Suu

Jednadvacetiletá katalánská zpěvačka Susana Ventura, na hudební scéně známá jako Suu, je typickým příkladem toho, jak v posledních letech do veřejného prostoru pronikají nové hudební talenty. Na počátku všeho totiž bylo pár písniček nahraných na Instagram. Dnes se tato mladá a sympatická dívka s nádherným hlasem může pochlubit dvěma alby a dokonce i jednou vydanou básnickou sbírkou.

Mladá barcelonská zpěvačka Suu (Foto: Instagram Suu)

Narodila se 14. ledna 2000 v Barceloně. Své první písně začala Suu psát a následně ve formě krátkých videí umisťovat na sociální síť Instagram již ve 14 letech. Postupem času její videa získávala na popularitě, výsledkem bylo její první album Natural (2018), které od prestižního katalánského hudebního časopisu Enderrock získalo ocenění "Objev roku". Pochází z něj mimo jiné jeden z jejích nejúspěšnějších songů Lligar no és lo teu, který složila jako patnáctiletá. Toto první album obsahuje celkem 12 písní, z nichž čtyři jsou v katalánštině. Zatímco toto první album bylo spíše popového ražení, druhá deska mladé zpěvačky by měla odrážet větší vyzrálost. Album Ventura (2020) ostatně vzniklo o něco profesionálněji. Opět pod hlavičkou Halley Records se jeho produkce ujal známý španělský zpěvák a skladatel Carlos Sadness, od něhož se Suu podle svých slov mnoho naučila.

Ústřední skladbou tohoto druhého alba se nakonec stala jediná katalánská píseň v něm - Tant de bo, jež se stala letním hitem katalánské televize TV3. Ve vysílání se tak objevovala každý den hned několikrát, takže se pro řadu diváků rychle stala soundtrackem léta 2020. Po velkém úspěchu této písně se Suu dočkala "oficiálního" potvrzení své slávy i účinkováním v několika pořadech zmiňované televize (Al cotxe, El bolo). Původně zamýšleným tahákem tohoto alba je však španělským textem opatřená skladba Eres un temazo, kterou si můžete vychutnat ve videu pod článkem. Jak už tomu tak bývá, kolem každého španělsky zpívajícího katalánského hudebníka se často objevují diskuze, proč netvoří (více) v katalánštině. Suu převahu španělsky psaných textů komentuje tak, že španělština pro ni není natolik srdcovou záležitostí, takže se ve svých textech nemusí tolik odhalit. Katalánštinu totiž považuje za svou intimní součást, mateřský a zároveň běžný jazyk denní komunikace, který by ji však v umělecké tvorbě a před publikem mohl učinit zranitelnější. Zároveň díky španělštině doputuje k širšímu publiku. Pravdou je, že ačkoliv je v současnosti populární zejména v katalánsky hovořících oblastech, věrné fanoušky už začíná mít i v Baskicku či španělské metropoli.

Jedna z prvních významných představitelek hudební generace vzešlé z Instagramu si rozjezdem sólové kariéry splnila velký životní sen. Jak sama říká, i v těžké pandemické době je nyní schopna si hudbou vydělat na živobytí. Zároveň si tak může financovat i možný rozjezd literární dráhy. V únoru 2020 vydala v katalánském nakladatelství Rosa dels Vents básnickou sbírku Fauna o amor, nicméně jak sama prozradila v nejednom rozhovoru, v hlavě jí klíčí i myšlenka na vydání nějakého románu. Podobně jako v případě písňových textů je i tato básnická sbírka zajímavou směsicí španělštiny a katalánštiny a ústředním tématem je láska a její podoby ve vnímání generace Z.

Více informací:

• Enderrock: Suu: "Aquest any he acomplert quasi tot el que volia fer a la vida" (katalánsky).
• Enderrock: Suu: "D'una relació molt tòxica n'he après a fer cançons i treure un disc" (katalánsky).
• Catorze: Suu: "És una adicció, necessites que la gent et diu coses o t'escolta" (katalánsky).
• Diari de Barcelona: M'estic cantant a sobre (katalánsky).

Bude Puigdemont vydán do Španělska?

Většina českých médií si včera všimla hlasování Evropského parlamentu o zbavení imunity trojice katalánských poslanců Carlese Puigdemonta, Toniho Comína a Clary Ponsatí, kteří po organizaci referenda o nezávislosti regionu z podzimu 2017 museli odejít do exilu. Všichni tři nyní působí jako europoslanci. Původně bylo jednání o jejich poslanecké imunitě naplánováno na jaro roku 2020, jenže pak přišel koronavirus a celý proces byl odložen takřka o rok. Pro odebrání imunity se v tajném hlasování vyjádřilo 400 poslanců z celkových 693 hlasujících. V této skupině byli zejména zástupci nejpočetnějších skupin v EP, tedy lidovci, socialisté a liberálové. Proti odebrání imunity naopak hlasovalo solidních 248 poslanců, což řada katalánských médií vykládá jako úspěch a signál většího rozkolu na evropské scéně. Něco na tom bude, neboť proti odebrání imunity obvykle hlasují jen slabší desítky europoslanců, je tak evidentní, že v tomto případě řada zákonodárců pochybuje. Tak či onak, Puigdemont, Comín i Ponsatí jsou v tuto chvíli bez poslanecké imunity, a tak na ně každou chvíli může být vydán eurozatykač. O jejich vydání do Španělska by pak rozhodly belgické soudy. Tak rychlý a hladký průběh to však mít nebude. Navíc tu existuje dost podstatná šance, že Puigdemont a spol. do rukou španělských soudů nakonec vydáni nebudou.

Europoslanci Carles Puigdemont a Toni Comín v sídle Evropského parlamentu (Foto: www.elpais.com)

Podle agenturních zpráv jsou tedy nyní na řadě belgické a britské soudy, které by měly žádost o vydání politiků zpět do Španělska řešit. Tak jednoduché to však nebude. Začněme malým upřesněním, že v případě opětovné aktivace eurozatykače by vše zůstalo v rukou belgických soudů, neboť Clara Ponsatí sice z Katalánska odešla do Skotska, kde působila na jedné z místních univerzit, ale od února 2020 je i ona europoslankyní (jedna z náhradnic za bývalé britské poslance, kteří kvůli brexitu opustili i lavice EP), takže nový eurozatykač by ji velmi pravděpodobně zastihl právě v Bruselu. To je však jen podružný detail. Mnohem zajímavější je očekávaná soudní bitva, kterou obě znepřátelené strany sehrají u Soudního dvora EU.

Přesně tam totiž poputuje stížnost trojice politiků ohledně zbavení imunity. Puigdemont celý tento proces v EP považuje za nelegitimní a zpolitizovaný, což se v minulých týdnech projevilo například únikem informací z rozhodujícího výboru, neúplnými materiály k celé kauze apod. Ačkoliv to není moc pravděpodobné, může zde Soudní dvůr EU vydat preventivní opatření do doby, než o stížnosti rozhodne, což by celý proces zbavení imunity opět paralyzovalo. Následně pak soud může celou záležitost zkoumat i dlouhé měsíce. Dá se čekat, že k této situaci spíše nedojde, nicméně ani to neznamená okamžitou aktivaci eurozatykačů. Do hry se totiž opět zapojil španělský soudce Pablo Llarena. Právě on má vydání zmiňovaného eurozatykače na starosti, jenže už mnohokrát s ním nepochodil, naposledy v případě bývalého katalánského ministra kultury Lluíse Puige, jenž poslaneckou imunitu neměl, ale belgický soud ho ani tak do Španělska nevydal s tím, že na Pyrenejském poloostrově by byl Puig souzen soudem, který pro tuto kauzu není kompetentní, a navíc by mohly být ohroženy jeho základní lidská práva. Alespoň takto belgický soud v lednu 2021 své NE španělské justici odůvodnil.

