Pep Guardiola

Čerstvě padesátiletý Pep Guardiola je ve fotbalovém světě skutečnou legendou. Výjimečný talent prokázal už jako hráč, ale naprostého vrcholu kariéry dosáhl až jako trenér. To vše v barvách nejslavnějšího katalánského týmu FC Barcelona. Stručný pohled na Guardiolovu kariéru najdete na následujících řádcích.

Pep Guardiola při jednom ze svých velkých vítězství jako trenér FC Barcelona (Foto: La Vanguardia)

Josep Guardiola i Sala se narodil 18. ledna 1971 v dnes sedmitisícovém městečku Santpedor jako třetí dítě Valentího Guardioly a Dolors Salové. Zvěsti o jeho fotbalovém talentu se začaly šířit ve chvíli, kdy ještě chodil na základní školu v nedalekém městě Manresa. Zajímavého a technicky laděného talentu si docela brzy všimli i v nejslavnějším katalánském klubu, a tak Pep jako 13letý vstoupil do prestižní barcelonské fotbalové školy La Masia. Po úspěšném průchodu mládežnickými kategoriemi přišla v roce 1990 výzva v podobě debutu za A tým. V sezoně 1990/91 nakonec nastoupil jen ke čtyřem utkáním, ale i to stačilo, aby tehdejšího barcelonského trenéra Cruyffa Guardiola svými výkony přesvědčil. Od sezony 1991/92 se Pep stal členem základního kádru a ze středu zálohy začal dirigovat hru tehdejšího Dream Teamu. Jen těžko si pak lze představit lepší start kariéry - 21letý Guardiola v roce 1992 s Barçou vítězí v domácí lize i v Lize mistrů a v dresu španělské reprezentace získává zlato na domácích olympijských hrách. I přes své mládí již tehdy udivoval nesmírnou taktickou vyspělostí a stal se jedním ze základních stavebních kamenů katalánského týmu po zbytek 90. let.

Guardiola byl po dlouhé roky respektovaným kapitánem A týmu. V dresu blaugranes odehrál celkem 11 sezon (takřka 400 soutěžních utkání), během nichž získal 16 cenných trofejí, mezi nimiž se kromě titulu z Ligy mistrů vyjímá i šest ligových prvenství či punc jednoho z nejdražších hráčů španělské ligy. Pokud počítáme i mládežnické soutěže, jako hráč Guardiola v Barçe strávil 17 let. Na jaře 2001 oznámil plánovaný odchod z klubu na konci sezony v touze splnit si i pár dalších fotbalových snů. Další dvě sezony strávil v italské první lize, a to v dresech Brescia Calcio a AS Řím. Zatímco v Brescie válel a spolu s Robertem Baggiem tvořil základ týmu, v dresu italského velikána AS Řím se jen mihnul, protože nedostal důvěru trenéra Capella. S Guardiolovým italským působením je spojen i menší dopingový skandál (nandrolon), nicméně po letech soudních tahanic byl nakonec plně očištěn. Podobně jako celá řada stárnoucích evropských hvězd se i on na konci své kariéry uchýlil do katarské ligy, kde hrál v letech 2003-2005 v dresu Al Ahli.

Ačkoliv měl v této době údajně i několik nabídek z anglické Premier League, svou aktivní hráčskou kariéru Guardiola završil poněkud netradičně v deseti utkáních za mexický klub Dorados Sinaloa. Celkově tedy ve světě profesionálního fotbalu nastoupil k bezmála 500 utkání, v nichž si coby defenzivní záložník připsal slušných 26 branek. Jeho schopností tvořit hru využívala i španělská fotbalová reprezentace, jejíž barvy Guardiola vždy hájil se ctí i přesto, že se nikdy netajil svou touhou po nezávislém Katalánsku. Kromě zlaté olympijské medaile z rou 1992 si však ve španělských barvách žádný větší hráčský úspěch nepřipsal. Svůj podíl na tom měla i vážnější zranění, kvůli nimž přišel o účast na Mistrovství světa ve fotbale 1998 i 2002. 

Guardiola by se dal klidně označit za muže raketových nástupů. Ihned po konci aktivní hráčské kariéry si udělal trenérskou licenci a v červnu 2007 se stal trenérem barcelonského béčka, které právě tehdy sestoupilo do čtvrté ligy. Pro Guardiolu šlo o vůbec první trenérskou štaci a své role se zhostil skvěle, neboť Barçu B během této první sezony dovedl zpátky do třetí ligy a z prvních 36 utkání jich prohrál jen pět. Po testovacím roce u B týmu ho v červnu 2008 barcelonský prezident Joan Laporta povolal do áčka. Trenérský nováček Guardiola v hvězdami nabitém kádru nahradil Holanďana Rijkaarda a je pravda, že ne každý mu byl zpočátku nakloněn. Po rozpačitém začátku sezony však Barça začala své soupeře ničit a srdce všech barcelonských fanoušků si Guardiola nepochybně získal legendárním vyloupením madridského svatostánku Santiago Bernabéu, kde domácí Bílý balet Kataláncům podlehl 2-6. Ve své první sezoně na lavičce prvního týmu FC Barcelona se Guardiola radoval z vítězství v lize, španělském poháru i v Lize mistrů. Něco takového se do té doby žádnému jinému trenérovi v nejvyšších evropských soutěžích nepovedlo. Za jediný rok se stal naprostou barcelonskou legendou. S jeho působením bude již navždy spojeno i zrození fotbalové superstar Lionela Messiho, všeobecně krásný fotbal i neustálé tahanice s Realem Madrid a zejména s jeho trenérským protivníkem José Mourinhem.

V roce 2011 se historie opakovala. Barça opět ovládla Ligu mistrů a Pep Guardiola se stal nejmladším koučem, jemuž se povedlo Ligu mistrů vyhrát dvakrát. V lednu 2012 ho FIFA ocenila coby nejlepšího trenéra uplynulého roku. Nečekaně brzy však došlo k již druhému barcelonskému loučení. V dubnu 2012 Guardiola šokovaným fanouškům oznámil, že na lavičce FCB po sezoně končí. Je pravda, že za pouhé čtyři roky v čele A týmu Guardiola viditelně zestárl, takže si roční odpočinek více než zasloužil. V nečinnosti však nevydržel dlouho. Od sezony 2013/14 podepsal tříletou smlouvu s Bayernem Mnichov, kde si vedl opět skvěle. Všechny tři sezony ovládl německou ligu a dostal se vysoko i v evropských pohárech, avšak Ligu mistrů s bavorským celkem nevyhrál, což mu dodnes kritici vyčítají, neboť je pravdou, že tehdejší Bayern vyhrával v podstatě sám. Prozatím nejdelší trenérskou štaci započal Guardiola v sezoně 2016/17, kdy se konečně profesně dostal do vysněné Anglie. Na lavičce Manchesteru City působí již pátým rokem, přičemž zatím mezi jeho největší úspěchy zde patří dvě ligová prvenství. Coby trenér už nyní překonal své hráčské statistiky. V nejlepších fotbalových ligách světa odtrénovat již 700 utkání (takřka 80 % vítězně), v nichž získal již třicítku trofejí. To vše v pouhých 50 letech. Guardiola má před sebou nepochybně ještě několik let zářivé kariéry. Otázkou je, jestli ho ještě někdy uvidíme zpátky v barvách FC Barcelona...

L'Esquirol (Santa Maria de Corcó)

Rozlehlá obec L'Esquirol se nachází asi 17 km severovýchodně od katalánského města Vic. Na téměř 62 kilometrech čtverečních žije něco málo přes 2 000 osob. Obec se dělí na čtyři menší územní celky: L'Esquirol, Cantonigròs, Sant Julià de Cabrera a Sant Martí Sescorts. Centrem veškerého dění je nejlidnatější L'Esquirol, kde žijí více než tři čtvrtiny populace. Zároveň jde o místo, které docela zajímavým způsobem obohatilo katalánský i španělský jazyk.

Poutní místo Santa Maria de Cabrera na pozadí měsíce v úplňku (Foto: Marc Sellés / La Vanguardia)

L'Esquirol patří k relativně mladým katalánským městečkům, neboť jeho historie sahá pouze do 15. století. Tehdy u hlavní cesty mezi městy Vic a Olot vznikl malý zájezdní hostinec (dnes Mas El Perai), kolem něhož v dalších staletích vyrostlo pár dalších usedlostí a který zároveň celou vísku pojmenoval. Od roku 1743 byla obec kvůli přesunu farnosti odjinud pojmenována jako Santa Maria de Corcó a je docela zajímavé, že toto jméno městečku vydrželo (s výjimkou let 1937-1939) až do první poloviny roku 2014, kdy si místní obyvatelé odhlasovali návrat k názvu původnímu. Tento název je ostatně jazykově velmi zajímavý. V katalánštině slovo esquirol jednak označuje veverku, nicméně existuje také druhý význam, jenž by se do češtiny dal přeložit jako "stávkokaz". Stejné slovo pro označení osoby, jenž druhým kazí stávku, používá i španělština. Tento druhý význam má svůj původ právě zde.

