11. 2. 2019

12/02/2019: Začátek politického procesu roku

Zítra dopoledne začne u španělského Nejvyššího soudu politický proces s lídry katalánské nezávislosti. Přelomové soudní líčení bude nepochybně důležitým mementem španělské i katalánské historie. Před nejvyšší soudní instancí stane dvanáct obžalovaných, devět z nich je již dlouhé měsíce ve vazbě. Půjde rozhodně o proces nejsledovanější, avšak v souvislosti s katalánským referendem z října 2017 jsou obviněny další desítky osob, jejichž soudy začnou u různých instancí dost možná v nejbližších měsících. Mnozí přesto nepochybují, že rozsudky jsou již dávno napsány...

Glosa k soudnímu procesu v podání katalánského kreslíře a karikaturisty Miquela Ferrerese (Foto. Diari ARA)

Vyhlášení referenda přitom ve Španělsku není trestným činem již od roku 2005, kdy tento delikt zmizel z trestního zákoníku. Španělská justice (a také část španělského politického spektra) však katalánské referendum z 1. října 2017 považuje za vzpouru, v rétorice některých politických stran se hovoří dokonce o pokusu o státní převrat. Kromě toho jsou katalánští političtí lídři obžalováni ze zpronevěry, neboť referendum mělo být podle žaloby uspořádáno z veřejných peněz. Celkem tedy většině obžalovaných hrozí tresty v rozmezí 16-25 let. O jasné vykonstruovanosti celé kauzy už toho zaznělo mnoho. Stačí jen připomenout dvě zásadní fakta: (1) k naplnění skutkové podstaty trestného činu vzpoury je podle trestního zákoníku potřeba násilí - jediné násilí, k němuž během referenda došlo, přišlo ze strany španělské policie; (2) žaloba hovoří o zpronevěře okolo 3 milionů € - paradoxně to ale byli právě zástupci španělského ministerstva financí, kteří se dušovali, že na referendum neodešlo z veřejných peněz jediné euro. A taky bychom mohli pokračovat...

Celý soudní proces má být vysílán živě na stránkách soudu, ačkoliv nepochybně ho budou přenášet i některé katalánské a španělské televize. Každý si tedy bude moci udělat obrázek sám. Tak či onak, o spravedlnost tu opravdu nejde. Celý soudní proces má relativně jasně daný průběh, do úvahy tak připadá jen několik možných konečných scénářů. Řada zastánců nezávislosti nepochybuje o tom, že španělské soudy budou chtít celou frašku dohrát až do konce, proto je reálné, že soud i po vyslechnutí více než čtyř stovek svědků rozhodne o vině ze vzpoury s tresty možná o pár let nižšími, nežli jsou ty nyní navrhované. I tak tu hovoříme o minimálně deseti letech nepodmíněně. V případě, že si soud bude alespoň trochu chtít zachovat tvář a zároveň vyhovět tlakům ze všech stran, hovoří se o možnosti překvalifikování činu na "spiknutí za účelem vzpoury", za nějž je nejvyšší sazba 6 až 7 let, což v případě odečtení doby strávené ve vazbě atd. může znamenat velmi rychlý návrat vězňů do společnosti. Idealisté mezi námi pak i nadále věří, že soud v poslední chvíli couvne a kvůli nedostatku relevantních důkazů všechny osvobodí. Vzhledem k dosavadnímu průběhu se tato možnost nejeví jako příliš pravděpodobná, ale propojení španělské justice s politikou je tak očividné, že vhodný tlak nyní vládnoucí strany PSOE by jistě vykonal své. Pár měsíců si ostatně poseděli, takže alespoň minimální odvetu za facku v podobě vykonaného referenda už si španělští nacionalisté vychutnali.

Nepřekvapilo by, kdyby se v šuplíčku sedmi soudců, kteří budou o vině či nevině katalánských politiků rozhodovat, nacházely všechny tři varianty (nebo víc?) rozsudku a jen v závislosti na průběhu líčení by nakonec velká sedma sáhla pro konkrétní verdikt. Přihodit se ale může ještě ledacos. Nejvyšší soud by samotná stání a výslechy rád stihl do konce dubna, aby proces nekolidoval s volební kampaní před komunálními a evropskými volbami. I tak by ale samotný rozsudek byl vyhlášen nejdříve v červenci, v případě průtahů (velmi pravděpodobné) hovoříme spíše o září či říjnu tohoto roku. Soud tak svým způsobem mohou ovlivnit právě tyto volby, i když podle dnešních zpráv nelze vyloučit i překvapení v podobě předčasných celostátních voleb, jimiž dnes pohrozil premiér Pedro Sánchez (PSOE). Shodou okolností taktéž zítra, 12. února, se má totiž ve španělském Kongresu začít projednávat návrh státního rozpočtu - a za stávající situace je celkem pochopitelné, že katalánské strany, na jejichž podpoře celý návrh mimo jiné závisí, ho smetou ze stolu. Sánchez se je nyní zoufale snaží postrašit volbami, ačkoliv i pro něj samotného by zamýšlený termín v půlce dubna mohl být dosti ošemetný. Tak či onak by vyhlášení termínu předčasných voleb v průběhu soudního procesu s katalánskými lídry celou záležitost patřičně okořenilo.

Podobný průběh by měl dost možná překvapivého vítěze, jak jsme naznačovali v minulém článku. Ne, že by si snad ultrapravicová strana VOX myslela rovnou na vítězství v celostátních volbách, poslední průzkumy jí však přisuzovaly nečekaně vysoké zisky (6-10 % straně, pro niž ve 46 milionovém Španělsku v posledních volbách hlasovalo jen necelých 50 000 lidí, - mimochodem přibližně tolik, kolik se jich sešlo na nedělní demonstraci za jednotu Španělska v centru Madridu - je přeci jen posun). Strana VOX by z takové situace jen těžila, neboť je jednou z žalujících stran ve zmiňovaném procesu, což v praxi znamená možnost vést na televizních obrazovkách několikaměsíční kampaň obrovského dosahu úplně zadarmo. Velký justiční cirkus se nám každopádně v nadcházejících týdnech a měsících postará o mnohé rozptýlení...

Titulní strany madridských deníků ABC a La Razón ze dne 10. února 2019.
A pak že vypjatý nacionalismus je jen katalánská výsada... (Foto: www.kiosko.net)

3. 2. 2019

Žlutá stuha

V souvislosti se soudním procesem katalánských zastánců nezávislosti by se hodilo znovu si připomenout symbol, jenž se v Katalánsku objevil vzápětí poté, co byli první političtí lídři zatčeni a uvěznění. Od podzimu 2017 tak řadu katalánských měst a ulic zdobí žlutá barva, nejčastěji v podobě stužek přivázaných na stromech či plotech nebo namalovaných na silnicích a chodnících. Zastánci nezávislosti nosí žluté stužky taktéž na oblečení. Zejména v průběhu loňského roku se žluté stužky i barva samotná staly terčem mnoha útoků ze strany zastánců jednoty Španělska. Na odstraňování stužek z veřejného prostoru chtěli nahnat politické body zejména zástupci strany Ciutadans, ve skutečné bitevní pole o žlutou se proměnily fotbalové stadiony. Fanoušci Barcelony se tak na několika španělských stadionech setkali se zákazem vstupu se žlutými vlajkami, šátky a dokonce i tričky. Fotbalový kouč Pep Guardiola za nošení tohoto symbolu katalánských politických vězňů v anglické lize dokonce dostal pokutu. To je poměrně kuriózní, neboť právě v Anglii se symbolika žluté stužky zrodila...

Žluté stužky v roce 2018 ovládly veřejný prostor v Katalánsku (Foto: El Periódico)

Moderní historie žlutých stužek coby politického symbolu totiž sahá až do anglické občanské války (1642-1651), kdy se takto vybavení vrhali do boje vojáci z řad parlamentaristů. Později Angličané symbol žluté stuhy přenesli do USA, kde kromě popěvku She wore a yellow ribbon  postupně a zejména v 19. století zlidověla i tradice žen vázat si do vlasů žlutou stuhu coby symbol čekání na svého milého sloužícího na bojišti. Docela barvitě tehdejší dobu popisuje i stejnojmenný western, v českém prostředí známý pod názvem Měla žlutou stužku (1949). V anglicky mluvícím prostředí později tradici umocnil známý hit skupiny Tony Orlando and Dawn Tie a Yellow Ribbon Round the Ole Oak Tree (1973). V některých zemích světa žlutá stužka naopak připomíná oběti neštěstí nebo válečné zajatce, vyskytují se ale i další významy (podpora svobodného tisku, podpora místních ozbrojených složek,...). Mezinárodně žlutá stuha značí podporu nemocným endometriózou a pokud se s ní setkáte na psím obojku, obvykle označuje zvíře, které by z různých důvodů nemělo být v blízkosti jiných psů (zdravotní problémy, nesocializovaný pes z útulku či špatných podmínek apod.).

V samotném Katalánsku se symbolika žluté stuhy objevila poprvé během války o španělské dědictví (1701-1714). Na klobouky si je vázali sympatizanti prince Georga von Darmstadt a zároveň šlo o jednu z barev Rakušanů, kteří ve zmiňované válce stáli na katalánské straně proti Bourbonům.  Bourbonský panovník Filip V. tyto stužky mezi svými poddanými zakázal již roku 1704, neboť podle něj propagovaly nepřítele a zasévaly sváry do jinak spořádaných rodinných vztahů. Nositelé stužek byli později v průběhu války bourbonskými jednotkami běžně popravováni. Později se v Katalánsku žluté stuhy objevily až na podzim 1934 z prakticky totožného důvodu jako nyní, tedy na podporu tehdy uvězněných katalánských politiků v čele s tehdejším katalánským premiérem Lluísem Companysem poté, co v říjnu 1934 vyhlásili nezávislost Katalánska. Sporadicky se žluté stužky objevily v katalánských ulicích i v souvislosti s nepovedeným referendem o nezávislosti v listopadu 2014.

