12. 7. 2018

Bude Puigdemont skutečně vydán do Španělska?

I česká média zaznamenala dnešní zprávu o možném vydání katalánského expremiéra Carlese Puigdemonta do Španělska, avšak pouze v případě obvinění ze zpronevěry veřejných financí. Připomeňme, že Puigdemont a řada členů jeho vlády ve Španělsku čelí hned několika obviněním, přičemž tím nejzávažnějším je podle španělských státních zástupců podezření ze vzpoury, za což politikům hrozí až 30 let trestu odnětí svobody. Dnešní rozhodnutí německého soudu znamená jediné - ve zdůvodnění soud zcela jasně a definitivně odmítá možnost Puigdemonta vydat kvůli obvinění ze vzpoury, připustil však jeho možné vydání kvůli údajné zpronevěře, jíž se měl Puigdemont a jeho ministři dopustit zorganizováním referenda z 1. října 2017 za peníze z veřejného rozpočtu. Znamená to, že Puigdemont bude v nejbližších dnech eskortován z německého Hamburku, kde nyní žije, do španělského vězení? To v žádném případě.

Dnešní rozhodnutí německého soudu je naopak potvrzením toho, že celé obvinění ze vzpoury je naprosto vykonstruované a že jeho hlavním důvodem byla touha katalánské politiky postrašit a ukončit jejich politickou kariéru. Zatímco část bývalé Puigdemontovy vlády, která zůstala ve Španělsku, sedí již několik měsíců ve vazbě, exilová část je v zemích, do nichž se jednotliví ministři a premiér uchýlili (Anglie, Belgie, Německo, Švýcarsko), na svobodě a soudy v daných zemích je postupně odmítají vydat do Španělska kvůli obvinění ze vzpoury. Dnešní rozhodnutí  soudu ve Šlesvicku-Holštýnsku způsobilo zaujaté španělské justici pořádný bolehlav.

Španělská justice má nyní jen dvě možnosti. Může i nadále trvat na vydání Puigdemonta do Španělska alespoň na základě obvinění ze zpronevěry, nicméně tento postup v sobě skrývá hned několik potíží. Ani po dnešním rozhodnutí německého soudu totiž není expremiérovo vydání automatickou záležitostí. Puigdemont se může odvolat k německému Spolkovému ústavnímu soudu - má na to celých 30 dní. Pak by se tento soud musel k celé záležitosti vyjádřit, což vzhledem k letním prázdninám jistě nebude otázkou několik málo dnů. V případě potvrzení vydání bychom pak o skutečném Puigdemontově přesunu mohli mluvit až někdy na podzim. Nicméně i v takovém případě platí, že ve Španělsku by Puigdemont mohl být souzen jen za zpronevěru, což by v tom nejextrémnějším případě znamenalo pětiletý trest, zatímco ve vazbě sedícím exministrům, Puigdemontovým podřízeným, by za vzpouru hrozil až šestinásobek. Nehledě na to, že i v tomto případě by mohlo dojít k podobnému řešení, k němuž už došlo v případech fotbalistů Messiho či Ronalda, kteří za své daňové úniky zkrátka jen zaplatili obří pokuty a nástupu do vězení se elegantně vyhnuli. Puigdemont sám sice nedisponuje miliony eur, nicméně netřeba mít pochyb, že miliony zastánců katalánské nezávislosti by se mu na pokutu složily. Už jen elementární logika tedy stačí k pochopení nesmyslnosti toho, že by "vůdce" celé vzpoury odešel od soudu svobodný, zatímco jeho podřízení by hnili desítky let ve vězení. Nehledě na to, že podobný scénář by navíc Puigdemontovi paradoxně mohl dopomoct k návratu do premiérského křesla, byť zde už se nacházíme tak trochu v ráji spekulací.

Výše uvedené je ostatně jedním z klíčových důvodů, proč je ve hře i druhá, údajně stále pravděpodobnější možnost španělské justice, totiž od požadavku na Puigdemontovo vydání odstoupit. Pro expremiéra by to znamenalo opět zcela volný pohyb po území EU, kromě Španělska, a možnost i nadále silně ovlivňovat katalánskou politiku jako exilový premiér. Nicméně i zde je logika neúprosná - takže bývalou vládu pošleme do vězení a zatykač na "vůdce" celé akce prostě stáhneme? No vlastně nic jiného v tomto ohledu španělské justici nezbývá. Pod taktovkou Lidové strany (PP) se to zkrátka moc nepovedlo. Snad tedy administrativa Pedra Sáncheze bude rozumnější a prostřednictvím státních zástupců nesmyslné obvinění ze vzpoury ve všech případech stáhne. Připomeňme, že v posledních dnech došlo ve španělsko-katalánském konfliktu k drobnému vývoji v podobě první vzájemné schůze obou současných premiérů (Sánchez - Torra) a přesunutí vězněných politiků do katalánských věznic. Řada z nich ale za mřížemi zcela nespravedlivě (jak potvrdilo dnešní rozhodnutí německého soudu) tráví už devátý měsíc. Velký soudní proces s obžalovanými ze vzpoury byl naplánován na podzim tohoto roku, nicméně je též dosti pravděpodobné, že k němu nakonec dojde až na počátku roku 2019. Tedy pokud se do té doby konečně nenajde vůle k politickému řešení celého problému...

Počet nocí, které již katalánští političtí lídři strávili ve vazbě, stav ke 12. červenci 2018
(Foto: Esquerra Republicana de Catalunya)

6. 7. 2018

Katalonski

Od dubna do července 2018 patří na katalánské veřejnoprávní televizi TV3 čtvrteční večerní vysílací čas pořadu Katalonski. Ten si klade za cíl zmapovat osudy lidí, kteří se z rozličných důvodů naučili katalánsky, ačkoliv se v Katalánsku nenarodili a ani zde trvale nežijí. Hlavní otázkou je samozřejmě, proč se tito lidé vůbec katalánsky učí? A pravdou je, že jejich důvody jsou tak rozmanité a někdy tak neuvěřitelné, že rozhodně stojí za zhlédnutí!

Realizační tým pořadu Katalonski v Brně (červenec 2017)
KATALONSKI
Dokumentárně laděný cyklus Katalonski vznikl v koprodukci katalánské veřejnoprávní televize TV3 a společností Broadcaster Audiovisual Services a La Lupa Produccions. Celý projekt vznikl v hlavě režiséra Oriola Gisperta, který se svým týmem natáčel ve třinácti různých lokacích v průběhu celého roku 2017. Název pořadu je odvozen primárně z polského výrazu pro slovo "katalánský", což by nemělo až tolik překvapit, neboť v katalánském prostředí existuje několik pořadů odkazujících na naše severní sousedy (Polònia, Crackòvia). Vše pramení z hanlivého označení Katalánců ze strany některých Španělů (polacos). A má to skutečně své opodstatnění, neboť řada Katalánců tento pořad vítá zejména z důvodů určitého posílení sebevědomí - je přece milé vidět, že někdo na druhém konci světa se vaši řeč učí zkrátka jen proto, že chce a že ho to těší, zatímco na Pyrenejském poloostrově katalánský jazyk a kultura občas čelí jen ošklivému pohrdání. Ostatně pořady tohoto typu nejsou na obrazovce TV3 ničím výjimečným, i když cyklus Katalonski se vůbec poprvé zaměřuje čistě na katalánsky mluvící cizince žijící mimo Katalánsko.

Jak už bylo řečeno, cyklus zahrnuje celkem 13 dílů (každý díl trvá okolo 50 minut), přičemž diváka zavede do dvanácti různých zemí (USA, Mexiko, Velká Británie, Kanada, Německo, Itálie, Argentina, Belgie, Chile, Austrálie, Česká republika a Japonsko). V každém díle nahlédneme do běžného života pěti či více osobností a zároveň se dozvíme, co přesně je přimělo ke studiu katalánštiny. Nejčastěji se samozřejmě setkáme se dvěma základními profily. První výraznou skupinou jsou studenti (většinou filologie), kteří se ke katalánštině obvykle dostali jako k volitelnému předmětu na některé z více než 130 univerzit po světě, kde se jazyk v současnosti vyučuje; druhou skupinu tvoří lidé, kteří se na své pouti životem zamilovali do někoho z Katalánska, a proto je pro ně znalost této řeči doslova srdeční záležitostí. Mezi účinkujícími však nalezneme i mnohem kurióznější důvody a motivace. Tím asi nejzvláštnějším byl podle nás důvod Italky Stelly Finiru, která se pro katalánštinu nadchla poté, co ji na pláži v Katalánsku okradl hezký zloděj a protokol s ní sepsal sympatický policista. No proč ne, někdy stačí opravdu málo a život je najednou naruby. I to se některým z účinkujících přihodilo, někdy tomu napomohl sám pořad Katalonski. Zajímavým případem by v tomto ohledu mohla být talentovaná Chloe Phillips, jež se stala hvězdou úvodního dílu z New Yorku a Washingtonu. Romantičtějším povahám musel její závěrečný duet s hudebníkem Halldórem Márem připomenout atmosféru známého filmu Once. Odtud už je pak jen krůček ke zjištění, že Chloe v roce 2013 nazpívala úžasnou píseň o Barceloně, čímž už si ji zamilujete úplně. Její twitter budiž toho důkazem. Po odvysílání zmiňované epizody stoupl počet jejích followerů z necelých 200 na takřka 8 000. Pokud se tedy rozhodne k brzkému přestěhování do Katalánska, naskytne se jí určitě celá řada možností.

Velice podobnou životní zkušenost jako účinkující má i islandský zpěvák Halldór Már, který se zhostil role uvaděče celého pořadu. Már sice strávil celé mládí v rodném Reykjavíku, jakmile se však vydal na studia do Barcelony, zaúřadovala láska a z původně plánovaného roku či dvou v katalánské metropoli se nakonec stalo let pětadvacet. Kromě rodiny má dnes v Barceloně kytarovou školu a v posledních letech se propracoval mezi nejvýraznější tváře místní folkové scény. Úvodní díl cyklu Katalonski měl být na TV3 odvysílán 22. března 2018, nicméně vzhledem k bouřlivému politickému vývoji v Katalánsku a velikonočním svátkům byl nakonec premiérový díl odvysílán až o tři týdny později, 12. dubna 2018. Ve svém vysílacím čase (každý čtvrtek okolo 22.45-23.45) byl v Katalánsku pravidelně nejsledovanějším pořadem, přičemž sledovanost se pohybovala standardně nad 300 000 diváky, což v katalánském kontextu znamená slušných 14-17 % share. Kvůli zmiňované politické bouři v Katalánsku se tak pořad oproti původnímu plánu dostal do značného časového skluzu, což v praxi znamenalo posun vysílání českého dílu skoro o měsíc později, než bylo původně naplánováno. V tomto ohledu je vidět, že sledovanost dílů od druhé poloviny června přeci jen krapet klesla, přičemž ten český vidělo naživo 232 000 diváků.

Halldór Már a Chloe Phillips (Foto: TV3)
BRNO & PRAHA
Pořad Katalonski zavítal do dvanácti různých států, jedním z nich byla i Česká republika, na kterou se dostala řada 5. července 2018, tedy až rok a několik dní poté, co štáb ve dvou největších českých městech začal natáčet. V dílu věnovaném Praze a Brně se představilo celkem šest osobností: Alžběta Kroupová, Petra Šedivá, Aneta Psotová a Vladislav Knoll v Praze; Jiří Pešek a Pavlína Javorová Švandová v Brně. Pro zajímavost dodejme, že Česko bylo trochu nečekaně zastoupeno již v půlce května v dílu z Berlína, kde vystoupila Alena Vodáková. Kompletní český díl naleznete na tomto odkazu, k dispozici jsou i jednotlivé klipy věnované vždy jedné konkrétní osobnosti. V českém případě tedy Halldór Már navštívil několik zásadních pražských památek (Vyšehrad, Karlův most) a přihlížel naprosté premiéře castellers v České republice, zatímco na jihu Moravy ochutnal tradiční českou kofolu a seznámil se se sprostými brněnskými sochami. Víc už prozrazovat nebudeme, snad jen nějaké ty historky z natáčení, ale to zas někdy jindy... Veškeré novinky související s pořadem Katalonski můžete najít i na facebookovém profilu programu. Příští týden nás čeká poslední díl (Tokio) a pak už jen velká otázka: Bude i nějaká další řada? To se nechme překvapit... 

Natáčení pořadu Katalonski v Brně (červenec 2017)

30. 6. 2018

Antonín Pikhart & spol.

