Joaquim Mir

Při otázce na slavné katalánské malíře jméno Joaquim Mir drtivé většině laické veřejnosti nejspíš nic moc neřekne. Přitom ve své době se v Evropě těšil velkému uznání a v jednu chvíli byl dokonce nejprodávanějším autorem své generace. Mirova vize středomořské krajiny je dodnes záplavou úchvatných barev a tónů, které nabízí právě jen příroda okolo moře, jež odděluje evropský kontinent od afrického. Zároveň byl jediným katalánským i španělským malířem své doby, jemuž se podařilo dosáhnout obrovského přínosu a renovace malířské techniky, ačkoliv na rozdíl od svých souputníků nikdy neopustil rodnou zemi. Podle některých byl Mir po nějakou dobu dokonce tím nejprogresivnějším malířským inovátorem a revolucionářem v celé Evropě. Ačkoliv většinu ze svých více než dvou tisíc obrazů namaloval jen v několika málo oblastech katalánsky hovořícího území, Mirova paleta nám nade vší pochybnost nabízí všechny barvy Středomoří.

Poble escalonat, 1906-1909 (Foto: MNAC) 

OD PROSTĚRADEL K PLÁTNU
Joaquim Mir i Trinxet se narodil na počátku ledna 1873 v samotném centru Barcelony. Jeho otec, Ignasi Mir i Dussol, byl prodejcem látek a bižuterie a po celý život si hýčkal ve své společenské třídě tehdy všeobecně rozšířenou představu, že jeho jediný syn po něm jednou slibně zajetý podnik převezme. Mirova matka, Isabel Trinxet i Casas, pro změnu pocházela z chudé větve jinak skvěle zaopatřené rodiny z městečka Vilanova i la Geltrú. Právě příjmení Trinxet i matčina rodná obec ještě v Mirově životě sehrají svou důležitou roli.

Podobně jako v případě mnoha dalších slavných malířů i Mir projevoval umělecké nadání již od malička. O absolutních malířských začátcích toho v jeho případě mnoho nevíme, snad jen kromě v literatuře se opakujícího klišé o pomalovaných prostěradlech[1]. I jemu trvalo docela dlouho, než si svou vysněnou profesi prosadil přes odpor rodiny. Podstatnou část mládí tak strávil jako podomní prodejce bižuterie a podle všeho si v této pozici v rámci malé rodinné firmy nevedl vůbec špatně. Okolí si ho pamatovalo jako velice výřečného a šarmantního mladého muže[2]. Nakonec si však Mir prosadil svou a začal si svůj velký sen plnit ve výtvarné akademii významného modernistického malíře Lluíse Granera (1863-1929), jenž ho jako první zasvětil do tajů krajinomalby. Mir v té době vyráží malovat do okolí Barcelony. Věrnými kumpány mu jsou malíř Ricard Urgell (1874-1924), známý katalánský spisovatel Prudenci Bertrana (1867-1941), a v neposlední řadě i jeden z nejtalentovanějších umělců své generace, Isidre Nonell (1872-1911). Nonell byl jen o měsíc starší než Mir a shodou okolností oba své mládí prožili jen pár ulic od sebe. Mir i Nonell se tak již od útlého věku stali takřka nerozlučitelnou dvojkou. Jejich přátelství ukončila Nonellova předčasná smrt na skvrnitý tyfus.

Pagesa arrencant cols, 1897 (Foto: MNAC)

L'hort i l'ermita, 1898 (Foto: MNCARS)

HLEDÁNÍ STYLU A PRVNÍ ÚSPĚCHY
Roku 1894 se Mir zapsal na prestižní barcelonskou uměleckou školu Escola de la Llotja, kde se jeho hlavním mentorem stane v Katalánsku tehdy silně respektovaný portrétista Antoni Caba (1838-1907). Spolu s Nonellem během studií založí uměleckou skupinu Colla del Safrà, do níž patřila další čtveřice umělců narozených v Barceloně na počátku 70. let 19. století (Ricard Canals, Ramon Pichot, Adrià Gual a Juli Vallmitjana). Již v této době je také patrné, že Mir si vyloženě užívá malování v exteriérech a jen těžko ho lze dostat do ateliéru. Tak tomu bude po celý zbytek jeho umělecké dráhy. Mir pro svou tvorbu vždy potřebuje unikátní přírodní scenérii a bude pro něj takřka nemožné obrazy dokončit mimo místo, kde je začal malovat[3]. Z tohoto období pochází i jedno z jeho prvních „seriózních“ děl, Sol i ombra (1894), které sice na výstavě školních prací nezískalo žádné ocenění, nicméně plátno zakoupilo regionální zastupitelstvo, čímž se Mirova první veřejná výstava stala zároveň i oficiálním potvrzením jeho umu. 

Poslední roky 19. století jsou spojeny s asi nejzajímavějším distinktivním rysem, který Mira odlišoval prakticky od všech ostatních malířů katalánské secese. Mir byl totiž jediným, kdo za sebou neměl žádnou zahraniční zkušenost. Ať už chudí či bohatí, takřka všichni katalánští umělci z přelomu 19. a 20. století mířili objevovat inspiraci a nové výtvarné techniky buďto do Paříže nebo Říma. Nutno dodat, že i Mir se chtěl vydat podobnou cestou. Hned dvakrát proto zamířil do Madridu, aby se tam ucházel o stipendium na Španělskou výtvarnou akademii v Římě. Ani jeden z těchto pokusů však nedopadl úspěšně, a tak se Mir plně soustředil na vývoj a budování vlastní malířské techniky. Naopak příkladně se mu daří na domácích soutěžích. Dílo L'hort del rector bylo oceněno na III. výstavě výtvarného a užitého umění v Barceloně roku 1896 a podobně laděná olejomalba L'hort i l'ermita (1898) byla o tři roky později oceněna na Národní výstavě výtvarného umění v Madridu. Mir v tomto díle ztvárňuje okolí poustevny sv. Medira nedaleko Barcelony, zatímco se vzdaluje tehdy vládnoucím akademickým představám o krajinářství a výrazem svých živých barev a světelných efektů představuje svou vlastní a nesmírně osobitou verzi impresionismu[4]. Ještě před koncem století Mir naváže spolupráci s časopisy L'Esquella de la Torratxa, Els Quatre Gats či Hispania. Spolu s přáteli z Colla del Safrà relativně pravidelně navštěvuje i legendární barcelonský podnik Els Quatre Gats, kde se scházela tehdejší katalánská bohéma. Svá první díla zde vystavoval i slavný Pablo Picasso[5]. Mir tu prezentoval nesmírně zajímavý obraz La catedral dels pobres (1898), jenž je výjimečný nejen ztvárněním lidských postav, u Mira jev relativně neobvyklý, ale i svou ikonografickou hodnotou – tato veliká olejomalba totiž zachycuje známou Gaudího baziliku Sagrada Família pouhých 16 let od počátku její stavby. Dokončená není dodnes. Mir byl na toto dílo obzvlášť hrdý a vždy ho tak trochu mrzelo, že se mu nedostalo vřelejšího přijetí ze strany tehdejší kritiky[6].

La catedral dels pobres, 1898 (Foto: Colección Carmen Thyssen-Bornemisza)

La joia, 1910 (Foto: MNAC)

 

RODINNÝ PODNIK
Roku 1899 začíná druhá zásadní etapa Mirovy malířské dráhy. Mladý umělec využije zdánlivě štědré nabídky svého strýce z matčiny strany, textilního magnáta Avel·lího Trinxeta, jenž se po takřka dvě dekády stane jeho hlavním mecenášem. Mir z této ne vždy chtěné spolupráce těží zejména možností odjet malovat na Mallorku a celkovým klidem na tvorbu, o němž si řada jeho souputníků mohla jenom nechat zdát. Na oplátku pro průmyslníka vytvořil řadu menších zakázek, a především měl na starost dekoraci interiérů Trinxetova sídla Casa Trinxet (1904), skvostné ukázky katalánské secese v podání význačného architekta Josepa Puig i Cadafalcha. Dům byl bohužel v roce 1967 zbourán kvůli tlaku developerů, nicméně některé části vnitřních maleb a vitráží se podařilo zachránit a jsou dodnes součástí uměleckých sbírek.

