V katalánské metropoli dnes startuje nejprestižnější antukový turnaj na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Již 69. ročník populárního Barcelona Open (dříve známého jako Trofeu del Comte Godó) se letos koná v rozmezí 16. až 24. dubna a jako každoročně se i letos v Barceloně představí solidní výběr ze světové špičky mužského tenisu. Mezi největší letošní hvězdy budou patřit Stefanos Tsitsipas, Casper Ruud, Carlos Alcaraz, Diego Schwartzman či Pablo Carreño. Největším favoritem je Tsitsipas, nicméně ať už letošní barcelonský turnaj vyhraje kdokoliv, miláček místního publika Rafael Nadal to nebude. Ještě stále nedoléčil březnové zranění, a tak letos další titul do sbírky určitě nepřidá. Líto mu to být nemusí. S dvanácti tituly je suverénně nejúspěšnějším účastníkem tohoto turnaje.
Nalevo loňský vítěz Rafael Nadal, napravo Jan Kodeš, vítěz turnaje v roce 1972 (Foto: La Vanguardia)
Barcelona Open je profesionální tenisový turnaj mužů pořádaný pod otevřeným nebem na kurtech Real Club de Tenis Barcelona ve čtvrti Pedralbes. Poprvé byl uspořádán roku 1953 pod dodnes lidově zažitým názvem Trofeu del Comte Godó odkazujícím na svého zakladatele, Carlose Godóa (1899-1987), mimo jiné vlastníka prestižního katalánského deníku La Vanguardia. Od roku 2008 je titulárním sponzorem turnaje Banc Sabadell. Aktuálně Barcelona Open patří do prestižní série ATP World Tour 500, vítěz tak bere 500 bodů do žebříčku ATP a přibližně 470 000 € na odměnách. Turnaj se vysílá v 67 zemích světa a podobně jako vloni se očekává vysoká sledovanost. Na celém světě turnaj uvidí několik stovek milionů lidí.
Za bezmála sedmdesát odehraných ročníků se turnaje zúčastnila celá řada slavných tenistů, v mnoha případech i vítězů grandslamu (např. Roy Emerson, Boris Becker, Pete Sampras, André Agassi, Björn Borg, Marat Safin, Roger Federer, Sergi Bruguera, Novak Djokovič, Gustavo Kuerten, Richard Krajicek a další), avšak ne všichni tu v historii uspěli. Jednoznačnou legendou barcelonské antuky je mallorský tenista Rafael Nadal, který turnaj ve dvouhře ovládl již dvanáctkrát (2005-2009, 2011-2013, 2016-2018 a 2021). Jen vzdáleně se mu blíží Španěl Manuel Orantes, Švéd Mats Wilander či Australan Roy Emerson, kteří podnik ovládli třikrát. Australan tu však slavil dalších 7 titulů ve čtyřhře a spolu s Orantesem patří do selektivní skupiny deseti tenistů, jimž se tu během jediného ročníku podařilo ovládnout dvouhru i čtyřhru (od roku 1980 k nim patří i český tenista Ivan Lendl).
Při pohledu do statistik nalezneme v Barcelona Open i výraznou československou stopu. Ve dvouhře tu zvítězily hned dvě legendy českého tenisu - Jan Kodeš v roce 1972 a Ivan Lendl v letech 1980 a 1981. Kodeš místní publikum nadchl natolik, že je po něm pojmenován jeden z místních dvorců. V roce 1994 se k nim přidal Holanďan českého původu Richard Krajicek. Co se týče čtyřhry, zde je česká sbírka trofejí ještě širší:
1958: Jaroslav Drobný s Američanem Pattym
1977: Jan Kodeš s Polákem Fibakem
1980: Ivan Lendl s Američanem Dentonem (finále s dvojicí Složil-Taróczy)
Zatímco v Česku je hokej pro mnohé sportem číslo jedna, ve spoustě zemí na jihu Evropy o něm spousta lidí nikdy ani neslyšela. I v Katalánsku se však hraje lední hokej a podobně jako v mnoha dalších sportech i zde má své zastoupení katalánský sportovní gigant FC Barcelona, ačkoliv jde v tomto případě o tým amatérský. Podobně jsou na tom ale i ostatní týmy ve Španělské hokejové lize, v níž v ročníku 2021/2022 nastupovalo pouhých osm týmů.
Vítězný tým španělské ligy ročníku 2021/22: FC Barcelona (Foto: www.fcbarcelona.cat)
Ale nepředbíhejme. Faktem je, že lední hokej má na Pyrenejském poloostrově překvapivě dávnou tradici. První oficiální hokejový zápas se odehrál v říjnu 1922 v Madridu na nově vybudovaném umělém kluzišti, když proti sobě v exhibičním utkání nastoupily týmy z Paříže a Bruselu. Madridskou smetánku sport docela zaujal, protože již v lednu 1923 se konal historicky první zápas mezi španělskými týmy (18. ledna 1923, Club Alpino Español vs. Real Club de Puerta de Hierro, utkání skončilo 6:2). V dalších dnech vznikly ještě dva týmy, což vedlo nakonec k prvnímu španělskému hokejovému turnaji a k vytvoření španělské hokejové federace. 10. března 1923 se pak Španělsko stalo členem Mezinárodní hokejové federace (IIHF). O rok později přišlo i první mezinárodní utkání. Jako perličku dodejme, že kupříkladu Finsko, jedna ze současných hokejových velmocí, do IIHF vstoupilo až roku 1928. Paradoxně tak má španělský hokej v rámci mezinárodních struktur delší tradici než ten finský.
Historie ledního hokeje na Pyrenejském ostrově je však komplikovanější. Jako většina ostatních věcí i lední hokej původně pronikl do Španělska přes Katalánsko. Podle vzpomínek tehdejších britských a kanadských hokejistů se hrávalo na přírodních kluzištích v katalánských horách již na konci 19. století, ačkoliv faktem je, že tehdy to byla opravdu jen kratochvíle cizinců žijících v Katalánsku. Oficiálně se hokej v Katalánsku usadil až ve 40. letech 20. století, když ve Vall de Núria vznikl vůbec první katalánský hokejový klub, Club Alpí Núria. V roce 1954 se zde dokonce odehrál první katalánský šampionát, kde kromě domácího týmu nastoupila další čtveřice týmů (CA Núria, CE Catalunya, Nou Creus HC a Alut HC). Celá tato historie je spjatá s velkým katalánským propagátorem a výborným hráčem ledního hokeje Perem Dostou. Právě Dosta později položil základy ke vzniku veleúspěšného katalánského hokejového klubu CG Puigcerdà v roce 1973. Jen o rok dřív (1972) byla založena i hokejová sekce FC Barcelona. Od stejného roku se též hraje nejvyšší španělská hokejová liga. Ačkoliv ve skutečnosti je španělská jen napůl. Až na výjimky v ní totiž nastupují pouze celky ze severních regionů Španělska, a to zejména z Katalánska či Baskicka. Drobnou výjimkou je druhý nejúspěšnější tým v historii této soutěže, CH Jaca, který je z Aragonie a jemuž se celou ligu podařilo vyhrát již třináctkrát. Historickým tabulkám španělské hokejové ligy aktuálně vévodí baskický klub CHH Txuri Urdin, jenž je již patnáctinásobným šampionem. Historicky třetím nejúspěšnějším týmem španělské ligy se letos stal právě amatérský výběr FC Barcelona, jenž si i díky titulům z posledních dvou let připsal již sedm vítězných trofejí.
