Francesc Ferriol Carreras

Zajímavý modernistický ráz dalo Barceloně množství architektů studujících a tvořících v katalánské metropoli na přelomu 19. a 20. století. Jedním z nich byl i Francesc Ferriol i Carreras (1871-1946), jehož stavby však nalezneme i ve více než 700 km vzdáleném španělském městě Zamora. Ferriol tak byl jedním z nemnoha katalánských architektů, kteří věhlas místního architektonického stylu modernisme šířili i za hranicemi rodného kraje.

Francesc Ferriol pocházel z relativně chudé rodiny, i díky dobrým studijním výsledkům však po maturitě dokázal zakotvit na barcelonské Escola d'Arquitectura, kde právě vyučovaly stěžejní osobnosti katalánské mutace secese. Největší inspirací byla pro Ferriola vůdčí osobnost těchto studií, uznávaný architekt Lluís Domènech i Montaner, jenž nadějnému mladíkovi dopomohl k několika prvním zakázkám. Univerzitní studia zakončil ziskem titulu v roce 1894, kdy se vrhl na dráhu architekta na volné noze. Budovy postavené dle jeho projektů jsou dnes rozesety po celé Barceloně. Patří mezi ně opravdové skvosty v modernistické čtvrti Eixample, např. Casa Teresa Vallhonrat (1904) a Casa Josep Batlles (1905) na carrer de París,  Casa Emili Batlle (1906) na carrer de Diputació či Casa Esteve Parera (1907) na carrer d'Aribau; i menší zakázky v okrajových čtvrtích jako Casa Antonio Casamitjana - Teresa Bordas (1902) v Gràcii, Casa Magí Capmany (1905) v Sant Gervasi nebo Casa Pere Juncà (1906) v Poblenou.

Kvůli mentálnímu postižení svého syna se však musel svobodné profese brzy vzdát a vstoupit do obecních služeb. Proto se roku 1908 přestěhoval až na druhý konec Pyrenejského poloostrova, kde až do roku 1916 vykonával funkci městského architekta v Zamoře. Ačkoliv do nového prostředí příliš nezapadl a od místní smetánky získával jen menší zakázky, přesto ve městě zanechal patnáct velice zajímavých modernistických staveb a především donutil místní architekty k přijetí základních estetických prvků modernismu. Zamora se tak v regionálním kontextu španělského severozápadu může pyšnit poměrně zajímavým fondem modernistických staveb, z nichž ty nejkrásnější, Casa c/Traviesa, Casa Tejedor a Casa de Valentín Matilla, nesou podpis našeho katalánského vystěhovalce. Roku 1916 se vrátil do rodné Barcelony, kde následně zastával úřednické pozice v sektoru stavitelství a vlastní architektonické činnosti se věnoval minimálně. Zemřel roku 1946.

Casa Josep Batlles na carrer de París v Barceloně (Foto: The Art Nouveau World)

Melcior Vinyals i Muñoz

Barcelonský architekt Melcior Vinyals i Muñoz (1878-1938) nepatří k nejznámějším postavám katalánského modernisme, jeho návrhy však výrazně pozměnily tvář jednoho z největších katalánských měst, dvousettisícové Terrassy. Melcior byl druhým synem textilního barvíře Vicençe Vinyalse, ačkoliv důležitější úlohu v jeho životě sehrál nevlastní a více než 30 (!) let starší bratr Salvador Vinyals i Sabaté (1847-1926). Jelikož Melcior zcela osiřel již jako dvanáctiletý, starší sourozenec mu byl v některých ohledech spíše otcem než bratrem. Je to patrné i z Melciorova raného zájmu o architekturu. Jeho starší bratr totiž patřil mezi nejžádanější barcelonské architekty přelomu 19. a 20. století a autorsky se podílel na mnoha zajímavých modernistických stavbách, např. Casa Pere Salisachs (1906), Casa Evarist Juncosa (1909), nebo na slavné barcelonské věznici Model (1904).

Titul architekta získal Melcior Vinyals roku 1905, tedy v době, kdy byl katalánský umělecký směr modernisme již za svým vrcholem. I tak ale stihl v katalánské metropoli navrhnout několik zajímavých staveb spadajících do tohoto stylu - zmiňme kupříkladu Casa Antonio Pàmies (1908), Casa Ramon Mestre (1912) či již zmiňovaný dům Casa Evarist Juncosa, na němž pracoval bok po boku se svým nevlastním bratrem. Velký věkový rozdíl nakonec udělal své a po určitých neshodách se Melcior přestěhoval do nedaleké Terrassy, kde přijal pozici městského architekta, zatímco též vyučoval na místní průmyslové škole. Z pozice městského architekta stál mimo jiné za novým městským plánem, který místní radnice schválila roku 1933, zanechal po sobě však i celou řadu jednotlivých staveb, z nichž mezi ty nejvýznamnější patří Magatzem Corcoy (190?), Magatzem Torras (1914) a také nový hřbitov (Cementiri Nou), který byl dokončen roku 1930.

Melcior Vinyals stojí též za podobou dvou nejstarších tržnic ve městě. Na té nejstarší, Mercat de la Independència (1908), spolupracoval mimo jiné s terrasským architektem Antonim Pascualem (1863-1929), jenž byl krom několika spíše střídmých modernistických staveb v Terrasse zajímavý tím, že jako houslista působil ve sboru slavného barcelonského operního domu Liceu. O dvacet let později Vinyals dokončil stavbu druhé nejstarší tržnice ve městě, Mercat del Triomf, který se nachází dál od centra města ve čtvrti Sant Pere.

Interiér secesního paláce Casa Alegre de Sagrera (Foto: Triangle Postals)

CASA ALEGRE DE SAGRERA
Kromě výše uvedených staveb se Melcior Vinyals v Terrasse podílel taktéž na přestavbě nádherného paláce Casa Alegre de Sagrera. Ten si na počátku 19. století nechal zbudovat místní textilní magnát a později na krátkou dobu i místní starosta Joaquim de Sagrera. V roce 1911 jeho dědicové rozhodli o kompletní rekonstrukci celého objektu, a to ve stylu stále ještě dožívajícího modernisme. Jejím provedením byl pověřen městský architekt Vinyals, ačkoliv podle mnohých odborníků stojí za interiérem a možná i některými částmi fasády domu mnohem známější architekt Josep Puig i Cadafalch, i když tato skutečnost není nikterak zdokumentována. Na dalších součástech výzdoby se taktéž podíleli ti nejlepší umělci přelomu 19. a 20. století, např. malíř Alexandre de Riquer. Roku 1973 přešel palác do vlastnictví místního obecního úřadu a nyní je budova součástí městského muzejního okruhu a lze ji i s přilehlou zahradou navštívit.

Miloslav Uličný

Miloslav Uličný (1942-2023) patřil mezi nejvýznamnější české překladatele druhé poloviny 20. stol. Narodil se v moravské vesničce Pravčice. Po maturitě na střední škole v Kroměříži se přesunul do Prahy, kde na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1965 vystudoval obor španělština-italština. V rámci svého studia se však setkal i s dalšími románskými jazyky včetně katalánštiny. Po studiích pracoval nějaký čas v ČTK a v podniku Dílo (spadající pod organizaci Český fond výtvarného umění), několik let pracoval také jako překladatel v Československém rozhlasu. Od počátku 80. let 20. stol. se živil jako překladatel na volné noze, od roku 1993 tuto činnost skloubil s akademickým působením v roli odborného asistenta Ústavu translatologie na své alma mater. V roce 2006 se stal docentem pro obor translatologie. 

Překladatelství se věnoval jak v rámci celoživotní praxe, tak na akademické půdě. Byl autorem mnoha odborných statí a článků z oblasti translatologie, z různých jazyků do češtiny přeložil také více než 300 filmů, seriálů a televizních inscenací. Kromě několika málo překladů z angličtiny, ruštiny či italštiny se soustředil především na překlady ze španělštiny. Českému publiku tak zprostředkoval mimo jiné díla velkých španělských (Federico García Lorca, Pedro Calderón de la Barca, Juan Ramón Jiménez) i latinskoamerických klasiků (Julio Cortázar, Elena Poniatowska, Pablo Neruda). Španělským čtenářům se roku 2010 rozhodl zpřístupnit českou klasiku v podobě Máchovy slavné básnické skladby Máj. Za svůj celoživotní přínos překladu hispanoamerických literatur byl několikrát oceněn v Česku (2004 Krameriův vinš, 2013 čestné členství JTP, 2020 Síň slávy Obce překladatelů) i ve Španělsku. Kromě překladu se Miloslav Uličný po několik dekád věnoval i vlastní poetické tvorbě, kterou shrnul v necelé desítce básnických sbírek.