 

S VYPĚTÍM VŠECH SIL
V letech 1899 až 1904 Mir pobývá z větší části na Mallorce, ačkoliv se občas vrací i do rodné Barcelony. Přestože Mir neměl žádný vyložený malířský vzor, podle mnohých kritiků ho do značné míry inspiroval belgický krajinář francouzského původu William Degouve (1867-1935), jenž v letech 1900-1902 žil a působil v Katalánsku i na Mallorce[7]. Mallorská etapa je pro našeho malíře klíčová, neboť zde freneticky rozvíjí a piluje svou malířskou techniku. Zároveň je tato etapa opředena určitým hávem tajemna. Mir se na ostrov vydal v doprovodu jiného slavného modernistického malíře Santiaga Rusiñola (1861-1931). Jejich vztah byl podle Mirova životopisce Josepa Pla zprvu přátelský, později mezi nimi však rostlo napětí. Pla tuto skutečnost vysvětluje přesvědčením, že Mir viděl v Rusiñolovi svého jediného skutečného soupeře z hlediska možného komerčního úspěchu v dané době, proto Mir a Rusiñol nikdy nemohli být plnohodnotnými přáteli[8]. Mir na ostrově maluje doslova jako o život. Je schopen za jediný den prostřídat hned několik rozpracovaných obrazů. Nemyje se a podle očitých svědků ani nejí, jen v jakémsi až pološíleném opojení maluje. Ve srovnání s dřívější i pozdější tvorbou se obrazy z tohoto období vyznačují tmavšími odstíny[9]. Malířův pobyt na ostrově je ukončen dodnes poněkud tajemným pádem do rokle, po němž Mir strávil dlouhé dva roky na léčení na psychiatrické klinice Institut Pere Mata v Reusu. Mir se při malování divokých ostrovních zátok velmi často pohyboval na samé hraně vysokých skalisek. Pád do hlubin byl tak jen otázkou času. Velkou otázkou pro všechny Mirovy životopisce asi již navždy zůstane stav malířova duševního zdraví během pobytu na Mallorce, respektive zdali lze jeho dvouletý pobyt na psychiatrické klinice přičítat pouze zranění po pádu, nebo jestli byla hospitalizace spojena s celkovým Mirovým rozpoložením při toulání se po mallorském venkově. Ani zde však nepřestává malovat.

El paisatge de Maspujols, 1907-1910 (Foto: MNAC)

 

BARVY KATALÁNSKÉHO VENKOVA
Tak či onak, skutečná exploze barev v Mirově podání přichází až v následující etapě, kdy se jeho hlavní inspirací stanou vesničky v okrese Camp de Tarragona. V říjnu 1906 opustí brány Institutu Pere Mata a spolu s rodinou se usadí ve vesnici L'Aleixar, severozápadně od Reusu. Typickými ukázkami z tohoto období jsou jedny z kriticky nejoceňovanějších maleb Joaquima Mira, Poble escalonat (okolo 1906-1909) a El paisatge de Maspujols (okolo 1907-1910). V obou případech autor zachycuje krajinu v bezprostředním okolí vesničky Maspujols a v obou případech dává vyniknout své osobité interpretaci barev, tónů slunečního svitu a zdánlivě nahodilým, přesto však přesně a dokonale vyměřeným tahům štětcem. S Mirem do Katalánska přichází první zárodky abstrakce. Pobyt v okolí Tarragony Mir do roku 1914 přeruší jen jednou, a to kratším pobytem v klášteře na posvátném katalánském pohoří Montserrat. Ačkoliv je usazený na venkově, po celé roky si čile buduje jméno zejména díky neustálým účastem ve veřejných soutěžích[10].

V letech 1914-1922 se Mir i s nemocnou matkou pohybuje v oblasti Vallès. Toto období je charakterizováno neustálými přesuny mezi městy, po skončení první světové války zájem o Mirovo dílo stoupá. 17. srpna 1921 se tehdy již 48letý Mir konečně ožení. Za manželku pojme Mariu Estalellu i Asbert, dceru obchodníka z městečka Vilanova i la Geltrú, odkud pochází i Mirova matka. Právě Vilanova se nakonec od roku 1922 stane definitivním sídlem žádaného malíře, který již nemá žádné závazky vůči rodině Trinxetů a naopak ve svém domku čím dál častěji přijímá bohaté zájemce o svá díla. Starší domek si pár přestaví přesně podle Mirových potřeb. Ačkoliv malíř i nadále tráví mnoho hodin denně v okolí Vilanovy, inspiraci mu čím dál častěji poskytuje i vlastní zahrada. Kterak podotýká Maria Mercè Riera, „manželství a definitivní usazení se ve Vilanově Joaquimu Mirovi přinese osobní stabilitu, z níž se netěšil v žádné ze svých předchozích uměleckých etap“[11]. Vilanova se pro Mira stane základním táborem, z něhož později vyráží malovat do okolních vesnic (Poblet, Calafell, Canyelles, Miravet, Vallirana)[12].

 

POSLEDNÍ ROKY VE VILANOVĚ
V letech 1932-1934 Mir po zkušenostech s ostrovní, pobřežní i vnitrozemskou krajinou u Středozemního moře zamíří do Pyrenejí. Nejen umělecky cenné jsou zejména jeho olejomalby úchvatné andorrské přírody[13], které byly součástí velké Mirovy jubilejní výstavy v prestižní barcelonské galerii Sala Parés v roce 1934. Španělská občanská válka (1936-1939) na Joaquima Mira tvrdě dolehla. Dokončených pláten z této doby není mnoho, přesto Mir i v těžkých časech maluje a vytváří dokonale prosvětlené kompozice jako Mercat en temps de guerra (1937). Válku sice přečká bez větší úhony ve svém domě ve Vilanově, nicméně po vstupu vítězných frankistických vojsk do města je na několik dní zatčen. Pocit zostuzení a ukřivdění Mir léčí dalším tvůrčím pobytem na katalánském venkově, odkud se nakonec vrátí zpět do Vilanovy. V dubnu 1940 má v Barceloně podstoupit operační zákrok, nicméně ještě předtím ochoří a válkou oslabený organizmus infekci nevydrží. Joaquim Mir, nepochybně jeden z největších katalánských i španělských krajinářů 20. století, nakonec 27. dubna 1940 umírá v rodné Barceloně. Kruh se uzavřel. Dům na barcelonské ulici Gran de Gràcia, v němž strávil poslední okamžiky svého života, dnes tohoto velkého malíře připomíná pamětní deskou. Jeho ostatky odpočívají na hřbitově ve Vilanově. Odkaz bodrého a vždy dobře naladěného katalánského malíře bez mistra i učedníka čítá přes dva tisíce položek, v nichž jsou ukryty snad všechny barvy Středomoří…

---

[1] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 28.
[2] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 20-23.
[3] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 160-169.
[4] Reyes Carretero, Descripción de la obra «El huerto y la ermita», Madrid 2020. Viz: https://www.museoreinasofia.es/coleccion/obra/huerto-ermita.
[5] Poměrně zajímavou oblastí bádání by mohla být snaha zdokumentovat vztah a vzájemnou inspiraci mezi Mirem a Picassem. Slavný Anadalusan Mira zportrétoval v roce 1900. Oba byli pravidelnými návštěvníky podniku Els Quatre Gats a s velmi zajímavým příběhem přichází i Josep Pla (s. 87), podle něhož byl možná skutečným autorem výroku „Inspirace existuje, ale musí vás zastihnout při práci“, který bývá tradičně připisován Picassovi, právě Joaquim Mir.
[6] Maria Mercè Riera i Arnijas, Mir, Barcelona 2008, s. 24.
[7] J. F. Ràfols, Modernisme i modernistes, Barcelona 1993, s. 208-209.
[8] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 128.
[9] Joaquim Mir, Joaquim Mir: antològica 1873-1940 [katalog výstavy], Barcelona 2009, s. 50-83.
[10] Detailní průřez Mirovou tvorbou v této životní etapě nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir al camp de Tarragona (Barcelona: Viena, 2008).
[11] Maria Mercè Riera i Arnijas, Mir, Barcelona 2008, s. 36.
[12] Detailní průřez Mirovou tvorbou v této životní etapě nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir a Vilanova (Barcelona: Viena, 2006).
[13] Detailní průřez Mirovou tvorbou v Andoře nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir a Andorra (Barcelona: Viena, 2002).

