po dvě volební období barcelonským radním, v letech 1907-1910 byl dokonce poslancem španělského parlamentu. Narodil se v Barceloně, část života prožil ve městě Sant Vicenç de Montalt. Jako architekt byl autorem jen několika málo staveb. Mezi ty nejznámější patří Casa Marsans (1906) a Casa Heribert Salas (1923) v Barceloně a Torre de Sant Miquel (1886) v městečku La Garriga. U mnoha známých barcelonských staveb ale působil jako stavbyvedoucí (např. Arc de Triomf, Les Arenes, Palau de les Heures), což z něj ve světě soudobé katalánské architektury a stavitelství dělalo poměrně zámožného a důležitého muže. Dohlížel taktéž na stavbu řady továren v katalánském vnitrozemí. Architektův syn Juli Marial i Mundet (1884-1963) patřil mezi významné katalánské sportovní činovníky. V letech 1903-1908 nastupoval jako brankář a posléze i jako záložník v barvách FC Barcelona, v letech 1906-1908 byl v klubu prezidentem. Chvíli působil též jako předseda Katalánské fotbalové federace a pravidelně se účastnil i místních automobilových závodů.

Vstupní brána do areálu Casa Marsans připomínající hrad (2017)

CASA MARSANS
Ale zpátky k jeho otci. Dodnes nejznámější stavbou architekta Mariala je nepochybně utajený klenot barcelonské čtvrti Vallcarca, známý jako Casa Marsans. Dům byl postaven v letech 1906-1907 pro paní Josepu Marsans, členku jedné z nejbohatších a nejvlivnějších barcelonských rodin. Její rodiče založili významnou banku, ona sama se pak stala majitelkou vůbec první moderní cestovní kanceláře na Pyrenejském poloostrově. 

První, co na stavbě zaujme, je vstupní brána do areálu této vily. Brána svou věží s cimbuřím nápadně připomíná středověkou tvrz, vila samotná je pak obklopená rozsáhlým zahradním parkem. Casa Marsans může při pohledu zvenčí působit na barcelonské poměry docela obyčejně, ale její největší poklad se skrývá uvnitř - nádherně zdobené patio v neoarabském stylu vám nepochybně připomene španělskou Alhambru, která prý paní Marsansovou uchvátila natolik,  že architekt měl o nutné dekoraci srdce domu jasno dávno předem. Vila byla s příchodem španělské občanské války zestátněna a přeměněna na nemocnici, po konci druhé světové války dům po dobu deseti let (1946-1956) sloužil 130 polským válečným sirotkům (část z nich se pak vrátila ke svým rodinám). Později se z domu pod vedením jeptišek stalo jakési sociální centrum pro místní sirotky. A teď to nejdůležitější - roku 1983 se z Casa Marsans stala studentskou ubytovnou (Alberg Mare de Déu de Montserrat), která však ve své podstatě dnes funguje jako relativně levný hostel nedaleko Parku Güell. Z toho důvodu je budova de facto veřejně přístupná, takže pokud chcete pouze očíhnout ono slavné orientální patio, není bezpodmínečně nutné se tu ubytovat. Pro všechny případy si ale zapamatujte adresu: Passeig de la Mare de Déu del Coll, 41-51. Přímo před budovou staví autobusy 92 a V17, stanice metra Vallcarca (L3) je odsud vzdálená asi 10 minut chůze.

Interiér Casa Marsans v neoarabském stylu (2017)

26. 8. 2018

Castell de Torre Baró (Barcelona)

Barcelonská čtvrť Torre Baró patří mezi ty vůbec nejzvláštnější v celé katalánské metropoli. Zdejší domy si totiž místní obyvatelé postavili vlastníma rukama v druhé polovině 20. stol. Nejedná se sice o typické slumy, jichž bylo v předolympijské Barceloně plno, ale pár razítek ze stavebního úřadu jim chybí docela určitě. A právě proto má chaotický shluk domečků své vlastní, nezaměnitelné kouzlo. Ale o tom až jindy. Dnes se zaměříme jen a pouze na stavbu, která tu byla už dávno předtím, a tak se z ní logicky stal symbol celé čtvrti. A vás odsud čeká nezapomenutelný výhled na celou barcelonskou planinu!

