Teritoriální rozdělení Katalánska

V měsíci dubnu budeme věnovat určitou pozornost katalánským městům a provinciím. Ještě předtím ale musíme velice stručně nastínit základní teritoriální (či chcete-li administrativní) rozdělení Katalánska.

Během historie se sice rozdělení Katalánska měnilo, podobně jako se ostatně měnilo i území Katalánska samotného, dnes už ale pod tímto pojmem hledejme pouze tu část historického Katalánska, která je v současnosti jedním ze 17 španělských autonomních společenství. Tento region tedy dělíme do 4 provincií (Barcelona, Girona, Tarragona a Lleida) a tyto pak ještě do 41 komarek (comarques).

PROVÍNCIA DE BARCELONA

Je samozřejmě tou největší katalánskou provincií, jelikož počítá s populací přesahující 5 500 000 obyvatel. V této provincii najdeme celkem 307 obcí. Hlavním "vládním" orgánem provincie je v tomto případě Diputació de Barcelona. Hlavním městem je Barcelona.

Komarky: Alt Penedès, Anoia, Bages, Baix Llobregat, Barcelonès, Berguedà, Garraf, Maresme, Osona, Vallès Occidental, Vallès Oriental.  

(pozn.: obce Espinelves, Vidrà, Viladrau a Gósol jsou sice geograficky součástí komarek Osona, respektive Berguedà, avšak administrativně spadají pod provincii Girona (Espinelves, Vidrà a Viladrau), respektive Lleida (Gósol)... naopak do barcelonské provincie patří obec Fogars de la Selva nacházející se v komarce Selva)

PROVÍNCIA DE GIRONA

Počítá s 221 obcemi, v nichž žije okolo 755 000 obyvatel. Administrativu řídí Diputació de Girona a hlavním městem je, jak jinak, Girona.

Komarky: Alt Empordà, Baix Empordà, Garrotxa, Gironès, Pla de l'Estany, Ripollès, Selva, Baixa Cerdanya (oriental).

PROVÍNCIA DE TARRAGONA

Sdružuje 181 obcí s počtem obyvatel okolo 805 000. Administrativu řídí Diputació de Tarragona a hlavním městem je... Tarragona.

Komarky: Alt Camp, Baix Camp, Baix Ebre, Baix Penedès, Conca de Barberà, Ribera d'Ebre, Montsià, Priorat, Tarragonès, Terra Alta.

PROVÍNCIA DE LLEIDA

229 obcí a v nich okolo 440 000 obyvatel. Administrativu řídí Diputació de Lleida sídlící ve stejnojmenném hlavním městě.

Komarky: Alta Ribagorça, Alt Urgell, Baixa Cerdanya (occidental), Garrigues, Noguera, Pallars Jussà, Pallars Sobirà, Pla d'Urgell, Segarra, Segrià, Solsonès, Urgell, Vall d'Aran.

Bigas Luna

Smutný týden zažívá svět kinematografie na Pyrenejském poloostrově. Poté, co se ve středu musel rozloučit s baskickou herečkou Mariví Bilbao, musel vstřebat další ránu - nyní ho opustil i vynikající katalánský režisér Bigas Luna.

Bigas Luna (1946-2013) (Foto: www.reusdigital.cat)

Celým jménem Josep Joan Bigas i Luna se narodil roku 1946 v Barceloně a původně pracoval ve světě designu. Již od mládí ho také fascinovalo malování, avšak nakonec se rozhodl pro kariéru filmového režiséra. Za více jak 35 let ve filmové branži po sobě zanechal necelou dvacítku filmů, které jednoznačně tvoří zlatý fond katalánské i španělské kinematografie. V posledních letech už tvořil spíše sporadicky a život si vychutnával na své farmě v La Riera de Gaià poblíž Tarragony, kde pěstoval vlastní ekologické produkty a naplno se mohl oddávat malování. Před pár měsíci mu však lékaři diagnostikovali leukémii, které nakonec katalánský režisér tento týden podlehl. 

Takřka každý z jeho filmů zanechal v divákovi hluboké vjemy. Filmy prosycené erotikou, dokonale navozenou atmosférou i neotřelými filmařskými technikami - to je ve zkratce tvorba Bigase Luny. Do světa stříbrného plátna pronikl v druhé polovině 70. let se snímky jako Bilbao, Tatuaje nebo Caniche. Ještě předtím však natočil sérii krátkých erotických snímků uspořádaných v kolekci Historias impúdicas. V 80. letech přichází s velice zvláštním (a pravděpodobně dodnes lehce nedoceněným filmem) Angustia, který v divákovi zanechá slušnou úzkost, zvlášť pokud ho onen divák sleduje ve skutečném kině a ne doma.

Definitivní slávu si však Bigas Luna vysloužil až v letech devadesátých. Nejprve roku 1990 se silně sexuálně nabitým snímkem Las edades de Lulú a poté se svou "Iberskou trilogií" složenou z filmů: Jamón, jamón (1992), Huevos de oro (1993) a La teta y la luna (1994). Právě k těmto filmům se váže i další ohromný úspěch Luny coby režiséra. Právě on objevil ty nejzářivější hvězdy na španělské filmové scéně: Javiera Bardema, Penélope Cruz a Jordiho Mollà. Všechno to vlastně začalo již ve filmu Las edades de Lulú. I když Javier Bardem byl k hraní předurčen už jen tím, z jaké rodiny pochází, první příležitost na stříbrném plátně dostal právě v tomto polemickém filmu. Využil ji skvěle. K onomu samému snímku se váží i začátky Penélope Cruz. Ta se zúčastnila castingu, i když jí bylo pouhých 14 let. Katalánskému režisérovi se velice líbila, ale nakonec roli získala Francesca Neri (další hvězda objevená Bigasem Lunou). Ti, kteří film viděli, však chápou. Kdyby roli dostala mladičká Penélope, Bigas Luna by šel sedět. V takových scénách zkrátka 14leté děvče hrát nesmělo...

I přesto ale Bigas Luna dnes slavný oscarový pár Bardem - Penelopka svedl dohromady již v následujícím filmu Jamón, jamón. I když dějová linie není úplně tou nejsilnější stránkou filmu, přesto se Jamón, jamón stal naprostou filmovou klasikou právě kvůli premiéře třech výše zmiňovaných herců. Bardem následně exceloval i ve filmu Huevos de oro, a v malinké roli se mihl i v posledním dílu "Iberské trilogie" (pravděpodobně skutečně spíš proto, aby se mohlo říkat, že hrál ve všech třech filmech). V uplynulé dekádě si režisér spíše vychutnával život, a tak natočil pouze tři filmy: Son de mar (2001), Yo soy la Juani (2006, zde objevil další velký filmový talent - V. Echegui) a Di Di Hollywood (2010). V současnosti pracoval na snímku Segundo Origen, jehož premiéra byla na plánu letos či v roce 2014. Bigas Luna ho již nedotočí...snad se to ale podaří jeho spolupracovníkům a vzdají tak hold jednomu z největších španělských/katalánských režisérů.