Kanadské bodování ročníku 2021/22 (Foto: hockey.fedhielo.com)
Španělská liga funguje svým způsobem "standardně", tedy má základní část i play-off, vede statistiky kanadského bodování a tak podobně, ale vše v poněkud menším měřítku, protože týmů je většinou maximálně deset. Základní část má jen pár zápasů, které se hrají vždy o víkendech, statistikám pak obvykle dominují hráči z ciziny, ačkoliv v posledních letech solidně vzrůstá i kvalita domácích hráčů. Faktem ale je, že lední hokej ve Španělsku i Katalánsku mnoho lidí nezajímá (na zápasy chodí průměrně několik desítek, maximálně stovek diváků), živit se tím tedy moc dobře nejde. Lední hokej je ve Španělsku v podstatě amatérský sport. Placeni jsou většinou jen zahraniční hráči, avšak ani oni nedosáhnou na žádné závratné částky - podle šikovnosti si mohou přijít na 500 až 1500 euro měsíčně. Část hokejistů na svou zálibu rovnou doplácí. Menší týmy mají rozpočet na sezonu jen v řádech desítek tisíc euro, což stěží zaplatí náklady na halu, cestování a samozřejmě i výstroj. I do té tedy musí hráči většinou investovat sami. Zahraniční hráči dodávají španělské lize potřebné zkušenosti. V minulosti soutěží prošla celá řada zástupců ryze hokejových národů, Češi, Slováci, Rusové, Kanaďani, Finové... Španělská hokejová federace se v poslední době snaží svou nejvyšší soutěž v rámci možností profesionalizovat. Díky tomu v posledním ročníku pravidelně nastupovala i dvě mužstva složená ze švédských (Nordic Vikings) a amerických či kanadských (Milenio Panthers) hráčů, obvykle studentů na Erasmu. Jak je patrné z výše uvedených statistik, kanadskému bodování ročníku 2021/2022 kraloval Rus ukrajinského původu Ignat Zemčenko, jenž má za sebou dlouholeté zkušenosti z ruské KHL i stříbrnou medaili z Mistrovství světa juniorů z roku 2012. Pakliže by se vám zachtělo nějaký ten ligový hokej v Katalánsku vidět, šanci máte již ve zmíněných městech Barceloně (Palau de Gel, kapacita 1 256 diváků, nachází se hned vedle Palau Blaugrana v areálu FC Barcelona, hned naproti stadionu Camp Nou) a Puigcerdà (Club Poliesportiu Puigcerdà, kapacita asi 1 450 diváků) vždy od října do března/dubna, kdy probíhá sezona i play-off. Výhodou je, že zápasy jsou obvykle zadarmo, alespoň takovou zkušenost jsme v tomto roce učinili my, a to přímo ve svatostánku FC Barcelona. Pro českého diváka je samozřejmě návštěva zápasu španělské hokejové ligy tak trochu, jako když barcelonský fanoušek dorazí na fotbalové utkání Zbrojovky Brno... Ale proč ne, minimálně půjde o kulturní zpestření. Pokud by vás úroveň španělské hokejové ligy zajímala o něco víc, velkou výhodou je skutečnost, že přímé přenosy i záznamy utkání jsou zatím běžně dostupné na YouTube. Na konci tohoto článku si můžete vychutnat finálové utkání play-off mezi katalánskými celky FC Barcelona a CG Puigcerdà, na jehož konci se blaugranes radovali ze sedmého ligového titulu. Na závěr dodejme, že Katalánsko má i svou vlastní hokejovou reprezentaci, avšak ta funguje podobně neoficiálně jako ta fotbalová a pravidelně se utkává prakticky jen s podobně neoficiální reprezentací Baskicka.
Jak už jsme kdysi zmiňovali, katalánská kinematografie má za sebou docela dlouhou a bohatou historii. Zejména v posledních letech se mezi katalánskými filmovými tvůrci objevují talentované režisérky, jejichž díla nakonec při udílení místních filmových cen (Premis Gaudí) představují naprostou většinu produkce. Ostatně bylo to právě v Katalánsku, kde se zrodila vůbec první katalánská/španělská filmová režisérka Elena Jordi (1882-1945). Následující výběr představuje desítku současných katalánských režisérek seřazených ryze chronologicky. Je třeba zmínit, že nejde o nikterak vyčerpávající výčet, přesto jsme však v onom seznamu upřednostnili zkušenější autorky ověnčené mnohými cenami i autorky, které za sebou mají významnou filmovou prvotinu. Na některé zajímavé katalánské režisérky se nedostalo i z toho důvodu, že u nich prozatím přetrvává vliv jejich herecké kariéry (např. Leticia Dolera, Mireia Ros nebo Sílvia Munt), případně proto, že jejich filmová díla zatím nedosahují na prestižní ocenění (např. Anna Maria Bofarull, Lucía Alemany, Irene Moray nebo Elena Trapé).
ISABEL COIXET (*1960) Začít musíme mezinárodně nejznámější katalánskou režisérkou současnosti. Isabel Coixet totiž svými filmy dobyla nejeden filmový festival, ačkoliv paradoxně si větší uznání vysloužila mimo rodné Katalánsko, kde jí část obyvatel nemůže zapomenout negativní postoj ke katalánské nezávislosti. Ačkoliv vystudovala historii na Universitat de Barcelona, již během studií se věnovala novinařině, odkud následně přešla do reklamního průmyslu. Za své reklamní spoty získala řadu ocenění, proto se celkem logicky jevil i další kariérní skok, tentokrát do světa velkého filmu, v němž se uvedla filmem Massa vell per morir jove (1989), který natočila v katalánštině. Úspěšný debut jí přinesl mimo jiné nominaci na cenu Goya pro nejlepší začínající režisérku. Mezinárodní úspěch zaznamenala díky své "anglické" trilogii Things I Never Told You (1996), My Life Without Me (2003) a The Secret Life of Words (2005), za kterou posbírala celkem šest sošek Goya a skvělé ohlasy na festivalech v Benátkách, Berlíně, Bordeaux, Soluni či Guadalajaře. Jen o rok později režírovala jeden z příběhů dnes již kultovního povídkového filmu Paříži, miluji tě (2006) a následně se vrhla opět do významných anglických produkcí jako Elegy (2008), Learning to Drive (2014) či The Bookshop (2017). Všechny tyto filmy prošly i českou distribucí. Z dalších Coixetiných významných filmových počinů jmenujme ještě Map of the Sounds of Tokio (2009), natočený anglicky, japonsky a katalánsky, nebo španělské snímky Ayer no termina nunca (2013) nebo Nieva en Benidorm (2020). V posledních letech též hojně spolupracuje s platformami jako Netflix či HBO, což je vidět kupříkladu v lesbickém dramatu Elisa y Marcela (2019) nebo v seriálu Foodie Love z téhož roku. Aktuální filmografie Isabel Coixet čítá na 40 titulů.
Katalánská režisérka Isabel Coixet pózující s plakáty svého filmu The Bookshop (Foto: www.65ymas.com)
SÍLVIA QUER (*1962) Mimo Katalánsko Sílviu Quer zná jen minimum filmových fanoušků, avšak na domácím poli patří mezi ty nejzkušenější odbornice ve svém řemesle. Podobně jako některé její kolegyně má za sebou i ona studia v zahraničí (Katalánci oblíbená Escuela Internacional de Cine y Televisión v kubánském městě San Antonio de los Baños). Specializuje se zejména na televizní filmy a seriály. Mezi její nejznámější projekty patří katalánské seriály Estació d'enllaç, Poblenou či Laberint d'ombres; a televizní filmy jako Carles, príncep de Viana (2001), La Xirgu (2015) nebo La llum d'Elna (2017).
MARIA RIPOLL (*1964) Z dnešního pohledu veteránka katalánské a španělské kinematografie. Narodila se v Barceloně, kde také vystudovala filmovou vědu. Ihned po studiích se vrhnula do práce jako asistentka režie u celé řady vynikajících katalánských profesionálů (Francesc Bellmunt, Agustí Villaronga, Bigas Luna), aby se následně vydala do USA, kde na prestižním Americkém filmovém institutu v Los Angeles vystudovala filmovou režii. V USA také natočila svůj první větší film, Tortilla Soup (2001). Po návratu do Španělska natočila několik divácky úspěšných filmů jako např. Tu vida en 65' (2006), Rastres de sàndal (2014), Ahora o nunca (2015), No culpes al karma de lo que te pasa por gilipollas (2016), Vivir dos veces (2019) či Nosaltres no ens matarem amb pistoles, který by měl přijít do kin v létě 2022. Divácky nejúspěšnější film Ahora o nunca s Danim Rovirou a Maríou Valverde v hlavních rolích je po všech stránkách nejúspěšnějším snímkem s ženskou režií ve španělské historii (takřka 1 500 000 diváků a tržby přes 8 500 000 €).