Uličný byl nepochybně jedním z představitelů silné poválečné generace překladatelů. Jeho specializací byla zejména poezie, což je vidět i na jeho odkazu v rámci české katalanistiky, k jejímuž rozvoji přispíval výraznou měrou od 90. let 20. stol. Ke katalánštině se Uličný poprvé dostal během svých studií na počátku 60. let 20. stol., kdy podobně jako velký český katalanista Jan Schejbal navštěvoval hodiny katalánštiny Diany Moix-Tvrdé, a později už jako zavedený překladatel na počátku 90. let, kdy se díky iniciativě andorrské vlády na Karlově univerzitě znovu otevřel lektorát katalánštiny. 

Na základě těchto hodin katalánštiny české publikum již v roce 1993 seznámil s několika málo verši Joana Maragalle, J. V. Foixe, Vicenta Andrése Estellése či Miquela Martího Pola. V roce 2001 přebásnil sbírku významného katalánského avantgardního poety Joana Salvata-Papasseita. Roku 2009 Uličný v literárním měsíčníku Host publikoval několik básní významných katalánských tvůrců 20. století (např. Josep Carner, Marià Villangómez, Gabriel Ferrater, Narcís Comadira, Àlex Susanna) a o šest let později spatřila světlo světa jím vybraná a přeložená antologie sta katalánských romancí ze 17.-19. století. Podle našich informací Miloslav Uličný v současnosti pracoval na dalším výboru z katalánské poezie, nicméně tuto práci již nedokončí. Zemřel 5. června 2023.

Knižní překlady:

• SALVAT-PAPASSEIT, Joan. Malý vůz [Ossa menor; výbor z poezie]. Praha: Ivo Železný, 2001.
• V Barceloně, velkém městě [antologie katalánských romancí ze 17.-19. století]. Praha: Nová vlna, 2015. 

Překlady v časopisech:

• "Výpravy do katalánských básnických světů". In: Tvar, 33-34, 1993.
• "Katalánská poezie 20. století. Miniantologie". In: Host, 8, 2009.

Katalánský původ škodovek

Ačkoliv Škoda Auto už dávno není v českých rukou, značka dodnes připomíná bohatou průmyslovou minulost naší malé země ve středu Evropy. Ani první "opravdová" škodovka však nebyla vyloženě českou záležitostí. Limuzína, v níž jezdil i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, vznikla na základě licence od katalánského výrobce aut Hispano-Suiza.

Škoda Hispano-Suiza 25/100 PS prezidenta T. G. Masaryka (Foto: Škoda Auto)

Historii vzniku Škoda auto možná netřeba připomínat, ale jen pro osvěžení. Původ této české značky je třeba hledat v roce 1895, kdy pánové Václav Klement a Václav Laurin v Mladé Boleslavi založili výrobnu jízdních kol. Podniku se dařilo, a tak na přelomu let 1898-99 Laurin & Klement slavnostně otevřela novou továrnu, z níž zanedlouho vyjel první motocykl. První skutečný automobil (Laurin & Klement A) společnost vyrobila v roce 1905. O vozy z Mladé Boleslavi byl záhy zájem po celém Rakousko-Uhersku. Po první světové válce začal rozvoj mladé automobilky stagnovat a vše vyvrcholilo ničivým požárem výrobního areálu z června 1924, při kterém společnost přišla o významnou část plánů a technologií. Značka Laurin & Klement se rázem ocitla ve finanční tísni, kterou vyřešilo až spojení s plzeňským strojírenským podnikem Škoda. 

Právě plzeňská Škoda navázala kontakt s katalánskou automobilkou Hispano-Suiza již okolo roku 1919. Nejprve vyráběla letecké motory dle licence této katalánské společnosti a v listopadu 1924 se jí podařilo získat licenci na výrobu vlastního automobilu vycházejícího z dnes již legendárního katalánského modelu Hispano-Suiza HB6. Luxusní vůz dostal označení Škoda Hispano-Suiza 25/100. Šlo o první moderní škodovku vzniknuvší po fúzi Laurin & Klement a Škoda a v letech 1926-1929 se jí vyrobilo 100 kusů. Abychom byli přesní, ve škodovácké továrně se takto vyrobila jen stovka podvozků s motorem, neboť karoserie se vyráběly na zakázku, a tak byl vlastně každý vůz nepopiratelným originálem. Vůbec první automobil s tímto označením si v květnu 1926 slavnostně převzal tehdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který později nedal na svůj Škoda Hispano-Suiza dopustit a používal ho až do roku 1935, kdy na prezidentský úřad abdikoval. Kromě Masaryka si vůz mohli dovolit jen ti nejbohatší podnikatelé či aristokracie. Více než třetina vyrobených kusů šla na export do dalších evropských zemí i do vzdálenějších lokalit (Turecko, Argentina).

Značka Hispano-Suiza v dané době platila skutečně za jednu z nejluxusnějších, což se projevilo i na konceptu licence prodané do Československa. Škoda Hispano-Suiza 25/100 se tak prodávala za 150-190 000 korun (což byl několikanásobek obyčejných vozů), a to hovoříme jen o motoru a podvozku. S přidáním karosérie a dalšími úpravami se cena šplhala až ke 280 000 korun - tolik za první z vozů zaplatila prezidentská kancelář. Šestiválec 6,6 l o výkonu až 135 koní dokázal dvou až třítunový pět metrů dlouhý vůz zrychlit až na 140 km/h. Podle mnohých odborníků šlo v dané době o jeden z nejlepších vozů na světě. Hispano-Suiza na podzim 1926 dokonce porovnala katalánský originál s českým licenčním vozem a v některých ohledech musela konstatovat vyšší kvalitu české produkce. Ze stovky vyrobených kusů se jich do dnešních dní dochovalo jen pět. Jeden z nich můžete obdivovat ve Škoda Muzeu v Mladé Boleslavi. Ten historicky první, patřící prezidentu Masarykovi, se však v průběhu historie ztratil a nejsou o něm žádné bližší zprávy.

Kompletně zrestaurovaný exponát Škoda Hispano-Suiza z roku 1928, Škoda Muzeum (Foto: Škoda Auto)

Llagostera

Llagostera je malé městečko poblíž známého katalánského pobřeží Costa Brava. Žije v něm okolo 9 000 lidí a pravdou je, že mezi okolními obcemi ničím zvláštním nevyniká. Dobrá dopravní dostupnost z něj však dělá docela zajímavé místo k zastavení při cestě z pobřeží směrem do vnitrozemí. A kvůli čemu přesně byste se zde měli zastavit?

Letecký pohled na centrum města Llagostera (Foto: www.expedia.com)

Ačkoliv první písemné zmínky o obci pocházejí již z poloviny 9. století, historie tu na vás dýchne maximálně v samotném centru městečka, jemuž dominuje na kopečku se tyčící se kostel Sant Feliu z 15. století. Okolo něj se pak nachází všechny významné budovy, a to jak symbolicky, tak turisticky. Naproti vstupnímu portálu kostela se nachází místní radnice, jejíž současná budova byla dříve součástí místního hradu, z jehož původní konstrukce jsou dnes již jen ruiny v podobě jedné věže a několika málo desítek metrů hradeb. Velkým pozitivem jsou krásné výhledy do krajiny. Jakmile nás pozorování okolní krajiny omrzí, můžeme sestoupit po schodech dolů na Plaça de la Llibertat, kde se nachází asi nejcennější laická památka ve městě, dlouho opuštěné panské sídlo Casa de les Vídues, dnes fungující jako kulturní centrum a umělecká škola.

Od 18. století se v Llagosteře rozvinul korkový průmysl. Faktem je, že okolní lesy jsou plné dubů korkových, bylo tedy jen otázkou času, než najdou svého ekonomického využití. Výroba korkových zátek ve městě v jednu chvíli zaměstnávala až tisícovku osob, od druhé poloviny 19. století je patrný velký ekonomický rozmach městečka, což se projevuje kupříkladu i několika honosnými stavbami ve stylu katalánského modernismu. Svého vrcholu dosáhla výroba korkových zátek v Llagosteře okolo roku 1890, o čemž svědčí i dva důležité milníky. Roku 1891 bylo postaveno společenské centrum Casino Llagosterenc, o rok později byla slavnostně otevřena úzkorozchodná vlaková trasa Girona - Sant Feliu de Guíxols, jejíž součástí se stala i Llagostera. Vláček tudy jezdil až do konce 60. let 20. století.