FILMOGRAFIE:

• BILBAO  (1978)
• TATUAJE  (1979)
• CANICHE  (1979)
• RENACER  (1981)
• LOLA  (1986)
• ANGUSTIA (1987)
• LAS EDADES DE LULÚ  (1990)
• JAMÓN, JAMÓN  (1992)
• HUEVOS DE ORO  (1993)
• LA TETA Y LA LUNA  (1994)
• BÁMBOLA  (1996)
• LA FEMME DE CHAMBRE DU TITANIC  (1997)
• VOLAVÉRUNT  (1999)
• SON DE MAR  (2001)
• YO SOY LA JUANI  (2006)
• DI DI HOLLYWOOD (2010)
• SEGON ORIGEN  (2015)

Plaça Catalana: Jak se ztratit v Barceloně

Španělské autobusy MHD jsou zcela neorganizované zlo. Respektive, jejich provozovatelé by vám jistě tvrdili, že organizace španělských městských linek je dokonalá a úžasně přehledná. Pro někoho ze středu Evropy... není! A u katalánských autobusů MHD to bohužel platí také...

Plaça Catalana (Zdroj: Google Street View)

A tak se někdy stane, že nevíte, kde a do čeho nastoupit. Když k tomu připočítáte lehkou nedůvěru v celý tento dopravní systém, snadno se vám potom stane, že autobus se směrovkou Plaça Catalana považujete zcela jednoznačně za neschopnost Barcelonského dopravního podniku (TMB) a řeknete si, že přece jinam než na Plaça de Catalunya jet nemůže a že nic takového jako Plaça Catalana v Barceloně není.

Je... 

Místo do srdce Barcelony se tak dostanete hluboko do neprobádaných končin distriktu Horta-Guinardó. I když na kruhové náměstí ústí hned pět ulic, je tu klid. Daleko od všeho ruchu velkoměsta ponořené do domácké atmosféry se nachází Plaça Catalana, náměstí pojmenované po fontáně, která se hrdě tyčí v jeho středu. Jedno z mnoha zapomenutých a zároveň kouzelných míst, kdy se před člověkem zjeví zcela jiná Barcelona. Barcelona ponořená do sebe (zvlášť za parných letních odpolední), Barcelona skrytá před zraky turistů a přitom tak velebená místními. Klasické náměstíčko s fontánou, kioskem, supermarketem, spoustou laviček a množstvím pobíhajících dětí a psů, když už se zešeří. Místo, který je po Barceloně stále ještě hodně a na nichž se občas dá jen tak nenápadně ztratit. Naštěstí.

Jak se dostat na Plaça Catalana a jak se dostat zpět/kamkoliv?

Montjuïc

Montjuïc je v současnosti jedním z nejcharakterističtějších a nejoblíbenějších míst katalánské metropole. Ne vždy tomu ale tak bylo. Během staletí se tvář hory měnila a stejně tak se měnilo i soužití a vztah Barceloňanů k ní. Dnes se zaměříme na dějiny nejslavnějšího barcelonského kopce.

Montjuïc je proslulý krásnými parky a zahradami

Zajímavý je už samotný název kopce. Existují dvě možné etymologie - první a zároveň nejrozšířenější tvrdí, že Montjuïc znamená v překladu Židovská hora (Mont dels Jueus), což ostatně může potvrzovat i skutečnost, že zde kdysi bylo židovské pohřebiště; existuje i druhá možnost a to Jupiterova hora (z latinských zmínek o městě - Mons Iovis). Ať už je to jakkoliv, nic to nemění na dnešním hezky graficky vypadajícím i znějícím názvu.

Ačkoliv stála vždy tak nějak stranou Barcelony, s její historií je hora velice spjatá. Dlouhá staletí byl Montjuïc strategickým místem, z něhož se dala Barcelona pohodlně bránit/dobývat. Zcela logicky tu také odnepaměti vždy stála nějaká pevnost sloužící často oběma zmíněným účelům. Ta aktuální je z roku 1751. Pevnost na Montjuïcu je vůbec pro Barcelonu zvláštním symbolem. V posledních dvou stoletích se totiž pevnost stala spíše než symbolem ochrany symbolem pokory a strachu. Roku 1808 se na Montjuïc dostala Napoleonova vojska, a snadno tak ovládla Barcelonu, v letech 1842 a 1843 odtud bombardováním španělští generálové potlačovali barcelonské revolty. Od konce 19. století pevnost sloužila především jako obávané vězení pro dělníky, anarchisty a jiné nepřátele tehdejších režimů. Tamní vězení proslulo svým krutým mučením. Velice smutnou roli sehrál Montjuïc i během občanské války (1936-1939) a po ní. Frankisté zde popravili přes 4 000 politických vězňů, mimo jiné i Lluíse Companyse (premiér katalánské vlády 1933-34 a 1936-40). Kromě toho tu v bídných hygienických podmínkách živořily další spousty politických vězňů. Až do roku 1960 zde bylo vojenské vězení.

  

MNAC

První polovinu 20. století si tedy většina Katalánců Montjuïc nespojí s příliš pozitivními myšlenkami. Dodnes je pevnost tyčící se nad Barcelonou vnímána s pocitem velkého historického trápení. O to zajímavější je skutečnost, že na řadu turistů/cizinců naopak Montjuïc působí velice pozitivním dojmem. Hora totiž není jen pevnost na jejím vrcholku. Vzhledem k velké rozloze tu totiž najdete všechno možné - pro turisty učiněný ráj. Rozkládá se tu například nejslavnější barcelonský hřbitov. Dále je tu řada muzeí - Fundació Joan Miró, Poble Espanyol, Teatre Grec, a především MNAC - Museu Nacional d'Art de Catalunya. Zvlášť toto poslední je oblíbenou turistickou zastávkou. Kromě slušné sbírky katalánského umění tu mají krásné výhledy na Barcelonu a speciálně na světelnou zpívající fontánu Font Màgica.

Tím však výčet atrakcí nekončí. Kromě zmíněného MNAC je tu i celý výstavní areál, jenž byl vybudován pro Světovou výstavu 1929. Jeho součástí je i jakési dvojče brněnské Vily Tugendhat - Německý pavilon pro světovou výstavu od stejného architekta. Bezesporu nejslavnějším areálem na kopci je však ten olympijský, v němž se odehrávala letní Olympiáda 1992. Kromě dosud skvěle využívaných stadionů tu najdete i krásné vyhlídkové terasy. Po celém kopci je také rozeseto množství krásných zahrad, z nichž řada je nově upravená. Zvláštní doporučení si zaslouží zahrady Jardins Mossèn Costa i Llobera, kde naleznete tisíce a tisíce všelijakých kaktusů a především bohorovný klid a soukromí, protože turisté o těchto zahradách nevědí a navíc není úplně snadné najít do nich cestu. To a mnohé další nabízí nejznámější barcelonský kopec. Při návštěvě Barcelony je to povinná zastávka, na niž se vyplatí rezervovat si minimálně jeden celý den. Dva však budou lepší.

Olympijský areál Montjuïc

Gustave Eiffel a Katalánsko

Gustava Eiffela (1832 - 1923) netřeba příliš představovat. Dijonský rodák, architekt a inženýr, se proslavil především svou slavnou Eiffelovou věží. Dnes se podíváme, co má vůbec tento Francouz společného s Katalánskem. A svou roli v tom hraje i ona slavná Eiffelovka...

I když se Eiffel proslavil především svou vysokou věží v Paříži, s jeho konstrukcemi se setkáte doslova po celém světě - v New Yorku (vnitřní konstrukce), po celé Latinské Americe, v Maďarsku, Portugalsku, Vietnamu, Egyptě či domovské Francii. Svou stopu zanechal i v Katalánsku a to hned dvakrát.