JUDITH COLELL (*1968) Barcelonská scénáristka, režisérka a producentka Judith Colell je od roku 2021 prezidentkou Katalánské filmové akademie. V rodném městě nejprve vystudovala obor Historie umění, později k tomu na New York University přidala filmová studia. Kritiky zaujala povedenými kraťasy Clara foc (1991) a Escrit a la pell (1995). Je autorkou několika televizních filmů, na stříbrném plátně se do povědomí širšího publika dostala zejména filmy 53 dies d'hivern (2006), Elisa K (2010) a 15 horas (2021).
BELÉN MACÍAS (*1968) Patří k zavedeným režisérkám, ačkoliv velká ocenění i divácky známé filmy se jí zatím vyhýbají. Belén Macías se narodila v Tarragoně, avšak na rozdíl od většiny svých kolegyň odešla na studia do Madridu a později na Kubu. Ve filmovém světě začínala jako scénáristka populárního seriálu Al salir de clase, později natočila několik krátkometrážních snímků a do všeobecného povědomí se zapsala až se svým prvním celovečerním počinem El patio de mi cárcel (2008) z prostředí ženské věznice. Film zaznamenal velký divácký úspěch na festivalu v San Sebastiánu, na čemž měly lví podíl skvělé herecké výkony Candely Peñi a Véroniky Echegui. Od té doby Belén Macías natočila ještě několik celovečerních filmů, např. Marsella (2014) a Juegos de familia (2016), jinak se ale věnuje spíše seriálové tvorbě. Točí zásadně španělsky.
NEUS BALLÚS (*1980) Katalánská scénáristka, režisérka a producentka se narodila ve městě Mollet del Vallès. Po studiu dokumentaristiky na barcelonské Universitat Pompeu Fabra pracovala mimo jiné i jako televizní moderátorka a editorka zpravodajství. Podobně jako některé další její kolegyně v tomto výčtu zatím Neus Ballús diváky i kritiku zaujala především dvěma snímky. Její prvotina La plaga (2013) je na pomezí dokumentu a hraného filmu, v němž však účinkují neherci. Film je směsicí několika životních příběhů osob žijících poblíž režisérčina rodného města. Ve filmu kromě katalánštiny zní také španělština, ruština, moldavština nebo rumunština. La plaga získala čtyři sošky Gaudí, více než desítku nominací na španělských filmových cenách Goya a některá další ocenění (Cena Lux Evropského parlamentu apod.). Roku 2019 v její filmografii přibyl mnohem komerčněji laděný projekt El viatge de la Marta. Na výsluní kritiky se vrátila roku 2021 se snímkem Sis dies corrents, v němž opět vsadila na žánr na pomezí mezi dokumentem a hraným filmem. Snímek diváka provází životními úděly trojice instalatérů, i tentokrát je výsledný dojem částečně postavený na skvělých výkonech neherců. Film si z letošního předávání filmových cen Gaudí odnesl tři sošky, mezi nimi i ty za nejlepší film a režii, skvělých ohlasů se dočkal i na některých filmových festivalech (Locarno, Toronto, Valladolid).
MAR COLL (*1981) Barcelonská scenáristka a režisérka Mar Coll se proslavila zejména svou prvotinou Tres dies amb la família (2009), jež byla původně jejím školním projektem. Film, v němž v hlavní ženské roli exceluje katalánská herečka Nausicaa Bonnín, získal roku 2010 hned tři ceny Gaudí, včetně nejprestižnějších sošek pro nejlepší režii i nejlepší film. Cenu pro nejlepší mladou režisérku získala Mar Coll téhož roku i na španělských filmových cenách Goya. Film zaujal i na několika filmových festivalech. Slušný úspěch zaznamenal i její druhý celovečerní snímek Tots volem el millor per a ella (2013). Jejím posledním větším projektem byl roku 2018 miniseriál Matar al padre.
Scéna z filmu Tres dies amb la família, v hlavní roli Nausicaa Bonnín (Foto: www.filmoteca.cat)
BELÉN FUNES (*1984) Mediálně prozatím nepříliš známá katalánská režisérka vystudovala filmovou vědu v Terrasse a scenáristiku na Kubě. Jako asistentka režie spolupracovala na mnoha katalánských filmů poslední doby, sama pak zaznamenala první úspěchy jako autorka dvojice krátkých filmů: Sara a la fuga (2015) a La inútil (2017). Španělsky mluvený film La hija de un ladrón (2019), v němž si slavný katalánský herec Eduard Fernández zahrál po boku vlastní dcery Grety, získal tři ceny Gaudí a sama režisérka obdržela coby nejlepší mladá režisérka španělské ocenění Goya. Na její další film zatím čekáme.
CARLA SIMÓN (*1986) Nejzářivější hvězdou katalánské kinematografie se v posledních letech možná trochu překvapivě stala teprve 35letá rodačka z Barcelony. Kvůli AIDS však Carla ještě jako malá dívka přišla o oba rodiče, vyrůstala proto u strýčka a tety na katalánském venkově. Tato životní zkušenost je ostatně ztvárněna v jejím prvním celovečerním filmu, Estiu 1993 (2017), který se stal velkou senzací a přinesl režisérce úspěchy na mnoha festivalech (Berlín, Buenos Aires, Istanbul, Londýn, Bombaj, Málaga) i bezpočet filmových cen (Ferroz, Gaudí, Goya). Španělská akademie tento film vyslala též do boje o filmové Oscary. Svůj nesporný talent Carla Simón čerstvě potvrdila začátkem roku 2022, kdy se její nejnovější film Alcarràs dočkal hvězdného uvedení na filmovém festivalu v Berlíně, odkud si nakonec odnesl sošku Zlatého medvěda za nejlepší film. Toto rurální drama vypráví o změnách na katalánském venkově a jeho zajímavostí je účast neherců - Carla Simón se v tomto ohledu nepochybně inspirovala i u starší kolegyně Neus Ballús.
CLARA ROQUET (*1988) Podobně jako některé další její mladé kolegyně má za sebou bohaté zahraniční zkušenosti, např. studium scenáristiky na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Kromě toho svůj život v posledních měsících dělí mezi Barcelonu a Buenos Aires, rozhodně pěkný výkon na mladou ženu pocházející z vesničky Malla, která i přes svých necelých 300 obyvatel, dala světu v posledních letech mnoho inspirativních žen (např. spisovatelku Irene Solà). Ve světě velké kinematografie se Clara Roquet objevila v roce 2016 s krátkometrážním snímkem El Adiós, který získal mimo jiné ceny Gaudí či BAFTA. Jako scénáristka spolupracovala na řadě úspěšných katalánských filmů: 10.000km (2014), Petra (2018), Els dies que vindran (2019) či Creatura (2023). Španělsky namluvený snímek Libertad (2021) je její celovečerní prvotinou. Zabodoval na festivale v Athénách či v Cannes, zároveň se stal velkým překvapením katalánských cen Gaudí v roce 2022, odkud si odnesl čtyři sošky, mimo jiné za nejlepší scénář.
ELENA MARTÍN (*1992) Prozatím poslední vycházející hvězda katalánské kinematografie. Má za sebou již dva úspěšné celovečerní snímky: Júlia ist (2017) a Creatura (2023). Zejména tento nejnovější film výrazně zabodoval na posledním slavnostním předávání filmových cen Gaudí. Tvorba Eleny Martín zapadá do současného kontextu mladých katalánských tvůrkyň, které se věnují minimalisticky a intimně zaměřeným snímkům, v nichž se často dotýkají vlastních traumat či životních zkušeností. Od svých kolegyň se však Elena Martín výrazně odlišuje například tím, že ve svých filmech sama hraje, a to většinou v hlavní roli. Kritici ale zatím oceňují především její režisérské schopnosti.