Pro milovníky kultury Llagostera nabízí i několik zajímavých muzeí, přičemž tím nejzvláštnějším je z našeho pohledu Museu Emili Vilà Gorgoll. Místní rodák Emili Vilà (1887-1967) byl ve své době poměrně významným malířem a tvůrcem reklamních plakátů. Populární byl zejména ve Francii, kde také dlouho žil a kde se mu extrémně dařilo zejména ve 20. letech 20. století, kdy pracoval mimo jiné i pro slavnou filmovou společnost Pathé. Život na vysoké noze pro něj však skončil s krachem newyorské burzy (1929), a tak se Vilà na zbytek života vrátil do rodného Katalánska. Delší dobu pak žil v nedaleké přímořské vesnici S'Agaró, kde chtěl původně uskutečnit svůj velký životní sen, totiž nebýt zapomenut. Za tím účelem v obci chtěl zakoupit dům, který by přetvořil na vlastní muzeum. Jelikož to nebylo v jeho finančních možnostech, takříkajíc na stará kolena si nakonec pořídil relativně honosný dům v širším centru Llagostery (ačkoliv dodnes není úplně jasné, kde na to vzal - někteří hovoří o rozprodání vlastní sbírky obrazů cizích malířů případně o prodeji falzifikátů Modiglianiho děl) a v něm si tři měsíce před smrtí splnil sen. Ačkoliv se jeho díla na mezinárodním trhu dodnes prodávají, jméno Emili Vilà není mimo odborné kruhy nikterak známé. Museum stále existuje, ačkoliv v posledních dekádách prošlo značným úpadkem a muselo rozprodat mnoho originálů, jež skončily v soukromých sbírkách. Návštěvu je třeba si domluvit předem.

Ukázka reklamních plakátů ze sbírky Musea Emili Vilà (Foto: Museu Emili Vilà Gorgoll)

Pokud jste dočetli až sem (a pevně doufáme, že ano), vězte, že naše opakované návštěvy městečka Llagostera nemají nic společného s výše uvedeným. Pokud tu opravdu něco stojí zato, je to místní gastronomie a vlastně úplně přesně jediná restaurace. Ale ještě než se k ní dostaneme, je třeba zmínit, že v Llagosteře je mnoho restaurací, ale zdaleka ne všechny stojí zato. Dvakrát do roka se tu též konají zajímavé festivaly spojené často s mnoha gastronomickými ochutnávkami (Mercat Romà a Fira del Bolet). Nic však nepřekoná náš zážitek z nenápadně vyhlížející restaurace Entre Terres. Sympatický libanonský pekař a kuchař Roger si tento podnik otevřel spolu se svou katalánskou ženou Margou na podzim roku 2022. Specializují se tu na středomořskou kuchyni, ačkoliv více než ta katalánská je tu zastoupena orientálněji laděné Středozemí. Kromě nehrané vřelosti a sympatie je třeba ocenit na Llagosteru velmi dobré ceny, používání nejlepších lokálních surovin a přívětivý přístup ke čtyřnohým mazlíčkům. Restaurace disponuje příjemnou privátní zahrádkou a kromě vynikajícího menú del dia o třech chodech tu mají i vyhlášenou libanonskou pizzu. Návštěva v Entre Terres je zkrátka po všech stránkách dokonalým pohlazením na duši. Pokud míříte z katalánského pobřeží nebo z Girony do Barcelony, už jenom kvůli tomuto místu je Llagostera nutnou zastávkou na vaší cestě :-)

Restaurace Entre Terres v Llagosteře, hlavní důvod, proč vyrazit do Llagostery (Foto: Entre Terres Instagram)

Španělsko čekají další předčasné volby

Ani současná španělská vláda v čele s Pedrem Sánchezem nedokončí celé své volební období. Celé čtyřleté období ve Španělsku za posledních několik dekád dotáhlo do konce jen nemálo premiérů. V případě lídra španělských socialistů jde o reakci na víkendovou porážku v komunálních volbách, kde strana zaostala o více než 760 000 hlasů za opoziční PP.

Zleva: Pedro Sánchez (PSOE) a Albert Núñez Feijóo (PP) (Foto: www.mundiario.com)

První demokratické volby podle platné ústavy se ve Španělsku uskutečnily v březnu 1979. Už první takto zvolená vláda však nedokončila celé čtyřleté období - předčasné volby se konaly o šest měsíců dříve než měly, v říjnu 1982. O pět měsíců dříve než nutno se volby konaly i v roce 1986. V obou případech se jejich jasným vítězem stal tehdejší lídr PSOE Felipe González. Podobná strategie Gonzálezovi vyšla i v roce 1989 (nutno dodat, že ve všech těchto případech měl González pohodlnou většinu, takže k předčasným volbám nedošlo kvůli koaličním tahanicím a podobným záležitostem), proto, možná už tak nějak ze zvyku, svolal o čtyři měsíce dříve předčasné volby i v roce 1993. Tehdy o absolutní většinu v parlamentu přišel, svůj mandát si však prodloužil díky hlasům regionálních stran z Katalánska a Baskicka. Následná krize a závislost na podpoře jiných stran zapříčinila i další předčasné volby v roce 1996 (tentokrát o více než rok oproti očekávanému termínu). 

To už se k vládě dostali lidovci (PP), jejichž premiér José María Aznar byl vlastně prvním španělským premiérem v novodobé historii, který svůj čtyřletý mandát dotáhl do konce, a to hned dvakrát po sobě - zvolen byl totiž i o čtyři roky později a jeho vládu (i tak v takřka řádném termínu) ukončil až islamistický atentát na madridském nádraží Atocha, po němž v březnu 2008 poněkud překvapivě zvítězili socialisté pod vedením premiéra Zapatera. Ve svém prvním období Zapatero vytrval celé čtyři roky, to druhé však kvůli silné ekonomické krizi a bouřícímu se národu musel zkrátit o takřka pět měsíců. K vládě se tedy opět dostali lidovci, které v letech 2011-2015 vedl Mariano Rajoy. První volební období bez potíží, jenže do voleb v roce 2015 poprvé výrazněji promluvily nově vzniklé celonárodní strany Ciutadans a Podemos, a tak na koalice nenavyklé Španělsko nevyhnutelně zamířilo k opakování voleb v červnu 2016, z nichž nakonec vznikl menšinový kabinet pod vedením Mariana Rajoye. Bouřlivé události kolem katalánské nezávislosti a neutuchajících korupčních skandálů PP nakonec vedly k předčasným volbám v dubnu a následně opět v listopadu 2019, kdy se k moci dostal současný premiér Sánchez v čele koaliční levicově orientované vlády PSOE a Podemos.

Jak je tedy vidět, dnešní rozhodnutí španělského premiéra o konání nových předčasných voleb, které se namísto prosince uskuteční již v červenci letošního roku, vlastně ve španělské politice není ničím výjimečným. Pedro Sánchez tak reaguje na poměrně drsnou porážku v komunálních volbách, což je ostatně ve Španělsku symbolické - nebyl by prvním španělským politikem, který se zalekl výsledků komunálu. Faktem je, že situace začíná připomínat již zmiňovaný rok 2011, kdy se na vrcholu ekonomické krize k předčasným volbám přiklonil tehdejší premiér Zapatero (PSOE), což později znamenalo přesvědčivé vítězství jeho politického konkurenta z PP.

Faktem je, že lidovci jsou zpátky. Většina obyvatel Španělska se přesvědčila o tom, že nově vzniklé populisticky laděné strany jako Ciutadans a Podemos toho v praxi mnoho nepředvedly, a proto se většina voličů pozvolna vrací k "osvědčenému" většinovému systému, který ve Španělsku alespoň v praxi funguje již od pádu frankismu. Možná právě na to Sánchez tak trochu spoléhá. Zatímco Ciutadans po včerejších volbách již definitivně zmizeli v propadlišti politických dějin a jejich hlasy si mezi sebe rozdělili z větší části lidovci a extrémisté z VOX, Sánchez se bude snažit odloudit hlasy Podemos a snad i některým regionálním formacím. To může být jeho záchrana, neboť k sestavení vlády mu pak bude stačit kromě oslabeného Podemos i nějaká regionálních stran z Katalánska či Baskicka, a Sánchez již prokázal, že si tyto formace dokáže "pohlídat" a uzavřít s nimi výhodné kompromisy. V tomto smyslu tak nehodlá nechat PP ani chvilku na rozjezd v mnoha významných autonomních oblastech, kde PSOE po osmi letech prohrála nejen v komunálních ale také regionálních volbách (Aragonie, Valencie, Baleárské ostrovy).

Je otázka, jak moc Sánchezův krok ještě zamíchá s preferencemi, nicméně včerejší výsledky napovídají tomu, že pro katalánské zájmy nenastávají nejlepší časy. Návrat PP (za podpory VOX) ve Valencii a na Baleárských ostrovech bude nepochybně problémem pro tamní postavení katalánštiny, podobná koalice na celošpanělské úrovni je samozřejmě podstatným problémem i pro Katalánsko samotné. Podle některých průzkumů však v následujících celostátních volbách budou mít důležité slovo i regionální strany, které by nakonec mohly být oním pověstným jazýčkem na vahách. Uvidíme, jak se situace vyvine. Za dva měsíce bude nejspíš jasněji.