Psal se rok 1855 a mnoho okolních měst se chlubilo rostoucím textilním průmyslem. Jednou z největších průmyslových základen v kraji bylo nedaleké město Manlleu, kde právě vznikaly nové textilní továrny. To se však místním tkalcům příliš nelíbilo, neboť do té doby byli zvyklí pracovat z domova (inu, zlatý home office). Mohli si tak sami rozvrhnout pracovní dobu a nepodléhali žádným pevně stanoveným objemem práce za jeden den. No, však to teď všichni známe... Tkalcům se do open space 19. století příliš nechtělo, a tak vyhlásili stávku. Majitel továrny však na nic nečekal a okamžitě se rozjel do okolí hledat náhradu. Pravděpodobně si už snadno domyslíte, že mnoho párů ochotných rukou našel nedaleko. Po celém okrese se brzy rozšířila zpráva, že místo stávkujících tkalců z Manlleu pracují els esquirols, jak se obyvatelům vesničky Santa Maria de Corcó i tehdy přezdívalo. Tradičně průmyslové Katalánsko pak po celý zbytek 19. století i na počátku toho dvacátého bojovalo s nejrůznějšími stávkami, proto je celkem pochopitelné, že se daný termín nejlépe zaběhl právě v této části Pyrenejského poloostrova. 

Když už jsme u těch lingvistických zajímavostí, naprosto dokonale svou historii shrnuje i další územní celek zmiňované obce, totiž osada Cantonigròs, kde se v letech 1944-1959 konala jedna z prvních literárních soutěží v katalánštině od konce španělské občanské války. Osada vznikla podobně jako L'Esquirol založením hostince při cestě mezi městy Vic a Olot, jen v tomto případě asi o sto let později, tedy v druhé polovině 16. století. Hostinec založil jistý Antoni Prat, kterému nikdo neřekl jinak než Toni Gros - odtud už nebylo k názvu osady daleko. Dnes jde se 300 obyvateli o druhou největší územní jednotku obce L'Esquirol a zejména mezi Katalánci je známá krásnými turistickými cestami okolo skaliska La Foradada se skutečně fotogenickým vodopádem. K místu se dostanete za pár desítek minut, auto můžete nechat na bezplatném parkovišti u místního fotbalového stadionu. Celé okolí pak spadá do krajinné oblasti Collsacabra, odkud se nabízí krásné výhledy na některé katalánské horské masivy jako Montseny či Cadí. K dalšímu turistickému vyžití v okolí doporučujeme například ruiny středověkého hradu Castell de Cabrera, románsko-barokní kostel Sant Martí Sescorts či poutní místo Santa Maria de Cabrera. Ubytovat se můžete například v apartmánech L'Esquirol de l'Esquirol či v příjemném a jednoduše zařízeném penzionu Hostal Collsacabra. 

Krásné přírodní zákoutí v okolí vodopádu La Foradada (Foto: www.minube.com)

Aguilar de Segarra

Aguilar de Segarra je zdánlivě nepatrná vesnička nacházející se mezi městy Manresa a Calaf, hluboko v katalánském vnitrozemí. Stabilně tu žije jen něco okolo 250 osob a vlastně už je to pěkných pár dekád, co místní populace nepřekročila tři stovky. Přesto je tato ryze zemědělská víska v celokatalánském měřítku něčím zvláštní. Svého času se totiž mohla chlubit hned dvěma regionálními i celostátními nej...

Kostel Sant Andreu v obci Aguilar de Segarra (Foto: www.somsegarra.cat)

Katastrální území této malinké obce se skládá ze tří samostatných urbánních jednotek: Aguilar de Segarra, Castellar a Les Coromines. Posledně jmenovaná je tou nejmenší částí. V několika domcích okolo kostela Mare de Déu del Candeler původem ze 13. století má trvalý pobyt nahlášena asi dvacítka lidí. Osada byla dříve majetkem pánů z hradu v Castellar, o němž máme písemné záznamy již z 10. století našeho letopočtu. Hrad, jenž byl během následujících staletí několikrát přebudován, takže dnes připomíná spíše venkovské stavení, byl před několika lety rekonstruován a lze ho v omezené míře navštívit. V samotném centru obce (urbánní jednotka Aguilar de Segarra) žijí takřka tři čtvrtiny místních obyvatel. Původně i zde byl ve středověku významný hrad, z něhož se ovšem dodnes dochovaly pouze trosky. Většina místních obyvatel pracuje v zemědělství, ačkoliv existuje tu i potenciál rurální turistiky, neboť v okolí je několik krásně zachovalých a památkově chráněných venkovských stavení. Podobně velké obce pak mohou jen tiše závidět místní dopravní dostupnost. Aguilar de Segarra se nachází hned vedle rychlostní silnice C-25, známé jako Eix Transversal, a má dokonce i vlastní železniční stanici. Ta sice na první pohled vypadá velmi opuštěně, vlaky pendlující mezi Barcelonou a Lleidou tu ale zastavují i několikrát denně.

Do všeobecného povědomí se tato jinak bezvýznamná víska dostala díky jednomu znamenitému prvenství. Dlouhé roky totiž šlo o obec s největším počtem aut na osobu v celém Katalánsku a podle některých statistik i v celém Španělsku. Na každého z 250 obyvatel připadalo okolo 250 automobilů. Jak je to možné? V Aguilar de Segarra totiž před mnoha lety využili určité mezery v zákoně, která jim umožnila stanovit velmi nízkou silniční daň. Zatímco v Barceloně majitelé motorových vozidel platili i 180 € ročně, majitelé vozů registrovaných v Aguilar de Segarra ročně z peněženky vytáhli jen 18 €. Této možnosti v posledních dekádách využívaly zejména půjčovny aut, které sem kvůli tomu přesouvaly svou daňovou rezidenci. V praxi tak bylo v Aguilar de Segarra registrováno okolo 40 až 65 000 vozidel, k nimž musíme připočítat ještě několik desítek vozů skutečných místních obyvatel. Pro obec šlo o skutečné terno, protože si takto v silných letech dokázala do rozpočtu zajistit přes milion euro (tedy okolo 75 % ročního obecního rozpočtu), díky nimž mohla udržovat základní služby na docela rozlehlém katastrálním území.

Podle zpráv z roku 2019 se zdá, že tato idylka nebude mít dlouhého trvání, neboť katalánská vláda hodlá zavést nové daně ze znečištění motorovými vozidly, čímž pádem už Katalánsko přestane být pro půjčovny aut daňovým rájem. Původně měla být tato nová daň vybírána již v roce 2020, nicméně kvůli pandemii koronaviru byl celý plán minimálně o rok odložen. V Aguilar de Segarra každopádně nezahálejí. V roce 2008 si tu pořídili 48 solárních panelů, na které si museli půjčit přes dva miliony eur. To z obce udělalo jednu z nejzadluženějších v celém Španělsku - ještě v roce 2015 dlužil každý obyvatel Aguilar de Segarra přes 8 000 €. Nutno dodat, že solární elektrárnu již po několika měsících fungování zničila prudká bouře, která obrovité panely rozházela po okolních polích. Škodu však tehdy zaplatila pojišťovna, a tak v Aguilaru solární elektřinu vesele vyrábějí dál. Z výdělku dluh postupně umořují a očekávají, že do několika málo let už jim solární elektrárna bude přinášet jen čistý zisk, který podle všeho alespoň částečně nahradí výpadek způsobený odchodem autopůjčoven. Inu, takto tedy vypadá zelená revoluce v praxi...

Catalunya 2021

Uplynulý rok 2020 netřeba představovat. Pozornost celého světa se obrátila k jedinému tématu. Nepříjemná koronavirová pandemie měla nejen bezprostřední dopady v podobě omezení našeho běžného života, je bohužel velmi pravděpodobné, že bude mít ještě mnohem větší impakt na naši budoucnost, zejména pak u mladší generace, která musí čelit již druhé ekonomické krizi v řadě. Doufejme jen, že s příchodem vakcíny se podaří rychle naočkovat náchylnou část světové populace, aby se i drtivá většina ostatních, pro které toto nové onemocnění není natolik nebezpečné, mohla opět vrátit k příjemné době před pandemií. Kolem koronaviru je ještě plno nezodpovězených otázek, snad nám tedy rok 2021 pomůže s nalezením jejich zodpovězení.

Ohňostrojná show nad Barcelonou přivítala rok 2021 (Foto: www.totbarcelona.cat)

Pro Katalánsko byla koronavirová pandemie docela tvrdou ranou. Je to už takřka rok, co se v médiích vzrušeně diskutovalo o (ne)zrušení únorového Mobile World Congressu, nicméně jak se později ukázalo, nešlo ani zdaleka o jedinou událost podobného významu, která se v roce 2020 zkrátka nekonala. Katalánskou metropoli pak kromě samotných vln koronaviru, při nichž skutečně došlo k rapidnímu nárůstu úmrtí oproti jiným letům, těžce poškodil obrovský pokles turistického ruchu. Barcelonské hotely v roce 2020 přišly až o 95 % tržeb, ostatně více než tři čtvrtiny z nich jsou aktuálně zavřené a část nepochybně už nikdy neotevře. To stejné platí o mnoha prodejnách či službách a velice nepěkně se koronavirus dotkl i několika neodmyslitelných barcelonských symbolů - například bazilika Sagrada Família, zvyklá z předchozích let na 4-5 milionů platících turistů ročně, najednou nemá z čeho pokrýt svou dostavu, a tak je už nyní prakticky jisté, že nebude dokončena do stého výročí Gaudího smrti v roce 2026. Razantní pokles zisků zaznamenal i nejslavnější katalánský sportovní klub FC Barcelona, jenž se podle některých informací může brzy ocitnout na prahu bankrotu.