Díky své přímořské poloze byla Barcelona od nepaměti důležitým obchodním uzlem Středozemí, ačkoliv město až do 15. století v podstatě nedisponovalo žádným skutečným, uměle vytvořeným přístavem. Ten se v průběhu následujících staletí proměňoval a rozšiřoval. Jako provizorní majáky tehdy sloužily kupříkladu strážní věže středověkých městských hradeb, faktem ovšem je, že na první moderní maják si Barcelona musela počkat až do 18. století. Dnes je po barcelonském pobřeží rozmístěná čtveřice majáků a některé z nich stále slouží svému účelu.
Ikonické stavby oblasti barcelonského přístavu. Nalevo Torre del Rellotge (Foto: www.urbansketchers.org)
TORRE DE LA LLANTERNA / TORRE DEL RELLOTGE Nejstarším zdokumentovaným barcelonským majákem je dnes lehce zakřiknutá věž známá jako Torre del Rellotge. Nachází se na Moll de Pescadors v srdci starého barcelonského přístavu (Port Vell), kde byl zbudován roku 1772 v rámci velké přestavby a rozšíření přístavu v druhé polovině 18. stol. Spolu s přidrženou budovou sloužil i jako místo pasové kontroly či zdravotních prohlídek. Vzhledem k tomu, že se barcelonský přístav na přelomu 19. a 20. stol. začal čím dál víc rozšiřovat jižním směrem, byl pod montjuïckou pevností v roce 1906 vybudován zcela nový maják, jenž přebral roli dvou stávajících, mezi nimi i tohoto, tehdy známého ještě jako Torre de la Llanterna. Roku 1904 mu proto hrozilo zbourání, avšak díky tlaku místních obyvatel byl maják zachráněn a přebudován na hodinovou věž.
S prvním barcelonským majákem se pojí celá řada zajímavostí. Kupříkladu roku 1799 se stal jedním z bodů, které si francouzský astronom a geograf Pierre Méchain vybral k přeměření tzv. Pařížského poledníku, což napomohlo definitivnímu ustanovení metrické soustavy. Tuto událost na místě dodnes připomíná pamětní deska. Méchain si toto místo nevybral náhodou - maják totiž skutečně leží přímo na poledníku a je zajímavé, že kdyby došlo k protažení barcelonských tříd Avinguda del Paral·lel a Avinguda Meridiana, obě tyto ulice by se spolu křížily přesně v místě Torre del Rellotge. Hodiny, ukazující čas na všechny světové strany, jsou zároveň jednou z nejpozoruhodnějších rozhleden v barcelonském přístavu. Číslice 7 na každém z ciferníků funguje jako okno, z něhož lze pozorovat ruch panující v katalánské metropoli. Dobrou zprávou je, že okolí Torre del Rellotge projde v následujících dvou letech velkou přestavbou, která by Barceloňanům měla zajistit novou pobřežní promenádu a možnost navštívit veřejnosti nyní nepřístupný maják.
Maják na Montjuïku ke konci 50. let 20. stol. (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)
FAR DE MONTJUÏC Jediný dodnes funkční a sloužící maják přímo v Barceloně může být i pro mnoho místních velkým překvapením. Jeho umístění na jihovýchodním úbočí kopce Montjuïc z něj totiž dělá jednu velkou neznámou. Historie tohoto majáku sahá do roku 1906, ačkoliv současná budova byla postavena roku 1922. Nachází se ve výšce 108 metrů nad mořem a jeho silné světlo dosahuje do vzdálenosti až 48 kilometrů. Od roku 2000 je maják plně automatizovaný, poměrně velká budova tak zůstala vcelku nevyužitá. Zajímavostí je, že maják obsahuje značné množství původní techniky. Pro obyvatele Barcelony je kvůli svému umístění neviditelný, ačkoliv paradoxně nejsnáze je viditelný seshora, tedy z hradeb pevnosti na Montjuïku, nesnadný je i samotný přístup k němu. Vede k němu jen zanedbaná příjezdová cesta z oblasti Can Tunis. Dovnitř se samozřejmě nedostanete, ale minimálně zvenčí lze tento maják spatřit vcelku bez problémů (video1, video2, video3).
Farola del Llobregat v minulosti a současnosti (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona + www.exnovo.com)
FAROLA DEL LLOBREGAT (FAR DE LA TORRE DEL RIU) Fungující a dodnes sloužící je i nejfotogeničtější barcelonský maják známý jako La Farola del Llobregat. Postaven byl roku 1852 na základech staré obranné věže známé jako Torre del Cap de Riu. Byl jedním z prvních moderních majáků ve Španělsku a posloužil za vzor několika dalším na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Ačkoliv vyrostl při ústí řeky Llobregat do Středozemního moře a byl součástí zdejší přímořské čtvrti (v majáku byla dokonce škola pro místní děti), dnes byste ho hledali docela obtížně. Nachází se totiž v areálu barcelonské obchodní zóny Zona Franca a je obklopen nejrůznějšími nádržemi a parkovištěm kamionů. Maják stále funguje, jeho světlo je vidět na vzdálenost více než 40 km a může se chlubit i dalšími zvláštnostmi. Na rozdíl od všech ostatních barcelonských majáků má tento prosklenou kupoli, takže se dle jeho světelných záblesků mohou řídit i polito přistávající na nedalekém letišti v El Prat de Llobregat. Nedávno prošel kompletní rekonstrukcí, která v části budovy vyhradila výstavní prostory. Maják sice nelze jen tak navštívit, občas se však dovnitř dostane i hrstka vyvolených zvědavců. Ačkoliv je již dlouhá léta plně automatizovaný, až do roku 2010 v jeho útrobách žil technik starající se o jeho dobré fungování. Další informace např. zde.
MODERNÍ DVOJČATA Od konce roku 2015 zdobí ústí obou barcelonských přístavů dvojice plně automatizovaných zelenobílých majáků (odlišují se od sebe pouze jiným pruhováním), které dosahují nikterak impozantní výšky 14 metrů. Jsou ale vybaveny nejmodernější LED technologií, takže je jejich světlo viditelné až na nějakých 16-18 kilometrů. Pro své fungování si bohatě vystačí se sluneční energií. Absolutní praktičnost v tomto případě nahrazuje kouzlo klasických majáků, jímž tato dvojčata příliš neoplývají. Severněji položený maják lze zahlédnout z vlnolamu za hotelem W, nicméně jen zdálky, veřejnosti přístupný není.
Torre del Rellotge ve čtvrti Barceloneta v průběhu let... (Foto: La Vanguardia, betevé, www.labcnquemegusta.com)
Zimní olympijské hry ve Španělsku zajímají ve srovnání s těmi letními jen minimum lidí. Pár sportovců však nakonec místní olympijský výbor přeci jen dohromady dá - letos v Pekingu Španělsko reprezentuje celkem 14 sportovců, celou polovinu z nich tvoří Katalánci. Největší nadějí na medaili byla 32letá snowboardistka Queralt Castellet, jež spolu s dalším Kataláncem v letošním výběru, skeletonistou Anderem Mirambellem, byla na zahajovacím ceremoniálu španělskou vlajkonoškou.
Queralt Castellet i Ibáñez (*1989) je katalánská snowboardistka specializující se na U-rampu. Ve španělském kontextu jde o vůbec nejúspěšnější snowboardistku v historii tohoto státu. Rodačka z města Sabadell měla již od počátku jednu důležitou výhodu. Ke snowboardu ji přivedli její rodiče, kteří v Katalánsku patřili k naprostým pionýrům tohoto sportu. Na prkno se tak postavila již v 5 letech a jak hrdě dodává její otec Josep Castellet, "hned první den zvládla sjet červenou sjezdovku". Její první prkno (tmavě zelené značky Morrow o délce 110 cm) otec dodnes uchovává na čestném místě. Queraltin nesporný sportovní talent se projevil i v gymnastice, které se věnovala ve volném čase přibližně stejně dlouho jako snowboardu a ještě v roce 2004 to vypadalo spíše na gymnastickou dráhu, neboť si připsala i několik výrazných úspěchů v národních soutěžích.
