31. 1. 2021

Antoni de Facerias

Antoni de Facerias i Marimon byl katalánský stavební inženýr. Ačkoliv toho o jeho životě mnoho nevíme, podobně jako někteří další jeho kolegové, kteří nedosáhli na prestižní titul architekta, po sobě zanechal vcelku solidní stopu v rámci katalánského modernisme. V Barceloně dodnes najdeme několik desítek budov, které na sobě nesou podpis tohoto neúnavného stavitele. Kromě katalánské metropole Facerias působil také v Igualadě a Granollers.

Mezi jeho nejkrásnější barcelonské budovy patří mimo jiné Casa Carme Font (1905), Casa Antoni Lucea (1906), Casa Pedro Rivera i Maria Peris (1906), Casa Joan Cots (1907), Casa Joan Puigventós Vivet (1910) či docela spektakulární Casa Tomàs Marqués (1914). Většina z těchto budov se nachází v barcelonských čtvrtích Eixample, Sant Andreu a Poble Sec.

Casa Pedro Rivera i Maria Peris v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

28. 1. 2021

Merlí

Nové streamovací platformy jako Netlix, HBO, Amazon Prime, Movistar a spousty dalších nám mimo jiné nabízí větší vhled do filmové i seriálové tvorby jiných zemí; v našich luzích a hájcích zejména to, co tvoří naši evropští sousedé. Díky tomu máme možnost v češtině či alespoň s českými titulky vidět i produkce menších evropských zemí či národů. Typickým příkladem této tendence je i jeden z nejpopulárnějších katalánských seriálů posledních let - Merlí.

Protagonisté katalánského seriálu Merlí (Foto: www.netflix.com)

Seriál Merlí pochází z ryze katalánské produkce TV3. Odehrává se ve vždy atraktivním prostředí jedné katalánské střední školy, konkrétně pak v hodinách filosofie, kterou netradičními metodami vyučuje nově příchozí učitel Merlí Bergeron, jehož ztvárňuje zasloužilý barcelonský herec Francesc Orella. Svým nekonvenčním způsobem výuky si většinu žáků okamžitě získá a oni se mu začínají svěřovat s tím, co je tíží. Ve své podstatě jde o seriál nepochybně inspirovaný myšlenkami známého filmu Společnost mrtvých básníků (1989). Tvůrci seriálu tak kromě každodenních problémů katalánských puberťáků divákům zábavnou formou shrnují i základy filosofie jako takové, neboť každý díl je věnován některému ze známých filosofů či filosofických přístupů. Dojde nejenom na staré dobré klasiky jako Platón, Aristoteles, Kant či Nietzsche, svůj díl si v tomto seriálu vysloužili i někteří současní myslitelé jako Slavoj Žižek, Judith Butler nebo Zygmunt Bauman.

Celkově TV3 v letech 2015-2018 odvysílala 40 epizod tohoto seriálu rozdělených do tří řad. Jeho duchovním otcem je scénárista Héctor Lozano, jenž se již v katalánské veřejnoprávní televizi dříve podílel na dalších divácky úspěšných seriálech jako Ventdelplà nebo La Riera. Velkých diváckých úspěchů na katalánské poměry dosáhl i Merlí, jehož průměrná sledovanost v prime time byla okolo 530 000 diváků na každý díl, tedy okolo 18 % všech diváků u obrazovek, přičemž u věkové kategorie 13-24 let toto číslo rostlo až na 40 %. Ačkoliv se seriál dočkal také několika silných kritik, ať už kvůli samotnému obsahu či z jiných důvodů, podle všeho skutečně v katalánských adolescentech dokázala vyvolat větší zájem o tento obor a od roku 2016 i statistický nárůst zájmu o studium filosofie na katalánských univerzitách.

Diváci se v tomto seriálu kromě již zmíněného Franceska Orelly setkají i s několika dalšími stálicemi katalánské televizní scény (např. Pau Durà a Anna Maria Barbany, známí ze seriálu Plats bruts) i s celou řadou vycházejících hvězd (David Solans, Carlos Cuevas, Júlia Creus, Elisabet Casanovas, Iñaki Mur či Oriol Pla). Merlí se dočkal i mezinárodních úspěchů, a to především díky streamovací platformě Netflix, v jejímž katalogu se nachází již od konce roku 2016. Tento katalánský seriál si tak můžete v originálním znění s českými titulky vychutnat i vy. A pokud nemáte Netlix, minimálně první dvě řady najdete ve stejné kvalitě i na Uloz.to. Ve Francii a Itálii se již nyní natáčí místní adaptace seriálu, v samotném Katalánsku pak v loňském roce vznikl spin-off pod názvem Merlí: Sapere aude, který sleduje osudy některých Merlího studentů na vysoké škole. Tento spin-off už však nedosahuje takové kvality a jeho přijetí bylo poněkud vlažnější. I přesto by se měl seriál dočkat druhé řady. Na jeho produkci se tentokrát kromě katalánské TV3 podílela i internetová platforma Movistar+.


24. 1. 2021

Den středové tečky (·) Dia del punt volat

Teprve sto let po svém zavedení do spisovné a kodifikované katalánštiny se tamní středová tečka (punt volat) dočkala svého dne. Postarala se o to v roce 2017 parta nadšenců, která se rozhodla stanovit tento den na 24. ledna. Datum nevybrali náhodně - 24. ledna 1913 totiž Institut d'Estudis Catalans, katalánská obdoba Akademie věd, přišel s prvním vydáním Normes ortogràfiques, souborem 24 pravidel snažících se o normativizaci katalánského pravopisu. Letos tedy onen "Den středové tečky" slavíme již popáté.

 

Středová tečka samozřejmě není ryze katalánským výmyslem. Jde o znak, který je v technické normě Unicode označen kódem "U+00B7", anglicky je známý jako interpunct nebo middle dot a ve své podstatě ho v písmu používali již staří Římané, kteří středovou tečkou oddělovali slova ve větě. Ke stejnému účelu především u cizích slov dodnes tento znak používá čínština či japonština. Asi největší užití má však středová tečka, v katalánštině nazývaná "punt volat", vcelku logicky v románských jazycích. V menší míře se používá ve franko-provensálštině či sardštině, v okcitánštině potom funguje v sekvencích N·H a S·H, kde slouží k rozdělení spřežky do dvou různých slabik.

V katalánštině je středová tečka součástí originálního řešení výslovnosti zdvojené souhlásky L. Ta se v řadě jazyků znázorňuje vcelku jednoduše, tedy dvěma L za sebou (např. "půllitr" v češtině), jenže zrovna katalánština se v tomto ohledu nyní poněkud liší, neboť spolu se španělštinou zde LL označuje palatální laterální aproximantu, jinými slovy něco jako např. slovenské měkké l, zatímco třeba italština tuto hlásku řeší spřežkou <gli> a portugalština či okcitánština spřežkou <lh>. Tato hláska totiž byla latině cizí a v katalánštině se až do konce 19. století zapisovala postaru s již zmíněnými dvěma L. Kvůli tomu často docházelo k záměně ve výslovnosti, kterou bylo třeba vyřešit. Proto se na počátku 20. století v Katalánsku rozhořela velká akademická debata, jak tedy zdvojené L u obratů pocházejících přímo z latiny či řečtiny graficky zapsat*. Ačkoliv byl tehdy otec moderní katalánštiny Pompeu Fabra proti, Institut d'Estudis Catalans nakonec na podnět jiného významného lingvisty tehdejší doby Antoniho M. Alcovera rozhodl o zápisu této zdvojené souhlásky právě prostřednictvím středové tečky (L·L). Nutno dodat, že tato norma měla být spíše dočasnou záležitostí, neboť v pravidlech z roku 1913 se doslova píše, že dané řešení má být uplatněno, dokud se pro znázornění palatální laterální aproximanty nenajde jiný způsob než LL.

Ani po sto letech se však jiné řešení nenašlo. Katalánština tak získala netradiční písmenko do abecedy, které se časem proměnilo v jeden z mnoha znaků katalánské národní identity. Ryze pravopisně je to pro studenty katalánštiny i pro rodilé mluvčí docela peklo, neboť v praxi již dnes skoro nikdo (kromě části mluvčích na Baleárských ostrovech či v Severním Katalánsku) L či L·L ve výslovnosti nerozlišuje (ačkoliv čistě teoreticky by tento rozdíl měl být slyšet podobně jako ho uslyšíme ve spisovné češtině ve slovech litr a půllitr), což znamená, že v praxi je dnes tato grafická odlišnost poměrně zbytečná. Nutno dodat, že slov obsahujících L·L je v katalánštině několik tisíc. Katalánské děti se jich ve škole učí jen zlomek, v praxi pouze ty nejběžnější jako třeba col·legi (škola), cel·la (cela), novel·la (román) či col·laborar (spolupracovat); učí se je v podstatě podobně jako české děti slova vyjmenovaná. Jen pro zajímavost - nejkratší a nejdelší katalánská slova obsahující L·L se používají zejména v chemii (al·lè a carboximetilcel·lulosa), existuje také několik slov, v nichž se L·L objevuje hned dvakrát (al·lotel·locristal·lofíl·lic), ačkoliv i zde jde spíše o ryze odborné či dialektální výrazy. Některá další slova s L·L najdete kupříkladu i v písničce Fal·lera Geminada od skupiny Els Sulfitos.