V předchozím článku jsme se podrobněji podívali na samotné počátky české katalanistiky. Přelom 19. a 20. století rozvoji vzájemných kulturních vztahů mezi českými a katalánskými zeměmi přál. Kromě Sigismunda Boušky a Jaroslava Vrchlického tu však byla i další skupina překladatelů, díky nimž se české publikum ještě před I. světovou válkou mohlo docela dobře seznámit se soudobou katalánskou literaturou. Nejvýznamnějším z těchto překladatelů byl bezesporu Antonín Pikhart, dnes považovaný za vůbec prvního "profesionálního" hispanistu a katalanistu. Kromě něj se podíváme i na další dvě zajímavé a dnes takřka neznámé osobnosti působící na poli katalánsko-českého překladu před I. světovou válkou.


ANTONÍN PIKHART (1861-1909)
   
Antonín Pikhart
(Foto: wikipedia.org)
Pikhart se narodil 7. dubna 1861 v Třebíči. Ačkoliv pocházel ze smíšené česko-německé rodiny a rodným jménem byl Anton Method Pikhart, z vlasteneckého přesvědčení vystupoval ve světě literatury jako Antonín Pikhart. Vystudoval práva na pražské univerzitě a poté profesně působil jako soudce u městského soudu v Praze. Skutečnou lásku pro něj ale představovala literatura a cestování. Projel velkou část světa (USA, sever Afriky, Itálie, Španělska, Rusko) a relativně brzy se jako překladatel snažil proniknout do literárního světa. Jako prakticky všichni v té době i Pikhart chtěl překládat z němčiny, avšak kvůli přetlaku v tomto odvětví se neprosadil. Ale nevzdal to a záhy našel skulinku na trhu - zatímco z němčiny se překládalo ostošest, přímo ze španělštiny v té době v českých zemích nepřekládal nikdo. A že tu existoval obrovský potenciál! 

Pikhart se přitom španělsky naučil jako samouk ve volném čase, kterého měl jako soudce relativně dost, nicméně brzy se vypracoval na jakéhosi prvního "profesionálního" českého hispanistu. Do češtiny přeložil díla řady slavných španělských autorů (Valera, Zorrilla, Pardo Bazán, Pérez Galdós) a dokonce se roku 1899 stal vůbec prvním, kdo do češtiny převedl přímo ze španělštiny slavný Cervantesův román Don Quijote de la Mancha (již předtím existovalo několik českých překladů, ale ty byly pořízeny z německých či francouzských překladů). Za průkopníka je považován i v případě uvedení latinskoamerické literatury na český trh, když v roce 1908 publikoval překlad románu María kolumbijského romanopisce Jorge Isaacse. Za svůj relativně krátký život přeložil několik desítek děl španělské literatury a ve své době byl skutečně jedním z největších odborníků na španělštinu v českých zemích.


Poněkud méně známý je jeho nesmírný přínos české katalanistice. Díky vynikající znalosti španělštiny pro Pikharta nebylo až tak těžké si záhy osvojit i jazyk národa, k němuž, sám velký český vlastenec, pociťoval velké sympatie. Jeho nejvýznamnějším překladatelským počinem z katalánštiny do češtiny byly bezpochyby dvě divadelní hry dramatika Àngela Guimerà, přičemž ta nejslavnější z nich (Terra baixa) se dočkala i vřelého uvedení na scéně pražského Národního divadla. Jak je vidět ze seznamu níže, v dobových periodikách Pikhart seznámil české čtenáře s plejádou soudobých katalánských autorů. Za pozornost stojí i jeho stať O literatuře katalánské, kterou roku 1906 publikoval v časopise Osvěta. V ní českým čtenářům stručně nastínil dějiny katalánsky psané literatury. Dílo samotné vyvolalo určitou polemiku v českých katalanistických kruzích (rozuměj: u Sigismunda Boušky) - Bouška si stěžoval, že Pikhart ve stati zcela ignoruje jeho předchozí práci. Slibně rozjetá Pikhartova překladatelská i životní dráha však nečekaně skončila v prosinci 1909, kdy podstoupil banální operaci, při níž se do jeho těla dostala infekce, které po několika dnech podlehl. Když se podíváme na rytmus Pikhartových překladů z katalánštiny během posledních let jeho života, můžeme jen s povzdechem odhadovat, kolik zajímavých děl katalánské literatury ještě mohl českým čtenářům zprostředkovat, kdyby...



Esej:

Knižní překlady:

  • GUIMERÀ, Àngel. V nížině [Terra baixa]. Praha: Máj, 1907, 1921.
  • GUIMERÀ, Àngel. Moře a nebe [Mar i cel]. Praha: Jan Otto, 1909.

Překlady v časopisech:

  • ALADERN, Josep. "Moneda enterrada". In: Hlas národa, 1907.
  • ARIBAU, Bonaventura Carles. "La Pàtria". In: Hlas národa, 1904.
  • BOSCH DE LA TRINXERIA, Carles. "Records de la tardor". In: Hlas národa, 1907.
  • CATALÀ, Víctor. "Ànimes mudes; L'agonia; L'empelt; La vella". In: Hlas národa, 1906-09.
  • COSTA I LLOBERA, Miquel. "Les matines". In: Hlas národa, 1906.
  • GUIMERÀ, Àngel. "Un nou jueu". In: Hlas národa, 1906.
  • OLLER, Narcís. "Amargors de l'art; El vaillet de pa; La mort d'en Tallada; Un jugador". In: Hlas národa, 1906.
  • RIERA I BERTRAN, Joaquim. "La molinera Blanca". In: Národní politika, 1905.
  • RUYRA, Joaquim. "Les senyoretes del mar". In: Hlas národa, 1906.
  • RUYRA, Joaquim. "La vetlla dels morts". In: Národní politika, 1906.
  • RUYRA, Joaquim. "La xucladora". In: Květy, 1906.
  • VERDAGUER, Jacint. "El pi de les tres branques". In: Hlas národa, 1904.
  • VERDAGUER, Jacint. "Al peu de la lletra; El llop; Els savis prudents de Piteus". In: Noviny mládeže, 1904-05.

Jacint Verdaguer patřil na přelomu 19. a 20. stol. v českých zemích k nejpřekládanějším autorům
a ve Vrchlického překladu stál i u samotného zrodu česko-katalánských literárních vztahů.
(Foto: Dílo Květná prósa, překlad Otokar J. Janota)


O. S. VETTI (1861-1942)
   
Alois Koudelka
(Foto: wikipedia.org)
Nesmírně zajímavou postavou byl v českém překladatelském světě počátku 20. století moravský katolický farář Alois Koudelka. Rodák z Kyjova působil od roku 1884 působil jako kněz na různých místech Moravy, zároveň se však proslavil jako jeden z největších tehdejších polyglotů. Měl aktivní znalost až 30 jazyků, jeho překladatelská činnost je tak více než rozmanitá. Své překlady publikoval zejména v časopisech, některé vyšly i knižně. Zajímavé je i to, že Koudelka překládal pod mnoha různými pseudonymy (A. K. Nikolčický, Bohuš Pracký, Fokr Chdzudz apod.), z nichž nejznámějším byl "O. S. Vetti". Tento pseudonym začal používat poté, co byl jmenován čestným členem bučovického spolku Osvěta a je jím podepsán i pod svým jediným překladem z katalánštiny - román Za to živobytíčko [Rokycany: Josef B. Zápotočný, 1915; v orig. Per la vida], jehož autorem byl katalánský spisovatel Josep Pous i Pagès. 

Alois Koudelka překládal takřka ze všech evropských jazyků. Asi nejvíce překladů pořídil z finštiny, estonštiny či maďarštiny, byl též prvním, kdo do češtiny pořídil první přímé překlady z arménštiny, gruzínštiny či turečtiny. Na věčnou otázku, jak se dokázal naučit tolik řečí, odpovídal prostě: "Učil jsem se pořád. Ráno před mší, u oběda, na dlouhých procházkách odpoledne i večer (...) Nejdřív jsem se vždy hleděl naučit gramatiku, potom jsem se naučil slovník, potom vazbu vět a slov a už jsem se pustil do překládání. Někdy to bylo ovšem těžké. Tak například jsem si musel sám sestavit islandsko-český slovník, a to přes islandsko-dánský slovník. Nebo jsem si sám sepsal gruzínskou mluvnici. Většinou mi pomáhali cizí spisovatelé a nakladatelé tím, že mi poslali nějakou knihu, ze které se dalo cizí řeči nejlépe naučit" (PLAV, 12/2007). Kněžskou dráhu ukončil v roce 1933, zbytek života prožil v Augustiniánském klášteře v Brně, kde v prosinci 1942 zemřel.


OTOKAR JANOTA (1882-1919)
PhDr. Otokar Jindřich Janota byl pražský romanista, který se po studiích na univerzitách v Praze, Říme a Lausanne stal nejprve středoškolským pedagogem a později lektorem španělštiny na Karlově univerzitě. Podle dostupných informací se ve své odborné praxi zabýval zejména evropsky orientovanou romanistikou, zatímco latinskoamerická témata údajně nevyhledával. Proto je vcelku paradoxní, že u nás je dodnes známý zejména díky svému překladu slavného peruánského dramatu Ollantay (Praha: J. Otto, 1915) a neméně zajímavé příručce o kečuánštině - Španělská mluvnice jazyka peruánského (Praha: Král. čes. spol. nauk, 1908). Prakticky neznámý je dnes jeho skromný příspěvek k překladům katalánské literatury. V roce 1916 vyšla v nakladatelství V. Kotrba v Praze v edici "Zábavy večerní" kniha sestavená ze tří menších útvarů, z nichž jedním byl i krátký soubor vzpomínek a dojmů katalánského básníka Jacinta Verdaguera, v češtině nazvaný Květná prósa (viz obrázek nahoře). Jak už víme z předchozího článku, Janota do češtiny převedl například i Mistralovu báseň Nerto (Praha: V. Kotrba, 1912), nicméně učinil tak prostřednictvím Verdaguerova katalánského překladu. Bohužel ani Janota na světě nepobyl příliš dlouho, a tak je i v jeho případě nasnadě otázka, jestli by v případě delšího života česko-katalánské literární vztahy nestihl ještě nějakým tím překladem obohatit.

29. 6. 2018

Sigismund Bouška

Ačkoliv určité a sporadické kontakty mezi českými a katalánskými zeměmi probíhaly již ve středověku, na skutečný kontakt mezi českou a katalánskou kulturou a literaturou jsme si museli počkat až do konce 19. století, kdy v rámci jednotlivých národních obrození došlo ke skutečné revitalizaci menších evropských jazyků. Tato vzájemná sympatie mezi malými národy vedla i k intenzivnějším jazykovým a kulturním kontaktům, přičemž v tom česko-katalánském případě byla o poznání větší aktivita právě na české straně. Za autora prvního literárního překladu z katalánštiny do češtiny je dodnes považován významný český básník Jaroslav Vrchlický (1853-1912), jenž do své mateřštiny převedl veršované dílo L'Atlàtida katalánského poety a kněze Jacianta Verdaguera (1845-1902). Stalo se tak roku 1891 a pokud je nám známo, jedná se o jediný Vrchlického publikovaný překlad z katalánštiny. 


   
Sigismund Bouška (Foto: www.okultura.cz)
SIGISMUND BOUŠKA (1867-1942)
Sám Vrchlický se ke katalánštině dostal roku 1885 a jelikož v té době již dobře ovládal i jiné románské jazyky (FR, IT a ESP), nepředstavovala pro něj katalánština žádný problém. Na druhou stranu ale katalánskou literaturu nepovažoval za svou "prioritu", zvláště poté, co se mu podařilo najít dostatečně schopného následníka. A tím se měl stát jeho žák Sigismund Bouška, skutečný průkopník katalánské literatury v českém jazykovém prostředí.

Ludvík Bouška se narodil 25. srpna 1867 v Příbrami. Po rodičích zdědil umělecké vlohy, na místním gymnáziu patřil mezi premianty. Jako dvacetiletý se vydal do Prahy - nejprve na studia do jedné malířské akademie, později se na Karlově univerzitě zapsal na teologii. Souběžně s tím vstoupil do benediktinského kláštera na Břevnově, kde přijal řádové jméno Sigismund. Během pěti let prožitých v české metropoli získal mnoho přátel mezi známými osobnostmi z umělecké branže, mimo jiné navázal úzký kontakt právě s Jaroslavem Vrchlickým, jehož semináře světové literatury na pražské univerzitě nepravidelně navštěvoval. Vrchlický si všiml Bouškova jazykového nadání (uměl německy, latinsky, hebrejsky, španělsky, francouzsky, italsky, katalánsky a provensálsky), a tak bylo brzy rozhodnuto, že to bude právě tehdy 24letý mladík, kdo českou veřejnost seznámí s díly katalánské a provensálské literatury. Vrchlický výslovně Bouškovi doporučil zaměřit se na literaturu Jacinta Verdaguera a Frederika Mistrala.