Symbol žluté stužky se samozřejmě objevuje i na nesčetných demonstracích za katalánskou nezávislosti.
Zde například uprostřed davu při demonstraci dne 11. září 2018 v Barceloně...

1. 2. 2019

Politický proces roku

Únor 2019 je měsícem, v němž začne dlouho očekávaný a ostře sledovaný soudní proces s katalánskými politickými lídry, jimž za pokus o vyhlášení nezávislosti nyní hrozí dlouhé roky pobytu ve vězení. Ačkoliv je celý proces již od počátku uměle vykonstruovaný, španělská justice ho velmi pravděpodobně dovede až do samotného konce, takže na konci jara, kdy by měl soud skončit, můžeme očekávat vysoké tresty. Skutečně zajímavé a důležité dění by mělo následovat až poté, a to nejen v rovině osobní jednotlivých uvězněných politiků, nýbrž i v globálním pohledu na současný španělsko-katalánský konflikt. Na předvánoční schůzce s katalánským premiérem byl v tomto ohledu ten španělský, Pedro Sánchez (PSOE), vcelku jasný - dokud nebudou rozsudky, s žádným konkrétním plánem na řešení konfliktu přijít nehodlá.

Snímek katalánských politiků ve věznici Lledoners, zveřejněno 1. 12. 2018 (Foto: Diari ARA)

O garancích, které španělský Nejvyšší soud (Tribunal Supremo) poskytuje, docela dobře vypovídá i skutečnost, že stále ještě neznáme oficiální datum zahájení procesu. Zdroje zevnitř prozatím potvrdily 12. únor, avšak nebylo by až tak velkým překvapením, kdyby bylo vše odloženo ještě o další týden. To je ostatně jedna z věcí, na nichž trvají obhájci, neboť už teď je jasné, že nebudou mít dost času seznámit se se všemi materiály k líčení - obhájci prozatím netuší, která svědectví a které důkazní materiály tribunál připustil a která nikoliv. Ani další podmínky přímo na místě obviněným politikům nebudou nikterak nakloněny. Soudní proces by mohl trvat přibližně tři měsíce, intenzivní stání se budou konat vždy úterý-čtvrtek od 10.00 do 18.00 s krátkou přestávkou na oběd, obvinění tak nebudou mít mnoho času na projednání postupu se svými advokáty. Vzhledem k časové náročnosti samotných přesunů mezi soudem a věznicemi v Soto del Real a Alcalá-Meco tak vězni stráví celý den v jednom kole. Potřebný klid a prostor k přípravě na obhajobu přitom podle obhájců nebudou mít ani v samotném vězení, neboť vězeňská služba právníkům jejich práci často komplikuje. 


Nejvyšší soud bude ve zmiňované kauze soudit celkem dvanáct osob (Jordi Cuixart, Jordi Sànchez, Oriol Junqueras, Joaquim Forn, Jordi Turull, Josep Rull, Raül Romeva, Dolors Bassa, Carme Forcadell, Carles Mundó, Meritxell Borràs a Santi Vila). Kromě posledních tří jmenovaných jsou všichni ostatní ve vazbě, někteří dokonce již více než rok. Devíti obžalovaným hrozí vysoké tresty (16-25 let), posledním třem jmenovaným, kteří nejsou souzeni za vzpouru, pak hrozí maximálně 7 let. Všech devět obviněných, kteří jsou aktuálně ve vazbě, bylo 1. února převezeno z katalánských věznic do káznic v okolí španělského hlavního města. V souvislosti s událostmi ze září a října 2017 je obžalováno ještě několik dalších osob, ty však budou souzeny v jiných procesech u jiných soudů. Netřeba dodávat, že část tehdejší katalánské vlády je dnes v exilu v Belgii, Švýcarsku a Velké Británii. Bližší medailonky všech zúčastněných (obviněných, obhájců i soudců) naleznete kupříkladu ve skvěle zpracovaném článku katalánského deníku ARA nebo na stránkách katalánské televize TV3


Celý proces potrvá relativně dlouho i proto, že bude třeba vyslechnout několik stovek svědků. Předvolána bude zejména celá řada politiků aktivně činných při událostech z podzimu 2017, např. bývalý španělský premiér Mariano Rajoy, barcelonská starostka Ada Colau či baskický premiér Iñigo Urkullu. Soudce naopak zamítl svědectví katalánského expremiéra Carlese Puigdemonta, španělského krále Filipa VI. a některých světových intelektuálů (Chomsky, Preston). Proces má být přenášen živě v televizi, řada médií už zmobilizovala celé štáby. Přímo u madridského soudu se doposud akreditovalo přes 600 novinářů ze 150 různých médií z přibližně padesátky zemí světa. Bezesporu půjde o nejsledovanější soudní proces roku.



VÍTĚZOVÉ
Ať už zmiňovaný soudní proces dopadne jakkoliv, minimálně jeden vítěz je již předem známý. Je to totiž právě soudní kauza spjatá s katalánským referendem z října 2017, na níž mnoho bodů nahnala španělská krajně pravicová strana VOX, která je v procesu jednou z žalujících stran. Dle posledních průzkumů by pro dříve zcela marginální stranu při volbách do španělského parlamentu dnes hlasovalo až 7 % voličů. Jde zejména o bývalé voliče Lidové strany (PP), jimž se současná politika PP vůči Katalánsku, Baskicku či migrantům zdá příliš vstřícná. A jelikož strana Ciutadans si do radikálních témat kvůli svému navázání na španělské ekonomické a podnikatelské elity netroufne, VOX se pro radikální pravici jeví jako ta správná alternativa. Ale zpět k soudnímu procesu. Právě mediální prostor, kterého se straně dostalo v souvislosti s katalánskými politickými vězni, se ukázal jako klíčový startér jejich raketového nástupu ve volebních průzkumech, což potvrdil prosincový úspěch strany v andaluských regionálních volbách.

PORAŽENÍ
Jak již plyne z výše uvedeného, jedním z poražených celého konfliktu i soudního procesu může být paradoxně Lidová strana, jež nese zásadní vinu na vyhrocení vztahů Španělsko-Katalánsko. Smrtelně raněný je však především onen vztah samotný. Ať už se Katalánsko osamostatní, nebo i nadále setrvá v rámci Španělska, vztahy mezi oběma národy budou současnou krizí hluboce poznamenány. O idylce ve stylu Česko-Slovensko si tu můžeme nechat jen zdát. Poraženými v soudním procesu budou zcela jistě i obvinění. Jen málokdo dnes pochybuje o tom, že rozsudek je již dávno napsán a bylo by velikým překvapením, kdyby v něm stálo kupříkladu zproštění obvinění pro nedostatek důkazů... Jejich obhájci proto již dávno pokukují po Evropském soudu pro lidská práva ve Štrasburku. ten jim sice nakonec po mnoha letech může dát za pravdu, ale jak už se ukázalo v nedávné minulosti, sázka na Evropu zastáncům nezávislosti příliš nevyšla. Jen tak mimochodem, na straně poražených možná skončí i sama Evropská unie. Až čas ukáže, jak se EU vyrovná se současnými výzvami, které jsou s otázkou katalánské nezávislosti nenápadně, ale o to důkladněji propojeny. Každopádně je velmi smutné sledovat, jak se EU ochotně zapojuje do konfliktů na druhé straně planety (Venezuela), zatímco ty domácí jsou vždy jen vnitřní záležitostí daného státu (pokud zrovna nejste z východní části EU). Ale to už jsou zkrátka ty paradoxy. Nečinnost EU při obraně těch, kteří bezvýhradně zastávají bruselské hodnoty, jen posiluje uskupení ryze antagonistické. VOX je toho dokonalým důkazem.



27. 1. 2019

Sant Sadurní d'Anoia

Nepatrné městečko Sant Sadurní d'Anoia se nachází asi 40 km západně od Barcelony. V obklopení vinic tu žije necelých 13 000 obyvatel. Na první pohled možná nikterak významné okresní městečko, avšak ve skutečnosti jde o jedno z nejdůležitějších vinařských center na celém Pyrenejském poloostrově. 85 % španělského šumivého vína (katalánsky cava) se totiž zpracovává právě zde.

Jedna z prvních budov, které člověka uvítají při příjezdu do Sant Sadurní d'Anoia, sídlo firmy Freixenet (2018)

Město samotné přitom, na rozdíl od mnohých zde již prezentovaných, nemá nikterak bohatou historii. Jeho původ musíme hledat ve středověké farnosti, která byla po staletí součástí sousední obce Subirats. Od té se oddělila až roku 1764, kdy se počet místních obyvatel poprvé přehoupl přes tisíc. Její další osudy jsou od druhé poloviny 19. století zcela spjaty s pěstováním vinné révy. V případě Sant Sadurní d'Anoia to není nic tak neobvyklého, neboť se nachází v srdci vinařského kraje Penedès, ačkoliv ani zde neměli zpočátku na růžích ustláno, jelikož i zdejšími poli se roku 1887 prohnala děsivá invaze mšičky révokaze, která zdecimovala slibně se rozvíjející katalánský vinařský průmysl. Sant Sadurní bylo jedním z míst, která se škůdci dokázala úspěšně postavit, což nakonec poskytlo důležitý impuls k drobné diferenciaci a sázce na výrobu šumivého vína.