Arribar i ploure

V Česku mnoho katalánských interpretů neznáme, nicméně tamní hudební scéna je živá a do éteru vrhá stále nové a nové umělce. Jedním z nejzajímavějších objevů posledních měsíců je duo Arribar i ploure, tvořené hercem Ricardem Farrém a baskytaristou Àlexem Pujolsem (dříve aktivním ve slavné katalánské skupině Txarango).

Ricard Farré a Àlex Pujols, duo Arribar i ploure (Foto: www.heliogabal.com)

Oba se seznámili již roku 2014 při natáčení videoklipu k písni Músic de carrer (Txarango), kde hrál Ricard hlavní roli, nicméně umělecky je spojil až nedostatek projektů v době koronavirové pandemie. V roce 2021 vyrukovali s prvními písněmi a vlastní hudebně-dramatickou show Un concert dramàtic, s níž se začali dostávat do povědomí fanoušků katalánského hudebního rybníčku. Styl, který sami označují jako "komický pop" a který je plný zábavných a ironických textů, postupně vypilovali a v březnu 2023 vydali svou první studiovou desku nazvanou příznačně El primer discu (Halley Records).

Album obsahuje celkem osm písní, jež se věnují někdy i lehce kontroverzním tématům (např. útěku bývalého španělského krále Juana Carlose I. do Abú Dhabí). Ke každé z nich duo navíc připravilo zábavné a dobře natočené videoklipy. Prozatím největší úspěch zaznamenala píseň Paraules d'antes, která je velmi zajímavá i z jazykového hlediska, neboť se snaží oživit výrazy, které dnes používá už jen ta nejstarší generace Katalánců. Uvidíme, jestli bude jejich hvězda stoupat i v následujcících měsících a letech, nebo půjde o jeden z mnoha projektů, jež svou pouť hudebním světem zakončí svou první a poslední deskou...

Manuel Carrasco i Formiguera

Španělská občanská válka přinesla mnoho smutných příběhů. Každá válka je tragédie, avšak občanská válka, kdy proti sobě bojují sousedé v rámci jediného státu, je v mnoha ohledech ještě horší. I tak ale může být ještě hůř, a to ve chvíli, kdy nenajdete zastání na žádné ze znesvářených stran. Něco podobného potkalo katalánského právníka a politika Manuela Carrasca.

Manuel Carrasco i Formiguera (Foto: www.elnacional.cat)

Manuel Carrasco i Formiguera (1890-1938) se narodil v Barceloně v poměrně dobře situované rodině*. Díky tomu mohl vystudovat místní právnickou fakultu, kde se specializoval na obchodní právo. To později i vyučoval na technické škole zřízené Mancomunitat de Catalunya. Již od mládí však tíhl k politice. Nějakou dobu byl členem mládežnických struktur nacionalistické strany Lliga Regionalista, za kterou byl roku 1920 zvolen barcelonským radním. O dva roky později byl jedním ze zakládajících členů politické strany Acció Catalana, která se kvůli radikálnějšímu pohledu na katalánský nacionalismus odštěpila od již zmiňované strany Lliga Regionalista.

Politické motivy vedly Carrasca i k založení satirického týdeníku L'Estevet (1921), který však neměl dlouhého trvání a za jehož neuctivé karikatury byl Carrasco dokonce odsouzen k šesti měsícům ve vězení. Po vzniku druhé španělské republiky byl krátce katalánským regionálním ministrem zdravotnictví (duben-prosinec 1931) a následně dva roky vykonával mandát poslance ve španělském parlamentu. V průběhu tohoto mandátu byl částečně kvůli svému přílišnému katolictví vyhozen z Acció Catalana a stal se členem nově zřízené strany Unió Democràtica de Catalunya.

Právě příchylnost ke katolické církvi se Carrascovi stala osudnou v průběhu španělské občanské války. Ačkoliv se jako správný katalánský nacionalista dal na stranu obhájců republiky a dokonce byl poradcem katalánské regionální vlády, republikánské oblasti ovládal chaos, což se v praxi projevilo pronásledováním osob spojených s katolickými kruhy ze strany anarchistů a komunistů. Carrasco se proto se souhlasem místní vlády v prosinci 1936 přesunul do Baskicka, kde měl být zástupcem katalánské regionální vlády u té baskické. Po několika měsících se vrátil do Barcelony, avšak anarcho-komunistické kruhy si stále přály jeho smrt, proto se musel vydat opět do Baskicka. S celou rodinou se tedy přes Francii vydal do Baskicka lodí, nicméně kvůli bouři loď padla do rukou vzbouřenců, kteří Carrasca v expresním soudním procesu v srpnu 1937 odsoudili k smrti. Rozsudek byl vykonán 9. dubna 1938.

Podle některých dobových svědků Carrascovu smrt posvětil sám Franco, a to i přes silný odpor z Vatikánu. Manuel Carrasco se tak stal jednou z nejsmutnějších obětí španělské občanské války, neboť byl ve vyostřeném vnitrostátním konfliktu pronásledován na obou stranách barikády. Ač republikán, byl trnem v oku levicovým extrémistům, jenže ve frankisty kontrolované části Španělska zase platil za provládního zrádce. Jedinou jeho možností bylo Španělsko opustit nadobro. Jenže to se po bezmála devadeáti letech od jeho smrti tvrdí snadno...

Pro mnohé Katalánce se Manuel Carrasco i Formiguera stal skutečným symbolem španělské občanské války. V mnoha katalánských městech dnes najdete po něm pojmenované ulice a jeho památce věnované pomníky. Pohřben je mezi mnoha dalšími významnými osobnostmi katalánské historie na hřbitově na Montjuïku. 

* Jen pro zajímavost dodejme, že v dospělosti (1915) se Manuel Carrasco i Formiguera oženil s Pilar Azemar, dcerou modernistického architekta Josepa Azemara, s níž měl celkem osm dětí. Všichni patřili i přes tragický zásah osudu během války k nejvyšším patrům katalánské společnosti. Pilar (1895-1988) i dvě jejich děti, Raimon (1924-2022) a Rosa Maria (1936-2018), dokonce během svých životů získali od katalánské vlády jedno z nejvyšších vyznamenání, Creu de Sant Jordi. Raimon byl mimo jiné půl roku prezidentem FC Barcelona.

Nepřátelská architektura v Barceloně

Pojem "nepřátelská architektura" už jste nejspíš zaslechli. V městském prostředí může mít spoustu podob, od různě ohýbaných či přepažených laviček přes bodáky na parapetech a římsách až po nejrůznější zkosení či ohlazení hran. Cíl je jediný - odradit potenciálního uživatele od delšího setrvání na daném místě. V některých případech jde o logickou a nepříliš diskutovanou motivaci (graffiti, holubí trus, alkoholové dýchánky), v jiných se takovým řešením dostává kritiky lidskoprávních organizací (znemožnení spánku bezdomovců). Podobná řešení přitom aplikují jak soukromí vlastníci, tak veřejné instituce.

Mříž od katalánského sochaře J. Plensy pro operní dům Liceu - umělecká podoba nepřátelské architektury? (Foto: www.timeout.com)

Právě nadace, která se zabývá lidmi bez domova (Arrels Fundació) nyní výrazně aktualizovala mapu, jež shromažďuje příklady takového urbanismu v katalánské metropoli. Nadace ve spolupráci se studenty architektury našla v Barceloně již více než 500 takto nepřátelsky laděných míst. Při bližším pohledu do mapy zjistíme, že prozatím se autoři mapy zaměřili povětšinou na turistické části metropole, nicméně některé extrémní případy nepřátelské architektury najdeme i v ryze rezidenčních čtvrtích. Jedním z typických řešení, jichž si v Barceloně všimne takřka každý, jsou individualistické židličky, které v mnoha místech nahradily klasické lavičky. Dalším, esteticky velmi nepovedeným řešením je instalace nejrůznějších bodců, sloupků či plůtků na římsy či volná prostranství poblíž vchodů do budov. Při důkladnějším prozkoumání mapy pod textem narazíte na často dosti bizarní řešení. Občas však lze takovou architekturu do městského prostředí zasadit o něco "vkusněji", takovým příkladem budiž nová mříž chránící hlavní vstup do budovy nejslavnější katalánské opery Liceu. Jejím autorem je slavný katalánský architekt Jaume Plensa a při zářijové inauguraci se nešetřilo slovy o tom, jak písmena na mříži symbolizují kulturní pestrost a různorodost lidí žijících na barcelonské Ramble, kde se operní dům nachází.