Takto budova vypadala ještě v polovině 80. let 20. stol. (Foto: L'Arxiu Històric de Roquetes-Nou Barris)

Nedokončený hrad známý jako Castell de Torre Baró je ikonickou stavbou barcelonského obvodu Nou Barris a je dobře viditelný z velké části města. Samotný název Torre Baró se však historicky pojí s dvěma docela jinými stavbami. První z nich, honosná hacienda s výraznou věží, patřící baronu z Pinós, se nacházela poblíž dnešní stanice příměstských vlaků se stejným názvem, avšak byla zničena během války o španělské dědictví v roce 1714. Roku 1797 si tehdejší baron postavil sídlo nové, prakticky na tom samém místě. Tato skutečná Torre Baró nakonec přežila až do roku 1967, kdy musela ustoupit rozšíření dálničního přivaděče.


Stavba na kopci, o které tu dnes mluvíme, pochází až z roku 1905. I přes svůj zdánlivě středověký vzhled jde tedy o budovu překvapivě "novou". Byla součástí urbanistického projektu zástavby tohoto vrcholku, nicméně kvůli finančním potížím investora a opravdu velice obtížnému terénu se nakonec podařilo vybudovat jen silnici (dnešní Carretera Alta de les Roquetes) a právě onen nedostavěný "hrad". Existuje celá řada romantických legend o původním účelu této stavby. Podle jedné z nich ji majitel okolních pozemků, Manuel de Sivatte, markýz z Vallbony, nechal postavit pro svého nemocného syna, aby se zde, daleko od znečištěného města, poněkud zotavil. Syn ale zemřel ještě před dokončením stavby, proto už pak markýz neměl sílu projekt dokončit. Ve skutečnosti byl však účel budovy připomínající středověkou tvrz mnohem prozaičtější - mělo jít o hotel s exkluzivním výhledem na katalánskou metropoli a přilehlé obce. Jak už bylo ale výše psáno, z ekonomických důvodů z projektu sešlo, a tak je Castell de Torre Baró dnes mnohem spíš než památkou na zesnulého člena rodiny připomínkou nenasytnosti realitních spekulantů.

V následujících letech stavba chátrala a sloužila občasným výletníkům jako turistický cíl. Na počátku španělské občanské války (1936-1939) hrad obsadili republikáni, aby zde zřídili jednu z městských protiletadlových baterií. Na konci války budova pro změnu posloužila vítězným vzbouřencům, kteří Castell de Torre Baró proměnili v provizorní vězení. Od roku 1942 byla stavba opět ponechána napospas zubu času a i když se tu občas scházeli odpůrci frankistického režimu nebo si tu dávali dostaveníčko zamilované páry z okolních čtvrtí, na pořádnou rekonstrukci musel hrad počkat až do roku 1989. V ten samý rok byla o 100 metrů dál vybudovaná zcela nová vyhlídková plošina, nicméně radnice prostor nedokázala nikterak využít, a tak se po pár letech opakovala stejná historie. Posprejované zdi se drolily a okolo se hromadil nepořádek, zkrátka zmar. Až relativně nedávno bylo rozhodnuto o využití místa k rozvoji turismu v této části Barcelony a z Torre Baró se tak měla definitivně stát rozhledna. Další kompletní rekonstrukce nakonec proběhla roku 2014 a od té doby bývalý hrad-hotel-zřícenina slouží všem výletníkům dychtivým po nových a nezvyklých pohledech na krásnou Barcelonu.