Ačkoliv většina společnosti vkládá naděje do nových vakcín, je dost dobře možné, že rok 2021 bude z větší části stále podobný roku předchozímu. Je docela úsměvné, že ještě na počátku minulého roku jsme tu v rámci článku věnujícímu se barcelonskému letišti předpovídali, že na konci roku 2020 se může dostat na hranu své kapacity. Růst z posledních let tomu odpovídal. Zatímco v roce 2019 letiště v El Prat de Llobregat odbavilo více než 52 milionů cestujících, o rok později jich nebylo ani 13 milionů, čímž se statisticky letiště vrátilo až do roku 1995, kdy jím prošlo jen necelých 12 milionů cestujících. A nedá se čekat, že by se minimálně v tomto roce turisté do Katalánska houfně vrátili. Tak či onak, tyto a mnohé další problémy budou výzvou pro novou politickou garnituru, a to jak v případě Katalánska, tak v případě FC Barcelona. Katalánský velkoklub čekají volby 24. ledna, zatímco do katalánského parlamentu by Katalánci měli volit 14. února. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli se tyto volby podaří uskutečnit. Pokud ano, pak tu stejně zůstává otázka, jestli jejich výsledek politickou situaci v Katalánsku skutečně nějak promění. Hlavní vládní strany spolu nemluví a někteří jejich bývalí političtí lídři ve vězení strávili již čtvrté Vánoce. Ať už katalánské volby letos dopadnou jakkoliv, tamní politici by měli velice bedlivě sledovat dění ve Skotsku a při troše dobré vůle se tam i něco přiučit...

Když bychom se měli podívat na to, co přinese nadějný rok 2021 našemu blogu, budou to nepochybně "oslavy" desátého výročí jeho působení v internetových vodách. V listopadu to bude totiž přesně 10 let, co tento maličký a ryze volnočasový projekt vznikl. V souvislosti s tím se chystá několik pěkných věcí, které budeme během roku postupně odhalovat. Kromě mnoha dalších článků postupně přineseme i trochu novější look a významné aktualizace se dočká i již docela početný archiv obsahující krásných 550 článků. Statistické bilancování návštěvnosti a zájmu o jednotlivé články si tak necháme až na listopad. Jelikož je to však dnes přesně 6 let, co novinky z Katalánska přinášíme i na Facebooku, podobně jako loni se i nyní podíváme na TOP 5 facebookových postů, co vás nejvíc zaujaly v onom kritickém roce 2020. S tímto přehledem se také loučíme a podobně jako všichni doufáme, že rok 2021 bude lepší než ten předchozí, což nemusí být až tak těžké. Visca Catalunya 2021!!!

TOP 5 FACEBOOK (z celkem 112 postů v roce 2020):
1.     Článek "Definitivní zpoplatnění Parku Güell?" (11/07/2020)
2.     Titulní stránky novin k odchodu bývalého španělského krále do "exilu" (04/08/2020)
3.     Článek "Riner" (16/08/2020)
4.     Článek "Pinós" (18/08/2020)
5.     Zpráva o vyhlášení nouzového stavu a zákazu vycházení ve Španělsku (25/10/2020)

Saúl Craviotto

Patří k vůbec nejúspěšnějším katalánským sportovcům, přesto mu celá řada Katalánců nemůže přijít na jméno. Veškeré úspěchy zaznamenal v jednom z méně exponovaných olympijských sportů, nicméně i tak se mu podařilo prorazit do médií. Když ho náhodou potkáte někde na ulici, může vás klidně pokutovat. Dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice Saúl Craviotto je skutečně mužem mnoha tváří...

Saúl Craviotto coby účastník kuchařské show MasterChef Celebrity (Foto: www.as.com) 

Celým jménem Saúl Craviotto Rivero se narodil 3. listopadu 1984 v katalánském městě Lleida. Již od mládí se věnuje rychlostní kanoistice a postupně se v tomto sportu vypracoval na světovou extratřídu. Stačí se ostatně jen podívat na jeho vskutku úctyhodnou sbírku medailí: 2 zlaté, 1 stříbrná a 1 bronzová medaile z olympijských her (2008, 2012 i 2016), 3 tituly mistra světa, 4 tituly mistra Evropy a podobný počet stříbrných medailí ze světových či evropských šampionátů, ať už jako jednotlivec nebo ve dvojici... A jak už víme, jen málo španělských sportovců v historii vybojovalo více než jedno olympijské zlato. Saúl Craviotto tak už nyní, na sklonku své kariéry, zcela nepochybně patří mezi španělské/katalánské sportovní legendy. A to ho minimálně ještě jeden velký závod čeká, protože neodvratný konec své aktivní sportovní kariéry chce situovat až za Letní olympijské hry v Tokiu, které se měly konat v letošním roce, avšak kvůli koronavirové pandemii byly prozatím přesunuty na rok 2021.

Bezmála dvoumetrový obr z katalánského vnitrozemí se však v civilním životě živí docela jiným zaměstnáním. Je totiž členem španělského policejního sboru (Policía Nacional). Ještě během své první olympijské účasti v Pekingu (2008) pracoval na policejní stanici v katalánském Reusu, nicméně nyní už řadu let žije a pracuje v asturském městě Gijón. Coby příslušník španělské policie se na podzim 2017 poměrně jasně postavil za své kolegy, kteří se v Katalánsku poměrně násilným způsobem snažili zabránit konání tamního referenda o nezávislosti regionu. Vody sociálních sítí tehdy rozvířil prohlášením, v němž vyjádřil podporu španělským policejním složkám a názor, že španělská vláda nemohla celou situaci řešit jiným způsobem. U zastánců katalánské nezávislosti tak minimálně od této doby Craviotto určitě není tím, koho by na olympiádách hnali kupředu.

Sportovní úspěchy otevřely Craviottovi cestu do sdělovacích prostředků a showbyznysu. Asi nejvíce se do povědomí španělských diváků zapsal úspěšným účinkováním ve druhé řadě kulinářské show MasterChef Celebrity España, kterou nakonec vyhrál. Později se objevil též v několika televizních reklamách na parfémy a jistou stopu zanechal i v knižním světě díky své autobiografii 4 años para 32 segundos: La recompensa del esfuerzo. Právě díky své mediální známosti byl později stažen z běžné policejní služby, neboť olympijský vítěz a televizní kuchtík by možná nebyl tou pravou osobou na udělování pokut. Ve své profesi si tak Craviotto vyzkoušel i ryze administrativní práci či účast na přednáškách protidrogové prevence na základních školách. Faktem také zůstává, že zejména před blížícími se olympijskými hrami či mistrovstvím světa byl Craviotto pravidelně uvolňován ze služby, aby mohl veškerý čas věnovat poctivému tréninku. Do pouličních hlídek se po delší pauze vrátil až v průběhu roku 2020 v souvislosti s koronavirovou pandemií. U španělského policejního sboru jsou na jednoho ze svých členů patřičně hrdí, proto mu i nadále budou vycházet vstříc ohledně nutnosti většího tréninkového objemu. Jak už jsme prozradili na samém začátku tohoto článku, Saúl Craviotto chce svou veleúspěšnou kanoistickou kariéru zakončit na olympiádě v Tokiu, kde se o něm taktéž mluví jako o možném španělském vlajkonoši. Nezbývá než doufat, že letos se mu již přání splní a že letní olympijské hry i přes roční odkad nakonec opravdu proběhnou.

Saúl Craviotto v policejní uniformě a ve sportovním úboru (Foto: www.as.com)

Gervasio Deferr

Potomek argentinských emigrantů, narozený a vyrůstající v Katalánsku, se stal nejlepším španělským gymnastou všech dob. Na své konto si kromě několika úspěchů na světových šampionátech připsal hned tři olympijské medaile - dvě zlaté a jednu stříbrnou. Do slávy tenistů, fotbalistů či toreadorů měl sice daleko, přesto se stal  jedním z nejúspěšnějších a nejvýraznějších španělských sportovců v moderních dějinách.

Gymnasta Gervasio Deferr (Foto: www.20minutos.es)

Gervasio Deferr se narodil v listopadu 1980 v pobřežním městečku Premià de Mar, nacházející se necelých 20 km severovýchodně od Barcelony. Podle vlastních slov pocházel z relativně chudé rodiny a jako malé dítě byl značně neposedný. Tato neposednost ho nakonec dovedla až ke gymnastice, ačkoliv v jeho rodině, pocházející z Argentiny, neexistuje žádná sportovní tradice. Jako patnáctiletý se probojoval do juniorského národního týmu a jen o dva roky později přešel do reprezentace seniorské. První větší úspěch přišel na Mistrovství světa ve sportovní gymnastice 1999 v čínském Tchien-ťinu, kde bral Deferr stříbro v prostných. Podobný úspěch zopakoval ještě na šampionátech v maďarském Debrecínu (2002) a německém Stuttgartu (2007), nicméně o stříbro z Maďarska později přišel kvůli pozitivnímu testu na marihuanu.