Z pohledu české literatury byl Sigismund Bouška významným představitelem tzv. Katolické moderny. Roku 1892 byl vysvěcen na kněze a od té chvíle až do roku 1926 působil jako farář v Broumovském výběžku, konkrétně vždy několik let v Machově, Polici nad Metují, Broumově a Bezděkově. V průběhu těchto let se též čile věnoval vlastní literární činnosti, překladům, ale také hudbě, studiu japonského dřevorytu nebo milovanému houbaření. Broumovský kraj si rychle zamiloval a poměrně často, zejména v prvních letech, zde hostil své pražské přátele. Byl spoluzakladatelem významného časopisu Nový život, v němž publikovala celá řada tehdejších autorů katolické moderny, zároveň se z něj stala platforma pro publikaci některých Bouškových překladů. Vedle toho všeho poměrně často cestoval - jeho nejoblíbenějšími destinacemi byly Německo, Itálie a Katalánsko. Na druhou stranu je třeba říct, že jeho věčná rozpolcenost mezi službou církvi a literaturou v praxi znamenala, že ani na jednom poli nedosáhl vytoužených úspěchů; nedařilo se mu stoupat po církevním žebříčku, kde mu přitěžoval jeho silně protirakouský postoj, zároveň se však nikterak výrazně neprosadil ani se svým literárním proudem. V tomto ohledu se v průběhu let neubránil určité životní hořkosti, která je často dobře patrná v jeho korespondenci. Tato hořkost se často týká i jeho působení v oblasti překladů z katalánštiny. Po desetileté anabázi v Počaplech u Terezína (1926-1936) odešel na odpočinek. Zemřel 29. srpna 1942 ve věku čerstvě dovršených 75 let v náchodské nemocnici.


PŘEKLADY Z KATALÁNŠTINY

Sigismund Bouška se stal prvním opravdovým českým katalanistou již na konci 19. stol. Jeho první publikovaný překlad (šlo o úryvek básně A Provença od Víctora Balaguera v časopisu Obzor) vyšel už roku 1891. Kromě několika dalších soudobých autorů však překládal zejména Verdaguera, s nímž si čile dopisoval a o němž dokonce napsal dvě odborné statě (viz seznam), v nichž byly vlastně poprvé českému čtenáři alespoň v základech nastíněny dějiny katalánského jazyka a literatury. Bouška byl také prvním a ve své podstatě doposud jediným českým překladatelem, který si do rodné řeči "troufl" přeložit část díla otce literární katalánštiny Ramona Llulle. Řeč je zejména o díle Kniha o příteli a miláčku, které měl Bouška přeložené již okolo roku 1905, avšak které nakonec vyšlo až po téměř sto letech roku 2004 v nakladatelství Malvern. Jak vyplývá z Bouškovy korespondence, jistě pracoval na velkém množství dalších překladů či statí spojených s katalánsky psanou literaturou, avšak zejména v souvislosti se vznikem Československa najednou zájem o "spřátelené" malé literatury opadl. Češi svou nezávislost získali, Katalánci nikoliv. Na druhou stranu však Bouška řadu překladů nejspíš nedokázal kvůli svému nikterak ctěnému postavení kněze-literáta uplatnit ani před válkou, jak o tom může svědčit úryvek z jednoho z jeho dopisů: "Já nemám pro své knihy nakladatele a jakýsi Janota vydá u Kotrby překlad z Mistrala!!! Prosou! a z katalánského volného prosaického překladu Verdaguerova! Tedy ne z originálu, ne veršem, ne formou originálu! To je děs!"

Eseje:


Knižní překlady:

  • LLULL, Ramon. Kniha o příteli a miláčku [Llibre del amic i amat]. Praha: Malvern, 2004.
  • VERDAGUER, Jacint. Sen sv. Jana [Lo somni de Sant Joan]. Praha: J. Otto, 1893.
  • VERDAGUER, Jacint. Květy Mariiny [Flors de Maria]. Prostějov: Nový život, 1906.
  • VERDAGUER, Jacint. Eucharistie [Eucarístiques]. Prostějov: Archa, 1914.

Překlady v časopisech:


  • BALAGUER, Víctor. "A Provença". In: Obzor, 1891.
  • COSTA I LLOBERA, Miquel. "El pi de Formentor". In: Meditace, 1911.
  • LLULL, Ramon. "Lo desconhort". In: Meditace, 1908.
  • LLULL, Ramon. "Plany de la Verge, Lo desconhort, Cant de Ramon". In: Nový Obzor, 1911.
  • VERDAGUER, Jacint. "La magrana". In: Nový život, 1897.
  • VERDAGUER, Jacint. "Antologia d'Eucarístiques". In: Nový Obzor, 1911.

12. 6. 2018

Magaluf

Jen pár kilometrů jihozápadně od hlavního města se na ostrovu Mallorca nachází přímořské letovisko Magaluf. Na první pohled se v ničem neliší od stovek podobných míst ve Španělsku, Itálii či kdekoliv jinde ve Středozemí - široké písčité pláže, na něž se tlačí hotelové komplexy, průzračná voda a dokonce i někde poblíž nějaká ta památka na staré civilizace, kterým se tady u vody taky evidentně líbilo. Avšak historie tohoto místa nás v tuto chvíli až tak moc nezajímá, neboť Magaluf se do evropského povědomí zapsal až v posledních letech. Pokud na léto hledáte nějakou klidnou dovolenou u moře, sem raději nejezděte.

Večerní atmosféra v centru Magalufu (Foto: www.arabalears.cat)

Podobně jako u spousty jiných letovisek na Mallorce či v Katalánsku nám bude bohatě stačit přenést se v čase zpátky do 60. let minulého století. Právě tehdy totiž začíná první vlna mohutné výstavby turistické infrastruktury, z níž dodnes obě zmiňovaná místa žijí dodnes. Současný Magaluf má něco přes 4 000 stálých obyvatel, ale je tu přes stovku ubytovacích zařízení, která jsou v drtivé většině orientována na britské turisty (Magaluf však ale v oblibě i španělská mládež). Podle některých statistik je přes 90 % zdejších návštěvníků právě z Britských ostrovů nebo z Irska. Zbylá procenta pak tvoří hrstky Rusů, Švédů, Dánů či Norů. Problém a zároveň celé kouzlo letního Magalufu pak tkví zejména v tom, že pro Brity a ostatní Seveřany je tu velice levno, takže sem rozhodně nemíří snobští milovníci opery či baletu, ale často ta nejhorší sebranka feťáků a fotbalových chuligánů.

Ne nadarmo si městečko získalo přezdívku Shagaluf, neboť kromě alkoholu a drog tu frčí už jenom nevázaný sex. Největším "semeništěm hříchu" je zejména ulice carrer Punta Ballena a její bezprostřední okolí, kde se nachází většina místních barů a diskoték. Nikterak široká ulice měří necelého půl kilometru, ale většina turistů ji nikdy neprojde celou, neboť se zlijí jak zákon káže hned na prvních sto metrech. Alkohol je tu na jejich poměry levný a vzhledem k velké konkurenci tu existuje celá řada akčních nabídek. Mezi ty nejoblíbenější ostatně patřily alkoholické tour po místních lokálech, přičemž za pouhých 30 € to bylo skutečné all you can drink až do chvíle, kdy se začnete válet ve vlastních zvratcích. Po půlnoci se část ulice změní na bitevní pole, kde si skupinky už notně ožralých Britů nutně potřebují zaboxovat. Kolem postávají africké prostitutky, které se však mnohem spíš živí okrádáním do kómatu mířících "klientů". Každou letní noc se na onom půl kilometru pohybuje více než 10 000 zábavychtivých turistů, nejčastěji ve věkové kategorii 18-30, kteří se řídí jediným heslem: "Chlastat a šukat". Několik desítek místních policistů tak zcela logicky nemůže takový dav ani při sebevětší snaze ohlídat. 

Jedním z nejnevděčnějších povolání v Magalufu je bezpochyby práce v úklidových službách. A je jedno, jestli máte na starosti úklid ulic nebo úklid hotelových pokojů. Bordel všude stejný. Poblité podlahy, semeno a další tělní tekutiny rozetřené po stěnách pokoje, desítky prázdných láhví a plechovek od alkoholu... to vše je pro uklízečky v místních hotelech každodenní rutina. Noční procházka po carrer Punta Ballena je pak pro ty, kdož nemají smysly otupeny alkoholem, docela silným čichovým zážitkem. Kde není nablito, tam je nachcáno... Prostě příjemné letní letovisko. A bezpochyby takových po celé Evropě najdeme celou řadu (úplně stačí zavítat na nedalekou Ibizu), ale Magaluf je v tomto ohledu přeci jen jakousi třešinkou na dortu. Asi nejvíce se o tomto letovisku mluvilo v roce 2014. Tehdy tu kromě klasických potíží s alkoholem, krádežemi  a znásilněními zaznamenali nebývalé potíže s drogou MDPV, která konfliktní jednání některých individuí ještě posílila. Od té doby se situace trošku uklidnila, ale pořádně živo je tu i nyní.

Magaluf je považován za jedno z center tzv. opilecké turistiky i proto, že podle mnohých se právě zde zrodily dva fenomény spojené právě s tímto typem cestování. Prvním z těchto fenoménů je tzv. balconing, ze jehož předchůdce bývá považován argentinský rocker Charly García, jenž se roku 2000 po akční pitce v jistém hotelu ve městě Mendoza rozhodl skočit z devátého patra do venkovního bazénu. Uspěl, a tak se tento nemilý zvyk postupně rozšířil i dál, přičemž právě Magaluf a Ibiza se od roku 2010 staly španělskými synonymy pro tento druh adrenalinové zábavy, která spočívá buďto přímo ve skoku z balkonu do bazénu, případně v přeskoku z balkonu na balkon. Nyní tu ročně zaznamenají několik desítek takových případů (samozřejmě jen těch nepovedených), přičemž část z nich končí smrtí. Místní úřady se tomu snaží zabránit zvyšováním zábradlí, pokutami nebo umístěním skokanů na černou listinu, ale balconing se Baleárským ostrovům vymýtit stále nedaří. Druhou proslavenou místní praktikou je tzv. mamading, tedy jakási soutěž v co největším počtu felací za konkrétní časový úsek - odměnou pro vítězku je, jak jinak, vytoužený panák či koktejl. Jde ale jen o ukázku mnoha podobných sexuálních či adrenalinových typů zábavy, kterých se lze v Magalufu zúčastnit. 

Přitom ještě v minulém století tu prý mnohem častěji vítali klasické turisty v podobě rodin s dětmi, zatímco nevybouřená mládež tvořila jen menší část klientely. Řada místních podnikatelů ale otevřeně hovoří o tom, že divoká léta se tu odehrávají již odnepaměti, jen je to všechno nyní v době internetu mnohem víc vidět. Zatím to každopádně nevypadá, že by se zdejší klientela nějak výrazně proměnila. Více o bouřlivé pověsti Magalufu i o tom, jak se zde žije místním, se dozvíte například v několik let starém dokumentu The Truth About Magaluf nebo v následující reportáži španělské veřejnoprávní televize.



11. 6. 2018

À Punt Mèdia

Veřejnoprávní média Španělského království jsou sdružená pod značkou RTVE, nicméně v zemi samotné existuje ještě celá řada veřejnoprávních médií, jejichž zřizovateli jsou jednotlivá autonomní společenství. Svou veřejnoprávní televizi a rozhlas tak mají v Katalánsku, Baskicku, Galícii, Andalusii či na Baleárských ostrovech. Zejména v regionech s dvěma či více oficiálními jazyky je přítomnost takového média klíčová, neboť ono médium obvykle zajišťuje velkou část svého vysílání právě v onom regionálním jazyce. Typickým případem je v tomto ohledu samozřejmě nám velmi dobře známá katalánská TV3 spolu s Catalunya Ràdio

   
Logo valencijské televize À Punt
(Foto: www.apuntmedia.es)
Svá veřejnoprávní média měla v letech 1989-2013 i Comunitat Valenciana, nicméně Radiotelevisió Valenciana (RTVV) byla nakonec během vlády Lidové strany (PP) zrušena. Ještě dosud jistě mnoho lidí vzpomíná na 29. listopad 2013, kdy přestala vysílat vlajková loď korporace, stanice Canal 9, přičemž zaměstnanci televize se ve studiu zabarikádovali, takže k finálnímu přerušení vysílání došlo za asistence policie až lehce po poledni. Nutno dodat, že samotný Canal 9 v posledních letech své existence bojoval s brutálním poklesem sledovanosti (zatímco v 90. letech se stanice pohybovala kolem 17-20 %, od roku 2004 došlo k pozvolnému poklesu, jenž vygradoval pádem ke 4 % v letech 2012 a 2013).