El Solell v Andoře, 1933 (Foto: MNAC)

Mercat en temps de guerra, 1937 (Foto: MNAC)

Dulceida

Ačkoliv se nenachází v TOP 50 žebříčku nejsledovanějších španělských youtuberů, přesto je Aida Domènech, rodačka z Badalony, považována za jednu z nejznámějších španělsky mluvících influencerek. Nejvyšší příčky zmiňovaného žebříčku spolehlivě ovládají hráči počítačových her a malé děti testující nové hračky. Ve srovnání s nimi se tak dokonce i Aida může pochlubit alespoň trochu "vlastním" obsahem, ačkoliv se v ničem neliší od módních blogerek z jiných koutů světa.

Úvodní ilustrace Dulceidina módního blogu (Foto: www.dulceida.com)

Aida Domènech i Pascual (*1989) je v internetovém prostředí známá pod přezdívkou Dulceida. Vhodně zvolený mix módních komentářů a mapování vlastního života z ní v posledních letech udělal jednu z nejvýraznějších španělsky mluvících influencerek (ačkoliv ona sama poslední dobou přiznává, že dané slovo se jí už příliš nelíbí a raději se označuje za "tvůrkyní internetového obsahu"). Aktuální statistiky o jejím úspěchu hovoří vcelku jasně: 2,3 milionu fanoušků na YouTube a takřka 3 miliony na Instagramu.

Aida se narodila 23. října 1989 v Badaloně. Podle svých slov vyrůstala v harmonické rodině a dodnes má s rodiči vynikající vztahy. Koneckonců velkou část dohledu nad svým influencerským byznysem svěřila právě svojí matce. Dulceidin životní příběh připomíná novodobou mileniálskou pohádku. Aida nedokončila ani střední školu a byla v životě tak trochu ztracená, ačkoliv alespoň v jedné věci měla jasno - od malička ji fascinovala móda. Nějakou dobu pracovala v květinářství a potom více než rok jako prodavačka v módním řetězci Zara. Mezitím pokukovala i po práci v herecké branži, avšak na castinzích se jí příliš nedařilo. A tak se v průběhu roku 2009 rozhodla vsadit vše na svou módní vášeň a začala ji sdílet se světem prostřednictvím svého blogu. Skutečnou popularitu ale získala až v roce 2013, kdy na svém YouTube kanálu začala sdílet videa s radami, jak se správně nalíčit, či jaké oblečení vybrat pro tu kterou příležitost. V té době už ji pravidelně sledovaly desítky tisíc lidí a Aida se rozhodla ve videích občas prozradit i něco ze svého soukromí. Na YouTube se v roce 2015 rozhovořila o své bisexuální orientaci a v roce 2016 zaznamenala velký úspěch s publikováním svatebního videa se svou partnerkou Albou Paul. Řadu fanoušků i velké uznání v odborné komunitě si ve stejném roce získala i pořádáním vlastní módní akce pod názvem Dulceweekend. Odtud byl už jen krok k vlastní módní značce a pravidelnému vystupování v několika televizních show. Ve své roli influencerky se Dulceida nevyhnula ani nutné polemice, například svým nepříliš chytrým vystupováním a postováním z výletu do Jihoafrické republiky.

Díky úspěchu na internetu si Dulceida pomalu začala plnit i sny o filmové kariéře. Prozatím se mihla v několika hudebních videoklipech, seriálu Paquita Salas (2016) a epizodní roli číšnice si střihla už i v jednom celovečerním filmu - Bajo el mismo techo (2019). Pro velkou spoustu španělských i mnoha latinskoamerických dívek a žen je dnes Dulceida nepochybným vzorem, a to nejen v oblasti módy. Ať už si o fenoménu influencerů a jejich užitečnosti pro společnost myslíme cokoliv, minimálně jistý obchodní talent a cit pro proměnlivost vkusu dnešní doby se této mladé Katalánce nedá upřít. Z obyčejné a dost nevýrazné prodavačky v Zaře se totiž stala v podstatě módní ikona, která dnes objíždí svět, promenáduje se po módních molech, účastní se velkolepých akcí pro smetánku showbyznysu a dokonce si už v této roli našla i cestu do jazykových učebnic. Teď už nezbývá než čekat, kam až tuto milovnici módy z Badalony úspěch ve virtuálním světě sociálních sítí vynese...

Àngel Fernández de Soto: Piják absintu

Jeden z nejznámějších Picassových obrazů, Piják absintu, se v červnu 2010 v londýnské aukční síni Christie's prodal za takřka 35 milionů liber (tehdy přibližně jednu miliardu korun). Šlo o jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl, které se v Londýně v posledních dekádách dražilo. Olejomalba patřící do Picassova tzv. modrého období vznikla v roce 1903 a v roce 1995 si ji do své umělecké sbírky pořídil britský hudební skladatel Andrew Lloyd Webber. Formálně obraz patřil jeho umělecké nadaci a byl pravidelně vystavován v londýnských galeriích. Kupec z roku 2010 je dodnes neznámý. Nepříliš známé jsou i osudy muže, který je na slavné olejomalbě ztvárněn. Kdo byl tedy ve skutečnosti oním bohémsky vyhlížejícím pijákem absintu?

Picassův obraz Piják absintu z roku 1903 (Foto: www.christies.com)

Mužem na obraze nebyl nikdo jiný než dlouholetý Picassův přítel Àngel Fernández de Soto Llassat (1882-1937). Narodil se v Barceloně a dlouhé roky pracoval ve firmě Mir i Estrada, která obchodovala s koloniálními produkty. Àngel v této společnosti fungoval v podstatě jako poslíček nebo podomní prodejce. Ve volném čase byl nepolepšitelným barcelonským dandym, neustále vyhledávajícím místa, kde to žilo. Tak se ostatně někdy kolem roku 1899 seznámil i s Pablem Picassem. Španělský malíř v té době žil v katalánské metropoli a navštěvoval místa (např. Edén Concert nebo Els Quatre Gats), kde se scházela tehdejší mladá generace umělců všeho druhu. Àngela v těchto situacích často doprovázel jeho mladší bratr Mateu, nicméně byl to právě Àngel, s nímž se Picasso spřátelil a hned několikrát ho stihl portrétovat. De Soto byl na počátku 20. století Picassovým věrným parťákem při všemožných alkoholových dýcháncích i návštěvách barcelonských nevěstinců.

V letech 1902-1903 spolu dokonce sdíleli ateliér. Nejprve v čísle 10 na ulici carrer Nou de la Rambla a později v čísle 17 na ulici carrer Riera de Sant Joan. Někdy v té době vznikl i výše zmíněný obraz, dokonalá stylizace bohémským životem hýřícího dandyho z počátku 20. století. Na některých malůvkách je Àngel dokonce vyobrazen s jakýmsi falickým krkem. Je pravdou, že Àngel Picassovu stylizaci plně zosobňoval i v realitě. Proto bylo soužití s ním poměrně těžké. Rád si do ateliéru vodil velké množství lidí, a to zejména po nocích, kdy se Picasso potřeboval soustředit na tvorbu. Ačkoliv tedy umělecké spolubydlení dlouho nevydrželo, přátelské pouto mezi oběma umělci přetrvalo další desítky let. Ačkoliv se Picasso záhy odstěhoval do Paříže, viděli se společně ještě několikrát v letech 1910 a 1917. De Soto byl podle všeho také Picassovým neoficiálním zástupcem v Katalánsku. Pokud někdo v Barceloně chtěl s Picassem jednat o prodeji některého z jeho děl, jednání měl často za drobnou provizi na starosti právě Àngel. Říká se, že geniální malíř svého katalánského kamaráda několikrát finančně založil, když mu hrozil osobní bankrot. V kontaktu byli i v dalších letech, naposledy v prosinci 1936, kdy Àngel Picassovi z Barcelony odeslal vánoční přání.