Deferrova hvězdná chvíle však přišla na jeho první olympiádě. Do Sydney 2000 odlétal jako devatenáctiletý a několik prvních dní v Austrálii nemohl ani pořádně trénovat. Oficiálně kvůli únavě z letu, ve skutečnosti však zažil nepříjemný incident. Hned první den si zapomněl vstupní kartičku na pokoj, do kterého se nakonec musel dostat oknem, přičemž si přivodil lehké zranění. Ani to mu však nezabránilo v ohromujícím úspěchu v disciplíně, kterou údajně sám příliš nemusel. Katalánský mladík argentinského původu totiž v Sydney bral zlato v přeskoku. Ačkoliv se po olympijských hrál nepříjemně zranil a operace obou ramen ho na rok a půl zcela vyřadila z tréninku, Deferr se nakonec dokázal připravit i na následující hry v Athénách (2004), kde svůj australský triumf zopakoval. Ani tentokrát se mu ale nedařilo v disciplíně, v níž si věřil nejvíc, totiž v prostných. Příliš to ale nevadilo, jelikož se dvěma zlatými medailemi se stal živoucí legendou španělské gymnastiky a vlastně i celého španělského sportu, neboť jen hrstce španělských sportovců se podařilo na olympijských hrách získat hned dvě zlaté medaile. 

Na památku obou slavných vítězství má na kotnících vytetovaná loga zmiňovaných dvou olympiád. Jako sportovec se Deferr zúčastnil ještě olympiády v Pekingu (2008), kde se mu původně dokonce dostalo cti být španělským vlajkonošem, avšak tuto poctu nakonec kvůli lepší koncentraci na soutěžní klání odmítl. Přeci jen, ve hře bylo možné třetí zlato v řadě. To už by však byla až příliš krásná pohádka. Z Číny nakonec Deferr dovezl "jen" stříbro, tentokrát však alespoň ze své oblíbené disciplíny prostná. Tím se gymnastova bohatá olympijská kariéra definitivně uzavřela. Konec kariéry ohlásil Gervasio Deferr v lednu 2011. Jak sám později potvrdil v mnoha rozhovorech, první dva roky po konci sportovní kariéry pro něj byly nesmírně těžké. Dlouhou dobu hledal své nové místo v životě, ačkoliv prý již od 15 let věděl, že by jednou chtěl být trenérem a pánem vlastní tělocvičny. Ten sen se mu nakonec splnil. V posledních letech se mu totiž kromě trénování ve speciálním sportovním středisku v Sant Cugatu podařilo otevřít svou vlastní tělocvičnu v jedné z nejvyloučenějších lokalit metropolitní Barcelony, a to konkrétně v nechvalně proslulé čtvrti La Mina. Pro Deferra je však tato práce velkým posláním. On sám totiž pochází ze spíše chudých poměrů a sport mu v tomto ohledu nepochybně změnil život.

Anna Navarro: Nejvlivnější žena v Silicon Valley

Filologie všeobecně nepatří mezi nejprestižnější studijní obory. Rodiče pro svá dítka často preferují "solidnější" kariéru právníka, lékaře či programátora. Nicméně i s filologií se dá v dnešním přetechnizovaném světě docela dobře prorazit. Živoucím důkazem je v tomto ohledu přední katalánská manažerka Anna Navarro Descals (*1968), v Silicon Valley známá pod jménem Anna N Schlegel. Právě tu totiž prestižní časopis Analytics Insight pro letošek vyhlásil nejvlivnější ženou v technologickém světě.

Anna Navarro, viceprezidentka společnosti NetApp (Foto: www.exterior.cat)

Anna Navarro se narodila ve městě Olot, hluboko v katalánském vnitrozemí, kde je v lidech obzvláště silně zakořeněna katalánská národní identita. Ačkoliv Anna již téměř 30 let žije v Kalifornii, do rodné země jezdí pravidelně několikrát do roka a nikterak se netají ani svou náklonností k myšlence nezávislého Katalánska. Ačkoliv byla pro rok 2020 vyhlášena nejvlivnější ženou v technologickém průmyslu, původně vystudovala anglickou a německou filologii na Universitat de Barcelona. Další dva roky potom strávila na postgraduálním studiu němčiny na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Následně se vrátila do Barcelony, kde začala na místním letišti pracovat v kanceláři British Airways. Tady přičichla k administrativě všeho druhu a díky interní stáži dostala možnost přesunout se na sanfranciskou pobočku této britské aerolinky. Nutno dodat, že Kalifornie jí učarovala.

V San Francisku se brzy osamostatnila. Otevřela si malou překladatelskou agenturu. V pouhých 28 letech ji následně oslovil jeden z největších amerických počítačových konglomerátů Cisco Systems, aby firmě pomohla vést světovou expanzi. Anna tak i díky své znalosti mnoha světových jazyků (plynně se domluví kromě rodné katalánštiny a španělštiny také anglicky, německy, francouzsky, portugalsky a italsky; ve svém CV pak uvádí i základní znalost svahilštiny) stala klíčovou postavou globalizačního oddělení Cisco Systems, kterou během několika let dostala do více než stovky nových zemí. Právě tady získala ryze praktický doktorát v umění globalizace velké technologické firmy. Jak sama často tvrdí, klíčem ke každé kvalitní expanzi je schopnost firmy adaptovat se na jazykovou realitu dané země. Filoložka v ní se zkrátka nezapře.

Cisco Systems opustila na jaře 2001, aby později vystřídala několik dalších technologických velikánů (Xerox, VeriSign, VMware), až nakonec zakotvila v NetApp, kde působí od roku 2009. Mezitím stihla založit profesní organizaci Women in Localization, které několik let předsedala. Ve firmě NetApp postupně prošla několika pozicemi, aktuálně je její viceprezidentkou a řídí více než dvousetčlenný tým, který má na starost expanzi a fungování značky na nových trzích. I díky jejímu přispění jsou nyní produkty NetApp ve více než 140 zemích světa. Jak Anna sama prozradila v nedávném rozhovoru pro portál Exterior.cat, do svých řad už ji lákaly všechny počítačové giganty (Google, Amazon či Microsoft), nicméně láska k San Francisku ji donutila všechny tyto nabídky odmítnout. Anna Navarro se za ty roky nepochybně dokázala vypracovat na jednu z nejdůležitějších manažerek v technologickém průmyslu. Právě za skvělou pracovní dráhu a přínos ve zviditelnění žen v oboru, jemuž dominují muži, byla nyní oceněna časopisem Analytics Insight. O svou znalost korporátního prostředí se podělila i prostřednictvím oceňované knihy Truly Global: The Theory and Practice of Bringing Your Company to International Markets. V USA ji nepochybně čeká ještě několik úspěšných korporátních let, ačkoliv o svém důchodovém věku má tato 52letá manažerka vcelku jasnou představu - návrat do rodného Katalánska, konkrétně do přímořského letoviska S'Agaró, kde se poprvé potkala se svou celoživotní vášní pro jazyky. Vášní, která ji trochu překvapivě přivedla až do technologické Mekky v Silicon Valley.

Barcelona posa't guapa

Kampaň Barcelona posa't guapa (česky: Barcelono, zkrášli se) se zrodila na konci roku 1985 v souvislosti s kandidaturou města coby místo konání letních olympijských her. Cílem několikafázové kampaně bylo postupné zkrášlení veřejného prostoru v katalánské metropoli, především pak obnova zašlých fasád a pouličních dekorativních prvků. V několika fázích probíhala více než dvacet let (1986-2009), během nichž došlo k zásahům na 27 000 objektech, tedy takřka třetině budov ve městě. Do oprav bylo investováno údajně více než 100 milionů €.

Díky této kampani došlo také k rekonstrukci fasád několika významných secesních budov, zároveň šlo také o zkrášlení řady bočních stěn domů, neboť Barcelona se v průběhu 20. století řídila hned několika různými územními plány narušujících harmonii jednotlivých ulic. V některých případech tak pozdější budovy musely být stavěny například o dva nebo tři metry dále od chodníku, což následně odhalovalo celou řadu bočních stěn starších okolních domů. Z této doby tak pochází celá řada nástěnných maleb, které někdy zabírají celé boční stěny mnohaposchoďových domů. Dokonalým příkladem budiž například dílo známé jako Balcons de Barcelona na Plaça de Pablo Neruda v městském obvodu Eixample. Tuto nástěnnou malbu vedoucí přes celých šest pater stvořila francouzská umělecká skupina Cité de la Création. Z jednotlivých balkonů na Barcelonu shlíží 26 známých osobností spojených právě s katalánskou metropolí. Najdete mezi nimi například mořeplavce Kryštofa Kolumba, malíře Santiaga Rusiñola, Joana Miróa a Pabla Picassa, jazykovědce Pompeua Fabru, vynálezce Narcíse Monturiola, architekta Antoniho Gaudího či  zpěváka Antonia Machína.

Gisclareny

Katalánská vesnička Gisclareny se od roku 2018 pyšní titulem nejmenší katalánské obce s vlastní radnicí. Žije tu víc koní než lidí, kterých je podle posledních statistik jen 25. Každý z nich tak má v katastrálním území obce pro sebe více než kilometr čtvereční. Podobně jako mnoho dalších katalánských minivesniček se i tato nachází v okrese Berguedà, poměrně daleko od větších měst. Gisclareny se nachází uprostřed rozsáhlého přírodního parku Cadí-Moixeró, jehož součástí jsou i některé z nejemblematičtějších katalánských hor. Hrstka místních obyvatel se tak každý den probouzí s překrásným výhledem na bájnou katalánskou horu Pedraforca (2 506 m.).