Oficiálně i z tohoto důvodu Llarena podal k Soudnímu dvoru EU žádost o tzv. prejudiciální řízení, jehož smyslem má být vyjasnění podmínek, za nichž soudy jednotlivých evropských států mohou žádosti o vydání nevyhovět (podrobnější info zde). Llarena v tomto případě kritizuje údajnou belgickou neznalost španělského justičního systému, čímž odmítá fakt, že by španělský nejvyšší soud (Tribunal Supremo) byl v případě katalánských politiků nekompetentní. Nicméně právě to zní z Katalánska již od počátku procesu. Pokud by měl někdo události spojené s referendem soudit, kompetentní instancí by podle mnohých byl katalánský nejvyšší soud (Tribunal Superior de Justícia de Catalunya). V praxi tedy Llarena bude muset počkat na vyjádření Soudního dvora EU v této záležitosti, což může trvat až jeden rok. Teprve potom by se měl Llarena rozhodnout, jestli eurozatykače znovu aktivuje nebo nikoliv. Pro Puigdemonta a spol. by to tak znamenalo dlouhé měsíce napjatého čekání na zatykač, Llarena by tak opět o něco oddálil svou pravděpodobnou porážku u evropských soudů.

Teprve podle rozhodnutí Soudního dvora EU by tedy Llarena rozhodl o reaktivaci stávajících či vydání zcela nových eurozatykačů a následně by "konečně" přišla řada na belgické soudy, které by měly konečné slovo ohledně vydání katalánských politiků španělským soudům. Zde se hodí připomenout výše zmiňovaný precedens Lluíse Puige. Dá se očekávat, že i tentokrát by belgické soudy katalánské politiky vydat odmítly. Tím by ostuda španělského soudnictví byla dovršena a Puigdemont, Comín i Ponsatí by mohli pokračovat v poklidném životě v rámci celé EU kromě Španělska. Připomeňme, že současný eurozatykač na Puigdemonta je již třetím v pořadí. První byl vydán na podzim 2017, Llarena ho však rychle stáhl, neboť měl oprávněný strach, že by evropské soudy katalánské politiky vydali pouze kvůli obvinění ze zpronevěry - to by ale v praxi znamenalo, že by nesměli být odsouzení tak přísně jako zbytek katalánských politických vězňů, a nemohli by být ani tak dlouho drženi ve vazbě. Druhý eurozatykač byl aktivní od jara do léta 2018. Na jeho základě byl Puigdemont zatčen v Německu, ovšem 12. července toho roku německý soud rozhodl, že bývalý katalánský premiér nemůže být vydán pro vzpouru, jediným akceptovatelným důvodem by byla opět jen zpronevěra. Zatykač byl okamžitě stažen. Španělská justice potřebuje vydání na základě zločinu, který v podstatě nikde jinde v Evropě neexistuje, proto to má Llarena tak těžké. V pořadí třetí eurozatykač byl vydán na podzim 2019 poté, co byla část katalánských politiků pravomocně odsouzená za organizaci referenda na 9 až 13 let odnětí svobody. Tento eurozatykač byl do této chvíle pozastaven v očekávání výsledku hlasování o poslanecké imunitě. Příští týdny a měsíce nám přinesou ještě mnohé zajímavé z evropských soudních síní.

Informace k tématu z českých médií:

• ČT: Europoslanci zbavili Puigdemonta imunity. Belgie tak bude moct rozhodnout o jeho vydání.
• iROZHLAS.cz: Europoslanci zbavili imunity katalánského expremiéra Puigdemonta a další dva politiky.
• Novinky.cz: Europoslanci zbavili imunity katalánského expremiéra Puigdemonta.
• Parlamentní listy: Kateřina Konečná: "Většina europoslanců Kataláncům plivla do tváře".

Více žen v ulicích Barcelony

Barcelonská radnice se od doby, kdy v jejím čele stanula Ada Colau, snaží o větší zastoupení žen v pojmenování městských ulic. Vzhledem k současnému procentu urbanizace barcelonské planiny je poměrně těžké, aby se ve městě rodily nové ulice. Radnice tak musí jít ne vždy populární cestou změny stávajících názvů. Aktuálně se v Barceloně nalézá něco okolo 4 500 ulic, tříd, promenád a náměstí o celkové délce přes 1 300 km. Avšak jen necelých 8 % z nich nese jméno některé z více či méně významných žen minulosti. Colau v posledních letech měnila názvy barcelonských ulic o něco víc než její předchůdce. Zaměřila se přitom z větší části na odstranění názvů spojených se španělskou královskou rodinou. Například v roce 2016 se tehdejší náměstí Plaça de Joan Carles I změnila na aktuální a historii věrnější Plaça del Cinc d'Oros. V roce 2019 se gràcijská dopravní tepna Avinguda del Príncep d'Asturies po lokálním referendu přejmenovala na Avinguda de la Riera de Cassoles, a to dokonce v době, kdy zde bydlel i tehdejší katalánský premiér Quim Torra.

V předvečer Mezinárodního dne žen radnice oznámila schválení přejmenování šesti ulic, což má být dalším malým krůčkem k větší feminizaci veřejného prostoru. Ve čtvrti Sants tak dojde ke změně současné carrer d'Enric Bargés na carrer de Dolors Battle i Sunyer. Jméno bývalého generála a politika střídá jedna z předválečných reformátorek katalánského školství a ředitelka místního sdružení Grup Escolar Lluís Vives. Ve čtvrti La Salut zase o svou ulici přijde španělský konzervativně smýšlející diplomat a spisovatel Ramiro de Maeztu (1875-1936). Ulice nedaleko slavného Parku Güell nyní ponese název carrer d'Ana María Matute odkazující na španělsky píšící spisovatelku, rodačku z Barcelony, jež za svou literární dráhu získala mnoho literárních cen (Premio Cervantes, Premio Planeta) a několikrát byla dokonce nominována na Nobelovu cenu za literaturu. Náměstí Plaça de les Cristalleries Planell ve čtvrti Les Corts pro změnu ponese jméno barcelonské novinářky Margarity Rivière (1944-2015), která se zasloužila o vznik katalánské sekce španělské zpravodajské agentury EFE.

Vlastního jména se dočká doposud bezejmenná křižovatka ulic carrer de Villarroel a carrer del Rosselló poblíž stanice metra Hospital Clínic (L5). Malé náměstí ponese jméno Concepció Aleixandre Ballester (1862-1952), valencijské gynekoložky, popularizátorky vědy a obhájkyně ženských práv. Barcelonská radnice se na základě společenské poptávky rozhodla pro pojmenování plácku u bývalé továrny Fabra i Coats jako Plaça d'Anna Domènech Campoy podle místní zastánkyně veřejného vzdělávání a dlouholeté ředitelky dvou mateřských škol ve čtvrti Sant Andreu de Palomar. Poslední změna čeká vysoko položenou čtvrť Vallvidrera, kde se znelíbil dosavadní název carrer dels Reis Catòlics, odkazující k pojmenování španělského královského páru z přelomu 15. a 16. století. Nahradí ho carrer d'Elisa Moragas i Badia připomínající další učitelku lokálního významu.

Současné změny v pojmenování ulic na mapě Barcelony (Foto: www.beteve.cat)

Josep Masdéu i Puigdemasa

Josep Masdéu i Puigdemasa (1851-1930) byl katalánský stavitel, autor mnoha budov ve stylu modernisme, které dodnes můžeme najít v ulicích Barcelony i některých dalších katalánských měst. V katalánské metropoli se narodil a v roce 1872 zde získal svou stavitelskou licenci. Masdéu nepatřil mezi nejznámější stavitele své doby, chyběl mu i tehdy čím dál prestižnější titul architekta, i tak je však považován za autora mnoha modernistických staveb, u nichž nelze jednoznačně prokázat autorství někoho jiného. Jen v Barceloně tak hovoříme o přibližně stovce staveb, z nichž část se nachází na velmi prestižní adrese Avinguda del Tibidabo, další autorská díla stavitel zanechal v Igualadě (např. Casa Josep Albereda, 1910), Terrasse (např. Casa Mercè Pou, 1915) či Sant Vicenç dels Horts (např. Can Comamala, 1922).