Jinak toho o životě tohoto bohéma mnoho nevíme. Během španělské občanské války byl údajně jmenován tajemníkem výstavy lidového umění, která se měla konat během barcelonské olympiády v roce 1936. Nakonec zastával alespoň stejnou pozici v republikánských uměleckých odborech. Občanská válka se mu nakonec stala osudnou, neboť někdy před Vánocemi 1937 ho v neosvětlených barcelonských ulicích srazila vojenská ambulance nebo jiný nákladní vůz. V oficiálních dokumentech jako jeho den úmrtí figuruje 19. prosinec 1937. Zajímavé je, že ačkoliv byl Fernández de Soto podobně jako Picasso malířem, dodnes není známé či jasně doložené jediné jeho dílo. Podle zpráv z října 2020 v tomto ohledu dojde brzy k průlomu, faktem ale zůstává, že Àngel-umělec měl malování spíše jako nezávazného koníčka a celoživotně dával přednost roli Àngel-bohém. Přesně tak, jak ho již navždy zvěčnil jeho přítel Picasso.

Picassovy črty zobrazující Àngela Fernándeze de Soto v nevěstincích, okolo let 1902-1903
(Foto: Museu Picasso de Barcelona)

Francesc Betriu

Katalánský režisér a scénárista Francesc Betriu i Cabeceran (1940-2020) se narodil ve vesničce Organyà hluboko v katalánském vnitrozemí. Již od mládí byl nesmírně zvídavý, ale zároveň jako by nevěděl, kam se vrtnout. Mezi filmaři na Pyrenejském poloostrově nepochybně vyčníval širokým rozhledem, k němuž mu dopomohla i četná studia. Ne všechna dokončil, ale přesto je jeho jméno spjato hned s několika vysokými školami v Barceloně i Madridu. Po kratičké anabázi ve farmacii (rodinná tradice) vystudoval ekonomii na Universitat de Barcelona, aby se přesunul do španělské metropole pokračovat ve studiích politologie a sociologie. V roce 1963 zavítal i na studia režisérství na prestižní Escuela Oficial de Cine, odkud však byl po dvou letech odejit údajně kvůli častým absencím. Je tak otázka, jak velký vliv na něj ve skutečnosti měli zde vyučující pedagogové a slavní režiséři jako Luís García Berlanga nebo Carlos Saura. Jisté je, že již během těchto studií si Betriu přivydělával jako začínající filmový kritik coby madridský dopisovatel barcelonského časopisu Fotogramas. Kromě toho byl několik let šéfredaktorem odborného časopisu Revista Española de Sociología a volný čas trávil s divadelní skupinou Los Goliardos.  

Francesc Betriu s Premi Gaudí d'Honor
(Foto: Acadèmia del Cinema Català)

Už koncem 60. let 20. století se pokoušel prorazit krátkometrážními snímky a už tehdy si ho začala všímat frankistická cenzura. Kvůli ní nemohl dokončit kupříkladu krátký dokument s názvem Los Beatles en Madrid (1965). Skutečný debut na stříbrném plátně si připsal až s celovečerními filmy Corazón solitario (1972) a Furia española (1975). Zejména druhý jmenovaný, břitká komedie situovaná do fotbalového prostředí, se stal předmětem rekordního zásahu cenzorů dvaadvacet střihů v pouhých jedenácti minutách). Zároveň šlo o jeden z posledních filmů, které těsně před smrtí stihl zhlédnout diktátor Franco. Filmoví fanoušci i znalci na něj budou již provždy vzpomínat zejména jako na tvůrce úspěšné adaptace slavného katalánského románu Mercè Rodoredové La plaça del Diamant (1982). Tento kultovní film nebyl zdaleka jedinou filmovou adaptací díla španělské či katalánské literatury z dílny Francesca Betriu. V roce 1985 například převedl do filmové podoby román aragonského spisovatele Ramóna J. Sendera Réquiem por un campesino español, kde si jednu z hlavních rolí střihl mladý Antonio Banderas.

Následovaly seriály Vida privada (1987) na motivy románu Josepa Marii de Sagarra a Un día volveré (1993) dle románu Juana Marsého. Velký úspěch ve své době zaznamenal i celovečerní snímek Sinatra (1988), u něhož si Betriu sám napsal scénář podle stejnojmenného románu Raúla Núñeze. Mezi dalšími jím zfilmovanými literárními předlohami můžeme jmenovat Una pareja perfecta (1997) či El paraíso ya no es lo que era (2000). V posledních letech své tvorby se Betriu zaměřoval i na dokumentární snímky. Bezesporu tím nejznámějším je dnes už legendární Mònica del Raval (2009), který se na pomezí fikce a reality zabývá životem prostitutek v barcelonském Ravalu. Byl držitelem několika ocenění za celoživotní přínos kinematografii (Premi Sant Jordi de Cinematografia 2014, Premi Jordi Dauder 2017). Francesc Betriu kinematografií skutečně žil. V roce 2019 univerzitě v Lleidě dokonce věnoval rozsáhlou kolekci předmětů spojujících literaturu a filmové plátno. Často šlo o předměty související s jeho vlastními filmy - opoznámkované scénáře, noty k hudebnímu doprovodu či zápisky cenzorů. Zisk prestižní katalánské ceny za celoživotní přínos kinematografii (Premi Gaudí d'Honor-Miquel Porter) v lednu 2020 byl definitivní tečkou za takřka šedesátiletou filmovou dráhou. Francesc Betriu zemřel 7. října 2020.

Vzpomínka na 11. září

O hlavním katalánském národním svátku jsem se poprvé dozvěděl na univerzitě. A i mne tehdy nesmírně zaujala skutečnost, že Katalánci si jako jeden z mála národů na širém světě ve svůj národní den nepřipomínají ani nezávislost, ani vítězství v žádné důležité bitvě, zkrátka nic, co člověk najde při cestách po všech kontinentech. Ne, Katalánci si každý rok 11. září připomínají osudnou porážku ve válce o španělské dědictví, den, kdy padla Barcelona a spolu s ní i veškerá naděje na alespoň částečnou autonomii na mocném španělském státním aparátu. Člověka napadne, jak moc se asi může národní duch odrážet právě ve výběru národního svátku?

Od roku 2012 si v tomto ohledu oslavy Diada Nacional de Catalunya přisvojili zastánci katalánské nezávislosti, kterých se na počátku končící dekády vyrojilo nečekaně mnoho. Díky schopným organizátorům i určité historické tradici si zastánci nezávislosti navykli každoročně světu ukázat po čem touží. Zrodila se tradice masivních poklidných demonstrací, které do katalánských (a zejména barcelonských) ulic přivedla stovky tisíc lidí. Každá z nich měla jak svou neopakovatelnou atmosféru, tak i snadno předvídatelné součásti. Každá z nich se nesla v trochu jiném duchu. Byla tu 11. září plná naděje a víry v brzkou nezávislost, byla tu i ta plná zmaru, zklamání a zlosti. Bude tu ale jedno 11. září, na které snad zapomeneme co nejsnadněji. Letošní oslavy a demonstrace totiž kvůli koronaviru jakoby ani neproběhly... Proto bych si rád aspoň na několika málo řádcích zavzpomínal na těch pár 11. září, kdy jsem byl přímo na místě, v centru dění. Zas tolik jich totiž nebylo, i když zážitky byly vždy silné.