Od roku 2005 však jasně převládla láska ke sněžné disciplíně. Zpočátku se věnovala zejména snowboardcrossu, v němž se téhož roku stala španělskou šampionkou a nakoukla i do světových soutěží. O rok později přesedlala na U-rampu a jako šestnáctiletá v této disciplíně nakoukla dokonce do olympijského klání. V Turíně nakonec obsadila 26. místo a stala se velkým příslibem do budoucna. Tak snadné to ale nebylo. Pro vysněnou olympijskou medaili musela na hry celkem pětkrát. Velkou šanci přitom měla již ve Vancouveru 2010. V kvalifikaci podala skvělý výkon a rázem byla velkou kandidátkou na medaili. Jenže v posledním tréninku před finále upadla a přivodila si otřes mozku. Lékaři jí kvůli tomu start ve finále nepovolili. Z Vancouveru tak odjížděla s 12. místem.
Velkým předělem v kariéře i v životě pro ni byl rok 2009. Tehdy se seznámila s novozélandským snowboardistou Benem Jollym, který se záhy stal jejím životním partnerem a trenérem. Queralt trávila část roku přípravou na Novém Zélandu, kde na rozdíl od Španělska našla i mnohem lepší technické zázemí, a její výkony se každým rokem zlepšovaly. Na olympiádě v Soči měla opět velké šance, avšak dva nešťastné pády ve finále nakonec znamenaly pouze 11. místo. Svůj um tak pořádně předvedla až na mistrovství světa v lednu 2015 v rakouském Kreichsbergu, kde si na krk pověsila stříbrnou medaili. V dubnu 2015 však následoval hluboký pád. Po telefonu se dozvěděla zdrcující zprávu - její trenér i životní láska v jedné osobě spáchal sebevraždu. Jolly byl o rok dřív diagnostikován se dvěma nezhoubnými nádory v mozku, které mu znepříjemňovaly každodenní život. 29letý kouč kvůli tomu sklouzl k alkoholismu a nakonec i ke konečnému řešení. Pro 24letou Queralt to znamenalo konec jedné životní etapy. Na dlouhé měsíce se stáhla a trávila čas s rodinou. Nepochybně přitom přemýšlela, jestli má smysl ve snowboardingu i nadále pokračovat. Na sníh se vrátila až na podzim téhož roku poté, co zveřejnila dojemný dopis fanouškům. V tu chvíli si uvědomila, že snowboard je to jediné, co jí zbylo. Díky tomu měla nový a ještě silnější cíl. Tehdy přestala závodit jen za sebe. Začala jezdit i za Bena.
Změnila prostředí - svou evropskou bázi si zřídila ve švýcarském lyžařském středisku Laax, tu americkou v Coloradu; a našla si i nového trenéra - shodou okolností se jím stal Benny Bright, bratr slavné australské snowboardistky Torah Bright, která byla velkým Queraltiným vzorem v začátcích kariéry.
Šťastná Queralt Castellet poté, co v Pekingu 2022 získala stříbrnou olympijskou medaili (Foto: www.mundodeportivo.com)
Zatímco většina jejích generačních souputnic už sport dávno opustila, Queralt Castellet se v posledních letech stala skutečnou veteránkou své disciplíny. Zároveň ale ukázala, že i po třicítce se dá dostat na vrchol. Na olympiádě v Pchjongčchangu 2018 opět vylepšila svůj finálový výsledek z U-rampy, tentokrát na 7. místo. Medaile však byla stále v nedohlednu. Na nejlepší výsledky své kariéry si však musela počkat až do (pre)pandemického období. V letech 2019-2020 byla 4. na mistrovství světa, vyhrála několik závodů světového poháru a naprostou senzací se stala její stříbrná a posléze i zlatá medaile z prestižních X Games. Skvělou formu ukázala i na Mistrovství světa 2021 v Aspenu, odkud přivezla bronz. Na stejném místě v lednu 2022 vybojovala i stříbro na dalších X Games. Předolympijská forma ji už neopustila. 32letá snowboardistka, vůbec nejstarší v letošním olympijském finále, zajela v Pekingu skvěle. Nestačila pouze na fenomenální Chloe Kimovou, která se ve svých 21 letech stala již dvojnásobnou olympijskou šampionkou na U-rampě. Celý svět jistě obdivoval právě ji, ale byla to druhá v pořadí, Queralt Castellet, která si v tu chvíli vysloužila titul hrdinky dne. Na páté olympiádě konečně získala vytouženou medaili. Pro sebe i pro Bena.
Queralt Castellet se svým pekingským výkonem zapsala do španělské i katalánské sportovní historie. Její medaile je pro Španělsko teprve pátým cenným kovem v historii zimních olympiád, zároveň jde o první španělské stříbro. Katalánskou snowboardistku v historických statistikách doprovázejí např. vítěz mužského slalomu z roku 1972, Francisco Fernández Ochoa*, jeho sestra Blanca Fernández Ochoa, která získala bronz v Albertville 1992 v ženském slalomu, a dvojice Regino Hernández a Javier Fernández, kteří získali taktéž bronz na poslední olympiádě v Pchjongčchangu ve snowboardcrossu, respektive v krasobruslení. Všichni tito závodníci mají však ryze španělský původ - Queralt Castellet je tak vůbec první osobou narozenou v Katalánsku, která na nějaké zimní olympiádě získala cenný kov. Nutno dodat, že touto medailí Queraltina pohádka nekončí. V pozávodní euforii už se Katalánka nechala slyšet, že by ráda startovala i na nadcházející zimní olympiádě v Miláně. Vzhledem k její vzestupné tendenci bychom od ní v roce 2026 měli očekávat jedině zlato...
* Francisco Fernández Ochoa (1950-2006) je doposud jediným španělským vítězem na zimních olympijských hrách a zároveň vůbec prvním španělským medailistou na ZOH. Na hrách v Salt Lake City 2002 pro Španělsko vybojoval hned tři zlaté medaile německý běžec na lyžích Johann Mühlegg, jenž v letech 1999-2002 reprezentoval právě Španělské království, nicméně kvůli pozitivnímu dopingovému nálezu mu posléze byly všechny olympijské medaile odebrány.
7. února 2022 uplynulo přesně deset let od úmrtí jednoho z nejslavnějších katalánských malířů moderní historie, Antoniho Tàpiese. Ačkoliv se z globálního pohledu netěšil takové známosti jako jeho slavnější krajané Salvador Dalí a Joan Miró, kritici jej považují za jednoho z nejvýraznějších umělců druhé poloviny 20. století.
Katalánský malíř Antoni Tàpies spolu s některými součástmi své slavné malby Suite Catalana (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
Antoni Tàpies i Puig (1923-2012) se narodil do dobře situované a silně katalanisticky orientované rodiny. V mládí se mu dostalo skvělého vzdělání - podobně jako řada dalších slavných Katalánců navštěvoval prestižní Německou školu v Barceloně (Col·legi Alemany de Barcelona), aby v roce 1943 započal studia práv na Universitat de Barcelona. Studia ovšem nedokončil, neboť právě tehdy v něm zvítězila láska k umění, kterou v sobě pěstoval, jak alespoň sám tvrdíval, již od 11 let, kdy mu učarovalo zvláštní vánoční číslo magazínu D'Ací i D'Allà, věnující se přehledu soudobého moderního umění. Často se hovoří i o tom, že v jeho definitivním příklonu k umění hrála roli též v mladém věku prodělaná tuberkulóza, díky níž Tàpies strávil dlouhé měsíce rekonvalescencí a malováním a zároveň šlo pro něj o příležitost, jak přehodnotit svůj život.