Mezi jeho nejvýznamnější barcelonská díla patří bezesporu Casa Joan Llimona (1906), Casa Antoni Segarra (1907), který roku 2011 využil katalánský režisér Jaume Balagueró k natočení filmu Mientras duermes, Casa Josep Coll (1910), Villa Consol (1911), Casa Andreu Serra (1913) či Casa Josep Sabadell (1918). Právě posledně jmenovaný dům je zajímavým příkladem pozdního modernismu. Stavěl se v průběhu celé první světové války v dnes klidnější části Avinguda Meridiana (číslo 99-101), v charismatické čtvrti El Clot. Dům si zde nechal postavit bohatý průmyslník a jeden z posledních starostů tehdy ještě samostatného města Vila de Gràcia Josep Sabadell (1856-1914), známý též jako promotér legendárního projektu Gran Casino de l'Arrabassada, jenž však skončil nezdarem. Sabadell se však konce stavby nedočkal, neboť zemřel již v prosinci 1914 na tyfus. Budova je zajímavá trojicí průčelí, kde je každé patro řešeno docela jinak. Fasáda je plná sgrafit i keramických kachlí. Podobně je řešen i interiér. Dnešního kolemjdoucího tato budova zaujme na první pohled, velkou roli v tom hraje i její umístění na dřívější periferii, velmi daleko od tradičních bašt modernistických staveb v katalánské metropoli. Více informací zde.

Casa Josep Sabadell v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

Casa Antoni Segarra z roku 1907 (Foto: Ruta Modernista de Barcelona)

Penelles

Penelles je zdánlivě nevýznamná vesnička v katalánském vnitrozemí, napůl cesty mezi městečky Balaguer a Tàrrega. Zároveň je vstupní branou do okresu Noguera. První písemné zmínky o Penelles pochází z konce 11. století, následně ves přecházela ze správy jednoho rytířského řádu do druhého. Správu nad pevností měli kdysi templáři i maltézští rytíři. Většina středověkého městečka však byla zničena během válek ve 14. a 16. století. Ačkoliv zde na počátku 20. století žilo více než 1 200 osob, v posledních padesáti letech se obec vylidňuje. Aktuálně je v Penelles trvale hlášeno jen něco málo přes 400 lidí.

Nově vymalovaný interiér kostela Sant Joan Baptista v Penelles (Foto: www.timeout.cat)

Na velikosti však nezáleží, pokud máte něco, co vás činí skutečným originálem. V tomto případě jde o trošku bizarní titul obce, která má pravděpodobně nejvíce mural artu na obyvatele v celém Španělsku. Mural art je dle encyklopedické definice umělecký směr vycházející ze street artu a zaměřuje se na velkoplošnou malbu na stěny ve veřejném prostoru. Obvykle jde o aktivitu legální a často dokonce s komerčním využitím. V Penelles však již několik let tento umělecký směr dokonale využívají k přilákání turistů. Řeč je o již vcelku tradičním Gargar Festivalu, jenž by se měl letos v květnu konat již pošesté. Za vznikem festivalu stojí několik mladých designérů ze společnosti Binomic, kteří se inspirovali pouličním uměním v brazilském městě Rio de Janeiro. V roce 2016 tak v Penelles zorganizovali první ročník festivalu, jehož jméno odkazuje na zvuky, které vydává stepokur krásný, pták vyskytující se zejména na jihu Afriky, na Středním Východě a v Asii.

A projekt skutečně zafungoval. V zapomenuté vísce se 400 obyvateli se podařilo nastartovat solidní turistický ruch, který v době konání festivalu do místních uliček přitáhne až 40 000 lidí, řadu z nich i z nejrůznějších koutů světa. Pozvaní umělci nejsou za své výtvory odměňování, svá díla tu vytvářejí doslova za stravu a ubytování, nicméně zároveň mají dokonalou příležitost k sebeprezentaci. Organizátoři jim pak samozřejmě zajistí barvy i všechno další vybavení. Tematika je vesměs volná, ale všechny nástěnné malby by měly alespoň částečně odkazovat k venkovu a celkově rurálním tématům. V rámci loňského pátého ročníku se součástí happeningu stal i místní kostel Sant Joan Baptista pocházející z roku 1961. O jeho nový interiér se postaral katalánský vizuální umělec Berni Puig (*1990) z Manresy, jenž ve svých dílech používá zásadně jen základní barvy a geometrické tvary. Vizuálně připomíná kupříkladu díla Pieta Mondriana či Joana Miróa. Dílo v místním kostele dostalo název Omnipresent a jde o barevnou mapu Penelles a okolí se zvláštním důrazem na úrodné lány místních polí. Další nádherné malby najdete přímo na stránkách festivalu, na jeho sociálních sítích či ve fotoreportáži deníku Nació Digital.

Kromě výše zmiňovaného festivalu se Penelles může chlubit už jen minimem pamětihodností spíše lokálního významu. Je tu však jedna budova, která si několik řádků přeci jen zaslouží. Jde o historickou usedlost Castell del Remei, stylizované do podoby středověkého hradu, ačkoliv ve skutečnosti jde o dílo z přelomu 19. a 20. století.  Castell del Remei dnes nabízí kompletní služby v oblasti rurálního cestování. Kromě samotné usedlosti, jež disponuje více než třiceti pokoji, můžete navštívit zdejší restauraci, poutní místo a především místní vinné sklepy, které se mohou pyšnit dalším katalánským nej. Právě zde se totiž nachází nejstarší katalánský producent vína a jeden z nejstarších v celém Španělsku. Současným vlastníkem vinařství je katalánský enolog Tomàs Cusiné. Ročně tu vyrobí takřka milion láhví bílého a červeného vína různých odrůd pěstovaných na přibližně 200 hektarech půdy obklopující historickou usedlost.

Emperador

Španělsko má v současné době celkem 8 131 obcí. V patnáctce těch vůbec nejmenších docela překvapivě figurují prakticky jen ty katalánské a valencijské, ačkoliv pro to existuje vcelku jednoduché historické vysvětlení. Katalánsko má v této TOP 15 celkem pět zástupců (Sant Hipòlit de Voltregà, Badia del Vallès, Caldes d'Estrac, Castellfollit de la Roca a Puigdàlber), Valencie hned devět (Palmera, La Granja de la Costera, Benetússer, Tabernes Blanques, Beniflà, Geldo, Benirredrà, Llocnou de la Corona a Emperador). Posledně jmenovaná víska je s pouhými 0,0306 km² tou nejmenší v celém Španělském království. Zejména v době pandemických zákazů to tak zde nemají vůbec snadné...

Letecký i chodecký pohled na nejmenší španělskou obec (Foto: Google Maps)

Mikroskopická obec Emperador se nachází asi 10 km severovýchodně od Valencie. Autem jste v regionální metropoli za pár minut, avšak s veřejnou dopravou už to tak jednoduché nebude. Ale k tomu se ještě dostaneme. Nejenže jde o rozlohou nejmenší obec v celém Španělsku (zabírá přibližně plochu čtyř nebo pěti fotbalových hřišť), Emperador se díky svým 700 obyvatelům už několik let chlubí i největší hustotou zalidnění ze všech více než 8 000 španělských obcí: takřka 24 000 obyvatel na kilometr čtvereční. Není divu, že tu o sebe lidé takřka na potkávání zakopávají, protože každý místní obyvatel má pro sebe jen 40 metrů čtverečních. Emperador má pouhou desítku ulic a 99 % jeho plochy už je zastavěno. Další růst populace je tedy možný jen při výstavbě směrem do výšky. Tak vysoká hustota zalidnění je tu teprve od roku 2009, kdy byla ukončena masivní výstavba nových bytových domů. V průběhu let 2006-20009 se tak místní populace zvýšila více než dvojnásobně.

Možná si teď pokládáte otázku, jaká je vůbec historie této pidiobce na staré královské cestě mezi Valencií a Barcelonou? Pro odpověď se musíme vydat do druhé poloviny 18. století. Tehdy totiž v místě dnešní vsi valencijský obchodník Agustín Emperador nechal postavit zájezdní hostinec a likérku. Později k nim přibylo ještě několik manufaktur a činžovních domů a nakonec i kaplička Mare de Déu del Rosari, která je dodnes jedinou "památkou" v celé obci. Agustín Emperador získal roku 1778 šlechtický titul a tím i svrchovanost nad nově vzniklou osadou nesoucí jeho jméno. Moc dlouho se ale z těchto privilegií neradoval, neboť ještě téhož roku na podzim zemřel. Kromě výše zmíněného byl v obci na konci 18. století také šlechtický palác, pekařství a celkem takřka třicítka budov. V roce 1837 došlo ke zrušení panství, a tak se ves stala samostatnou obcí s poetickým názvem La Venta del Emperador. Obec si začala žít vlastním životem. Podle dobových statistik v ní žilo "okolo 130 duší".