Via Catalana 2013 (Foto: assemblea.cat)

2013

Jen málokdy vynechám srpnové slavnosti Festa Major de Gràcia. Jenže od jejich konce do 11. září je přeci jen docela daleko. Zatímco první svátek Sant Jordi jsem v Barceloně naplno prožil už v roce 2011, na tu správnou demonstraci v katalánský národní den jsem si musel počkat ještě další dva roky. Ale nebylo to jen ono kouzlo "poprvé", co z manifestace 11. září 2013 dělá skutečně nesmazatelnou vzpomínku. Organizátoři tehdy přišli s nápadem lidského řetězu spojujícího Katalánsko od severu na jih. Inspirací jim v tom byl tzv. "baltský řetěz", který propojil Litvu, Lotyšsko a Estonsko v srpnu 1989. Byla to první a zároveň poslední demonstrace, na kterou jsem se poctivě zaregistroval a dostavil se na odpovídající úsek. Křižovatka Rambly s carrer Ferran. Rychlý úprk z Casa Batlló podél neskutečného lidského řetězu, který na Passeig de Gràcia pořádně nabral na šířce. Část turistů jen nevěřícně koukala, část se nadšeně přidávala. Na rozdíl od všech ostatních měla tato demonstrace dva skutečné vrcholy. Jedním z nich byl obligátní okamžik v 17 hodin a 14 minut, kdy se všichni chytli za ruce a po délce 400 km propojili sever a jih Katalánska, druhou hvězdnou chvílí bylo focení na slibovanou gigafotku, která měla daný lidský řetěz zvěčnit v celé jeho délce. Možná ještě lépe se mi teď vybaví i následné mnohaměsíční čekání a vlastně už ani nevím, jestli ji stihli zpřístupnit před demonstrací v roce 2014. Via Catalana 2013 je pro mě také další rychlý úprk až na Plaça de Sant Jaume, naprostého politického centra Katalánska, kde se do řetězu zapojila část tehdejších politických špiček. No, alespoň těch lokálních. Hned poté procházka takřka prázdným Palau de la Generalitat, sídlo katalánské vlády, které pravidelně 11. září pořádalo den otevřených dveří. Většina lidí však ještě rozebírala dozvuky úspěšné manifestace venku v ulicích.

2016
Na dvě velké demonstrace z let 2014 a 2015 jsem se kvůli pracovním povinnostem nedostal. Tu z roku 2016 si vlastně dodnes pamatuji hlavně kvůli ranním výhledům z okna hotelového pokoje. Nicméně i tentokrát ANC a Òmnium Cultural do katalánské metropole přilákaly dobrý milion demonstrujících. Davy lidí proudily až na Passeig de Lluís Companys, kde se nacházelo hlavní pódium. Barcelonské ulice již definitivně ovládly estelady, po klasických senyerách nikde ani památky. Tehdy už ve vzduchu nebyla určitá vážnost, s níž se přistupovalo k předchozím milionovým demonstracím. Tentokrát tu byl snad jakýsi klid. Katalánska v té době již více než půlrok vedl Carles Puigdemont a mnozí zastánci nezávislosti byli přesvědčeni, že Katalánská republika už je na spadnutí. Člověk denně slýchal názory ve smyslu "tohle už nejde zastavit". Konstantou mých návštěv 11. září se stala přítomnost katalánského novináře a bývalého poslance Antonia Bañose, na něhož jsem natrefil snad i na všech budoucích ročnících.

Není nad příjemné polechtání ranním sluncem... (11/09/2016)

2017
La Diada del Sí byla snad ze všech nejpodivnější. A "nejpodivnější" tady neznamená nic jiného, než že se docela obtížně pamatuje. Necelý milion osob tehdy zaplavil Passeig de Gràcia, takže z mé milované čtvrti to bylo tentokrát opravdu kousek. Jenže 11. září tehdy bylo už jen jakousi rutinou. Málokdo v Katalánsku si dnes na tuto manifestaci vzpomene. Tak nějak se totiž ztratila v tom, co se dělo předtím a co přišlo potom. No uznejte, nejprve 17. srpna teroristický útok na Ramble a pak už jen přihlížení, jak se píší dějiny. Španělskou vládu totiž mnohem víc než tradiční setkání 11. září nakrkla spontánní demonstrace 20. září před katalánským ministerstvem financí, za kterou dodnes pykají Jordi Cuixart a Jordi Sànchez, šéfové ANC a Òmnium Cultural, s devítiletými tresty, a třešinkou na dortu bylo bouřlivé referendum o nezávislosti Katalánska z 1. října. Pro člověka, který v Barceloně prožil atmosféru těchto dní, opravdu Diada 2017 tak trochu pozbývá významu...

2018
V roce 2018 přišlo všeobecné vystřízlivění, ale jako obvykle určitou výši konfliktu dokázala držet zejména španělská vláda tím, že již dlouhé měsíce držela ve vazbě několik katalánských politiků. Diada 2018 se tak nesla hlavně ve znamení desiluze a rozhořčení. Zastánci nezávislosti zaplnili podstatnou část Avinguda Diagonal, na jejímž jihozápadním konci byla vztyčena symbolická zeď, kterou měla rozbít zvuková vlna, jež přesně v čase 17.14 proběhla po celé Diagonal. Byla to vlastně poslední docela pěkně připravená manifestace s určitým poselstvím. A ačkoliv jen síla zvuku zeď nerozbila, byl to zajímavý zážitek, stát přímo v čele demonstrace v absolutním tichu a zaposlouchat se, jak z několikakilometrové dálky opravdu přichází ohlušující vlna jásotu a pokřikování hesel za nezávislost a svobodu katalánských politiků. Možná to byl poslední záchvěv naděje.

Demonstrace z roku 2018 ve znamení žlutých stužek připomínajících katalánské politické vězně...

2019
Doslovný nadhled jsem si dopřál i na doposud poslední masové akci na podporu katalánské nezávislosti. Vyzněla však tak žalostně, že na rozdíl od svých předchůdkyň už ani nemá svou vlastní stránku na wikipedii. Centrem demonstrace se stalo okolí Plaça d'Espanya, proto se jako zcela ideálním místem k pozorování celého představení jevila střecha nákupního centra Arenes, odkud je ostatně i poslední dnešní fotografie. Ačkoliv si to jistě mnoho lidí nepřipustí, snad na každého, kdo se této akce zúčastnil, musela padnout obrovská tíseň a rezignace. Nejoptimističtější odhady mluvily o účasti 600 000 lidí, ale i to znamenalo, že demonstrace v roce 2019 byla jen poloviční či dokonce třetinová oproti předchozím ročníkům. Na zastánce nezávislosti už plně dolehla kocovina z nevydařeného referenda v roce 2017. Spousta zapálených podporovatelů nezávislosti tentokrát poprvé za mnoho let dala přednost sledování podobné akce jen v televizi. Ještě necelou půlhodinu před vrcholem akce (tradičně 17 hodin 14 minut) působilo náměstí pod Montjuïkem poloprázdně. Ačkoliv na místě byly i všechny katalánské politické špičky (kromě těch zavřených a těch v exilu...) a nebyl žádný problém udělat si i nějakou tu fotku s katalánským premiérem či alespoň předsedou parlamentu, většina účastníků se stihla rozprchnout ještě před půl sedmou. Osobně nepamatuji žádnou jinou demonstraci 11. září, která by skončila tak rychle. A na které by bylo takové ticho. Absence radosti a všudypřítomného veselí. Možná, že letošní nekonání žádné větší akce zastáncům nezávislosti trochu pomůže chytit druhý dech. Pokud je o něj nepřipraví koronavirus...

Vrchol demonstrace 11. září na Plaça d'Espanya v Barceloně, čas 17.28 (2019).

Panna Marie Meritxellská

   Znalce Andorrského knížectví nikterak nepřekvapí, že zdejšímu státnímu svátku je v kalendáři vyhrazeno datum 8. září. Tento den totiž katolická i pravoslavná církev považují za výročí narození Panny Marie. Malý stát v srdci Pyrenejí si pak každoročně 8. září připomíná svou vlastní patronku, Pannu Marii Meritxellskou (Nostra Senyora de Meritxell).

Jako tomu bývá i u jiných starodávných sošek Panny Marie, má i ta andorrská svůj legendární příběh. Podle něj se jednoho dne (pravděpodobně 6. ledna, na Tři krále) někdy v 11. či 12. století vydal jistý pastýř do vesnice Canillo, aby se tam zúčastnil mše právě na počest svátku narození matky Ježíše Krista. Když procházel kolem místa, kde se dnes nachází svatyně, všiml si nádherně rozkvetlého růžového keře. Není divu, že to muže zaujalo, byla totiž právě třeskutá zima. Pod keřem ležela soška madony s dítětem, kterou následně přenesli právě do kostela v Canillu. Druhý den ráno kostelník odemkl a strnul překvapením. Soška zmizela. Ještě týž den ji znovu objevili na stejném místě pod rozkvetlým keřem. Tehdy se ozvali sousedé z nedaleké vsi Encamp s tím, že pokud Panna Marie nechce být v Canillu, nepochybně jí bude lépe právě u nich. I oni ji na noc uzamkli v kostele, ale druhý den ráno se vše opakovalo. Soška byla zpátky pod keřem, kolem něhož se navíc vytvořil dokonale suchý kruh, ačkoliv během noci místo zasypala hustá sněhová vánice. V tu chvíli již nebylo pochyb - stal se zázrak. Obyvatelé Canilla i Encampu se proto rozhodli sošce postavit vlastní svatyni přesně tam, kde ji našli.