Že se nalézáte v katalánské metropoli šumivého vína, poznáte snadno už po pár prvních krocích, kdy vás na chodnících překvapí patníky ve formě korkových zátek. Pro jistotu ale stejně nabídněme pár čísel. Čistě statisticky je Španělsko považováno za druhého největšího producenta šumivého vína na světě (po Francii). V Sant Sadurní d'Anoia má sídlo takřka stovka producentů šumivého vína a více než 90 % španělského sektu se vyrábí v Katalánsku, drtivá většina pak právě v tomto nenápadném městečku. Jde o lukrativní byznys - ročně se v Sant Sadurní vyprodukuje okolo 250 000 000 lahví, za které místní producenti utrží téměř dvě miliardy €. Jen Freixenet, největší a nejznámější značka katalánského šumivého vína, exportuje do více než 150 zemí světa a její obří sklepení (údajně největší svého druhu na světě) ukrývá v kilometrech chodeb další desítky milionů archivních láhví. Sídlo Freixenetu je ostatně první budovou, na niž v Sant Sadurní d'Anoia natrefíte, pokud sem přijedete vlakem (linka R4 z Barcelony, cesta trvá asi 45 minut). Ve městě samotném či v jeho bezprostředním okolí pak najdeme roztroušené menší areály více než osmi desítek dalších producentů. Velká část z nich nabízí komentované prohlídky, pravidelné košty či další akce spojené s enoturistikou. 


Architektonicky nejcennějším je bezesporu areál značka Codorníu, jemuž vévodí nádherná modernistická budova slavného katalánského architekta Josepa Puige i Cadafalcha. Od roku 1982 se ve městě pravidelně vždy druhý týden v říjnu slaví Setmana del Cava (Týden šumivého vína), velká slavnost za dalším účelem propagace místních značek. Kromě samotných sklepení najdeme v Sant Sadurní d'Anoia relativně vysokou koncentraci panských sídel ve stylu modernismu, eklekticismu či noucentismu, která si tu nechali vystavět zejména bohatí vinaři, avšak žádné z nich asi nedosahuje celostátního významu (kompletní seznam zde). Při procházkách mezi okolními vinicemi můžete narazit i na hodně staré památky, kupříkladu na románskou kapličku Sant Benet d'Espiells, avšak největším lákadlem i přesto zůstávají vinné sklípky jednotlivých producentů cavy.


Malebná kaplička Sant Benet d'Espiells, necelých 5 km od centra Sant Sadurní d'Anoia (Foto: wikipedia.org)

XOCOLATERS SIMON COLL
Do Sant Sadurní d'Anoia samozřejmě každý míří především za šumivým vínem, avšak možná trochu nečekaně tu objevíte i zajímavé firmy z jiného odvětví. Skutečnou institucí jsou v tomto ohledu čokoládovny Simón Coll. Nejvýznamnější katalánský producent čokolády tu má své sídlo již od roku 1840. Jeho zakladatel Simón Mestres pocházel z místní vinařské rodiny, avšak na rozdíl od svých bratrů, kteří pokračovali v rodinném podniku, se rozhodl vydat se trochu jinou cestou a ve městě si otevřel malý obchůdek se zámořskými produkty (káva, kakao). Denní kontakt s těmito pochoutkami v něm vyvolal touhu experimentovat a během několika málo let se v rodné vsi proslavil svými skvěle připravovanými čokoládami. Roku 1880 vzniká značka "Simón", od roku 1910 pak rodina vlastní první skutečnou továrnu na čokoládu. I přes výrazné zpomalení vývoje kvůli španělské občanské válce se sláva čokolády Simón Coll začala šířit po celém Španělsku, nápomocny přitom byly i časté a nápadité reklamní kampaně v rozhlase a dalších sdělovacích prostředcích. Roku 1991 firma zahájila velkou expanzi i mimo španělské hranice, v současnosti je čokoláda z produkce Simón Coll exportována do více než 30 zemí a tvoří asi 25 % celkového obratu společnosti. 

Čokolády z dílny Simón Coll se čím dál častěji stávají oblíbeným suvenýrem z návštěvy Barcelony, ačkoliv si to mnozí turisté ani neuvědomují. Firma však roku 1972 odkoupila legendární barcelonskou značku Chocolates Amatller (zal. 1797), které se velmi daří zejména v posledních letech v souvislosti s velkým turistickým boomem spojeným s Gaudím. A právě jedna z Gaudího nejznámějších staveb (Casa Batlló) se nachází hned vedle bývalého rodinného sídla Amatllerů. Čokolády Amatller můžete v dárkových baleních najít nejen tam ale i duty free shopech barcelonského letiště. Ale zpátky do Sant Sadurní d'Anoia. Pokud vám nejede čokoláda, ale z návštěvy všech těch vinných sklípků vám vyhládlo, jste na tom pravém místě. Ve městě najdete bohatý výběr kvalitních restaurací, doporučujeme např. La Cava d'en Sergi nebo Cal Blay Vinticinc. To může být ta pravá tečka za jednodenním výletem z Barcelony...


Šumivé víno Codorniu a čokoláda Simón Coll - dva typické suvenýry ze Sant Sadurní d'Anoia
(Foto: www.cavapack.com)

26. 1. 2019

26/01/1939: Franco obsazuje Barcelonu

Ačkoliv oficiálně je trvání španělské občanské války udáváno daty 17. 7. 1936 - 1. 4. 1939, fakticky válka skončila přibližně o dva měsíce dřív ve chvíli, kdy frankističtí vojáci bez boje obsadili katalánskou metropoli. Pád Barcelony byl symbolickou tečkou za veškerými nadějemi na zvrat, demoralizované zbytky republikánské armády se v tu chvíli soustředily již jen na co nejrychlejší ústup.

Plakát znázorňující vstup frankistických vojsk do Barcelony 26. ledna 1939 z oblasti pohoří Collserola
(Foto: diarieljardi.cat)

Více než dva a půl roku byla Barcelona republikánskou baštou, město muselo zejména v druhé polovině války strpět mnohá bombardování, nakonec se ale dnem, kdy ho ovládli frankističtí vojáci, stal příznačně 26. leden 1939. Jednotky vedené generály Yagüem a Solchagou do Barcelony vstoupily za úsvitu od řeky Llobregat a přes pohoří Collserola. Během dne pak město obsadily až po řeku Besòs. Barcelona tentokrát nekladla sebemenší odpor. Město bylo evakuováno 23. ledna, poslední zbytky republikánské armády ho opustily 25. ledna. Část obyvatel, kteří setrvali, Franka podporovala, zbytek už jen rezignovaně doufal, že válka co nejdřív skončí. Frankistické jednotky katalánskou metropoli předchozího večera obklíčily, 26. ledna ráno marocké oddíly do města vstoupily přes ulice Gran Via a Diagonal, navarrské oddíly obsadily Tibidabo a následně přes ulice Muntaner, Balmes, Avinguda de la República Argentina a Passeig de Gràcia sestoupily až do centra. Italské dobrovolnické jednotky kontrolovaly Hortu a Sant Andreu. Pro Franka by nejspíš nebyl problém dobýt město o pár dní dřív, neboť republikánům se na ústupu nepodařilo vyhodit do povětří všechny mosty přes řeku Llobregat, avšak učinit tak 26. ledna v sobě skrývalo důležitou symboliku.

26. leden byl totiž ve španělsko-katalánské historii do té doby připomínkou bezprecedentní porážky, kterou Španělsko utrpělo v rámci tzv. války ženců v bitvě u Montjuïcu roku 1641. Kousek od Barcelony se onoho 26. ledna 1641 střetly španělské oddíly (čítající přes 20 000 mužů) s katalánskými a francouzskými obránci města (přibližně 6 000 mužů). Boj byl krátký, avšak intenzivní. Španělé v něm ztratili 1 500 mužů, zatímco katalánsko-francouzská strana napočítala jen 32 mrtvých. Tento nepoměr španělské jednotky zcela demoralizoval, a tak od dalších útoků ustoupily a stáhly se do vnitrozemí. Právě vzhledem k počtu padlých je toto vítězství často připomínáno jako jedna z nejúspěšnějších katalánských bitev v historii. V globálním kontextu však šlo jen o malé vítězství, neboť válka ženců skončila roku 1652 jasnou prohrou katalánských vzbouřenců. Dodnes je tedy část historiků přesvědčená o tom, že Franco si tuto skutečnost plně uvědomoval a hodlal tuto pro Španělsko neblahou vzpomínku na 26. leden vymazat právě slavným dobytím Barcelony.

Katalánská metropole se v roce 1939 vzdala velmi lehce nejen kvůli úprku republikánů. Takřka tři roky války a zejména v posledním roce se stupňující bombardování města znamenaly neustálou atmosféru strachu a zoufalství. Region hladověl. Mnoho obyvatel tak ve finále skutečně cítilo skutečnou vděčnost za konec války. Mnozí si však plně neuvědomovali, co všechno s sebou frankistická diktatura přinese. Dobytí Barcelony zaznamenalo velký ohlas ve světě. Franco se dočkal gratulací od spřátelených diktátorů (Mussolini, Hitler). Město se relativně rychle vrátilo k běžnému životu - již 27. ledna začaly opět vycházet noviny, o den později začalo fungovat noční osvětlení, zrušené kvůli leteckým bombardováním, a 1. února už vcelku pravidelně fungovala hromadná doprava a většina obchodů poprvé od "osvobození" otevřela, ačkoliv všeho bylo málo a příděly na potravinové lístky fungovaly až do roku 1952. Fakticky se Barcelona z šedivého poválečného období dostávala více než dvě dekády. K hranici s Francií se frankistické oddíly dostaly do dvou týdnů a 21. února v katalánské metropoli uspořádaly ohromnou vojenskou přehlídku na počest oficiálního konce války na katalánském území.