Ve své novodobé historii je obec Emperador spojena se svým jediným a nejtěsnějším sousedem, obcí Museros. K té byla roku 1978 dokonce připojena, nicméně silný odpor místních nakonec příslušný královský dekret hnal až k nejvyššímu soudu, který rozhodl o nové separaci obou územních celků. Od roku 1985 je tak Emperador opět samostatnou a zároveň i vůbec nejmenší obcí v celém Španělském království. Sousední městečko Museros však nedalo svou kůži lacino a v praxi tak i dnes silně ovlivňuje dění v Emperadoru. Jak už bylo řečeno, celé katastrální území Emperadoru je obehnáno právě obcí Museros. Dokonce i místní dopravní tepna, Avinguda de Barcelona, je rozdělená vedví - východní část ulice je součástí obce, ale domy na západní polovině silnice už spadají do katastrálního území Museros. Bez souhlasu muserské radnice tak mají místní obyvatelé velmi omezený rádius. Obec je přitom obklopená poli, žádné z nich však Emperadoru nepatří. Skutečným centrem Emperadoru je tedy jediné místní náměstí (Plaça de l'Ajuntament), které slouží zároveň jako dětské a sportovní hřiště. Na náměstí se koncentruje většina z minima služeb, jež obec svým obyvatelům nabízí. Kromě radnice je tu i společenské centrum, tělocvična, knihovna, příležitostný bar i lékařská ordinace, ačkoliv lékař sem dojíždí jen dvakrát týdně. Na Avinguda de Barcelona se pak nachází ještě lékárna, řeznictví, trafika a bar.

Naopak úplně tu chybí škola, obchod s potravinami, hřbitov či veřejná doprava. Jediným skutečně fungujícím dopravním prostředkem je školní bus, který vozí děti do škol ve vedlejších obcích Albalat dels Sorells a Foios. Jinak se musíte spoléhat na auto. Do nedaleké Valencie vás totiž nesveze žádný meziměstský autobus. Jedinou možností je dojít si do Museros či Albalat dels Sorells (asi 15 minut chůze), kde se nacházejí stanice valencijského metra (linka 3). Emperador z pochopitelných důvodů vlastní nástupiště nemá. Jak tvrdí místní, život je tu klidný a v celé vsi panuje velmi rodinná atmosféra. Nesnáze však mohou přijít velmi rychle, například s opatřeními proti šíření koronaviru. Španělsko totiž v uplynulém roce v některých okamžicích limitovalo volný pohyb pouze na území obce, v níž člověk trvale pobývá. Takového omezení si pravděpodobně příliš nevšimnete, pokud bydlíte v Barceloně, Praze, Berlíně či Budapešti, jenže pokud má vaše obec jen tři hektary, teprve tehdy pochopíte, proč má řada lidí takovou averzi k životu na venkově.

Kde se Barcelona mění před očima...

Carrer de Pere IV je dlouhá 3,3 km. Projít ji po celé délce sem a tam vám tak zabere minimálně hodinu. Má poměrně dlouhou historii, vznikla roku 1763 původně jako spojnice mezi Barcelonou a Mataró, a proto též dlouhé roky sloužila jako hlavní tah z katalánské metropole směrem do Francie. V druhé polovině 19. století podél této výpadovky začaly růst textilní továrny a ze silnice se najednou stalo rušné centrum průmyslové zóny, která se naopak od druhé poloviny 20. století stala místem, kde se tak trochu zastavil čas. Celé okolí čtvrti Poblenou prochází už několik dekád významnou přeměnou. Bývalá textilní Mekka je postupně přetvářena na ráj startupů a jim podobných projektů vzešlých z probíhající digitální revoluce. Na carrer de Pere IV na vás však stále dýchá atmosféra omšelého a zanedbaného průmyslového předměstí. Věčně opuštěný bulvár někomu připomíná města jako Detroit, stačí popojít jen o pár set metrů dál a rázem se přenesete do New Yorku počátku 20. století. Jen málokterá barcelonská ulice v sobě skrývá tolik kouzelných a za pár let již dost možná neexistujících míst...

Casa Antònia Serra (Kresba: Ramon Curto, El Periódico de Catalunya)

CASA ANTÒNIA SERRA
Bezesporu nejpřekvapivější stavbou na naší tříkilometrové procházce je Casa Antònia Serra (c/Pere IV, 102), často známá též jako "Barcelonská žehlička". Není divu, útlounká budova na křižovatce ulic Badajoz a Pallars velmi nápadně připomíná jeden z prvních newyorských mrakodrapů. Stavba ve stylu noucentisme vznikla roku 1926 a za jejím návrhem stál katalánský architekt Ramon Puig i Gairalt (1886-1937), jehož racionalistické stavby dnes najdete převážně v sousedním městě L'Hospitalet de Llobregat. Podobně jako jeho nejbližší okolí i tato krásná budova ke konci 20. století značně zchátrala. V průběhu let z ní dokonce zmizela charakteristická věžička, kterou se podařilo znovu vrátit až po celkové rekonstrukci z roku 2011. Dům dodnes nese název po dřívější majitelce okolních pozemků a svou barevnou ornamentálností mezi okolními stavbami na první pohled vyčnívá. V přízemí budovy se nachází další v širokém okolí vážená instituce - železářství a prodejna kutilských potřeb Ferreteria Bonet.

Casa Antònia Serra před a po rekonstrukci z roku 2011 (Foto: www.timeout.cat)

KREATIVNÍ CENTRUM "LA ESCOCESA"

Zatímco jižní část carrer de Pere IV už se pyšní řadou nových bytových či kancelářských budov, severní cíp ulice (oblast za Parc Central del Poblenou) působí na první pohled trochu bezútěšně. V této části ulice totiž jednoznačně vítězí industriální charakter zóny, a tak tu nad bytovými domy jednoznačně převažují nejrůznější dílny a skladiště. A pak taky spousta vyklizených parcel, které dříve sloužily jako klidný přístav továrním halám katalánských textilek, zatímco nyní čekají na slibovanou luxusní zástavbu, která stále ne a ne se dostavit. Jedním ze zákoutí, které si doposud zachovalo nesmírné charisma, je okolí bývalé fabriky La Escocesa z druhé poloviny 19. století. Samotné tovární haly jsou při pohledu z ulice skryty ve vnitrobloku a v posledních 20 letech fungují jako umělecké tvůrčí centrum, avšak součástí komplexu je i dvacítka bytových jednotek, které lemují carrer de Pere IV od čísla 339 po 351. Žije v nich asi padesátka obyvatel, většina ne zrovna legálním způsobem. Budovy patří barcelonské radnici, která se na počátku roku 2021 rozhodla všechny vystěhovat, neboť zchátrané stavby jsou již neobyvatelné.

Radnice chce na daném místě vystavět celkem 80 nových bytových jednotek a část areálu věnovat připomínce průmyslového dědictví Poblenou. V praxi to však bude znamenat, že tento jedinečný barevný kout neuteče uniformitě veškeré nové výstavby na carrer de Pere IV. Okolní pomalované fasády místu dodávají zvláštně veselý nádech a určitou bizarnost zákoutí potrhuje tak trochu osamělý neogotické kostel Parròquia del Sagrat Cor (c/Pere IV, 398), na jehož přestavbě se po tzv. Tragickém týdnu (1909) podílel slavný barcelonský architekt Enric Sagnier. Atmosféra tohoto místa se musí prožít, jisté je jen to, že na podobné pocity v Barceloně už dnes jen tak nenarazíte.

Exteriér i interiér bývalé fabriky "La Escocesa" (Foto: www.timeout.cat)

HOTEL MELIÁ BARCELONA SKY

Naše další zastávka se nachází přibližně v polovině carrer de Pere IV, konkrétně v čísle 272, na křižovatce s Avinguda Diagonal. Hotel Meliá Barcelona Sky byl dokončen roku 2008 (tehdy jako pětihvězdičkový Hotel Habitat Sky) a se svými 116 metry je aktuálně čtvrtou nejvyšší barcelonskou budovou po dvojčatech Hotel Arts a Torre Mapfre (154 m.) a Torre Glòries (144 m.). Za návrhem tohoto nepřehlédnutelného mrakodrapu stojí známý francouzský architekt Dominique Perrault. Současný hotel nabízí sice "jen" čtyřhvězdičkové služby ve dvou stovkách pokojů a dvou restauracích, ale výhledy na město jsou odsud zkrátka k nezaplacení. Základní cena za pokoj se pohybuje okolo 100 €. Jen pár kroků od hotelu můžete navštívit jednu z významných katalánských kulturních institucí, legendární divadlo Sala Beckett, které tu v roce 1989 založil dramatik José Sanchís Sinisterra.