Stavba v aktuální podobě po rekonstrukci z roku 2014 (Foto: L'Arxiu Històric de Roquetes-Nou Barris)

Vyhlídka z věže je přístupná v rámci krátké komentované prohlídky zdarma, ale ideálním časem k návštěvě jsou pouze dopoledne, neboť přes týden tu mívají otevřeno jen od 10.00 do 13.00, v neděli o hodinu déle a jen v sobotu i v odpoledním čase (15.00-19.00). Nejjednodušší cesta až nahoru je autobusem číslo 82, který jede od stanice metra Virrei Amat (L5) a následně projíždí i kolem stanice Llucmajor (L4). Dobrodruzi mohou absolvovat výšlap od metra Roquetes (L3) a pak přes ulice carrer Pla de Fornells carrer de la Cantera až ke schodišti na křižovatce Baixada Pedregar a carrer Llobera. Případně si můžete projít křížem krážem celou čtvrť Roquetes a nakonec zkrátka zamířit vzhůru až do oblak.



22. 8. 2018

Castell de les Fonts (Terrassa)

Při cestě vlakem mezi katalánskými městy Rubí a Terrassa se nevyhnete stanici Les Fonts, náležící stejnojmennému administrativnímu celku rozdělenému mezi Terrassu a Sant Quirze del Vallès. Žije tu necelých 5 000 obyvatel a v podstatě jde o jednu z mnoha zoufale nudných rezidenčních čtvrtí, jichž po celém Katalánsku najdete spousty. I přesto je tu ale jeden důvod, proč zde z vlaku alespoň na chvíli vystoupit...

Vchod do postindustriálního paláce (2018)

Už při příjezdu do stanice si totiž nemůžete nevšimnout velké a na první pohled velice zvláštní stavby, která se tyčí na druhém břehu říčky dělící Les Fonts na dvě poloviny. Stavba, které místní neřeknou jinak než "castell", tedy zámek nebo hrad, totiž v okolní zástavbě působí opravdu nepatřičně. Ačkoliv je palác evidentně inspirován nejrůznější směsicí stylů, jeho původ se datuje do relativně nedávných 60. let minulého století. Tehdy totiž Jacint García Mas (*1929), místní obchodník s vínem, propadl kouzlu starožitností, s nimiž začal okamžitě obchodovat. Do jeho vlastnictví se dostávalo čím dál víc starých váz, obrazů či kusů nábytku, že už je zkrátka nebylo kde uskladnit. A tak se Jacint rozhodl postavit svým starožitnostem opravdu stylové skladiště.

Využil k tomu vlastní dvoupatrový dům na rohu ulic carrer Mossèn Parramoncarrer Mossèn Josep Pons, který začal postupně obstavovat kamennými kvádry a vším, co mu přišlo pod ruku. To vše bez plánů a s velmi vágní ideou vybudování jakési středověké tvrze. Postindustriální palác tedy začal růst úměrně k tomu, kolik starožitností García dokázal prodat. Samotnou stavbu svěřil jen rodinným příslušníkům či námezdným zedníkům, jichž se za ta léta na stavbě vystřídalo velké množství. Značně rozšířený dům se stal nejen skladištěm ale i jakousi výkladní skříní, neboť zejména ve starší části stavby na rohu výše zmiňovaných ulic fasádu oživuje množství soch a dalších uměleckých artefaktů v ní zabudovaných. Zvláštní pozornost si zaslouží i umělecké kování se silnou inspirací v katalánském modernismu. Vlastně celá stavba může vzhledem k prapůvodní inspiraci ve středověku silně připomínat některé z modernistických staveb. Postupem let García přikoupil vedlejší pozemky a zámek pro své starožitnosti rozšířil až k nábřeží - tato novější část se vyznačuje spíše strohými kamennými zdmi, prostornými nádvořími a několika výraznými věžemi.