19. 1. 2019

Josep Goday i Casals

Josep Goday i Casals (1881-1936) patřil k talentované generaci katalánských architektů, kteří se učili od těch největších mistrů modernismu. Zatímco řada Godayových spolužáků zejména na počátku své kariéry zůstala věrna dodnes nejslavnějšímu katalánskému architektonickému stylu, rodák z Mataró navrhl většinu svých staveb již pod silným vlivem nastupujícího noucentismu. Diplom z barcelonské architektury si Goday odnesl v roce 1905, avšak ve své tvorbě byl hodně ovlivněn architekturou střední Evropy, kde strávil část svých studií.

Mezi jeho nejznámější díla patří budova pošty na Via Laietana v Barceloně, na jejímž návrhu se podílel spolu s dalším katalánským architektem stejné generace, Jaumem Torresem, a dále pak rekonstrukce známé budovy v těsném sousedství barcelonské katedrály (Casa de l'Ardiaca). Určitou dobu pracoval jako barcelonský městský architekt, v tomto období se zasloužil o vystavění mnoha školních budov. Velice pěknou ukázkou Godayovy architektury je tak například škola La Farigola v barcelonské čtvrti Vallcarca. Kromě vlastní architektonické praxe byl Josep Goday respektovaným odborníkem na dějiny umění - v tomto oboru sepsal několik důležitých odborných knih.

Školní budova La Farigola de Vallcarca (Foto: escolesdelarepublica.wordpress.com)

1. 1. 2019

Catalunya 2019

Možná až nečekaně rychle nám uběhl rok 2018, alespoň v Katalánsku ve srovnání s rokem předchozím chudší na zásadní dějinné zvraty. Nesporně pomaleji ale musel ubíhat devíti uvězněným katalánským politikům, z nichž někteří ve vazbě prožili již druhé Vánoce. Právě političtí vězni jsou jedním z důvodů "zklidnění" celé situace mezi Španělskem a Katalánskem. I v roce 2018 v této otázce sice došlo k zajímavému vývoji (zatčení Puigdemonta a jeho následné nevydání do Španělska, konec Mariana Rajoye a jeho vlády, nástup Quima Torry do pozice katalánského premiéra), ale reálně jsme se žádného výrazného posunu nedočkali a výhledově ani nedočkáme. Klíčový bude soudní proces s uvězněnými politiky, který by měl začít na konci ledna a bude probíhat pravděpodobně po celé jaro, možná až do brzkého léta. Od výsledku soudu se pak bude odvíjet další děj, výsledek předurčí i jeho intenzitu.

Klíčovým datem bude podle mnohých 26. květen, kdy se ve Španělsku konají komunální volby, v nichž se nám zatím profiluje docela zajímavý souboj o Barcelonu. Obyvatelé katalánské metropole budou rozhodovat o pokračování starostky Ady Colau, která do politiky přišla z řad aktivistů, avšak (nebo právě proto) její mandát nelze hodnotit příliš kladně. Městu nepřinesla žádnou velkou vizi do budoucna a současné problémy řeší poměrně neefektivně (až historický odstup ukáže, jestli dokonce některé sama nezavinila). Barcelona každopádně nadále posiluje především svou globální značku. Město je čím dál oblíbenější turistickou destinací. Počet návštěvníků zde v roce 2018 narostl přibližně o 5 %, další nárůst zaznamenalo místní letiště, jež na konci roku 2018 zcela jistě atakovalo hranici 50 000 000 cestujících (pro srovnání v roce 2013 barcelonským letištěm prošlo "pouhých" 35 000 000 pasažérů). 

Právě Barceloně se proto budeme v našich článcích silně věnovat minimálně po celý první půlrok, ačkoliv v průběhu roku 2019 taktéž mnohem častěji než dosud navštívíme i jiné katalánsky hovořící oblasti (Valencie, Baleárské ostrovy, Catalunya Nord, Franja de Ponent, L'Alguer a El Carxe). Stejně tak v prvních měsících právě začínajícího roku budeme bedlivě sledovat vývoj soudního procesu s katalánskými politiky, zatímco pro druhou polovinu roku chystáme i nějaké novinky, ať už zde na blogu nebo na naší facebookové stránce. Ale to je ještě daleko. Teď se už pojďme těšit z doposud slibně vypadajícího čísla 2019. Do nového roku přejeme především mnoho lásky, zdraví, štěstí a naděje! Visca Catalunya 2019!!!

30. 12. 2018

Álvaro Soler & Rosalía

Poslední roky se v mainstreamové hudbě čím dál tím víc prosazuje latino element. Některé populární hudební styly ostatně pocházejí kompletně z latinského prostředí (např. reggaeton). Hudební rádia pozvolna začínají ovládat španělsky zpívající či alespoň hovořící umělci (Ariana Grande, J Balvin, Daddy Yankee, Ricky Martin, Shakira, Enrique Iglesias, Maluma, Luis Fonsi, Pitbull, Camila Cabello, Alejandro Sanz). Mnoho z nich pochází z Kolumbie, Portorika, Španělska či Kuby. Pomalu ale jistě se na tomto poli začínají prosazovat i interpreti narození v Katalánsku. A protože si za svůj umělecký jazyk z komerčních důvodů vybírají logicky španělštinu, v prostředí ryze katalánské hudby se o nich nemluví. I když zpívají španělsky, jejich původ je katalánský, a proto si svou zmínku zde rozhodně zaslouží.

Zpěvačka Rosalía pózující se svými dvěma Latin Grammy Award (Foto: ARA)

ÁLVARO SOLER
Dokonalou ukázkou multikulturní mladé generace je zpěvák Álvaro Tauchert Soler (*1991, Sant Cugat del Vallès). Jeho otec je Němec, matka Katalánka. Dětství Soler prožil v Katalánsku, následovalo několik let v Tokiu, kam se rodina přestěhovala kvůli pracovní příležitosti Álvarova otce. Po návratu do Barcelony založil spolu s bratrem hudební skupinu Urban Lights, s níž v letech 2010-2014 vystupovali spíše na lokální úrovni, i když známými se stali i celostátně díky účasti v talentové soutěži ¡Tú sí que vales!. Během té doby taktéž dokázal vystudovat průmyslové designérství. Roku 2015 se rozhodl přestěhovat do Berlína, kde doposud žije, pokud není zrovna na turné. I díky všemu výše uvedenému asi není žádným překvapením, že Álvaro Soler je docela slušný polyglot - plynně hovoří katalánsky, španělsky, německy, anglicky, italsky a japonsky.

Až v Německu naplno rozjel svou hudební dráhu. Na jaře 2015 vydal singl El mismo sol, jenž zaznamenal okamžitý úspěch v několika evropských hitparádách (Itálie, Švýcarsko, Polsko, Španělsko) a patřil taktéž k nejposlouchanějším nahrávkám prostřednictvím aplikace iTunes. V rámci snahy o dobytí amerického trhu byla v srpnu téhož roku natočena nová verze ve spolupráci s americkou zpěvačkou Jennifer Lopez. Následovalo první album s názvem Eterno agosto, na které byl později doplněn singl Sofía (jaro 2016). Ten se stal skutečně globálním hitem, na vrcholky hitparád se dostal i v České republice (a také v Itálii a ve zbylých zemích visegrádské čtyřky) a jeho do Havany situovaný videoklip má jen na YouTube více než 500 milionů zhlédnutí. Velké popularitě se Álvaro Soler těší zejména v Itálii, kde je často zván kupříkladu i jako porotce talentových soutěží. V létě 2017 zabodoval v evropských hitparádách se singlem Yo contigo, tú conmigo (spolu se skupinou Morat). Na podzim 2018 vydal Álvaro Soler své druhé a doposud poslední album Mar de Colores.




ROSALÍA
Nejnovější vycházející hvězdou latinskoamerické hudby je mladá katalánská zpěvačka Rosalía Vila (*1993, Sant Esteve Sesrovires). Její umělecké začátky jsou spojené s Katalánskem - vystupovala například na barcelonském Festivalu Grec nebo na Festival Internacional de Música v Cadaquésu. Spolupracovala i s katalánskou divadelní skupinou La Fura dels Baus. V roce 2017 vydala své první album Los Ángeles, které v odborné komunitě získalo patřičný ohlas, neboť Rosalía byla ještě téhož roku nominována na prestižní Latin Grammy Award jako v kategorii Objev roku. Do globálního povědomí se však Rosalía zapsala zejména letos díky novému, experimentálnímu albu El mal querer. To podle zpěvaččiných slov vzniklo jako součást závěru studia na barcelonské konzervatoři, v podstatě jde o jakousi praktickou diplomovou práci. Zajímavé je, že zpěvačka se v něm inspirovala španělským renesančním uměním či okcitánským románem Flamenca ze 13. stol. Největšího úspěchu se dočkal singl Malamente, za nějž získala hned dvě ceny Latin Grammy (z pěti nominací) a několik dalších ocenění. Zdá se, že Rosalía by mohla mít velmi slibně nakročeno k budoucí hvězdné kariéře.