Vesnička Gisclareny s výhledem na mytickou horu Pedraforca (Foto: www.elnacional.cat)

Čistý vzduch a báječné výhledy však nejsou vším. Zejména v zimě tu život může být tvrdý. Obec se nachází v nadmořské výšce 1 340 metrů, prachbídné komunikace tak v zimních měsících může často zavát sníh. Gisclareny sice disponuje jakýmsi centrem dění (Barri del Roser) v podobě několika domků okolo radnice a místního barokního kostela Mare de Déu del Roser z 18. století, nicméně v praxi jsou místní obyvatelé rozeseti po celém katastrálním území. Spojuje je bezmála 70 km silnic třetí třídy. Není bez zajímavosti, že 25 místních obyvatel disponuje celkem 50 různými dopravními prostředky. Inu, není žádným překvapením, že zde se bez auta prostě neobejdete.

Není tu skoro nic ze základní občanské vybavenosti - bankomat, chodníky, pošta, obchody, škola a dokonce ani obligátní bar. Docela kumšt je tu najít i místo s telefonním signálem. Vše podstatné tak místní obyvatelé musí řešit v 10 km vzdáleném městečku Bagà, které má samo jen něco málo přes 2 000 obyvatel. Čeho je tu naopak dostatek, jsou značené turistické stezky. Obec již roky žije prakticky jen z turismu. V oblasti se nachází hned několik rurálních penzionů (Cal Maurici, Cal Peró) a poměrně dobrá venkovská restaurace Cal Miseria. Obec má relativně bohatou historii. První písemné zmínky o ní pocházejí z přelomu 10. a 11. století, dlouhou dobu byla majetkem pánů z nedalekého Bagà, kteří tu ve středověku měli po několik staletí i svůj hrad. Dodnes se však vedou dohady o tom, kde přesně se nacházel. Svého populačního vrcholu dosáhla obec Gisclareny v 18. a 19. století, kdy tu bydlelo až 500 osob. Tento počet padl na polovinu již na počátku 20. století a od 70. let téhož století zdejší počet obyvatel už nikdy nepřekonal pět desítek.

I přes velmi nízký počet obyvatel (z nichž ještě zdaleka ne všichni pobývají ve vsi po celý rok) vesnice minimálně dvakrát do roka pořádně ožije. Poprvé první nebo druhou květnovou neděli, kdy se tu každoročně koná pouť k románské svatyni Sant Miquel Turbians, a podruhé první říjnovou neděli, kdy obec slaví svou lidovou slavnost (festa major). Celoročně tu však natrefíte zejména na domácí turisty, kteří se vydali po stezkách krásného přírodního parku, v němž tu a tam narazíte i na krásné ukázky lidové architektury 10. až 15. století, ať už v podobě rozpadajících se kostelů nebo relativně dobře fungujících kamenných mostů. Více informací o historii obce a některých jejích obyvatelích najdete např. v rozsáhlé reportáži deníku Regió 7.

Sant Jaume de Frontanyà

Vesnička Sant Jaume de Frontanyà se po dlouhé roky chlubila titulem nejmenší obce Katalánska. Tento neoficiální titul do obce každoročně přiváděl spousty turistů, a to nejen těch katalánských. Místní románský kostel z 11. století totiž oceňují i mnozí zahraniční návštěvníci, o něž tu do koronavirové krize rozhodně neměli nouzi. Trvalý pobyt zde v roce 2020 mělo zaregistrováno 31 osob, ale jen dvacítka z nich tu bydlí po celý rok. Přitom ve zlaté epoše katalánského vekova, v druhé polovině 19. století, tu žilo bezmála 500 lidí. Podobně jako i v ostatních katalánských vesnicích zde došlo k dramatickému úbytku obyvatel zejména od 60. let 20. století, kdy počet místních obyvatel klesl na 73. A o dekádu později už jich bylo jen dvacet...

Kostel v Sant Jaume de Frontanyà (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

V posledních 50 letech se tak počet obyvatel Sant Jaume de Frontanyà prakticky nikdy nepřehoupl přes třicítku. Aktuální počet obyvatel (31) je nejvyšší od roku 2006, kdy zde žilo 32 osob. Přesto to na titul nejmenší katalánské obce s vlastní radnicí již dva roky nestačí. V lednu 2018 totiž dle oficiálních statistik katalánské regionální vlády tento titul přebrala nedaleká víska Gisclareny nacházející se ve stejném okrese (Berguedà). Zmiňovaný okres je ostatně přeborníkem v množství nejmenších katalánských vesniček. V pomyslné TOP 10 těch nejméně lidnatých jsou hned čtyři a v ještě užší TOP 5, kterou vám během měsíce prosince 2020 představujeme na našem blogu, najdete hned tři z nich. Jak už bylo řečeno, Sant Jaume de Frontanyà v posledních dnech těžil ze zájmu turistů. Kromě touhy navštívit nejmenší katalánskou obec se sem sjížděli i milovníci divoké přírody. Obec je totiž jednou ze vstupních bran do pohoří El Catllaràs, jehož větší část je od roku 1992 chráněnou krajinnou oblastí, a v okolí najdete i několik stezek kolem horských studánek a malých vodopádů. 

Ve vsi samotné pak návštěvníka ohromí zejména místní románský kostel z 11. století. Ten je nádhernou ukázkou lombardského stylu, který sporadicky pronikl i za Pyreneje. Kostel navíc během své takřka tisícileté historie nebyl prakticky nikdy přestavován, proto se dochoval v nebývalé stylové čistotě. V polovině 12. století při kostele vznikl augustiniánský klášter, který fungoval až do konce století šestnáctého. Ještě o století starší je kaple Sant Esteve de Tubau, nacházející se asi 3 km vzdušnou čarou od centra obce, která je nádhernou ukázkou předrománské architektury. Podobných kapliček je v Pyrenejích stále ještě dost, některé z nich pamatují dokonce i vládu Karla Velikého (747-814). Opačným směrem se tentokrát jen necelé dva kilometry jihozápadně nachází zajímavé poutní místo Mare de Déu dels Oms z konce 18. století.

Zatímco ztráta titulu nejmenší katalánské vesnice se na návštěvnosti obce takřka neprojevila, současná koronavirová krize prozatím ve vsi zlikvidovala zbývající stravovací a ubytovací kapacity. Definitivně zavřená je už nějakou dobu i legendární podnik Fonda Cal Marxandó, jenž fungoval nepřetržitě více než 150 let. Do obecního katastru spadá kromě samotného centra i několik desítek okolo roztroušených venkovských stavení (masies), avšak řada z nich je dnes opuštěna. Uvidíme, jestli krásná a udržovaná obec najde pár nových obyvatel, ačkoliv to by ji o jakékoliv šance na znovuzískání titulu nejmenší obce Katalánska připravilo již nadobro...

La Febró

Třetí nejmenší katalánskou obcí byla v roce 2020 vesnička La Febró, kterou naleznete v okrese Baix Camp. V pětici nejméně lidnatých katalánských obcí se řadí již několik let, aktuální počet osob s trvalým pobytem v La Febró nepřekračuje 40. Nachází se v srdci pohoří Muntanyes de Prades, asi 25 km severozápadně od Tarragony, v nadmořské výšce okolo 750 metrů. Jde o nejmenší vesnici v celé tarragonské provincii, avšak v zóně, která je tradičně jednou z těch nejméně obydlených v celém regionu. Turistika za klidem však rozhodně není jedinou ekonomickou činností této obce. Většina místních i nadále žije především ze svých polností - nejlépe se v okolí La Febró daří vinicím, olivovým hájům a mandloňovým sadům.

Muntanyes de Prades všeobecně jsou pohořím docela bohatým na archeologické nálezy prozrazující přítomnost člověka v této oblasti již od doby kamenné. První písemné zprávy o této obci však máme až z poloviny 12. století. Víme také, že maximální populační expanze obec dosáhla v druhé polovině 19. století, kdy tu statistici napočítali i něco málo přes 300 obyvatel. Od 50. let 20. století ves čelila akcentujícímu se vylidňování venkova a můžeme říct, že v posledních 60 letech se počet místních obyvatel vždy pohyboval mezi 30 a 60. Jak se ale píše i na oficiálních stránkách vsi, historicky se tu nikdy nestalo nic důležitého. Obtížný terén okolního pohoří měl velký vliv na celkovou izolovanost La Febró. S příchodem globalizace se tak pohoří začalo vylidňovat, o čemž svědčí i dvě již zcela opuštěné lokality nedaleko (Gallicant, La Mussara).

V hlubokých okolních lesích však na návštěvníky čeká příjemné překvapení. Drtivá většina návštěvníků sem totiž míří kvůli kvůli dvěma krásným přírodním lokalitám - Avencs de La Febró a Gorgs de La Febró. První z nich je asi čtvrt kilometru dlouhá soutěska svažující se do hloubky až třiceti metrů. Uvnitř soutěsky pak existuje soustava jeskynních prostor, které prý tradičně sloužily jako překladiště pašeráků či úkryty partyzánů. Podle tradice se tu v roce 1843 ukrýval známý katalánský generál a politik Joan Prim (1814-1870). Druhá z lokalit je rozhodně turistickým lákadlem číslo 1 - jde o soustavu několika tůní a vodopádů uprostřed rozlehlých lesů Muntanyes de Prades. Zejména v létě tyto tůňky nabízí skvělou možnost osvěžení po příjemné túře. Více o těchto krásných místech se dozvíte například v připojených videoreportážích. Netřeba ovšem dodávat, že k výletu do La Febró budete, podobně jako v případě ostatních katalánských pidivesniček, potřebovat vlastní auto. Veřejná hromadná doprava tu prakticky nefunguje a ani taxíky nejsou v této oblasti nejběžnější (ani nikterak ekonomické).