Původní románská kaple tak pochází pravděpodobně již ze 12. století, kdy se také v Evropě čím dál tím víc začal rozmáhat mariánský kult. Samotné místo bylo důležité i z ryze laického hlediska, neboť svatyně se nachází hned vedle nejdůležitější andorrské cesty spojující Španělsko s Francií. Chloubou původního kostela se logicky stala dřevěná soška Panny Marie s dítětem na trůnu, taktéž románského původu. Původní svatyně byla časem rozšířena a přebudována v polovině 17. století na spíše barokní kostel. Poslední větší úpravy se dočkal ještě v druhé polovině 19. století. Samotná Panna Marie Meritxellská byla prohlášena andorrskou patronkou 24. října 1873 a naprostá většina Andořanů ji dodnes považuje za nedílnou součást své národní identity. Patronát byl na jaře 1914 uznán i tehdejším papežem Piem X. a dnem národního svátku se mělo stát právě 8. září. Kvůli vypuknutí I. světové války se nakonec první skutečně oslavy andorrského národního dne na počest Panny Marie Meritxellské konaly až v září 1921. Při této příležitosti byla i slavnostně vůbec poprvé zahrána andorrská národní hymna El Gran Carlemany, v níž své důležité místo našla i Panna Marie Meritxellská.

Shodou okolností právě po oslavách v roce 1972 vypukl v noci z 8. na 9. září ve svatyni požár, při němž byla zničena velká část původní svatyně. Plameny dodnes ne zcela vysvětleného požáru údajně pohltily i původní sošku Panny Marie Meritxellské, ačkoliv existuje i teorie, že se byl symbol Andorry jednoduše ukraden a oheň měl jen zahladit stopy. Shořela také část historických dokumentů. Pro Andorru šlo o národní tragédii, ačkoliv pragmaticky viděno šlo zároveň o novou příležitost. Rostoucí Andoře byl totiž zuhelnatělý svatostánek již delší dobu malý. Nakonec bylo rozhodnuto postavit novou, moderní stavbu. Práce se zhostil katalánský architekt Ricard Bofill, jehož projekt byl nakonec realizován jen částečně, neboť celý by si knížectví v té době nemohlo dovolit zaplatit. Nová budova byla slavnostně inaugurována 8. září 1976 a dodnes je na ní patrná silná inspirace původní vyhořelou svatyní. Ta byla v 90. letech rekonstruována a dnes je v ní část výstavy připomínající historii poutního místa Meritxell. Nový kostel získal roku 2014 od papeže Františka čestný titul basilica minor, jenž je propůjčován významným kostelům.

Moderní repliky se dočkala i soška andorrské patronky. V roce 1976 se o ni postaral katalánský sochař žijící v Andoře Sergi Mas. Ani 83 centimetrů vysoká a 15 kilogramů vážící socha však není tou, kterou dnes v Santuari de Meritxell uvidíte. V květnu 2005 byla totiž ukradena a později spálena jistým andorrským občanem, jehož pak soud pro nesvéprávnost osvobodil. V letech 2005-2016 tak meritxellskému chrámu vévodila replika, pod níž se podepsal andorrský umělec Jaume Rossa. Od září 2016 mohou návštěvníci obdivovat repliku zcela novou, vytvořenou týmem vědců a umělců tak, aby co nejvěrněji napodobovala původní románskou předlohu. Každý rok 8. září Andořané slaví svůj národní svátek. Památku Panny Marie Meritxellské oslavují mšemi, poutěmi, koncerty či tancem sardany. 

Zrekonstruovaný pozůstatek svatyně, která byla v září 1972 zničena při tajemném požáru (2019)

Futuristicky vyhlížející svatyně postavená dle návrhu katalánského architekta Ricarda Bofilla (2019)

Pinós

Podobně jako v případně sousedního Rineru je i Pinós značně rozlehlou obcí. Místní radnice se totiž stará o celé 104 km², rozlohou tedy Pinós předčí i katalánskou metropoli, přitom tu ale žijí pouze necelé tři stovky obyvatel. Podobně jako v případě sousedního Rineru i zde je počet obyvatel v posledních 30 letech konstantní. Svého maxima zdejší populace dosáhla okolo poloviny 19. století, kdy v Pinósu žila více než tisícovka obyvatel. Způsobeno to bylo zejména pěstováním vinné révy, které regionu přineslo solidní prosperitu během první poloviny 19. století, zatímco v té druhé se Pinós začal vylidňovat jednak kvůli tvrdým represím proti karlistům, druhak kvůli nákaze vinic nebezpečným parazitem mšičkou révokazem. Postupná vybydlenost oblasti působila tak trochu jako magnet na mladé muže, kteří se v letech 1936-1939 nechtěli zúčastnit bojů ve španělské občanské válce a relativně izolovaná oblast se hodila k mnohaměsíčnímu skrývání před jednou či druhou stranou. Četná naleziště menších dolmenů a menhirů napovídají, že oblast byla trvale osídlena již v době kamenné. Většina zdejšího území se nachází v nadmořské výšce 500 - 800 metrů, ačkoliv středu obce jednoznačně dominuje pohoří Serra de Pinós, jehož nejvyšší bod sahá až k 931 metrům. Právě zde také najdeme jednu z hlavních turistických atrakcí Pinósu, totiž místo, kde se nachází geografický střed Katalánska. 

Opevněná masia Cal Tristany, dnes venkovský hotel (Foto: www.valldelllobregos.com)

ARDÈVOL

Největší a nejvýznamnější vesnice této rozsáhlé obce. Žije tu přibližně 115 obyvatel, tedy takřka celá polovina obce. Centrem kulturního a společenského života je stará čtvrť soustředěná okolo impozantní čtvercové věže, jež je pozůstatkem strategický významného hradu, jehož původ sahá minimálně do 11. století. Věž měří na výšku 15 metrů a její zdi jsou tlusté až 150 cm. Zajímavé je, že tato čtvercová věž sloužila dlouhá staletí jako opora okolo stojící věži kulaté, která měla v průměru přes 11 metrů a která se bohužel v roce 1932 zřítila. Hned naproti věži se nachází místní farní kostel Santa Maria d'Ardèvol, v jejíchž zdech bychom při troše zkoumání našli i pozdně románské prvky, nicméně současná budova je již postavena v barokním stylu 17. století. Bohatý kulturní život této malé vesnice dosáhne svého každoročního vrcholu během vánočních svátků, kdy se tu pořádá jeden z nejspektakulárnějších živých betlémů v celém Katalánsku. Celé představení se opakuje v průběhu několika dnů mezi koncem prosince a začátkem ledna, kdy se návštěvník po setmění může vydat na procházku starobylým jádrem vsi, které dvě stovky herců přemění jednak na biblické scenérie z doby narození Ježíše Krista, aby je posléze vystřídala ukázka vesnického života v Ardèvolu 18. století. Vtipný je už onen fakt, že během těchto dní obec náhle zdvojnásobí svůj počet obyvatel, nicméně na představení se pak sjíždějí další stovky lidí z blízkého i vzdálenějšího okolí. Na tuto akci i návštěvu všech dalších částí Pinósu budete potřebovat vlastní dopravní prostředek, neboť veřejná doprava tu prakticky nefunguje. Z vlastní zkušenosti však můžeme zejména návštěvu živého betléma jedině doporučit. Je to, jako byste se najednou ocitli uprostřed historického filmu.