Po necelých pěti letech se však valencijská veřejnoprávní média vracejí na scénu v podobě Corporació Valenciana de Mitjans de Comunicació (CVMC, vznik v létě 2016), která zastřešuje nově vzniklá veřejnoprávní média pod obchodní značkou À Punt Mèdia. To vše díky změně politického klimatu v regionu, kde se v roce 2015 po dvaceti letech podařilo od vlády odstavit PP. À Punt Mèdia sdružuje valencijskou veřejnoprávní televizi i rozhlas, v nichž našla práci velká část dřívějších zaměstnanců RTVV. Zatímco na rozhlasových vlnách už À Punt FM vysílá od prosince loňského roku, první z celkově plánovaných tří televizních kanálů, nazvaný prostě À Punt, začal oficiálně vysílat teprve včera - 10. června 2018. Všeobecně vzato to tedy znamená, že na mediálním poli přibyla nová velká stanice vysílající převážně v katalánštině. Zejména pro milovníky valencijské varianty katalánštiny jde o skvělou příležitost ponořit se do milované jazykové bubliny, ať už se ve Valencii nachází či nikoliv - velká část vysílání by totiž měla být bez problémů přístupná i na internetu, ať už živě nebo ve vznikajícím archivu pořadů. Tak tedy mnoho štěstí, mnoho diváků a absenci podobných scén, jakým jsme museli přihlížet při likvidaci stanice Canal 9.

5. 6. 2018

Rudolf Jan Slabý

Šikovných Čechů se ve světě vždy našlo plno, řada z nich je však mnohem známější právě v zahraničí, zatímco v Česku jejich osudy zná jen hrstka odborníků či nadšenců. Jedním z takových případů je i následující osobnost - PhDr. Rudolf Jan Slabý (1885-1957). Skvělý filolog, lexikograf a překladatel zasvětil svůj život velkému množství jazyků, zejména pak těm pocházejícím z Pyrenejského poloostrova - španělštině, portugalštině, katalánštině a baskičtině. Nás bude na následujících řádcích zajímat zejména jeho role v rámci zprostředkování kulturních a zejména literárních kontaktů mezi českými a katalánskými zeměmi.

Rudolf Jan Slabý se narodil 25. ledna 1885. Po gymnáziu se rozhodl na Filozofické fakultě UK studovat moderní filologii (1904-1909). Během těchto studií se zaměřil především na němčinu a jihoslovanské jazyky, nicméně díky svému nadání si k nim přibral ještě i francouzštinu a italštinu. V letech 1906-1907 absolvoval studijní pobyt na univerzitě v Berlíně. Ihned po zisku diplomu získal solidní místo profesora na tehdejší Českoslovanské akademii obchodní v Praze, kde působil v letech 1909-1914, avšak jeho touha po znalosti dalších jazyků ho dovedla až na Pyrenejský poloostrov. Tento původně krátký pobyt v Madridu se následně stal klíčovým pro jeho další život. Ve španělské metropoli se měl především zdokonalovat ve španělštině, kromě toho tam působil také jako slovanský zpravodaj pro španělský tisk. Před plánovaným návratem do českých zemí však vypukla I. světová válka a Slabý se rozhodl zůstat ve Španělsku. A tak začalo jeho katalánské dobrodružství. 

Kvůli lepším pracovním vyhlídkám přesídlil do Barcelony, kde si otevřel vlastní jazykovou školu a překladatelskou kancelář, vystudoval tu konzervatoř a zejména v prvních letech si vydělával jako hudebník. I když se snažil Španělům i Kataláncům zprostředkovávat českou kulturu (překládal například libreta ke Smetanovým či Dvořákovým operám, psal také články o české kultuře do novin a časopisů), v praxi ho živila hlavně znalost ruštiny a němčiny. Během svého barcelonského pobytu se jako samouk skvěle naučil španělsky i katalánsky tou nejpřirozenější cestou do takové míry, že byl schopen překládat, sestavovat slovníky apod. Díky tomu mohl v letech 1921-1927 přednášet o slovanských jazycích a literaturách na Universitat de Barcelona. Zároveň se čím dál tím víc zajímal o katalánskou a také baskickou kulturu. V roce 1927 se vrátil zpět do tehdejšího Československa, kde na svém předválečném působišti vyučoval španělštinu, avšak záhy se také stal vůbec prvním lektorem katalánštiny na Karlově univerzitě (1927-1939, 1945-1948). 

Ať už se zrovna nacházel v Praze či Barceloně, na obou stranách rozvíjel až neskutečnou kulturní a akademickou činnost. Členství v několika národních jazykových ústavech, spolupráce s několika českými i katalánskými nakladatelstvími (podílel se kupříkladu i na vzniku španělsko-německého slovníku), řízení kurzů při českém ministerstvu zahraničí a v neposlední řadě bohatá překladatelská činnost. Podle dostupných záznamů vytvořil během svého života více než stovku překladů, nejčastěji do španělštiny a katalánštiny. A nutno dodat, že kromě českých autorů překládal taktéž z ruštiny, švédštiny, angličtiny či němčiny. Do španělštiny přeložil kupříkladu texty K. J. Erbena, B. Němcové, J. Zeyera, S. Lagerlöfové či A. P. Čechova, do katalánštiny část díla A. S. Puškina. Jeho stěžejním překladatelským dílem do katalánštiny se stal překlad české klasiky Babička od Boženy Němcové (L'àvia, 1924). Slabého španělský i katalánský překlad Babičky byl vůbec prvním a doposud i posledním, kterého se tato česká klasika dočkala. Z katalánštiny do češtiny pak podle všeho přeložil dvě divadelní hry - Misteri de dolor (Adrià Gual) a La reina jove (Àngel Guimerà) - nicméně nevíme jistě, jestli je dokázal nakonec publikovat, a tak jsou tyto české překlady dnes považovány za ztracené.

Rudolf Jan Slabý se v průběhu svého života snažil být pevným kulturním mostem mezi středem Evropy a Pyrenejským poloostrovem. Krom již zmiňovaného literárního odkazu připomeňme i jheo roli v častém zprostředkování dalších "fyzických" kontaktů. Díky němu třeba do Katalánska vyjelo několik studentů ze střední školy, na které v Praze působil, stejně tak v roce 1932 pomohl zorganizovat velké koncertní turné moravských zpěváků pod vedením Ferdinanda Vacha. Rudolf Jan Slabý zemřel 2. července 1957, pochován je na pražských Olšanských hřbitovech.

3. 6. 2018

Adéu, M. Rajoy!

Poměrně nečekaný politický zvrat přinesl uplynulý týden nová očekávání do dění kolem konfliktu mezi Španělskem a Katalánskem. Od této soboty (2. června 2018) totiž máme nejen novou regionální vládu v Katalánsku, nýbrž skutečné politické zemětřesení se odehrálo i ve španělských vládních lavicích. Dlouhodobou katalánskou krizi nakonec překvapivě neustál dosavadní španělský premiér Mariano Rajoy, ačkoliv onou pověstnou kapkou, která přispěla k jeho náhlému konci, bylo nakonec symbolické soudní potvrzení letité a nezpochybnitelné korupce spojené právě s působením Rajoyovy Lidové strany (PP).

Symbolicky hned po jmenování nové katalánské vlády se na balkoně budovy Generalitat de Catalunya na
Plaça de Sant Jaume v Barceloně objevil transparent žádající návrat katalánských politiků z exilu a z vězení
(Foto: TV3)

Onou zmiňovanou kapkou, po níž už pohár trpělivosti s PP přetekl, byl rozsudek v tzv. kauze Gürtel, který jasně potvrdil to, co už je roky veřejným tajemstvím, totiž že PP je jednou z nejzkorumpovanějších politických stran v Evropě (více o kauze na konci textu). Španělskou politickou scénu v tomto ohledu zasáhl nebývalý pocit studu, a tak se lídr nejsilnější opoziční strany PSOE, Pedro Sánchez, rozhodl vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. A v něm až nečekaně snadno a rychle uspěl. Kromě "tradiční" opozice v podobě PSOE a Unidos Podemos se Rajoy musel poroučet také díky hlasům katalánských a baskických regionálních stran. Klíčová v tomto ohledu byla zejména pětice hlasů baskické národní strany PNV, která v posledních letech obvykle hlasovala s Rajoyem. Naopak nyní již bývalého španělského premiéra podpořil pouze jejich pravicový konkurent Ciutadans, pro které se nakonec tento nečekaný strategický tah Pedra Sáncheze stal skutečnou noční můrou ve chvíli, kdy už se vzhledem k příznivým průzkumům třásli na předčasné volby. Ale i k tomu se dostaneme. Každopádně výsledek toho všeho je již dva dny velmi dobře známý - po necelých sedmi letech vlády se Rajoy poroučí a na pozici premiéra ho střídá právě Pedro Sánchez.


Přitom už se zdálo, že Rajoy přečká úplně všechno, neboť jeho osvědčenou strategií byla vždy maximální odolnost a odsouvání jakéhokoliv řešení, což ukázal zejména ve svém postoji ke Katalánsku. Mimochodem, k Rajoyovu nečekanému konci sice přispěla aktuální emoční vlna související s rozsudkem v již zmiňované kauze Gürtel, nicméně o nepochybném Rajoyově propojení s korupčními strukturami jeho vlastní strany se mluví již od roku 2013. Ale trpělivost a naivita některých španělských voličů je takřka nekonečná... Nicméně naším cílem není se tu rozepisovat o čerstvé politické mrtvole, nás zajímá především dopad španělského dění na to katalánské.


Po týdnech dohadování a přetahování se se španělskou stranou se totiž tento týden konečně podařilo dohodnout kompromisní katalánskou vládu v čele s premiérem Quimem Torrou. Shodou okolností byla katalánská vláda slavnostně jmenována ve stejný den, kdy do premiérského křesla v Madridu oficiálně usedl Pedro Sánchez. Ať už se to tedy v uplynulých měsících zdálo více či méně pravděpodobné, faktem je, že na španělské i katalánské straně barikády nakonec opravdu došlo ke kompletní obměně lídrů. Zatímco Rajoyova v Katalánsku nenáviděná vláda se minimálně na pár měsíců odebrala do politického důchodu, v Katalánsku samotném došlo spíše ke generační výměně, kterou si vynutil fakt, že polovina vlády předchozí je stále ve vazbě, zatímco ta druhá se rozprchla po Evropě. Ostatně právě situace politických vězňů a exulantů bude jistě prvním z témat rozhovorů mezi oběma stranami.


Aritmeticky je to totiž poměrně jasné. Pedro Sánchez se k vládě dostal jen a pouze díky hlasům katalánských stran. Lídr PSOE se v posledních měsících ke katalánské nezávislosti stavěl velmi podobně jako Rajoy, ale přeci jen se v katalánském táboře jeví jako menší zlo a jako člověk poněkud svolnější k určitému dialogu. To samozřejmě neznamená, že Katalánci rázem dostanou, cokoliv si usmyslí, ale počty jsou celkem jasné. Sánchez je sice španělským premiérem, ale sám disponuje jen 84 hlasy, zatímco k prosazení velké části svých priorit potřebuje ve španělském parlamentu většinu, která leží na kótě 176 hlasů. Jinými slovy, Sánchez se při každém dalším hlasování bude muset opírat o "koalici", díky níž se mu podařilo sesadit Rajoye. Nominálně to znamená spoléhat na podporu dalších šesti subjektů, z nichž celých 17 hlasů patří právě stranám zastávajícím katalánskou nezávislost (ERC a PDeCAT). Pokud tedy Sánchez bude v premiérském křesle chtít přežít déle než jen pár měsíců (teoreticky může vládnout až do konce roku 2020, na kdy připadají další regulérní celostátní volby), nutně bude muset spoléhat i na hlasy katalánských stran. Těch stran, jejichž lídři nyní již několik měsíců sedí v madridských věznicích...


Počet nocí, které již katalánští političtí lídři strávili ve vazbě, stav k 3. červnu 2018
(Foto: Esquerra Republicana de Catalunya)

Právě problematika uvězněných politiků bude bezesporu prvním bodem na seznamu, jakmile v dohledné době dojde na setkání Quima Torry s Pedrem Sánchezem. Vypovídá o tom i vyvěšení transparentu na budově Generalitat de Catalunya (viz foto výš). Španělská justice je poměrně brutálně navázaná na politiku, o čemž mimo jiné svědčí i fakt, že spolu s Rajoyem musel opustit svůj post i nejvyšší státní zastupitel Julián Sánchez Melgar a na jeho místo přijde někdo dosazený PSOE. Jeho prostřednictvím se pak dá dosáhnout třeba překvalifikování obvinění z nesmyslné rebélie apod. Zkrátka Sánchezova vláda může v otázce svobody katalánských politických vězňů udělat mnohé. A bude muset, neboť se dá očekávat, že toto téma bude pro katalánskou regionální vládu klíčové. Dalším důležitým bodem bude pravděpodobně jednání o odstranění španělského dozoru nad katalánskými financemi. Článek 155 španělské ústavy sice již automaticky přestal platit, ale španělská vláda intervenovala katalánské ministerstvo financí ještě předtím. V praxi tak musí všechny katalánské platby posvětit španělské ministerstvo, a to se logicky Kataláncům nelíbí, neboť to přímo odporuje autonomnímu statutu. Řada dalších věcí už pak záleží spíše na regionální vládě samotné. Její snahou jistě bude zvrátit všechny škody napáchané španělskou správou za posledních 7 měsíců. Mezi nejzajímavější oblasti bude jistě patřit vedení katalánské policie Mossos d'Esquadra (návrat majora Trapera?) či obnova zahraničních delegací.


