Sto roků vězení (za uspořádání referenda)

Dlouho očekávaný rozsudek v případu vězněných katalánských politiků je tady. Španělský nejvyšší soud si k němu vybral skutečně příhodné datum - 14. října 1940 byl totiž frankistickým režimem k smrti odsouzen tehdejší katalánský premiér Lluís Companys. Hned následujícího rána byl popraven zastřelením v barcelonské pevnosti na Montjuïku. Na 79. výročí této události tedy nakonec vyšlo rozhodnutí o vině devíti zastánců katalánské nezávislosti. Sedmičlenný tribunál v čele s předsedou Manuelem Marchenou katalánským politikům uložil tresty odnětí svobody ve výši 9-13 let, ve stejném rozmezí soud odsouzeným udělil i zákaz výkonu veřejných funkcí.

Devítka odsouzených katalánských politiků a občanských aktivistů (Foto: ANC)

Soudní proces probíhal na jaře tohoto roku, celé léto pak sedmičlenný tribunál pod vedením Manuela Marcheny strávil nad formulací rozsudku. Výsledný dokument má takřka 500 stran, o konečném verdiktu se však v médiích špitalo již několik týdnů. Nejvyšší soud nakonec nevyhověl prokuratuře, podle níž se obžalovaní politici dopustili násilné vzpoury (rebelión), ale dal za pravdu návrhu státních zástupců, podle nichž se Katalánci provinili nižším stupněm trestného činu vzpoury/povstání* (sedición). Čtveřice bývalých ministrů katalánské vlády v čele s vicepremiérem Oriolem Junquerasem byla odsouzena i za trestný čin zpronevěry kvůli údajnému zneužití veřejných fondů k organizaci referenda. Celkem soud rozhodl o osudu dvanácti obžalovaných, konečné, pravomocné tresty jsou následující:

• ORIOL JUNQUERAS (vicepremiér): 13 let odnětí svobody
• DOLORS BASSA (ministryně práce a soc. věcí): 12 let odnětí svobody
• RAÜL ROMEVA (ministr zahraničních věcí): 12 let odnětí svobody
• JORDI TURULL (ministr-mluvčí kat. vlády): 12 let odnětí svobody
• CARME FORCADELL (předsedkyně kat. parlamentu): 11,5 roku odnětí svobody
• JOAQUIM FORN (ministr vnitra): 10,5 roku odnětí svobody
• JOSEP RULL (ministr místního rozvoje): 10,5 roku odnětí svobody
• JORDI CUIXART (aktivista, předseda Òmnium Cultural): 9 let odnětí svobody
• JORDI SÀNCHEZ (aktivista, předseda ANC): 9 let odnětí svobody

Ve všech případech byl udělen i stejně vysoký trest v podobě zákazu výkonu veřejných funkcí. Další trojice bývalých ministrů (Meritxell Borràs, Carles Mundó a Santi Vila) od soudu odešla pouze s trestem za neposlušnost v podobě pokuty 60 000 € a zákazu výkonu veřejných funkcí po dobu 20 měsíců. Udělené tresty jsou možná až nad očekávání tvrdé, soud se dle výkladu některých právníků mohl i při zachování stejného trestného činu rozhodnout pro shovívavější variantu trestů, alespoň tak to praví články 547 a 548 španělského trestního zákoníku. Soud své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že všichni odsouzení ze svých pozic vytvořili de facto organizované zločinné spolčení s cílem přesvědčit obyvatele Katalánska, že organizace referenda bude prvním krokem ke vzniku samostatné Katalánské republiky. Velkou úlohu při rozhodování v tomto ohledu hrály dva zákony schválené v katalánském parlamentu 6.-7. září 2017, které však byly okamžitě pozastaveny španělským ústavním soudem.

Z tábora zastánců nezávislosti se ozývá zcela očekávaná a v mnoha směrech i oprávněná kritika. Dnešní rozsudek poměrně jasně dokládá vůli španělských státních struktur co nejexemplárněji potrestat všechny, kteří si dovolili zaútočit na jednu z nejsvětějších částí španělské ústavy - územní celistvost španělského království. Jediným praktickým výsledkem jednání katalánské vlády na podzim 2017 bylo uspořádání nelegálního referenda. Dříve španělské zákony pamatovaly i na tuto eventualitu, nicméně něco takového přestalo být trestné v roce 2005. Španělská prokuratura tedy přišla s myšlenkou zločinného spolčení, jehož prokázání je maximálně pochybné. Přesto na takřka pěti stech stranách tribunál došel k závěru, že většina obžalovaných je v této záležitosti vinna. Velmi kontroverzní částí rozsudku jsou zejména vysoké tresty pro občanské aktivisty Jordiho Cuixarta a Jordiho Sàncheze a tehdejší předsedkyni regionálního parlamentu Carme Forcadell. V praxi totiž tato trojice mohla do samotného konání referenda zasáhnout jen minimálně. Carme Forcadell tak byla ve své podstatě odsouzena za to, že v parlamentu povolila debatu o zákonech vedoucích k nezávislosti (mnohem spíš jí ale španělská justice nemůže zapomenout, že právě ona ještě jako bývala předsedkyně občanského hnutí ANC stála za klíčovým posunem katalánských politických elit směrem k myšlence nezávislosti). Cuixart a Sànchez byli, řečeno s lehkou nadsázkou, odsouzeni k devíti letům za organizaci poklidné čtyřicetitisícové demonstrace.