Forès

Při naší návštěvě pěti nejmenších katalánských obcí dnes zavítáme do okresu Conca de Barberà. Zde se nachází aktuálně čtvrtá nejméně lidnatá katalánská obec Forès. Ačkoliv je tu nyní oficiálně zaregistrováno jen 43 obyvatel, navenek může působit mnohem rozlehleji. Na 16 km² tu totiž člověk napočítá hned několik desítek budov. Je to způsobené zejména tím, že Forès je již dlouho oblíbeným místem, kde si movitější Katalánci pořizují svá letní sídla. Má to vcelku prostý důvod - vesnička díky své strategické poloze na kopci nabízí unikátní výhledy na celý okres.

Forès (Foto: www.somsegarra.cat)

Na samotném kopci (viz foto) však ve skutečnosti leží pouze historická část obce. Ta nová vznikla asi půl kilometru jihozápadně podél svažující se uličky carrer Pla de la Bassa. Na svém konci se tato ulice rozdvojuje, aby obkroužila vodní nádrž, která zároveň reprezentuje jakousi náves. Je třeba dodat, že překvapivě příjemnou. Ačkoliv se Forès nachází ve všeobecně nepříliš zalidněné zóně, je častým cílem návštěvníků, kteří si chtějí dopřát pohled na okolní kopce a lány a také na pohoří Montseny. Z historického hlediska hovoříme o obci, jejíž původ je neodmyslitelně spjat s místním hradem, o němž existují písemné zmínky již v polovině 11. století. Z hradu dnes zbyly jen nepatrné ruiny, ačkoliv svého času měl regionální význam, takže si během 13. století vysloužil dokonce i právo mít svého zástupce v parlamentu. Od 14. století se hrad i s přilehlou vsí stal součástí majetku kláštera Santes Creus. Současnou dominantou vsi je kostel Sant Miquel de Forès z poloviny 12. století, vyvedený v románském slohu. Při cestě za trochou té rurální romantiky můžete ve vsi dokonce přespat - k dispozici je stylový penzion Rural Horizons on La Ruta del Císter s cenou okolo 50-60 € za noc. 

Fígols

Aktuálně pátou nejmenší katalánskou obcí co do počtu obyvatel je Fígols. Na konci roku 2019 tu mělo trvalý pobyt 42 osob, ačkoliv během covidové pandemie v roce 2020 obec získala tři nové obyvatele - proto až páté místo. Přitom až do 60. let minulého století byla obec v rámci svého okresu (Berguedà) poměrně významným místem, kde trvale žilo více než 300 obyvatel. Již od 19. století tu totiž místní těžili uhlí. Ložiska však byla časem vytěžena a obyvatelé se přesunuli jinam. Opuštěné osady patřící právě do katastrálního území obce Fígols patří k těm nejatraktivnějším v celém Katalánsku.

Opuštěná vesnička Peguera (Foto: wikiloc.com)

FÍGOLS
Vesnička Fígols je dodnes jedinou trvale obydlenou součástí obce. Jde doslova o několik domků v blízkosti románského kostela Santa Cecília de Fígols, jehož preexistenci máme zdokumentovanou již z poloviny 9. století, kdy Fígols údajně existoval i opevněný hrad. Jak už bylo řečeno výše, v 19. a 20. století byla tato lokalita významná těžbou uhlí, od 70. let minulého století se však počet obyvatel dramaticky snížil. Své místo v historii Katalánska si Fígols zajistilo zejména stávkou horníků z ledna 1932, kde se jasně ukázaly pozdější problémy mezi katalánskými odboráři a anarchisty. Připomínku si zaslouží taktéž smutná událost z 3. listopadu 1975, kdy v místním dole zahynula třicítka horníků. Na vině byla exploze důlního plynu. Šlo o jedno z největších důlních neštěstí v celém Španělsku. Na pohřeb horníků tehdy dorazilo až 6 000 osob, ačkoliv celá tragédie poněkud zapadla vzhledem k tomu, že o několik dní později zemřel dlouholetý španělský diktátor Franco a země nastoupila cestu k demokracii. Dnes už ve Fígols kromě bukolického klidu není mnoho k vidění, snad jen ke konci listopadu, kdy vesnička pravidelně pořádá každoroční slavnost (festa major).

PEGUERA
Opuštěná hornická osada Peguera patří k těm nejromantičtějším zákoutím Katalánska. Nachází se v nadmořské výšce 1 600 metrů mezi pohořími Místo pod stejnojmennou horou bylo osídleno nepochybně již v 11. století, kdy máme první zmínky o místním hradu. Jeho ruiny lze na místě spatřit dodnes. Ruiny jsou tu však, kam se jen oko podívá. Lidé tu hospodařili již odnepaměti a i přes drsné země se tu dařilo domácím zvířatům i základnímu zemědělství. Po celém okrese byla kdysi vychvalována sláva místních brambor. Pak přišla těžba uhlí a s ní roky prosperity, ačkoliv původních obyvatel vísky se těžba samotná příliš nedotýkala. S jejím koncem však došlo k žalostnému vylidnění. Poslední obyvatelé vísku opustili v roce 1968. Od té doby opuštěná osada jen chátrá. V roce 2003 se už zdálo, že se blýská na lepší časy, neboť Peguera přešla do vlastnictví jistého šejka ze Spojených arabských emirátů, jenž tu chtěl vybudovat luxusní turistický resort, nicméně celý projekt nakonec vyšuměl do ztracena a od roku 2015 je toto nádherné zákoutí a místo častých výletů na prodej. Stačí si připravit nějakých 7 milionů euro a Peguera je vaše. Pro milovníky historie ještě jedna zajímavost - roku 1908 se zde narodil poslední katalánský partyzán Ramon Vila Capdevila, známý jako Caracremada.

FUMANYA
Vesničku Fumanya tvořilo několik domků a masií roztroušených okolo románského kostelíku Sant Mateu de Fumanya z 11. století. Dnes je drtivá většina staveb na této planině v nadmořské výšce 1 500 metrů opuštěná. Fumanya je tak z turistického hlediska zajímavá zejména svým archeologickým nalezištěm. To se nalézá, jak jinak, v místech bývalé těžby uhlí. Značně svažité naleziště je v Evropě jedinečné zejména dokonale zachovanými stopami titanosaura, ačkoliv zmíněná skalní stěna nabízí až 3 000 dalších stop dinosauří populace. Ve zkamenělinách se tu dochovaly také vzácné ukázky pravěké flory. Část tohoto bohatství byla nenávratně ztracena při sesuvu části svahu v roce 2016. Naleziště je spolu s návštěvnickým centrem přístupné hlavně o víkendech, vstupné pro dospělé činí 10 €.

Románský kostel Sant Mateu de Fumanya (Foto: wikiloc.com) 

Montserrat Carulla

Nikdo jí v posledních letech neřekl jinak než "l'àvia de Catalunya", ačkoliv ona sama se nejčastěji definovala čtyřmi slovy: "herečka, Katalánka a zastánkyně nezávislosti". Faktem je, že většina katalánské společnosti si ji pamatuje zejména jako představitelku babiček a podobně laděných starších dam v katalánských telenovelách, podobně jako ji mají spojenou s její vášnivou obhajobou katalánské nezávislosti. Taková byla Montserrat Carulla i Ventura (1930-2020), jedna z nejvýznamnějších katalánských hereček uplynulého století.

Montserrat Carulla se narodila v září roku 1930 v Barceloně. Zde se také začala více zajímat o divadlo. Během 50. let minulého století absolvovala několik hereckých kurzů a poměrně dlouhou dobu hrála jen ochotnicky. Jejím prvním profesionálním počinem byla role ve hře Soparem a casa (Josep Maria de Sagarra), jež byla uvedena roku 1959 v barcelonském divadle Teatre Romea. K profesionálnímu divadlu se dostala v relativně pozdním věku zejména proto, že spolu se svým prvním mužem, katalánským hercem a dabérem Felipem Peñou budovala širokou rodinu čítající hned čtyři potomky. Manželství nebylo příliš šťastné, ale světu přineslo další dvě významné postavy katalánského divadla a filmu, herečku Victòrii Peñu (*1954), která svou matku alespoň co do počtu úspěchů na divadelních prknech v mnohem předčila, a režiséra a scénáristu Rogera Peñu (*1959). Po uvedení hry El fiscal Requesens (1961) v divadle Teatre Candilejas Carulla na dva roky zmizela hledat štěstí v Madridu, ale později se vrátila a natrvalo se usadila v rodném Katalánsku. Divadlu se věnovala až do samého konce své herecké kariéry. Rozloučila se s ním příznačně hrou Iaia ("Babička"), kterou napsal její mladší syn Roger v roce 2013.