V podstatě jedinou stavbou v Katalánsku, na níž se jeho konstruktérská firma podílela, je známý červený železný most přes řeku Onyar v Gironě. Každý, kdo byl někdy v Gironě, si ho určitě vybaví - právě z něj se dá velice pěkně dokumentovat krásná říčně-urbanistická scenérie, kterou Onyar v centru Girony nabízí. Most byl zkonstruován roku 1877 a Gironu tehdy stál 22 500 peset. Ačkoliv se mu lidově přezdívá Eiffelův most, originální název by měl být: Pont de les Pescateries Velles.

V Katalánsku je však ještě jedna Eiffelova stavba. Respektive údajně MĚLA BÝT. A nejedná se o nic menšího než o slavnou Eiffelovku. Většina seriózních zdrojů připouští, že jde pouze o legendu, nicméně na druhou stranu, zvěsti vždycky vznikají na základě nějakého byť jen malinkého zrnka reality. Eiffelova věž byla slavnostně odhalena v roce 1889 u příležitosti Světové výstavy v Paříži. Oficiální barcelonská legenda ovšem tvrdí, že Eiffel předtím nabízel projekt své věže i jiným městům - především pak Barceloně pro Světovou výstavu, která se v katalánské metropoli konala o rok dříve než ta pařížská. Barcelonští radní však prý projekt odmítli se slovy: "Drahé, příliš vysoké a divné." Místo ocelové věže se rozhodli pro konzervativnější Arc de Triomf. Eiffel, který nepořídil v Barceloně, pak stejný projekt odprezentoval v Paříži a tam i přes počáteční nepochopení uspěl.

Aspoň toto praví ona legenda. Ve skutečnosti však prý k ničemu takovému nedošlo, a tak nářky nad tím, že v Barceloně dnes místo cihlového oblouku mohla být světově proslulá ocelová kráska, budou nejspíš zcela zbytečné. Jaká by asi byla Barcelona s Eiffelovou věží..?

Monika Zgustová: Česká literatura v katalánštině

V roce 1957 se narodila ještě jedna žena, která dnes tvoří most mezi Českem a Katalánskem. A to jednoznačně mnohem aktivněji než v minulém článku zmiňovaná Helena Rakosnik. Její jméno je MONIKA ZGUSTOVÁ, narodila se v Praze a právě díky ní se Katalánci i Španělé mohou začíst do vrcholných děl české literatury...

Monika Zgustová se sice narodila v Praze, nicméně dlouho v Československu nevydržela. Společně s rodiči utekla před tehdejším režimem a díky tomu zároveň procestovala slušný kus světa. Důležitou část života strávila v USA, kde vystudovala literární komparatistiku na University of Illinois, nicméně záhy se vydala do Barcelony, kde se již rozhodla zakotvit. Od roku 1983 tak působí v Katalánsku, v současnosti žije v přímořském letovisku Sitges kousek od katalánského hlavního města. 

  

Monika Zgustová
Zdroj: cccb.org

Přeložila desítky knih  z češtiny a ruštiny do katalánštiny nebo španělštiny. Spolupracovala také na rusko-katalánském slovníku. Kromě toho se v posledních letech už naplno věnuje i vlastní spisovatelské tvorbě (veškeré podrobnosti: www.monikazgustova.com). Díky jejím překladům mohlo španělské i katalánské publikum konečně vychutnávat mnohé známé české klasiky, například Jaroslava Haška, Václava Vančuru, Milana Kunderu, Jaroslava Seiferta či Václava Havla. Nejvíce uznání si však vysloužila za překlad tvorby básníka Bohumila Hrabala. Kromě toho také spolupracuje s různými španělskými a katalánskými deníky a časopisy. Za svou činnost se také může chlubit mnoha (nejen) literárními cenami. 

• Archiv článků Moniky Zgustové v deníku EL PAÍS
• Archiv videí s Monikou Zgustovou v katalánské TV3
• Monika Zgustová na ENCICLOPÈDIA.CAT

Proč fanoušci FC Barcelona slaví svá vítězství u Font de Canaletes?

Font de Canaletes (Fontána Canaletes) je jedním z nejznámějších barcelonských zákoutí. Najdete ji hned na samém začátku Rambly u Plaça de Catalunya. Takových "fontán" je vlastně po Barceloně docela dost, ta na Ramble je však slavná díky velice osvěžující vodě a tradici, podle níž kdo se z oné kašny jednou napije, do Barcelony se ihned zamiluje a bude se do ní pravidelně vracet. I přesto však není úplně lehké si jí hned všimnout. Fanoušci FC Barcelona však vždy vědí, kam mají po vyhraném zápase jít. Již mnoho desítek let je Font de Canaletes symbolem oslav všech barcelonských triumfů, avšak jen málokdo už dnes ví, proč se slaví zrovna na tomto místě...

Jak už to bývá, důvod je to velice prozaický a samotná Font de Canaletes v něm nehrála žádnou větší roli. Všechno začalo 10. února 1930, kdy katalánský podnikatel, politik a v letech 1935-1936 taky prezident FC Barcelona, Josep Sunyol i Garriga, založil sportovně a politicky zaměřený týdeník a později deník La Rambla. Redakce tohoto periodika se usídlila v domě, který dnes nese číslo 133, na samém počátku Rambly, čirou náhodou přímo naproti Font de Canaletes. Vždy, když Barça někde hostovala, redaktoři dostávali rozhlasem či telefonem zprávy o vývoji zápasu a výsledky poté napsali na tabuli, kterou vyvěsili z okna redakce. V době bez televize, internetu a prakticky ani rádia tak barcelonským fanouškům nezbylo nic jiného, než přijít před redakci a čekat na výsledky tam.

Ono čekání jim však zpříjemňoval malý kiosek s občerstvením, který tu stával od roku 1901 a který patříval Esteve Salovi, prezidentu FC Barcelona v letech 1934-1935. Fanoušci Barcelony si tu tak mohli zpříjemnit chvíle čekání a v případě vítězství také pořádně slavit s kalíškem něčeho tvrdšího. Prázdno tu však nebylo ani při domácích zápasech Barçy, jelikož právě tady u Font de Canaletes se posléze probíraly nejdůležitější momenty zápasu a tak podobně. Kiosek fungoval až do roku 1951, kdy byl zbořen, nicméně o tradici bylo v tu dobu již postaráno. A i když na místě už nebyl ani stánek s občerstvením ani deník La Rambla, který samozřejmě zmizel s frankistickou cenzurou, stále tu ještě byla Font de Canaletes, jež až do dnešních dnů trpělivě "snáší" velkolepé barcelonské oslavy.

Každé velké vítězství si zasluhuje ještě větší oslavu. V roce 2011 byly důvody k oslavám obzvlášť důležité (porážka Madridu, výhra v lize, výhra v Lize mistrů...), a tak se prakticky celý květen na Ramble slavilo. Ústřední postavou byla opět Font de Canaletes, která tyto dny oslav musí udržet okolo 6 až 8 fanoušků, kteří na ni vylezou a odtud "řídí" oslavy. Občas ji pak po ránu musí narovnávat, popřípadě měnit rozbité lucerny. Ale Barceloně to za to stojí. Nedá se to dobře popsat, je třeba to zažít. 

Někdy se to také přežene, a tak se do oslav zapojí i katalánská policie. To se ostatně dělo právě v roce 2011, kdy po vítězství nad Madridem létaly skleněné láhve a petardy do hotelu na Ramble, kde se usídlili madridští novináři. Ti si prožili skutečné barcelonské peklo :-) Davy fanoušků pak rozehnali vždy přítomní Mossos d'Esquadra (katalánská policie). Ostatně na následujících dvou videích si můžete udělat malou představu o tom, jak vypadají oslavy u Font de Canaletes. Na prvním videu oslavy v plném proudu, na druhém takřka tradiční "afterparty"...