V oblasti delegací vůbec čeká katalánskou vládu plno práce. Nejen že bude obtížné znovu rozběhnout předchozí síť delegací, ale zcela zásadně by se nové vedení pod taktovkou Ernesta Maragalle mělo zamyslet nad efektivitou těchto delegací a nad tím, jak jsou pro ně vybíráni zaměstnanci a další spolupracovníci v zemích působení. Zejména ve středu a na východě Evropy (ale prakticky i kdekoliv jinde snad kromě Belgie) totiž působení těchto delegací nepřineslo žádný praktický výsledek (a že by se tu ve vrcholné politice dalo navázat spoustu slibných kontaktů), čímž pádem se Katalánsko ve chvíli vyhlášení samostatnosti nedočkalo pražádné podpory na mezinárodním poli ani jejího náznaku. Práce nových delegací tak bude klíčová, přičemž se očekává, že zajímavou a důležitou roli v zahraniční politice by mohlo sehrát Puigdemontovo sídlo ve Waterloo (Belgie) - pokud německé soudy bývalého premiéra nevydají a zároveň se Puigdemont nebude moci beztrestně vrátit do Katalánska, očekává se, že se vrátí alespoň do Belgie, kde by pak mohl zastávat nějakou zvláštní pozici právě v rámci snahy o další internacionalizaci katalánských snah o nezávislost. Pak už budou na řadě další priority, mezi nimiž již obligátní snaha rozšířit řady sympatizantů s myšlenkou nezávislosti, neboť s pouhou polovinou populace zkrátka zastánci samostatného Katalánska nemají šanci.

Je však velikou neznámou, jak moc se bude slibovanému dialogu mezi oběma novými vládami dařit. Kromě výše uvedeného Sánchez Katalánsku rozhodně nenabídne nic víc, než možnost jednat o novém autonomním statutu v tom smyslu, že bychom se vrátili na počátek celého současného konfliktu - tedy ke statutu z roku 2006, jehož osekání ústavním soudem na popud PP v roce 2010 stál u zrodu současné vlny touhy po nezávislosti. Právě díky politice PP je však dnes situace v Katalánsku jiná. Zatímco v letech 2006 a snad i 2010 bylo o nutnosti nezávislosti Katalánska skutečně přesvědčeno asi tak 20-25 % obyvatel regionu, nyní je to takřka polovina. Návrat ke statutu ve znění z roku 2006 je tak pro většinu katalánského politického spektra nepřijatelné, ačkoliv více se od Sáncheze zkrátka čekat nedá. A otázkou taky je, jak dlouho se svými 84 poslanci opravdu dokáže vládnout. Na druhou stranu je ale v této situaci Sánchez nejpřijatelnější reálnou možností, neboť socialisté jsou historicky schopní s Katalánskem alespoň jednat. Sánchez svým vynikajícím taktickým tahem navíc získal pro svou stranu reálnou možnost se opět volebně trochu nadechnout. Pakliže se jeho roční či dvouletá vláda ukáže jako úspěšná (jinými slovy, dokud nepřijde nějaká další krize), mohlo by mu to přinést spoustu ztracených hlasů. Podle některých katalánských analytiků šlo o vynikající tah i v kontextu toho, že nyní prý dojde k bratrovražednému souboji na pravici, kde se PP a Ciutadans vzájemně budou obírat o hlasy a vzájemně na sebe budou kydat špínu. Což může být do jisté míry dost idealistická představa, každopádně z katalánského pohledu je to jistě ta nejlepší, neboť co nestihli lidovci, to by dorazila případná vláda Ciutadans, která se netají svou nenávistí vůči katalánštině a všeobecně současnému regionálnímu uspořádání Španělského království.




KAUZA GÜRTEL
Kauza se týká rozsáhlé korupční sítě, do níž byli zapleteni podnikatelé funkcionáři a radní z Lidové strany (PP). Ti během několika let na přelomu století za úplatky ovlivňovali veřejné zakázky. Prošetřovat se kauza začala již v roce 2007, první obvinění padla v únoru 2009, nicméně jak vidno, politický tlak dokázal celý případ zdržovat takřka deset let. Politici a podnikatelé byli obžalováni z korupce, zpronevěry, daňových podvodů a falšování úředních listin. Hlavním obžalovaným v této kauze byl podnikatel Francisco Correa, jenž lidovcům pravidelně posílal část peněz ze zmanipulovaných zakázek, k nimž se dostal. Ten byl odsouzen na 51 let vězení, spolu s ním by za mříže měla putovat další takřka třicítka lidí (v souvislosti s touto kauzou je též evidováno několik úmrtí - nejčastěji sebevraždy či nehody za relativně podezřelých okolností, víc netřeba dodávat). K pokutě byla jako právnický subjekt odsouzena i Lidová strana, která si z takto získaných peněz platila minimálně jednu volební kampaň. Rozsudek byl vyhlášen 24. května, zcela záměrně až poté, co ve španělském parlamentu proběhlo hlasování o rozpočtu. Ani to ale Rajoyovu stranu nespasilo. Ačkoliv celý případ se bude jistě projednávat u nejvyššího soudu, alespoň symbolicky tímto rozsudkem došlo k potvrzení rozsáhlé korupční sítě, kterou si lidovci vytvořili na regionální úrovni v mnohých částech Španělska.

Jde zároveň o první z celé série kauz, které přímo zasahují vedení strany v tom ohledu, že je zcela nepochybné, že Rajoy a spol. o této klientelistické síti věděli, ačkoliv se jí aktivně neúčastnili. Evidentně to neměli zapotřebí, neboť i tak dostávali každý měsíc tučné odměny v obálkách, jak víme ze stínového účetnictví, které vedl pokladník strany Luís Bárcenas. Soud v této záležitosti ještě probíhá a ačkoliv ani zde nebyl nikdo z vrcholných politiků přímo obviněn, podle zmiňovaného účetnictví pravidelně své obálky dostával i jistý M. Rajoy. Jen španělské justici se zatím nepodařilo identifikovat, o koho by asi tak mohlo jít, zbytek světa má celkem jasno. Nutno dodat, že španělský politický systém této formě korupce nahrává - v dosavadní historii od roku 1978 se u kormidla střídají jen velké strany (PP a PSOE), přičemž pokud každá z nich vládla alespoň dvě období po sobě, vždy za sebou nechala velké korupční skandály. Někteří zainteresovaní kalkulují, že v posledních letech mohla korupce PP stát španělské daňové poplatníky přes 7 miliard euro. V tomto ohledu je pak celkem logický postoj značné části katalánské společnosti, která každoročně zbytku Španělska posílá 10-15 miliard euro, aby se tyto peníze draze prostavěly v megalomanských projektech rychlovlaků či letišť, z nichž konkrétně Katalánci nemají pražádný užitek.

27. 5. 2018

August Font i Carreras

Katalánský architekt a barcelonský rodák August Font i Carreras (1845-1924) byl současníkem Gaudího či Domènecha Montanera, nicméně dnes ho v Katalánsku zná jen málokdo a kdybyste se v barcelonských ulicích zeptali, které známé budovy Font navrhl, nejspíš byste se jen stěží dočkali správné odpovědi. Kromě akademických kruhů dnes Fontovo dílo skutečně prakticky nikdo nezná, což mělo často za následek předčasnou likvidaci některých z jeho nejznámějších staveb. Pojďme se tedy nyní alespoň v krátkosti podívat na některé z nich.

Exteriér Palau de les Belles Arts v Barceloně, 1888-1942 (Foto: wikipedia.org)

Interiér Palau de les Belles Arts v Barceloně, 1911 (Foto: wikipedia.org)

Hned na úvod se sluší dodat, že August Font patřil mezi největší architektonické talenty své doby a mezi největší oblíbence zakladatele barcelonské architektury Eliese Rogenta. Možná pod jeho vlivem se však v průběhu své architektonické dráhy věnoval zejména tvorbě v eklekticismu, jenž však nedosahoval ani zdaleka takové slávy a spektakulárnosti jako souběžně praktikovaný katalánský modernismus. Řadu jeho význačných děl tak pohřbily dějiny. 

Kupříkladu ve své době intelektuály hojně navštěvovaný interiér kavárny a tanečního sálu La Maison Dorée, která fungovala v letech 1897 až 1918 a jejíž interiér v modernistickém stylu roku 1903 navrhl právě August Font. Nebo ještě slavnější Palau de les Belles Arts, jeden z pavilonů, jež v Barceloně vyrostly v souvislosti s pořádáním Světové výstavy v roce 1888. Nacházel se na rohu ulic Passeig de Lluís Companys a Passeig de Pujades (dnes na jeho místě stojí zchátralá budova městského soudu, evidentně taktéž zralá k demolici). Palác disponoval obrovským sálem o více než 2000 metrech čtverečných, takže už v průběhu výstavy se stal dějištěm mnoha společenských událostí. K nejrůznějším kongresům a akcím sloužil i později - tak například v říjnu 1910 tu bylo založeno španělské anarchosyndikalistické revoluční odborové hnutí CNT a v roce 1919 se tu konal první barcelonský autosalon. Budova se používala až do španělské občanské války, během níž byla při jednom z bombardování města silně poničena. I proto byla roku 1942 definitivně stržena. Uvnitř byla bohatá umělecká výzdoba čítající řadu maleb a soch předních katalánských umělců přelomu století. Podle dobových legend tato díla skončila v soukromých sbírkách frankistických pohlavárů.


Existence další významné Fontovy stavby byla silně ohrožená ještě před několika dekádami. August Font byl totiž autorem komplexu býčí arény v neomudéjarském stylu na Plaça d'Espanya, která začala fungovat roku 1900, avšak od roku 1977 chátrala, neboť, jak známo, v Katalánsku v posledních dekádách tradice španělské koridy silně upadla. O deset let později se poměrně čile debatovalo o jejím zbourání za účelem stavby dalšího veletržního pavilonu, avšak po širší společenské debatě (kdyby šlo o dílo Gaudího či Montanerovo, vůbec by se o ničem takovém ani neuvažovalo) nakonec arénu zachránil soukromý investor, jenž ji po několika letech totální rekonstrukce na jaře 2011 slavnostně otevřel jako moderní nákupní centrum Arenas de Barcelona, a tak budovu známe dodnes. Kromě výše zmíněného je Font autorem průčelí hned několika katalánských kostelů a bazilik, podílel se i na současné podobě průčelí barcelonské katedrály. Zvláštní pozornost si zaslouží též krásný Palau de les Heures na okraji Barcelony. Vlastní architektonickou dráhu August Font doplňoval akademickým působením na Escola d'Arquitectura de Barcelona, kde spolu se svým bývalým učitelem a později kolegou Eliesem Rogentem formoval hned dvě veleúspěšné generace architektů tvořících ve stylu, kvůli němuž si už dnes na Fonta jen málokdo vzpomene.


Současná podoba nákupního centra Arenas de Barcelona (Foto: David Cardelús)

14. 5. 2018

Quim Torra: Konec 199 dní bezvládí

Dlouhých 199 dní v Katalánsku panovala určitá forma bezvládí. Od chvíle, kdy byla v rámci aplikace článku 155 španělské ústavy odvolána tehdejší katalánská vláda v čele s premiérem Carlesem Puigdemontem, region řídila madridská ministerstva. 21. prosince 2017 proběhly předčasné volby, v nichž se strany hájící katalánskou nezávislost opět ukázaly jako jediné schopné sestavit vládu. Nicméně tvrdá justiční ofenziva ze strany Španělska nakonec výrazně promluvila i do sestavování vlády - i přes vůli voličů se premiérem nemohl stát ani v exilu dlící Puigdemont ani ve vazbě již více než půl roku zadržovaný Jordi Sánchez. Vzhledem k táhnoucí se neschopnosti najít kompromis a zákulisnímu politikaření na straně zastánců nezávislosti už začínalo docela reálně hrozit, že volby se budou muset opakovat. Nicméně takový scénář si nepřál nikdo, proto se nakonec přeci jen našel svým způsobem kompromisní kandidát, jehož Madrid nebude moci vetovat.