Pro většinu Katalánců je však neodmyslitelnou součástí takřka všech významných telenovel z produkce katalánské TV3 od konce 90. let minulého století až do současnosti. Ačkoliv si zahrála již v kultovních La saga dels Rius (1976) a Oh! Europa (1994), fanoušci si ji připomínají zejména díky rolím v seriálech Secrets de família (1995), Dones d'aigua (1997), Laberint d'ombres (1998), El cor de la ciutat (2000) nebo La Riera (2012). Naopak spíše sporadicky se objevovala na stříbrném plátně, kde jsme ji mohli zahlédnout spíše v menších rolích, z nichž nejbližší československému divákovi bude jistě postava Benigny ve filmu Sirotčinec (2007). V posledních letech byla vidět i v roli zastánkyně katalánské nezávislosti. Sama se pravidelně účastnila demonstrací i dalších akcí svolávaných organizací ANC. Jen málokdo v jejím oboru se v Katalánsku může pochlubit podobnou sbírkou ocenění. Kromě několika obligátních hereckých ocenění, z nichž můžeme vyzdvihnout například filmovou cenu Gaudí za celoživotní přínos katalánské kinematografii (2013), byla také držitelkou nejprestižnějších katalánských národních vyznamenání - Premi Sant Jordi (1995) a Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (2008). některé z jejích nejznámějších rolí si můžete připomenout zde. A něco více o hereččině životě například v následujícím rozhovoru z roku 2018.

Roda de Ter / Les Masies de Roda

Městečko Roda de Ter na první pohled příliš nezaujme. Nachází se na planině přibližně na půl cesty mezi městy Vic a Manlleu, na břehu řeky Ter. Urbanisticky je propojeno se sousední vší Les Masies de Roda, neboť až do roku 1805 tvořily tyto obce jednu entitu. Dnes v nich dohromady žije asi 7 000 obyvatel, z nichž 90 % je koncentrováno v rozlohou menší obci Roda de Ter. Zatímco uvnitř jde o ničím nevybočující městečka v oblasti se silnou katalánskou a pronezávislostní identitou, náhodného návštěvníka mnohem spíš zaujme okolí tohoto literárního kousku okresu Osona.

El Pont Vell v Roda de Ter (www.el9nou.cat)

RODA DE TER

Nutno dodat, že meandry řeky Ter trvaleji osídlili již dávní a tajemní Iberové, kteří jižně od centra dnešního městečka své sídlo vystavěli již v 8. století př. n. l. Ruiny této iberské vesnice, opuštěné ještě před začátkem našeho letopočtu, jsou dodnes volně přístupné v podobě archeologického naleziště a muzea L'Esquerda. Ačkoliv Iberové místo opustili zejména pod tlakem rozpínajících se Římanů, nemáme žádné důkazy, že by se v opuštěné iberské vesnici později usadili právě nejslavnější kolonizátoři Pyrenejského ostrova. Archeologické nálezy hovoří o přítomnosti Vizigótů v 6. století, ačkoliv první písemná zmínka o Roda de Ter pochází z roku 826. Opevněné sídlo tehdy sloužilo jako kontrolní stanoviště pro případ muslimských útoků ze strany sousední říše Al-Andalus. Od 11. století nesla osada jméno Sant Pere de Roda a stává se jakýmsi pomyslným centrem pro okolní statky a samoty. Středověká osada byla opuštěna roku 1314 a centrum obce se posunulo přibližně o kilometr severněji do míst, kde se nachází dodnes. Vzhledem k tomu, že tudy vedla historická cesta do Francie, začala se ves postupně rozrůstat, ačkoliv většího významu se dočkala až v 18. a 19. století, kdy se zde, podobně jako v celém okolí města Vic, začal rozmáhat textilní průmysl. To zapříčiní nejen rozpad obce na dvě části v roce 1805, ale i pozdější strmý růst počtu obyvatel. Zatímco v roce 1825 Rodu de Ter obývalo něco málo přes 500 osob, za dalších padesát let narostla zdejší populace pětkrát.

Centrem obce i dnes zůstává kostel Sant Pere de Roda na konci mostu Pont Vell. Právě místní most je jedinou výraznou pamětihodností ve městě a je znám po celém Katalánsku. Jeho historie sahá až do římských časů, nicméně aktuální "most na mostě" představuje zajímavou nástavbu z 19. století na mostní konstrukci ze století sedmnáctého. Zajímavé je, že most má i svou vlastní patronku - sošku Mare de Déu del Sòl del Pont najdete ve stejnojmenném kostelíku na druhé straně řeky. Jestli je Roda de Ter něčím zajímavá na kulturním poli, je to nepochybně nevídaná koncentrace literátů a básníků, kteří se zde narodili. Světlo světa zde poprvé spatřili například Esteve Busquets (1908-1991), Miquel Martí i Pol (1929-2003), Jaume Salés (1932-2010) či Emili Teixidor (1933-2012). Jejich slávu pak doplňuje i významná historická postava, katalánský vojevůdce Francesc Macià i Ambert, známý též jako Bac de Roda (1658-1713). Obě obce si tuto literární minulost čile připomínají prostřednictvím literárních cen Premis Literaris de Roda de Ter a Premi Literari Miquel Arimany.

Klášter Sant Pere de Casserres (2020)

LES MASIES DE RODA

Bezprostřední okolí městečka Roda de Ter obklopuje svým katastrálním úřadem sousední obec Les Masies de Roda. Jde v podstatě o administrativní jednotku, která seskupuje všechny menší urbanistické celky v nejbližším okolí, mnohé okolní samoty a zejména základní turistická lákadla. Právě nejbližší okolí je v podstatě jediným důvodem návštěvy většiny sem zabloudivších cizinců. Roztroušené v okolní krajině můžete najít kupříkladu kostel Sant Miquel de la Guàrdia, kapličky Santa Magdalena de Conangle a Sant Salvador de Còdol, ruiny středověkého hradu Castell de s'Avellana nebo masiu El Bac de Roda, kde v druhé polovině 17. století přebýval stejnojmenný katalánský vojenský velitel. Součástí katastrálního území Les Masies de Roda je též již zmiňované archeologické naleziště L'Esquerda a také oblíbený výletní hotel Parador Nacional de Turisme Vic-Sau, odkud se návštěvníkům nabízí nádherný výhled na přehradu Sau. Skutečným zlatým hřebem okolí se však tajemný a ne zrovna snadno přístupný klášter Sant Pere de Casserres.

Jde o starý benediktýnský klášter, jediný svého druhu v celém okrese Osona, jenž byl založen roku 1006 místní vikomtesou Ermetruit, ačkoliv na stejném místě máme již z konce 9. století zdokumentovaný starý hrad a kapli zasvěcenou sv. Petrovi, kterou právě místní šlechta na počátku století jedenáctého chtěla přebudovat na klášter. Podle legendy měl být svatostánek vybudován na ostatcích vikomtesina zemřelého dítěte, kde údajně už tři dny po porodu promluvilo a sdělilo přítomným, že nebude živo déle než 30 dní. Po smrti dítě mumifikovali a vyhotovili mu speciální rakvičku, která se následně při významných příležitostech vystavovala. Od roku 1012 klášter začíná žít mnišským životem, avšak vysvěcen je až v roce 1050. Nejprve se klášter honosil titulem opatství, ale později byl "degradován" na pouhé převorství, neboť zde nikdy nežilo alespoň 12 mnichů potřebných k udržení opatství. Například na konci 15. století žili v Sant Pere de Casserres jen dva mniši. Faktem je, že sami zakladatelé na své dílo zapomněli již během 12. století, kdy se o něj začalo starat biskupství ve Vicu. Mnohem později dokonce budova přešla do soukromého vlastnictví, odkud ho v roce 1991 vykoupil okres Osona, který tu v letech 1994-1998 učinil rozsáhlou rekonstrukci. 

Dnes je klášter, nacházející se v obtížně dostupné špičce jednoho z poloostrovů tvořených meandry řeky Ter, přístupný veřejnosti. Otevřeno je tu denně kromě pondělka. Kromě samotného kláštera je součástí tohoto tajemného komplexu i jakási recepční budova, u níž se nachází menší parkoviště. Tady se můžete také posilnit v malé restauraci, odkud se za 5-6 minut pěší chůze dostanete až ke klášteru samotnému. Muzejní expozice je tu zaměřená na život místní komunity mnichů, samotné místo nabízí pěkný výhled na rozšiřující se řeku Ter, jež zde pozvolna přechází v přehradu Sau. Místní kostel je třílodní a patří mezi nejvýznamnější a největší svého druhu v celém Katalánsku. Kvůli místu zbudování je širší než delší. Jeho hlavní loď se tyčí do výše 18 metrů. Větší představu o tomto místě si můžete udělat kupříkladu z následujícího videa.

Nekonečný tunel na Passeig de Gràcia

Ačkoliv je barcelonské metro na pohled docela sympatické a relativně dobře se v něm člověk zorientuje, k dokonalosti mu něco chybí. Jedním z mála jeho proslulých nedostatků je vedro k zalknutí, které člověka docela potěší v průběhu ledna či února, nicméně během léta se už tak horká Barcelona pod zemí stane naprosto nesnesitelnou saunou. Ale o tom až někdy jindy. Druhým z uživatelských nedostatků barcelonského metra je často ne úplně šťastné řešení přestupů mezi jednotlivými linkami. Samotná mapa přestupů je vlastně fajn a všichni, kdo v Barceloně někdy delší čas žili, vědí, že metro je v tomto městě velmi šikovným dopravním prostředkem. Co však uživatele zdejších podzemních drah na přestupech těší méně, je častá chaotičnost a délka podzemních přestupů mezi jednotlivými linkami. Pokud se kohokoliv v katalánské metropoli zeptáte, který z přestupů je jeho největší noční můrou, odpověď bude již předem jasná: Passeig de Gràcia.