Detail fasády se spoustou nejrůznějších sochařských děl (2018)

V dnešní podobě je Castell de les Fonts skutečným palácem starožitností, i když ještě zdaleka není dostavěný, o čemž svědčí ledabyle smontované lešení a rozestavěné zdi v oblasti nejblíže řece. Neustálý stavební proces probíhá i uvnitř. Majitel prý neustále mění dveře, přestavuje schodiště, rozšiřuje místnosti apod., přičemž sám obývá jedinou (dokončenou) větší místnost - v těch ostatních sídlí stovky starožitných obrazů, váz, soch a dalších uměleckých předmětů. Místní si za ty roky na onu středověkou pevnost zvykli a místo už pomalu začínají obestírat legendy, neboť dovnitř doposud nahlédli jen známí a přátelé majitele. Docela zajímavý je i postoj místních úřadů. Pro Les Fonts jde jednoznačně o jedinou "turistickou atrakci", ačkoliv dopad na obecní pokladnu je doposud jistě mizivý. Stavba vznikala v průběhu let bez stavebních povolení a je velikou otázkou, co se s palácem stane po majitelově smrti. Tak či onak se zdá, že minimálně prozatím radnice nad de facto černou stavbou přivírá oči a podobně jako místní obyvatelé ji už zkrátka považuje za nedílnou součást obce.

Faktem také je, že i přes svou jedinečnost jde o místo v katalánském kontextu takřka neznámé a ani na internetu není možné dopátrat se bližších informací. Jacint García poskytl médiím větší rozhovor naposledy na konci 80. let, filmové záběry či fotografie zevnitř budovy na síti neexistují. Víme jen, že mezi sběratelovy nejmilejší kousky patří kupříkladu sochy a dveře s japonskými malbami pocházející z Gaudího domu Casa Milà, pár půltunových dřevěných barokních soch z 18. století či vitrína kdysi patřící hraběti z Urgellu. Svým způsobem tato stavba připomíná několik dalších snílkovských projektů, s nimiž se můžeme setkat i na jiných místech Pyrenejského poloostrova (psali jsme tu například o katedrále, kterou poblíž Madridu již více než půl století staví Justo Gallego). Pokud tedy někdy pojedete okolo, určitě se v Les Fonts na chvíli zastavte. Třeba budete mít zrovna štěstí a pan García vás pozve na kávu do své soukromé galerie... :-)

Castell de les Fonts (2018)

17. 8. 2018

Barcelona a Cambrils (17-A): Rok poté

Přesně před rokem se Barcelona zařadila mezi mnohé západoevropské metropole postižené islámským terorismem. Místa, která se stala hlavními kulisami útoků ze 17. a 18. srpna 2017 (Barcelona, Cambrils, Alcanar a Ripoll), si během těchto dnů připomínají výročí této smutné události, která si vyžádala 16 mrtvých a více než 100 zraněných.

Barcelona se v hledáčku islámských teroristů ocitla již před lety. Dobrá práce policejních složek však až do onoho 17. srpna 2017 dokázala několika připravovaným útokům předejít. Během posledních pěti let se katalánská metropole stala jedním z center evropského džihádismu, v souvislosti s terorismem tu byly zatčeny desítky lidí a místní bazilika Sagrada Família, jeden z nejvýraznějších symbolů Barcelony, se dokonce objevila v jednom z propagačních videí ISIS jako potenciální cíl. V tomto kontextu se zdálo být jen otázkou času, kdy teroristé udeří právě v Barceloně.

Jak již dnes víme, zmiňovaná teroristická buňka, zradikalizovaná ve městě Ripoll a připravující útok v pronajatém domku na okraji městečka Alcanar, měla původně mnohem ničivější ambice. Mezi jejich hlavní cíle podle všeho patřila právě Sagrada Família či fotbalový stadion Camp Nou, nicméně exploze při výrobě výbušnin v noci ze 16. na 17. srpna tyto plány naštěstí zhatila. Útočníci se proto rozhodli improvizovat, neboť jim v tu chvíli do odhalení nezbývalo mnoho času. Více než stovka propanbutanových láhví, které později policisté našli v sutinách domku v Alcanaru, by totiž bezpečnostní složky okamžitě navedly správným směrem. Teroristé si proto pronajali dvě dodávky, s nimiž chtěli zopakovat vražedné útoky ve stylu těch z Nice nebo Berlína. 17. srpna odpoledne, přesně v 16.50, jedna z dodávek najela najela na Ramblu a jízdou cik cak srazila desítky lidí. Šílená jízda Younese Abouyaaqouba skončila přibližně po půl kilometru v místech, kde se na nejznámějším barcelonském bulváru nachází Miróova mozaika. Na místě zůstalo 13 mrtvých a více než stovka zraněných. Další oběť Abouyaaqoub na útěku k smrti ubodal a pak se policistům ztratil ve městě Sant Just Desvern.