Jisté je, že podobná architektonická řešení obsahuje stále víc a víc návrhů moderních budov. Ty často patří přímo samotné barcelonské radnici. Inu, je to jeden ze způsobů řešení nepříjemné reality, totiž že v ulicích katalánské metropole se dnem a nocí pohybují stovky lidí bez střechy nad hlavou. Více o problematice najdete kupříkladu v následujícím videu z dílny betevé. A jaký je váš názor na nepřátelskou architekturu? Plní svůj účel i za cenu estetických ústupků nebo je třeba odstranit z měst veškeré bariéry a řešit sociální problematiku jinými způsoby?

České učebnice katalánštiny

Ačkoliv se katalánština v rámci Evropské unie nachází na 10.-11. místě co do počtu mluvčích (za sebou nechává třeba dánštinu, finštinu, švédštinu, slovenštinu, bulharštinu nebo maďarštinu), skutečnost, že de facto nedisponuje žádným národním státem (krom Andorry), kde by byla jediným oficiálním jazykem, a tím pádem i jedním z úředních jazyků EU, jí hodně ubírá na prestiži. Je tedy pro cizince mnohem méně uchopitelná, a to se v praxi projevuje mimo jiné nedostatkem učebnic a podobných materiálů, pokud se někdo v ČR rozhodne, že se tento nádherný románský jazyk naučí. Jenže jak na to? Z čeho a kde se učit? Takovou otázku si prozatím položilo jen několik málo osob na českém internetu a každý z nich více či méně dospěl ke smutnému konstatování, že českých učebnic katalánštiny je naprosté minimum. Na následujících řádcích se podíváme, jestli je to se situací učebnic katalánštiny na českém knižním trhu opravdu tak tragické a kde a jak se můžete katalánsky naučit i vy, aniž byste přitom opustili rodné území Česko(slovenska).

Nejčastějším způsobem, jak se naučit nový jazyk, bývá zápis do kurzu na některé jazykové škole v místě bydliště. Nedá se ovšem říct, že by v Česku v tuto chvíli existovala jazyková škola, která by nabízela pravidelné kurzy katalánštiny. V tomto ohledu budete mít možná větší štěstí, pokud si najdete soukromého učitele, např. prostřednictvím speciálních serverů (Naučím.cz či Kvalitní-doučování.cz). Pravidelné kurzy katalánštiny tak v Česku i na Slovensku nabízejí pouze univerzity. Na pražské Karlově univerzitě funguje již několik desetiletí Andorrským knížectvím sponzorované Středisko katalánských studií Karla Velikého, které své univerzitní kurzy nabízí i zájemcům z řad veřejnosti. Studium katalánštiny nabízí svým studentům dlouhodobě i Masarykova univerzita v Brně, kde od roku 2015 funguje dokonce i samostatný bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura, kde je k dispozici i celá řada specializovaných kurzů zaměřených na katalánskou kulturu, historii a literaturu. Od roku 2019 nabízí základní jazykový kurz katalánštiny svým studentům i Filozofická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě*. Velký výběr tu tedy oproti některým menším evropským jazykům opravdu není. Pokud vás jazyky skutečně baví, vždy je tu možnost samostudia. Jenže to se opět vracíme k oné palčivé otázce - jsou vůbec v češtině k dispozici nějaké učebnice katalánštiny?

České učebnice katalánštiny z produkce Masarykovy univerzity v Brně

MANUCAT 1 - UČEBNICE KATALÁNŠTINY (2023)
Covidová situace a s ní související přechod výuky do online prostoru potvrdila vyučujícím na FF MU nutnost vytvoření nějaké aktuálnější učebnice katalánštiny, jež by byla skutečnou učebnicí, jak jsme na ně zde ve středu Evropy zvyklí. ManuCat 1 svým online formátem navazuje na níže zmíněný přehled morfologie (GramCat), na který ostatně ve svých lekcích často odkazuje. Učebnice je rozvržena do 24 lekcí, která studenty provází gramatikou a slovní zásobou až do úrovně A2/B1. V tomto ohledu můžeme prozradit, že už se pozvolna připravuje další díl, který by měl posloužit i vyšším úrovním. Každá lekce obsahuje úvodní text, slovíčka, vysvětlení gramatiky a následně i autokorektivní cvičení. Těch sice ve srovnání s mnoha klasickými papírovými učebnicemi není moc, ale je to slušný základ, na němž stavět. Sympatická je na této učebnici i snaha o aktuálnost (výskyt současných reálií - Instagram, Netflix, Rigoberta Bandini, zmínka o teroristických útocích v Barceloně ze srpna 2017) i skutečnost, že učebnice disponuje nahrávkami rodilých mluvčích z Katalánska i Valencie. Studenti se tak už od počátku setkávají s některými dialektálními odlišnostmi, na něž jsou mluvčí katalánštiny všeobecně docela hrdí.

MLUVNICE KATALÁNŠTINY (2020)
Poměrně slavnostně i tak trochu nečekaně bylo v září 2020 ohlášeno vydání rozsáhlé mluvnice katalánštiny z pera známého českého lingvisty Bohumila Zavadila. Ten již v minulosti vydal několik publikací popisujících historický vývoj španělštiny a na svém kontě má i první obsáhlejší lingvistickou studii baskičtiny. Pětisetstránková kniha, kterou vydalo nakladatelství Karolinum, může být poměrně zajímavou četbou pro české lingvisty souznící se Zavadilovou strukturálně funkční interpretací jazyka. Nicméně její praktické využití pro studenty katalánštiny bez většího teoretického základu je mizivé, neboť zejména pokročilejší studenti katalánštiny naleznou potřebné informace v mnohem přehlednějších gramatikách přímo v katalánštině. Z ryze praktického hlediska totiž lze využít pouze množství tabulek, ale jinak je tato megapříručka skutečně jen vysoce odborným pojednáním o struktuře katalánského jazyka. I zde bychom si však dovolili drobnou kritiku. Kniha není i přes odborné recenzní řízení prosta drobných jazykových či tiskových chyb a často dává poněkud zavádějící a nepříliš časté příklady výskytu některých slov či obratů. Poměrně šokující je pak přístup ke zdrojům. Ačkoliv jde o dílo vysoce akademického charakteru, kniha je plná odkazů na příklady z katalánské wikipedie či nejrůznějších blogů. Nutno dodat, že katalánská wikipedie patří nepochybně mezi ty kvalitnější a spolehlivější, ale jak její využití v této učebnici vysvětlíte těm stovkám studentů, které za použití podobných odkazů a citací byli vyhozeni od státnic? Knihu Mluvnice katalánštiny pořídíte v každém větším knihkupectví v cenovém rozmezí od 390 do 490 Kč. Více informací zde.

GRAMCAT: MORFOLOGIE SOUČASNÉ KATALÁNŠTINY (2018)
Poměrně komplexní přehled katalánské mluvnice nabízí i dílo vzešlé z druhé největší české univerzity. Publikace, na níž se podílel kolektiv vyučujících katalánštiny na FF MU v Brně v čele s Elgou Cremades, je k dispozici pouze online, což s sebou však přináší nezanedbatelnou výhodu - je zdarma. K dispozici je též ve formátech PDF a EPUB, takže kdykoliv si ji můžete sami převést i do papírové podoby. Jak již napovídá samotný název, tato publikace se zabývá zejména morfologií katalánštiny, nicméně na rozdíl od Zavadilovy bytostně lingvistické interpretace se snaží tento jazyk přiblížit poněkud širšímu publiku. Objektivně vzato může být GramCat (v kombinaci s ManuCat 1) ze všech v Česku publikovaných "učebnic" katalánštiny asi tou nejpřínosnější člověku, který se rozhodne proniknout do tajů katalánštiny. Ačkoliv ani v tomto případě nejde o skutečnou učebnici pro samouky nebo kopii obrázkových učebnic ze zahraničí, publikace je rozdělena do čtrnácti kapitol, které jsou vždy zakončeny několika krátkými online cvičeními. Tato učebnice ostatně vznikla pro potřeby studentů oboru Katalánský jazyk a literatura na brněnské univerzitě s tím, že půjde o doplněk k jinak běžně užívaným katalánským učebnicím. Mezi negativa této publikace patří absence slovníčku (např. ve srovnání s kapesní konverzací od nakladatelství Lingea) a občasná tisková chybka (např. číslovka označující miliardu má příliš mnoho nul), velkým pozitivem jsou naopak krátké audionahrávky rodilé mluvčí u kapitol zabývajících se výslovností. Více informací a odkaz na zmiňovanou gramatiku zde. 