28. 12. 2018

Josep Lluís Núñez

Josep Lluís Núñez Clemente (1931-2018) byl bezpochyby jednou z nejdůležitějších postav v historii nejslavnějšího katalánského klubu FC Barcelona. V jeho čele stál celých 22 let, takřka pětinu celé existence klubu, a stal se tak suverénně nejdéle působícím člověkem na této pozici v historii FCB. Mnozí ho považovali za nepříliš vzdělaného, avšak velmi pragmaticky uvažujícího a protřelého obchodníka. Nebojícího se riskovat a zásadně nedůvěřivého. Typický self-made man, významný katalánský developer, realitní magnát a v neposlední řadě trestanec. Rozhodně kontroverzní osobnost, za níž stojí mnoho pozitivního ale i mnoho negativního. 

Josep Lluís Núñez, dlouholetý prezident FC Barcelona (Foto: Mundo Deportivo)

Narodil se v baskickém Barakaldu, ale od malička vyrůstal v Katalánsku. Núñezovy první vzpomínky jsou z katalánského přímořského města Portbou, kam byl jeho otec (celník) převelen hned na počátku 30. let 20. stol. Roku 1938 se rodina definitivně usadila v Barceloně. Núñez studiu příliš neholdoval a již od 14 let pracoval. Zpočátku se živil podomním prodejem encyklopedií a pojistek, velký zvrat v jeho životě však nastal, když se seznámil se svou budoucí ženou. Maria Lluïsa Navarro byla dcerou majitele menší, avšak prosperující stavební firmy, vizionářský Núñez se do rodinného podniku s nadšením zapojil a postupně tchánovu společnost převzal, aby z ní během několika let vybudoval jednoho z nejvýznamnějších developerů na Pyrenejském poloostrově. Společnost ñez y Navarro je ostatně dodnes pro mnohé obyvatele Barcelony synonymem nepěkných urbanistických praktik a spekulantství. Firma působí po celém Španělsku, avšak více než tři čtvrtiny jejího obchodování bylo a je soustředěno do katalánské metropole. Zde společnost proslula zejména v období, kdy byl barcelonským starostou Josep Maria Porcioles (1957-1973), který ve své vizi rozvoje města příliš nedbal na kulturní, historické, estetické či morální aspekty výstavby. Núñez dokázal vždy vyhmátnout ten správný čas k nákupu pozemku a vždy věděl, kdy dostane patřičné povolení k výstavbě. Na druhou stranu vždy se držel poměrně jednoduché logiky - neutratit víc než má. Jeho společnost proto vždy patřila k těm nejméně zadluženým v sektoru, díky čemuž relativně dobře přežila i poslední ekonomickou krizi.

Zkrátka a jednoduše, díky skvělé souhře s tehdejší barcelonskou radnicí ovládl Josep Lluís Núñez během 60. a 70. let minulého století tamní stavební byznys. Jím vyvolaná stavební horečka město připravila o mnoho cenných modernistických budov (např. Casa Trinxet), které musely ustoupit ošklivým činžákům. Některé budovy byly zachráněny až po dlouholetých sporech a soudních tahanicích (např. Casa Golferichs) a některé konflikty pokračují doposud - zářným příkladem toho je kupříkladu aktuální podoba barcelonské čtvrti Vallcarca. Nepěknou architektonickou stopu zanechala společnost i v barcelonském Eixamplu, kde došlo ke stovkám nevzhledných nástaveb na původně modernistické budovy. Po více než šedesátiletém fungování má nyní společnost Núñez y Navarro ve svém portfoliu tisíce bytů a komerčních prostor, více než desítku hotelů, tři desítky parkovacích domů, mnoho průmyslových objektů... Drtivou většinu z nich právě v katalánské metropoli. V 80. letech se Josep Lluís Núñez díky svému realitnímu impériu probojoval dokonce i do elitní stovky největších evropských boháčů, v posledních letech se pak pravidelně držel alespoň v elitní stovce španělských multimilionářů - časopis Forbes na konci roku 2018 odhadoval jeho čisté jmění na 630 milionů euro.

Protestní graffiti v barcelonské čtvrti Vallcarca - Núñez je zde vyobrazen jako ošklivý hmyz 
(Foto: Instagram)

Josep Lluís Núñez se netajil svou původní ambicí stát se barcelonským starostou. To se mu nepodařilo, ale je pár let po pádu frankismu se dostal alespoň do čela klubu FC Barcelona. Psal se rok 1978 a Núñez se stal prvním a v historii FCB dosud snad jediným prezidentem klubu bez jakéhokoliv barcelonistického zázemí. Tradovalo se o něm dokonce, že fotbalu a sportu všeobecně nijak zvlášť nerozumí, avšak jako úspěšný podnikatel vstoupil do sportovního světa s poměrně jasnou představou, jak dané odvětví proměnit. Což se mu nakonec povedlo. Samotná volba Núñeze 35. prezidentem FCB je dodnes tak trochu opředena kontroverzemi. Tehdy naprosto neznámý boháč dokázal přesvědčit potřebnou (ačkoliv nikterak závratnou) část podílníků a dost pravděpodobně se postaral o odstoupení původně favorizovaného kandidáta.

Nicméně brzy se dostavily výsledky. Nejprve Núñez klub vytáhl z chronického zadlužení. Během svého 22letého působení tisíckrát znásobil klubový majetek, rozšířil řady podílníků ze 78 000 na 106 000, speciální pozornost věnoval i fanklubům, jejichž počet vyrostl ze 152 v roce 1978 na více než 1 400 na počátku nového milénia. Několikrát rozšířil stadion Camp Nou, zasadil se o vznik líhně talentů známé jako La Masia (1979), postavil Miniestadi (1982) a v roce 1984 založil Museu FC Barcelona, které dnes nese jeho jméno a ročně ho navštíví takřka dva miliony lidí. Núñez se však stal i jedním z pionýrů komercializace fotbalu. Ve Španělsku byl průkopníkem vytváření společenské image klubu a importérem tzv. netypických příjmů klubu (práva na televizní vysílání, merchandising, příjmy z reklamy apod.). I díky tomu mohl na Camp Nou přivést mnoho světových hvězd (Maradona, Ronaldo, Rivaldo, Figo, Stoičkov) a přitom zachovat zásadní a sympatickou politiku dresů bez reklam. Během posledních let mandátu nakoupil pozemky v Sant Joan Despí, kde později vyrostlo obří tréninkové centrum FC Barcelona. A konečně i nejzásadnější ukazatel úspěchu - zisk klubových trofejí - hovoří jednoznačně v jeho prospěch: 22 let = 175 titulů.

Největší výzvě během svého dlouhého působení v čele FCB musel Núñez čelit roku 1988, kdy ve fotbalovém áčku vypukla vzpoura. Proti prezidentovi se postavila dvacítka hráčů i s trenérem, avšak prezident se s povstáním nikterak nemazal a většinu zmiňovaných hráčů brzy rozprodal a na místo kouče sehnal bývalou hvězdu klubu Johana Cruyffa. Tak započala epocha známá v historii klubu jako Dream Team (1988-1996), kdy právě pod vedením charismatického holandského kouče barcelonské fotbalové áčko vyhrálo čtyřikrát v řadě španělskou ligu a zejména v roce 1992, kdy Barça v legendárním finále ve Wembley získala i nejprestižnější evropskou trofej PMEZ (Pohár mistrů evropských zemí, dnes Liga mistrů). Ačkoliv se Núñez nakonec s Cruyffem rozešel ve zlém, ani to mu nebránilo mandát ve volbách 1997 obhájit. Klub však evidentně potřeboval změnu a pravděpodobně i sám Núñez už začínal mít své prezidentské role dost, takže se v květnu 2000 nakonec rozhodl na svůj post rezignovat. Jak již bylo řečeno, 22 let v čele této instituce z něj s přehledem dělá nejdéle sloužícího prezidenta FCB (druhý v pořadí, zakladatel klubu Hans Gamper, byl ve vedení "pouhých" 8 let)

Už z povahy svého podnikání byl Josep Lluís Núñez kontroverzní postavou a je evidentní, že své developerské impérium během frankismu vybudoval i díky ne zcela průhledným čachrům. O čistotě jeho byznysu tak můžeme mít svoje pochybnosti. Faktem je, že Núñez se stal jedním z mála skutečně obžalovaných a později i odsouzených boháčů. Došlo k tomu roku 2011, kdy byl spolu se svým synem odsouzen k šesti letům nepodmíněně za podplácení státních úředníků. Soud prokázal, že v 90. letech Núñez opakovaně uplácel inspektory z finančního úřadu, aby neplatil tak vysoké daně. Úplatky ho stály přibližně milion euro, avšak úspora na nezaplacených daních byla 12 milionů euro. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu (Tribunal Supremo), který nakonec potvrdil trest odnětí svobody ve výši 2 roky a 2 měsíce. Roku 2014 se tedy ve svých 83 letech musel poroučet za mříže, ačkoliv reálně si ve vězení odseděl jen několik měsíců. Roku 2016 jeho jméno figurovalo i v aféře známé jako Panama Papers. Josep Lluís Núñez zemřel 3. prosince 2018 na nádor mozku. Bylo mu 87 let.


Více informací:

22. 12. 2018

Borja Catanesi: Nejlepší pouliční hudebník světa

Ačkoliv v mnoha španělských a katalánských městech nemají příliš na růžích ustláno, pouliční umělce najdete všude tam, kde je alespoň základní turistický ruch. Ve středomořské Valencii natrefíte dokonce na nejlepšího pouličního muzikanta na světě! V srpnu letošního roku jím byl zvolen 23letý místní kytarista Borja Catanesi.