Katalánština není jediným jazykem, který se může chlubit touto zvláštně graficky řešenou spřežkou. Stejnou totiž používá belsetánský dialekt vymírající aragonštiny, jenž má dokonce ještě podobně fungující spřežku N·N. Tak či onak si ale člověk středovou tečku ve slovech nejvíce spojí právě s katalánštinou. Velkou výzvou do budoucna by mohla být snaha učinit z L·L jediný znak, jediné tlačítko na klávesnici, neboť prozatím je třeba ho psát zdlouhavě pomocí tří znaků (L + · + L). Mimochodem, pokud celou dobu přemýšlíte o tom, jak vlastně jednoduše v textovém editoru či na internetu do svého textu zakomponovat právě onu středovou tečku, ideální je mít ve Windows zapnutou možnost španělské klávesnice a na ní už je to jednoduché: Shift + 3. O něco těžší to může být třeba v mobilním telefonu. Proto se také často můžeme setkávat s řešeními typu: PARAL-LEL, PARAL.LEL, PARALLEL místo graficky jediného správného PARAL·LEL. Z tohoto důvodu možná není úplně praktické používat L·L například na svých vlastních internetových stránkách, ačkoliv na doménách .cat či .eu je to klidně možné. V praxi není problém si zaregistrovat například doménu www.paral·lel.eu, ale musíte počítat s tím, že pro řadu lidí by mohlo být obtížné se na vaše stránky dostat.  

*Dle současných pravidel se tak v katalánštině zdvojené l (L·L, ela geminada) vyskytuje např. u slov, jejichž kořen začíná na "l" a má některou z předpon al-, col-, il-, sil- (např. al·lusió, col·lateral, il·limitat, síl·laba) či u některých dalších převzatých obratů, jejichž kořen často končí na "l" a všeobecně u části těch, kde bylo již v latině "ll" (např. mil·lenari, cristal·lí, constel·lació, cancel·lar, destil·lar, novel·la, goril·la) a píší se i v některých vlastních jménech či toponymech (např. Al·là, Avel·lí, Brussel·les, Compostel·la, Marcel·la, Priscil·la).

22. 1. 2021

Julián García Núñez

Julián García Núñez (1875-1944) byl významný argentinský architekt katalánského původu. V Katalánsku, kde se narodila jeho matka, ho však dnes zná jen minimum lidí. García Núñez pocházel ze smíšené španělsko-katalánské rodiny, která se usadila v Argentině. Rodák z Buenos Aires měl stavitelství v krvi, neboť tomuto oboru se věnoval již jeho otec, který se také rozhodl syna v roce 1892 vyslat do Barcelony, kde mladý García Núñez nejprve dokončil střední školu a následně nastoupil na prestižní Escola Superior d'Arquitectura, kde se jeho mentory stali kupříkladu Jeroni Martorell či jeden ze zakladatelů katalánského modernisme Lluís Domènech i Montaner. O jeho studentských letech v katalánské metropoli toho příliš nevíme. V roce 1900 každopádně studia zakončil jako jeden z Domènechových oblíbenců a následně ještě několik let v Barceloně zůstal. I po návratu do Argentiny v roce 1903 si udržel řadu kontaktů s evropskými kolegy, v jeho následném stylu se nepochybně projevily i cesty po Africe, Itálii či Německu, proto jeho argentinské stavby mnohem spíše připomínají inspiraci ve vídeňské secesi než v té katalánské.

Torre dos Moreno v galicijském pobřežním městě Ribadeo (Foto: www.turismo.gal)

Z krátké barcelonské etapy dnes zůstává jediná památka. Najdete ji na adrese Gran Via de les Corts Catalanes 439, mezi ulicemi Rocafort a Entença. Dům, navržený a postavený v letech 1902-1903 a známý jako Casa Pere Brias, na první pohled zaujme nádhernými a poměrně masivními galeriemi v prvním patře. Jeho historická krása je však narušena necitlivým architektonickým zásahem z druhé poloviny 20. stol., kdy byla celá řada nádherných barcelonských domů z období modernisme zprzněna nástavbou několika dalších pater. Ve městě tehdy panoval hlad po nových bytech a krásy katalánské verze secese se ještě netěšily dostatečné památkové ochraně. 

Ačkoliv následně už se věnoval svému oboru na druhé straně oceánu, přesto se ještě v letech 1912-1915 podílel i na dvou španělských projektech. Tím prvním byla honosná budova známá jako Palacete Peñalba (1912) v asturské rybářské vesnici Figueras, jenž dnes funguje jako luxusní hotel nabízející 20 komfortních pokojů. Hned naproti přes řeku, tentokrát už v Galicii, najdeme eklekticko-secesní stavbu Torre dos Moreno. Nádherná stavba s impozantní věží zdobí náměstí Praza España v pobřežním městečku Ribadeo. Její osud se přitom zdál být před deseti lety zpečetěn. Dům je sice od roku 1997 památkově chráněný, nicméně dlouhodobě chátral a na přelomu let 2010 a 2011 dokonce hrozilo, že se zřítí. Nakonec byl ale zachráněn a v současné době prochází náročnou rekonstrukcí. Jeho nové využití zatím není definitivně známo.

V Buenos Aires pracoval již od počátku v rodinné stavební firmě svého otce. Tu po jeho smrti v roce 1924 převzal a od té chvíle také můžeme pozorovat další změnu v jeho architektonickém stylu. Přesný seznam Garcíových staveb ale dnes již není možné sestavit, neboť architekt drtivou většinu materiálů na konci své profesní dráhy zničil. Tak či onak dnes víme, že mezi jeho nejznámější buenosaireské stavby patřily Hospital Español (1908), Edificio Chacabuco 78 (1911) či Španělský pavilon, jenž v argentinské metropoli vyrostl v roce 1910 u příležitosti pořádání mezinárodní výstavy ke stoletému výročí argentinské nezávislosti. Ten se však dnešních dní nedočkal, neboť byl zbourán krátce po ukončení půlroční akce. Dodnes nejoceňovanější Garcíovou stavbou v rodném městě je však sídlo katalánské komunity v Buenos Aires, Casal de Catalunya (1936), jehož rekonstrukci vedl právě on. Budova se nachází na ulici Chacabuco 863 a chlubí se nádhernou fasádou, kde je kromě neogotických prvků jasně patrná ta nejlepší modernistická inspirace. Zde se hodí připomenout, že ačkoliv je Garcíovo fyzické spojení s Katalánskem zdánlivě minimální, řada jeho buenosaireských projektů byla pro zde usazenou katalánskou klientelu. Jeví se tak jako vcelku logické, že na sklonku své profesní dráhy byl požádán i o projekt renovace centra katalánských expatů ve městě. Katalánská komunita v Buenos Aires má navíc letitou tradici a ne nadarmo se o zdejším Casalu mluví jako o tom nejstarším na světě. Julián García Núñez byl za svůj přínos na jedné i druhé straně Atlantského oceánu v roce 1930 oceněn španělským Řádem Isabely Katolické. Zemřel na rakovinu tlustého střeva v roce 1944. Více informací o argentinské etapě tohoto pozoruhodného architekta najdete zde a zde.

Casa Pere Brias v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

Casal de Catalunya v Buenos Aires (Foto: www.openhousebsas.org)

18. 1. 2021

Pep Guardiola

Čerstvě padesátiletý Pep Guardiola je ve fotbalovém světě skutečnou legendou. Výjimečný talent prokázal už jako hráč, ale naprostého vrcholu kariéry dosáhl až jako trenér. To vše v barvách nejslavnějšího katalánského týmu FC Barcelona. Stručný pohled na Guardiolovu kariéru najdete na následujících řádcích.


Pep Guardiola při jednom ze svých velkých vítězství jako trenér FC Barcelona (Foto: La Vanguardia)

Josep Guardiola i Sala se narodil 18. ledna 1971 v dnes sedmitisícovém městečku Santpedor jako třetí dítě Valentího Guardioly a Dolors Salové. Zvěsti o jeho fotbalovém talentu se začaly šířit ve chvíli, kdy ještě chodil na základní školu v nedalekém městě Manresa. Zajímavého a technicky laděného talentu si docela brzy všimli i v nejslavnějším katalánském klubu, a tak Pep jako 13letý vstoupil do prestižní barcelonské fotbalové školy La Masia. Po úspěšném průchodu mládežnickými kategoriemi přišla v roce 1990 výzva v podobě debutu za A tým. V sezoně 1990/91 nakonec nastoupil jen ke čtyřem utkáním, ale i to stačilo, aby tehdejšího barcelonského trenéra Cruyffa Guardiola svými výkony přesvědčil. Od sezony 1991/92 se Pep stal členem základního kádru a ze středu zálohy začal dirigovat hru tehdejšího Dream Teamu. Jen těžko si pak lze představit lepší start kariéry - 21letý Guardiola v roce 1992 s Barçou vítězí v domácí lize i v Lize mistrů a v dresu španělské reprezentace získává zlato na domácích olympijských hrách. I přes své mládí již tehdy udivoval nesmírnou taktickou vyspělostí a stal se jedním ze základních stavebních kamenů katalánského týmu po zbytek 90. let.

Guardiola byl po dlouhé roky respektovaným kapitánem A týmu. V dresu blaugranes odehrál celkem 11 sezon (takřka 400 soutěžních utkání), během nichž získal 16 cenných trofejí, mezi nimiž se kromě titulu z Ligy mistrů vyjímá i šest ligových prvenství či punc jednoho z nejdražších hráčů španělské ligy. Pokud počítáme i mládežnické soutěže, jako hráč Guardiola v Barçe strávil 17 let. Na jaře 2001 oznámil plánovaný odchod z klubu na konci sezony v touze splnit si i pár dalších fotbalových snů. Další dvě sezony strávil v italské první lize, a to v dresech Brescia Calcio a AS Řím. Zatímco v Brescie válel a spolu s Robertem Baggiem tvořil základ týmu, v dresu italského velikána AS Řím se jen mihnul, protože nedostal důvěru trenéra Capella. S Guardiolovým italským působením je spojen i menší dopingový skandál (nandrolon), nicméně po letech soudních tahanic byl nakonec plně očištěn. Podobně jako celá řada stárnoucích evropských hvězd se i on na konci své kariéry uchýlil do katarské ligy, kde hrál v letech 2003-2005 v dresu Al Ahli.

Ačkoliv měl v této době údajně i několik nabídek z anglické Premier League, svou aktivní hráčskou kariéru Guardiola završil poněkud netradičně v deseti utkáních za mexický klub Dorados Sinaloa. Celkově tedy ve světě profesionálního fotbalu nastoupil k bezmála 500 utkání, v nichž si coby defenzivní záložník připsal slušných 26 branek. Jeho schopností tvořit hru využívala i španělská fotbalová reprezentace, jejíž barvy Guardiola vždy hájil se ctí i přesto, že se nikdy netajil svou touhou po nezávislém Katalánsku. Kromě zlaté olympijské medaile z rou 1992 si však ve španělských barvách žádný větší hráčský úspěch nepřipsal. Svůj podíl na tom měla i vážnější zranění, kvůli nimž přišel o účast na Mistrovství světa ve fotbale 1998 i 2002. 

Guardiola by se dal klidně označit za muže raketových nástupů. Ihned po konci aktivní hráčské kariéry si udělal trenérskou licenci a v červnu 2007 se stal trenérem barcelonského béčka, které právě tehdy sestoupilo do čtvrté ligy. Pro Guardiolu šlo o vůbec první trenérskou štaci a své role se zhostil skvěle, neboť Barçu B během této první sezony dovedl zpátky do třetí ligy a z prvních 36 utkání jich prohrál jen pět. Po testovacím roce u B týmu ho v červnu 2008 barcelonský prezident Joan Laporta povolal do áčka. Trenérský nováček Guardiola v hvězdami nabitém kádru nahradil Holanďana Rijkaarda a je pravda, že ne každý mu byl zpočátku nakloněn. Po rozpačitém začátku sezony však Barça začala své soupeře ničit a srdce všech barcelonských fanoušků si Guardiola nepochybně získal legendárním vyloupením madridského svatostánku Santiago Bernabéu, kde domácí Bílý balet Kataláncům podlehl 2-6. Ve své první sezoně na lavičce prvního týmu FC Barcelona se Guardiola radoval z vítězství v lize, španělském poháru i v Lize mistrů. Něco takového se do té doby žádnému jinému trenérovi v nejvyšších evropských soutěžích nepovedlo. Za jediný rok se stal naprostou barcelonskou legendou. S jeho působením bude již navždy spojeno i zrození fotbalové superstar Lionela Messiho, všeobecně krásný fotbal i neustálé tahanice s Realem Madrid a zejména s jeho trenérským protivníkem José Mourinhem.

V roce 2011 se historie opakovala. Barça opět ovládla Ligu mistrů a Pep Guardiola se stal nejmladším koučem, jemuž se povedlo Ligu mistrů vyhrát dvakrát. V lednu 2012 ho FIFA ocenila coby nejlepšího trenéra uplynulého roku. Nečekaně brzy však došlo k již druhému barcelonskému loučení. V dubnu 2012 Guardiola šokovaným fanouškům oznámil, že na lavičce FCB po sezoně končí. Je pravda, že za pouhé čtyři roky v čele A týmu Guardiola viditelně zestárl, takže si roční odpočinek více než zasloužil. V nečinnosti však nevydržel dlouho. Od sezony 2013/14 podepsal tříletou smlouvu s Bayernem Mnichov, kde si vedl opět skvěle. Všechny tři sezony ovládl německou ligu a dostal se vysoko i v evropských pohárech, avšak Ligu mistrů s bavorským celkem nevyhrál, což mu dodnes kritici vyčítají, neboť je pravdou, že tehdejší Bayern vyhrával v podstatě sám. Prozatím nejdelší trenérskou štaci započal Guardiola v sezoně 2016/17, kdy se konečně profesně dostal do vysněné Anglie. Na lavičce Manchesteru City působí již pátým rokem, přičemž zatím mezi jeho největší úspěchy zde patří dvě ligová prvenství. Coby trenér už nyní překonal své hráčské statistiky. V nejlepších fotbalových ligách světa odtrénovat již 700 utkání (takřka 80 % vítězně), v nichž získal již třicítku trofejí. To vše v pouhých 50 letech. Guardiola má před sebou nepochybně ještě několik let zářivé kariéry. Otázkou je, jestli ho ještě někdy uvidíme zpátky v barvách FC Barcelona...


10. 1. 2021

L'Esquirol (Santa Maria de Corcó)

Rozlehlá obec L'Esquirol se nachází asi 17 km severovýchodně od katalánského města Vic. Na téměř 62 kilometrech čtverečních žije něco málo přes 2 000 osob. Obec se dělí na čtyři menší územní celky: L'Esquirol, Cantonigròs, Sant Julià de Cabrera a Sant Martí Sescorts. Centrem veškerého dění je nejlidnatější L'Esquirol, kde žijí více než tři čtvrtiny populace. Zároveň jde o místo, které docela zajímavým způsobem obohatilo katalánský i španělský jazyk.

Poutní místo Santa Maria de Cabrera na pozadí měsíce v úplňku (Foto: Marc Sellés / La Vanguardia)

L'Esquirol patří k relativně mladým katalánským městečkům, neboť jeho historie sahá pouze do 15. století. Tehdy u hlavní cesty mezi městy Vic a Olot vznikl malý zájezdní hostinec (dnes Mas El Perai), kolem něhož v dalších staletích vyrostlo pár dalších usedlostí a který zároveň celou vísku pojmenoval. Od roku 1743 byla obec kvůli přesunu farnosti odjinud pojmenována jako Santa Maria de Corcó a je docela zajímavé, že toto jméno městečku vydrželo (s výjimkou let 1937-1939) až do první poloviny roku 2014, kdy si místní obyvatelé odhlasovali návrat k názvu původnímu. Tento název je ostatně jazykově velmi zajímavý. V katalánštině slovo esquirol jednak označuje veverku, nicméně existuje také druhý význam, jenž by se do češtiny dal přeložit jako "stávkokaz". Stejné slovo pro označení osoby, jenž druhým kazí stávku, používá i španělština. Tento druhý význam má svůj původ právě zde.

Psal se rok 1855 a mnoho okolních měst se chlubilo rostoucím textilním průmyslem. Jednou z největších průmyslových základen v kraji bylo nedaleké město Manlleu, kde právě vznikaly nové textilní továrny. To se však místním tkalcům příliš nelíbilo, neboť do té doby byli zvyklí pracovat z domova (inu, zlatý home office). Mohli si tak sami rozvrhnout pracovní dobu a nepodléhali žádným pevně stanoveným objemem práce za jeden den. No, však to teď všichni známe... Tkalcům se do open space 19. století příliš nechtělo, a tak vyhlásili stávku. Majitel továrny však na nic nečekal a okamžitě se rozjel do okolí hledat náhradu. Pravděpodobně si už snadno domyslíte, že mnoho párů ochotných rukou našel nedaleko. Po celém okrese se brzy rozšířila zpráva, že místo stávkujících tkalců z Manlleu pracují els esquirols, jak se obyvatelům vesničky Santa Maria de Corcó i tehdy přezdívalo. Tradičně průmyslové Katalánsko pak po celý zbytek 19. století i na počátku toho dvacátého bojovalo s nejrůznějšími stávkami, proto je celkem pochopitelné, že se daný termín nejlépe zaběhl právě v této části Pyrenejského poloostrova. 

Když už jsme u těch lingvistických zajímavostí, naprosto dokonale svou historii shrnuje i další územní celek zmiňované obce, totiž osada Cantonigròs, kde se v letech 1944-1959 konala jedna z prvních literárních soutěží v katalánštině od konce španělské občanské války. Osada vznikla podobně jako L'Esquirol založením hostince při cestě mezi městy Vic a Olot, jen v tomto případě asi o sto let později, tedy v druhé polovině 16. století. Hostinec založil jistý Antoni Prat, kterému nikdo neřekl jinak než Toni Gros - odtud už nebylo k názvu osady daleko. Dnes jde se 300 obyvateli o druhou největší územní jednotku obce L'Esquirol a zejména mezi Katalánci je známá krásnými turistickými cestami okolo skaliska La Foradada se skutečně fotogenickým vodopádem. K místu se dostanete za pár desítek minut, auto můžete nechat na bezplatném parkovišti u místního fotbalového stadionu. Celé okolí pak spadá do krajinné oblasti Collsacabra, odkud se nabízí krásné výhledy na některé katalánské horské masivy jako Montseny či Cadí. K dalšímu turistickému vyžití v okolí doporučujeme například ruiny středověkého hradu Castell de Cabrera, románsko-barokní kostel Sant Martí Sescorts či poutní místo Santa Maria de Cabrera. Ubytovat se můžete například v apartmánech L'Esquirol de l'Esquirol či v příjemném a jednoduše zařízeném penzionu Hostal Collsacabra

Krásné přírodní zákoutí v okolí vodopádu La Foradada (Foto: www.minube.com)


4. 1. 2021

Aguilar de Segarra

Aguilar de Segarra je zdánlivě nepatrná vesnička nacházející se mezi městy Manresa a Calaf, hluboko v katalánském vnitrozemí. Stabilně tu žije jen něco okolo 250 osob a vlastně už je to pěkných pár dekád, co místní populace nepřekročila tři stovky. Přesto je tato ryze zemědělská víska v celokatalánském měřítku něčím zvláštní. Svého času se totiž mohla chlubit hned dvěma regionálními i celostátními nej...

Kostel Sant Andreu v obci Aguilar de Segarra (Foto: www.somsegarra.cat)

Katastrální území této malinké obce se skládá ze tří samostatných urbánních jednotek: Aguilar de Segarra, Castellar a Les Coromines. Posledně jmenovaná je tou nejmenší částí. V několika domcích okolo kostela Mare de Déu del Candeler původem ze 13. století má trvalý pobyt nahlášena asi dvacítka lidí. Osada byla dříve majetkem pánů z hradu v Castellar, o němž máme písemné záznamy již z 10. století našeho letopočtu. Hrad, jenž byl během následujících staletí několikrát přebudován, takže dnes připomíná spíše venkovské stavení, byl před několika lety rekonstruován a lze ho v omezené míře navštívit. V samotném centru obce (urbánní jednotka Aguilar de Segarra) žijí takřka tři čtvrtiny místních obyvatel. Původně i zde byl ve středověku významný hrad, z něhož se ovšem dodnes dochovaly pouze trosky. Většina místních obyvatel pracuje v zemědělství, ačkoliv existuje tu i potenciál rurální turistiky, neboť v okolí je několik krásně zachovalých a památkově chráněných venkovských stavení. Podobně velké obce pak mohou jen tiše závidět místní dopravní dostupnost. Aguilar de Segarra se nachází hned vedle rychlostní silnice C-25, známé jako Eix Transversal, a má dokonce i vlastní železniční stanici. Ta sice na první pohled vypadá velmi opuštěně, vlaky pendlující mezi Barcelonou a Lleidou tu ale zastavují i několikrát denně.

Do všeobecného povědomí se tato jinak bezvýznamná víska dostala díky jednomu znamenitému prvenství. Dlouhé roky totiž šlo o obec s největším počtem aut na osobu v celém Katalánsku a podle některých statistik i v celém Španělsku. Na každého z 250 obyvatel připadalo okolo 250 automobilů. Jak je to možné? V Aguilar de Segarra totiž před mnoha lety využili určité mezery v zákoně, která jim umožnila stanovit velmi nízkou silniční daň. Zatímco v Barceloně majitelé motorových vozidel platili i 180 € ročně, majitelé vozů registrovaných v Aguilar de Segarra ročně z peněženky vytáhli jen 18 €. Této možnosti v posledních dekádách využívaly zejména půjčovny aut, které sem kvůli tomu přesouvaly svou daňovou rezidenci. V praxi tak bylo v Aguilar de Segarra registrováno okolo 40 až 65 000 vozidel, k nimž musíme připočítat ještě několik desítek vozů skutečných místních obyvatel. Pro obec šlo o skutečné terno, protože si takto v silných letech dokázala do rozpočtu zajistit přes milion euro (tedy okolo 75 % ročního obecního rozpočtu), díky nimž mohla udržovat základní služby na docela rozlehlém katastrálním území.

Podle zpráv z roku 2019 se zdá, že tato idylka nebude mít dlouhého trvání, neboť katalánská vláda hodlá zavést nové daně ze znečištění motorovými vozidly, čímž pádem už Katalánsko přestane být pro půjčovny aut daňovým rájem. Původně měla být tato nová daň vybírána již v roce 2020, nicméně kvůli pandemii koronaviru byl celý plán minimálně o rok odložen. V Aguilar de Segarra každopádně nezahálejí. V roce 2008 si tu pořídili 48 solárních panelů, na které si museli půjčit přes dva miliony eur. To z obce udělalo jednu z nejzadluženějších v celém Španělsku - ještě v roce 2015 dlužil každý obyvatel Aguilar de Segarra přes 8 000 €. Nutno dodat, že solární elektrárnu již po několika měsících fungování zničila prudká bouře, která obrovité panely rozházela po okolních polích. Škodu však tehdy zaplatila pojišťovna, a tak v Aguilaru solární elektřinu vesele vyrábějí dál. Z výdělku dluh postupně umořují a očekávají, že do několika málo let už jim solární elektrárna bude přinášet jen čistý zisk, který podle všeho alespoň částečně nahradí výpadek způsobený odchodem autopůjčoven. Inu, takto tedy vypadá zelená revoluce v praxi...


3. 1. 2021

Catalunya 2021

Uplynulý rok 2020 netřeba představovat. Pozornost celého světa se obrátila k jedinému tématu. Nepříjemná koronavirová pandemie měla nejen bezprostřední dopady v podobě omezení našeho běžného života, je bohužel velmi pravděpodobné, že bude mít ještě mnohem větší impakt na naši budoucnost, zejména pak u mladší generace, která musí čelit již druhé ekonomické krizi v řadě. Doufejme jen, že s příchodem vakcíny se podaří rychle naočkovat náchylnou část světové populace, aby se i drtivá většina ostatních, pro které toto nové onemocnění není natolik nebezpečné, mohla opět vrátit k příjemné době před pandemií. Kolem koronaviru je ještě plno nezodpovězených otázek, snad nám tedy rok 2021 pomůže s nalezením jejich zodpovězení.

Ohňostrojná show nad Barcelonou přivítala rok 2021 (Foto: www.totbarcelona.cat)

Pro Katalánsko byla koronavirová pandemie docela tvrdou ranou. Je to už takřka rok, co se v médiích vzrušeně diskutovalo o (ne)zrušení únorového Mobile World Congressu, nicméně jak se později ukázalo, nešlo ani zdaleka o jedinou událost podobného významu, která se v roce 2020 zkrátka nekonala. Katalánskou metropoli pak kromě samotných vln koronaviru, při nichž skutečně došlo k rapidnímu nárůstu úmrtí oproti jiným letům, těžce poškodil obrovský pokles turistického ruchu. Barcelonské hotely v roce 2020 přišly až o 95 % tržeb, ostatně více než tři čtvrtiny z nich jsou aktuálně zavřené a část nepochybně už nikdy neotevře. To stejné platí o mnoha prodejnách či službách a velice nepěkně se koronavirus dotkl i několika neodmyslitelných barcelonských symbolů - například bazilika Sagrada Família, zvyklá z předchozích let na 4-5 milionů platících turistů ročně, najednou nemá z čeho pokrýt svou dostavu, a tak je už nyní prakticky jisté, že nebude dokončena do stého výročí Gaudího smrti v roce 2026. Razantní pokles zisků zaznamenal i nejslavnější katalánský sportovní klub FC Barcelona, jenž se podle některých informací může brzy ocitnout na prahu bankrotu.

Ačkoliv většina společnosti vkládá naděje do nových vakcín, je dost dobře možné, že rok 2021 bude z větší části stále podobný roku předchozímu. Je docela úsměvné, že ještě na počátku minulého roku jsme tu v rámci článku věnujícímu se barcelonskému letišti předpovídali, že na konci roku 2020 se může dostat na hranu své kapacity. Růst z posledních let tomu odpovídal. Zatímco v roce 2019 letiště v El Prat de Llobregat odbavilo více než 52 milionů cestujících, o rok později jich nebylo ani 13 milionů, čímž se statisticky letiště vrátilo až do roku 1995, kdy jím prošlo jen necelých 12 milionů cestujících. A nedá se čekat, že by se minimálně v tomto roce turisté do Katalánska houfně vrátili. Tak či onak, tyto a mnohé další problémy budou výzvou pro novou politickou garnituru, a to jak v případě Katalánska, tak v případě FC Barcelona. Katalánský velkoklub čekají volby 24. ledna, zatímco do katalánského parlamentu by Katalánci měli volit 14. února. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli se tyto volby podaří uskutečnit. Pokud ano, pak tu stejně zůstává otázka, jestli jejich výsledek politickou situaci v Katalánsku skutečně nějak promění. Hlavní vládní strany spolu nemluví a někteří jejich bývalí političtí lídři ve vězení strávili již čtvrté Vánoce. Ať už katalánské volby letos dopadnou jakkoliv, tamní politici by měli velice bedlivě sledovat dění ve Skotsku a při troše dobré vůle se tam i něco přiučit...

Když bychom se měli podívat na to, co přinese nadějný rok 2021 našemu blogu, budou to nepochybně "oslavy" desátého výročí jeho působení v internetových vodách. V listopadu to bude totiž přesně 10 let, co tento maličký a ryze volnočasový projekt vznikl. V souvislosti s tím se chystá několik pěkných věcí, které budeme během roku postupně odhalovat. Kromě mnoha dalších článků postupně přineseme i trochu novější look a významné aktualizace se dočká i již docela početný archiv obsahující krásných 550 článků. Statistické bilancování návštěvnosti a zájmu o jednotlivé články si tak necháme až na listopad. Jelikož je to však dnes přesně 6 let, co novinky z Katalánska přinášíme i na Facebooku, podobně jako loni se i nyní podíváme na TOP 5 facebookových postů, co vás nejvíc zaujaly v onom kritickém roce 2020. S tímto přehledem se také loučíme a podobně jako všichni doufáme, že rok 2021 bude lepší než ten předchozí, což nemusí být až tak těžké. Visca Catalunya 2021!!!

TOP 5 FACEBOOK (z celkem 112 postů v roce 2020):
1.     Článek "Definitivní zpoplatnění Parku Güell?" (11/07/2020)
2.     Titulní stránky novin k odchodu bývalého španělského krále do "exilu" (04/08/2020)
3.     Článek "Riner" (16/08/2020)
4.     Článek "Pinós" (18/08/2020)
5.     Zpráva o vyhlášení nouzového stavu a zákazu vycházení ve Španělsku (25/10/2020)


26. 12. 2020

Saúl Craviotto

Patří k vůbec nejúspěšnějším katalánským sportovcům, přesto mu celá řada Katalánců nemůže přijít na jméno. Veškeré úspěchy zaznamenal v jednom z méně exponovaných olympijských sportů, nicméně i tak se mu podařilo prorazit do médií. Když ho náhodou potkáte někde na ulici, může vás klidně pokutovat. Dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice Saúl Craviotto je skutečně mužem mnoha tváří...

Saúl Craviotto coby účastník kuchařské show MasterChef Celebrity (Foto: www.as.com) 

Celým jménem Saúl Craviotto Rivero se narodil 3. listopadu 1984 v katalánském městě Lleida. Již od mládí se věnuje rychlostní kanoistice a postupně se v tomto sportu vypracoval na světovou extratřídu. Stačí se ostatně jen podívat na jeho vskutku úctyhodnou sbírku medailí: 2 zlaté, 1 stříbrná a 1 bronzová medaile z olympijských her (2008, 2012 i 2016), 3 tituly mistra světa, 4 tituly mistra Evropy a podobný počet stříbrných medailí ze světových či evropských šampionátů, ať už jako jednotlivec nebo ve dvojici... A jak už víme, jen málo španělských sportovců v historii vybojovalo více než jedno olympijské zlato. Saúl Craviotto tak už nyní, na sklonku své kariéry, zcela nepochybně patří mezi španělské/katalánské sportovní legendy. A to ho minimálně ještě jeden velký závod čeká, protože neodvratný konec své aktivní sportovní kariéry chce situovat až za Letní olympijské hry v Tokiu, které se měly konat v letošním roce, avšak kvůli koronavirové pandemii byly prozatím přesunuty na rok 2021.

Bezmála dvoumetrový obr z katalánského vnitrozemí se však v civilním životě živí docela jiným zaměstnáním. Je totiž členem španělského policejního sboru (Policía Nacional). Ještě během své první olympijské účasti v Pekingu (2008) pracoval na policejní stanici v katalánském Reusu, nicméně nyní už řadu let žije a pracuje v asturském městě Gijón. Coby příslušník španělské policie se na podzim 2017 poměrně jasně postavil za své kolegy, kteří se v Katalánsku poměrně násilným způsobem snažili zabránit konání tamního referenda o nezávislosti regionu. Vody sociálních sítí tehdy rozvířil prohlášením, v němž vyjádřil podporu španělským policejním složkám a názor, že španělská vláda nemohla celou situaci řešit jiným způsobem. U zastánců katalánské nezávislosti tak minimálně od této doby Craviotto určitě není tím, koho by na olympiádách hnali kupředu.

Sportovní úspěchy otevřely Craviottovi cestu do sdělovacích prostředků a showbyznysu. Asi nejvíce se do povědomí španělských diváků zapsal úspěšným účinkováním ve druhé řadě kulinářské show MasterChef Celebrity España, kterou nakonec vyhrál. Později se objevil též v několika televizních reklamách na parfémy a jistou stopu zanechal i v knižním světě díky své autobiografii 4 años para 32 segundos: La recompensa del esfuerzo. Právě díky své mediální známosti byl později stažen z běžné policejní služby, neboť olympijský vítěz a televizní kuchtík by možná nebyl tou pravou osobou na udělování pokut. Ve své profesi si tak Craviotto vyzkoušel i ryze administrativní práci či účast na přednáškách protidrogové prevence na základních školách. Faktem také zůstává, že zejména před blížícími se olympijskými hrami či mistrovstvím světa byl Craviotto pravidelně uvolňován ze služby, aby mohl veškerý čas věnovat poctivému tréninku. Do pouličních hlídek se po delší pauze vrátil až v průběhu roku 2020 v souvislosti s koronavirovou pandemií. U španělského policejního sboru jsou na jednoho ze svých členů patřičně hrdí, proto mu i nadále budou vycházet vstříc ohledně nutnosti většího tréninkového objemu. Jak už jsme prozradili na samém začátku tohoto článku, Saúl Craviotto chce svou veleúspěšnou kanoistickou kariéru zakončit na olympiádě v Tokiu, kde se o něm taktéž mluví jako o možném španělském vlajkonoši. Nezbývá než doufat, že letos se mu již přání splní a že letní olympijské hry i přes roční odkad nakonec opravdu proběhnou.

Saúl Craviotto v policejní uniformě a ve sportovním úboru (Foto: www.as.com)


20. 12. 2020

Gervasio Deferr

Potomek argentinských emigrantů, narozený a vyrůstající v Katalánsku, se stal nejlepším španělským gymnastou všech dob. Na své konto si kromě několika úspěchů na světových šampionátech připsal hned tři olympijské medaile - dvě zlaté a jednu stříbrnou. Do slávy tenistů, fotbalistů či toreadorů měl sice daleko, přesto se stal  jedním z nejúspěšnějších a nejvýraznějších španělských sportovců v moderních dějinách.

Gymnasta Gervasio Deferr (Foto: www.20minutos.es)

Gervasio Deferr se narodil v listopadu 1980 v pobřežním městečku Premià de Mar, nacházející se necelých 20 km severovýchodně od Barcelony. Podle vlastních slov pocházel z relativně chudé rodiny a jako malé dítě byl značně neposedný. Tato neposednost ho nakonec dovedla až ke gymnastice, ačkoliv v jeho rodině, pocházející z Argentiny, neexistuje žádná sportovní tradice. Jako patnáctiletý se probojoval do juniorského národního týmu a jen o dva roky později přešel do reprezentace seniorské. První větší úspěch přišel na Mistrovství světa ve sportovní gymnastice 1999 v čínském Tchien-ťinu, kde bral Deferr stříbro v prostných. Podobný úspěch zopakoval ještě na šampionátech v maďarském Debrecínu (2002) a německém Stuttgartu (2007), nicméně o stříbro z Maďarska později přišel kvůli pozitivnímu testu na marihuanu.

Deferrova hvězdná chvíle však přišla na jeho první olympiádě. Do Sydney 2000 odlétal jako devatenáctiletý a několik prvních dní v Austrálii nemohl ani pořádně trénovat. Oficiálně kvůli únavě z letu, ve skutečnosti však zažil nepříjemný incident. Hned první den si zapomněl vstupní kartičku na pokoj, do kterého se nakonec musel dostat oknem, přičemž si přivodil lehké zranění. Ani to mu však nezabránilo v ohromujícím úspěchu v disciplíně, kterou údajně sám příliš nemusel. Katalánský mladík argentinského původu totiž v Sydney bral zlato v přeskoku. Ačkoliv se po olympijských hrál nepříjemně zranil a operace obou ramen ho na rok a půl zcela vyřadila z tréninku, Deferr se nakonec dokázal připravit i na následující hry v Athénách (2004), kde svůj australský triumf zopakoval. Ani tentokrát se mu ale nedařilo v disciplíně, v níž si věřil nejvíc, totiž v prostných. Příliš to ale nevadilo, jelikož se dvěma zlatými medailemi se stal živoucí legendou španělské gymnastiky a vlastně i celého španělského sportu, neboť jen hrstce španělských sportovců se podařilo na olympijských hrách získat hned dvě zlaté medaile. 

Na památku obou slavných vítězství má na kotnících vytetovaná loga zmiňovaných dvou olympiád. Jako sportovec se Deferr zúčastnil ještě olympiády v Pekingu (2008), kde se mu původně dokonce dostalo cti být španělským vlajkonošem, avšak tuto poctu nakonec kvůli lepší koncentraci na soutěžní klání odmítl. Přeci jen, ve hře bylo možné třetí zlato v řadě. To už by však byla až příliš krásná pohádka. Z Číny nakonec Deferr dovezl "jen" stříbro, tentokrát však alespoň ze své oblíbené disciplíny prostná. Tím se gymnastova bohatá olympijská kariéra definitivně uzavřela. Konec kariéry ohlásil Gervasio Deferr v lednu 2011. Jak sám později potvrdil v mnoha rozhovorech, první dva roky po konci sportovní kariéry pro něj byly nesmírně těžké. Dlouhou dobu hledal své nové místo v životě, ačkoliv prý již od 15 let věděl, že by jednou chtěl být trenérem a pánem vlastní tělocvičny. Ten sen se mu nakonec splnil. V posledních letech se mu totiž kromě trénování ve speciálním sportovním středisku v Sant Cugatu podařilo otevřít svou vlastní tělocvičnu v jedné z nejvyloučenějších lokalit metropolitní Barcelony, a to konkrétně v nechvalně proslulé čtvrti La Mina. Pro Deferra je však tato práce velkým posláním. On sám totiž pochází ze spíše chudých poměrů a sport mu v tomto ohledu nepochybně změnil život.


18. 12. 2020

Anna Navarro: Nejvlivnější žena v Silicon Valley

Filologie všeobecně nepatří mezi nejprestižnější studijní obory. Rodiče pro svá dítka často preferují "solidnější" kariéru právníka, lékaře či programátora. Nicméně i s filologií se dá v dnešním přetechnizovaném světě docela dobře prorazit. Živoucím důkazem je v tomto ohledu přední katalánská manažerka Anna Navarro Descals (*1968), v Silicon Valley známá pod jménem Anna N Schlegel. Právě tu totiž prestižní časopis Analytics Insight pro letošek vyhlásil nejvlivnější ženou v technologickém světě.

Anna Navarro, viceprezidentka společnosti NetApp (Foto: www.exterior.cat)

Anna Navarro se narodila ve městě Olot, hluboko v katalánském vnitrozemí, kde je v lidech obzvláště silně zakořeněna katalánská národní identita. Ačkoliv Anna již téměř 30 let žije v Kalifornii, do rodné země jezdí pravidelně několikrát do roka a nikterak se netají ani svou náklonností k myšlence nezávislého Katalánska. Ačkoliv byla pro rok 2020 vyhlášena nejvlivnější ženou v technologickém průmyslu, původně vystudovala anglickou a německou filologii na Universitat de Barcelona. Další dva roky potom strávila na postgraduálním studiu němčiny na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Následně se vrátila do Barcelony, kde začala na místním letišti pracovat v kanceláři British Airways. Tady přičichla k administrativě všeho druhu a díky interní stáži dostala možnost přesunout se na sanfranciskou pobočku této britské aerolinky. Nutno dodat, že Kalifornie jí učarovala.

V San Francisku se brzy osamostatnila. Otevřela si malou překladatelskou agenturu. V pouhých 28 letech ji následně oslovil jeden z největších amerických počítačových konglomerátů Cisco Systems, aby firmě pomohla vést světovou expanzi. Anna tak i díky své znalosti mnoha světových jazyků (plynně se domluví kromě rodné katalánštiny a španělštiny také anglicky, německy, francouzsky, portugalsky a italsky; ve svém CV pak uvádí i základní znalost svahilštiny) stala klíčovou postavou globalizačního oddělení Cisco Systems, kterou během několika let dostala do více než stovky nových zemí. Právě tady získala ryze praktický doktorát v umění globalizace velké technologické firmy. Jak sama často tvrdí, klíčem ke každé kvalitní expanzi je schopnost firmy adaptovat se na jazykovou realitu dané země. Filoložka v ní se zkrátka nezapře.

Cisco Systems opustila na jaře 2001, aby později vystřídala několik dalších technologických velikánů (Xerox, VeriSign, VMware), až nakonec zakotvila v NetApp, kde působí od roku 2009. Mezitím stihla založit profesní organizaci Women in Localization, které několik let předsedala. Ve firmě NetApp postupně prošla několika pozicemi, aktuálně je její viceprezidentkou a řídí více než dvousetčlenný tým, který má na starost expanzi a fungování značky na nových trzích. I díky jejímu přispění jsou nyní produkty NetApp ve více než 140 zemích světa. Jak Anna sama prozradila v nedávném rozhovoru pro portál Exterior.cat, do svých řad už ji lákaly všechny počítačové giganty (Google, Amazon či Microsoft), nicméně láska k San Francisku ji donutila všechny tyto nabídky odmítnout. Anna Navarro se za ty roky nepochybně dokázala vypracovat na jednu z nejdůležitějších manažerek v technologickém průmyslu. Právě za skvělou pracovní dráhu a přínos ve zviditelnění žen v oboru, jemuž dominují muži, byla nyní oceněna časopisem Analytics Insight. O svou znalost korporátního prostředí se podělila i prostřednictvím oceňované knihy Truly Global: The Theory and Practice of Bringing Your Company to International Markets. V USA ji nepochybně čeká ještě několik úspěšných korporátních let, ačkoliv o svém důchodovém věku má tato 52letá manažerka vcelku jasnou představu - návrat do rodného Katalánska, konkrétně do přímořského letoviska S'Agaró, kde se poprvé potkala se svou celoživotní vášní pro jazyky. Vášní, která ji trochu překvapivě přivedla až do technologické Mekky v Silicon Valley.


14. 12. 2020

Barcelona posa't guapa

Kampaň Barcelona posa't guapa (česky: Barcelono, zkrášli se) se zrodila na konci roku 1985 v souvislosti s kandidaturou města coby místo konání letních olympijských her. Cílem několikafázové kampaně bylo postupné zkrášlení veřejného prostoru v katalánské metropoli, především pak obnova zašlých fasád a pouličních dekorativních prvků. V několika fázích probíhala více než dvacet let (1986-2009), během nichž došlo k zásahům na 27 000 objektech, tedy takřka třetině budov ve městě. Do oprav bylo investováno údajně více než 100 milionů €.

Díky této kampani došlo také k rekonstrukci fasád několika významných secesních budov, zároveň šlo také o zkrášlení řady bočních stěn domů, neboť Barcelona se v průběhu 20. století řídila hned několika různými územními plány narušujících harmonii jednotlivých ulic. V některých případech tak pozdější budovy musely být stavěny například o dva nebo tři metry dále od chodníku, což následně odhalovalo celou řadu bočních stěn starších okolních domů. Z této doby tak pochází celá řada nástěnných maleb, které někdy zabírají celé boční stěny mnohaposchoďových domů. Dokonalým příkladem budiž například dílo známé jako Balcons de Barcelona na Plaça de Pablo Neruda v městském obvodu Eixample. Tuto nástěnnou malbu vedoucí přes celých šest pater stvořila francouzská umělecká skupina Cité de la Création. Z jednotlivých balkonů na Barcelonu shlíží 26 známých osobností spojených právě s katalánskou metropolí. Najdete mezi nimi například mořeplavce Kryštofa Kolumba, malíře Santiaga Rusiñola, Joana Miróa a Pabla Picassa, jazykovědce Pompeua Fabru, vynálezce Narcíse Monturiola, architekta Antoniho Gaudího či  zpěváka Antonia Machína.



12. 12. 2020

Gisclareny

Katalánská vesnička Gisclareny se od roku 2018 pyšní titulem nejmenší katalánské obce s vlastní radnicí. Žije tu víc koní než lidí, kterých je podle posledních statistik jen 25. Každý z nich tak má v katastrálním území obce pro sebe více než kilometr čtvereční. Podobně jako mnoho dalších katalánských minivesniček se i tato nachází v okrese Berguedà, poměrně daleko od větších měst. Gisclareny se nachází uprostřed rozsáhlého přírodního parku Cadí-Moixeró, jehož součástí jsou i některé z nejemblematičtějších katalánských hor. Hrstka místních obyvatel se tak každý den probouzí s překrásným výhledem na bájnou katalánskou horu Pedraforca (2 506 m.).

Vesnička Gisclareny s výhledem na mytickou horu Pedraforca (Foto: www.elnacional.cat)

Čistý vzduch a báječné výhledy však nejsou vším. Zejména v zimě tu život může být tvrdý. Obec se nachází v nadmořské výšce 1 340 metrů, prachbídné komunikace tak v zimních měsících může často zavát sníh. Gisclareny sice disponuje jakýmsi centrem dění (Barri del Roser) v podobě několika domků okolo radnice a místního barokního kostela Mare de Déu del Roser z 18. století, nicméně v praxi jsou místní obyvatelé rozeseti po celém katastrálním území. Spojuje je bezmála 70 km silnic třetí třídy. Není bez zajímavosti, že 25 místních obyvatel disponuje celkem 50 různými dopravními prostředky. Inu, není žádným překvapením, že zde se bez auta prostě neobejdete.

Není tu skoro nic ze základní občanské vybavenosti - bankomat, chodníky, pošta, obchody, škola a dokonce ani obligátní bar. Docela kumšt je tu najít i místo s telefonním signálem. Vše podstatné tak místní obyvatelé musí řešit v 10 km vzdáleném městečku Bagà, které má samo jen něco málo přes 2 000 obyvatel. Čeho je tu naopak dostatek, jsou značené turistické stezky. Obec již roky žije prakticky jen z turismu. V oblasti se nachází hned několik rurálních penzionů (Cal Maurici, Cal Peró) a poměrně dobrá venkovská restaurace Cal Miseria. Obec má relativně bohatou historii. První písemné zmínky o ní pocházejí z přelomu 10. a 11. století, dlouhou dobu byla majetkem pánů z nedalekého Bagà, kteří tu ve středověku měli po několik staletí i svůj hrad. Dodnes se však vedou dohady o tom, kde přesně se nacházel. Svého populačního vrcholu dosáhla obec Gisclareny v 18. a 19. století, kdy tu bydlelo až 500 osob. Tento počet padl na polovinu již na počátku 20. století a od 70. let téhož století zdejší počet obyvatel už nikdy nepřekonal pět desítek.

I přes velmi nízký počet obyvatel (z nichž ještě zdaleka ne všichni pobývají ve vsi po celý rok) vesnice minimálně dvakrát do roka pořádně ožije. Poprvé první nebo druhou květnovou neděli, kdy se tu každoročně koná pouť k románské svatyni Sant Miquel Turbians, a podruhé první říjnovou neděli, kdy obec slaví svou lidovou slavnost (festa major). Celoročně tu však natrefíte zejména na domácí turisty, kteří se vydali po stezkách krásného přírodního parku, v němž tu a tam narazíte i na krásné ukázky lidové architektury 10. až 15. století, ať už v podobě rozpadajících se kostelů nebo relativně dobře fungujících kamenných mostů. Více informací o historii obce a některých jejích obyvatelích najdete např. v rozsáhlé reportáži deníku Regió 7.



10. 12. 2020

Sant Jaume de Frontanyà

Vesnička Sant Jaume de Frontanyà se po dlouhé roky chlubila titulem nejmenší obce Katalánska. Tento neoficiální titul do obce každoročně přiváděl spousty turistů, a to nejen těch katalánských. Místní románský kostel z 11. století totiž oceňují i mnozí zahraniční návštěvníci, o něž tu do koronavirové krize rozhodně neměli nouzi. Trvalý pobyt zde v roce 2020 mělo zaregistrováno 31 osob, ale jen dvacítka z nich tu bydlí po celý rok. Přitom ve zlaté epoše katalánského vekova, v druhé polovině 19. století, tu žilo bezmála 500 lidí. Podobně jako i v ostatních katalánských vesnicích zde došlo k dramatickému úbytku obyvatel zejména od 60. let 20. století, kdy počet místních obyvatel klesl na 73. A o dekádu později už jich bylo jen dvacet...

Kostel v Sant Jaume de Frontanyà (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)


V posledních 50 letech se tak počet obyvatel Sant Jaume de Frontanyà prakticky nikdy nepřehoupl přes třicítku. Aktuální počet obyvatel (31) je nejvyšší od roku 2006, kdy zde žilo 32 osob. Přesto to na titul nejmenší katalánské obce s vlastní radnicí již dva roky nestačí. V lednu 2018 totiž dle oficiálních statistik katalánské regionální vlády tento titul přebrala nedaleká víska Gisclareny nacházející se ve stejném okrese (Berguedà). Zmiňovaný okres je ostatně přeborníkem v množství nejmenších katalánských vesniček. V pomyslné TOP 10 těch nejméně lidnatých jsou hned čtyři a v ještě užší TOP 5, kterou vám během měsíce prosince 2020 představujeme na našem blogu, najdete hned tři z nich. Jak už bylo řečeno, Sant Jaume de Frontanyà v posledních dnech těžil ze zájmu turistů. Kromě touhy navštívit nejmenší katalánskou obec se sem sjížděli i milovníci divoké přírody. Obec je totiž jednou ze vstupních bran do pohoří El Catllaràs, jehož větší část je od roku 1992 chráněnou krajinnou oblastí, a v okolí najdete i několik stezek kolem horských studánek a malých vodopádů. 

Ve vsi samotné pak návštěvníka ohromí zejména místní románský kostel z 11. století. Ten je nádhernou ukázkou lombardského stylu, který sporadicky pronikl i za Pyreneje. Kostel navíc během své takřka tisícileté historie nebyl prakticky nikdy přestavován, proto se dochoval v nebývalé stylové čistotě. V polovině 12. století při kostele vznikl augustiniánský klášter, který fungoval až do konce století šestnáctého. Ještě o století starší je kaple Sant Esteve de Tubau, nacházející se asi 3 km vzdušnou čarou od centra obce, která je nádhernou ukázkou předrománské architektury. Podobných kapliček je v Pyrenejích stále ještě dost, některé z nich pamatují dokonce i vládu Karla Velikého (747-814). Opačným směrem se tentokrát jen necelé dva kilometry jihozápadně nachází zajímavé poutní místo Mare de Déu dels Oms z konce 18. století.

Zatímco ztráta titulu nejmenší katalánské vesnice se na návštěvnosti obce takřka neprojevila, současná koronavirová krize prozatím ve vsi zlikvidovala zbývající stravovací a ubytovací kapacity. Definitivně zavřená je už nějakou dobu i legendární podnik Fonda Cal Marxandó, jenž fungoval nepřetržitě více než 150 let. Do obecního katastru spadá kromě samotného centra i několik desítek okolo roztroušených venkovských stavení (masies), avšak řada z nich je dnes opuštěna. Uvidíme, jestli krásná a udržovaná obec najde pár nových obyvatel, ačkoliv to by ji o jakékoliv šance na znovuzískání titulu nejmenší obce Katalánska připravilo již nadobro...



7. 12. 2020

La Febró

Třetí nejmenší katalánskou obcí byla v roce 2020 vesnička La Febró, kterou naleznete v okrese Baix Camp. V pětici nejméně lidnatých katalánských obcí se řadí již několik let, aktuální počet osob s trvalým pobytem v La Febró nepřekračuje 40. Nachází se v srdci pohoří Muntanyes de Prades, asi 25 km severozápadně od Tarragony, v nadmořské výšce okolo 750 metrů. Jde o nejmenší vesnici v celé tarragonské provincii, avšak v zóně, která je tradičně jednou z těch nejméně obydlených v celém regionu. Turistika za klidem však rozhodně není jedinou ekonomickou činností této obce. Většina místních i nadále žije především ze svých polností - nejlépe se v okolí La Febró daří vinicím, olivovým hájům a mandloňovým sadům.

Muntanyes de Prades všeobecně jsou pohořím docela bohatým na archeologické nálezy prozrazující přítomnost člověka v této oblasti již od doby kamenné. První písemné zprávy o této obci však máme až z poloviny 12. století. Víme také, že maximální populační expanze obec dosáhla v druhé polovině 19. století, kdy tu statistici napočítali i něco málo přes 300 obyvatel. Od 50. let 20. století ves čelila akcentujícímu se vylidňování venkova a můžeme říct, že v posledních 60 letech se počet místních obyvatel vždy pohyboval mezi 30 a 60. Jak se ale píše i na oficiálních stránkách vsi, historicky se tu nikdy nestalo nic důležitého. Obtížný terén okolního pohoří měl velký vliv na celkovou izolovanost La Febró. S příchodem globalizace se tak pohoří začalo vylidňovat, o čemž svědčí i dvě již zcela opuštěné lokality nedaleko (Gallicant, La Mussara).

V hlubokých okolních lesích však na návštěvníky čeká příjemné překvapení. Drtivá většina návštěvníků sem totiž míří kvůli kvůli dvěma krásným přírodním lokalitám - Avencs de La Febró a Gorgs de La Febró. První z nich je asi čtvrt kilometru dlouhá soutěska svažující se do hloubky až třiceti metrů. Uvnitř soutěsky pak existuje soustava jeskynních prostor, které prý tradičně sloužily jako překladiště pašeráků či úkryty partyzánů. Podle tradice se tu v roce 1843 ukrýval známý katalánský generál a politik Joan Prim (1814-1870). Druhá z lokalit je rozhodně turistickým lákadlem číslo 1 - jde o soustavu několika tůní a vodopádů uprostřed rozlehlých lesů Muntanyes de Prades. Zejména v létě tyto tůňky nabízí skvělou možnost osvěžení po příjemné túře. Více o těchto krásných místech se dozvíte například v připojených videoreportážích. Netřeba ovšem dodávat, že k výletu do La Febró budete, podobně jako v případě ostatních katalánských pidivesniček, potřebovat vlastní auto. Veřejná hromadná doprava tu prakticky nefunguje a ani taxíky nejsou v této oblasti nejběžnější (ani nikterak ekonomické).


5. 12. 2020

Forès

Při naší návštěvě pěti nejmenších katalánských obcí dnes zavítáme do okresu Conca de Barberà. Zde se nachází aktuálně čtvrtá nejméně lidnatá katalánská obec Forès. Ačkoliv je tu nyní oficiálně zaregistrováno jen 43 obyvatel, navenek může působit mnohem rozlehleji. Na 16 km2 tu totiž člověk napočítá hned několik desítek budov. Je to způsobené zejména tím, že Forès je již dlouho oblíbeným místem, kde si movitější Katalánci pořizují svá letní sídla. Má to vcelku prostý důvod - vesnička díky své strategické poloze na kopci nabízí unikátní výhledy na celý okres.

Forès (Foto: www.somsegarra.cat)


Na samotném kopci (viz foto) však ve skutečnosti leží pouze historická část obce. Ta nová vznikla asi půl kilometru jihozápadně podél svažující se uličky carrer Pla de la Bassa. Na svém konci se tato ulice rozdvojuje, aby obkroužila vodní nádrž, která zároveň reprezentuje jakousi náves. Je třeba dodat, že překvapivě příjemnou. Ačkoliv se Forès nachází ve všeobecně nepříliš zalidněné zóně, je častým cílem návštěvníků, kteří si chtějí dopřát pohled na okolní kopce a lány a také na pohoří Montseny. Z historického hlediska hovoříme o obci, jejíž původ je neodmyslitelně spjat s místním hradem, o němž existují písemné zmínky již v polovině 11. století. Z hradu dnes zbyly jen nepatrné ruiny, ačkoliv svého času měl regionální význam, takže si během 13. století vysloužil dokonce i právo mít svého zástupce v parlamentu. Od 14. století se hrad i s přilehlou vsí stal součástí majetku kláštera Santes Creus. Současnou dominantou vsi je kostel Sant Miquel de Forès z poloviny 12. století, vyvedený v románském slohu. Při cestě za trochou té rurální romantiky můžete ve vsi dokonce přespat - k dispozici je stylový penzion Rural Horizons on La Ruta del Císter s cenou okolo 50-60 € za noc. 

2. 12. 2020

Fígols

Aktuálně pátou nejmenší katalánskou obcí co do počtu obyvatel je Fígols. Na konci roku 2019 tu mělo trvalý pobyt 42 osob, ačkoliv během covidové pandemie v roce 2020 obec získala tři nové obyvatele - proto až páté místo. Přitom až do 60. let minulého století byla obec v rámci svého okresu (Berguedà) poměrně významným místem, kde trvale žilo více než 300 obyvatel. Již od 19. století tu totiž místní těžili uhlí. Ložiska však byla časem vytěžena a obyvatelé se přesunuli jinam. Opuštěné osady patřící právě do katastrálního území obce Fígols patří k těm nejatraktivnějším v celém Katalánsku.

Opuštěná vesnička Peguera (Foto: wikiloc.com)

FÍGOLS
Vesnička Fígols je dodnes jedinou trvale obydlenou součástí obce. Jde doslova o několik domků v blízkosti románského kostela Santa Cecília de Fígols, jehož preexistenci máme zdokumentovanou již z poloviny 9. století, kdy Fígols údajně existoval i opevněný hrad. Jak už bylo řečeno výše, v 19. a 20. století byla tato lokalita významná těžbou uhlí, od 70. let minulého století se však počet obyvatel dramaticky snížil. Své místo v historii Katalánska si Fígols zajistilo zejména stávkou horníků z ledna 1932, kde se jasně ukázaly pozdější problémy mezi katalánskými odboráři a anarchisty. Připomínku si zaslouží taktéž smutná událost z 3. listopadu 1975, kdy v místním dole zahynula třicítka horníků. Na vině byla exploze důlního plynu. Šlo o jedno z největších důlních neštěstí v celém Španělsku. Na pohřeb horníků tehdy dorazilo až 6 000 osob, ačkoliv celá tragédie poněkud zapadla vzhledem k tomu, že o několik dní později zemřel dlouholetý španělský diktátor Franco a země nastoupila cestu k demokracii. Dnes už ve Fígols kromě bukolického klidu není mnoho k vidění, snad jen ke konci listopadu, kdy vesnička pravidelně pořádá každoroční slavnost (festa major).

PEGUERA
Opuštěná hornická osada Peguera patří k těm nejromantičtějším zákoutím Katalánska. Nachází se v nadmořské výšce 1 600 metrů mezi pohořími Místo pod stejnojmennou horou bylo osídleno nepochybně již v 11. století, kdy máme první zmínky o místním hradu. Jeho ruiny lze na místě spatřit dodnes. Ruiny jsou tu však, kam se jen oko podívá. Lidé tu hospodařili již odnepaměti a i přes drsné země se tu dařilo domácím zvířatům i základnímu zemědělství. Po celém okrese byla kdysi vychvalována sláva místních brambor. Pak přišla těžba uhlí a s ní roky prosperity, ačkoliv původních obyvatel vísky se těžba samotná příliš nedotýkala. S jejím koncem však došlo k žalostnému vylidnění. Poslední obyvatelé vísku opustili v roce 1968. Od té doby opuštěná osada jen chátrá. V roce 2003 se už zdálo, že se blýská na lepší časy, neboť Peguera přešla do vlastnictví jistého šejka ze Spojených arabských emirátů, jenž tu chtěl vybudovat luxusní turistický resort, nicméně celý projekt nakonec vyšuměl do ztracena a od roku 2015 je toto nádherné zákoutí a místo častých výletů na prodej. Stačí si připravit nějakých 7 milionů euro a Peguera je vaše. Pro milovníky historie ještě jedna zajímavost - roku 1908 se zde narodil poslední katalánský partyzán Ramon Vila Capdevila, známý jako Caracremada.

FUMANYA
Vesničku Fumanya tvořilo několik domků a masií roztroušených okolo románského kostelíku Sant Mateu de Fumanya z 11. století. Dnes je drtivá většina staveb na této planině v nadmořské výšce 1 500 metrů opuštěná. Fumanya je tak z turistického hlediska zajímavá zejména svým archeologickým nalezištěm. To se nalézá, jak jinak, v místech bývalé těžby uhlí. Značně svažité naleziště je v Evropě jedinečné zejména dokonale zachovanými stopami titanosaura, ačkoliv zmíněná skalní stěna nabízí až 3 000 dalších stop dinosauří populace. Ve zkamenělinách se tu dochovaly také vzácné ukázky pravěké flory. Část tohoto bohatství byla nenávratně ztracena při sesuvu části svahu v roce 2016. Naleziště je spolu s návštěvnickým centrem přístupné hlavně o víkendech, vstupné pro dospělé činí 10 €.

Románský kostel Sant Mateu de Fumanya (Foto: wikiloc.com) 

24. 11. 2020

Montserrat Carulla

Nikdo jí v posledních letech neřekl jinak než "l'àvia de Catalunya", ačkoliv ona sama se nejčastěji definovala čtyřmi slovy: "herečka, Katalánka a zastánkyně nezávislosti". Faktem je, že většina katalánské společnosti si ji pamatuje zejména jako představitelku babiček a podobně laděných starších dam v katalánských telenovelách, podobně jako ji mají spojenou s její vášnivou obhajobou katalánské nezávislosti. Taková byla Montserrat Carulla i Ventura (1930-2020), jedna z nejvýznamnějších katalánských hereček uplynulého století.

Montserrat Carulla se narodila v září roku 1930 v Barceloně. Zde se také začala více zajímat o divadlo. Během 50. let minulého století absolvovala několik hereckých kurzů a poměrně dlouhou dobu hrála jen ochotnicky. Jejím prvním profesionálním počinem byla role ve hře Soparem a casa (Josep Maria de Sagarra), jež byla uvedena roku 1959 v barcelonském divadle Teatre Romea. K profesionálnímu divadlu se dostala v relativně pozdním věku zejména proto, že spolu se svým prvním mužem, katalánským hercem a dabérem Felipem Peñou budovala širokou rodinu čítající hned čtyři potomky. Manželství nebylo příliš šťastné, ale světu přineslo další dvě významné postavy katalánského divadla a filmu, herečku Victòrii Peñu (*1954), která svou matku alespoň co do počtu úspěchů na divadelních prknech v mnohem předčila, a režiséra a scénáristu Rogera Peñu (*1959). Po uvedení hry El fiscal Requesens (1961) v divadle Teatre Candilejas Carulla na dva roky zmizela hledat štěstí v Madridu, ale později se vrátila a natrvalo se usadila v rodném Katalánsku. Divadlu se věnovala až do samého konce své herecké kariéry. Rozloučila se s ním příznačně hrou Iaia ("Babička"), kterou napsal její mladší syn Roger v roce 2013.

Pro většinu Katalánců je však neodmyslitelnou součástí takřka všech významných telenovel z produkce katalánské TV3 od konce 90. let minulého století až do současnosti. Ačkoliv si zahrála již v kultovních La saga dels Rius (1976) a Oh! Europa (1994), fanoušci si ji připomínají zejména díky rolím v seriálech Secrets de família (1995), Dones d'aigua (1997), Laberint d'ombres (1998), El cor de la ciutat (2000) nebo La Riera (2012). Naopak spíše sporadicky se objevovala na stříbrném plátně, kde jsme ji mohli zahlédnout spíše v menších rolích, z nichž nejbližší československému divákovi bude jistě postava Benigny ve filmu Sirotčinec (2007). V posledních letech byla vidět i v roli zastánkyně katalánské nezávislosti. Sama se pravidelně účastnila demonstrací i dalších akcí svolávaných organizací ANC. Jen málokdo v jejím oboru se v Katalánsku může pochlubit podobnou sbírkou ocenění. Kromě několika obligátních hereckých ocenění, z nichž můžeme vyzdvihnout například filmovou cenu Gaudí za celoživotní přínos katalánské kinematografii (2013), byla také držitelkou nejprestižnějších katalánských národních vyznamenání - Premi Sant Jordi (1995) a Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (2008). některé z jejích nejznámějších rolí si můžete připomenout zde. A něco více o hereččině životě například v následujícím rozhovoru z roku 2018.