Sant Medir

Festa de Sant Medir. Dávná tradice, na kterou se těší každičké dítě v barcelonské čtvrti Gràcia a jejím širém okolí. Každý 3. březen jim totiž přinese opravdu mnoho tun radosti. Ne nadarmo je tato slavnost známá jako "dolça festa" (sladká slavnost).

Sant Medir 1915, Vallcarca (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Ale nejprve alespoň něco málo o onom svatém: Sant Medir (Svatý Medir) měl být katalánský venkovan, jenž žil okolo roku 303 v jednom z údolí pohoří Collserola, které obepíná dnešní Barcelonu. Ta doba byla pro křesťany v těch místech dost zlá (viz Santa Eulàlia) kvůli řádění římského císaře Diokleciána. Ze stejného důvodu tehdy z Barcelony utíkal například i tamní biskup Sever. Na útěku potkal Medira, kterak opečovává své políčko s boby. Pověděl mu, proč utíká a poprosil ho, aby Římanům řekl pravdu, kdyby se na něj ptali. Po Severově odchodu boby najednou zázračně vykvetly, jako by to byly už měsíce, co je někdo zasadil. Nedlouho poté se přiřítili i Římané a Medir odpověděl zcela popravdě, že když sázel boby, biskupa tudy utíkat viděl. Římané mu však logicky nevěřili, zatkli ho a když dopadli i biskupa, z obou rázem udělali mučedníky.

Podle historiků však reálně žádný Sant Medir neexistoval a jeho postava je inspirována jiným svatým (pravděpodobně Svatým Emeterim z Calahorry) tak, jak to bývalo v oněch dobách běžné. To však nebránilo vzniku legendy. Na počet Sant Medira se v pohoří Collserola vybudovala i malá poustevna, k níž každý rok míří pouť. A tím se už dostáváme ke zmiňované přesladké slavnosti...

Samotná tradice Festa de Sant Medir je stará necelých 200 let. V první polovině 19. století totiž jistý Josep Vidal i Granès, jemuž patřila malá pekárna přímo na ulici Gran de Gràcia, vážně onemocněl. Tento pekař se usilovně modlil právě ke svatému Medirovi, aby tento učinil zázrak a uzdravil ho. A slíbil, že pokud se tak stane, každý rok 3. března podnikne pouť z Barcelony až ke zmiňované poustevně v pohoří Collserola. A tak se také stalo. Vidal i Granès se uzdravil a s rodinou a přáteli se vydal uctít svého svatého patrona. A aby zázračné uzdravení pořádně oslavil, rozdával po cestě  z Gràcie k poustevně v Sant Cugat del Vallès dětem plné hrsti sladkosti!

Úklid po slavnosti Sant Medir na ulici Gran de Gràcia, 2011

Každý rok se přidávalo víc a víc lidí, až se z toho zkrátka stala oficiální tradice. Každoročně 3. březen nadchne především dětičky ze čtvrti Gràcia, které nadšeně obléhají několik ulic, jimiž prochází průvod rozdávající tuny bonbónů, přičemž ta největší sláva se odehrává v centru veškerého gràcijského života, totiž na ulici Gran de Gràcia. Mnoho sladkostí za letu popadá na silnici místo do tašek, deštníků a vůbec všeho možného, do čeho se dá sladká sprška chytit. I tak je to ale pořád jen malá trošku z mnoha tun, které se každoročně na slavnost připravují. Průměrné gràcijské dítko si tak po skončení průvodu domů odnáší minimálně dvě igelitky napěchované sladkostmi. Vždy je cukrovinek každopádně dost na to, aby vydržely až do dalšího 3. března. 

I tak se ale na konci večera po ulicích válí tisíce a možná desítky tisíc sladkostí, rozježděných a rozšlapaných, lepících se na podrážky bot, případně rozmoklé od deště. Takové bonbony radši nebrat. A už vůbec ne ty z prostředka silnice! Průvod na Sant Medir je totiž opravdu stylový, proto ony povozy, z nichž prší sladké štěstí, táhnou opravdoví koně. A ti, jak známo, chodí na záchod doslova kudy chodí... Zkrátka a dobře, jsou i sladkosti, které se vyplatí nechat ležet. Dnešní slavnosti jsou každopádně řádně zprofesionalizované. Jen co se v dáli ztratí zmiňovaný průvod, najedou na Gran de Gràcia a další ulice čistící vozy a do půl hodinky není po nějaké slavnosti ani památky. Jak ostatně ilustrují obrázky z let 1915 a 2011, určitá poetičnost se postupem času vytratila. Na druhou stranu, rozzářené dětské tvářičky se nemění - tuny sladkostí v domácnostech totiž budou ještě dlouho připomínat další vydařený ročník staré gràcijské tradice.

L'Estelada

V minulém článku jsme se snažili lehce proniknout do historie oficiální katalánské vlajky. Dnes nastal čas představit si i tu "neoficiální". Když si totiž prohlédnete záběry z většiny katalánských demonstrací za nezávislost (hlavně pak těch statisícových a miliónových), zjistíte, že většina z demonstrujících za svobodné a nezávislé Katalánsko netřímá v rukou vlajku katalánskou, ale spíše mnoho jejích variací.

Estelada blava (Zdroj: wikipedia.org)

Nejčastěji je to pak tzv. "estelada", vlajka s hvězdou značící svobodu. Estelada není vlajkou oficiální, nicméně pro mnoho Katalánců je symbolem nezávislého Katalánska popřípadě Katalánských zemí. Vznikla pravděpodobně roku 1908 a za jejího autora je považován katalánský nacionalista Vicenç Albert Ballester (1872 - 1938). Původní estelada vznikla z historické katalánské vlajky a inspirovala se též vlajkou tehdy čerstvě nezávislé Kuby (patrná je však inspirace i u vlajky Portorika). Jak je vidět na obrázku, do původní katalánské vlajky je zasazen modrý klín s bílou hvězdou. Modrá barva má symbolizovat nebeskou modř a bílá pěticípá hvězda zase svobodu. Ballester se, jak již bylo řečeno, inspiroval u vlajky kubánské. Tu si za určitý vzor nevybral jen kvůli tomu, že na onom karibském ostrově nějakou dobu pobýval, hlavní motivací byly i tehdejší historické události - Kuba se roku 1902 definitivně stala nezávislým státem po staletích španělské nadvlády. A Ballester naznal, že by to byl dobrý příklad i pro Katalánsko, které právě na počátku 20. století znovuoživovalo myšlenky na nezávislost na Španělsku.

Estelada roja (Zdroj: wikipedia.org)

Později dostala tato vlajka mnohé obměny. Prakticky každé nacionalisticky laděné katalánské hnutí či politická strana si esteladu uzpůsobila podle svého. Největší popularitu si získala jakási socialistická modifikace (estelada roja/groga), respektující tradiční katalánské barvy, a prezentující tak červenou pěticípou hvězdu. Tato vlajka se poprvé objevila na přelomu 60. a 70. let 20. století v kruzích katalánské nacionalistické strany PSAN. Podle jejího vzezření si tak lze snadno domyslet, jakou politickou ideologii měla tato modifikace vlajky reprezentovat. Od té doby se tak vžilo určité rozdělení vlajek mezi pravici a levici s tím, že bílá hvězda a modrý klín reprezentují spíše pravicově smýšlející prokatalánské strany, zatímco červená hvězda a žlutý klín reprezentují levicově naladěné prokatalánské strany. V současnosti (avšak neoficiálně) můžeme tuto červenou variantu nalézt u příznivců strany ERC.