Borja Catanesi (Foto: Instagram)

Na kytaru hraje už docela dlouho, ale do veřejných vystoupení se pustil relativně nedávno. Jako 18letý začal hrát funk, blues či reggae nejprve ve svém rodném městě u stanice metra Bailén, aby se záhy vydal do světa. S kytarou projel na svůj věk slušný počet zemí. Hrál na evropských, amerických či novozélandských ulicích. Sám říká, že skvělé prostředí pro pouliční umělce je aktuálně v Itálii, kde si s dodržováním vyhlášek o tom, co je či není dovolené provozovat na ulicích nikdo hlavu neláme. Na pouličním umění má kromě svobody rád zejména spontánní a zcela nečekané akce, náhlé jamování s kolegy hudebníky či tanečníky. Nadšení pro pouliční umění ho dovedlo až k letošní účasti v Universal Street Games v Minneapolis, jakési mistrovství světa pouličních umělců. Soutěží se ve třech hlavních kategoriích (hudba, tanec, sport) a mezi několika stovkami účastníků nakonec v užším finále v kategorii hudby zvítězil právě Borja. Bez rozpaků se tak minimálně pro letošní rok může považovat za nejlepšího pouličního hudebníka na světě.


Paradoxní na tom všem je zejména fakt, že v rodné Valencii jeho umění není zrovna doceněno. Spíš naopak. Podle místní radnice, respektive podle platných vyhlášek, Borja svým hraním ruší poklidný život obyvatel města. Řeč je o nedávno zpopularizovaném slovním spojení "hlukový smog". To, že Borja hraje poblíž rušných dopravních tepen, kde projedou stovky či tisíce aut za hodinu, je nejspíš podružné. Místním strážcům pořádku vadí zejména fakt, že mladík používá zesilovač. Několikrát už ho za to pokutovali a jednou to zašlo až tak daleko, že mu nástroj i s reproduktorem na dva týdny zabavili. On se však z veřejného prostoru jen tak vytlačit nenechá. Upozornit na nesmyslnost vyhlášky se nyní snaží novým hudebním projektem, který si Borja pracovně nazval Silent Busking. Na svém oblíbeném místě před valencijským nádražím tak Borja nabízí kolemjdoucím červená sluchátka, do nichž hraje. Vyhlášku tak svými tichými koncerty neporušuje a kolemjdoucí navíc dokázal zaujmout originálním přístupem k celému problému. Uvidíme, jestli mu titul nejlepšího světového pouličního hudebníka roku 2018 v tomto boji pomůže...


16. 12. 2018

Abraham Cresques: Katalánský atlas

Katalánský atlas (Atles Català) je nejvýznamnější katalánská mapa ze 14. století a zároveň jde o asi nejdokonalejší dochované zpracování tzv. portolánové mapy. Tento typ map byl vyráběn ve 13. a 14. stol. především v Itálii a Katalánsku a sloužil tehdejším mořeplavcům k lepší navigaci po tehdy známých mořích. Katalánci spolu s Italy v té době prakticky ovládali mořeplavbu a obchod v oblasti Středozemního moře. Kromě map v Katalánsku vznikaly i vůbec první zárodky námořního práva.

Kompletní Katalánský atlas z roku 1375 (Foto: wikipedia.org)

Autorem Katalánského atlasu byl kartograf židovského původu Abraham Cresques (1325-1387). Narodil se a život prožil na Mallorce, avšak víme toho o něm jen velmi málo. Živil se jako hodinář a výrobce kompasů a dalších námořních přístrojů, zároveň byl jedním z vrcholných představitelů tzv. mallorské kartografické školy. Cresques často pracoval pro královskou rodinu. Již předtím vytvořil několik podobných map, přesto dodnes nemáme stoprocentní jistotu, že právě on byl tvůrcem Katalánského atlasu, neboť dílo není nikde podepsáno. Má se však za to , že okolo roku 1375 dostal Abraham Cresques zakázku od tehdejšího prince Joana I., jenž se rozhodl darovat atlas pozdějšímu francouzskému králi Karlu VI., v jehož sbírkách se mapa nacházela nejméně od roku 1381. To také vysvětluje skutečnost, že Katalánský atlas je dnes součástí sbírky Francouzské národní knihovny v Paříži. Je velmi pravděpodobné, že na atlasu s Cresquesem pracoval i jeho syn Jehuda. Kromě Katalánského atlasu se jim přisuzuje ještě několik podobných map, které se dnes nacházejí v italských či francouzských knihovnách.

Původně se Katalánský atlas skládal ze šesti barevných pergamenových listů přehnutých uprostřed, listy byly později rozříznuty na polovinu a nalepeny na dřevěné desky. Kompletní dílo tak zabírá prostor o 65x300 cm. První dva listy obsahují průvodní text v katalánštině, v němž jsou shrnuty základní dobové poznatky z kosmologie, astronomie a astrologie, včetně náčrtků solárního i lunárního kalendáře. Zbylé čtyři listy pak obsahují mapu samotnou. Atlas relativně věrně zachycuje tehdy známý svět, od Kanárských ostrovů až po Čínu, přičemž zajímavá je jiho-severní orientace mapy, takže při správném čtení je Čína nalevo a Evropa napravo. Katalánský atlas je údajně i první středověkou mapou, na níž je alespoň přibližně zaznamenána Asie - všechny předchozí mapy byly v tomto ohledu mnohem méně přesné. O podrobnosti zobrazení svědčí i fakt, že v atlasu nalezneme řadu míst střední Evropy: kromě historicky důležitých měst (Praha, Vídeň, Lvov, Krakov) i některá menší sídla, jež v průběhu let své významné postavení ztratila (Rusovce, Komárno, Györ, zvolenský Pustý hrad,...). Ta nejvýznamnější města se dočkala vlastních miniaturních ilustrací, mapa též důsledně rozlišuje křesťanská města od těch ostatních a zachycuje i mnoho dalších symbolů prozrazujících např. přírodní poměry dané lokality. Nejpodrobněji zpracovaná je středomořská část, kde máme na danou dobu velmi přesně zachycené pobřeží, což svědčí o jeho velmi dobré znalosti ze strany katalánsko-aragonského loďstva. Důkladněji a online si Katalánský atlas můžete prohlédnout kupříkladu zde.

Katalánský atlas zaujme zejména detailním zpracováním oblasti Středozemního moře (Foto: Diari ARA)

15. 12. 2018

Sunifred Llobet: Rozmach moderního astrolábu

Astroláb je historický astronomický přístroj, který dříve astronomové a mořeplavci používali k určování polohy nebeských či pozemských těles a k měření místního času. Jeho původ dodnes není úplně jasný, vynalezen byl pravděpodobně ve 2. století př. n. l. a nejvíce je spojován s řeckými učenci, jimž ostatně vděčí i za svůj název - astrolábon (přístroj, který měří hvězdy).  Následně ho vylepšili Arabové a do Evropy se ve středověku vrátil skrze Pyrenejský poloostrov. Takřka dva tisíce let byl jednou z nejrozšířenějších astronomických pomůcek, pak ho vytlačily modernější přístroje. Svou roli v rozšíření přístroje do západní Evropy sehrál významný katalánský učenec.

Barcelonský astroláb, jehož originál se dnes nachází v pařížském Institutu arabského světa
(Foto: www.historiavibrant.cat)

Tím učencem byl jistý Sunifred Llobet, známý též jako Lupitus Barchinonensis. O jeho životě víme jen velmi málo. Má se za to, že se narodil kolem roku 950 v katalánském regionu Penedès. Byl spřízněn s významnými církevními hodnostáři, sám vykonával v letech 975 až 995 úřad arcidiakona barcelonské katedrály. Zároveň byl důvěrníkem tehdejšího barcelonského hraběte Borrella II. Kolem roku 997 se vydal do Říma, kde se však jeho historická stopa ztrácí. Ve své době platil Sunifred Llobet za jednoho z největších evropských učenců. Působil ve skriptoriích klášterů ve městech Vic a Ripoll, kde do latiny přeložil mnoho arabských pojednání o astronomii. Katalánské kláštery byly v 10. století významným centrem evropské učenosti, neboť právě zde docházelo k bezprostřednímu kontaktu mezi arabskou a evropskou civilizací. Také se zde dostalo vzdělání významným osobnostem - předpokládáme, že Sunifred Llobet byl ve Vicu učitelem jistého Gerberta z Aurillacu, jenž se později jako Silvestr II. stal prvním papežem francouzského původu (999-1003) a dodnes se mu přisuzuje hlavní zásluha na rozšíření arabských znalostí matematiky a astronomie do Evropy (např. arabské číslice).

Ale zpět k astrolábu. Právě díky přístupu k množství arabských vědeckých spisů byl Sunifred Llobet ve středověku nejspíše prvním Evropanem, který přístroj sestavil a následně adaptoval pro potřeby tehdejšího křesťanského světa. Jeho výtvor, tzv. Barcelonský astroláb, pochází z roku 980 a jeho originál je dnes vystavený v pařížském Institutu arabského světa, zatímco dvě přesné kopie mají v držení katalánská muzea v Barceloně a Terrasse. Astroláb disponuje nápisy v latině a čísla 41-30 odkazují k přibližné zeměpisné šířce, na níž se nachází Barcelona. Konstrukce astrolábu katalánským učencem jen napovídá významu, jakému se tamní kláštery těšily v průběhu 10. a 11. stol. Díky neustálému kontaktu s arabskou učeností se důležité poznatky ze světa matematiky, fyziky či astronomie dostaly nejprve do Katalánska, odkud pak putovaly dále do západní Evropy. Tato privilegovaná pozice později umožnila Aragonské koruně v čele s Katalánskem obchodně ovládnout prostor Středozemního moře. Nemalou zásluhu na tom měli i tamní učenci jako právě Sunifred Llobet.