Příjezdová cesta ke katalánské věznici Lledoners nedaleko městečka Sant Joan de Vilatorrada (2019)

Ačkoliv je španělský nejvyšší soud v praxi konečnou instancí, očekává se, že odsouzení se pokusí odvolat nejprve ke španělskému ústavnímu soudu, ačkoliv je již nyní jasné, že celý případ nakonec skončí u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Zde se však celá kauza může táhnout dalších několik let. V nejbližších hodinách navíc dojde ke znovuaktivaci eurozatykačů na uprchlé ministry katalánské vlády v čele s expremiérem Carlesem Puigdemontem. Španělská justice bude chtít politiky, žijící nyní v exilu, dostat za každou cenu. V následujících měsících tak bude opět živo i na evropské půdě. Ale zpět k politikům již odsouzeným. Ve hře jsou čistě teoreticky i některé další možnosti, jak jim zkrátit či prominout trest (všichni si však již odseděli více než rok ve vazbě, v případě Jordiho Cuixarta a Jordiho Sàncheze dokonce celé dva roky). Výrazný krok k dialogu v tomto ohledu může učinit španělská vláda, a to v podobě udělení milosti či schválení určitého druhu amnestie. Podle vyjádřeních současných vládních činitelů však nic takového není na pořadu dne (více zde a zde). Nutno dodat, že samotný vězeňský režim může odsouzeným politikům značně zpříjemnit sama katalánská vláda, která má (alespoň prozatím) ve své kompetenci shodou okolnosti i vězeňství. V praxi by tak čistě teoreticky mohlo dojít i k výraznému konfliktu v případě, že by se katalánská vláda pokusila vězně propustit "na vlastní pěst". To samozřejmě není tak jednoduché a tuto možnost oficiálně popřel i katalánský premiér Torra, nicméně v případě konfrontačního přístupu by to mohla být poměrně zajímavá karta ve hře. Důležitým aspektem může být ještě další evropská karta. Junqueras i Puigdemont byli před několika měsíci zvoleni europoslanci, čistě teoreticky by se tak na ně měla vztahovat s tím související imunita. O té Junquerasově se shodou okolností u evropských soudů začalo jednat již dnes. Pokud by mu nakonec byl mandát přeci jen přisouzen, znamenalo by to pro něj propustku z vězení. V případě Puigdemonta by analogická situace mohla vést až k tomu, že by se mohl vrátit na španělské/katalánské území, aniž by mu hrozilo zatčení.

Jak už se v tomto španělsko-katalánském konfliktu stává tradicí, nesmyslně tvrdý rozsudek samozřejmě celý konflikt nevyřeší, naopak jen přilije olej do ohně. Je to konstanta posledních let. Vždy, když se zdá, že se tábor zastánců nezávislosti definitivně rozhádal, španělská strana okamžitě přispěchá s naprosto hloupým rozhodnutím, které zastánce nezávislosti stmelí. Člověku by se skoro chtělo říct, že to musí být cílené ve snaze zakrýt nějakou monstrózní korupci či neschopnost řešit základní problémy španělské společnosti... Ať už je to jak chce, zastáncům nezávislosti může tento rozsudek výrazně pomoct již v předčasných volbách do španělského parlamentu, dost možná i na úkor v zemi vládnoucích socialistů (PSOE).

Pobouření katalánské společnosti se však nemusí projevit pouze ve volbách. Vzhledem k výši trestů můžeme v následujících dnech a týdnech očekávat poměrně masivní demonstrace a další akce, jimiž zastánci nezávislosti vyjádří svůj nesouhlas s rozhodnutím španělské justice. Ihned po oznámení rozsudku se v katalánských městech začali scházet protestující. Tisíce manifestantů ucpaly některé dopravní komunikace ve vnitrozemí i v katalánské metropoli. Ani policejní posily nakonec nestačily odolat náporu nespokojených protestujících na několika strategických místech, zejména pak na barcelonském letišti, které na určitou dobu zablokovaly tisíce lidí. Místní policie proti nim dokonce musela zakročit silou, i tak bylo nakonec pár letů zrušeno. Přerušené byli nebo jsou i některé další komunikace - například dráha rychlovlaků AVE či dálnice AP-7. Očekává se, že v dalších dnech se budou podobné záležitosti opakovat, ve hře zůstává i možnost větší stávky koncem tohoto týdne.

Jak o rozsudku informují české zpravodajské weby?