Toto rozdělení ale už dnes není příliš aktuální - obě varianty si mezi Katalánci našly rovnoměrnou popularitu, a tak dnes vyjadřují především jedinou hlavní myšlenku: katalánskou nezávislost.

Podobnou cestou se vydaly i některé jiné oblasti alespoň přemýšlející o své možné nezávislosti. Vedle estelady katalánské pak existují třeba i estrelada valencijská nebo estrelada aragonská. Pro levicové nacionalisty v Galicii má zase velký význam estreleira, v Asturii zase mají podobně vytvořenou asturinu. Jak již bylo zmíněno, i v samotném Katalánsku je mnohem víc modifikací, například anarchistická apod. Pokud se vám tyto krásně barevné vlaječky líbí, více o nich zde.

La Senyera

   

Zdroj: xtec.cat

LA SENYERA - Katalánská vlajka. Celkem devět pruhů - pět žlutých a čtyři červené, každý o stejné šířce. Jedná se o jeden z nejdůležitějších katalánských národních symbolů a z velké části na tom má zásluhu i velice bohatá historie této vlajky. A také legendy s ní spjaté.

Katalánská vlajka patří mezi nejstarší na světě, i když tento fakt není vnímán nikterak oficiálně vzhledem k tomu, že v současnosti je Katalánsko politicky jen součástí Španělska a není suverénním státem. I přesto však vznik dnes používané katalánské vlajky sahá mnoho století nazpět. Jelikož jde o dobu dávnou minulou, dodnes není přesně jasné, kdy a jak tento původně heraldický znak vznikl. Víme však, že byl používán coby rodový erb barcelonských hrabat a posléze též aragonských králů. Nejstarším dochovaným dokladem je pečeť barcelonského hraběte Ramóna Berenguera IV. z roku 1150. Nicméně i na hrobech předchozích barcelonských hrabat lze tento znak nalézt.

Díky expanzivní politice Aragonského království během 13. a 14. století se "sláva" onoho katalánského symbolu rozšířila po celé oblasti Středozemního moře - proto dnes katalánská vlajka v různých podobách je součástí symbolů nejen ve španělských oblastech (Baleárské ostrovy, Valencie, Aragonie - stačí se podívat na oficiální vlajky těchto španělských oblastí), ale také ve francouzských regionech Languedoc-Roussillon nebo Provence, v Andoře, městě Algueru či v některých provinciích v italské Kalábrii.

Mnohem zajímavější než věděcké teorie o vzniku "senyery" jsou však legendy! Ty totiž dodávají katalánské vlajce určitý nádech heroičnosti a velkoleposti. Ta nejrozšířenější praví (samozřejmě s různými drobnými modifikacemi) zhruba toto:

"Barcelonský hrabě Guifré el Pilós (okolo 840 - 897; Pilós = Chlupatý) se svými vojáky pomohl franskému králi porazit Normany. V bitvě však utržil těžká zranění. Když pak ležel na smrtelné posteli ve svém stanu, navštívil ho právě onen franský král a jako poslední laskavost svému spolubojovníkovi pro něj a jeho hrdinné vojáky měl navrhnout symbol. A tak učinil. Namočil své čtyři prsty do krve prýštící z válečníkových ran a pak jimi nakreslil čtyři rudé pruhy na Guifrého zlatý štít... Od té doby má Katalánsko svůj národní symbol, čtyři rudé pruhy na zlatém pozadí. Právě tady se začíná rodit idea národa." 

Nutno dodat, že tato legenda byla poprvé zaznamenána až v jedné kronice z poloviny 16. století; nejsou o ní žádné dřívější zmínky. Jedná se tak tedy o jakousi romantickou vizi zrodu jednoho národa. Vize, která vznikla v době velkého boomu rytířské literatury, nicméně vize, jež v různých verzích přetrvala řadu staletí a stala se součástí katalánského historického povědomí asi tak, jako Praotec Čech patří do toho českého. Na druhou stranu - každá legenda má přece nějaký reálný podklad, na kterém vznikla...

Pro ilustraci si srovnejme vlajky či znaky některých současných španělských autonomních společenství a francouzských měst, z nichž bude patrný dávný vliv Aragonského království. (Všechny převzaty z wikipedia.org).

Valencijské autonomní společenství

Baleárské ostrovy

  

Aragonské autonomní společenství

Katalánsko

Lozère (franc. departement)

Perpignan (městský znak)

Aix-en-Provence (městský znak)

Plaça de Gal·la Placídia

Lehce zapadlé náměstí leží přesně na rozhraní Gràcie a Sant Gervasi. I když se nachází přímo na jedné z frekventovanějších barcelonských ulic (Via Augusta), dokáže poskytnout dostatek klidu a odpočinku. Tedy alespoň tak tomu dřív bývalo a snad zase brzo bude.

V posledních letech totiž na tomto náměstí dochází k přestavbě snad všeho možného. Více než jako oáza klidu tak působí jako nepřehledný labyrint, kterým je potřeba co nejrychleji prokličkovat při cestě na vlak. Právě vlaky jsou v současnosti největší překážkou klidu na Plaça de Gal·la Placídia. Nachází se tu totiž zastávka vlaků FGC Gràcia, která je nyní v procesu přestavby. Když to nejsou vlaky, budují se pro změnu v okolí nové budovy nebo se nově zavádějí inženýrské sítě. Veselo bylo také v době, kdy náměstí hostilo stan, do něhož se provizorně přesunul blízký trh Mercat de la Llibertat.

Jinými slovy, pojem nuda tu neznají :-) A časem snad dojde i na onu slibovanou oázu klidu. Každopádně Plaça de Gal·la Placídia má v sobě něco "prakticky" kouzelného. Není to typické místo, které by vás dostalo svou pohádkovou atmosférou nebo by vás povalilo svou historií. Je to zkrátka místo k pohodovému praktickému životu. Pěšky kousek do města i do centra čtvrti Gràcia, vlaky kamkoliv přímo pod nosem, jeden skvělý trh s vždy čerstvým zbožím hned za rohem a věčně otevřený Bar Placídia přímo na náměstí. A stačí udělat jen pár kroků a natrefíte na křesťanskou či buddhistickou svatyni. 

Na Barcelonu má ono náměstí poměrně netradiční jméno. Bylo schváleno v srpnu 1940 a vděčí za něj římské princezně, jež žila mezi lety 388/392 - 450 a byla dcerou císaře Theodosia I. Když Visigóti roku 410 vyplenili Řím, odvezli z něj coby zajatkyni i Gallu. Ta se poté provdala za krále Athaulfa, s nímž nějakou dobu pobývala právě v Barceloně. V Katalánsku evidentně zanechala určitou historickou stopu, když jí roku 1913 věnoval katalánský skladatel Jaume Pahissa celou operu. I proto má Gal·la Placídia na jedné sadě barcelonských mramorových tabulek s názvy ulic pojištěno, že se na její spojení s Barcelonou nezapomene.