Budova divadelní scény Sala Beckett, v pozadí Hotel Meliá Barcelona Sky (Foto: www.barcelona.cat)

Juli Maria Fossas

K méně známým architektům katalánského modernisme patří Juli Maria Fossas Martínez (1868-1945), ačkoliv řada jím navržených budov přežila až do dnešních dní. Povolání architekta bylo pro mladého Juliho jasnou volbou, neboť jeho otcem byl Modest Fossas i Pi (1834-1904), známý katalánský architekt druhé poloviny 19. století, mimo jiné též barcelonský radní a předseda Associació d'Arquitectes de Catalunya. Titul architekta získal Juli Maria na barcelonské univerzitě roku 1890, posléze několik let pracoval pro barcelonskou radnici a zastával i funkci obecního architekta ve městech Malgrat de Mar, El Masnou a Arenys de Mar.

Mezi jeho nejznámější modernistická díla v katalánské metropoli patří Casa Andreu Clarós (1906), Casa Josep Alemany (1907), Casa Teresa Bosch (1911) a Cases Josefa Villanueva (1909) na rohu carrer Roger de Llúria a carrer València, jenž byl v době svého vzniku jednou z nejvýznamnějších modernistických staveb ve městě. Dodnes v něm lze vidět silnou inspiraci Gaudím či jeho žákem Rubió i Bellverem, bohužel však je současná podoba budovy jen slabou připomínkou skutečné slávy, jak je patrné na dobových fotografiích. Pozornost si zaslouží také budova Aceites Regàs (1911) v L'Hospitalet de Llobregat, barevný Cal Senyor (1911) v El Masnou a pohádkový letohrádek Quinta de Sant Rafael (1912) v Tarragoně. Silně modernistický nádech má i jeho rekonstrukce venkovského stavení Can Po Cardona (1927) v Sant Joan Despí. I po opuštění modernisme zanechal v Barceloně dvě poměrně charakteristické monumentalistické budovy, obě postavené v roce 1921, a to Edifici de la Compañía Transmediterránea na známé barcelonské dopravní tepně Via Laietana a Edifici d'Avinguda República Argentina 2 na Plaça Lesseps.

Casa Josefa Villanueva (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

Juan Ignacio Cirac

Juan Ignacio Cirac Sasturain se narodil roku 1965 v katalánském městě Manresa. V Katalánsku se však neohřál dlouho, na studia se vydal do Madridu, kde svá studia teoretické fyziky a optiky zakončil roku 1991 doktorátem na tamní Universidad Complutense. Své znalosti si hned poté odjel zlepšovat do USA, kde pracoval několik let na postgraduálu pod vedením Rakušana Petra Zollera na University of Colorado Boulder. Mezitím působil též jako profesor fyziky na španělské Universidad de Castilla-La Mancha. V roce 1996 se i díky spolupráci s Peterem Zollerem vrátil natrvalo do Evropy, a to nejdříve na Institut für Theoretische Physik v Innsbrucku a od roku 2001 jako ředitel teoretické divize kvantové optiky na Institutu Maxe Plancka v Mnichově. Kromě toho spolupracoval na řadě projektů s nejprestižnějšími světovými univerzitami (Harvard, Oxford, MIT) a nebrání se ani spolupráci se španělskými a katalánskými univerzitami. Z řady z nich má čestné doktoráty, na Universitat Politècnica de Catalunya je po něm dokonce pojmenovaná i jedna z kateder.

Jeho výzkum se zaměřuje na kvantovou optiku i některé další části kvantové fyziky, je tak jedním z velkých průkopníků kvantových technologií ve výpočetní technice. Díky jeho teoriím jsme nyní čím dál tím blíž vytvoření superrychlých kvantových počítačů, jež nám mohou otevřít dosud nečekané vědecké obzory. Jeho nesporný přínos světové vědě se již dočkal řady mezinárodních uznání. Juan Ignacio Cirac je mimo jiné držitelem Premio Príncipe de Asturias (2006), Premio Nacional de Investigación Blas Cabrera (2007), Medaile Benjamina Franklina (2010), Wolfovy ceny (2013) či Medaile Maxe Plancka (2018). Pravidelně publikuje v nejprestižnějších světových časopisech.

El Pony Pisador

Katalánský hudební svět našel na počátku roku 2021 skutečný objev roku. Mohla by se jím stát barcelonská folková skupina El Pony Pisador. Její počátky sahají do roku 2013, avšak do většího povědomí katalánských posluchačů se dostává až v posledních dvou letech. U stále četnějšího publika skupina boduje originální směsicí mnoha hudebních žánrů od keltské hudby přes bluegrass či mongolský hrdelní zpěv až po jódlování.

Katalánská hudební skupina El Pony Pisador (Foto: www.enderrock.cat)

Začátky skupiny El Pony Pisador sahají až do roku 2010, kdy mandolinista Adrià Vila a kytarista Ramon Anglada v Barceloně založili zcela amatérské duo, které chtělo pod vlivem soundtracků z filmové ságy Pán prstenů skládat hudbu jako z hobitích slavností. Postupně se přidávali další současní členové, formálně tedy skupina vznikla v roce 2014 už pod názvem El Pony Pisador, jenž odkazuje k hostinci U Skákavého poníka v Hůrce, kterou si jistě vybaví zejména čtenáři slavné Tolkienovy ságy. Podobně jako celá řada dnešních interpretů i oni začínali na skromném YouTube kanálu, v roce 2016 si sami vyprodukovali a vydali první album nazvané Yarr's i Trons. Hravé album posluchače provede nejen keltskými rytmy, potěší i zajímavá pirátská atmosféra. První disk následovala dlouhá koncertní šňůra po Katalánsku i první vystoupení na zahraničních folkových festivalech (Německo, Holandsko, Velká Británie, USA).

Větší krok k profesionálnímu vystupování pak znamenal druhý disk Matricular una galera, které vyšlo roku 2019 v nezávislém vydavatelství Coopula. Zde se posluchači setkají s ještě větším experimentováním v podobě nejrůznějších hudebních prvků - rytmy swingu a bulharských lidových tanců tu střídá mongolský hrdelní zpěv i heavy metal. Zvláštní pozornost si zaslouží i jeden z klipů z tohoto alba, konkrétně píseň La Confraria del Menhir, ve které El Pony Pisador vzdávají hold kultovní komiksové dvojici Asterix a Obelix. Prozatím poslední album s názvem JAJA Salu2 vyšlo v únoru 2021, přičemž velkou pozornost si vysloužil i úvodní singl z tohoto alba, veselá skladba La noble vila de Su (Guspira Records), ve které vzdávají hold malé vísce v okrese Solsonès. V roce 2020 se El Pony Pisador dočkali i prvních nominací na prestižní katalánské hudební ceny Premis Enderrock v kategoriích věnovaných folku. Popularitu mezi fanoušky si získali nejen vtipnými texty a hravými rytmy svých písní, nýbrž také výraznou sázkou na sociální sítě, kde svým fanouškům často nabízejí i zajímavá videa ze zákulisí nejrůznějších hudebních vlivů z tvorby El Pony Pisador. Více informací o této vycházející hvězdě katalánského folku najdete např. v článku časopisu Enderrock.

Katalánské parlamentní volby 2021

Ani letošní katalánské parlamentní volby neproběhly zcela standardně. Už před rokem jsme prorokovali další předčasné volby, neboť neustálé třenice mezi oběma nejsilnějšími stranami hájícími nezávislost regionu se v té době staly již zcela neúnosnými. Jenže potom přišel koronavirus a všechno bylo jinak. Volby nebylo kdy uspořádat, neboť Španělsko patřilo v nové době koronavirové k těm nejpostiženějším zemím. Nakonec ani datum 14. února 2021 nebylo do poslední chvíle jisté - většina katalánských stran projevila přání volby kvůli pandemické situaci odložit až na konec května, nicméně pak se do toho vložil katalánský nejvyšší soud a k nevůli politiků i voličů nařídil volby uskutečnit v původně plánovaném únorovém termínu. Netřeba dodávat, že tento fakt významně ovlivnil volební účast. K letošním regionálním volbám v Katalánsku dorazilo pouze 53,5 % oprávněných voličů, tedy vůbec nejméně od prvních moderních voleb v roce 1980.