13. 12. 2018

Současná katalánská literatura

Současné katalánské literatuře jsme se již částečně věnovali v souvislosti s přítomností tamních autorů na Měsíci autorského čtení 2016. Zvláštní kapitolou v rámci katalánsky psané literatury je též literatura andorrská, které se pro změnu věnujeme zde. V následujících odstavcích se snažíme představit nejznámější současné katalánsky píšící spisovatele, přičemž důležitým výběrovým kritériem pro nás byla skutečnost, že některé autorovo dílo je k dispozici i v naší mateřštině. Kromě níže zmíněných je tu samozřejmě široká plejáda dalších uznávaných současných (žijících) autorů: Josep Maria Espinàs, Marta Pessarrodona, Isabel-Clara Simó, Pere Gimferrer, Maria Barbal, Ramon Solsona, Lluís Maria Todó, Sergi Pàmies, Manuel Baixauli, Màrius Serra, Maria de la Pau Janer, Sebastià Bennasar, Llucía Ramis, Najat El Hachmi, Bel Olid a další. Na následujících řádcích se v abecedním pořádku zaměříme na zkušené i méně známé katalánské literáty, s jejichž tvorbou jsme se v posledních letech mohli alespoň částečně seznámit i v češtině. Smutné je, že značnou část těchto titulů často najdete v levných knihách, což svědčí o ne zrovna vřelém přijetí českým publikem. Chyba však nebude na straně katalánské literatury...

Jaume Cabré a české vydání jeho nejrozsáhlejšího románu Jo confesso (Foto: Diari Ara, Dybbuk)

JAUME CABRÉ
Aktuálně nejuznávanější katalánský spisovatel. Každoročně u příležitosti vyhlašování Nobelovy ceny za literaturu se o něm hovoří jako o nejpravděpodobnějším katalánském kandidátovi. Faktem je, že žádný jiný katalánský autor se nemůže pyšnit tolika literárními cenami a zároveň tolika překlady do jiných jazyků. Jaume Cabré (*1947) se narodil v Barceloně, kde také vystudoval katalánskou filologii. Dlouhou dobu kombinoval literární tvorbu se zaměstnáním ve školství, působil také jako scénárista. Poměrně opomíjená je jeho esejistická tvorba, za zmínku stojí zejména díla El sentit de la ficció (1999) a La matèria de l'esperit (2005), kde Cabré shrnuje svůj přístup k literatuře i umění všeobecně. Sám se jako významný spisovatel konsolidoval v průběhu 90. let 20. stol., přesto své dva nejznámější romány napsal až ve století jednadvacátém. Mezi jeho zásadní romány patří kupříkladu La teranyina (1984), Senyoria (1991), L'ombra de l'eunuc (1996), Les veus del Pamano (2004) či Jo confesso (2011). Cabrého díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků (mnoho čtenářů si našlo i ve středu Evropy - v Německu, Polsku i Maďarsku), posledně jmenovaný vrcholný román vyšel i česky jako Přiznávám, že... (2015, nakladatelství Dybbuk). I přes vynikající hodnocení kritiků i řady čtenářů nezaznamenala tato kniha v Česku větší ohlas, možná právě Nobelova cena by to mohla změnit...

ANTONI FERRANDO

Antoni Ferrando Arjona se narodil roku 1967 v Barceloně, avšak v roce 1994 se natrvalo usadil v Praze. O České republice a životě v ní píše kupříkladu na svém blogu. Vystudovaný lingvista, v Česku se živí zejména jako překladatel a podnikatel. Ačkoliv v knižním světě působí již nějaký ten pátek, Antoni Ferrando vydává průměrně jednu knihu za dekádu. Roku 1996 napsal průvodce po Praze, roku 2008 vydal knihu humoristických postřehů Per què tot és una merda? a konečně roku 2015 se na pultech katalánských knihkupectví objevila jeho románová prvotina El gran Joan, ověnčená literární cenou Primum Fictum 2015. Román je zajímavou sondou do života provinční společnosti katalánského venkova, ironicky se dívá zejména na období přelomu 20. a 21. století. Kniha se na podzim 2018 dočkala i svého českého vydání pod názvem Velký Joan, a to v prestižním nakladatelství Argo.

ALICIA KOPF

Občanským jménem Imma Ávalos Marquès (*1982), spisovatelka a audiovizuální umělkyně pocházející z Girony. Kromě působení v umělecké branži se živí i jako vyučující na Universitat Oberta de Catalunya. Své umělecké jméno používá od roku 2006, kdy studovala v Německu. 

Na literárním poli dosud nebyla příliš činná, do širšího povědomí se zapsala zvláštně koncipovaným románem Germà de gel (2016), jenž obdržel i několik prestižních cen (Premi Documenta 2015, Premi Llibreter 2016), ale ve své podstatě ani o román nejde. Mnohem spíše jde o kompilaci článků, obrázků a úvah. Hlavním tématem knihy je led ve všech svých podobách, metaforicky tedy i ochlazení či bod mrazu v mezilidských vztazích. V Česku vyšla pod názvem Bratr z ledu (2018) pod značkou nakladatelství Odeon, přeložena však byla ze španělské verze.


QUIM MONZÓ

Quim Monzó (*1952) patří k nejpopulárnějším katalánským spisovatelům. Narodil se v Barceloně, v počátcích své profesní dráhy se věnoval grafickému designu, za můstek do světa literatury mu sloužilo psaní televizních scénářů a novinařina. Mimo jiné napsal spoustu zajímavých postřehů z cest po jihovýchodě Asie a Africe. Od 70. let minulého století pravidelně přispívá do deníků Avui, El Periódico de Catalunya, El País či La Vanguardia. Spolupracuje též s Catalunya Ràdio, TV3 či RAC1. Rovněž působil jako překladatel z angličtiny (Truman Capote, Ernest Hemingway, Arthur Miller, J. D. Salinger). Jeho literární dráha je spojená zejména s humoristickými texty, publikoval více než dvacítku románů a povídkových sbírek, mezi ty nejznámější patří Uf, va dir ell (1978), La magnitud de la tragèdia (1989), El perquè de tot plegat (1993), Guadalajara (1996), Tres Nadal (2003), Mil cretins (2007). Mnohá z těchto děl se dočkala filmového zpracování i prestižních katalánských literárních cen. Česky vyšel autorův román La magnitud de la tragèdia (Průšvih na druhou, 2006, nakladatelství Faun). Pro zajímavost dodejme, že Quim Monzó trpí Touretteovým syndromem, jenž se v jeho případě projevuje zejména pohybovými tiky v obličeji.

RAFEL NADAL

Katalánský novinář a spisovatel, publikaci svých překladů v zahraničí původně zvažoval pouze pod jménem Nadal Farreras (obě jeho příjmení), aby nedocházelo k záměně se slavným španělským tenistou, avšak nakonec podepisuje standardně jako Rafel Nadal. Narodil se roku 1954 v Gironě. Pravidelně přispívá do mnoha katalánských médií (La Vanguardia, TV3, RAC1), sám v průběhu své profesní dráhy působil na různých pozicích v nakladatelských domech a mediálních koncernech. Od května 2006 do února 2010 byl šéfredaktorem deníku El Periódico de Catalunya - za jeho vedení deník získal mnoho prestižních evropských cen. Ryze spisovatelské dráze se věnuje až v "důchodu" - první román vydal až roku 2011 (Els mandarins), následovala čtveřice bestsellerů Quan érem feliços (2012), Quan en dèiem xampany (2013), La maledicció dels Palmisano (2015) a La senyora Stendhal (2017). Každý z těchto čtyř románů dosáhl desítek tisíc prodaných výtisků, poslední dvě díla autorova literární agentka Anna Soler-Pont dokázala prodat na mnoho evropských trhů. La maledicció dels Palmisano se stala vůbec nejpřekládanějším katalánským románem roku 2015 (prodej práv pro celkem 15 jazyků). Česky tato kniha vyšla jako Prokletý rod Palmisanů v létě 2017 v Knižním klubu. O rok později ji ve stejném nakladatelství následoval i prozatím poslední Nadalův román Paní Stendhalová. V obou případech jde o poměrně oddechové čtivo, historické romány odehrávající se v Itálii a v Katalánsku.

České překlady románů Rafela Nadala (Foto: www.knizniklub.cz)

MARC PASTOR
Velký mezinárodní ohlas zaznamenal i mladý spisovatel a policista Marc Pastor (*1977). Ten pracuje jako vyšetřovatel v řadách katalánské policie Mossos d'Esquadra. Násilné trestné činy ostatně hojně inspirují jeho thrillerově až hororově zaměřenou tvorbu. Pastor doposud publikoval pět románů: Montecristo (2007), La mala dona (2008), L'any de la plaga (2010), Bioko (2013) a Farishta (2017). Všeobecně známým se stal zejména díky knize La mala dona, která se inspirovala příběhem barcelonské vražedkyně dětí Enriquety Martí, ačkoliv jak připouští sám autor, významnou inspiraci mu poskytla i série vražd, které v rámci své policejní praxe vyšetřoval. Tento román byl přeložen do desítky jazyků, v roce 2014 vyšel v brněnském nakladatelství Host i v české podobě jako Zlá žena. V roce 2017 byl Marc Pastor jedním z hostů pražského veletrhu Svět knihy.