Tímto kandidátem se minulý týden stal Quim Torra, jeden z nejbližších spolupracovníků Carlese Puigdemonta. Bývalý premiér si tak podle všeho snaží upevnit pozici i v zahraničí, neboť Torra patří k poměrně nekompromisním zastáncům katalánské nezávislosti, což zcela jistě nebude dělat velkou dobrotu v konzervativnější části Puigdemontova uskupení PdeCAT. Nutno dodat, že Torra v katalánském parlamentu působí jako nestraník na kandidátce Junts per Catalunya a do vrcholné politiky ho vytáhl právě Puigdemont. 14. května 2018 byl Quim Torra ve druhém kole katalánským parlamentem do role předsedy regionální vlády skutečně zvolen. Nyní tedy bude na jeho administrativě, aby co nejdříve "napravila škody", které v regionálních strukturách zanechal článek 155 španělské ústavy a s ním související více než půlroční nucená správa Madridu. Během několika dní by měla být známa všechna jména nové katalánské vlády, mezi jejíž priority bude nepochybně patřit zejména opětovné převzetí kontroly nad regionální policií, snaha o znovuvytvoření zahraničních struktur (Diplocat a delegace) a hledání odpovědí na justiční rozměr celého současného španělsko-katalánského konfliktu. Zdaleka nejzásadnějším úkolem však pro nově vznikající vládu bude zejména ukázat schopnost region řídit bez hádek a co nejjednotněji. Opakujeme to tu stále dokola, ale dokud politici zastávající myšlenku katalánské nezávislosti nezačnou skutečně táhnout za jeden provaz, k žádnému výraznému posunu v dané záležitosti nedojde.


QUIM TORRA
Quim Torra (Ilustrace: ANC)
Celým jménem Joaquim Torra i Pla (*1962) se stal v pořadí 131. katalánským premiérem (President de la Generalitat), ačkoliv do značné míry bude vnímán coby prodloužená ruka předchozího premiéra Puigdemonta - ostatně ještě dnes večer Torra zamíří do Berlína, kde by se měl se svým předchůdcem a dobrým přítelem setkat, očekávaná je i jejich společná tisková konference. Na druhou stranu však všichni víme, jakým vývojem v premiérském křesle prošel sám Puigdemont, takže stát se ještě může mnohé. Tak či onak neuškodí si nového katalánského premiéra stručně představit.

Quim Torra se narodil v katalánském pobřežním městě Blanes jako třetí ze čtyř sourozenců ve středostavovské rodině. Kvůli lepším možnostem vzdělání pro své děti se rodina později přesunula na několik let do Barcelony. Torra chodil na střední školu k jezuitům v zámožné čtvrti Sarrià, později (1985) vystudoval práva na Universitat Autònoma de Barcelona (UAB). Brzy poté zamířil do soukromého sektoru - dlouhé dvě dekády (1987-2007) pracoval jako právník a později i na řídících pozicích ve švýcarské pojišťovací skupině Winterthur. Poslední dva roky tohoto období dokonce prožil přímo ve Švýcarsku, pak ale společnost koupil francouzský pojišťovací gigant AXA a v rámci nastalých změn bylo Torrovi nabídnuto pokračování ve firmě na stávající pozici, avšak háček byl v tom, že místem výkonu se měl stát Madrid. A to nejspíš zapřísáhlého Katalánce příliš nepřesvědčilo.

Tato událost se tak stala významným přelomem v jeho životě. Spolu s rodinou se vrátil do rodného Katalánska, kde se rozhodl začít novou profesní etapu. Proto roku 2008 založil vlastní nakladatelství A Contra Vent, zaměřené zejména na oživení katalánské novinářské a literární tradice z období Druhé španělské republiky, které je pro Torru již od mládí velkou vášní. Kromě nakladatelské činnosti se od té doby věnoval též aktivnímu psaní, přičemž do letošního roku stihl vydat již desítku vlastních esejistických knih. Za jedno z děl byl roku 2009 dokonce oceněn prestižní cenou Premi Carles Rahola. 

Souběžně s tím se začal naplno věnovat občanskému aktivismu. Aktivně působí ve dvou nejznámějších nezávislost hájících katalánských kulturních organizacích (Assemblea Nacional Catalana, Òmnium Cultural), přičemž ve druhé jmenované byl v letech 2013-2015 místopředsedou a na několik měsíců v roce 2015 i dočasným předsedou. Nějakou dobu zastával též funkci šéfa Born Centre Cultural, z něhož zejména v souvislosti s připomínkou třístého výročí roku 1714 učinil místo silně spjaté s aktuálním hnutím za nezávislost, a byl i šéfredaktorem časopisu Revista de Catalunya. Ačkoliv katalanismus i politiku má v genech, jeho cesta do nejvyšší katalánské politické funkce vlastně byla ještě mnohem nečekanější než v případě jeho předchůdce (připomeňme, že Puigdemont se katalánským premiérem stal coby nepříliš známý starosta Girony). Do vrcholné politiky se nestraník Torra dostal až v prosinci loňského roku, kdy si ho Carles Puigdemont vybral na kandidátní listinu Junts per Catalunya. Poslancem je tedy pouhých pět měsíců, nikdy předtím žádnou ryze politickou funkci nezastával. A nyní je z něj hned premiér. O jeho silné orientaci na katalánskou nezávislost již byla řeč. Mezi aktuálními poslanci Junts per Catalunya rozhodně patří mezi zastánce tvrdé linie a je nepochybné, že katalánská nezávislost je jeho celoživotním snem. Na závěr dodejme, že spolu s manželkou a třemi dětmi bydlí v Barceloně na Avinguda del Príncep d'Astúries, takže pokud žijete v Gràcii nebo v Sant Gervasi, jistě budete mít příležitost ho někde v okolí občas potkat.



6. 5. 2018

Quatre Columnes

Již několik let jsou opět nedílnou součástí barcelonského panoramatu čtyři sloupy tyčící se mezi Magickou fontánou a budovou národního muzea (MNAC). Sloupy s na první pohled relativně zřejmou symbolikou mají svým způsobem již stoletou historii, ačkoliv ty postavené roku 1919 s těmi dnešními ryze "materiálně" nepojí vůbec nic.

Stavba sloupů v roce 1919 (Foto: Barcelona Desapareguda)

Čtyři sloupy (Quatre Columnes) byly slavnostně vztyčeny roku 1919 na místě dnešní Magické fontány v rámci projektu rozsáhlé urbanizace oblasti na úpatí kopce Montjuïc. Projekt řídil slavný katalánský architekt Josep Puig i Cadafalch, jenž byl zároveň vysoce postaveným politikem v rámci tehdejší místní samosprávy Mancomunitat de Catalunya. Jak je dnes všeobecně známo, areál výstaviště mezi Plaça Espanya a kopcem samotným nakonec byl vybudován v souvislosti se Světovou výstavou 1929 až v druhé polovině 20. let 20. stol.. Čtveřice sloupů tak vyrostla doslova na zelené louce jako vůbec první stavba v dané oblasti. Jejich původní symbolika byla dvojí - ionské hlavice měly odkazovat k řeckému dědictví, z něhož vzešla i kolonizace Katalánska, počet sloupů pak odkazoval jednak na čtveřici katalánských provincií (Barcelona, Girona, Lleida, Tarragona), avšak zcela viditelně i na čtyři rudé pruhy katalánské vlajky. Každý ze sloupů měl v průměru 2,5 metru a vyrostl do výše 20 metrů, přičemž nahoře měl být ještě korunován okřídlenou sochou Vítězství, k jejichž umístění však nikdy nedošlo.


V roce 1925 již bylo jasné, že vznikající areál poslouží jako hlavní prostor zmiňované Světové výstavy. Zároveň je třeba připomenout, že v letech 1923-1930 žilo celé Španělsko pod vládou diktátora Prima de Rivery, jenž nestrpěl sebemenší projev regionalismu. Ve zmiňovaných letech tedy panoval zákaz katalánštiny a veškerých katalánských národních symbolů. V tomto kontextu je tedy více než jasné, že čtveřice sloupů se zkrátka na oči světové veřejnosti dostat nesměla. Proto bylo rozhodnuto o jejich zbourání, a tak zatímco v celém výstavním areálu roku 1928 již probíhaly jen dokončovací práce, čtveřice sloupů byla po pouhých devíti letech života naopak nemilosrdně stržena. Světová výstava tedy proběhla bez nich.


Krátce nato Španělsko postihla občanská válka a bezmála čtyřicetiletá diktatura generála Franca, jenž sdílel názor na katalánské národní symboly se svým diktátorským předchůdcem. Ačkoliv se o znovupostavení sloupů začalo mluvit záhy po skončení diktatury, trvalo ještě několik dekád, než se začalo něco dít. Stavbu nových sloupů dokonce roku 1994 schválila barcelonská radnice, avšak nedošlo ke shodě v otázce jejich nového umístění - připomeňme, že jejich původní místo již od Světové výstavy zabírala populární Magická fontána. Definitivně bylo o rekonstrukci sloupů rozhodnuto až v roce 2009 s tím, že v maximální možné míře bude respektován Puig i Cadafalchův projekt a rozměry stavby. K té došlo v průběhu roku 2010, nová čtveřice sloupů byla nakonec slavnostně odhalena 27. února 2011 za přítomnosti barcelonského starosty a katalánského premiéra. Oproti původním sloupům jsou ty současné situované asi o 10-15 metrů blíže k MNAC; celý projekt vyšel na 2,5 milionu €. 


Současná podoba sloupů; v pozadí muzeum MNAC, v popředí Magická fontána (Foto: www.barcelona.cat)

Po dlouhých 83 letech se tak čtyři Puig i Cadafalchovy sloupy opět staly součástí katalánské metropole a prozatím stojí a doufejme, že budou mít poněkud delší životnost než ty původní. Závěrem ještě dodejme, že zmiňovaná stavba inspirovala jinou čtveřici sloupů, které jsou od roku 1999 součástí univerzitního kampusu Bellaterra (UAB).



27. 4. 2018

Současný španělsko-katalánský konflikt v datech

27. dubna 2018 uplynulo přesně půl roku od vyhlášení Katalánské republiky. Šest měsíců poté se Katalánsko vzpamatovává ze zásahu španělské vlády v podobě uplatnění článku 155 ústavy, zatímco řada politiků zastávajících ideu nezávislosti má nyní výrazné problémy s evidentně zaujatou španělskou justicí. V tuto chvíli tedy žádná republika, naopak návrat do předautonomních časů a s politickými vězni a exulanty jako bonusem. Příběh toho, jak jsme se dostali až sem, není úplně krátký, nicméně v následujících odstavcích se pokusíme o co nejstručnější časovou osu konfliktu, který se táhne již takřka od počátku tohoto století.


16. LISTOPAD 2003
Po 23 letech vlády CiU dochází ve volbách do katalánského parlamentu k překvapení. Faktickým vítězem voleb se totiž stává charismatický Pasqual Maragall (PSC). Maragallovi k vítězství pomohl i slib předsedy PSOE, José Luise Rodrígueze Zapatera, jenž 13. listopadu na předvolebním mítinku v Barceloně prohlásil doslova: "Podpořím reformu statutu, kterou schválí katalánský parlament". O měsíc později vznikla levicová, prokatalánsky orientovaná trojkoalice (PSC, ERC a ICV-EUiA) známá coby tripartit. Jedním z hlavních bodů programového prohlášení této vlády byla snaha o reformu autonomního statutu, který v té době již mnoho let většina katalánské společnosti považovala za zastaralý a neefektivní. Cílem této reformy měl být zisk nových pravomocí pro regionální vládu a zajištění lepšího financování regionu.

30. ZÁŘÍ 2005
Po madridských atentátech (11. března 2004) vyhrála španělské parlamentní volby překvapivě PSOE - v Katalánsku i ve Španělsku tak rázem vládla ta stejná strana (PSC je katalánskou pobočkou PSOE), proto nastal čas plnit předvolební sliby. 30. září 2005 schválil katalánský parlament drtivou většinou 120 ze 135 poslanců návrh nového autonomního statutu. Proti bylo jen 15 poslanců Lidové strany (PP). Text nového statutu upevňuje a posiluje některé pravomoci regionální vlády, hovoří o Kataláncích jako o národu a hájí i upřednostnění katalánštiny před španělštinou v rámci administrativy, byť i nadále respektuje kooficialitu obou jazyků.

30. BŘEZEN 2006

Počátek roku 2006 je ve znamení náročných jednání a ústupků z katalánské strany. Díky dohodě Zapatero-Mas mezi PSC a CiU se nakonec do španělského parlamentu dostane výrazně osekaná verze autonomního statutu, který tak mnohem spíš připomíná ten dosavadní z roku 1979 než verzi schválenou v září 2005 katalánským parlamentem. Zapatero tuto skutečnost odůvodňuje neprůchodností původní verze skrz španělskou ústavu. Tato skutečnost vede k rozkolu v katalánské koalici a k paradoxní situaci, kdy kromě klasických odpůrců z PP je proti novému znění autonomního statutu i ERC, podle níž jde o zcela nedostatečný text, který nereflektuje prakticky žádný z požadavků jejich voličů. Na konci března pozměněný statut projde absolutní většinou celostátním Kongresem a v květnu i Senátem.