K druhé části útoku došlo již 18. srpna. Okolo 1.30 v noci projela pětice útočníků policejní kontrolou poblíž promenády ve městě Cambrils, jejich auto se později převrátilo a útočníci s atrapami výbušných pásů byli nakonec do jednoho zneškodněni policejními posilami. Při tomto útoku bylo zraněno šest osob, jedna z nich později svým zraněním v nemocnici podlehla. Tak se počet nevinných obětí dostal až na číslo 16. Vzhledem k datu a povaze místa útoku bylo jasné, že útok bude mít globální rozsah. Barcelonská Rambla už dávno nepatří místním, což se projevilo i na statistikách obětí. Mezi mrtvými a zraněnými byly osoby 35 národností, oběti pocházely z Austrálie, Belgie, Itálie, Kanady, Německa, Portugalska, Španělska a USA. Barcelona se okamžitě zahalila do smutku. Několik následujících dní se nad Ramblou vznášelo těžké, nezvyklé ticho. Město se semklo. Hned 18. srpna v poledne se v centru Barcelony sešlo 100 000 lidí, aby minutou ticha uctili památku zesnulých. Na Ramble začaly již od samého rána vznikat improvizované pomníčky obětem - některé z nich se nakonec rozrostly do netušených rozměrů (viz foto), celkově se na nejznámější barcelonské ulici nashromáždilo přes 12 000 předmětů a památek na zesnulé. Barcelonská radnice se všechny tyto spontánní reakce snažila zdokumentovat a zkatalogizovat, přičemž k prvnímu výročí atentátu vznikl web "Memorial a la Rambla 17A", kde si dnes všechny tyto předměty může každý prohlédnout online.


Ani dnes, rok po tragédii, ještě neznáme všechny podrobnosti útoku. Mezi ta nejdůležitější zjištění jistě patří fakt, že od té doby Evropa již podobně rozsáhlý útok nezažila. A také to, že ideologický strůjce celého útoku, marocký imám Abdelbaki Es Satty, nejen že nebyl po svém předchozím pobytu ve vězení za pašování drog (2010-2014) vyhoštěn, ale naopak se v té době stal informátorem španělských tajných služeb (CNI). Trestuhodná neschopnost CNI tak dost možná stála na samém začátku barcelonské a cambrilské tragédie. Tragédie, která již provždy ovlivnila životy stovek lidí na celém světě, zejména však ukončila života šestnácti z nich, kteří si z Barcelony chtěli, tak jako miliony dalších turistů, odvézt jen ty nejkrásnější zážitky.

Záplava svíček, květin a dalších předmětů na památku obětí uprostřed Rambly (Foto: 28/08/2017)

FRANCISCO LÓPEZ & XAVIER MARTÍNEZ
57letý Francisco López se stal vůbec první identifikovanou obětí. Toho se po Ramble procházel v doprovodu své ženy a její neteře se dvěma dětmi. Bílá dodávka srazila celou tuto rodinu sídlící v katalánském městě Rubí, kromě Francisca zemřel i tříletý Xavier Martínez, nejmladší oběť celého útoku.

MARIA DE LURDES RIBEIRO & MARIA CORREIA
Babička s vnučkou. Maria de Lurdes se do Barcelony vydala oslavit své 74. narozeniny. Společnost na této osmidenní cestě jí měla dělat její dvacetiletá vnučka. Obě onoho 17. srpna dorazily do města, ubytovaly se a vydaly se na první procházku městem. Pak jejich cestu překřížila bílá dodávka s Younesem Abouyaaqoubem za volantem.