Volební lídr ERC Pere Aragonès, za ním předseda ERC Oriol Junqueras (Foto: La Vanguardia)

I přes nízkou volební účast přinesly letošní volby jen málo skutečných novinek. Podle všeho totiž u moci i nadále zůstanou strany hájící katalánskou nezávislost, které letos poprvé v historii získaly přes 50 % všech odevzdaných hlasů, akorát nyní v prohozeném gardu. Zatímco od roku 2017 vládli Junts per Catalunya (JxC) a Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) s tichou podporou kandidátky CUP, tentokrát se role nejspíš prohodí. ERC totiž získala o 40 000 hlasů víc, což v řeči získaných křesel znamená 33:32 pro levicově laděnou stranu fungující již od roku 1931. Nutno dodat, že JxC přišla o část hlasů i tím, že se vloni vlastní cestou vydala jejich původní mateřská strana PDeCAT, která je též pro nezávislost, ale není to mezi jejími hlavními prioritami. V praxi to tedy znamená 77 000 hlasů, které by jinak putovaly k JxC, a konec historické strany, přímé dědičky legendární CiU, jež nepřekonala ani potřebnou tříprocentní hranici ke vstupu do parlamentu.

Jako nejpravděpodobnější se tedy jeví obnovená spolupráce těchto dvou stranu, které snad ještě stále spojuje alespoň vzdáleně jediný cíl, totiž katalánská nezávislost. Ani společně však nedají dohromady potřebnou většinu (68 ze 135 křesel), čímž pádem se budou muset pokusit do svých plánů zahrnout i nevyzpytatelné poloanarchistické hnutí CUP či seskupení En Comú-Podem. Zejména závislost na CUP není nic nového a obě velké strany provází již od počátků spolupráce na začátku minulé dekády. Podle ohlasů volebních lídrů se však dá předpokládat, že spojení ERC a JxC bude jediné reálné a ostatně i volební lídr ERC, Pere Aragonès, včera večer jako jediný pronesl skutečně státnický projev. Je pravda, že ERC by čistě teoreticky mohla sestavit vládu se statistickým vítězem voleb, Partit Socialista de Catalunya (PSC), a nějakou další levicově orientovanou stranou (v úvahu by připadaly En Comú-Podem či tolerance CUP), ale tato tripartita, která fungovala již v letech 2003-2010 se tentokrát jeví jako méně pravděpodobná, neboť PSC je katalánskou odnoží celostátních socialistů, kteří již dva roky Kataláncům slibují dialog ohledně referenda či alespoň amnestie pro politické vězně, avšak kde nic tu nic. Tak či onak je to právě ERC, kdo má klíč od povolební situace.

Pokud bude vládnout společně s JxC, bude mít nyní ERC v čele s uvězněným předsedou Oriolem Junquerasem jedinečnou příležitost vydat se na svou vlastní cestu k vytouženému referendu, na což se tato strana ostatně těší již od roku 2017, kdy neprošla extrémní cesta hlavní postavy JxC, katalánského expremiéra a nyní europoslance Carlese Puigdemonta. ERC ostatně v posledních měsících hodně ubrala z protišpanělské rétoriky a bude tak pro současnou španělskou vládu určitě schůdnějším partnerem k jednání, otázkou však zůstává, jestli má Junqueras nějakou zázračnou formuli, jak španělskou vládnoucí elitu skutečně přesvědčit k povolení referenda o nezávislosti regionu. Pokud by naopak ERC chtěla opět vyzkoušet lákání možné levicové tripartity, nepochybně by na tom byl pozitivní fakt, že případná spolupráce ERC a PSC by znamenala okamžité propuštění politických vězňů i amnestii pro zbylé politiky v exilu. Tuto možnost však Junqueras již několikrát vyloučil a ostatně on sám se zdá být s dlouhodobým pobytem ve vězení smířený, takže takto jednoduše by se předsednictví Generalitat de Catalunya nevzdal. Když si to shrneme, nejpravděpodobněji se nyní opravdu jeví pokračování stávající koalice zastávající katalánskou nezávislost, je však velká otázka, jestli nás kvůli jejich neschopnosti se domluvit nečekají v brzké době další předčasné volby...

Výsledky katalánských parlamentních voleb 2021 i procentuálními zisky dvou hlavních bloků - zastánci nezávislosti poprvé překonali 50 % všech odevzdaných hlasů (Foto: www.324.cat)

Jak už bylo řečeno výše, papírovým vítězem letošních voleb se stali socialisté se 23 % hlasů, nicméně na počet mandátů tato strana pouze remizovala s ERC (21,3 %). Velká část hlasů pro PSC však pochází z lidnatých oblastí barcelonské periferie, proto socialisté i při vítězství o 50 000 hlasů berou stejný počet křesel. Pro PSC jde každopádně o úspěch, neboť tato strana v Katalánsku vyhrála jen jednou, a to v roce 2003 pod vedením Pasquala Maragalla. Je ale otázka, jak velký podíl na tom měl nedávno vyměněný volební lídr - dlouholetého šéfa PSC Miquela Icetu nahradil z iniciativy španělského premiéra Sáncheze dosavadní španělský ministr zdravotnictví Salvador Illa, jenž měl u socialistických voličů i přes vcelku fatální důsledky nemoci covid-19 relativně dobré renomé. Tak či onak letos došlo k návratu socialistických voličů z krátkého výletu k dříve módním Ciutadans. Tato strana ostatně zaznamenala jeden z nejbrutálnějších debaklů celé katalánské volební historie. Původně rádoby intelektuální projekt nespokojených socialistů vznikl v roce 2006 a po necelých deseti letech své existence na svou stranu dokázal zmobilizovat řadu voličů nespokojených s vládnoucími elitami či přímo se směřováním Katalánska k nezávislosti. Díky tomu Ciutadans v minulých volbách dokonce zvítězili, ale tento úspěch nedokázali přetavit v koaliční potenciál.

Nepřesvědčivé výsledky v celostátní politice a všeobecné zklamání jim však většinu voličů zase sebralo. Jak je patrné z následujícího grafu, Ciutadans přišli oproti roku 2017 o takřka milion hlasů, takže se vrátili zpět ke svým politickým začátkům a v nově ustanoveném parlamentu zaberou směšných šest křesel. Smích však přejde, když si uvědomíme, že dobrá čtvrtina těchto hlasů se jen přelila do ultrapravicového uskupení VOX, které prozatím v katalánském parlamentu nemělo žádné zastoupení. To už teď neplatí - 217 000 hlasů tentokrát extrémní pravici stačilo na celkové čtvrté místo a 11 křesel. Ani Ciutadans ani VOX samozřejmě nemají pražádný koaliční potenciál, ale určitě je bude slyšet. Labutí píseň v Katalánsku i díky výše uvedeným dvěma subjektům zpívá Lidová strana (PP). Už v roce 2017 se do katalánského parlamentu dostali jen stěží a ani letos mnoho nechybělo, aby nepřekonali ani klíčovou tříprocentní hranici. Nakonec se PP vydává vstříc novému volebnímu období jen se třemi poslanci, tedy o jednoho méně než v roce 2017. Dávno pryč jsou ty doby, kdy byli lidovci v Katalánsku respektovaným hráčem s 15-20 poslanci. Při příštích volbách už je možná některá z mladších a dravějších pravicových stran vcucne úplně.

První graf znázorňuje ztrátu voličů oproti minulým parlamentním volbám s rekordní účastí, druhý graf nabízí srovnání volební účasti od roku 1992 do současnosti (Foto: www.324.cat)

Zásadní vliv na výsledky nakonec neměla ani nízká volební účast. Ještě nikdy se ke katalánským regionálním volbám nedostavilo tak málo voličů - nejméně jich doposud bylo v roce 1992, kdy účast dosáhla 54,8 % oprávněných hlasujících (což tehdy znamenalo 2 655 000 osob). K letošním volbám se dostavilo 2 875 000 lidí, avšak z celkového censu to bylo pouhých 53,5 %. Zájem o regionální volby navíc v předchozích letech vzhledem k eskalaci španělsko-katalánského konfliktu neustále rostl. Bylo tak vcelku jasné, že se nepodaří zopakovat rekordní čísla z prosince 2017, kdy odvolilo takřka 4 400 000 lidí (79 % všech oprávněných voličů). Můžeme se jen dohadovat, jestli za absencemi stojí alespoň částečně určitá rezignovanost řady Katalánců, nebo jde pouze o důsledek koronavirové krize. Faktem je, že jen 50% účast zaznamenali též v regionálních volbách v Galicii a Baskicku v červenci 2020. Volby máme každopádně za sebou, nyní už jen zbývá počkat si na začátek nového volebního období 2021-2025. Parlament v novém složení poprvé zasedne nejpozději 12. března a do konce tohoto měsíce by mělo být jasno i o tom, kdo se stane v pořadí již 132. Presidentem de la Generalitat. Prozatím nejvíce šancí na tuto funkci má již zmiňovaný volební lídr ERC Pere Aragonès, jenž v uplynulém volebním období zastával roli vicepremiéra.