18. ČERVEN 2006

Definitivní schválení nového autonomního statutu prostřednictvím referenda v Katalánsku. Při účasti relativně slabých 48,85 % nakonec 73,9 % voličů hlasuje pro přijetí statutu a necelých 21 % je proti. Každopádně tento bod je nesmírně důležitý a stává se jedním ze základních kamenů argumentace zastánců nezávislosti - Katalánský autonomní statut 2006 byl schválen hned natřikrát; nejprve katalánským a posléze i španělským parlamentem a zároveň byl posvěcen v referendu i obyvateli Katalánska. Těžko si tedy lze představit demokratičtější a ústavnější cestu k jeho prosazení. I přesto 31. července 2006 podává PP žalobu na neústavnost více než poloviny článků nového statutu. Později se k ní přidávají i někteří další aktéři (ombudsman, několik dalších regionů). V listopadu 2006 proběhnou předčasné regionální volby, po nichž ale u kormidla setrvává stejná trojkoalice, jen v jiném personálním složení. V těchto volbách se do katalánského parlamentu také těsně dostává nově vzniknuvší strana Ciutadans, která svou kampaň založila na kritice nově přijatého statutu (podle nich zbytečný a protiústavní).

11. ZÁŘÍ 2008

Španělský ústavní soud (Sentencia 103/2008) definitivně maří plány baskického ministerského předsedy Ibarretxeho uspořádat v Baskicku referendum o politickém začlenění regionu v rámci Španělska a následně se pokusit o reformu autonomního statutu v souladu s výsledkem tohoto referenda. Ústavní soud zde jasně říká, že pravomoc k uspořádání podobného referenda má pouze stát (čl. 92 a 146 šp. ústavy), nicméně zároveň zdůrazňuje, že takové referendum se vůbec nesmí konat v otázkách neústavního obsahu, jimiž se rozumí kupříkladu cokoliv, co by mohlo narušit jednotu španělského národa (čl. 2 šp. ústavy), neboť takové otázky mohou být pouze součástí referenda o ústavní změně. Této zprávě tehdy nebyla věnována velká pozornost, avšak v kontextu současných katalánských snah o referendum jde o rozhodnutí, který tvoří určitý precedens pro veškeré snahy o uspořádání závazného, státem posvěceného referenda o nezávislosti.

28. ČERVEN 2010

Po takřka čtyřech letech zkoumání rozhoduje španělský ústavní soud v záležitosti ústavnosti Katalánského autonomního statutu 2006. Takřka po čtyřech letech tedy Lidová strana dosahuje vítězství v podobě dalšího proškrtání již tak osekaného textu (Sentencia 31/2010). Ústavní soud rozhodl o neústavnosti 14 článků a dalších 27 reinterpretoval (šlo zejména o oblasti justice či jazykové politiky). Toto rozhodnutí je vnímáno silně negativně napříč celou katalánskou společností a dá se říct, že je jakýmsi bodem zlomu ve vztahu Katalánsko-Španělsko. Podle mnohých odborníků sledujících katalánskou politiku lze právě toto datum označit za skutečný počátek současného katalánského boje o nezávislost.

10. ČERVENEC 2010

Reakce katalánské společnosti na sebe nenechá dlouho čekat. Necelé dva týdny po rozhodnutí Ústavního soudu je do centra Barcelony svolána masivní demonstrace pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" ("Jsme národ, my rozhodujeme"). Podle údajů barcelonské městské policie se manifestace účastní více než 1 000 000 lidí a v jejím čele jdou představitelé všech katalánských parlamentních stran s výjimkou PP a Ciutadans. Tato neobyčejná mobilizace obyvatel Katalánska však politiky v Madridu nechala zcela chladnými. Premiér Zapatero (PSOE) tak definitivně zklamal řadu svých katalánských voličů, což se neblaze podepíše na výsledku strany v daném regionu v celostátních volbách o rok později. Na této manifestaci poprvé silněji zaznívají hlasy volající po nezávislosti, ačkoliv v průvodu silně převažují oficiální katalánské vlajky (senyera), což je detail, jenž stojí za zmínku. V následujících letech totiž na manifestacích jednoznačně začne jasně dominovat vlajka separatistická (estelada).

28. LISTOPAD 2010

Katalánské regionální volby, v nichž jednoznačně uspěje CiU pod vedením Artura Mase. CiU ve volbách získá 62 křesel, tedy jen těsně pod absolutní většinou, k níž je třeba 68 mandátů. Mas se stane premiérem díky podpoře ERC. Jeho hlavním politickým programem je kritika rozhodnutí Ústavního soudu a zároveň návrh na vyjednání ekonomického koncertu pro Katalánsko v podobě baskického a navarrského modelu. Ještě v průběhu zimy se o něm snaží jednat se španělským premiérem Zapaterem, avšak ten už je rozhodnut svolat předčasné volby a nepokračovat v politice, proto Mas musí čekat na výsledky celostátních voleb na podzim 2011.

20. LISTOPAD 2011

V kontextu vrcholící celosvětové ekonomické krize ve španělských celostátních volbách drtivě vítězí Lidová strana (45 % hlasů, 186 poslanců). Celý rok je poznamenán i vlnou protestů hnutí 15-M po celé zemi a potřebou tvrdých škrtů v rozpočtu. Jedny z největších a velice nepopulárních škrtů musí uskutečnit i Masova vláda, která v dané situaci znovu tlačí na jednání o ekonomickém koncertu. V tom samém kontextu krize je však odpověď novopečeného španělského premiéra Mariana Rajoye negativní. O ekonomickém koncertu pro Katalánsko nemůže být podle něj ani řeč. Právě na konci roku 2011 se tak do katalánských snah o nezávislost poprvé silně vkrádá téma ekonomické a onen známý a katalánskou společností léta tolerovaný fakt, že region platí do společné pokladny mnohem víc, než při následném přerozdělování z Madridu dostává zpět. Již tehdy mluvíme minimálně o 10 miliardách € ročně, které Katalánsko "doplácí" na ekonomicky slabší regiony. Právě finanční důvody v následujících měsících výrazně podpoří růst tábora zastánců nezávislosti, který se z obvyklých 20-25 % společnosti vyšplhá v následujících letech až k hranici poloviny obyvatel regionu.



11. ZÁŘÍ 2012
První masivní demonstrace za nezávislost v den katalánského národního svátku. Do organizace se tentokrát naplno zapojila občanská společnost v čele s Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana. Úspěch pochodu pod výmluvným heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" ("Katalánsko, nový stát v Evropě") byl zcela neoddiskutovatelný. Ulice katalánské metropole zaplavilo podle údajů městské policie okolo 1 500 000 lidí. Jde též o první výrazný mediální úspěch zastánců nezávislosti a o základ jen těžko uvěřitelné série masivních, přitom však zcela poklidných demonstrací každý rok 11. září.

20. ZÁŘÍ 2012

Setkání katalánského premiéra Mase se španělským předsedou vlády Rajoyem. Mas žádá ekonomický koncert coby náhradu za znehodnocený autonomní statut. Rajoy jakýkoliv fiskální pakt odmítá. Důvodem je kromě ideových rozporů samozřejmě i bezútěšná ekonomická situace, v níž se Španělsko nachází. Po neúspěšné schůzce Artur Mas prohlásí, že Katalánsko nyní potřebuje nový politický projekt, jejímž lídrem má být nově k nezávislosti inklinující CiU. 27. září katalánský parlament schválí rezoluci v níž po vládě, jež má vzejít z předčasných voleb na podzim, žádá uspořádání lidového hlasování o právu na sebeurčení.

25. LISTOPAD 2012

Předčasné volby do katalánského parlamentu coby reakce na odmítnutí jakéhokoliv jednání o fiskálním paktu ze strany španělské vlády. CiU jde do voleb s programem v podobě vůle uspořádat referendum o nezávislosti Katalánska: jde o jasný a konečný příklon katalánských konzervativců k nezávislosti. Tento risk se však příliš nevyplatí - strana přijde o 12 mandátů; důvodem je kromě příklonu k nezávislosti i předchozí tvrdá škrtová politika v koalici s katalánskou filiálkou Lidové strany. Otevírá se tak nutnost prokatalánského paktu CiU a ERC (Pacte per la Llibertat), tedy politika, kterou podle slov historika Joana B. Cully měla CiU v zájmu národa vyznávat již v předchozích volbách, kdy však linii politické ideologie (pravice x levice) upřednostnila právě před linií národní (zastánci nezávislosti x zastánci jednoty). Výrazný úspěch ve volbách zaznamenává i strana Ciutadans, která počet svých křesel rozšíří ze tří na devět. Do parlamentu poprvé proniká též koalice extrémně levicových stran CUP v čele s charismatickým Davidem Fernàndezem.

11. ZÁŘÍ 2013

Další masivní demonstrace za nezávislost, tentokrát pod heslem "Via Catalana cap a la Independència" ("Katalánská cesta za nezávislostí"). Přibližně 1 600 000 osob vytvořilo 400 km dlouhý lidský řetěz, jímž propojilo celé území Katalánska ze severu na jih. Jasná reminiscence na tzv. Baltský řetěz z roku 1989 měla za cíl opět přitáhnout pozornost celého světa k problému katalánské nezávislosti. Zároveň zafungovala jako společenský tlak na katalánské politiky, kteří nakonec v prosinci 2013 oznámili konání lidového hlasování o nezávislosti na podzim roku 2014.

8. DUBEN 2014

Španělští poslanci hlasují o návrhu zákona, vzešlého z katalánského parlamentu, který by umožnil delegovat v souladu s čl. 150.2 Šp. ústavy pravomoci k uspořádání lidového hlasování na katalánskou vládu. Španělský Kongres tento návrh zamítl v poměru 47 hlasů PRO, 299 hlasů PROTI. Katalánská vláda tedy v reakci na toto odmítnutí pokračuje s přípravou lidového hlasování v rámci Katalánského autonomního statutu a opírajíc se o vlastní katalánskou legislativu.

ZÁŘÍ 2014

Měsíc plný událostí. Tradičně 11. září opět velká manifestace, která tentokráte do centra katalánské metropole podle odhadů barcelonské městské policie přilákala až 1 800 000 lidí. Šlo tedy o zdaleka nejmasovější demonstraci ze všech předchozích i všech následujících, což nám ukazuje stupeň společenské mobilizace a podpory nezávislosti, která dosahovala svého vrcholu právě v letech 2013-2014. 18. září se uskutečnilo referendum o nezávislosti ve Skotsku, kde se místní nacionalisté dokázali s britskou vládou dohodnout na uspořádání závazného referenda. Obyvatelé Skotska nakonec rozhodli o svém setrvání v království, když 55 % z nich hlasovalo proti odtržení od Velké Británie. Jen den poté katalánský parlament schválil zákon (106 hlasů PRO, naopak proti zákonu hlasovali zástupci PP a Ciutadans), jehož prostřednictvím se v listopadu katalánská vláda chystala uspořádat lidové hlasování. Ještě na konci září se však španělská vláda v této záležitosti obrátí na ústavní soud, který okamžitě nařídí platnost zákona pozastavit. Katalánská vláda však i přesto pokračuje s přípravami na hlasování, které má proběhnout 9. listopadu 2014.

9. LISTOPAD 2014

Ačkoliv kvůli zásahu ústavního soudu nemělo lidové hlasování, které se díky pomoci tisíců dobrovolníků uskutečnilo 9. listopadu, žádnou oporu v zákoně, přesto se jednalo o další důležitou manifestaci zastánců nezávislosti, kteří do hlasovacích místností dorazili ve vysokém počtu 2 344 828 osob, z nichž necelých 81 % vyjádřilo přání žít v nezávislém Katalánsku. Dalších 10 % vyjádřilo touhu po novém státním zřízení, ale stále v rámci Španělska. 4,5 % hlasujících pak bylo zásadně proti nezávislosti. Účast v hlasování byla oproti běžným španělským volebním zvyklostem povolena i cizincům žijícím v regionu a osobám starším 16 let. Celkově vzato tedy můžeme hovořit o účasti rovné 37 %, což katalánská politická reprezentace považovala za jasný signál ke snaze hledat další možnosti uskutečnění skutečného, plně legálního a závazného referenda. V únoru a červnu 2015 se k danému lidovému hlasování vyjádří i španělský ústavní soud, který celou akci shledá neústavní. Za strůjce tohoto nepovedeného referenda byli justicí následně označení premiér Artur Mas a ministryně Joana Ortega a Irene Rigau. Všichni byli obviněni z občanské neposlušnosti a zneužití úřední moci.