Roku 1946 si v Barceloně zřídil svůj první ateliér a záhy se stal jednou z vůdčích postav poválečných uměleckých kruhů. Roku 1948 se stal jedním ze zakladatelů avantgardní skupiny Dau al Set, která vydávala i stejnojmenný časopis šířící do Katalánska myšlenky surrealismu a dadaismu. Ještě do konce 40. let 20. stol. stihl několik menších výstav v barcelonských galeriích, mimo jiné se v této době seznámil i se svým velkým malířským vzorem Miróem. Ačkoliv byl ve výtvarném umění spíše samouk, podařilo se mu dostat k několika stipendijním pobytům, jež ho zavedly do Paříže, uměleckého centra světa. Zde se seznámil s mnoha dalšími světoznámými umělci či krajany, kteří si své světové jméno vybudovali právě ve francouzské metropoli. V 50. letech 20. stol. již Tàpies pravidelně vystavoval po Evropě i v USA. Několikrát též reprezentoval Španělsko na prestižní umělecké přehlídce Biennale di Venezia.
Na konci 60. let 20. stol. se v jeho dílech začíná čím dál častěji objevovat politická tematika, jasně viditelná zejména v častém ztvárňování katalánských národních symbolů, které byly v té době kvůli panující diktatuře zakázány. Tento vývoj lze vysledovat např. v dílech Blau amb quatre barres roges (1966), Pintura amb manilles (1970), L'esperit català (1971) či Suite Catalana (1972). Za účast na protirežimních protestech strávil dokonce krátký čas ve vězení. Kromě malby samotné se postupem své umělecké dráhy propracoval k čím dál důmyslnějším kolážím a asamblážím, v některých případech pak rovnou zavítal do sochařství. Faktem je, že si za svůj přínos světovému umění vysloužil desítky prestižních ocenění, z nichž můžeme zmínit např. nejvyšší katalánské ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1983), Premio Príncipe de Asturias de las Artes (1990) či izraelskou Wolfovu cenu za umění (1981), o kterou se tehdy podělil se slavným rusko-francouzským malířem Markem Chagallem.
Ačkoliv Tàpies pravidelně vystavoval po celém světě (jeho díla jsou dodnes součástí sbírek předních světových galeriích), nejvíce jeho prací najdeme v barcelonských muzeích, zejména pak v jeho vlastní umělecké nadaci Fundació Antoni Tàpies, jež se veřejnosti otevřela v létě 1990. Mnoho děl nás však překvapí i ve veřejném prostoru, ať už máme na mysli třeba zvláštní sochařské dílo Monument Homenatge a Picasso (1983) nebo obraz Les quatre cròniques (1991), který visí v jednom ze sálů sídla katalánské vlády. Tàpiesovo moderní umění určitě není pro každého, nelze mu však upřít dosažení jedné z největších aspirací většiny umělců, totiž stát se slavným a uznávaným již za svého života.
Rigoberta Bandini byla horkou favoritkou španělského celostátního kola rozhodujícího o vyslání umělce coby reprezentanta Španělska na známou hudební soutěž Eurovision Song Contest. Ačkoliv nakonec nezvítězila, v posledních dvou letech si na evropské hudební scéně udělala solidní jméno. Co a kdo přesně se za tímto zajímavým hudebním projektem skrývá, se dozvíte v tomto článku.
Členky katalánské hudební formace The Mamzelles. Zleva: Bàrbara Mestanza, Paula Ribó a Paula Malia (Foto: www.naciodigital.cat)
THE MAMZELLES Dávno před zrozením Rigoberty Bandini tu byla katalánská skupina The Mamzelles. Projekt, na němž se podílely tři barcelonské zpěvačky a budoucí herečky Paula Malia, Paula Ribó a Bàrbara Mestanza (všechny *1990). Trojice se seznámila na barcelonské divadelní škole Institut del Teatre. Zatímco na vysněnou hereckou kariéru si musely ještě chvíli počkat, bavily se alespoň svými hudebními vystoupeními, která zpočátku neměla žádnou profesionální ambici. Jejich tvorba označovaná často jako "cabaret pop" si v Katalánsku získala solidní popularitu, o čemž svědčí dvě studiové desky: Que se desnude otra (2012) a Tòtem (2014). Texty jejich písní jsou nejčastěji v katalánštině a španělštině, občas se však na deskách objevují i francouzské či anglické songy. Ambivalentní popularity se tomuto dívčímu triu dostalo díky reklamní kampaně upozorňující na nutnost třídění odpadu, kterou financovala katalánská vláda. Televizní spoty Envàs, on vas? dodnes řadu Katalánců rozdělují. Někteří díky nim objevili skupinu svého srdce, jiní trojici prokleli na věky věků.
Po vydání druhého alba se skupina odmlčela. Faktický konec skupiny The Mamzelles zapříčinilo nepochybně i to, že se všem jejím členkám podařilo probojovat na divadelní prkna, filmová plátna nebo alespoň na televizní obrazovky. Paula Malia se objevila v několika televizních seriálech (El crac, Benvinguts a la família, Si no t'hagués conegut, Cites, Valeria a L'última nit del karaoke) i v několika celovečerních filmech (Animals, Gente que viene y bah či Loco por ella). Bàrbara Mestanza svou hereckou kariéru začínala po boku Pauly Maliy v satirickém pořadu Crackòvia, následně se objevila v několika španělských seriálech (Amar es para siempre, La Peluquería, Mercado Central) a dlouhodobě se věnuje dabingu do katalánštiny i španělštiny. Poslední z trojice, Paula Ribó, i po konci The Mamzelles u hudby přeci jen zůstala...
RIGOBERTA BANDINI Umělecký pseudonym Pauly Ribó se do veřejného povědomí zapsal až v roce 2020. To už sebou kromě zkušenosti s The Mamzelles měla i poměrně zajímavou dabingovou kariéru (zejména u animovaných filmů), pár epizodních rolí v několika katalánských seriálech (Cites, Com si fos ahir a L'última nit del karaoke) a také zkušenost s režií divadelních her. Kromě toho se stihla mihnout i na předávání katalánských filmových cen Gaudí nebo vytvořit píseň k tradiční letní reklamní kampani katalánského pivovaru Estrella Damm. Velkým hitem se v průběhu roku 2020 stala její skladba In Spain We Call It Soledad, která na Spotify měsíčně zaujala stovky tisíc posluchačů. Od té doby vydala ještě několik úspěšných singlů, mezi nimi např. Too Many Drugs, Perra nebo Ay, Mamá. I díky těmto úspěchům byla jednou z horkých favoritek na vítězství na hudební festivalu Benidorm Fest 2022, kde se vybírat španělský reprezentant pro letošní ročník populární Eurovize. Rigoberta Bandini nakonec neuspěla, ale dá se předpokládat, že její hudební kariéra je teprve na svém začátku, a proto o ní ještě uslyšíme.
Poslední měsíce ze všech stran slyšíme zprávy o nepříliš dobré kondici katalánštiny ve veřejném prostoru. Aktuálně je velkým tématem kupříkladu reálná přítomnost katalánštiny v katalánských školách. I tomuto tématu se budeme někdy v dohledné době věnovat, nicméně možná by to na konci tak depresivního měsíce, jakým leden občas bývá, chtělo i nějakou pozitivní zprávu. Jedna by tu byla. Od prosince Katalánskem probíhá fenomén pod názvem Paraulògic. Za pouhých pár týdnů už si našla stovky tisíc nadšenců, kteří každý den tráví několik jednotek či desítek minut tím, že se z dané kombinace sedmi písmen snaží vytvořit co nejvíce katalánských slov.
Ukázky jednotlivých verzí této jazykové hry (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
Hned na úvod je třeba říct, že nejde o ryze katalánský výmysl. Paraulògic je inspirován známou slovní hrou Spelling Bee, jejíž původ bychom měli hledat pravděpodobně v USA. Odsud ostatně pochází i zmiňovaná online hra (The New York Times), jejíž adaptací je tato katalánská verze. Do katalánského prostředí tento koncept přenesl barcelonský lingvista, překladatel a politolog Jordi Palou, jenž stojí mimo jiné za známým katalánským internetovým newsletterem RodaMots, fungujícím od roku 1999, který zájemcům každý pracovní den přináší jedno katalánské slůvko nebo ustálené spojení spolu s jeho názorným využitím. Jordi Palou společně s dvojicí programátorů (Pere Orga, Jaume Ortolà) ze sdružení Softcatalà začali katalánskou verzi připravovat na podzim roku 2021, přičemž od prosince stejného roku už můžeme mluvit o fenoménu, který si do dnešních dnů získal více než 200 000 pravidelných hráčů každý den.