CVIČENÍ Z KATALÁNŠTINY (2014)
Na pultech knihkupectví tuto publikaci nejspíš neseženete, ale stačí zavítat na webové stránky Masarykovy univerzity, která tuto stručnou učebnici vydala v roce 2014. Její nespornou výhodou je snadná online dostupnost (lze však stáhnout i ve formátech PDF a EPUB) a fakt, že je k dispozici zcela zadarmo. Na specializovaných serverech či v antikvariátech byste pak při troše štěstí mohli narazit i na její tištěnou verzi. Ani v tomto případě nejde tak docela o jazykovou učebnici, na které jsme zvyklí, nicméně již v době svého vzniku byla myšlena spíše jako podpůrný materiál pro výuku katalánštiny na brněnské univerzitě. Je rozdělená do jedenácti tematicky jasně vyhraněných lekcí, v nichž student nalezne základní slovní zásobu na daná témata (např. domov, rodina, lidské tělo a zdraví, příroda či sport). Každou lekci pak doplňují i dva autentické texty v katalánštině a několik konverzačních aktivit na procvičení daného lexika. Jde tedy o učebnici pro spíše pokročilejší studenty, kteří již za sebou mají základy fonetiky a gramatiky daného jazyka. Více informací zde. 

Přehledy základní katalánské gramatiky z dílny nakladatelství Lingea

KATALÁNŠTINA - KONVERZACE (2010)
Pokud pomineme dávno zapomenutá vysokoškolská skripta Diany Tvrdé-Moix, na českém trhu opravdu dlouhá desetiletí nebyl žádný materiál, který by českému publiku katalánštinu přiblížil alespoň rámcově. Museli jsme čekat až do konce minulé dekády, kdy se v brněnském nakladatelství Lingea začala objevovat řada kapesních konverzačních příruček nabízejících základní gramatický souhrn, výčet nejdůležitějších frází a slovník. Je přitom docela zajímavé, že podobné konverzační příručky se objevovaly již dříve. Příkladem budiž dílo Slovník česko-španělský a španělsko-český s praktickou mluvnicí a fraseologií pro turisty a vystěhovalce z roku 1930 (Praha: A. Neubert), které na samotném konci nabízí i stručný výčet základní frází v katalánštině (viz foto). Ani v tomto případě nemůže být řeč o klasické jazykové učebnici, nicméně bylo to po dlouhých desetiletích poprvé, kdy se českému čtenáři do rukou dostal stručný a jasný přehled katalánské gramatiky spolu se základní slovní zásobou. Jazyk samotný se z této konverzační příručky naučíte jen horko těžko, ale pro základní domluvení se na dovolené v katalánsky hovořících oblastech by měla stačit. Sympatický je praktický kapesní formát a pěkné grafické řešení. I zde při bližším pohledu najdeme pár jazykových či tiskových  chybek, avšak v rámci daného formátu nejde o nic závažného. Knihu zakoupíte v každém větším knihkupectví za cenu okolo 250-300 Kč, nicméně občas na ni narazíte i v antikvariátech, kde bude přibližně za polovic. Více informací zde. Základy katalánštiny najdete i ve vůbec prvním uceleném přehledu jazyků Španělska, který vyšel o dva roky později. Kniha Španělsko - jazykový průvodce na 500 stranách nabízí základní gramatický přehled španělštiny, katalánštiny, galicijštiny a baskičtiny.

PŘEHLED KATALÁNSKÉ MLUVNICE (1968/1977)
Zlatý hřeb na závěr. Ačkoliv se v posledních letech na českém trhu objevilo několik katalánských učebnic či alespoň souhrnů gramatiky, jedinou doposud relativně dostupnou "klasickou" učebnicí katalánštiny zůstávala i na počátku 21. století vysokoškolská skripta legendární Diany Tvrdé-Moix, která v 60. a 70. letech 20. století vedla seminář katalánštiny na Karlově univerzitě v Praze.  Ve skutečnosti jde o dvě samostatné publikace. Ta z roku 1968 představuje dosti ucelenou katalánskou gramatiku (dnes srovnatelná např. s GramCat), zatímco ta z roku 1977 je skutečnou snahou o funkční učebnici katalánského jazyka. Její výsledná podoba je kompromisem mezi psacím strojem a ručně doplněnými fonetickými přepisy výslovnosti. Až do vzniku online učebnice ManuCat 1 šlo skutečně o jedinou klasicky strukturovanou učebnici, kterou může dodnes dobře využít i samouk. Je rozdělená do pětadvaceti lekcí, které zároveň studentovi přiblíží některé zajímavé postavy či události z katalánské historie (Pau Casals, Ramon Llull), ačkoliv se nevyhne ani krapet budovatelsky znějícím tématům (československý průmysl apod.). Každá lekce začíná úvodním textem a slovní zásobou, následuje výklad gramatiky a několik cvičení. Látka je klasicky odstupňována od nejjednodušších gramatických jevů k těm složitějším. Na tehdejší dobu nabízí též docela přehledné tabulky. Je jasné, že celkové pojetí učebnice i část jejího obsahu dnes mohou působit zastarale a nejsou prosty chyb, zcela objektivně však je tato učebnice pro samouky docela solidně upotřebitelná i dnes. Oskenovaná skripta jsou k dispozici zde. 

Ukázka katalánské minikonverzace v rámci česko-španělského slovníku z roku 1930 
(Foto: Arxiu de Jordi Phoenicks)

Jak je vidno z předchozích odstavců, české publikum na skutečně moderní, ale zároveň "klasickou" učebnici katalánštiny čekalo docela dlouho. V ryze praktických aspektech může samouk doposud docela slušně využít vysokoškolská skripta stará bezmála 50 let. Z nově publikovaných děl bychom nejvíce doporučili učebnice GramCat a ManuCat 1 z dílny Masarykovy univerzity. Naopak jedna z nejnovějších českých publikací, Mluvnice katalánštiny (B. Zavadil), je podle nás mnohem spíš určena odbornějšímu publiku zabývajícímu se obecnou jazykovědou, zatímco studentům praktického jazyka je vcelku k ničemu. Pro znalost základních frází při cestě na dovolenou do Katalánska pak bohatě postačí Katalánština - konverzace. Další velkou absencí na českém trhu je neexistence velkého a kvalitního česko-katalánského a katalánsko-českého slovníku. Alespoň základní slovní zásobu nabízí online bezplatný slovník brněnského nakladatelství LINGEA. Na skutečně pořádném česko-katalánském a katalánsko českém slovníku s desítkami tisíc hesel dlouhé roky pracoval nejvýznamnější český katalanista Jan Schejbal (1942-2021). Dílo mělo být částečně financováno andorrskou vládou a vydáno katalánským nakladatelství Grup Enciclopèdia, jež se na podobné bilingvní slovníky specializuje. O brzkém vydání tohoto slovníku se však mluvilo už před deseti lety a vzhledem k úmrtí doktora Schejbala je případné datum vydání zatím stále ve hvězdách...

*Brněnská univerzita dříve zajišťovala i výuku katalánštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci, a to v letech 2004-2016.

Josep Maria Espinàs

O uplynulém víkendu se Katalánsko rozloučilo s významným hybatelem místního kulturního života. Hojně oceňovaný novinář a spisovatel Josep Maria Espinàs (1927-2023) za sebou nechal odkaz v podobě takřka stovky knih a jedenácti tisíců novinových článků. A kromě toho i jednu píseň, kterou znají lidé na celém světě.

Josep Maria Espinàs v roce 2018 (Foto: Diari ARA)

Josep Maria Espinàs se narodil v březnu 1927 v Barceloně. Ačkoliv na místní univerzitě vystudoval práva, oborem se živil jen několik málo let, neboť se i díky velmi úspěšnému literárnímu debutu v podobě románu Com ganivets i flames (1953) mohl záhy plně věnovat světu literatury. Za zmiňovanou románovou prvotinu získal prestižní cenu Premi Joanot Martorell, kterou, již pod novým názvem Premi Sant Jordi, "obhájil" ještě v roce 1961 s románem L'últim replà. Ve stejném roce se z něj stal mezinárodně uznávaný autor, a to díky anglickému překladu svého čtvrtého románu Tots som iguals (1956). Kromě desítky románů během své více než šedesátileté autorské dráhy vydal několik povídkových sbírek. K nim musíme připočítat také několik autobiografických knih či zamyšlení nad povoláním spisovatele a novináře. Pár dalších děl se možná dočká posmrtného vydání.

Většina katalánských čtenářů však má jméno Josep Maria Espinàs spojeno především s mnoha desítkami svazků tzv. non fiction prózy, kam patří více než dvacítka cestopisů z pěších poutí po Katalánsku či zbytku Pyrenejského poloostrova. Asi nejznámější Espinàsovou knihou v této kategorii byl bestseller El teu nom és Olga (1986), v němž popisuje zkušenosti s výchovou dcery s Downovým syndromem. Kniha byla přeložena do několika evropských jazyků či do japonštiny a k dispozici je i českým čtenářům pod názvem Jmenuješ se Olga. Espinàs se do srdcí mnoha čtenářů zapsal i svými pravidelnými sloupky do deníků Avui a El Periódico. Za více než čtyřicetileté období jich tak nastřádal přes 11 000 - skončil s nimi až v roce 2019 ve věku 92 let. Byl to spisovatel ze staré školy - podobně jako v případě veškeré další literární tvorby i při psaní článků používal až do samého konce svůj legendární psací stroj Olivetti.