Nejslavnějším místním rodákem byl bezpochyby Rafael Tristany i Parera (1814-1899), karlistický generál, který se na krátkou dobu (1874-1875) stal i předsedou restaurované Diputació del General, tedy předchůdce dnešní Generalitat, a později zastával i funkci Capità General de Catalunya, čímž pádem byl po několik měsíců prakticky tím nejmocnějším mužem v celém Katalánsku. Po prohrané válce se usadil ve francouzském městě Lourdes. Jeho rodný dům, opevněná masia Cal Tristany, se nachází asi čtyři kilometry severně od centra Ardèvolu a dnes funguje jako venkovský hotel.

Vesnička Ardèvol charakteristická svou centrální věží (2019)

Živý betlém v Ardèvolu, jedna z nejzajímavějších katalánských atrakcí (Foto: Jordi Fonts)

MALAGARRIGA

Velikou zvláštností obce Pinós je skutečnost, že její katastrální území se v praxi nachází hned ve dvou okresech. Veškerá obydlená část patří do okresu Solsonès, nicméně pak tu máme pozoruhodný případ enklávy Malagarriga, která je kolem dokola obehnána okresem Bages. Enkláva o rozloze 1 km² je od centra Pinósu vzdálena autem takřka půl hodiny. Nachází se jen pár kilometrů jižně od města Cardona, v jednom z meandrů řeky Cardener. Oblast je dnes prakticky neobývaná, i když podle pozorování místních tu je živo alespoň v jediné masii. Důvod toho, proč Malagarriga dodnes územně patří k Pinósu, je ztracen v dávné historii a na vině prý v samém prapočátku bylo chybné vyznačení na mapě. Tak či onak, Malagarriga měla po dlouhá léta strategický význam. Byla tu dnes již nefunkční vodní elektrárna a také nesmírně důležitý most na cestě z Manresy do Cardony. Ten starý dnes může fungovat jako zpestření monotónní cesty po silnici C-55. O kousek dál se nachází původní románská kaple zasvěcená sv. Jakubovi.

MATAMARGÓ

Nejmenší a zároveň nejvýchodnější obydlená část obce Pinós. Počet zdejších stavení nikdy nepřekročil dvacet a aktuálně tu žije jen kolem 40 obyvatel. Historicky šlo o velmi roztroušenou vísku či spíše sled samot poblíž dnes samostatně stojícího kostela Sant Pere de Matamargó ze 17. století. Ten uvnitř skrývá skutečnou perlu katalánského venkovského baroka. Místní retábl, dokončený jen pár let před koncem 18. století, za nímž stojí sochařský rodinný klan Pujolů z Osony, dokonce kostelíku přinesl pojmenování "Rolnická katedrála". Podobně jako i v dalších okolních vesnicích má Matamargó též svá historická stavení. Konkrétně jde o masiu Les Cases, jež disponuje i svou vlastní kaplí.  Již zmiňovaný roztroušený charakter každopádně návštěvníkům tak trochu znemožňuje udělat si o Matamargó konkrétní představu. Každý dům tu představuje vlastní svět.

PINÓS

Osídlení, jež dává jméno celé obci je de facto rozděleno do dvou menších celků. Tím prvním je nepochybně historické jádro tvořené farním kostelem Sant Vicenç de Pinós a několika málo staveními okolo něj. Kostelík v románském slohu pochází z 12. století, ačkoliv i zde došlo o několik století později k jeho výraznější přestavbě. Spolu s několika dalšími po okolí roztroušenými masiemi tu žije necelá padesátka obyvatel. Pro turistický ruch je však mnohem důležitější druhá část Pinósu, konkrétně poutní místo Santa Maria de Pinós, které postupně vzniklo na bázi malé kapličky, kterou tu na počátku 14. století založili templáři. Místo se původně těšilo oblibě, ovšem skuteční poutní boom zažilo až díky zjevení Panny Marie, které tu v září 1506 dle svých slov prožil jistý Bernat Casas z Matamargó. Brzy poté na místě vznikl kostel, ačkoliv ten současný je až ze 17. století. Jeho krásný barokní oltář byl zničen během španělské občanské války. Podobně dlouhou tradici tu pak má budova ryze světská, stojící hned vedle svatostánku. Hostal de Pinós je podle všeho nejstarším hostincem v Katalánsku, neboť od roku 1524 prý zcela nepřetržitě funguje jako restaurační zařízení. Mezi obě budovy je vklíněné ještě sídlo místní radnice. Celý tento komplex je situován v nadmořské výšce 904 metrů, přičemž ještě o pár metrů výše se nachází skutečný turistický tahák celé obce - geografický střed Katalánska. Ten je symbolicky znázorněn větrnou růžicí vytesanou do kamene na vyvýšené platformě na úrovni 940 metrů nad mořem. Z této minimalistické rozhledny na nejvyšším bodu v širém okolí je při dobrém počasí možno dohlédnout až do Pyrenejí či do pohoří Montseny.
  

Poutní místo Santa Maria de Pinós (2019)

Geografický střed Katalánska poblíž poutního místa Santuari de Pinós (2019)

SANT JUST D'ARDÈVOL

Jak napovídá název této osady s necelou padesátkou obyvatel, dříve Sant Just administrativně spadal pod nedaleký Ardèvol a spolu s ním byl později integrován do současné makroobce Pinós. Nutno však dodat, že ještě o kousek blíž to místní mají do vesničky Su (Riner), kam v minulosti museli například do kostela, když ten v Sant Just přestal fungovat. Současný kostel byl přestavěn v 16. století, i když jeho původ je podobně jako u ostatních v oblasti ryze románský. Přímo ke kostelu pak přiléhá několik dalších domů, z nichž nejvýznamnější je nejspíš Cal Torra, vesnická tvrz v pozdně gotickém stylu, která ve středověku patřila místní šlechtě. V okolí vsi se nachází opět několik menhirů a pravěkých pohřebišť. Osada je dnes tak malinká, že zde nefungují žádné služby (restaurace, hotely, obchody). Všude kolem jen vesnický klid.

VALLMANYA

Statisticky jde o druhou největší vesničku obce hned po Ardèvolu, neboť místní populace čítá okolo 65 obyvatel. Místo zmiňují staré listiny již v polovině 10. století, současná podoba vesnice se za ta století v podstatě výrazně nezměnila. Většina stavení je koncentrována v okolí barokního kostela Sant Pere de Vallmanya ze 17. století. Kostel překvapí svou mohutností, korunuje ho poměrně vysoká zvonice postavená na bázi původní obranné věže. Kousek od centra vesničky, na druhém břehu místního potoka, se nachází také krásná románská kaple Sant Miquel de Vallmanya, jejíž původ sahá nepochybně do stejné doby, kdy vznikla ves samotná. S kapličkou je historicky spojená i největší masia (tradiční katalánské venkovské stavení) v celém Pinósu - Cal Prat. Ta je dnes sídlem jednoho z místních zemědělských družstev. V okolí pak podobných stavení nalezneme ještě mnohem víc. Podobně jako v dalších částech Pinósu i zde můžete podniknout procházku k některým megalitickým pozůstatkům dávných civilizací, konkrétně Dolmen de Can Cabot a Menhir del Campot.

Pohled na vesničku Vallmanya (Foto: www.valldelllobregos.com)

Riner

Ačkoliv má Katalánsko aktuálně více než 7,5 milionu obyvatel, na jeho území se nachází pouze 947 obcí. To je nesrovnatelně méně, než je tomu v případě České republiky (10,5 milionu obyvatel, přes 6 200 obcí) či Slovenska (5,5 milionu obyvatel, takřka 3 000 obcí). Neznamená to, že by v Katalánsku snad bylo tak málo vesniček, avšak velká část z nich zkrátka jen nemá vlastní samosprávu (radnici). V praxi to pak znamená, že v Katalánsku najdeme poměrně rozlehlé obce s minimem obyvatel. Kupříkladu rozlohou největší katalánská obec Tremp (303 km²) je tvořena třicítkou menších vesnic a osad, ačkoliv drtivá většina z takřka 6 000 tamních obyvatel žije přímo ve stejnojmenném městečku. Po celém Katalánsku pak snadno najdete více než desítku obcí, které jsou rozlohou větší než Barcelona, ale obývá je jen několik stovek osob. Jednou z podobně fungujících katalánských obcí je i sympatický Riner (okres Solsonès), jenž zahrnuje oblast 47 kilometrů čtverečných, kterou podle údajů z roku 2019 trvale obývá jen 263 osob. I přesto je tu k vidění mnoho zajímavého!