Více informací a reflexe českých i zahraničních médií:

• The Guardian: Catalonia election: pro-independence parties increase majority (anglicky). 
• Politico: Catalan election boosts independence camp (anglicky).
• Reuters: Catalan separatists increase majority, dialogue with Madrid in sight (anglicky).
• The Washington Post: Separatist grow majority in Catalonia despite Socialist win (anglicky).
• Le Monde: En Catalogne, les socialistes l'emportent, mais les partits indépendantistes... (francouzsky).
• Die Welt: Sieg der Socialisten, Durchmarsch der Separatisten (německy).
• ČT24: Katalánské volby vyhráli socialisté, většinu v parlamentu ale drží separatisté (česky).
• iDNES.cz: V katalánských volbách zvítězili socialisté, většinu ale drží separatisté (česky).
• Russia Today: El PSC y los independentistas de ERC empatan en el primer puesto... (španělsky).
• El País: El independentismo refuerza su mayoría pese al triunfo del PSC (španělsky).

Barcelonské patronky

Kdokoliv byl již někdy v katalánské metropoli, pravděpodobně slyšel, že svatou patronkou Barcelony je Mare de Déu de la Mercè - odtud ostatně i barcelonská festa major konající se každoročně okolo 24. září. Barcelony znalí ale vědí, že katalánská metropole má hned dvě svaté patronky, ačkoliv se na tu druhou, sv. Eulálii, občas zapomíná. Ani to však není tak docela pravda. Jen málokdo totiž ví, že na blaho katalánské metropole dohlížejí hned tři svaté patronky. Svatou trojici doplňuje Santa Madrona. Pojďme si tedy v následujícím článku trochu blíže rozebrat jejich údajné životní osudy i dnešní význam pro město.

Vyobrazení svaté Eulálie v barcelonské katedrále (Foto: www.casadelaseda.com)

SANTA EULÀLIA

Tradičně 12. února katalánská metropole slaví svátek své patronky sv. Eulálie, láskyplně též přezdívané jako "Laia". Obvykle je tento den doprovázen lidovými slavnostmi a jde také o jeden z mála dní v roce, kdy své dveře široké veřejnosti otvírá barcelonská radnice. Legenda o mučednici Eulálii se traduje již od 7. stol., neboť tehdy (konkrétně roku 633) byla Eulálie svatořečená. Šlo o dívku, která se měla narodit okolo roku 290 poblíž Barcelony, pravděpodobně v místech, kudy dnes vede carrer del Desert (aktuálně barcelonská čtvrť Sarrià). Mladá Eulálie vyrůstala v křesťanské rodině, avšak tehdy to měli zastánci Ježíše Krista poněkud složité, neboť římský císař Dioklecián, jenž v té době vládl rozsáhlému území, do něhož spadalo i Katalánsko, všechny tyto "sektáře" horlivě pronásledoval. Když bylo Laie 13 let, vydala se podle legendy jednoho dne za barcelonským vladařem, aby si u něj na toto pronásledování stěžovala. Nejen že neuspěla, krutý vladař se ji naopak všemi prostředky pokusil donutit, aby se zřekla své víry.

Když tak neučinila, přichystal jí přesně tolik mučení, kolik měla tehdy let. Mezi ty "snesitelnější" patřilo bičování, pálení žhavými uhlíky nebo natažení na skřipec, mezi těmi brutálnějšími bylo například lití rozpáleného oleje a roztaveného olova do čerstvých ran, pálení na hranici či mutilace prsou. Jedním z "nejnápaditějších" způsobů, jak mladé křesťance ublížit, bylo zavřít ji do sudu plného střepů, hřebů a dalších ostrých předmětů a následně ji třináctkrát nechat skutálet z kopce dolů. Místo, kde k tomu došlo prý dodnes připomíná alespoň název uličky Baixada de Santa Eulàlia v samém centru Barcelony. Všechny tyto útrapy však dívka přežila, a tak ji nakonec ještě nahou vedli ulicemi na výstrahu všem kacířům a nakonec byla ukřižována na šikmém kříži 12. února 303, přičemž podle legendy ten den Barcelonu zasypal sníh, aby tak skryl dívčinu nahotu. Ostatky sv. Eulálie jsou pochované v barcelonské katedrále, která je této mučednici zasvěcena. Eulálii si tu dodnes připomínají i třinácti husami, neboť tato mladá dívka ze Sarrià doma pomáhala právě hlídáním těchto ptáků. Říká se, že pokud by husy z křížové chodby katedrály zmizely, stavba by se sesunula k zemi. Na závěr ještě připomeňme, že existují velké historické pochybnosti, zdali tato svatá vůbec někdy existovala. Často se přitom zmiňuje, že jde pouze o převzetí legendy spojené s jinou mladou dívkou (sv. Eulálie z Méridy), jež se taktéž postavila římským pronásledovatelům.

MARE DE DÉU DE LA MERCÈ

Ke svaté Eulálii se váže ještě jedna pověst. Od konce 17. století totiž Barceloňané za svou novou ochránkyni začali považovat Mare de Déu de la Mercè, česky známou jako "Naše Milosrdná Paní". Ale pěkně popořadě. Kult Mare de Déu de la Mercè je totiž mnohem starší. Vznikl prý jedné srpnové noci roku 1218, kdy se údajně tato Panenka Marie ve snech zjevila trojici mužů, mezi nimiž byl i tehdejší katalánský panovník Jaume I. Zjevení jim kladlo na srdce zřízení katolického řádu, jenž by se staral o záchranu křesťanských zajatců z rukou muslimů. Tak vznikl dodnes fungující Řád mercedariánských rytířů, zkráceně známý jako "mercedariáni". Ve svém snažení byl velmi úspěšný, mezi 13. a 18. stoletím osvobodil údajně až stovky tisíc převážně křesťanských zajatců na muslimy kontrolovaném území. Jedním ze zachráněných byl prý i slavný španělský spisovatel Miguel de Cervantes. Později se z rytířského řádu stal řád čistě duchovní. V současnosti má přes 800 členů a kromě Španělska a Itálie působí zejména v latinskoamerických a afrických zemích, kde i nadále pečuje o vězně všeho druhu. Z lůna tohoto řádu vzešlo už i několik svatých, např. zakladatel řádu Pere Nolasc (1180-1256).

Barcelonskou patronkou se Naše Milosrdná Paní stala roku 1687*, kdy město postihla obrovská zemědělská pohroma v podobě přemnožených kobylek. Radní se tehdy zapřísáhli, že ustanoví Mare de Déu de la Mercè coby novou městskou patronku, pokud jim nějakým zázrakem pomůže od kobylek. A skutečně, hmyzí pohroma byla do jara 1688 zažehnána, a tak se "La Mercè" stala oficiální patronkou katalánské metropole. Skutečně oficiálně k tomu došlo až o takřka dvě stě let později (1868), kdy ji jako patronku místní arcidiecéze schválil i tehdejší papež Pius IX. Znamenalo to mimo jiné přesun barcelonské festa major (něco jako naše hody) na 24. září, což se podle lidové pověsti velice dotklo zapomínané Eulálie, která kvůli tomu údajně město každoročně 24. září skrápí svými slzami. Jak ale potvrzují meteorologové, legenda a skutečnost se často vylučují. Podle dlouhodobých měření v Barceloně za posledních 70 let na svátek La Mercè pršelo jen čtrnáctkrát, čímž tento den nijak nevybočuje z běžného normálu. Zářijové slavnosti jsou každopádně největší městskou událostí, ačkoliv v roce 2020 se kvůli koronavirové pandemii konaly v maximálně omezeném režimu. Mare de Déu de la Mercè má v centru katalánské metropole i svůj vlastní barokní kostel se sedmimetrovou a čtyři tuny vážící sochou Naší Milosrdné Paní, jenž bývá často přehlíženou perlou Gotické čtvrti.