27. ZÁŘÍ 2015

Po bezvýchodném referendu upadl celý proces do letargie, která byla patrná i celkově nižší účasti na již tradiční manifestaci 11. září, ačkoliv i nadále bylo lze hovořit o milionovém pochodu. Nejdůležitějším datem roku 2015 je však 27. září - den dalších předčasných voleb do katalánského parlamentu. Podle zástupců CiU a ERC měly mít tyto volby tzv. plebiscitární charakter. Jelikož katalánští političtí lídři nenašli žádný reálný způsob, jak španělskou vládu přinutit k dialogu, spoléhali na mobilizaci zastánců nezávislosti k velkému volebnímu triumfu, který zamýšleli vykládat jako náhradu nepovoleného referenda. Jinými slovy, jasné a přesvědčivé vítězství zastánců nezávislosti, kteří dokonce zformovali společnou koalici Junts pel Sí, mělo dát politikům mandát ke krokům nutným k vyhlášení nezávislosti. Poněkud demotivovaní voliči však pro Junts pel Sí nehlasovali v jimi vysněném počtu - výsledkem bylo jen 62 křesel a nutnost vládnout a směřovat k nezávislosti pod taktovkou levicového hnutí CUP, které ve volbách získalo historických 10 mandátů. Výrazný úspěch opět ve zjitřené době zaznamenala prošpanělská strana Ciutadans, která poskočila do role lídra opozice díky 25 mandátům. Samotným volbám jsme se podrobněji věnovali v tomto článku.

10. LEDEN 2016

Povolební jednání Junts pel Sí se stranou CUP nebyla jednoduchá a fungující vláda byla nakonec dohodnuta až na počátku ledna 2016, avšak za cenu osobního ústupku lídra této formace, dosavadního premiéra Artura Mase. Ten učinil onen slavný "krok stranou" a do čela vlády se překvapivě dostal bývalý novinář a starosta Girony, Carles Puigdemont, jemuž pomohla poměrně jasná profilace zastánce nezávislosti. Nově vzniklá katalánská vláda se zároveň zavázala do 18 měsíců učinit vše proto, aby došlo k rozhodnutí o dalším směřování Katalánska.

26. ČERVEN 2016

Španělsko se mezitím zmítá v dlouhém "bezvládí", neboť regulérní celostátní volby v prosinci 2015 nepřinesly jasného vítěze a ani pozdější koaliční jednání nevedla k sestavení vlády. Na španělské politické scéně se naplno objevili dva noví hráči v podobě stran Ciutadans a Podemos. V červnu 2016 se tedy konaly další volby, z nichž doposud vládnoucí PP vzešla s o něco větším počtem křesel než v prosincové volbě, ačkoliv to stále nestačilo na jednobarevnou vládu. Koaliční jednání opět neprobíhala snadno, avšak před strachem z trapnosti, kterou by představovala nutnost uspořádat v průběhu jediného roku již třetí celostátní volby, nakonec došlo k určitému kompromisu a PP v čele s Marianem Rajoyem tedy i nadále vládne Španělskému království. Více o volbách například zde.

17. SRPEN 2017

Teroristické útoky v Barceloně a Cambrils. Následné reakce na politické scéně ukazují několik dní určité semknutosti, v Barceloně je několik dní přítomen i král Felipe VI., nicméně již po několika dnech se útoky svým způsobem stávají součástí španělsko-katalánského konfliktu. Katalánská policie Mossos d'Esquadra i odpovědní ministři katalánské vlády ukazují, že Katalánsko je dostatečně soběstačné a dokáže čelit i čím dál častějším výzvám 21. století jako samostatný stát. Nekomunikace mezi jednotlivými policejními složkami španělského státu se pak stává dalším argumentem zastánců nezávislosti. Sama debata o policii je v tomto kontextu velmi zajímavá, neboť právě Mossos d'Esquadra mohou sehrát důležitou roli v konání jednostranného referenda o nezávislosti, na němž v posledních měsících pracovala katalánská administrativa.

6. a 7. ZÁŘÍ 2017

Katalánský parlament schvaluje ve zrychleném projednávání dva důležité zákony, které jsou definitivním krokem k jednostrannému referendu. Zákon o referendu a Přechodný zákon, jenž by vešel v platnost v případě kladného výsledku referenda, představují definitivní rozchod se španělskými zákony a vytvářejí situaci jasné konfrontace mezi španělskou a katalánskou legislativou. Netřeba dodávat, že ústavní soud s nimi provede rychlý proces, avšak katalánská vláda je odhodlána se těmito zákony řídit - cítí k tomu dostatečnou podporu v rámci mandátu voleb 2015 - a referendum 1. října 2017 uskutečnit. Proces schvalování provází velké divadlo a ne úplně standardní postupy, které zastáncům nezávislosti později v debatě o demokratičnosti celého procesu uškodily. 11. září se koná v pořadí již šestá milionová demonstrace za nezávislost. Následující týden zmobilizuje španělský stát řadu dostupných prostředků, jimiž chce zabránit uskutečnění referenda. Mezi tyto prostředky patří i zastrašování sedmi stovek katalánských starostů, aby ve svých obcích neotevírali hlasovací místnosti. Pozvolna je posilována přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku.

20. ZÁŘÍ 2017

Zásah Guardia Civil na katalánském ministerstvu financí. 14 osob je zadrženo a policisté celý den prohledávají kanceláře ve snaze nalézt vše, co by bylo spojeno s organizací referenda. Tento ranní zásah brzy zmobilizuje tisíce zastánců nezávislosti, kteří se v průběhu dne koncentrují před budovou ministerstva. V pozdních odpoledních a večerních hodinách je počet protestujících odhadován až na 40 000, nicméně jako obvykle vše probíhá bez násilí či výraznějších problémů. Jediný problém koncentrace lidí způsobuje příslušníkům Guardia Civil, kteří nemohou z budovy ven, zatímco jejich dvě vozidla před budovou zůstávají v obklopení demonstrujících. Vozidla se také stanou jedinou obětí vandalismu, a tak policisté musejí po skončení demonstrace domů po svých. Za tuto událost dosud sedí ve vazbě šéfové občanských organizací Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana, Jordi Cuixart a Jordi Sànchez. Po celý následující týden probíhají po Katalánsku nejrůznější zátahy na tiskárny a podobné objekty ve snaze najít hlasovací lístky a urny, které by měly být použity při referendu. 

1. ŘÍJEN 2017

Zatímco katalánská administrativa se snaží všemi dostupnými prostředky uskutečnit jednostranné referendum, španělská strana zase dělá vše, aby jeho konání zabránila, pročež se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož je konání akce neústavní. Španělská policie sice v předchozích dnech zabavila velkou část hlasovacích lístků, ale i ty se z větší části podařilo zajistit. Urny policie nevypátrala, jejich nákup, skladování a logistika byla vedena v naprostém utajení a fakticky coby soukromá iniciativa (více informací v zajímavé knize Operació urnes) - z pokladny katalánské vlády neodešlo na přípravy referenda ani jediné euro, nehledě na to, že katalánské finance v té době již několik týdnů plně ovládala španělská vláda. Ze španělské strany pak došlo i k hackerským útokům, jimž se podařilo na určitou dobu vyřadit z provozu elektronický systém kontroly hlasů. A zbytek už je velmi dobře známá historie, kterou díky kamerám TV3 viděl celý svět... Tvrdý zásah španělské policie proti urnám a hlasovacím lístkům (během něhož příslušníci zranili i necelou tisícovku voličů) byl strategickou chybou ze strany španělské vlády. Snaha demonstrovat sílu dodala zmiňovanému referendu mediální dopad, jehož se politici zastávající myšlenku nezávislosti snažili v dalších týdnech naplno využít. Opět se tak ukázalo, že nejvíce pro zdárné pokračování procesu za nezávislost prozatím udělala právě španělská Lidová strana. Bez tvrdého policejního zásahu by svět velice pravděpodobně nad celým referendem jen mávl rukou a daná akce by vzhledem k problematické účasti a nulovým garancím skončila jako hlasování z listopadu 2014.

27. ŘÍJEN 2017

Po celý měsíc dokázalo být Katalánsko v hledáčku světových médií, zatímco si katalánská a španělská vláda hrály na kočku s myší. 10. října katalánský premiér Carles Puigdemont takřka vyhlásil nezávislost, avšak vzápětí oznámil odklad účinnosti této. 16. října pozvolná represe španělského státu pokračuje uvězněním Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta kvůli dění z 20. září. Obě strany se však nehodlají posunout ani o píď a i přes nesporná zákulisní vyjednávání nakonec všechny pokusy o smír krachují a 27. října je po hlasování v katalánském parlamentu formálně vyhlášena Katalánská republika (TV3 I, TV3 II), kterou však dosud žádný jiný suverénní stát světa neuznal. Avšak již předem bylo jasné, že katalánská vláda není v dané situaci naprosto schopna uvést tuto republiku v praxi. Dva roky příprav trestuhodně zanedbaly zejména mezinárodní politiku a hrubě podcenily španělskou reakci. Španělská vláda na vyhlášení nezávislosti odpověděla aplikací čl. 155 Španělské ústavy, jenž jim v diskutabilním právním výkladu umožnil rozpustit katalánský parlament a odvolat katalánskou vládu. Mariano Rajoy se taktéž rozhodl uspořádat v regionu předčasné volby, překvapivě ještě v průběhu roku 2017. Ihned poté se rozjela i soudní mašinérie, která donutila polovinu katalánské vlády odejít do bruselského exilu a druhou polovinu poslala do vazby kvůli obvinění ze vzpoury a několika dalších trestných činů, za něž jim může hrozit až 30letý trest.

21. PROSINEC 2017

Předčasné volby do regionálního parlamentu jsou důležitým předělem v současném španělsko-katalánském konfliktu. Staly se definitivní tečkou za celou jednou fází boje za katalánskou nezávislost, zároveň se staly začátkem přenosu tohoto boje do mezinárodního prostoru. Volby spolu s následnými soudními procesy totiž dokázaly celý proces internacionalizovat jako nic předtím. Co se týče voleb samotných, vítězem se dle získaných křesel stala strana Ciutadans (36 mandátů), avšak většinu ve sněmovně si udrželi zastánci nezávislosti (JxC 34 křesel, ERC 32 křesel, CUP 4 křesla). Více o předčasných regionálních volbách zde.

23. BŘEZEN 2018

Formalizace soudní ofenzivy. Z trestných činů vzpoury, zpronevěry a neuposlechnutí je obviněno celkem 25 katalánských politických lídrů. Devět z nich je ve vazbě, sedm v exilu. Rozhodnutí soudce Llareny však jen dodává čím dál větší mezinárodní rozměr celému konfliktu. Fakt, že ve Španělsku jsou političtí vězni, získává celosvětově zastáncům katalánské nezávislosti stále mnohem víc pozornosti a náklonnosti. Ještě větší podíl na tom má o dva dny později (25. března 2018) zatčení premiéra Puigdemonta v Německu, neboť soudce Llarena předtím znovuaktivoval eurozatykač. Slepá touha se pomstít nyní začíná hrát v neprospěch Španělska na mezinárodní scéně. Evropa začíná chápat, že v celém konfliktu měla zaujmout docela jiné stanovisko. Na druhou stranu soudní oplétačky spolu s doposud nezahojenými ranami mezi samotnými zastánci nezávislosti vedou k tomu, že ani tři měsíce po volbách nemá Katalánsko vládu a tím pádem ani autonomii, neboť většina regionu je řízena pomocí článku 155 španělské ústavy.

27. DUBEN 2018

Dalším úspěchem zastánců nezávislosti na mezinárodním poli bylo rozhodnutí německého soudu nevydat Puigdemonta do Španělska kvůli trestnému činu vzpoury (5. dubna). Všem kromě španělské vlády a justice je jasné, že uvěznění katalánských politiků je pouze dílem pomsty a že fakticky politiky nelze odsoudit za žádné z obvinění. Na druhou stranu se zejména v posledních měsících ukazuje, že ve Španělsku je možné všechno. Za urážlivé texty jsou na několik let do vězení odsuzováni rapeři, barová rvačka s příslušníky Guardia Civil je kvalifikována jako terorismus a mladíkům v potyčce zapojeným hrozí až 60letý trest, zatímco pokud se příslušník Guardia Civil účastní skupinového znásilnění, hrozí mu nižší trest, než je obvyklé. Zatímco ještě na konci roku 2017 španělskému soudnictví nevěřily zejména zastánci katalánské nezávislosti, nyní se zdá, že i lidé z ostatních částí Španělska začínají pochybovat o míře demokracie ve své vlastní zemi. Katalánsko ještě stále nemá vládu a reálně mu hrozí opakování voleb, nicméně o celém konfliktu se nyní živě diskutuje v celé Evropě a při alespoň lehce idealistickém pohledu se možná schyluje k nějaké větší změně na španělské politické scéně. Nebo taky ne. Každopádně stále platí, že to vše bude nadlouho.