Espinàs byl taktéž významnou postavou ve světě nakladatelském. Kromě dlouhodobé spolupráce s nakladatelstvím Destino stál v roce 1985 u zrodu nakladatelství La Campana. Z tohoto hlediska můžeme vyzvihnout též jeho televizní pořad Identitats, kam si zval i zajímavé osobnosti kulturního života (viz např. díl s českou překladatelkou a spisovatelkou Monikou Zgustovou), jako scénárista či textař se podílel i na celé řadě jiných pořadů včetně populární dětské série Història de Catalunya. V roce 1961 byl také jedním ze zakladatelů uměleckého hnutí Nova Cançó a prakticky celý svět zná jedno z jeho děl na hudební scéně. Josep Maria Espinàs byl totiž spolutvůrcem skladby Cant del Barça, současné (od roku 1974) hymny klubu FC Barcelona.

Za svůj celoživotní přínos katalánské kultuře byl Josep Maria Espinàs mnohokrát oceněn, a to nejen literárními či novinářskými vavříny, ale také nejvyššími katalánskými řády (Creu de Sant Jordi 1983 a Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya 2015). Jeho skonem katalánská kultura přichází o jednu ze svých nejvšestrannějších osobností. 

Katalánské ohlasy na volby českého prezidenta

České prezidentské ani žádné jiné volby ve světě obvykle žádný poprask nevyvolávají a jejich výsledky se většinou přejdou jen několika agenturními články. Nejinak tomu bylo i u těch letošních. Přesto se zpráva o vítězství Petra Pavla nad Andrejem Babišem dostala do většiny významných katalánských médií. Drobný přehled článků najdete zde.

Článek o vítězství Petra Pavla v online deníku El Nacional (Foto: www.elnacional.cat)

Asi největší prostor ze všech katalánských médií včerejší volbě věnovala veřejnoprávní TV3. Zpráva dokonce pronikla do večerní hlavní zpravodajské relace (v čase 20.48-21.20), kde se vklínila mezi novinky z bojů na Ukrajině a reportáž o vandalském útoku na italský konzulát v Barceloně. TV3 zmiňuje Pavla coby liberálně smýšlejícího bývalého generála s významnou kariérou v ústředí NATO, zatímco Babiše vykresluje jako prorusky orientovaného populistu. Všímá si též vysoké volební účasti, jež byla "plodem velmi polarizované kampaně". V tomto ohledu katalánská veřejnoprávní televize připomíná i anonymní dopisy, výhružky smrtí či hackerské útoky na web jednoho z kandidátů. V podobném duchu informují také katalánské deníky Ara, El Nacional či La Vanguardia, kde padla i zmínka o Pavlově hrdinském činu ve válce v Jugoslávii a připomenutí některých prezidentských pravomocí. Zmiňuje se též nastolení nového stylu vlády ve srovnání s odcházejícím prezidentem Zemanem. V ostatních částech katalánsky hovořících oblastí téma české prezidentské volby příliš nerezonovalo, o čemž svědčí například velmi úsporná noticka z deníku Ara Balears.

• TV3: L'exgeneral de l'OTAN Petr Pavel es converteix en el nou president de Txèquia.
• Ara: L'exgeneral i comandant de l'OTAN Petr Pavel s'imposa a les eleccions presidencials a la R. Txeca.
• ElNacional.cat: L'exgeneral Petr Pavel guanya les eleccions presidencial a la República Txeca.
• La Vanguardia: Petr Pavel, el exgeneral de la OTAN, nuevo presidente de Chequia.

Článek, který volbě prezidenta věnoval deník La Vanguardia (Foto: La Vanguardia)

O něco větší pozornost než katalánsky psaná média volbám v Česku věnovala ta španělsky psaná. Jejich články jsou všeobecně obsáhlejší a v některých případech se odkazují i na některá česká média. Deník El País kupříkladu připomněl Pavlovu oblibu v jízdě na motorce a Babišovy potíže s policejním vyšetřováním, zároveň přinesl i krátké video z Pavlova děkovného projevu. Deník El Mundo si zase hodně všímá Pavlova vojenského "backgroundu", hovoří o něm jako o parašutistovi a připomíná i vojenské působení Pavlova otce i manželky. V podobném duchu je tu i zmínka o Babišově kiksu v nedělní debatě na České televizi. Vítězství Petra Pavla si všímají i některé latinskoamerické weby. Na rozdíl od těch španělských a katalánských se tak například paraguayští čtenáři dozvěděli i o gratulaci slovenské prezidentky Čaputové. O výsledcích českých prezidentských voleb ve španělštině informoval například i Český rozhlas, v katalánštině zase Revista Kampa.

• El País: El exgeneral petr Pavel gana las elecciones presidenciales en República Checa.
• El Mundo: Un ex general de la OTAN será el nuevo presidente de República Checa.
• RTVE: El exgeneral Petr Pavel gana las elecciones presidenciales en la República Checa.

Agustí Villaronga

Díky více než čtyřicetileté filmové dráze na něj bude historie pohlížet jako na jednu z největších postav katalánské kinematografie. Mezinárodně ho přitom proslavilo až relativně pozdní dílo a během některých etap své kariéry docela vážně přemýšlel i o tom, že filmu definitivně nechá. Naštěstí tak neučinil a světu nakonec kromě několika krátkometrážních a dokumentárních snímků zanechal více než deset originalitou překypujících celovečerních filmů.

Agustí Villaronga, 1953-2023 (Foto: www.academiadecine.com)

Agustí Villaronga (1953-2023) se narodil v mallorském hlavním městě Palma. Lásku k divadlu a audiovizuálnímu umění čerpal z rodinného nadšení. Už ve 14 letech měl jasno o tom, že by se chtěl jednou stát filmovým režisérem. Po střední škole se přestěhoval do Barcelony, kde si už za studií našel cestu k divadlu a scénografii. Kromě některých divadelních rolí si na sklonku 70. let 20. stol. střihl i několik rolí filmových. Po několika krátkometrážních snímcích si o pozornost ve světě stříbrného plátna řekl hororem Tras el cristal, který měl premiéru v březnu 1987 a míchal v sobě mnoho různých témat včetně pedofilie a homosexuality, která se ve větší či menší míře stala východisky mnoha Villarongových filmů. Prvotina se dočkala nadšených kritik i několika málo ocenění, zároveň však kvůli tematice a jejímu syrovému ztvárnění vyvolala určitou polemiku.

Následovalo drama El niño de la Luna (1989), jež získalo hned deset nominací na španělské filmové ceny Goya, přičemž zvítězilo ve třech kategoriích - Villarongy si tehdy odnesl sošku za nejlepší původní scénář. Film se promítal též na festivalu v Cannes, nicméně z komerčního hlediska měl své rezervy. Agustí Villaronga následně strávil takřka celou dekádu spíše menšími projekty a častými pochybnostmi o tom, jestli pro něj má smysl ve filmovém světě setrvávat. Tento existenční boj nakonec dopadl dobře pro svět stříbrného plátna, do něhož se mallorský režisér usazený v Katalánsku vrátil ve velkém stylu s filmem El mar (2000). Snímek byl v hlavní soutěži Berlinale a přinesl režisérovi uznání i na celé řadě dalších festivalů a promítání. Šlo zároveň o první Villarongovu úspěšnou filmovou adaptaci, a to díla mallorského spisovatele a básníka Blaie Boneta. Většinu Villarongovy tvorby následně tvořily právě filmové adaptace katalánsky či španělsky psaných literárních děl, ať už šlo o telefilm Després de la pluja (2007), natočený dle stejnojmenné divadelní hry katalánského dramatika Sergiho Belbela, nebo o velmi úspěšné filmy Pa negre (2010), El Rey de La Habana (2015) a Incerta glòria (2017).

Právě díky váše zmíněnému snímku Pa negre (Tmavý chléb) dobyl Agustí Villaronga definitivně filmový Olymp. Adaptace stejnojmenného románu katalánského spisovatele Emiliho Teixidora se totiž stala jedním z nejúspěšnějších filmů v historii katalánské kinematografie. Na španělských filmových cenách (Goya) bral hned devět sošek, na těch katalánských (Gaudí) dokonce třináct, v obou případech samozřejmě i tu nejdůležitější za nejlepší film roku. Za Španělsko byl nominován též do boje o Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Ačkoliv do finálního výběru neprošel, může se chlubit skutečností, že šlo o první takto nominovaný film v katalánštině.