Sardana

Mezi mnoho tradic, které tvoří katalánskou národní identitu, nyní již neodmyslitelně patří i sardana - katalánský národní tanec. Symbolizuje bratrství, nezávislost a demokracii. Proto se ostatně tančí v kruhu, kde jsou si všichni bez výjimky rovni. I když jde, podobně jako i jinde v Evropě, o záležitost spojenou spíše se staršími generacemi, rozhodně nejde o žádný přežitek z dob minulých. Tradice sardany stále žije, ačkoliv je pravdou, že své největší popularity dosáhla v dobách dávno minulých.

Původ tohoto lidového tance je neznámý. První písemné zmínky o něm máme zhruba ze 14. století, nicméně podle některých teorií je sardana známá na katalánském pobřeží již tisíce let. Faktem je, že podobné tance v kruhu jsou typické nejen pro oblast Středozemního moře, ale můžeme je najít například i v Galicii či Portugalsku. Oproti teorii, že tanec na způsob sardany přinesli do Katalánska Řekové během kolonizace Iberského poloostrova, se pak staví jiná, založená i na lingvistických analýzách. Ta by příchod sardany situovala zhruba do 14. až 15. století ze Sardinie, jež tehdy patřila pod stejnou královskou korunu. Ať už ale původ tohoto tance jakýkoliv, plně za svůj ho Katalánci přijali až ve století devatenáctém. Tehdy se sardana ustálila do podoby, v jaké ji známe dodnes, především díky hudebníkům jako Pep Ventura. V 19. století raketově nabrala na popularitě i v souvislosti s katalánským národním obrozením. I tanec v takových momentech sehrává důležitou roli při ustanovování národní identity. Důležitým symbolem katalánského odboje vůči Španělsku představovala sardana i během dvou diktatur ve 20. století. Zvláště pak během frankismu, kdy sice sardana byla režimem tolerována, avšak každá taková taneční akce se stala zároveň akcí protestní.

A jak tedy samotný tanec vypadá? Všichni tanečníci se postaví do kruhu a chytnou se za ruce. Následně se už jen řídí hudbou, jíž přizpůsobují své kroky. Taneční kruh je vždy otevřen pro nové příchozí, připojit se může každý, nezáleží na pohlaví, věku ani tanečních zkušenostech. Hudbu má na starosti uskupení zvané "cobla". To hraje především dva druhy melodií - pro krátké či dlouhé kroky. Tvoří ho 9 členů, kteří hrají na dechové nástroje (kontrabas, trombón, trubky...a také speciální katalánské nástroje tenora, tible, flabiol, tamborí a fiscorn). Ve spoustě katalánských měst se pravidelně (každý týden) konají tzv. "aplecs" (setkání tanečníků sardany). Více info v dokumentu katalánské TV3...

Els Límits: Jedna ulice, dva státy

Hranice mezi dvěma státy často přináší mnoho zajímavostí. Nejenže rozdělují národy, často mohou rozdělovat i jednotlivá města. A občas i budovy - třeba v jednom švýcarsko-francouzském hotýlku můžete spát s hlavou ve Francii a nohama ve Švýcarsku. Konkrétně hranice mezi Španělskem a Francií patří v Evropě určitě k těm nejzajímavějším a v několika těchto zajímavostech hraje roli i katalánské území. Jedním z těchto případů je vesnička Le Perthus - Els Límits...

Jak už bylo v jednom z předešlých článků zmíněno, hranice mezi Španělskem a Francií stanovil v roce 1659 tzv. Pyrenejský mír. Hranice se pak ještě posouvaly především v letech 1856 - 1868 pod vlivem bayonnských dohod, které se věnovaly především této katalánské hraniční oblasti. Historie tak zapříčinila spoustu podivností, které tuto hranici provázejí - mezi ty nejznámější příklady patří například městečko Llívia nebo ostrov Isla de los Faisanes, o který se oba státy spolu v kondominiu starají. Další změny ale přinesl i překotný vývoj v posledních desetiletích. Jeho důsledky pak můžeme pozorovat právě v místě Le Perthus - Els Límits. Původně tady hranici určoval malý potůček, jenž byl až po svůj východní břeh francouzský, zatímco vše od břehu na východ už bylo Španělsko. V druhé polovině 20. století se však tato lokalita proměnila v důležitý hraniční přechod (i když důležitým bylo toto místo i předtím, například pro uprchlíky před frankistickým režimem). Na východním (tedy španělském/katalánském) břehu se začalo stavět a potůček či spíše jeho věčně vyschlé koryto zmizelo.

Stala se z něj totiž ulice. A to rovnou mezinárodní. Obě strany se zaplnily budovami a jelikož se jednalo o frekventovaný hraniční přechod, poklidná vesnička se změnila v rušnou obchodní třídu. I když francouzská část (Le Perthus) má jen něco kolem 600 obyvatel a část katalánská (Els Límits) dokonce jen sto, místní hlavní třída tedy svědčí o něčem jiném. Zatímco ta východní strana ulice je přecpaná supermarkety, tabáky a jinými obchody, na západní (francouzské) straně naleznete zase mnoho barů, restaurací a bijoux obchůdků.

Ano, přesně v tom tkví ona zvláštnost hlavní třídy v Le Perthus - Els Límits. Ta ulice je totiž rozdělená mezi obě země! Ale nejen to, žádná čára uprostřed vozovky - důležité je postavení hraničních kamenů. Kvůli nim je tak situace trošku jiná. Pokud se touto ulicí budete chtít projít ve směru z jihu na sever, vězte, že celá vozovka a chodník po vaší levici bude Avenue de France, zatímco chodník a budovy napravo ponesou název Avinguda de Catalunya. Odtud ostatně ta oblíbená anekdota, která se k této ulici vztahuje. Jen tady je totiž možné zaparkovat ve Francii a z auta vystoupit ve Španělsku...

Hranice se tady dodržuje skutečně poctivě, přesně podle hraničních kamenů. Narazit tu tak můžete i na mezinárodní strom, který se rozhodl, že vyroste přímo na hraniční čáře. Jen je otázka, která země se o něj nakonec stará? Kromě půlkilometrového úseku hlavní třídy je zde pak rozdělena ještě jedna boční ulička. Musí to být strašně zvláštní bydlet zrovna na takovém místě. Z okna se dívat, jak to jde v sousedním státě. Cestu do školy, do práce, na autobus... vzít to přes Francii nebo zůstat ve Španělsku? Musí to být zajímavé se takhle každý den rozhodovat. V souvislosti s fungováním Schengenu však vlastně o nic nejde, žádná reálná hranice tu není. To ale platí i pro zločince a přestupkáře - jestli si myslíte, že na španělském chodníku budete před francouzskou policií v bezpečí, hezky rychle na to zapomeňte. Zrovna tady se vám totiž může stát, že po vás místo jedné policie půjdou hned dvě :-) Lépe než balancovat na hraně zákona je balancovat na hranici Francie a Španělska. Pokud se chcete o této zvláštní lokalitě dozvědět víc a pokud vás zajímají názorné obrázky, jak vlastně ta francouzsko-španělská realita vypadá, doporučuji tento španělsky psaný blog!

Avenue de France - Avinguda de Catalunya @ Google Maps

Fructuós Gelabert

Slavný vrchol i hluboký pád - to vše zažil milovník pohybujících se obrázků, režisér, kameraman, producent a především zásadní průkopník katalánské (i španělské) kinematografie, Fructuós Gelabert. Jaké byly životní osudy prvního filmového tvůrce na Pyrenejském poloostrově, dozvíte se v tomto článku.