SILVINA PEREYRA
40letá Argentinka bolivijského původu a se španělským pasem. V Barceloně žila deset let, polovinu toho času pak pracovala jako prodavačka ovoce v jednom ze stánků na slavné a nedaleké tržnici La Boqueria. V době útoku v tržnici už přes rok nepracovala, ale pravidelně tam chodívala navštěvovat svého přítele Beba. Možná právě taková návštěva se jí toho dne stala osudnou.

IAN MOORE
Kanaďan Ian Moore do Barcelony na dovolenou vyrazil spolu se svou ženou Valerií. Odpolední procházka po Ramble se jim však stala osudnou. Zatímco Valerie se po útoku v nemocnici zotavila, její muž to štěstí neměl.

JARED TUCKER
43letý otec tří dětí byl v Barceloně spolu s manželkou na opožděné svatební cestě. Aby oslavili první rok společného života, rozhodli se pro romantickou cestu po Evropě. Nejprve se zastavili v Paříži, poté v Benátkách a nakonec v katalánské metropoli. Těsně před útokem se jejich cesty rozdělily - po posezení na jedné z vyhlášených teras se Tucker vydal na záchod, zatímco jeho žena Heidi zamířila k jedné z výloh. V nastalém zmatku se pak Heidi zachránila v jednom z místních kiosků, Jared byl dlouhé hodiny považován za pohřešovaného. Až poté se zjistilo, že i on patřil mezi jednu z 13 obětí z Rambly.

JOSEFINA CODINA
75letá Katalánka žila ve vesnici Sant Hipòlit de Voltregà nedaleko Manlleu. V Barceloně měla byt, ale většinu času trávila raději na venkově. V osudný den se po Ramble procházela se svou dcerou. Obě ženy dodávka těžce zranila, Pepita Codina svým zraněním bohužel podlehla.

CARMEN LOPARDO
Carmen se narodila roku 1937 na jihu Itálie, avšak jako třináctiletá se podobně jako mnoho dalších Italů vydala za oceán ve snaze uniknout všudypřítomnému hladu a bídě v poválečné Evropě. V Barceloně byla na prázdninách, podobně jako řada ostatních turistů na tom nejnevhodnějším místě v ten nejnevhodnější čas.

LUCA RUSSO
25letý inženýr ze severu Itálie byl v Barceloně na prázdninách spolu se svou přítelkyní Martou. V okamžiku tragédie se oba procházeli po Ramble, když se proti nim vyřítila bílá dodávka. Martu vůz odhodil stranou, Luca zmizel pod ním.

BRUNO GULOTTA
35letý informatik byl v Barceloně na dovolené s manželkou Martinou a jejich dvěma dětmi, šestiletým Alessandrem a sedmiměsíční dcerou Ariou. Bruno v okamžiku tragédie vlastním tělem chránil svého syna, za což zaplatil vlastním životem. Zbytek rodiny přežil.

JULIAN CADMAN
Sedmiletý Australan Julian Cadman se stal možná nejznámější obětí barcelonského atentátu. Kvůli špatné komunikaci mezi rodinnými příslušníky chlapce byl Julian několik dní médii považován za pohřešovaného, na sociálních sítích se rozjela obrovská kampaň s cílem malého chlapce najít, avšak jak později vyšlo najevo, katalánské bezpečnostní složky ani na chvíli nepochybovaly, že malý Julian je jednou z obětí. V době tragédie byl na Ramble se svou matkou, která útok i přes těžká zranění přežila.

ELKE VANBOCKRIJCK
44letá poštovní úřednice z Belgie byla v Barceloně na prázdninách s celou rodinou. Radost tak chtěla udělat zejména jednomu ze svých synů, který byl nadšeným fanouškem Lionela Messiho a klubu FC Barcelona. Od 17. srpna 2017 se pro něj však Barcelona stala místem, kde přišel o matku.