Princip hry je jednoduchý. Uživateli je každý den nabídnuto sedm písmen poskládaných do sedmi šestiúhelníků, které mohou některým nápadně připomínat hrací políčka v AZ-kvízu, takovým způsobem, že připomínají včelí plástve. Cílem hry je najít co nejvíce slov, která obsahují některá z daných písmen, přičemž základní podmínkou je, aby součástí daného slova bylo písmeno uprostřed (červený šestiúhelník). Slova mohou mít libovolnou délku, protože daná písmena se mohou klidně opakovat, nicméně hra neakceptuje slova tvořená méně než třemi písmeny. Za jednotlivá slova hráč získává body. Za třípísmenná slova jeden bod, za čtyřpísmenná body dva, a od pětipísmenných slov se již připočítává tolik bodů, kolik slovo obsahuje písmen. Extra výzvou je též uhodnutí slova, které tvůrci nazývají "tuti", tedy výrazu, který v sobě bude obsahovat všech sedm písmen nabízených v daný den. Za takové slovo hráč obdrží deset bodů navíc, za základní "tuti" tedy může získat minimálně 17 bodů. Minimálně jeden takový výraz hra obsahuje každý den, nicméně často se stává, že je takových "tuti" i víc.
Hráč navíc může vidět, kolik slov lze z dané kombinace písmen vytvořit, čímž může sledovat svůj progres. Čistě bodově je hra rozdělena do sedmi úrovní symbolizovaných sedmi zástupci ptačí říše. Každý hráč, který dosáhne méně než 5 % zůstává na začáteční úrovni kuřátka. Kdo získá 5-10 % všech možných bodů se vyvine v holuba. 10-20 % reprezentuje kachna, 20-40 % labuť, 40-70 % sova a nad 70 % orel. Poslední (ne)dosažitelnou úrovní je páv, nicméně k jeho získání musíte přijít na opravdu všechny možné kombinace toho dne, a to je zcela upřímně velmi složité. Obvykle je považováno za úspěch dosažení úrovně sovy. Každá změna úrovně je pak ohlášena zvukem typickým pro dané zvíře.
Vášnivé diskuze mezi hráči obvykle vyvolávají některá slova, která v katalánštině reálně existují, avšak z různých důvodů nejsou součástí Slovníku Institutu katalánských studií (Diccionari de l'Institut d'Estudis Catalans, DIEC), který je pro Paraulògic základní autoritou pro akceptování či nikoliv jednotlivých slov. Všeobecně tedy platí, že hra neuznává vyčasovaná slovesa (bere pouze infinitivy) ani množná čísla podstatných či přídavných jmen. Naopak běžně akceptuje ženské tvary jednotlivých podstatných jmen. V tomto ohledu je třeba zmínit i velký vzdělávací potenciál této hry, neboť po kliknutí na jednotlivá uhodnutá slova se zobrazí i krátká definice daného výrazu, tak jak je zanesen právě ve zmiňovaném výkladovém slovníku.
Pro zajímavost dodejme, že aktuálně Paraulògic hraje něco přes 200 000 lidí každý den. Průměrně u hry vydrží 7 minut, nicméně řada hráčů se připojuje několikrát denně. Nabízená slova se mění automaticky každý den v jednu hodinu v noci. Pokud tak po hře sáhnete hned po ránu, máte kromě nové výzvy i možnost podívat se na řešení z předchozího dne, a přitom se můžete podivovat, jak je možné, že vám tak základní a jasná slova stejně utekla (a naopak se každý den naučíte desítky kompletně nových výrazů, o jejichž existenci jste neměli ani tušení i přesto, že jste rodilý mluvčí). O tom, že má hra mezi Katalánci úspěch svědčí i letmý pohled do mobilů cestujících v barcelonském metru. Každá podobná iniciativa je tedy jen vítaná, neboť na růžích zatím katalánština rozhodně ustláno nemá.
Máme za sebou další špatný rok, který se samozřejmě část elit bude snažit vydávat jen za výzvu do budoucna. Faktem ale je, že covid naši společnost přemění v některých ohledech trvaleji, než jsme doufali, a v jiných ohledech nám pandemie ukázala, že některé věci se již změnily. Ne však nutně k lepšímu. Uvidíme, jestli alespoň částečný návrat do starých kolejí můžeme očekávat od roku 2022. Minimálně zde se o to budeme snažit. Jako obvykle máme i v souvislosti s blogem do nadcházejících měsíců velké plány, je tedy otázka, kolik se jich podaří uskutečnit. Ale možná již od února či března budou některé novinky jasně patrné.
Jak už bylo řečeno, mnoho pozornosti si uplynulý rok 2021 nezaslouží. Alespoň má většina z nás pocit, že uběhl docela rychle. Tady na blogu nám to dodalo určitý impuls k další tvorbě a stihli jsme i letmo oslavit 10. výročí našich článků. I tady ale platí, že skutečné oslavy a dárečky bude třeba odložit až do roku letošního. Ať je pro vás všechny co nejúspěšnější a budeme rádi, když se občas zastavíte přečíst si nějakou tu zajímavost z Katalánska nebo jiných katalánsky hovořících území. Visca Catalunya 2022!!!
Barcelona objektivem fotografa Alberta Castañe (Foto: Instagram, @xopet1969)
La Marató de TV3 je televizní pořad, který letos již potřicáté uvede katalánská veřejnoprávní televize TV3. Jde o klasický charitativní projekt ve stylu českého Pomozte dětem, francouzského Téléthonu apod., které se vysílají i na dalších televizích v mnoha zemích světa. Zajímavé je, že Katalánci mají pověst lakomců, ale v přepočtu na obyvatele jsou často vůbec nejsolidárnějším národem co se podobných televizních benefičních programů týče. Pořad byl poprvé vysílán v roce 1992, kdy se během šestihodinové kampaně podařilo vybrat něco přes 1 200 000 €. Od té doby se koná pravidelně vždy poslední předvánoční neděli. Každý ročník této benefiční akce je věnován výzkumu konkrétní skupiny nemocí a boji s ní. Katalánci tak během uplynulých tří dekád mohli přispět na výzkum boje proti leukémii, rakovině, cukrovce, degenerativním onemocněním a v minulém ročníku (2020) i proti covidu. Od roku 2005 je součástí akce též El disc de la Marató se slavnými melodiemi přezpívanými do katalánštiny či vlastními songy účinkujících umělců. Už jeho zakoupením může člověk přispět. Za svůj společenský přínos byla akce roku 2016 odměněna Creu de Sant Jordi, druhým nejvýznamnějším oceněním katalánské vlády.
Za 30 let se na moderování tohoto známého pořadu vystřídala už pěkná řádka osobností... (Foto: TV3)
Během již zmiňovaných třiceti ročníků La Marató se podařilo vybrat více než 215 000 000 € (tedy více než 5,5 miliardy CZK). Poměrně často se v tematických ročnících střídají známé choroby jako rakovina, cukrovka, Alzheimer, Parkinson, RS, srdeční či plicní onemocnění nebo mentální potíže (ty jsou tématem letošního ročníku); poslední dobou dostala větší prostor i vzácná onemocnění jako např. nemoc motýlích křídel. Jen párkrát v historii se vybíralo na něco jiného - v roce 2012 kvůli ekonomické krizi TV3 vyhlásila sbírku na boj s chudobou a sociálním vyloučením, v roce 2020 se centrem zájmu stal logicky covid. Pořad se těší tradičně vysoké sledovanosti. Večerní část programu přitáhne k obrazovkám tradičně několik set tisíc lidí (obvykle 15-20% všech diváků u obrazovek), od roku 2012 se prakticky vždy podaří vybrat 10 a více milionů €. Přispívat je možno jednak na speciální telefonní linky v průběhu celého dne (dnes už to jde samozřejmě i přes internet), obvykle se však v daný den pořádá i mnoho kulturních či sportovních akcí, jejichž výtěžek se přičítá k vybrané částce.