Nekonečný tunel mezi linkami metra L2, L3 a L4 na stanici Passeig de Gràcia
(Foto: www.elperiodico.com)

Stanice Passeig de Gràcia je na mapě barcelonského metra docela důležitým přestupním uzlem, neboť spojuje hned tři linky metra (L2, L3 a L4) a vlakovou stanici, z níž se pohodlně dostanete na barcelonské letiště, do Girony, Figueres, Reusu či Tortosy. Zejména při přestupu mezi jednotlivými linkami metra však narazíte na skutečné peklo - více než čtvrtkilometrový podzemní tunel spojující nástupiště zelené linky L3 s nástupišti fialové L2 a žluté L4. Jeho nízký strop je pak jen jakýmsi bonusem pro cestující trpící klaustrofobií. Faktem je, že jednotlivé stanice těchto linek jsou od sebe relativně daleko, nicméně samotný podchod očividně nepředstavuje nejkratší možnou cestu mezi nimi. Obě stanice se nacházejí pod ulicí Passeig de Gràcia. L3 mezi ulicemi Aragó a Consell de Cent, zatímco L2 a L4 jsou o dva bloky dál, mezi ulicemi Diputació a Gran Via. 

Důvod je vcelku prostý. Ďábelsky dlouhý a parný podchod je výsledkem absence městského plánování. Zatímco L3 funguje na svém místě pod výstavním barcelonským bulvárem již od roku 1924, tunel současné L4 se začal plánovat až v roce 1969 a vyhlouben byl o 4 roky později. Nicméně tou dobou už se pod Passeig de Gràcia objevila nepřekonatelná překážka - na konci září 1967 bylo slavnostně inaugurováno rozlehlé podzemní parkoviště nacházející se mezi ulicemi Consell de Cent a Gran Via. Plánované propojení metra tak muselo zvolit dnešní nepříjemnou variantu podél onoho parkoviště. Mnoho lidí vlastně dodnes netuší, že onen nekonečný tunel mezi L3 a L2&L4 je vlastně pozůstatkem tohoto parkoviště. V místech, kudy dnes prochází tisíce lidí denně , dříve parkovala auta. Dobře si toho všimnete právě při návštěvě parkingu, neboť jeho druhé podzemní patro je o něco užší, a tak tu auta na jedné straně parkují podélně, zatímco v ostatních patrech řidiči své vozy mohou odstavit kolmo. Velmi pěkně si ostatně celou situaci můžete představit na následující grafice nebo ve videu na konci článku.

Délka podzemního tunelu je tak již desítky let předmětem stížností snad všech cestujících, kteří kdy museli přestup na Passeig de Gràcia absolvovat. Řada pravidelných uživatelů barcelonského metra by se jim často ráda vyhnula, ale nejbližší podobný přestup je v nedohlednu, a tak místní obyvatelé rezignovaně přistoupí na to, že při cestě nejdelším přestupním místem barcelonského metra ztratí okolo 4 až 6 minut času. Při troše štěstí jim nekonečné bloumání zpříjemní nějaký pouliční muzikant, na něhož často natrefíte někde v polovině ďábelského tunelu. Výjimečně vám cestu zpříjemní improvizovaná umělecká výstava nebo alespoň zajímavá reklamní kampaň. Občas se objevují i milé iniciativy v podobě nalajnované závodní dráhy pro ty odvážnější z nás. O případné přestavbě tunelu se mluví již dlouhé roky, ale zmiňované podzemní parkoviště bude významnou překážkou už navždy. Prozatím vždy došlo jen k minimálním úpravám, naposledy v listopadu 2020, kde byly z části chodby odstraněny zbytky azbestových trubek a podobných radostí z doby výstavby. Passeig de Gràcia není jedinou nenáviděnou stanicí. V očích uživatelů barcelonského metra patří k nejhorším přestupům kupříkladu stanice Plaça de Sants (L1-L5), která je jednou velkou překážkovou dráhou s neustálým stoupáním a klesáním, nebo občas nepřehledné labyrinty na Catalunya a Espanya. Naopak zcela pozitivně co se týče délky přestupu jsou dlouhodobě hodnoceny stanice Paral·lel (L2-L3) či Gorg (L2-L10).

Plánek pozic jednotlivých stanic metra Passeig de Gràcia (Foto: www.beteve.cat)

Jordi Llopart

Svět se o něm poprvé pořádně dozvěděl na Mistrovství Evropy v atletice 1978, které se konalo v Praze. Katalánec Jordi Llopart tehdy zvítězil v závodu na 50 km chůze. Podle deníku El País ze 3. září 1978 šlo o velkolepé vítězství. Llopart dorazil do cíle s téměř dvouminutovým náskokem na druhého Venjamina Soldatěnka, zrovna ve chvíli, kdy stadionem burácela sovětská hymna na počest vítězného kladiváře Jurije Sedycha. České publikum katalánského chodce přivítalo bouřlivým potleskem, který nenáviděnou hymnu rázem přehlušil. Ačkoliv o tom návštěvníci Stadionu Evžena Rošického nejspíš neměli ani tušení, katalánský atlet v tu chvíli přepisoval dějiny. Právě díky němu se Španělsko dočkalo prvních atletických medailí na velkých šampionátech, ačkoliv ta nejdůležitější měla teprve přijít... 

Jordi Llopart nyní a v dobách své největší slávy (Foto. www.elcomercio.es)

Jordi Llopart se narodil 5. května 1952 ve městě El Prat de Llobregat. Vystudoval turismus a domluvil se šesti jazyky, ačkoliv pracovně působil nejdříve jako zdravotník a později jako úředník na radnici v rodném městě. Jeho velkou vášní však byla již od dětství atletika. I když ještě v polovině 60. let zkoušel kratší běžecké tratě, později přesedlal k tehdy ve Španělsku nikterak známé disciplíně chůze. V roce 1976 získal svůj první národní titul v závodu na 20 km, o dva roky později se stal mistrem Španělska i královském závodu na 50 km. Ve stejném roce nakonec ovládl i již zmiňovaný evropský šampionát v bývalém Československu. Na padesátikilometrové trati byl ostatně v domovském Španělsku jen těžko k poražení, neboť v průběhu 80. let přidal dalších sedm titulů, poslední v roce 1991. Nepřekvapí ani fakt, že po několik let držel španělský národní rekord v této disciplíně a dodnes mu patří úctyhodné šesté místo v historických tabulkách v závodech na 30 km chůze.

Nejslavnější okamžik Llopartovy kariéry však přišel na moskevské olympiádě v roce 1980. Katalánský chodec ve finálovém závodu zdolal 50kilometrovou trať jako druhý v pořadí hned za vítězným Němcem Hartwigem Gauderem. Llopartova stříbrná medaile se ale i tak zapsala do španělské atletické historie, protože šlo o vůbec první olympijský cenný kov, který země vybojovala v atletických soutěžích. Může to znít neuvěřitelně, ale Jordi Llopart se opravdu stal prvním španělským (a zároveň katalánským) atletem, který vystoupal na olympijské pódium. A pro svou zemi objevil sport, který do té doby znalo jen pár nadšenců. To vše někde na vrcholu sil. Ačkoliv se zúčastnil ještě následujících olympiád v Los Angeles (1984) a Soulu (1988), nikdy se již medailovým pozicím nepřiblížil. V 80. letech jezdil pravidelně i na atletická mistrovství světa v chůzi, nicméně ani zde nedokázal vyrovnat své největší úspěchy z předchozí dekády. Kariéru ukončil trochu nešťastně na jaře 1992 poté, co neprošel národní kvalifikací na své domácí hry. Vyloženě smutnit však nemusel, neboť záhy se dal na trenérskou dráhu, během níž mu rukama prošlo hned několik nesmírně talentovaných a úspěšných španělských závodníků (např. Daniel Plaza, Basilio Labrador, Jesús Ángel García Bragado či Teresa Linares).

Nutno dodat, že společně se svým legendárním rivalem Josepem Marínem, jenž se taktéž narodil a vyrůstal ve městě El Prat de Llobregat, založili velkou tradici sportovní chůze na Pyrenejském poloostrově. Postupně se jejich cesty rozešli, ale oba u milovaného sportu zůstali i po skončení své profesionální dráhy. Llopart se i na počátku 21. století dále věnoval trenérské činnosti. Působil mimo jiné ve velkoklubu FC Barcelona a v letech 2008-2012 připravoval chodce mexického olympijského týmu. Pak ale přišla krize, Llopart byl rázem bez práce a na chvíli se dokonce stal tak trochu odstrašujícím příkladem toho, že i kdysi oslavovaná sportovní hvězda se může kvůli nepříznivé ekonomické situaci rázem ocitnout v úzkých (viz video). Několik let tak i držitel stříbra z Moskvy 1980 živořil s pouhými 400 € sociální podpory měsíčně, z nichž musel živit taktéž nezaměstnanou manželku a dvě děti. Později se pro něj naštěstí našlo místo u japonské reprezentace. Další úspěchy však nepřidá. Jeden z průkopníků španělské atletiky zemřel 11. listopadu 2020 po prodělaném infarktu.