České vydání románu La mala dona (Foto: nakladatelstvi.hostbrno.cz)

MARTA ROJALS
Katalánská architektka a spisovatelka. Narodila se roku 1975 ve vesničce La Palma d'Ebre. Na Universitat Politècnica de Catalunya vystudovala architekturu se specializací na teorii a historii tohoto vědního oboru, což následně v praxi uplatnila jako překladatelka či redaktorka mnoha odborných publikací. Literárně debutovala roku 2011 románem Primavera, estiu, etcètera. Její prvotina měla velký úspěch zejména díky šeptandě v knihkupectvích a doporučujících článcích na blozích, ačkoliv šlo o zcela neznámou autorku. Už tehdy nakladatelům jasně řekla, že se nebude nikterak podílet na propagaci, proto se neúčastní ani slavnostních prezentací svých knih či literárních čtení. Rozhovory poskytuje jen sporadicky a pouze přes mail, veřejně není známá ani žádná autorčina fotografie. Jinými slovy, Marta Rojals důsledně lpí na anonymitě. 

V roce 2014 vydala svůj druhý román, L'Altra (česky vyšlo roku 2018 jako Ta druhá v brněnském nakladatelství Host), jímž se pasovala do role stálice katalánské literární scény. Její třetí román, El cel no és per tothom (2018), patřil v uplynulých měsících k nejprodávanějším v katalánských knihkupectvích. Romány Marty Rojals obvykle pojednávají o mezilidských vztazích, hledání sebe sama i přemítání nad naší rolí a postavením v soudobé společnosti. Zejména ve dvou posledních románech je jasně patrná i reflexe ekonomickou krizí zasažené katalánské společnosti. Kromě zmíněné románové tvorby Marta Rojals vydala ještě soubor svých novinářských sloupků, No ens calia estudiar tant (2015), které vycházely na serveru VilaWeb.


ALBERT SÁNCHEZ PIÑOL

Barcelonský rodák Albert Sánchez Piñol (*1965) je jednoznačně jedním z nejčtenějších a nejpřekládanějších katalánských autorů současnosti. Ačkoliv jeho souhrnné dílo nečítá více než deset knih, čtenáři se s Piñolovými příběhy mohou setkat takřka ve čtyřech desítkách jazyků. Na Universitat de Barcelona vystudoval antropologii se specializací na Afriku, V 90. letech 20. stol. pobýval z důvodu práce na své doktorské práci v Kongu - kvůli zuřící občanské válce musel zemi předčasně opustit, avšak nasbíral zde mnoho inspirace ke své pozdější literární tvorbě. Z této doby ostatně pochází i jeho zajímavé esejistické dílko Pallassos i monstres (2000) o vybraných afrických diktátorech a jejich neuvěřitelných výstřelcích. Již v Kongu začal pracovat i na své románové prvotině La pell freda (2002). Velice čtivý a relativně krátký dobrodružný román se dočkal i brzkého překladu do češtiny (pod názvem Studená kůže v roce 2005 vydalo nakladatelství Mladá fronta) a během několika málo dalších let byl přeložen do většiny evropských jazyků. V Katalánsku se prodalo 170 000 výtisků a kniha byla též zfilmována. Následoval román Pandora al Congo (2005) zaměřený na koloniální vykořisťování Afriky. Mezitím autor publikoval i dvě povídkové sbírky: Les edats d'or (2001) a Tretze Tristos Tràngols (2008).

Výjimkou v autorově tvorbě je dvojice historických románů Victus (2012) a Vae Victus (2015), které epicky ztvárňují historické události v Katalánsku 18. století, zejména pak události spojené s rokem 1714. Výjimkou proto, že jsou napsány španělsky. Zejména první z nich se stal velkým hitem a s prodeji v řádech statisíc výtisků jde o jednu z nejúspěšnějších knih na katalánském trhu. Na konci roku 2018 se Sánchez Piñol vrátil zpět ke katalánštině s novým románem Fungus. Jeho romány jsou tematicky různorodé, obvykle charakteristické jemnými prvky sci-fi či fantasy; oblibě se těší u čtenářů i u kritiky.


Albert Sánchez Piñol (Foto: Nació Digital)

8. 12. 2018

Francesc Boix: Fotograf z Mauthausenu

Koncentrační tábor Mauthausen byl součástí soukolí německé vražedné mašinérie během II. světové války. V tomto táboře nedaleko rakouského Lince zemřelo podle odhadů 200 až 300 000 lidí. Skončilo v něm též mnoho Čechoslováků a Poláků. Zvláštní kapitolou byl Mauthausen pro španělské a katalánské dějiny. Ačkoliv se Španělsko II. světové války neúčastnilo, tisíce španělských republikánů, kteří byli nuceni svou zemi na počátku roku 1939 opustit, totiž skončily v německých koncentračních táborech, drtivá většina z nich právě v rakouském Mauthausenu. Víme, že během války tudy prošlo přibližně 7 200 španělských vězňů, dvě tisícovky z nich pocházely z Katalánska. Jen pětina přežila. Mezi nimi i mladý katalánský fotograf, díky němuž bylo v norimberském procesu odsouzeno několik nacistických pohlavárů.

Francesc Boix na konci války  v květnu 1945 v táboře Mauthausen (Foto: Diari ARA)

Francesc Boix (1920-1951) se narodil v barcelonské čtvrti Poble Sec do rodiny krejčího, jenž se amatérsky věnoval fotografování a v kumbálu za krejčovskou dílnou si zřídil skromný ateliér. Tam se malý Francesc poprvé seznámil s fascinujícím světem černobílých obrázků. Jako 14letý dostal práci jako pomocník ve fotoateliéru Romagosa a o dva roky později začal spolupracovat jako fotograf s komunisticky orientovaným časopisem Juliol, který vydávalo sdružení mladých socialistů a komunistů (Juventudes Socialistas Unificadas). Jasně levicová politická orientace přivedla čerstvě sedmnáctiletého Boixe až na frontu španělské občanské války (1936-1939), kde od konce roku 1937 působil v rámci 30. divize republikánské armády jako fotograf. Nebojoval tak vyloženě v první linii, ale díky svým fotografiím poskytl cenné svědectví z bojů na frontách u řek Ebre a Segre. Po vítězství frankistů podobně jako další stovky tisíc republikánů odešel do exilu a většinu roku 1939 strávil ve francouzských koncentračních táborech Vernet a Setfonts.

Ve francouzském vojsku později bojoval proti nacistům, ale v květnu 1940 byl Němci zajat a po krátké anabázi v několika menších zajateckých táborech byl 27. ledna 1941 dopraven do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde dostal číslo 5185. Díky svým fotografickým dovednostem byl později zařazen do oddělení identifikace vězňů, kde se zabýval portrétováním zemřelých kolegů (sebevraždy, nehody, pokusy o útěk). Kromě toho dokumentoval i běžné akce či návštěvy nacistických pohlavárů v táboře. Pozice fotografa mu skýtala větší šance na přežití, díky privilegovanému postavení byl ušetřen těžké a nebezpečné práce v kamenolomu a taktéž méně hladověl. Podle výpovědí bývalých spoluvězňů se často snažil uplatnil svůj vliv ve prospěch jiných vězňů, dost možná svými zásahy zachránil hned několik životů. Jakmile začalo být jasné, že válka už nebude mít dlouhého trvání a dopadne v neprospěch Němců, rozhodl se Boix spolu s několika spoluvězni ukrýt a vynést z tábora co nejvíce pořízených fotografií (spolu s negativy se hovoří až o 20 000 snímcích), na nichž byly dokonale zachyceny všechny válečné zločiny, k nimž v nacistických koncentračních táborech obvykle docházelo. Pomáhal mu v tom i další katalánský fotograf ze stejného oddělení, Antoni Garcia (1913-2000) z Tortosy.

Fotografie se nakonec ven dostaly a část z nich Boix hned po válce uveřejnil ve francouzském tisku. Děsivé svědectví života v Mauthausenu se tak do dnešních dní uchovalo zejména díky tomuto katalánskému fotografovi. Právě tyto fotografie i Boixovo očité svědectví následně při norimberském procesu posloužily k odsouzení několika významných nacistických pohlavárů. Boix byl ostatně jediným španělským občanem, který ve zmíněném procesu usedl na lavici svědků. Po více než čtyřech letech strávených v jednom z nejznámějších koncentračních táborů se Francesc Boix usídlil v Paříži, kde si začal plnit dávné sny a stal se fotoreportérem. Spolupracoval s různými periodiky, nejčastěji však s deníkem L'Humanité, tehdy silně navázaným na francouzské komunisty. O svém životě v koncentračním táboře údajně sepsal i knihu, avšak její rukopis je dnes považován za ztracený. Čtyřleté věznění v Rakousku se podepsalo i na fotografově zdraví, podle některých zdrojů měl tuberkulózu, i když podle všeho zemřel v létě 1951 na komplikace způsobené onemocněním ledvin.

Jeho příběh byl vinou brzkého úmrtí (nedožitých 31 let) dlouhou dobu zapomenut. Až na počátku 21. století jeho památku a význam připomnělo několik dokumentárních snímků a studií (některé z nich naleznete v odkazech níže). V souvislosti s tím byly Boixovy ostatky v červnu 2017 převezeny z Thiais na nejznámější pařížský hřbitov Père Lachaise. V říjnu 2018 byl do kin slavnostně uveden španělský snímek El fotógrafo de Mauthausen, jenž pojednává o velmi krátkém životě tohoto bezesporu talentovaného katalánského fotografa, jehož dílo pomáhá uchovávat památku na jednu z nejhorších etap lidské historie.


Více informací: