Katalánské první dámy

Od 21. května 2021 má Katalánsko konečně nového premiéra. S tím souvisí taktéž změna na postu katalánské první dámy. Ta současná, 32 letá Janina Juli Pujol, je v moderní historii regionu celkově dvanáctou první dámou. Na stručné profily jí i jejích předchůdkyň se zaměříme na následujících řádcích.

První pár Katalánska v letech 2016-2017, Carles Puigdemont a Marcela Topor (Foto: www.mujerhoy.es)

EUGÈNIA LAMARCA I DE MIER
O vůbec první katalánské první dámě toho dnes mnoho nevíme. Manželka Francesca Macià, jenž byl prvním katalánským premiérem (1932-1933) v moderní éře Generalitat de Catalunya, byla dcerou známého katalánského architekta a politika Agapita Lamarky. Lamarca a Macià se vzali v roce 1888 po relativně krátké známosti, kterou navázali v jejím rodném městě Lleida, kam byl tehdy Macià převelen. Vychovali spolu tři děti. Samotné funkce katalánské první dámy si však Eugènia Lamarca příliš neužila, neboť její muž byl ve funkci fakticky jen necelé dva roky. Více informací o fungování premiérské rodiny najdete například v dobové reportáži spisovatelky Mercè Rodoredové.

MERCÈ MICÓ I BUSQUETS
Doposud jediný z katalánských premiérů 20. a 21. století měl počas své vlády dvě manželky. Byl jím Lluís Companys, taktéž jediný úřadující katalánský premiér (byť v exilu), jenž byl ve své funkcí popraven. O jeho první manželce Mercè Micó se dnes příliš nemluví. Vzali se roku 1910 a měli spolu dvě děti. Jejich syn Lluís trpěl od rané dospělosti určitým typem schizofrenie, kvůli němuž byl prakticky trvale internován na psychiatrii. Je možné, že spouštěčem tohoto stavu bylo i brzké odloučení jeho rodičů. Po dobu onoho prvního manželství měl Companys několik milenek a minimálně jednu nemanželskou dceru. Pro Mercè, která od sňatku s Companysem očekávala spíše konvenční manželství, byl největším šokem jeho neuspořádaný život, náročná politická kariéra, neustálé avantýry i ne zrovna příkladná finanční situace. Zlé jazyky tvrdí, že v posledních letech Companyse na veřejnosti běžně častovala nepěknými výrazy.

CARME BALLESTER I LLASAT
O tom, že Companysovo první manželství příliš nefungovalo, se vědělo delší dobu. Ostatně už během jednoho z vrcholů jeho premiérské kariéry (události z října 1934) po jeho boku v rozhodujících chvílích stála politická aktivistka a horlivá zastánkyně ženských práv Carme Ballester (1900-1972). Carme byla skutečnou láskou jeho života, o jejich vztahu panuje i celá řada legend. Po Companysově návratu z vězení už se od něj neodloučí a v říjnu 1936 uzavřou sňatek. Její první veřejná akce v roli první dámy se odehrála v červnu 1937 při uctění památky zesnulých při bombardování baskického městečka Gernika. Spolu se svým mužem uprchla na konci války do francouzského exilu. V říjnu 1940 však Gestapo Companyse odeslalo do Španělska, kde byl záhy frankistickým režimem popraven. Ovdovělá Carme Ballester se poté musela sama protloukat válkou zmítanou Francií. Během válečných let pomáhala místnímu odboji, za což byla po válce oceněna a získala i nárok na skromnou finanční rentu. Ani ta jí však nestačila k pokrytí všech základních nákladů, neboť se v Paříži starala o nemocného Companysova syna z prvního manželství. Na udržení jeho psychiatrické péče si tak musela přivydělávat jako uklízečka nebo švadlena.

FLORÈNCIA BAS I PARENT
Josep Irla i Bosch (1876-1958) byl v pořadí 124. předsedou katalánské války, měl ovšem tu velkou smůlu, že celý svůj mandát jako jediný katalánský premiér v moderní historii prožil v exilu. Doo funkce byl zvolen po smrti svého předchůdce Lluíse Companyse na podzim 1940. V čele Generalitat de Catalunya vydržel 14 let, potom ze zdravotních důvodů odstoupil. I z těchto důvodů toho o jeho manželce, taktéž jediné katalánské první dámě sloužící v této funkci kompletně v exilu, víme jen velmi málo. Podobně jako Irla i ona pocházela z městečka Sant Feliu de Guíxols a za svého muže se provdala roku 1902. Ačkoliv pár neměl vlastní děti, vychovával alespoň dvě osvojené holčičky.

ANTÒNIA MACIÀ I GÓMEZ
Antònia Macià Gómez (1904-2001) poznala svého budoucího muže jako čtrnáctiletá. Josepa Tarradellase, dlouholetého katalánského premiéra v exilu (1954-1980), si vzala v roce 1927 a prožila s ním všechny válečné útrapy i dlouhá léta ve vyhnanství, kde jen díky své tvrdohlavosti a neústupnosti Tarradellas dokázal udržet při životě instituci Generalitat de Catalunya, kterou po španělské občanské válce zrušila frankistická diktatura. Po Tarradellasově smrti se na veřejnosti objevovala již jen sporadicky.

Jordi Pujol a Marta Ferrusola v mládí i ve stáří (Foto: www.elperiodico.com)

MARTA FERRUSOLA I LLADÓS
Možná nejkontroverznější katalánskou první dámou byla Marta Ferrusola (*1935). Její muž? Jordi Pujol i Soley, byl nejdéle sloužící katalánský premiér moderních dějin (1980-2003). Po celou dobu tohoto mandátu Ferrusola působila jako příkladná žena konzervativně laděného politika. Svou roli první dámy brala vážně a často se objevovala po boku svého muže či jako čestná členka či předsedkyně rad nejrůznějších spolků. Kromě toho působila jako podnikatelka v rámci zahradnické firmy Hidroplant. S Pujolem se vzali roku 1956 a celkem spolu mají sedm dětí. Ačkoliv sama aktivně v politice nikdy nepůsobila, měla prý velký vliv na jmenování některých ministrů. Podle mnohých bylo lepší si ji předcházet, neboť pokud jí byl některý z politických spolupracovníků jejího muže nesympatický, dala mu to pořádně najevo. Většina Katalánců ji jako první dámu respektovalo, byla koneckonců příkladnou ženou na svém místě a zakládala si i na střídmém životním stylu, ačkoliv byla uvyklá pohybovat se v bohatých a vlivných kruzích. Velký šrám utrpěla její pověst v souvislosti se soudním procesem vedeným proti celé Pujolovic rodině od roku 2014 na základě milionového majetku ukrytého před španělskými daňovými úřady na účtech v Andoře. Podle žalobců měla Marta Ferrusola řídit rodinný korupční byznys. Jak to ale ve skutečnosti celé bylo, se již asi nedozvíme. Ona samotná byla v podstatě jakéhokoliv dalšího stíhání zbavena, neboť jí před nedávnem byla diagnostikována Alzheimerova choroba, a není tak schopna odpovídat za své předchozí činy před soudem. Poněkud tristní konec nejdéle sloužící katalánské první dámy v moderní historii.

DIANA GARRIGOSA LASPEÑAS
Celoživotní partnerka bývalého barcelonského starosty a katalánského premiéra Pasquala Maragalla (2003-2006), Diana Garrigosa, se narodila roku 1944 v Barceloně. V kontextu doby se jí dostalo velmi dobrého vzdělání v USA, kde na univerzitě The New School vystudovala ekonometrii. Profesně pak působila coby ekonomka a profesorka informatiky. S Maragallem se vzali roku 1965 a vychovali spolu celkem tři děti. Podobně jako v případě některých dalších katalánských prvních dam i ona byla členkou politické strany, za niž byl její muž zvolen do premiérského křesla, ačkoliv vzhledem k tomu, jak nehezky se PSC k Maragallovi na konci jeho mandátu zachovala, své členství ve straně ukončila i Garrigosa. Od roku 2008 se plně věnovala předsednictví Fundació Pasqual Maragall, kterou spoluzaložila se svým mužem poté, co mu byla roku 2007 diagnostikována Alzheimerova choroba. Tato nadace se snaží podporovat vědecký výzkum, jenž by měl vést k vymýcení této civilizační choroby 21. století. V posledních letech také občas poskytovala rozhovory ohledně života a zdravotního stavu svého muže, který je nyní ve velmi pokročilé fázi nemoci. Přesto však Pasqual Maragall svoji ženu přežil - Diana Garrigosa zemřela nečekaně v únoru 2020 na infarkt.

ANNA HERNÁNDEZ BONANCIA
Zlé jazyky tvrdí, že bývalý katalánský premiér José Montilla (2006-2010) měl vždy u žen solidní úspěch, ačkoliv tomu jeho pověst šedivého technokrata bez charisma příliš neodpovídá. Tak či onak má za sebou již dvě manželství a z nich celkem pět dětí. Jeho druhá manželka, Anna Henández Bonancia (*1955), se katalánskou první dámou stala v roce 2006, tedy devět let po svatbě s Montillou. Paradoxně to však byla ona, kdo se stal dříve členem PSC, tedy strany, za kterou byl Montilla v roce 2006 zvolen katalánským premiérem. Oba do vztahu přišli v již pokročilejším věku, avšak ani to jim nebránilo ještě rozšířit rodinu - v roce 2000 se jim narodila trojčata. Rodina se usadila ve městě Sant Just Desvern nedaleko od Barcelony, kde byla Anna Hernández dlouhá léta místostarostkou. Kariérní úřednice, vystudovala nejprve právnickou fakultu a později i obor veřejné správy na prestižní katalánské škole ESADE. Žádné větší skandály tuto dvojici nikdy neprovázely, ačkoliv nepřátelsky naladěný tisk jen těžko vydýchával fakt, že Anna zastávala místo hned v několika dozorčích radách a podobných institucích, díky čemuž do rodinné kasičky přispívala takřka 100 000 € ročně, tedy platem, na který nedosáhla ani drtivá většina katalánských ministrů. Řadu Katalánců si znepřátelila prohlášením, že svým dětem mnohem raději dopřeje vzdělání v němčině než v katalánštině, která jim stačí jednou týdně.

Artur Mas a Helena Rakòsnik v časovém srovnání (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

HELENA RAKÒSNIK
Možná nejzajímavější katalánskou první dámou byla z českého pohledu manželka Artura Mase, katalánského premiéra v letech 2010-2016. Helena Rakòsnik i Tomé (*1957) má už při pohledu na své příjmení nepochybně český původ, podle všech informací však dost dávný. Jeho prvním nositelem byl jeden z jejích pradědečků, jenž se z Českých zemí vydal za štěstím do Valencie. Byl totiž botanik, a tak ho vábila možnost studovat obrovský palmový háj ve městě Elx přímo na vlastní oči. Později se rodina Rakòsnikových přesunula za obchodem do Barcelony. Z generace na generaci tak později přecházelo i toto pro Katalánce jistě podivné příjmení. 4. března 1957 se s ním v barcelonské čtvrti Gràcia budoucí první katalánská první dáma s českým původem. Roku 1979 se na jedné svatbě seznámila s jistým Arturem Masem a o tři roky později se vzali. Po škole působila krátce jako učitelka, od roku 1985 pracuje v tiskové a marketingové sekci barcelonského dopravního podniku (TMB). Toto zaměstnání vykonávala i v pozici první dámy, kdy pokračovala ve svém relativně běžném životě buďto na barcelonské adrese na carrer Tuset nebo v letní rezidenci ve Vilassar de Mar. Jak sama přiznala hned v několika rozhovorech, v Česku s nikým v kontaktu není, místní nositelé podobného příjmení tak možná ani netuší, že součástí jejich rodokmenu je i jedna bývalá katalánská první dáma.

MARCELA TOPOR
Zatímco manželka Artura Mase měla cizokrajné předky, Carles Puigdemont, katalánský premiér v letech 2016-2017 a svého času globálně nejznámější Katalánec, našel své životní štěstí v Rumunsku. Jeho o 14 let mladší manželka Marcela Topor (*1976) se totiž narodila a celé mládí prožila v rumunském městě Vaslui. V 18 letech přesídlila do druhého největšího rumunského města Jasy, aby zde studovala anglickou filologii. Studia již v té době kombinovala s účinkováním v divadelním spolku, s nímž v rámci několika turné projela část Evropy i USA. Roku 1998 se zúčastnila festivalu amatérských divadel v Gironě, kde okouzlila tehdejšího novináře Carlese Puigdemonta. Vztah na dálku trval jen krátce, neboť pár se vzal o necelé dva roky později v jednom luxusním hotelu v katalánském městečku Roses. Od té doby spolu žili v Katalánsku, kde se Marcela velmi rychle a perfektně naučila místní jazyk. Kromě katalánštiny a rumunštiny ovládá s přehledem i angličtinu a španělštinu. Pracovně je Marcela Topor od samého začátku svého pobytu spojena s projektem internetového deníku Catalonia Today, jehož zakladatelem byl právě Puigdemont. Po Puigdemontově vstupu do politiky se jeho manželka stala šéfredaktorkou tohoto periodika. Kvůli Puigdemontově pobytu v exilu aktuálně část rodiny (Marcela a jejich dvě dcery, Magalí a Maria) neustále pendluje mezi Katalánskem a Belgií.

CAROLA MIRÓ I BEDÓS
Carola Miró se narodila v červnu 1965 a svůj profesní život zasvětila práci učitelky na soukromé škole v barcelonské čtvrti Pedralbes, ačkoliv v posledních letech byla kvůli zdravotním problémům v pracovní neschopnosti. Se svým manželem Quimem Torrou, jenž zastával úřad katalánského premiéra v letech 2018-2020, se znala již od mládí, neboť oba navštěvovali stejnou střední školu v barcelonské čtvrti Sarrià, nicméně blíže se seznámili až v roce 1987. Mezitím spolu Carola a Quim vychovali tři dnes již dospělé děti. Mezi Caroliny záliby patří četba, patchwork a cestování. Svého muže ostatně doprovázela i při několikaletém pracovním pobytu ve Švýcarsku. Společnou řeč nacházejí i v politice - Carola se v roce 2010 ucházela (byť na prakticky nevolitelné pozici) o křeslo v katalánském parlamentu za politické hnutí Reagrupament. 

JANINA JULI I PUJOL
Prozatím poslední katalánskou první dámou se 21. května 2021 stala Janina Juli i Pujol (*1989). Manželka současného katalánského premiéra Pere Aragonèse (ERC) pochází ze stejného města jako on, tedy z přímořského letoviska Pineda de Mar. S Perem se však poznali až roku 2011 při komunálních volbách, neboť oba v nich kandidovali do městského zastupitelstva. Jiskra přeskočila i přesto, že Janina na rozdíl od svého muže kandidovala za dnes již neexistující koalici CiU. Vzali se roku 2017 a v současnosti spolu vychovávají dvouletou dceru Claudii. Více se o soukromém i profesním životě nové katalánské první dámy v tuto chvíli neví.

Svatební fotografie Pere Aragonèse a jeho ženy Janiny Juli z roku 2017 (Foto: Instragram Pere Aragonès)

Pere Aragonès

Více než tři měsíce trvalo tentokrát sestavení nové katalánské vlády. Ačkoliv se po regionálních volbách ze 14. února 2021 nabízela jediná možná koalice mezi stranami Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) a Junts per Catalunya (JxC), vzájemná nevraživost obou formací a jejich nevyřízené účty z předchozího vládního období natáhly povolební vyjednávání na celých 96 dní. Výsledkem je křehká koalice stran prosazujících katalánskou nezávislost stojící na podpoře nevyzpytatelného levicově laděného hnutí CUP. V čele nově vznikající vlády tak bude stát vůbec nejmladší premiér v novodobé katalánské historii, 38letý Pere Aragonès.

Nový katalánský premiér Pere Aragonès (Foto: La Vanguardia)

Pere Aragonès i Garcia se narodil 16. listopadu 1982 v katalánském přímořském letovisku Pineda de Mar na pobřeží Costa del Maresme. Pochází z dobře situované rodiny - jeho dědeček z otcovy strany, Josep Aragonès i Montsant (1927-1992) byl známým místním podnikatelem v textilním průmyslu a později také hoteliérem. V letech 1966-1987 byl navíc místním starostou. Naopak příbuzní z matčiny strany představují typický obrázek poválečných přistěhovalců mířících do Katalánska z jihu Španělska za lepším životem. Pere Aragonès strávil podstatnou část mládí v nejrůznějších divadelních kroužcích, po soukromé střední škole vystudoval práva na taktéž soukromé Universitat Oberta de Catalunya a svou akademickou formaci dokončil ziskem magisterského titulu z hospodářských dějin na Universitat de Barcelona a několika kurzy na Kennedy School of Government na Harvardu. Od roku 2012 pracuje na doktorské práci týkající se ekonomické politiky Mancomunitat de Catalunya. Vzhledem k jeho současné politické kariéře však není příliš pravděpodobné, že by doktorát v nejbližších letech úspěšně dokončil.

Svědomitý student se i díky rodinným vzorům velice záhy začal zajímat o politiku. Do mládeže ERC vstoupil již jako 16letý v roce 1998 a do pěti let se stal jejím celonárodním mluvčím. V roce 2006 byl poprvé zvolen poslancem katalánského parlamentu, mandát potom několikrát obhájil. Souběžně s tím vykonával též funkci radního v rodné Pinedě (2011-2018). Jeho hvězda začala strmě stoupat zejména po roce 2016, kdy z něj šéf ERC Oriol Junqueras udělal hlavního tajemníka na svém ministerstvu. V pozici katalánského ministra financí Aragonès ostatně v květnu 2018 nahradil právě svého mentora Junquerase, jenž si dnes odpykává mnohaletý trest za uspořádání katalánského referenda z roku 2017. Zároveň se jako Junquerasův favorit stal prvním místopředsedou komplikované vlády Quima Torry (2018-2020). Po Torrově sesazení španělským nejvyšším soudem se z titulu své funkce Aragonès ujal funkce prozatímního premiéra. Zmírající vládu dovedl k předčasným volbám a podle všech volebních průzkumů se měl právě on stát v pořadí již 132. předsedou katalánské vlády (President de la Generalitat).

Jak jsme již psali v úvodu, komplikované vztahy obou nezávislost prosazujících katalánských stran jednání o nové vládě protahovala do úmoru. Ještě před týdnem byla na stole vcelku reálná hrozba opakování regionálních voleb, nicméně alespoň v tomto si politické špičky ERC a JxC nakonec dokázaly spočítat, že případná neschopnost se domluvit by je v opakovaném hlasování mohla přijít nesmírně draze. 21. května 2021 byl tak Pere Aragonès 74 hlasy zvolen novým katalánským premiérem. Pro stále ještě velmi mladého politika jde o splněný sen, ačkoliv nikdo příliš nepochybuje o tom, že klíčový "poradní" hlas ke krokům nové katalánské vlády bude i nadále zaznívat z věznice Lledoners. Aragonès navíc nemá žádnou jistotu, že u vlády vydrží celé čtyři roky. Všeobecně se očekává, že k dalším výrazným změnám by v Katalánsku mohlo dojít v roce 2023, kdy jsou na pořadu dne španělské parlamentní i komunální volby. Minimálně do té doby se však tento 38letý politik může pyšnit nejvyšším platem mezi všemi španělskými premiéry. Předseda katalánské vlády totiž podle aktuálních tabulek pobírá něco málo přes 153 000 € ročně. Tím výrazně předčí baskického (106 000 €) i španělského (86 000 €) premiéra.

V souvislosti se zvolením Pere Aragonèse do čela katalánské vlády získal region novou "první dámu". Je jí 32letá Janina Juli Pujol pocházející taktéž z přímořského letoviska Pineda de Mar. Ačkoliv pochází ze stejné lokality, poznali se pravděpodobně až roku 2011, kdy byli oba na kandidátních listinách do komunálních voleb - Pere coby lídr ERC a Janina jako číslo 13 na kandidátce CiU. Politickou rivalitu ve vztahu však nechali stranou a roku 2017 vstoupili do svazku manželského. Od té chvíle začala Pereho politická hvězda strmě stoupat, naopak Janine svou lokální politickou dráhu pozvolna upozadila. Společně nyní vychovávají dvouletou dceru Claudii. Katalánská veřejnost v současnosti Aragonèse vnímá spíše jako šedivého technokrata. Nedostatek přirozeného charismatu tak bude muset nahradit právě technicky vybroušeným řešením komplikovaného vztahu mezi Španělskem a Katalánskem. Ačkoliv je Pere Aragonès nepochybným zastáncem katalánské nezávislosti, jeho přístup k celému konfliktu by měl být dle očekávání mnohem smířlivější, nežli tomu bylo v případě minulých vlád pod vedením Carlese Puigdemonta a Quima Torry. Následující měsíce ukážou, jestli k tomu dostane potřebný prostor.

FC Barcelona Femení

Zatímco mužský výběr katalánského fotbalového klubu FC Barcelona je již několik let jen odstínem slávy, kterou zažil v éře trenéra Guardioly, radost barcelonským fanouškům nyní dělá alespoň výběr ženský. Úspěšné roky změn nyní tým FC Barcelona Femení přetavil v historicky první vítězství ve finále ženské Ligy mistrů ve fotbale.

Hráčky týmu FC Barcelona Femení v květnu 2021 (Foto: www.fcbarcelona.cat)

Cesta na vrchol nebyla pro hráčky FC Barcelona vůbec jednoduchá. Vůbec první fotbalové utkání sehrála ženská sekce FCB 25. prosince 1970 na Camp Nou proti UE Centelles. Trénoval je tehdy legendární barcelonský gólman Antoni Ramallets, avšak klub se k nim neznal. Dívky tehdy nastoupily v bílých dresech s nápisem Selecció Ciutat de Barcelona. O pár měsíců později už se toto družstvo, nově pod názvem Penya Femenina Barcelonista, dočkalo materiální i finanční podpory ze strany katalánského velkoklubu, ačkoliv tým ani nadále nebyl pevnou součástí struktur klubu. Ženský fotbal se ve Španělsku podařilo integrovat do místní fotbalové federace až s příchodem 80. let 20. století, celostátní fotbalová soutěž žen byla zavedena až od sezony 1988/89 a Barça byla jedním z jejích zakládajících členů. V šedivých 90. letech tým dosáhl na jedno vítězství v Královnině poháru (Copa de la Reina), první výraznější úspěchy přišly až s druhou dekádou nového milénia. Od roku 2002 tým nese název FC Barcelona Femení a je plně integrovanou součástí FC Barcelona.

Obtížnost cesty na vrchol je patrná už jen ve skutečnosti, že až do roku 2015 šlo o sekci zcela amatérskou. Profesionální smlouvy se fotbalistky FCB dočkaly až poté, co čtyřikrát po sobě ovládly španělskou nejvyšší soutěž a k tomu přidaly i další tři celková vítězství v Copa de la Reina. To vše pod vedením velezkušeného kouče Xaviho Llorense. Nutno ale dodat, že profesionalizace týmu neznamená ani omylem platovou rovnoprávnost s mužskými kategoriemi. Svět fotbalu vlastně platové rozdíly mezi muži a ženami akcentuje do extrémních rozměrů. Například nejlépe placená fotbalistka současnosti, Američanka Carli Lloyd, si ročně přijde přibližně na 430 000 €, zatímco nejlépe placený fotbalista světa, Argentinec Lionel Messi, nyní ročně pobírá 70 000 000 €, tedy přibližně 165krát víc. Podobné cifry najdeme i u přestupových částek (mezi ženami kraluje Dánka Pernille Harder, za kterou vloni v létě Chelsea zaplatila 350 000 €, zatímco za brazilského útočníka Neymara PSG v roce 2017 Barceloně vysázelo za přestup 222 000 000 €). Za vším v tomto ohledu hledejme trh. Ženský fotbal zkrátka negeneruje takové zisky. Vidět je to ostatně i u rozdělování prémií za účast v Lize mistrů. Zatímco ženská sekce FCB letos za vítězství v nejprestižnější evropské soutěži vyinkasovala 460 000 €, jejich mužští kolegové si v roce 2019, kdy došli do semifinále Ligy mistrů, připsali zisk 117 000 000 €.

Jsou to však právě ženy, které poslední dobou dělají barcelonským fanouškům radost. Za relativně krátkou dobu fungování vrcholového ženského fotbalu ve Španělsku si výběr FC Barcelona Femení připsal 10 vítězství v Copa Catalunya, 7 výher v Copa de la Reina a šest ligových titulů. Mimochodem právě ten letošní si družstvo zajistilo s velkým předstihem několik kol před koncem a s ohromujícími statistikami (výhra ve všech 27 utkáních při ohromujícím skóre 136:5!). Definitivní úspěch však svěřenkyně katalánského kouče Lluíse Cortése prožily až letos v květnu. Do ženské Ligy mistrů tým FC Barcelona Femení nakoukl poprvé v roce 2012. O sedm let později pronikl vůbec poprvé do finále, kde nestačil na roky kralující Olympique Lyonnais. Avšak letos to už vyšlo. Suverénní výkon 4-0 ve finále proti hráčkám anglické Chelsea znamenal první trofej z ženské Ligy mistrů. Barça se tak stala vůbec prvním klubem, jenž vyhrál fotbalovou Ligu mistrů v mužské i ženské kategorii.

Za posledních pár let udělal tým FC Barcelona Femení obrovský kus práce. Za úspěchem stojí i dlouho a pečlivě budovaný kádr v čele se zkušenými veteránkami (Jennifer Hermoso, Vicky Losada, Sandra Paños, Melanie Serrano, Alèxia Putellas), mladými nadějemi (Aitana Bonmatí, Laia Codina, Jana Fernández, Bruna Vilamala) i mezinárodními hvězdami (Lieke Martens, Kheira Hamraoui, Caroline Graham Hansen). Jejich evropský triumf nyní nepochybně potěšil jinak relativně skleslé fanoušky mužské fotbalové sekce, která se musí smířit s nutným koncem Messiho éry. Snad tedy ženský fotbal v době postkoronavirové dostane ještě více prostoru a spolu s ním i novopečené barcelonské hrdinky.

Hlavní hvězdy FC Barcelona Femení. Zleva: Jennifer Hermoso, Alexia Putellas, Lieke Martens
(Foto: www.fcbarcelona.cat)

Katalánsko a F1

U příležitosti GP Španělska, která se koná tento víkend již tradičně na Katalánském okruhu u městečka Montmeló, se v následujícím článku podíváme na historické spojení F1 a Katalánska. Na kterých katalánských okruzích se v historii jezdívalo? Konala se vůbec někdy GP Katalánska? A co katalánští piloti a další lidé ve Formuli 1? Odpovědi na tyto otázky naleznete v následujících odstavcích.

Co se týče zmiňované GP Katalánska, pod tímto názvem se dnes jezdí pouze motocyklové závody, Formule 1 do Katalánska vždy zavítala pod hlavičkou GP Španělska. Nejblíže zmiňovanému názvu byl tento podnik v loňském roce, kdy se kvůli koronaviru některé závody rušily a byly nahrazeny dvojitými víkendy na konkrétních okruzích. V takovém případě se nám rýsovala i ryze teoretická možnost, že by Circuit de Barcelona-Catalunya, jak od roku 2013 zní oficiální název katalánského okruhu, mohl hostit i více podniků v sezoně, přičemž pro druhý z nich by se logicky otvírala možnost jeho pojmenování jako GP Katalánska. Nicméně nakonec zůstalo jen u snů a Katalánci mohou být rádi, že jim velká cena vůbec zůstala, neboť v posledních pěti letech se každoročně v místním tisku spekuluje o možném neprodloužení smlouvy ze strany F1. Prozatím se však vždy podařilo Formuli 1 v regionu udržet.

Formulové závody ve Španělsku mají dlouhou tradici. První podniky se tu konaly již před první světovou válkou. O významu motoristického sportu přímo v Katalánsku svědčí i dnes již dokonale zapomenutý okruh Sitges-Terramar, jenž se nachází mezi městečky Sitges a Sant Pere de Ribes, necelých 40 km jihozápadně od Barcelony. Tento dva kilometry dlouhý ovál byl slavnostně otevřen roku 1923 jako jeden z prvních na světě. Dlouho však svému účelu nesloužil, neboť Španělsko i Evropu od 30. let 20. stol. čekaly turbulentní časy. Není však bez zajímavosti, že právě v krizových letech 1930-1945 se jeho slávu pokoušel vzkřísit česko-rakouský šlechtic a závodník Edgar Ritter von Morawitz (1893-1945). Vzhledem k dějinným událostem však příliš neuspěl a od konce II. světové války okruh chátral. V současnosti existuje iniciativa zpřístupnění okruhu lidem v podobě sportoviště či volnočasového centra, plány na obnovení původního závodního účelu nyní neexistují. Nutno dodat, že využít okruh k závodění by dnes dost dobře nešlo, neboť místní klopené zatáčky mají sklon až 60°.

První oficiální Velká cena Španělska v rámci seriálu F1 se konala roku 1951. Poté se objevila v roce 1954 a připravena byla i na rok 1955, nicméně pak přišla tragická nehoda v Le Mans a motorsport poněkud přehodnotil parametry vyhovujících okruhů. Stálou součástí kalendáře F1 se Velká cena Španělska stala od roku 1968. A i zde je vidět, že Katalánsko v tom hrálo prim. I když se to možná nezdá, v historii Velkou cenu Španělska hostily již tři katalánské okruhy. Na jejich historii se blíže podíváme v následujících odstavcích. Kromě toho přidáme i seznam katalánských jezdců, kteří se za více než 70letou historii F1 objevili v alespoň některé z velkých cen.

Nahoře okruh v době závodu v roce 1923, dolní fotografie ukazuje současný stav
(Foto: www.autodrom-terramar.com)

OKRUHY

CIRCUIT DE PEDRALBES (1951 a 1954)
Okruh v Pedralbes byl pěkným městským okruhem v tehdy okrajové a nepříliš zastavěné barcelonské čtvrti Pedralbes. Dnes je toto místo považováno za jednu z nejprestižnějších adres v katalánské metropoli - bydlí tu kupříkladu spousta hráčů a činovníků nedalekého klubu FC Barcelona, stejně tak je Pedralbes domovem mnoha podnikatelů či vysoce postavených manažerů nadnárodních firem. Okruh vedl ulicemi Diagonal (tehdy Av. Generalísimo Franco), Numancia, Avinguda de Pedralbes, Passeig Manuel Girona a Avinguda de Esplugues. Měřil 6 316 metrů a rekordní čas na kolo zde stanovil Juan Manuel Fangio v roce 1951 (2:16.93). Velká cena Španělska se v Pedralbes konala dvakrát - poprvé 28. října 1951 (což byla zároveň i historicky první GP Španělska) a podruhé 24. října 1954. Závod v roce 1951 vyhrál Juan Manuel Fangio (Alfa Romeo), v roce 1954 zase zvítězil Mike Hawthorn (Ferrari). 

I přes velkou oblibu to však byl poslední F1 závod na tomto místě. O rok později se tragický incident v Le Mans postaral o přehodnocení bezpečnosti na všech evropských okruzích a ten v Pedralbes už by novým bezpečnostním požadavkům nemohl vyhovět. Veškeré závody se tak přesunuly na další městský okruh v katalánské metropoli, tedy na kopec Montjuïc. Kromě nejvyšší kategorie motorsportu se tu v letech 1946, 1948, 1950 a 1954 konala tzv. Velká cena Penya Rhin, místní automobilový podnik, jehož původ sahal do roku 1916, kdy se jezdilo na přírodním okruhu ve Vilafranca del Penedès.

CIRCUIT DE MONTJUÏC (1969, 1971, 1973 a 1975)
Do seriálu F1 se Velká cena Španělska vrátila po dlouhé pauze až s rokem 1968. Tehdy se závodilo na madridském okruhu Jarama, nicméně pro následující roky bylo rozhodnuto, že se madridský okruh bude střídat s nově upraveným barcelonským. A tak se F1 hned o rok později vrátila do Katalánska, přesněji na městský okruh v krásné scenerii kopce Montjuïc a honosného areálu Světové výstavy 1929. Velká cena Španělska se tu jela celkem čtyřikrát (1969, 1971, 1973 a 1975), poté se na dlouhé roky vrátila do Jaramy a od poloviny 80. let se dějiště španělské GP přesunulo na jih země do Jerezu. Barcelonský okruh měřil 3 790 metrů a rekordní kolo tu v roce 1973 zajel Ronnie Peterson (1:23.80). Kromě formulí se tu proháněly také motorky a několikrát byl zdejší profil zapracován i do cyklistických soutěží (např. Tour de France, Vuelta de España, Volta a Catalunya). 

V letech 1969 a 1971 zdejší závod vyhrál skotský pilot Jackie Stewart, přičemž ono první vítězství znamenalo i zajímavý historický zápis - druhý v pořadí Bruce McLaren na Stewarta v cíli ztratil celá 2 kola! Takový rozdíl mezi vítězem a druhým v cíli v historii F1 nastal pouze dvakrát - poprvé zde na Montjuïcu a podruhé roku 1995 v Austrálii. Rok 1975 znamenal pro Montjuïc konečnou. Odehrál se tu totiž z historického pohledu nesmírně zajímavý, avšak z lidského pohledu velice tragický závod. Již před jeho začátkem se jezdcům nezdála bezpečnostní opatření, nedostatečné bariéry a další záležitosti. Někteří se snažili závod bojkotovat, jediným, kdo však skutečně protestně odjel a do závodu nenastoupil, byl zdejší vítěz z roku 1973 Emerson Fittipaldi. K tragédii došlo v 25. kole, kdy monopost Rolfa Stommelena po nehodě vylétl mimo trať. Výsledkem byli čtyři mrtví přihlížející a desítka zraněných včetně jezdce samotného. Závod byl po této nehodě předčasně ukončen v 29. kole a rozdělovala se jen půlka bodů. Pokud si odmyslíme výše zmíněné tragické okolnosti, výsledková listina tohoto závodu nabídla hned dva historické zápisy. Vítězem závodu se stal německý závodník Jochen Mass, pro kterého šlo o jediné vítězství v GP během jeho takřka desetileté kariéry ve Formuli 1, zároveň se však na Montjuïku rozdělovaly jediné mistrovské body, na než v prozatímní historii F1 dosáhla žena. 0,5 bodu za šesté místo brala italská závodnice Lella Lombardiová.

Plány městských okruhů v Pedralbes a na Montjuïku, kde se F1 konala v 50., 60. a 70. letech 20. stol.

CIRCUIT DE BARCELONA-CATALUNYA (MONTMELÓ)
Následovala další velká katalánská pauza, aby se seriál F1 do Barcelony vrátil ve velkém stylu až takřka po dvou dekádách. Od roku 1991 do současnosti totiž Velkou cenu Španělska hostí Katalánský okruh (od roku 2013 oficiálně Circuit de Barcelona-Catalunya) nacházející se v katastrálním území městečka Montmeló, asi 20 km severně od Barcelony. Okruh v Montmeló aktuálně měří 4 675 metrů na délku a 11 metrů na šířku. Nachází se tu celkem 16 zatáček a na tribuny se za normálních okolností vejde 140 000 diváků. Velká cena Španělska F1 se tu jezdí od roku 1991 bez přerušení, ačkoliv v minulosti hrozila i varianta střídání s okruhem ve Valencii, jenž před několika lety hostil podnik nesoucí název Velká cena Evropy. Valencijský okruh je již minulostí, nicméně Circuit de Barcelona-Catalunya se i tak musí vyrovnat s velkým tlakem ze strany F1 na neustálé zlepšování a placení vyšších poplatků, na které se lokální administrativa netváří příliš pozitivně. Prozatím se ale všechny hrozby konce F1 v Katalánsku podařilo odvrátit. 

Barcelonský okruh je též oblíbenou testovací tratí, což je i výhoda pro fanoušky. Je sice pravda, že testovací jízdy nejsou ani zdaleka tak napínavé jako závody, na druhou stranu je ale výsledný dojem docela podobný. Při testech se za 15-20 € můžete pohybovat podél celé trati a dokonale tak okruh poznat, naopak během závodu těch 15-20 € snadno utratíte jen za občerstvení, neboť ceny vstupenek obvykle začínají o cifru výše. Tedy alespoň před koronavirem. V letech 2020 a 2021 se závod odjel prakticky bez diváků. Za posledních 30 let okruh zažil spoustu pěkných závodů. Jasným králem je i tady (stejně jako na velké spoustě dnešních tratí) Michael Schumacher, jenž tu zvítězil šestkrát (1995, 1996, 2001-2004). Kromě F1 se zde pořádají i další vrcholné podniky jako Mistrovství světa silničních motocyklů, Mistrovství světa superbiků, Evropskou Le Mans Series nebo World Series by Renault.

Satelitní pohled na Circuit de Barcelona-Catalunya (Foto: Google Maps)

JEZDCI

JOAN JOVER SAÑÉS (1903-1960)
Barcelonský rodák se mohl stát oficiálně prvním španělským i katalánským závodníkem ve F1. Tento primát mu nicméně uzmul Francesc Gòdia. Abychom to uvedli na pravou míru - oba debutovali v GP Španělska 1951, která se jela na barcelonském okruhu Pedralbes. Oba se do závodu kvalifikovali, jenže Jover i Sañés nakonec ani neodstartoval kvůli rozbitému motoru svého Maserati. Oficiálně se tedy závodu jako takového neúčastnil, a proto je za prvního Španěla/Katalánce ve Formuli 1 považován jeho mladší kolega. Do dalších velkých cen u Jover nezasáhl, oficiálně tak v jeho formulových statistikách figuruje jediná účast v Grand Prix víkendu, avšak bez startu v závodě. Na španělské úrovni byl též významným motocyklovým závodníkem, v roce 1949 se taktéž zúčastnil závodu 24 hodin v Le Mans, kde skončil druhý. Svou závodní kariéru ukončil Jover i Sañés v roce 1960, poklidného "důchodu" si však bohužel dlouho neužil, jelikož dva týdny poté zemřel při dopravní nehodě na nebezpečném silničním úseku poblíž městečka Sitges.

FRANCESC GÒDIA SALES (1921-1990)
Jeho Maserati v historicky první GP Španělska, která se konala 28. října 1951, do závodu na rozdíl od Jovera odstartovalo, a tak se Gòdia stal oficiálně prvním Španělem i Kataláncem ve F1. V závodě, v němž slavil svůj první titul mistra světa Juan Manuel Fangio, dojel Gòdia desátý se ztrátou deseti kol právě na vítězného Argentince. V mistrovství světa F1 se objevil ještě v letech 1954, 1956, 1957 a 1958, přičemž do statistik si zapsal 14 GP (z toho jednou se nekvalifikoval, takže 13 startů). Nejvíce se mu dařilo v roce 1956, kdy skončil dvakrát čtvrtý (Německo a Itálie), a zaznamenal tak pěkných 6 bodů do historických tabulek. V roce 1949 se zúčastnil taktéž závodu 24 hodin v Le Mans. Závodění se mohl věnovat i díky svým dobrým vztahům s frankistickými pohlaváry, koneckonců sám byl nejmladším důstojníkem bojujícím ve španělské občanské válce na straně vzbouřenců. Kromě automobilových závodů Gòdia miloval i umění - byl vášnivým sběratelem obrazů. Jeho kolekce, která patří mezi nejvýznamnější privátní umělecké sbírky ve Španělsku (Zurbarán, Nonell, Casas, Picasso), je k vidění ve Fundació Francisco Godia.

ANTONI CREUS I RUBIN DE CELIS (1924-1996)
Ačkoliv se narodil i zemřel v Madridu, bývá často veden coby původem katalánský závodník, což se ostatně dá odhadnout i podle jména a příjmení. Ve Formuli 1 se objevil v jediném závodě - GP Argentiny 1960, do níž se svým Maserati odstartoval z poslední (22.) pozice. Odkroužil pouze 16 kol a pak svou snahu kvůli technickým problémům vzdal. Byl to jeho první a zároveň poslední závod ve F1. Kromě monopostů mel zkušenost i jako motocyklový závodník.

ÀLEX SOLER-ROIG (1931)
Trvalo celou dekádu, než se v královně motorsportu opět uvedl nějaký Katalánec. Àlex Soler-Roig, syn významného katalánského lékaře, zde působil v letech 1970-1972 (což vzhledem k ročníku narození bylo na svět F1 již krapet pozdě), tedy vlastně na sklonku své závodní kariéry. Velkou díru do světa však neudělal, za tři roky se účastnil pouhých deseti závodů, avšak jen do šesti z nich odstartoval žádný z nich nedokončil. Za ony tři roky vystřídal stejný počet týmů - Lotus, March a BRM. Po posledním závodě ve F1 nakonec pověsil helmu na hřebík a zaměřil se na vlastní rodinný podnik. Mezi jeho nejbližší přátele ze závodního prostředí patřil mimo jiné legendární Jochen Rindt. Více o jeho životě po F1 najdete zde.

Lluís Pérez-Sala v barvách Minardi v roce 1988 (Foto: www.joythis.com)

LLUÍS PÉREZ-SALA (1959)
Po další dlouhé odmlce katalánských pilotů ve F1 přichází v roce 1988 další rodilý Barceloňan. Lluís Pérez-Sala v letech 1985-1987 závodil v italské Formuli 3, součástí kolotoče F1 byl celé dva ročníky (1988 a 1989), a to v barvách stáje Minardi. Celkem 32 závodních víkendů dokázal přetavit v 26 startů v GP (šestkrát se nekvalifikoval) a jeden mistrovský bodík za šesté místo v GP Velké Británie 1989. Část sezony 1988 tvořil u Minardi čistě španělskou závodní dvojici společně s valencijským rodákem Adrianem Camposem. Žádný div, protože tato italská stáj do F1 pomohla celé řadě španělských pilotů, mimo jiné i Fernandu Alonsovi. Po skončení závodní dráhy pracoval mimo jiné i na pozicích analytika závodů F1 v různých médiích. V roce 2012 se stal šéfem španělského F1 týmu HRT, ten ale po roce skončil v propadlišti dějin. I přesto byl z katalánského pohledu zajímavý, neboť Pérez-Sala se v něm obklopil hned několika Katalánci (zmiňme například technického ředitele týmu Toniho Cuquerellu, který je z Valencie, nebo šéfku tiskového oddělení Mariu Serrat, dceru slavného katalánského zpěváka Joana Manuela Serrata). Lluís Pérez-Sala je také strýcem talentovaného barcelonského závodníka Daniela Juncadelly. I ten se v královně motorsportu mihl, ačkoliv asi ne tak, jak si původně představoval. Závodním pilotem v nejprestižnější kategorii se nikdy nestal, ale v letech 2013-2014 byl alespoň testovacím pilotem týmů Williams a Force India.

Pedro de la Rosa a Marc Gené při společném debutu v F1 v roce 1999 (Foto: www.soymotor.com)

PEDRO MARTÍNEZ DE LA ROSA (1971)
Přichází "zlaté období" jezdců narozených v Katalánsku. Nové tisíciletí přivítá v sedačkách vozů F1 hned tři katalánské závodníky. Pedro de la Rosa debutoval ve F1 v březnu 1999 v GP Austrálie. A je to svým způsobem debut snů, jelikož s nikterak skvělým Arrowsem tehdy dosáhl na fantastickou šestou příčku. Je však třeba dodat, že šlo závod s velkým množstvím odpadlíků, celkem ho tedy dokončilo pouze osm jezdců. Každopádně pro nováčka úžasný vstup do kariéry, zvlášť když vezmeme v potaz, že De la Rosa už do konce zmiňované sezony znovu nebodoval. Dva roky u Arrowsu střídají ještě těžší dva roky v Jaguaru - v sezoně 2002 vůbec nebodoval, a na pár let se tak s pozicí závodního pilota musel rozloučit. Svou kariéru spojil s pozicí testovacího jezdce McLarenu - jeho velká chvíle přišla až v druhé polovině roku 2006, kdy nahradil vyhozeného Montoyu. V Maďarsku dojede druhý a celkem si v oné sezoně připíše 19 bodů. U McLarenu v dalších letech pokračoval, ale opět jen jako testovací jezdec. Další šanci závodit dostal v roce 2010 tentokrát v sedačce Sauberu, ale ještě tentýž rok se zase pakoval. Závodění si naplno užil ještě roku 2012 v barvách HRT, opět však jen hluboko v poli poražených a bez bodu. Tím se jeho závodní kariéra v královně motorsportu uzavřela s celkovou bilancí 104 odjetých závodů v barvách pěti týmů. Jeho nejlepším výsledkem byla již zmiňovaná Velká cena Maďarska v roce 2006. Poté působil ještě dva roky jako testovací pilot Ferrari, za které tehdy jezdil jeho krajan Fernando Alonso. Aktuálně působí v roli závodního a technického poradce ve Formuli E a stará se i o vlastní jezdeckou školu.

MARC GENÉ (1974)
Rodák z města Sabadell debutoval ve stejném závodě jako De la Rosa (GP Austrálie 1999). Na rozdíl od něj však příliš nezazářil. V kvalifikaci ani nesplnil limit 107 % nejlepšího času, když za svým tehdejším týmovým kolegou Badoerem zaostal o více než 1,5 sekundy. Do závodu však byl vpuštěn, nicméně po kolizi z něj odstoupil ve 22. kole. Své první dvě sezony v královně motorsportu prožil v beznadějně posledním Minardi. Získal v nich jediný bod z bláznivé GP Evropy 1999. Štěstí pak zkoušel ještě u Williamsu, ale vždy šlo jen o záskok indisponovaného jezdce (v Itálii 2003 nahradil Ralfa Schumachera a pátým místem si připsal vůbec nejlepší umístění své kariéry, stejného jezdce nahradil ještě ve Francii a Británii 2004, avšak zde nepřesvědčil a byl nahrazen brazilským mladíčkem Antoniem Pizzoniou). S F1 se Gené rozloučil pouhými 36 závody, v nichž si připsal 5 bodů. V letech 2004-2010 působil jako testovací pilot u Ferrari, kde se opět potkal s krajanem De la Rosou, nicméně kvůli postupnému omezení testů se jeho faktická přítomnost na závodištích smrskla na minimum. Souběžně s tím však závodil alespoň Le Mans, kde se roku 2009 dočkal vítězství ve 24hodinovém závodě po boku Alexandra Wurze a Davida Brabhama.

JAIME ALGUERSUARI (1990)
Zatím poslední Katalánec ve F1. A že do ní vstoupil stylově - jeho debut ve stáji Toro Rosso v roce 2009 udělal z Alguersuariho tehdejšího rekordmana F1. Stal se vůbec nejmladším pilotem F1 v historii a to ve věku 19 let a 125 dní (později tento zápis překonali Lando Norris, Lance Stroll a Max Verstappen). Výrazný katalánský talent pro Toro Rosso závodil i následující dva roky a i když se postupně zlepšoval (5 bodů v sezoně 2010, 26 bodů v sezoně 2011), vytouženou pozvánku do prvního týmu Red Bullu nedostal. Právě naopak. Barcelonský rodák byl rázem bez angažmá, což se pokusil nahradit alespoň testováním pro Pirelli v letech 2012 a 2013. Další dva roky strávil ve Formuli E, avšak už mu chyběla jakákoliv jiskra. Vyhazov z F1 mu motorsport znechutil, takže se v něm postupně začal vyskytovat už jen jako spolukomentátor. Jeho slibná kariéra se tak zadrhla na 46 startech a 31 bodech. 1. října 2015 oznámil definitivní konec závodní kariéry. Od té doby se již naplno věnoval pouze svému dřívějšímu koníčku, totiž DJingu. Coby DJ Squire pronikl do žebříčků světových hitparád a zahrál si v nejprestižnějších evropských klubech. Na Pyrenejském poloostrově je doposud velmi respektovanou osobností ve světě elektronické hudby. Více o jeho životě po F1 najdete zde.

Jaime Alguersuari ve F1 závodil v letech 2009-2011 v barvách Toro Rosso, filiálky Red Bullu
(Foto: www.wp.com)

Jaume Sanllehí i Molist

Dnes prakticky neznámý katalánský architekt Jaume Sanllehí i Molist byl autorem  mnoha budov zapadajících do estetiky modernisme, které na přelomu 19. a 20. století vznikaly zejména v barcelonském Eixamplu a později i v okrajových čtvrtích katalánské metropole. Dohledat alespoň základní biografické údaje tohoto autora je v běžně přístupných zdrojích poměrně složité, víme však, že většina jím podepsaných projektů pochází až z první dekády 20. století.

Jeho nejznámější barcelonskou stavbou je nepochybně Casa Jaume Sallo (1903) nacházející se na rohu ulic Rambla de Catalunya a Aragó. Krásná modernistická budova však v roce 1965 prošla nepěknou rekonstrukcí spojenou s tehdy moderní nástavbou dalších tří pater, což nevyhnutelně zničilo dekorativní štít průčelí. Mezi další projekty, jež jsou tomuto záhadnému architektovi připisovány, patří Casa Josep Puig d'Asprer (1905), Casa Bonaventura Pujol (1908), Casa Josep Dotras (1908) a Casa Rosa Borràs (1911). Připisován je mu i projekt krásného modernistického domku ve čtvrti Poble Sec (viz foto).

Casa Juan Martín Justo na carrer de Margarit 88 v barcelonské čtvrti Poble Sec
(Foto: Instagram Barcelona Architecture)

Emma Cohen

Bezesporu patřila k nejkrásnějším španělským herečkám své generace, možná dokonce i všech dob. Majitelka uhrančivých očí, Emmanuela Beltran Rahola (1946-2016), známá hlavně pod uměleckým jménem Emma Cohen, však vynikla i v jiných uměleckých odvětvích. Na následujících řádcích si připomeneme zajímavý životní příběh této všestranné katalánské umělkyně.

Emma Cohen v dobách své největší slávy (Foto: La Vanguardia)

Rodačka z poválečné Barcelony v mládí studovala práva, nakonec však dala přednost herectví. Naplno s ním ostatně začala až na univerzitě, později přidala i několik let na prestižní divadelní škole Escola d'Art Dramàtic d'Adrià Gual. Již od mládí se též pravidelně pohybovala ve světě mladých bohémů a revolucionářů, ačkoliv to bylo plně proti přesvědčení jejich rodičů, zavedených katalánských právníků. Nedlouho poté se ostatně s rodinou rozhádala. Revoluční události roku 1968 ostatně zažila na vlastní kůži přímo v Paříži, kde tehdy navštívila divadelní festival v Nancy a zachtělo se jí při té příležitosti trochu lépe poznat francouzskou metropoli. V tomtéž roce se též poprvé objevila na filmovém plátnu. Legendární snímek Tuset Street (1968) následovalo ještě několik titulů patřících do zlatého fondu tzv. barcelonské školy, např. Historia de una chica sola (1969) nebo El techo de cristal (1971). Španělští diváci si ji bezesporu pamatují i z oblíbeného seriálu El conde de Monte Cristo (1969), kde si zahrála přítelkyni Edmonda Dantese.

Od roku 1972 sledujeme její příklon k mnohem komerčnějším snímkům, často se objevovala i v relativně odvážných filmech v rámci nově vznikajícího žánru "destape", jenž po létech frankistické cenzury do španělské kinematografie přinášel i zcela odhalené erotické scény. Nutno dodat, že Emma Cohen byla v 70. letech nesmírně žádanou herečkou, každoročně totiž natočila i čtyři až pět filmů. Z těch nejznámějších jmenujme například Al otro lado del espejo (1973), Celedonio y yo somos así (1977), Tigres de papel (1977), Solos en la madrugada (1978) nebo Cuentos eróticos (1980). To už je plně etablovaná v Madridu, kde žije se svým celoživotním partnerem, slavným španělským hercem a režisérem Fernandem Fernánem Gómezem (1921-2007), jenž ji posléze obsadil i do několika vlastních snímků - zmiňme například filmy Mambrú se fue a la guerra (1986), El viaje a ninguna parte (1986) nebo El mar y el tiempo (1989). Naposledy se na stříbrném plátně objevila právě po boku svého muže ve filmu El abuelo (1998).

Poněkud méně známá je i její role slepice Caponaty v dětském pořadu Barrio sésamo, který se na španělské veřejnoprávní televizi vysílal v letech 1979-1980. I přes relativně krátkou dobu si tato postava získala srdce mnoha dětských diváků. Časem ubývající televizní i filmové role dokázala Emma Cohen skvěle nahradit působením v jiném uměleckém odvětví. V roce 1983 totiž napsala svůj první román, Toda la casa era una ventana, po němž následovala necelá desítka dalších. Za zmínku stojí i její sbírka postřehů z již zmiňovaného revolučního léta 1968 pod názvem La libreta francesa (2010). Kromě výše zmíněného taktéž nepravidelně psala sloupky pro španělský deník El Mundo a příležitostně též psala scénáře k několika rozhlasovým i televizním pořadům. Od smrti manžela v roce 2007 se zcela stáhla z veřejného života. Podle svědectví několika přátel během té doby pilně pracovala na několika dalších románech i dětských knihách. Uvidíme, jestli některé z nich ještě někdy spatří světlo světa.

Salvador Sellés i Baró

Salvador Sellés i Baró (18??-1948) byl barcelonský architekt. Ve své době patřil ve svém oboru k relativně vlivným osobnostem, ale dnes je prakticky zapomenut. Studium architektury zakončil úspěšně roku 1900, taktéž víme, že se věnoval advokacii. Byl činným v řadě profesních organizací, sám spoluzakládal a dlouhá léta předsedal Sboru španělských městských architektů, zajímavá je i jeho publikační činnost - byl totiž jedním z velkých obdivovatelů Gaudího staveb a o některých z nich psal vcelku pravidelně do odborných časopisů.

Z ryze architektonického hlediska za sebou Salvador Sellés zanechal skutečný modernistický skvost, možná vůbec nejkrásnější budovu v katalánském pobřežním městečku Cadaqués. Jde o budovu Casa Serinyana (známou též jako Casa Blaua) navrženou a vystavěnou v letech 1910-1913 na nábřeží Riba des Poal. Příjmení Serinyana patřilo k jedněm z nejprestižnějších v širokém okolí Cadaquésu a jeden z pokračovatelů rodu na počátku 20. století, lékař Octavi Serinyana, si usmyslel, že na cadaqueské promenádě vybuduje vskutku reprezentativní sídlo. Stavba zabírá dvě parcely, které jsou spojeny krátkým přemostěním, jež tvoří jedno z nejromantičtějších zákoutí v celém městečku. Dům se může pochlubit dodnes velice zachovalou vnější i vnitřní výzdobou v přísně modernistickém stylu, zároveň však díky svým střídmým barvám dokonale zapadá do okolního prostředí. 

Ve své více než stoleté historii budova poznala pouze dva majitele (tím druhým byl od 80. let 20. stol. Ital Augusto Marocci, jenž budovu řádně zrekonstruoval, a zachránil tak mnoho původních prvků), od roku 2019 prozatím stále čeká na třetího v pořadí (alespoň tak to chápeme, neboť je stále v inzerci realitní kanceláře Engel & Völkers, v případě zájmu si připravte něco okolo 22 milionů euro; detailnější foto např. zde). Z dalších architektových staveb můžeme zmínit ještě Casa Pont taktéž v Cadaquésu, případně budovu tržnice ve městě Caldes d'Estrach.

Emblematická Casa Serinyana v katalánském městečku Cadaqués (Foto: The World of Art Nouveau)

Pojízdná kantýna: Jackie Chan v Barceloně

Katalánská metropole se za posledních 50 let objevila v bezpočtu filmů. Nemluvíme přitom pouze o španělské či katalánské kinematografii; do Barcelony již zamířila řada zahraničních produkcí. Například roku 1975 sem slavný italský režisér Michelangelo Antonioni umístil snímek Povolání: Reportér. Roku 2002 tu francouzský režisér Cédric Klapisch natočil dnes již legendární film Erasmus a spol. O pár let později (2006) město proslavil snímek Parfém: Příběh vraha a roku 2008 do Barcelony zavítal uznávaný Woody Allen, aby tu filmem Vicky Cristina Barcelona dal dohromady hvězdnou španělskou dvojici Penélope Cruz - Javier Bardem. Mezi bezpočtem dalších hvězd stříbrného plátna, jež se mihly v ulicích katalánské metropole, najdeme i mistra bojových umění Jackieho Chana.

Plakát k filmu Pojízdná kantýna (Foto: www.themoviedb.org)

Jackieho Chana (*1954) asi netřeba nijak zvlášť představovat. Tento hongkongský herec, režisér, zpěvák, producent i kaskadér v jednom je již léta považován za ikonu asijské kinematografie. Za více než půl století v branži si zahrál ve více než 150 filmech a za svůj celoživotní přínos světové kinematografii v roce 2016 dokonce získal Oscara. Avšak ještě předtím, než se definitivně prosadil v Hollywoodu coby jasný následovník Bruce Leeho, natočil Jackie Chan i jeden ve Španělsku nesmírně populární film: Pojízdná kantýna (španělsky Los supercamorristas, anglicky Wheels On Meals). Psal se rok 1984 a Jackie Chan byl tou dobou naprostým miláčkem hongkongského publika. Jeho nový snímek měl stále náročnější publikum zaujmout mimo jiné exotickým umístěním, u producentů tehdy zvítězila právě katalánská metropole. Zajímavé je, že tehdy by město na mapě světa našel jen málokdo, do definitivní olympijské slávy Barceloně ještě několik let chybělo.

Samotná zápletka filmu je poměrně prostá. Bratranci Thomas (Jackie Chan) a David (Biao Yuen) jsou vlastníky pojízdné kantýny neboli, jak by se řeklo dnes, sytě žlutého food trucku. Koncept rychlého občerstvení však v tomto filmu nabere zcela nečekané dimenze, neboť některým svým klientům jídlo doručují na skateboardech. Jejich poklidný život v katalánské metropoli naruší až setkání s krásnou prostitutkou Sylvií (Lola Forner). Ta jim učaruje natolik, že se záhy stanou dívčinými dobrovolnými bodyguardy. Sylvie je totiž dědičkou velkého majetku a hrozí jí mnoho nebezpečí. Pak už má film vcelku standardní průběh - spousta soubojů a barových rvaček, občas nějaký ten vtípek a především dokonale osmdesátková atmosféra. Pro milovníky Barcelony je však obrovskou přidanou hodnotou tohoto filmu velice zajímavé zachycení města předtím, než v něm nastala řádná předolympijská očista. Příběh diváka provede mnoha známými místy (Arc de Triomf, Parc de Joan Miró, Parc de la Ciutadella, Gran de Gràcia, Plaça Espanya či Poble Espanyol) a podaří se mu i dnes jen stěží představitelné - natáčet uvnitř i na věžích slavného Gaudího Sagrady Famílie.

Několik dalších scén štáb natočil i v tehdy heroinem nasáklém historickém centru města. Klepy z natáčení ostatně zmiňují, že některé ostřejší scény z filmu vlastně mohly docela dobře kopírovat realitu, neboť herecké trio se údajně zúčastnilo i potyčky v jednom ravalském baru. Tak či onak, v Barceloně našel štáb opravdový klenot. Místní úřady filmaře nechaly natáčet, kde se jim zlíbilo, a místní produkce poskytla vysoce profesionální figuranty i herce ve vedlejších rolích. Ve filmu se tak vystoupila řada místních herců (Amparo Moreno, Pepe Sancho, Carles Canut, Montserrat Julió) a v roli Sylvie se představila valencijská herečka a modelka Lola Forner, Miss España 1979. Režisér Sammo Hung měl navíc k ruce katalánský štáb, v němž mu sekundoval i tehdy sotva třicetiletý Agustí Villaronga, jeden z nejúspěšnějších katalánských (mallorských) režisérů současnosti.

Některé barcelonské scény z filmu Pojízdná kantýna (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Ferran Romeu i Ribot

Ferran Romeu i Ribot (1862-1943) byl katalánský architekt a urbanista. Narodil se v Barceloně, kde také vystudoval architekturu - na předchůdkyni dnešní ETSAB odpromoval roku 1887. Na své alma mater později takřka dvě dekády působil v roli pedagoga. Coby architekt po sobě zanechal jen málo děl, avšak naprostá většina z nich se pyšní výjimečnou kvalitou, a to jak technickou, tak uměleckou. Coby urbanista se celoživotně zajímal o rozvoj barcelonského Eixamplu, několikrát se též se svými projekty zúčastnil soutěží o urbanistickou návaznost Eixamplu na nově připojené čtvrti. V letech 1911-1913 vykonával architektonický dohled nad dokončením posledního úseku ulice Via Laietana. Mezi jeho architektonickými perlami najdeme kupříkladu realizaci neogotického náhrobku Kryštofa Kolumba v Dominikánské republice, na níž se podílel spolu se sochařem Perem Carbonellem (1850-1927). 

Několik jím navržených budov se nachází i v katalánské metropoli. Patří k nim zejména Casa Conrad Roure (1902), Casa Joan Rabaseda (1912) a budova s číslem 6 na Plaça de les Olles v historickém centru města. Ribotovým vrcholným dílem je však Casa Manuel Armet (1898) na Avinguda de Gràcia ve městě Sant Cugat del Vallès. Podle všeho jde o vůbec první modernistickou stavbu v dané lokalitě, přitom 21. století se zmiňovaný komplex budov dočkal ve skvělém stavu. Kromě hlavní budovy, jež na první pohled zaujme zejména zvláštní kombinací pálených cihel a barevných kachlí, je součástí areálu i charakteristický vodojem a větrný mlýn. Podle mnohých odborníků se Ribot při projektování Casa Armet inspiroval u svého slavnějšího kolegy Josepa Puig i Cadafalcha, a to konkrétně jeho budovou Casa Martí (1896), v níž několik let sídlil slavný barcelonský bar Els Quatre Gats. Pokud se rozhodnete navštívit poslední zmiňovanou Ribotovu stavbu, vězte, že přes ulici na vás čekají další dvě zajímavé budovy - modernistický palác Can Barnils (1908) a o něco pozdější noucentistická přestavba domu Casa Mòjica.

Casa Armet ve městě Sant Cugat del Vallès (Foto: Modernisme a Catalunya)

Miquel Pascual i Tintorer

Mezi méně známá jména katalánského modernisme patřil Miquel Pascual i Tintorer (1849-1916). Ačkoliv některá jeho díla dodnes můžeme najít v ulicích Barcelony, Tintorer byl důležitým hybatelem urbanizmu v aktuálně pátém největším katalánském městě Sabadell.

Mercat de la Llibertat v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia (Foto: Rafel Pujals, Colla dels Dimecres)

Miquel Pascual i Tintorer se narodil roku 1849 v katalánském městečku Sant Feliu de Llobregat. Jako v případě mnoha dalších architektů z této generace se i Miquel zhlédl v povolání svého otce stavbyvedoucího. Jako 18letý tedy nastoupil cestu k vysněné architektuře, nejprve na Escola de les Belles Arts de Barcelona (1866-1870) a následně i na madridské Real Academia de Bellas Artes de San Fernando, kde roku 1878 získal univerzitní diplom. Hned po studiích se vrátil do Barcelony, kde se roku 1881 oženil a založil rodinu. Rodina jeho manželky pocházela z bohatších kruhů, mnoho času tak Tintorer strávil například v letní rezidenci na carrer Escorial v Gràcii. K Tintorerově barcelonsko-gràcijské etapě se ještě vrátíme, nesmazatelný odkaz však náš architekt zanechal zejména ve své první destinaci, průmyslovém městě Sabadell.

V letech 1879-1895 totiž Tintorer zastával funkci městského architekta v tomto rychle rostoucím katalánském městě. Příčinou byla silná implementace průmyslu v okolí katalánské metropole a Sabadell byl jedním z hlavních textilních center, ačkoliv místní specializací byla práce s vlnou. V druhé polovině 19. století je ve městě vybudována kanalizace, osvětlení a především vlakové spojení s Barcelonou, což má za následek rychlý nárůst populace. Po vzoru Barcelony tak i Sabadell začíná přemýšlet nad plánem rozšíření. Tuto zakázku dostane logicky právě Tintorer, jenž nad plánem stráví celkem šest let. Sabadell díky němu dostane jeden z nejmodernějších plánů rozvoje na Pyrenejském poloostrově. Kromě samotné urbanizace Tintorer ve městě zanechal i několik konkrétních staveb vycházejících z veřejných i soukromých zakázek. Mezi ty nejvýznamnější řadíme kupříkladu eklektické domy Casa Mateu Brujas (1888) a Torre Gorina (1889), kapli na hřbitově Sant Nicolau (1893) či nesmírně zajímavý kostel Puríssima Concepció (1882), ačkoliv jeho věž později dokončil jiný architekt.

Prakticky souběžně však Tintorer zastává i funkci městského architekta v Gràcii, která byla až do roku 1897 samostatným městem. Zde pracuje od roku 1880, stojí proto za významnou modernizací této budoucí barcelonské čtvrti. Mimo jiné je autorem plánů místní kanalizace. Zároveň je však podepsán pod celou řadou místních budov, často vytvořených jeho přítelem a spolupracovníkem Franceskem Berenguerem, jenž však kvůli nedokončenému vzdělání své projekty nemohl podepisovat. Řeč je kupříkladu o Mercat de la Llibertat (1893) nebo Casa Francesc Burés (1905). Naopak ryze sám za sebe se Tintorer zhostil například projektů Casa Bartomeu Recolons (1891) nebo Casa Josep Barnolas (1905). Bez zajímavosti není ani architektův plán náměstíčka Plaça Mons ve čtvrti Vallcarca, které vzniklo v letech 1908-1909 coby zárodek budoucího mostu spojujícího danou čtvrť s dopravní tepnou Avinguda de la República Argentina. Původní plán mostu náležel taktéž Tintorerovi, který navrhoval lehkou ocelovou konstrukci, nicméně nakonec dalo město přednost železobetonovému provedení z dílny architektů Lluís Homs a Eduard Ferrés. Do značné míry se však do této změny promítla Tintorerova nečekaná smrt v roce 1916.

Josep Francesc Ràfols

Josep Francesc Ràfols i Fontanals (1889-1965) byl katalánský architekt, malíř a historik umění. Narozen ve Vilanova i la Geltrú, od univerzitních studií působil v katalánské metropoli, kde byl nejprve aktivním členem konzervativně orientovaného uměleckého kroužku Cercle Artístic de Sant Lluc, aby v roce 1918 spolu s katalánským keramikem a kritikem umění Josepem Artigasem založil uměleckou skupinu Agrupació Courbet. Toto seskupení se však vydrželo scházet pouze rok, jeho jádro tvořili soudobí katalánští malíři požadující renovaci noucentismu a zhlížející se v osobě francouzského realisty Gustava Courbeta.

Aktivně se Ràfols architektuře věnoval jen okrajově. Je autorem několika staveb v rodné Vilanově, skromně přispěl i ke stavbě slavného barcelonského kostela Sagrada Família. Mnohem významnější byl jeho přínos historii a teorii architektury, neboť J. F. Ràfols byl mimo jiné prvním Gaudího životopiscem (Antoni Gaudí, 1928) a zejména jeden z prvních propagátorů důležitosti odkazu katalánského modernisme. V tomto ohledu zmiňme kupříkladu dvě stěžejní práce zabývající se tímto uměleckým směrem/životním stylem z přelomu 19. a 20. století: El arte modernista catalán (1943) a Modernismo y modernistas (1949). Obě knihy byly pochopitelně vzhledem k charakteristikám doby vydány nejprve ve španělštině. V oblasti historie umění Ràfols publikoval ještě několik dalších odborných studií a roku 1956 se stal prvním ředitelem odborného pracoviště Càtedra Gaudí na Universitat Politècnica de Catalunya.

Jaume Gustà i Bondia

Jaume Gustà i Bondia (1853-1932) byl katalánský architekt tvořící zejména ve stylu katalánského modernisme. Studia architektury úspěšně zakončil roku 1879. V té stejné době získal svou první větší zakázku - projekt nového obecního hřbitova v Sants. Ve stejném městském obvodu později navrhl také sídlo místní radnice, původně známé jako Tinença d'Alcaldia de Hostafrancs (1895), ačkoliv tato budova se v pozdějších letech dočkala mnoha dalších úprav, na nichž se již podíleli jiní architekti. Gustà se podobně jako celá řada jeho dobových souputníků mohl výrazně projevit na Světové výstavě 1888, která stála za velkou urbanistickou proměnou oblasti dnešního Parc de la Ciutadella. Gustà byl autorem největšího výstavního pavilonu (Palau de la Indústria), který byl po skončení výstavy zbourán. Podobný osud postihl řadu dalších pavilonů a jiné infrastruktury.

Mezi další významné modernistické stavby tohoto architekta patří dodnes existující vyhlídková věz Torre de la Miranda (1900), kterou najdete ve městě Cornellà de Llobregat, nebo školní budova Escola Miquel Bleach (1915) ve čtvrti Hostafrancs. Krásným příkladem katalánského modernisme je i architektův vlastní dům ve čtvrti Gràcia. Casa Gustà (1910) je dnes památkově chráněná a sídlí v ní domov důchodců. Budova v sobě nezapře výraznou inspiraci ve středověké architektuře. Gustà si za její projekt ostatně vysloužil i čestné uznání (1911) na architektonické soutěži, kterou v té době každoročně pořádala barcelonská radnice. V Gràcii je Gustà mimo jiné autorem emblematického kulturního centra La Violeta (1893) či několika jednoposchoďových domků na carrer d'Olot nedaleko vchodu do slavného Parku Güell.

S úřady katalánské metropole Gustà spolupracoval dlouhodobě. Nejprve v letech 1902-1914 řídil projekt reformy městské kanalizace, od roku 1916 po smrti Pere Falquése přebírá funkci vrchního obecního architekta. Ačkoliv modernisme po první světové válce vyšel z módy, Gustà v tomto stylu ještě v roce 1926 navrhl jeden z nejzajímavějších domů v severokatalánském městě Figueres. Casa Jaume Gustà se nachází v čísle 10 na Plaça del Sol. Na první pohled zaujme překrásnými sgrafity katalánského malíře Emiliho Blancha.

Detail mozaiky z Casa Gustà v Barceloně (Foto: The World of Art Nouveau)

Volta Ciclista a Catalunya

Volta Ciclista a Catalunya neboli česky "Okolo Katalánska" je jedním z nejstarších etapových závodů na světě. Jeho první ročník se konal již v roce 1911, je tedy o celých 24 let starší než dnes mnohem známější cyklistický závod Vuelta a España, jenž se jel poprvé až roku 1935. Ačkoliv patří katalánský závod již dlouhé roky do nejprestižnější kategorie závodů pořádaných Mezinárodní cyklistickou unií (UCI), mezi většinovým publikem příliš známý není. Svou roli v tom hraje jednak fakt, že Katalánsko není samostatným státem, nicméně důležitá je i délka závodu, která určuje celkovou obtížnost, a v tomto případě je Katalánsko samozřejmě limitováno svou rozlohou právě ve srovnání s klasickou trojicí tzv. Grand Tour (Tour de France, Giro d'Italia, Vuelta a España), která se koná v mnohem větších zemích, což umožňuje i konání delšího závodu.

Mapa letošního 100. ročníku etapového závodu Okolo Katalánska

Při bližším pohledu do historie zjistíme, že Volta Ciclista a Catalunya není nejstarším etapovým závodem na Pyrenejském poloostrově. Tento primát drží taktéž katalánský závod, a to konkrétně Volta a Tarragona, jenž se poprvé konal v roce 1908. Tento závod je však pořádán velmi nepravidelně, neboť prozatím se uskutečnil jen v 57 případech, naposledy roku 2019. V porovnání s evropskými giganty si každopádně katalánský závod nestojí špatně. Nejslavnější Tour de France odjela již 107 ročníků (první z nich v roce 1903), Giro d'Italia 103 (první v roce 1909) a již zmiňovaná španělská Vuelta pouhých 75 (první v roce 1935). Katalánsko se letos dočká jubilejního 100. ročníku.

Pořadatelem závodu byl v začátcích Club Deportivo de Barcelona, od roku 1923 se ho ujala cyklistická sekce sportovního klubu Unió Esportiva de Sants, díky níž se z původně velmi lokálního závodu stala brzy mezinárodní záležitost. Během uplynulých 110 let byl závod zrušen jen jedenáctkrát - v letech 1914-1919 kvůli první světové válce, v letech 1921-1922 kvůli organizačním potížím, v letech 1937-1938 kvůli španělské občanské válce, a naposledy v roce 2020 kvůli koronaviru. Volta Ciclista a Catalunya se nyní tradičně koná na jaře, obvykle ke konci měsíce března, ačkoliv v minulosti fungovala i  ve velmi zavedeném zářijovém termínu. Snad jediným narušením této pravidelnosti byl vůbec první ročník, který se odehrál v poněkud netradičních datech 6. - 8. ledna 1911. Zmiňovaný první ročník měl pouze tři etapy ve směru Barcelona-Tarragona-Lleida-Barcelona o souhrnné délce 365 km a nejrychleji ze všech 34 účastníků ho zvládl Katalánec Sebastià Masdeu (1889-1964) v čase 15 hodin a 30 minut. 

Více než stoletá historie tohoto cyklistického závodu nabízí zajímavé statistiky. Vcelku dle očekávání Volta a Catalunya zavítala nejčastěji do Barcelony, která byla startem či cílem některé z etap v celkem 227 případech. V žebříčku četnosti ji s výrazným odstupem následují Manresa (92), Lleida (77), Tortosa (66) a Reus (57). I letos bude závod startovat ve známém turistickém letovisku Calella. Prozatím nejkratší vzdálenost museli cyklisté urazit v již zmiňovaném prvním ročníku (365 km), nejdelší potom v roce 1945 (1 825 km). V posledních 10 letech se celková délka závodu pohybuje nad 1 000 km, které jezdci musí zdolat v průběhu necelého týdne. Doposud nejvyšším bodem průjezdu je horský průsmyk Collada de Toses (1 800 m), nejčastěji zdolávaným vrcholem je však vcelku pochopitelně barcelonský Montjuïc (177 m), jenž byl součástí 712 etap. 28krát závod zavítal i na bájné pohoří Montserrat. V roce 1970 byl závod poprvé oddělen od běžného provozu, v roce 1984 byl poprvé živě přenášen španělskou i katalánskou televizí. Od roku 2005 patří do kalendáře nejprestižnějších závodů organizace UCI. Lídr závodu obléká od roku 1958 zelenobílý trikot. 

Pokud bychom se podívali trochu blíž na nejslavnější jezdce katalánského závodu, bez diskuze musíme začít jménem Mariano Cañardo (1906-1987). Tento rodák z Navarry žil od mládí v Barceloně, kde se také poprvé setkal s vášní pro cyklistiku. Profesionálním závodníkem byl v letech 1926-1943, později byl také několik let předsedou Katalánské cyklistické federace. Ve své době patří k nejlepším evropským závodníkům, byl čtyřnásobným mistrem Španělska a dokonce se mu podařilo vyhrát i jednu etapu na Tour de France. Jeho největším úspěchem však bylo dodnes neuvěřitelných 7 vítězství v závodu Okolo Katalánska. Cañardo tento závod vyhrál v letech 1928, 1929, 1930, 1932, 1935, 1936 a 1939; ve dvou dalších ročnících dojel celkově druhý a v dalších dvou třetí. Celkem ovládl 21 etap Nikdo jiný nikdy předtím ani potom katalánskému závodu tolik nedominoval. Mezi další mnohonásobné vítěze Volta a Catalunya patřila i další velká jména světové cyklistiky, například španělská legenda Miguel Induráin (mimo jiné pětinásobný vítěz Tour de France), jenž tu vyhrál v letech 1988, 1991 a 1992, nebo Alejandro Valverde (vítěz v letech 2009, 2017 a 2018), který se při své doposud posledním triumfu stal zároveň nejstarším vítězem Volta a Catalunya v historii ve věku takřka 38 let. Naproti tomu nejmladším vítězem v historii se stal roku 1945 valencijský cyklista Bernardo Ruiz. Jen jednou závod vyhrál belgický fenomén Eddy Merckx (1968). Nejvíce etapových vítězství (33) si připsal Katalánec Miquel Poblet (1928-2013), který celý závod vyhrál dvakrát (1952 a 1960).

Celkem 61 vítězů závodu Okolo Katalánska se narodilo ve Španělsku (11 přímo v Katalánsku), historicky se tu dařilo i Francouzům a Italům (oba národy po 10 vítězích) a čtyřikrát se radoval závodník z Kolumbie, naposledy v roce 2019 Miguel Ángel López v barvách stáje Astana. Jediným vítězem závodu, který o svůj titul přišel vinou dopingu, byl v roce 2010 Španěl Alberto Contador, který se do katalánských statistik zapsal alespoň třemi druhými místy v celkové klasifikaci let 2014, 2016 a 2017. Prozatím posledním katalánským vítězem byl barcelonský rodák Joaquim Rodríguez, jenž zde triumfoval v letech 2010 a 2014. Co se týče československé stopy, jediný výraznější úspěch v Katalánsku zaznamenal v roce 1997 Ján Svorada, jenž toho roku ovládl hned tři etapy. V posledních letech se závodu účastnilo několik českých jezdců (Roman Kreuziger, František Raboň, Petr Vakoč), avšak bez větších úspěchů. V roce 2021 si na větší úspěch dělá slovenský jezdec Peter Sagan; na start se postaví i čeští závodníci Karel Vacek, Josef Černý a Roman Kreuziger.

Salvador Puiggrós i Figueras

Mezi nejméně známé architekty katalánského modernisme dnes bezesporu patří Salvador Puiggrós i Figueras, u něhož s jistotou neznáme ani přesné datum narození. Podle některých zdrojů se tak stalo v roce 1870, možné je i pozdější datum. S jistotou však víme, že Puiggrós patřil k nejmladší modernistické generaci, která získala diplom na Universitat de Barcelona, a to konkrétně v roce 1899. Podle katalogu dochovaných děl byl nepochybně žádaným architektem. Většina jeho staveb odpovídá základním zásadám modernistické estetiky, ačkoliv určitě mezi svými vrstevníky patřil k těm střízlivějším. Ačkoliv se většina jeho staveb nachází v rodné Barceloně, ke konci života Puiggrós působil též jako městský architekt v Arenys de Mar. Zemřel v září 1934.  

K jeho nejznámějším stavbám v Barceloně patří Casa Carmen Morros (1902), Casa Josep Poch i Viñas (1903), Casa Jaume Payàs (1904), Xalet de Joan Planas (1904), Casa Josep Ferrer (1905), Casa Homet (1908) nebo Casa Antoni Prats (1912). Několik dalších méně významných staveb je roztroušeno po různých barcelonských čtvrtích, dost jich je k vidění například v Gràcii a okolí, kde architekt nějakou dobu bydlel. Zvláštní pozornost si zaslouží jedno z mála pozdně modernistických romantických zákoutí v dnešní Barceloně. Colonia Joaquim Ministral (1922) se nachází na adrese Passeig de la Mare de Déu 118. Jde vlastně o jednu celou barcelonskou uličku známou jako Passatge de Ministral. Samotné domy tvořící tuto horizontálně řešenou dělnickou kolonii žádné větší modernistické vymoženosti nemají, ale na první pohled zaujme vstupní brána do celého areálu. Spodní patro budovy údajně během španělské občanské války sloužilo jako protiletecký kryt. Z mimobarcelonských staveb Salvadora Puiggróse připomeňme například Ca l'Utzet (1909) v městečku Sant Andreu de Llavaneres nebo Col·legi La Presentació (1911) v Arenys de Mar.

Krásné zákoutí dělnické kolonie J. Ministrala v Barceloně (Foto: Barcelona Singular)