FRUCTUÓS GELABERT (1874 - 1955)

Fructuós Gelabert i Badiella se narodil v tehdejším samostatném městečku Vila de Gràcia v lednu 1874. Záhy se však s rodinou přestěhoval do tehdy také ještě Barcelonou nepohlcené obce Sants. Práce v otcově dílně v něm vypěstovala určitou mechanickou zdatnost, už od mala se též nechal fascinovat obrázky v jakékoliv podobě. Okolo roku 1890 mu však zcela učaroval svět fotografie. Rychle se tak spřátelil s bratry Napoleonovými, kterým v té době patřil jeden z nejvýznamnějších fotoateliérů v Barceloně. Kromě fotografování samotného se Gelabert hodně zajímal i o mechanickou stránku věci, což mu později přišlo velice vhod při vynalézání vlastních kamer. Zcela zlomovým obdobím pro Gelaberta byly roky 1895 a 1896. Nejprve do Barcelony dorazil kinetoskop, vynález z dílny T. A. Edisona, který byl sice jakýmsi prvním filmovým projektorem, avšak zároveň jen předzvěstí kinematografu bratří Lumièrových. Ti do Barcelony zavítali ve zmiňovaném roce 1896. Idea pohybujících se obrázků Gelaberta ihned nadchla, a tak se rozhodl vydat ve stopách slavných francouzských filmařů. Zvláštní nadšení v něm vyvolat i pravděpodobně vůbec první dějový snímek ve filmové historii (též z dílny bratří Lumièrových) - Pokropený kropič.

Od té doby již věděl zcela neomylně, jaké bude jeho další směřování. Neměl to však lehké - v Katalánsku tehdy samozřejmě neexistovala žádná technika, s níž by Gelabert mohl cokoliv natáčet. Zde se však projevily jeho mechanické vlohy a společně s fotografem Santiagem Bioscou si vlastní kameru prostě vyrobil. Jen necelý rok poté, co se mladý nadšenec poprvé setkal se světem filmu, se stal i jeho plnohodnotnou součástí. Po natočení několika spíše dokumentárně laděných scén z denního života se v onom slavném roce 1897 odhodlal i k natočení prvního dějového snímku v katalánské (i španělské) historii - Baralla en un cafè (Hádka v kavárně, délka: 1 min; hrají: Antoni Fina, Josep Amigó, Joan Mañé, Antoni Masia). Tímto datem tedy začíná skutečná katalánská i španělská kinematografie. V onom hektickém období na konci 19. století zažívá katalánský filmař i první ze svých vrcholů - díky úspěchu výše zmiňovaného filmečku a následného velkolepého úspěchu dokumentu o návštěvě španělského královského páru v Barceloně roku 1898 (koupila ho od něj francouzská produkční společnost Pathé a distribuovala ho dále do světa - jako první film z Pyrenejského poloostrova) se Gelabert rozhodl plně vrhnout na filmařskou dráhu.

Vstup do nového století pro něj znamená i nové výzvy - stává se ředitelem jednoho barcelonského kina a v roce 1905 si připisuje obrovský mezinárodní úspěch s filmem Los guapos de la vaquería. Patnáctiminutová komedie pro něj mohla být vstupenkou do pomalu vznikajícího Hollywoodu, nicméně Gelabert se rozhodne zůstat v rodném Katalánsku a přenést na plátna řadu děl katalánské literatury. Filmařský průmysl v Barceloně podobně jako i jinde na světě rozkvétá až do začátku I. světové války (1914). Toto datum označuje i počátek Gelabertova hlubokého pádu. Filmům se v té době nedaří, a tak je nakonec Gelabert na konci války nucen vzdát se snu o tom, být nezávislým filmovým producentem. Kdysi nejslavnější katalánský filmař nyní musí vzít zavděk jakoukoliv pozicí u cizích filmových projektů, často jen s rolí kameramana. Poslední skutečně svůj film natáčí roku 1928 - La Puntaire je však solidním propadákem, jelikož má premiéru až na počátku 30. let, kdy už coby ještě němý film nemohl soupeřit s již zavedenými zvukovými snímky.

Od té doby se soustředí spíše na vynalézání a výrobu kamer a další filmařské techniky, ovšem do toho přijde španělská občanská válka, která pro něj znamená definitivní konec. Válku sice přežije schovaný u přátel v Castelldefels, nicméně po ní nemá příliš šancí vrátit se ke své filmařské či vynálezecké práci, jelikož Španělsko v poválečné době sužuje celková chudoba a úpadek a nenajde se žádný investor, který by Gelabertův výzkum zafinancoval. Snaha připomenout kdysi slavného režiséra byla v Barceloně na počátku 50. let 20. stol., kdy několik Gelabertových obdivovatelů dokázalo zajistit bývalému filmaři přeci jen trochu lepší penzi a několik vzpomínkových aktů. I přesto ale Fructuós Gelabert zemřel v roce 1955 zapomenutý. Po několika desítkách let však jeho dílo znovu spatřilo světlo světa zejména díky snaze katalánského historika kinematografie Miquela Portera.

Dnes tak máme to štěstí, že alespoň některé z Gelabertových snímků se nám do dnešní doby zachovaly, přeci jen je smutným pravidlem, že poměrně málo filmů z pionýrských časů kinematografie se dochová až do současnosti. Řada z nich je již nenávratně ztracena.

Závěrem ještě jednou zdůrazněme, že kromě skutečného prvenství mezi katalánskými a španělskými filmaři byl Fructuós Gelabert i velkým filmovým experimentátorem. Například film Choque de Trasatlánticos (1899) se stal prvním v těchto končinách, jenž obsahoval speciální efekty. Pro ztvárnění transatlantických parníků používal makety a zmenšené modely. Při jiných příležitostech zase experimentoval se zvukem - některé projekce například doprovázel živými dialogy herců schovaných za plátnem, takže daný snímek neměl daleko k těm zvukovým (a to v předstihu více než 20 let :-). Pokoušel se taktéž vytvořit něco na způsob dnešního CD - vytvořil desku, která by kromě zvuku přehrávala i filmové snímky. Katalánská kinematografie si ho též pamatuje jako skvělého dokumentaristu. Mezi jeho zásadní dokumentární počiny patří zejména El carnaval de las Ramblas (1902) či El puerto de Barcelona (1903). Významný byl i jeho přínos v ohledu ryze katalánských témat svých filmů. Gelabert se podílel na mnoha filmových adaptacích významných katalánských divadelních her, např. Terra Baixa (1907), La Dolores (1908) či Amor que mata (1909). Zajímavý pohled na prvního katalánského filmaře nabízí TV3: Fructuós Gelabert, el meu avi.


Více informací:

• Palmira González López: Fructuós Gelabert i Badiella, fundador y pilar del cine catalán (španělsky).

Culés: Fanoušci FC Barcelona

  

Dobová fotografie (Foto: wikipedia.org)

Když se mluví o fanoušcích fotbalového klubu FC Barcelona, již celé generace se pro ně používá označení "culés". Jak a kde se ale toto poetické označení vzalo? Existuje několik teorií, my si připomeneme tu nejznámější a (snad) i nejpravdivější. Zde je jedna z dnes již lehce pozapomenutých kapitol historie barcelonského klubu...

Historie tohoto výrazu sahá do období 1909-1922, kdy Barça hrála na hřišti zvaném L'Escopidora, které se nacházelo na ulici carrer Industria (ale pozor, ne na současné ulici toho jména - jedná se o dnešní ulici carrer Paris ve čtvrti Eixample). Bylo to první fotbalové hřiště, které Barça vlastnila, a i když v mnoha ohledech znamenalo skutečnou fotbalovou revoluci (například bylo prvním uměle osvětleným v celém Španělsku), mělo jen malou tribunu, pro necelé dvě tisícovky diváků. Proto museli fanoušci posedávat na zdech, které hřiště lemovaly. 