Doposud posledním Villarongovým filmem bylo komorně pojaté drama El vientre del mar (2021), kde byl až bolestně vidět nedostatek finančních prostředků, s nímž se při jeho tvorbě potýkal. I přesto se film dočkal hned dvanácti nominací na katalánské filmové ceny Gaudí, avšak v sošku neproměnil ani jednu. Tehdy už bylo známo, že Villaronga trpí rakovinou. I přes boj s zákeřnou nemocí stihl ještě natočit svou vůbec první komedii Loli Tormenta, která by měla přijít do kin v letošním roce. Její premiéry se však Villaronga nedočká. Zemřel 22. ledna 2023, shodou okolností v den, kdy se v Barceloně budou udělovat letošní katalánské filmové ceny Gaudí. Agustí Villaronga měl v hlavě mnoho zajímavých projektů, na něž se mu však často nedostávalo potřebných finančních prostředků. Jedním z jeho celoživotních plánů bylo zfilmovat román katalánské autorky Mercè Rodoredové La mort i la primavera. Tento plán však již uskutečnit nestihne.

Lildami

Dnešním hudebním tipem zamíříme do horké současnosti. Hip-hop, rap a od nich odvozené hudební žánry v posledních letech v Katalánsku zažívají prudký rozvoj, neboť podobné hudební styly se tu začaly prosazovat až s příchodem 21. století. Dnes si proto představíme jednoho z komerčně i mediálně nejúspěšnějších katalánských a v katalánštině tvořících raperů...

Damià Rodríguez Vila (*1994) neboli Lildami, jak zní umělecký pseudonym tohoto rodáka z katalánského města Terrassa, se na místní hudební scéně pohybuje od roku 2014. Mainstreamová katalánská rádia si ho začínala všímat o tři roky později. Kromě prvních studiových pokusů se tehdy zúčastnil i několika talentových soutěží, např. Sona9. V úspěšném hudebním vydavatelství Halley Records, pod jehož značkou tvoří i řada dalších populárních katalánských interpretů jako Suu nebo Núria Graham, natočil dvě úspěšné a oceňované desky: Flors mentre visqui (2019) a Viatge en espiral (2021). Z prvně jmenované pocházejí například dva veleúspěšné songy La dels Manel a Pau Gasol, na nichž spolupracoval s další výraznou postavou rapové scény barcelonské periferie Sr. Chenem, 34letým raperem a hudebním producentem z nedalekého Rubí.

V Lildamiho tvorbě se snoubí několik hudebních stylů, od klasického trapu po inspiraci v Katalánsku velmi populárními havaneres. Stále též platí, že je jedním z mála mainstreamově známých katalánských raperů, kteří tvoří výhradně ve svém rodném jazyce (spousta jeho kolegů či kolegyň dává z komerčních důvodů přednost španělštině či angličtině, např. Bad Gyal a další). Rok 2022 přinesl Lildamovi spoustu dalších projektů, na nichž se mu podařilo vybudovat mediálně známou značku. V Terrasse letos uspořádal festival urban music Maleducats, ale především se stal porotcem úspěšné katalánské hudební show Eufòria, o níž se na tomto blogu ještě někdy zmíníme. Snad i díky tomu některé jeho skladby na Spotify dosahují milionových poslechů a zároveň se Lildam stal jediným katalánským hudebníkem (tvořícím v katalánštině), jehož videoklip v roce 2022 na YouTube zaznamenal více než milion shlédnutí. Zmiňovaný klip k singlu Supermercat můžete shlédnout o pár řádků výš. Uvidíme, co tento teprve 28letý raper z Terrassy předvede v následujících letech...

Els Surfing Sirles

Barcelonská hudební skupina Els Surfing Sirles, zmítající se nejčasteji ve vodách punku a garage rocku, patří i přes relativně krátké fungování k legendám katalánské hudební scény počátků 21. stol. Ačkoliv už dnes není aktivní, občas své skalní fanoušky potěší nárazovým koncertem, který je potom beznadějně vyprodán.

Skupina Els Surfing Sirles na zvláštním koncertu v prosinci 2022 v Barceloně (Foto: Diari ARA)

Skupina vznikla okolo roku 2006, kdy několika písněmi přispěla do kolektivního disku D'aquí a cent anys no hi haurà alcaldes. Už tehdy se její složení ustálilo na čtveřici Martí Sales (zpěv a kytara), Guillem Caballero (klávesy), Uri Caballero (kytara) a Xavi Garcia (bicí). Prvního alba se tato undergroundová partička dočkala až roku 2010 ve spolupráci s vydavatelstvím Bankrobber. Tato první deska, LP, obsahuje dnes již legendární hitovky Trineu nebo Han atropellat al gat. O rok později o sobě dali vědět druhou studiovou deskou pod již mnohem poetičtějším názvem Romaní, semen i sang, z něhož pochází hitovky Montseny, Watusi'65 nebo Taxista. V roce 2012 následovalo album Nedant en l'ambulància, jehož ústředním songem se stala hravá Pubilla de cuixa forta. Čtvrtým a posledním albem během čtyř let bylo Música de consum (2013), po jehož vydání mělo následovat dlouhé turné, nicméně skupina s jeho uvedením rázem ukončila svou existenci.

Na vině bylo nečekané úmrtí kytaristy Uriho Caballera, jedné z undergroundových legend nedílně spojené s barcelonskou čtvrtí Vallcarca. Před působením v Els Surfing Sirles byl Uri Caballero členem několika dalších skupin, téměř vždy nějakým způsobem propojených s touto dokonale bohémskou a undergroundovou čtvrtí, kde se svého času dalo napočítat nejvíce pankáčských squatů na kilometr čtvereční v celém Katalánsku. Uri Caballero je ve Vallcarce mýtickou postavou dodnes, místní jeho památce dokonce věnovali jedno z náměstíček vytvořených po necitlivých urbanistických zásazích z předchozí dekády. Smrt Uriho Caballera byla pro ostatní členy takovým šokem, že kapelu okamžitě rozpustili a od jejího konce v roce 2013 hrají již jen výjimečně. Poslední ze série sporadických koncertů nabídli 30. prosince 2022 v barcelonském klubu Sala Apolo.

Kromě těchto sporadických setkání ostatní členové skupiny pokračují v jiných hudebních projektech. Asi nejznámější postavou Els Surfing Sirles se v posledních letech stal frontman kapely Martí Sales (*1979), jemuž je připisována velká poetičnost textů této punk rockové skupiny inspirující se mimo jiné u některých katalánských básníků. On sám dnes působí zejména jako překladatel a také autor dvou básnických sbírech a čtyř delších próz. Roli v tom hrají bezpochyby jeho rodinné dispozice - jeho otec Francesc Sales (1947-1995) byl spisovatelem a překladatelem, jeho prastrýc Joan Sales (1912-1983) byl zase známým spisovatelem, básníkem a nakladatelem.

Catalunya 2023

Zprvu nadějný rok 2022 je za námi, ale jak se dalo čekat, zejména v Evropě jdeme z jednoho průšvihu do druhého. Po covidových omezeních tu máme válku a z ní plynoucí ekonomické otřesy. Evropě a jejím obyvatelům se nyní vymstí naivní přístup k energetice i k víře, že s Ruskem lze udržovat korektní vztahy. Střed Evropy tato situace postihuje vcelku nepříjemně, ale ani na jihozápadní periferii není dvakrát blaze. Možná bychom měli začít dělat blog třeba o Uruguayi... 

Těžko říct, jestli se celková otrava ze světového dění nějak podepsala i na našem blogu. Koneckonců ryze statisticky za sebou máme nejhorší období, neboť kvůli nedostatku času se nám podařilo publikovat jen necelou třicítku článků, přičemž počet těch plánovaných, na které se můžete těšit někdy v budoucnu, se rozrostl o další stovku. Inspirace nám tedy rozhodně nechybí, jen s tím časem je to horší. Letos to proto uděláme trochu jinak. Nebudeme slibovat uskutečnění velkých plánů, nových témat apod. Třeba to všechno přijde samo od sebe a mnohem rychleji, než když se něco takhle vyhlásí... Nepochybně se však pokusíme přinést spoustu nových zajímavostí zde a zároveň to naše milované Katalánsko zpropagovat i na jiných kanálech.

Abychom skončili nějak pozitivně, je třeba se pochválit za to, že minimálně tři nové články už jsou pro vás připraveny, těšte se na ně tedy v nejbližších dnech. Jestli nám taková forma vydrží, to je ve hvězdách. Ale budeme tady a ono to nějak půjde. To je to nejupřímnější přání i konstatování pro nastupující rok. Mějte se v něm všichni co nejkrásněji a nepřestávejte nás číst! Visca Catalunya 2023!!!

Barcelona ve vánočním hávu, 2022 (Foto: Albert Castañe, Instagram: @xopet1969)