SANTA MADRONA

Ačkoliv se dlouho hovořilo o sv. Eulálii coby "zapomenuté" barcelonské patronce, katalánská metropole má ve skutečnosti ještě mnohem zapomenutější, třetí svatou patronku. Řeč je o sv. Madroně, jinde též známé jako Madrona ze Soluně, ochranitelce námořníků a služek. Podle legendy se narodila poblíž barcelonského kopce Montjuïc a svou životní pouť ukončila v Soluni, kde pracovala jako služka. Její paní však zjistila, že mladá dívka praktikuje tehdy zakázané křesťanské rituály, a tak ji doma svázala, aby nemohla na mši. Když paní odešla, zjevil se anděl a Madronu odvázal, aby stihla mši. O všem se ale dozvěděla paní, která Madronu hned den nato znovu svázala a strašlivě ji zbičovala. Mladé děvče brutálnímu trestu podlehlo. Legenda dále tvrdí, že po několika staletích bylo její tělo naloženo na loď směrem Marseille, ale silná bouře loď odklonila do Barcelony. Námořníky tehdy do bezpečného přístavu navedla skupina vlaštovek, dodnes pták spojený s příchodem jara, ne nadarmo tak Madronin svátek v Katalánsku připadá na 15. březen. A v Katalánsku již ostatky sv. Madrony zůstaly, neboť vždy, když se je daná loď snažila dopravit do cílového Marseille, spustila se strašlivá bouře. Po několika neúspěšných pokusech námořníci pochopili, že tělo svatořečené si přeje zůstat v rodném městě.

Ve městě byly tyto ostatky pochovány v kapli Sant Fruitós v dnešní barcelonské čtvrti Poble Sec. Některé verze legendy tvrdí, že kaple zde stála již od časů Římanů, shodou okolností velice blízko římské osadě, odkud pocházeli Madronini rodiče. Kaple byla později několikrát zničena a znovu vybudována, od počátku 15. století nese název Santa Madrona. Někdy v té době se z ní stala docela oblíbená patronka vesniček a měst v nejbližším okolí Barcelony. Dalo by se říct, že na konci středověku byla sv. Eulálie patronkou Barcelony a sv. Madrona jejího nejbližšího okolí. Existuje dokonce i legenda o tom, jak zachránila město před ďábelským plánem na podminování Montjuïku. V 16. a 17. století zažil kult sv. Madrony svou největší slávu, i když respektovanou patronkou města zůstala i později a ještě v první polovině 20. století byla Madrona relativně oblíbeným ženským jménem. Následně se však dostávalo čím dál větší pozornosti administrativou preferovanější Mercè, která nakonec z povědomí místních vytlačila dokonce i sv. Eulálii. 

Současná kaple pochází z roku 1734, kdy byla v podstatě znovu postavena poté, co byla v průběhu války o španělské dědictví (1701-1714) takřka do základu vypálena. Větší rekonstrukce se dočkala na počátku 20. století. Madroniny ostatky již v té době za sebou měly docela slušnou cestu po barcelonských kostelích, až se roku 1871 definitivně přestěhovaly do nového kostela na ulici carrer de Tapioles. Většina však byla spálena během tzv. Tragického týdne v roce 1909. Zrekonstruovaný kostel stojí na místě dodnes, výše zmiňovanou kapli najdete na Avinguda dels Montanyans v uzavřeném areálu letohrádku Palauet Albéniz, královské rezidenci během návštěv španělského krále v Katalánsku. Kapli lze navštívit jen jednou ročně na jaře, obvykle čtvrtou neděli po Velikonocích v rámci tzv. Aplec de Santa Madrona, novodobé pouti, jejímž cílem je znovu vrátit sv. Madronu do povědomí Barceloňanů. Přitom její jméno je dodnes též součástí jediné dnes dochované brány středověkých hradeb, které obepínaly celé centrum města.

Kaple sv. Madrony v areálu královského letohrádku Palauet Albéniz na Montjuïku. Původní kaple tu stála již 
v 15. stol., současná je ze století osmnáctého. Veřejnosti se otevírá maximálně jednou do roka (Foto: Diari ARA)

*Respektované weby hovoří o roce 1637, avšak zdroje administrativního i akademického původu potvrzují rok 1687. Nejvíce zajímavých informací o barcelonských patronkách nabízí např. shrnující článek na Betevé.

Puigdàlber

Různé země bojují s koronavirem každá po svém. Na Pyrenejském poloostrově se tak například často setkáváme s omezením svobody pohybu na určité území. Vloni i letos tak někdy po dobu dlouhých týdnů obyvatelé často nemohou opustit hranice své obce, pokud nejde o nějaký vážný důvod (práce, návštěva lékaře či podobné vesměs esenciální aktivity). To ve své podstatě nemusí být problémem, pokud žijete v Barceloně nebo alespoň v nějakém okresním městě, avšak v Katalánsku existuje i několik velice malých obcí. A nemluvíme teď o těch s nejmenším počtem obyvatel, jimž jsme se tu blíže věnovali v prosinci 2020. Řeč bude tentokrát o vsi s nejmenší rozlohou v celém Katalánsku. Obyvatelé Puigdàlberu mají totiž v případě obecní karantény k dispozici jen 0,6 km².

Cedule připomínající titul nejmenší katalánské vísky dle rozlohy (Foto: RAC1)

Nutno dodat, že zmiňovaných 0,6 kilometrů čtverečních má Puigdàlber až od roku 2001, kdy do svého katastrálního území zařadil osadu El Gorner, jenž do té doby patřila sousední obci Pla del Penedès. Do té doby měl Puigdàlber rozlohu shodnou s Vatikánem. Tak či onak je i nadále vcelku suverénně nejmenší katalánskou obcí, co se rozlohy týče, a v celošpanělském žebříčku zabírá sympatické šesté místo. Aktuálně má Puigdàlber okolo 550 obyvatel, avšak přímo ve vsi je jen málo služeb (obchody, bary apod.) a část z nich svou existenci ukončila s příchodem koronaviru a první velkou karanténou na jaře 2020. Centrem dění se tak v posledních měsících stalo místní řeznictví, které dočasně supluje krom baru i potraviny a lékárnu. Pro místní obyvatele tak vlastně může jít o kvalitní výmluvu, jak onen slavný "confinament municipal" porušit. Většina z nich stejně musí do práce do nedalekého okresního města Vilafranca del Penedès, takže po cestě může obstarat i spoustu jiných záležitostí, kvůli nimž by teoreticky perimetr obce opouštět neměli (v obci například není banka ani bankomat). Co v obci naopak nechybí, je mateřská i první stupeň základní školy a kulturní dům s kapacitou prakticky pro celou ves.

S procházkami už je to horší. Celou vesnici totiž obejdete za půl hodinky a popravdě řečeno, nic moc tu k vidění není. První zmínky o Puigdàlberu (česky jméno obce znamená něco jako "Topolový vrch") pocházejí z 11. století a nikdy tu nedošlo k ničemu významnému. Podobně jako u spousty dalších vesniček v kraji Penedès představuje i zde hlavní ekonomické odvětví vinařství. Více než 60 % katastrálního území obce zabírají vinice. Pěstují se tu zejména odrůdy macabeu, xarel·lo a parellada. Přímo v Puigdàlberu sídlí i dva docela respektovaní producenti vína a cavy, Mas Codina a Giró del Gorner, oba s historií sahající až do 17. století. V obci sídlí také další větší zaměstnavatel, řemeslná pekárna Masdeu, produkující například zmrzlinové kornouty či dortové korpusy. Co se týče něčeho na způsob památek, mezi nejvýznamnější stavby v obci patří nejstarší místní dům Can Ferran, aktuálně též nabízející turistické ubytování (ačkoliv trochu levněji vás ubytování vyjde v nedalekém Cal Drac), nebo modernistický Casa Josep Parellada. Poměrně nezvykle může působit relativně "moderní" kostel Sant Andreu z roku 1942, jenž nahradil původní barokní stavbu.

Malebný katalánský venkov, to je okolí vesničky Puigdàlber (Foto: Diari ARA)