Monumentální retábl v kostele na poutním místě El Miracle (Foto: leopold-leopoldest.blogspot.com)

Obec Riner se nachází na jihovýchodě okresu Solsonès v nadmořské výšce mezi 600 a 850 metry, přičemž nejvyšší bod této 47 km² rozlehlé oblasti, Tossal del Piu, se nachází ve 865 metrech. Centrem obce protéká Riu Negre (česky: Černá řeka), od níž obec odvozuje svůj název. Riner se skládá z celkem pěti navzájem docela vzdálených sídel (Freixinet, El Miracle, Riner, Santa Susanna a Su), přičemž každá z těchto malinkých vesniček návštěvníkovi nabídne zajímavou podívanou. Zvláštní ráz místu v některých částech dodaly velké lesní požáry z roku 1998, Rinerem prochází taktéž oblíbená turistická cesta GR 7 vedoucí z Andorry až na jih Španělska do Tarify. Oblast byla osídlena již v pravěku, archeologové zde našli mnoho jeskynních pozůstatků i megalitické stavby. Nikdy však nešlo o oblast lidnatou, snad jen v polovině 19. století se počet zdejších obyvatel přiblížil 1 000. Na druhou stranu se zdá, že Rineru se až tolik nedotýká tolik omílaný fenomén vylidňování vesnic, jelikož současný počet lehce nad 250 obyvatel se nikterak neliší  například od stavu před 40 lety. Kulturním a turistickým centrem obce je jednoznačně poutní místo El Miracle. Pojďme se však na jednotlivé části obce podívat trochu blíž...

FREIXINET

Takřka stovku místních obyvatel spolehlivě naštvete, pokud si jejich vísku spletete s názvem jednoho ze slavných katalánských šumivých vín. Freixinet je přirozeným lídrem pětice osad, neboť zde žije nejvíce obyvatel. Součástí historického jádra je kostelík Sant Cristòfol de Freixenet z konce 17. století, jenž je zasvěcen místnímu patronovi sv. Kryštofovi. Naproti přes silnici se nachází místní sportoviště disponující fotbalovým i basketbalovým hřištěm. Architektonicky významné jsou i dvě místní masie (typická katalánská venkovská stavení), Villorbina a Casamartina, jejichž historie sahá až do 13. století. První jmenovaná má venkovní kapli zasvěcenou sv. Tiburcimu. Ve Freixinetu funguje též jediná místní venkovská škola, kam chodí školáčci z celého Rineru.

Letecký pohled na poutní místo El Miracle (Foto: www.elmiracle.cat)

EL MIRACLE

Jednoznačně největším turistickým tahákem Rineru je poutní místo El Miracle. Kolem něj v průběhu let vzniklo i drobné osídlení a sídlí tu i místní radnice. V blízkém okolí se navíc nachází několik dalších výletních cílů, kupříkladu kaple sv. Gabriela, nacházející se na stejnojmenném kopci jen pár set metrů od zmiňovaného poutnického komplexu. Jen necelé 3 km je to do La Carral, kde se pravidelně pořádají dětské tábory a školy v přírodě. Centrální náměstí El Miracle je tvoře několika církevními i světskými budovami. Poutnický komplex tvoří nedostavěný kostel, klášter i ubytovací kapacity pro poutníky, o něž se stará několik montserratských mnichů. V další budově pak sídlí již zmiňovaná radnice a také restaurace s kavárnou. Historie tohoto poutního místa se začala psát 3. srpna 1458, kdy se během jedné z morových ran dvěma chlapcům z nedalekého stavení zjevila Panna Marie. Jen o rok později byla na místě vystavěna kaple a později i útulek pro poutníky. Současný kostel El Miracle je velmi zajímavý už jen faktem, že jedna jeho část je nedostavěná. Původní monumentální plány sice nebyly naplněny, nicméně i v současné podobě se kostel pyšní hned dvěma uměleckými skvosty. Prvním je renesanční retábl portugalského malíře Pereho Nunyese, tím druhým je gigantický barokní retábl, jehož autorem byl katalánský sochař Carles Morató i Brugaroles (1721-1780). Monumentální pozlacené dílo vznikalo několik desítek let během druhé poloviny 18. století. Na výšku má úctyhodných 23 metrů a na šířku 15. Jde tak o jeden z největších barokních retáblů v celém Katalánsku spolu s těmi v Cadaquésu a Arenys de Mar. V roce 2020 prošel kompletní rekonstrukcí. 

RINER

Velmi zvláštním místem je nejmenší z osad, která však zároveň dává celé obci jméno, což je poměrně nezvyklé. Podle aktuálních čísel má Riner jen 11 stálých obyvatel a je docela vtipné, že nezanedbatelná část z těch, co mají v občanském průkazu tuto obec zapsánu jako místo narození, vlastně přímo v Rineru nikdy nebyla. Z architektonického hlediska je zajímavá dvojice místních kostelů. Původní obec Riner se totiž nacházela v okolí místního hradu, o němž máme zprávy již z počátku 11. století a z něhož dnes zůstala stát jen jediná, 16 metrů vysoká čtvercová věž. Hned vedle se pak nachází kostel Sant Martí de Riner, o němž máme zprávy už ze 12. století, ačkoliv současná stavba byla dokončena až na konci století osmnáctého a může se chlubit nádherným neoklasicistním retáblem. Mnohem blíže vesnici El Miracle se pak nachází menší románský kostelík Sant Jaume dels Tracs.

Vesnička Riner, aktuálně sídlo pouhých 11 obyvatel (Foto: Ajuntament de Riner)

SANTA SUSANNA

Santa Susanna tvoří jakýsi ostrůvek zpola obklopený katastrálním územím sousední obce Clariana de Cardener. Opět jde o skupinu domečků v menší či větší vzdálenosti od farního kostela, jenž byl znovu postaven v roce 1929 poté, co o dva roky dříve zničen ten původní ze 17. století. Zároveň jde o druhou nejmenší vísku v rámci obce Riner. Trvalé bydliště tu má přibližně 40 osob. Velkou tradici zde má zájezdní hostinec Restaurant de Sant Ponç, který se nachází hned u silnice C-55 z Manresy do Solsony. Kromě něj tu však najdete už jen pár roztroušených domků a jinak nic moc zajímavého.

SU

Mnohem více zábavy a pravého venkovského života nabízí vesnička Su. Zajímavá je již svým názvem - v Katalánsku najdete skutečně jen hrstku vesnic či osad, jejichž název sestává jen ze dvou písmen. Su se nachází v jižním cípu obce Riner a je domovem přibližně 60 obyvatel. Centrem vsi je kostelík Santa Maria de Su s charakteristickou zvonicí, hned vedle najdete opevněné venkovské stavení Can Vendrell, které bylo již od počátku známé historie sídle místních pánů. Dům samotný prošel během staletí mnoha změnami, avšak neustále si zachovává některé románské i gotické prvky z dob své největší slávy. Stavbou samotnou pak prochází i nádherně dochovaný kousek středověku v podobě carrer Fosc, krátké a temné uličky tvořené typicky gotickými lomenými oblouky. Ulička i Can Vendrell patří mezi místní chráněné památkové stavby. Kulturním a společenským centrem obce je však budova místního hotelu a restaurantu Hostal Forn de Su, kde se dříve nacházela pekárna a dnes se zde můžete ubytovat v moderních apartmánech s venkovním bazénem. A navíc tu skvěle vaří. Hned vedle se nachází nízká stavba, jíž místní říkají "lokál" a kde se každoročně 15. srpna odehrává místní festa major. Letos se ovšem kvůli koronaviru nekonala. Lepší představu o této kouzelné vesničce v srdci Katalánska si můžete udělat i z těchto leteckých záběrů.

Vesnička Su - nalevo kostel, napravo Cal Vendrell (Foto: www.hostaldesu.com)

Hostal Forn de Su (Foto: www.hostaldesu.com)