DESIRÉE ZOLOTAS
51letá žena německé národnosti je asi nejméně známou obětí barcelonské tragédie. Do médií o ní neprosákly takřka žádné informace, což bylo způsobeno zejména faktem, že Desirée se po útoku dostala v kritickém stavu do jedné z barcelonských nemocnic, kde dalších deset dní bojovala o život. Bohužel neúspěšně. I Desirée byla na Ramble s celou svou rodinou, manželem a dvěma dětmi. Ti přežili, ale jejich život už nikdy nebude stejný.

PAU PÉREZ
34letý milovník fotbalu žil ve Vilafranca del Penedès, odkud každý den dojížděl za prací do Barcelony. Pau se stal poslední barcelonskou obětí krátce před sedmou hodinou večer. Právě se ve svém Fordu Focus na jednom z parkovišť v oblasti Zona Universitària chystal na zpáteční cestu domů, když ho Younes Abouyaaqoub na svém útěku z katalánské metropole přepadl a ubodal k smrti. Vrah následně s vozem ujel několik kilometrů, než ho nechal opuštěné před emblematickou budovou Walden 7 ve městě Sant Just Desvern. Ačkoliv se o úmrtí Pau Péreze vědělo ještě ten samý den, s útokem na Ramble bylo spojeno až o čtyři dny později.

ANA MARÍA SUÁREZ
Poslední obětí útoků, a zároveň jedinou ve městě Cambrils, se stala 67letá Ana María Suárez. Na osudné promenádě se ve chvíli útoku nacházela spolu s manželem a se sestrou. Do Cambrils jezdili často a rádi, dokonce tu měli zakoupený menší letní byt. Právě se vraceli z oslavy manželových narozenin, všechny tři teroristé smetli svým vozem, všichni tři utrpěli těžká zranění, jediná Ana María jim ale ještě téhož dne v nemocnici podlehla.

Trojice mužů mající na starosti co nejrychlejší reakci na atentáty ze 17. srpna 2017 v Barceloně.
Zleva: Joaquim Form, Josep Lluís Trapero, Carles Puigdemont (Foto: Racó Català)

Připomínka prvního výročí loňských atentátů je neoddělitelná od současné politické situace v Katalánsku. Stačí jen pohledět na fotografii zachycující tři mediálně nejviditelnější osobnosti, které měly na starost vypořádání se s následky zmiňovaných teroristických útoků. Vlevo stojí  tehdejší katalánský ministr vnitra Joaquim Forn, jenž byl do této funkce jmenován jen měsíc před atentátem. Dnes je již více než 9 měsíců ve vazbě, vlastně již trojnásobek svého působení na ministerstvu, přičemž podobně jako ostatní členové tehdejší vlády čelí obvinění ze vzpoury v rámci uspořádání katalánského referenda 1. října 2017. Uprostřed se nachází Josep Lluís Trapero, velitel katalánské policie Mossos d'Esquadra a tehdy nejviditelnější tvář katalánské koordinace zásahu a komunikace s médii po útocích. Právě díky jeho vedení si Mossos v očích katalánské veřejnosti získali skutečný respekt a lásku svého národa. Z funkce byl v rámci podzimního dění v Katalánsku odvolán a v současnosti čelí mimo jiné obvinění ze vzpoury. Posledního muže na fotografii dnes zná minimálně celá Evropa. Tehdejší katalánský premiér Carles Puigdemont v rámci dění po útocích působil jako skutečná hlava státu. Dnes se nachází v belgickém exilu. Smí se zcela volně pohybovat prakticky po celém světě, jen se nesmí vrátit do Španělska, kde by ho okamžitě čekala vazba. Obvinění stejné jako u Trapera i Forna. Na všechny nyní španělská justice pohlíží jako na zločince, ale to, že strůjce katalánských atentátů ze 17. srpna 2017 byl důvěrným spolupracovníkem španělských tajných služeb, se královsky přehlíží...