V den zápasu se tak zdi hřiště v Eixamplu zaplnily do posledního místečka a kolemjdoucí z ulice viděli jen řadu čouhajících pozadí. A této části těla se v katalánštině řekne "cul" - odtud tedy označení "culers", a protože koncové "r" se v katalánštině příliš nevyslovuje, byl už jen krůček k mezinárodně známému označení culés. I když se Barça následně několikrát stěhovala a měnila stadion, pojmenování culés už fanouškům barcelonského týmu zůstalo. 

Llibreria Catalònia (1924 - 2013)

Llibreria Catalònia nebylo jen krásné a mytické knihkupectví jen pár kroků od náměstí Plaça Catalunya. Šlo v podstatě o důležitou kulturní instituci, na niž mají Barceloňané (a nejen oni) jen ty nejlepší vzpomínky. To je však také to jediné, co po onom knihkupectví brzy zůstane...

Antoni López Llausàs, Manuel Borràs de Quadras a Josep Maria Cruzet. Ti tři pánové založili roku 1924 toto malebné knihkupectví, které původně obývalo prostory v čísle 17 na Plaça Catalunya (místo, kde dnes stojí Banco de España). Tehdy šlo o velice důležitou kulturní instituci, kterou navštěvovali všichni tehdejší intelektuálové a díky níž se zrodila spousta skvělých spisovatelů. Kupříkladu jeden z nejslavnějších katalánských autorů, Josep Pla, byl ve svých začátcích podporován právě vlastníkem knihkupectvím, Antonim Lópezem. Zvláštností je kupříkladu i samotný fakt, že až s příchodem Llibreria Catalònia si Barceloňané mohli knihy prohlížet položené na dlouhých pultech a dokonce jimi volně listovat. V roce 1931 se prodejna přestěhovala do čísla 3 na ulici Ronda de Sant Pere, kde přetrvávala až do dnešních dní.

Llibreria Catalònia se také několikrát musela vypořádat s nepřízní osudu. V letech 1940 - 1976 Barceloňané nekupovali knihy v Catalònii, nýbrž v Casa del Libro. S příchodem frankistického režimu totiž muselo vše katalánské pryč, původní název tedy nepřipadal v úvahu a musel se změnit. Jen co knihkupectví přežilo krušné časy diktatury a znovu se hrdě přihlásilo ke svému původnímu jménu, přišla další pohroma. Roku 1979 došlo k velkému požáru, jenž knihkupectví zcela zničil. Než se povedlo vše zrekonstruovat, uběhly dlouhé tři roky, které Llibreria Catalònia prožila v provizorním stanu na třídě Passeig de Gràcia. Poté ještě přežila velkou rekonstrukci z roku 2003 a realitní čachry o pár let později. I přes to všechno tam stále byla...

Neustála až tu poslední krizi - ekonomickou. V dnešním prohlášení majitele a vedoucího knihkupectví, Miquela Colomera, už nalezneme jen hořké konstatování o konci. Knihy v době ekonomické krize zkrátka nejsou nejlukrativnějším odvětvím, i když to tak někdy nevypadá. Ode dneška tak obchod poskytuje jen omezené služby a v průběhu února by měl zavřít úplně a definitivně. A pak? Pak na tom samém místě prý bude nový McDonalds. A městský život bude plynout dál. 

Já osobně budu na Llibreria Catalònia vzpomínat vždy s láskou. Těch pár knih, které jsem tam během let pořídil, mi bude neustále připomínat ty tisíce jiných, které jsem si tehdy koupit nemohl a přitom jsem tolik chtěl... Všechny ty ochotné prodavače, kteří naběhali celé kilometry jen pro to, aby našli tu vaši maličkou divadelní hru zastrčenou a zaprášenou kdesi mezi kuchařkami. Všechny podobně ochotné automatické čtečky čárových kódů. Všechny ty knihy v druhém patře, speciálně pak tu úžasnou příručku češtiny, a také tu skvělou oázu klidu na tom samém místě. Ty milé záložky, které vás vítaly v každé zakoupené knize... Všechno dobré asi jednou končí. Snad právě někde něco ještě lepšího začíná...

www.llibreriacatalonia.cat

www.llibreriacatalonia.cat

www.llibreriacatalonia.cat

www.llibreriacatalonia.cat

La Vanguardia: Cierra la mítica librería Catalònia
El País: Cierra la librería Catalònia tras 88 años
Barcelona Televisió: Tanca la històrica Llibreria Catalònia

Teresa Pla Meseguer: La Pastora

   

Teresa Pla Meseguer 
(Foto: wikipedia.org)

O tom, kdo to byli maquis, jste se mohli dočíst v minulém článku. Jedním/jednou z těch nejznámější byl/a Teresa Pla Meseguer (1917-2004). Na rozdíl od většiny ostatních katalánských partyzánů nebyla zcela profesionálním buřičem a sabotérem. Co ji mezi ně přivedlo? Jednoduše řečeno její sexualita. Teresa Pla Meseguer se narodila v poklidné osadě Vallibona do pastýřské rodiny, avšak již od narození bylo jasné, že její život nebude jednoduchý. Genetika způsobila, že Teresa se narodila s určitou deformací (dle historiků mužský pseudohermafroditismus). Rodiče ji do úředních listin zanesli jako dívku, snad aby ji ušetřili nutnosti jít na vojnu, nicméně během puberty se již nikterak nedal potlačit rozvoj její mužské stránky - začali jí růst vousy, postava získávala stále mužnější tvar a hlas zhrubl. V té době se jí začalo říkat Teresot.

Jednoho dne narazila na skupinu španělských policistů, kteří ji dokonale ponížili, když ji donutili se svléknout, aby bylo konečně jasné, zda-li jde o muže či o ženu. To bylo pro její život rozhodující. Hned druhý den se vydala do lesů, aby se přidala k místním skupinkám maquis, tentokrát už jako muž. Začala si říkat Florencio Pla Meseguer, oblékala se a vystupovala jako muž. A plně se zapojila do sabotérské činnosti místních maquis. Když se tato odbojová buňka rozpadla, vydala se hledat štěstí do Andorry, kde se živila pašováním všeho možného. Roku 1960 však byla andorrskou policií zadržena a vydána do Španělska. Tam byla odsouzena k trestu smrti za celkem 29 mrtvých, které po sobě během svých odbojářských let v lesích zanechala. Nutno ale dodat, že se jí přičítaly oběti celé skupiny - ve skutečnosti určitě tolik osob na svědomí neměla, pokud vůbec nějaké. Trest smrti byl posléze změněn na doživotí a roku 1977, už po Frankově smrti, byla amnestována.

Jelikož neměla kam jít, jeden z bachařů, kteří ji ve vězení hlídali, jí nabídl práci a možnost bydlet v domečku v jedné malé vesnici poblíž Valencie. V těchto místech také dožila již opět jako Florencio Pla Meseguer. Zemřel(a) v roce 2004.  Na rozdíl od Ramona Capdevily zatím její život neinspiroval žádný film, nicméně roku 2011 vydala španělská spisovatelka Alicia Giménez Bartlett román nazvaný Donde nadie te encuentre. Tento román se inspiruje právě životem Teresy-Florencia a dokonce mu byla ten samý rok (2011) udělena prestižní literární cena Premio Nadal.