Dnes uplynulo přesně 10 let od úmrtí jedné z nejvýznamnějších postav novodobé české historie, prvního prezidenta samostatné České republiky Václava Havla (1936-2011). O jeho smrti tehdy informovala velká většina světových médií, pozornosti tato skutečnost neušla ani katalánskému tisku, jak jsme ostatně v jednom z našich prvních článků na blogu informovali. Po deseti letech od Havlovy smrti tedy i my přispějeme svou troškou do mlýna a ve stručném článku se podíváme, jaký odkaz první český prezident zanechal v Barceloně a okolí...
Zleva: Katalánský premiér Jordi Pujol, český prezident Václav Havel, tlumočnice a překladatelka Monika Zgustová, český ministr zahraničí Jiří Dienstbier na setkání v Barceloně v 90. letech (Foto: www.novinky.cz)
PREMI INTERNACIONAL CATALUNYA Premi Internacional Catalunya neboli Mezinárodní katalánská cena bývá udělována každoročně od roku 1989 katalánskou regionální vládou významným osobnostem, které svou činností přispěly k rozvoji vědy, kultury či ekonomiky a zároveň na ně svým způsobem může být nazíráno jako na morální autority. Cenu předává katalánský premiér a její součástí je kromě finanční odměny i menší umělecké dílo. Držiteli či držitelkami tohoto ocenění se v minulosti stali kupříkladu Jacques Delors, Doris Lessing, Harold Bloom, Jimmy Carter, Haruki Murakami, Jane Goodall, Costa-Gavras nebo Desmond Tutu. V květnu 1995 se o ni podělili německý exprezident Richard von Weizsäcker a tehdejší český prezident a dramatik Václav Havel. Havlův projev při této příležitosti si můžete přečíst anglicky, francouzsky a po vytvoření profilu a přihlášení i česky na stránkách Knihovny Václava Havla. V roce 2007 byla Havlovi v Praze předáno jiné, méně prestižní katalánské ocenění Medalla Carrasco i Formiguera.
INSPIRATIVNÍ POLITIK Václava Havla si v Katalánsku ovšem nevšímají pouze kvůli jeho roli v sametovém převratu z roku 1989 nebo kvůli jeho divadelním hrám. Pro celou řadu místních politiků byl určitým vzorem zejména ve způsobu, jakým se během jeho úřadu rozdělilo Československo. Právě tento mírový rozchod ve svých projevech či pamětech zmiňovali a Havla za vzor si kladli snad všichni katalánští premiéři posledních dekád, od Jordiho Pujola až po Quima Torru. Symbolický prostor k dialogu ostatně nabízí i slavná Lavička Václava Havla, jež byla slavnostně odhalena v únoru 2014 v barcelonském Parc de la Ciutadella. Katalánská metropole se tak stala třetí na světě, která se mohla honosit tímto monumentem.
Francesc d'Assís Tàrrega i Eixea (1852-1909) byl valencijský kytarista a hudební skladatel. Proslul nejen jako ve své době asi nejlepší kytarový virtuóz, nesmrtelným ho o necelé století později učinil výrobce mobilních telefonů Nokia, který jednu z Tàrregových skladeb využil pro dvou legendární znělku.
Francesc d'Assís Tàrrega (Foto: wikipedia.org)
Tàrrega se narodil ve valencijském městě Vila-real. Dětství prožil v okolí kláštera klarisek Sant Pasqual, kde pracovali jeho rodiče. Tento fakt se často zmiňuje v souvislosti se vznikem Tàrregovy hudební kariéry, neboť jeho rodiče měli často tolik práce, že se o malého Francesca starala chůva. Té však jednou chlapec utekl a spadl do příkopu, přičemž si poranil zrak. Tàrregův otec se bál, že jeho syn zcela oslepne, proto se rodina přestěhovala do nedalekého okresního centra Castelló de la Plana, aby se chlapec začal věnovat hudbě, a mohl se tak i v případě slepoty živit jako hudebník. Faktem je, že v samotných začátcích Tàrregu ovlivnila hned dvojice slepých hudebníků (Eugeni Ruiz, Manuel González), kteří ho uvedli nejen do všech tajů hry na kytary, nýbrž mu dali i patřičnou průpravu pro pouliční koncertování.
To se mu docela hodilo při krátkém přesunu do Barcelony, kam rodiče Tàrregu vyslali na další studia hudby. Mladík ale rychle zvlčil a místo docházení na konzervatoř s partou jiných mladých hudebníků raději koncertoval po kavárnách a barech. Následoval návrat domů a nutnost přispívat výdělky ze svých koncertů do rodinného rozpočtu. Roku 1874 začal studovat madridskou konzervatoř, kde měl štěstí na chápavé vyučující. Ti rozpoznali jeho nesmírný talent pro hru na kytaru, proto ho nenutili zbytečně ztrácet čas s klavírem a ponechali mu dostatek prostoru ke kytarové dokonalosti. Tàrrega vcelku pravidelně koncertoval již během těchto studií, od 80. let 19. stol. pak zaznamenává i výrazné mezinárodní úspěchy - dlouhé koncertní šňůry, na nichž hrál i pro nejvybranější evropské publikum (např. pro členy královských rodin apod.), ho zavedly do Londýna, Paříže, Madridu, Říma, Neapole, Florencie i do Barcelony.
V katalánské metropoli ostatně díky štědré mecenášce od určitého času disponoval vilkou ve čtvrti Sant Gervasi, kde složil většinu svých nejznámějších skladeb, k nimž patří kupříkladu Capricho árabe, Danza mora, Gran jota nebo Recuerdos de la Alhambra. Tàrrega proslul též svou adaptací některých melodií slavných hudebních skladatelů jako Beethoven, Chopin či Schubert pro kytaru. V odborných kruzích se o něm též často hovoří jako o revolucionáři s přelomovou technikou hry. Ačkoliv měl zkušenosti z velkých koncertních sálů, sám platil za poměrně introvertní osobnost, která dávala přednost domácím koncertům pro úzký okruh přátel. Tento individualistický přístup mu byl výhodou v rámci pedagogické činnosti. Jeho studenti, mezi něž patřila i celá řada pozdějších skvělých kytaristů (např. Emili Pujol, Miquel Llobet, Salvador García), na něj vždy vzpomínali jako na vynikajícího pedagoga.
I přes to všechno ho zejména na konci života provázely vleklé zdravotní potíže, s čímž souvisel i postupný propad do chudoby, z níž mu pořádáním benefičních koncertů museli pomáhat i někteří z jeho přátel. Zemřel na konci roku 1909 v Barceloně, pochován je na hřbitově v Castelló de la Plana. Jedna z jeho skladeb ho však učinila nesmrtelným, neboť ji nyní zná celý svět. Skladbu Gran Vals Tàrrega složil v roce 1902 a ačkoliv patřila k těm populárnějším v jeho repertoáru, světovému věhlasu se začala těšit až od roku 1994, kdy si část této skladby vypůjčila finská telekomunikační společnost Nokia. Ta se rozhodla odlišit od ostatních originální znělkou, kterou obdařila svůj přelomový mobilní telefon Nokia 2110. Jelikož byla tato melodie brzy nastavená jako tovární, ozývala se i na dalších legendárních modelech finské značky, až se stala jednou z vpravdě ikonických znělek. V různých úpravách ji pak Nokia používala prakticky až do konce svých mobilních dní. Ačkoliv je Nokia Tune tím nejznámějším Tàrregovým odkazem našemu světu, jeho hudbou se ve své tvorbě inspirovali mnozí hudebníci (např. Mike Oldfield) nebo tvůrci filmů či televizních seriálů. Po tomto valencijském hudebníkovi byl pojmenován i asteroid s označením (5058) Tarrega.