• ČT24: Španělský soud poslal separatisty na dlouhé roky za mříže. V Katalánsku vyšly do ulic tisíce lidí.
• ČT24: Při pondělních protestech v Katalánsku bylo zraněno 170 lidí, jeden demonstrant přišel o oko.
• ČRO: Vysoké tresty pro katalánské politiky za referendum o nezávislosti....
• ČRO: Katalánci vyšli do ulic kvůli trestu pro politiky. V Barceloně protestující blokuji letiště.
• ČRO: Protesty v Katalánsku v pondělí ochromily dopravu. 170 lidí lehce zraněno, jeden přišel o oko.
• ČRO: Katalánec o odsouzení politiků Španělskem: Nejsou to zločinci, nejsou zkorumpovaní....
• ČTK: Katalánští politici dostali vysoké tresty vězení za referendum.
• Echo24: Bezprecedentní španělský verdikt: Katalánští politici dostali 10 až 13 let vězení.
• BLESK: "Černý den pro demokracii." Ve Španělsku dali tvrdé tresty katalánským politikům.
• iDNES.cz: Tresty pro katalánské politiky zasely bouři. Reagovali i v FC Barcelona.
• Deník.cz: Španělský proces století skončil. Katalánští lídři vyfasovali tvrdé tresty.
• Novinky.cz: Soud tvrdě potrestal katalánské politiky za referendum, vicepremiér dostal 13 let.
• Aktuálně.cz: Za katalánské referendum padly vysoké tresty. Politici dostali až 13 let vězení.
• Aktuálně.cz: Katalánsko zaplavily protesty. Pondělní demonstrace měly přes sto zraněných.
• Eurozprávy.cz: Katalánsko zachvátily protesty. Dav ochromil letiště v Barceloně, střety s policií.
• Hospodářské noviny: Katalánsko je opět jedním z hlavních témat voleb ve Španělsku....
• Seznam Zprávy: Přísný trest pro bývalé katalánské politiky nastartoval protesty....
• Britské listy: Španělsko odsoudilo katalánské separatisty k dlouhým vězeňským trestům.
• TV Nova: Vicepremiér Katalánska jde na 13 let do vězení! Kvůli referendu.
• TV Barrandov: Katalánští politici dostali vysoké tresty. Chystají se protesty.
• Respekt: Barcelona bouří. Soud dal vysoké tresty katalánským politikům.
• TV Prima: Katalánsko protestovalo proti vysokým trestům pro bývalé politiky.

*Žaloba po celou dobu operovala zejména s termínem rebelión, což je podle španělského trestního zákoníku (čl. 472) trestný čin veřejného a násilného povstání s cílem zrušit, narušit či změnit španělskou Ústavu, popřípadě instituce v ní zmíněné. Mezi výčtem cílů je například i vyhlášení nezávislosti části národního území. V českém prostředí by se dal přirovnat ke zločinu vlastizrady. Již od samého počátku procesu však bylo jasné, že k žádnému násilí v průběhu organizace katalánského referenda za nezávislost nedošlo, proto se nakonec soud přiklonil k trestnému činu, na nějž španělský trestní zákoník (čl. 544) pamatuje jako na sedición (z latinského seditio), což španělský právní řád kvalifikuje jako "veřejné a bouřlivé vyzývání k nedodržování zákonů či soudních rozhodnutí, ale bez použití násilí" a do češtiny by se dalo přeložit jako "povstání" či "vzbouření se", ačkoliv některá česká média používají termín "podněcování ke vzpouře". Tak či onak jde v praxi o nižší stupeň vzpoury.

Os de Civís

Katalánsko je sice relativně malé, avšak jeho pyrenejská hranice skýtá mnoho geopolitických zvláštností. Zatímco osudy městečka Llívia, španělské/katalánské exklávy ve Francii, či ulice v městečku Le Perthus/Els Límits, rozpůlená hranicí mezi Francií a Španělskem, jsou poměrně známé, necelé dva kilometry západně od hranice s Andorrou se v Katalánsku nachází mnohem méně známá geopolitická rarita. Jde o ojedinělý příklad tzv. pene-enklávy, území, které je sice kontinuální součástí konkrétního státu, nicméně jehož dosažení po zemi je možné pouze skrze stát jiný. A přesně takovým případem je katalánská osada Os de Civís...

Pohled z výšky na vesničku Os de Civís (Foto: www.hotelosdecivis.com)

Os de Civís je osada, jež administrativně náleží územně velmi rozsáhlé katalánské obci Les Valls de Valira. Zmiňovaná obec se rozkládá na území o výměře 171 km² (má tedy větší rozlohu než města jako Plzeň, Olomouc či Barcelona), avšak žije tu jen něco málo přes 800 obyvatel, kteří jsou rozeseti po osadách na obou březích řeky Valiry na území mezi Andorrou a katalánským městem La Seu d'Urgell. Celkem je řeč o patnácti samostatných entitách, kde obvykle žije jen několik málo desítek lidí. Paradoxně nejvíce obyvatel s trvalým pobytem je nahlášeno právě v Os de Civís, a to okolo 170. Vesnička se nachází v jednom z pyrenejských údolí ve výšce asi 1 500 metrů nad mořem, okolní vrcholy dosahují výšky až 2 700 metrů.

(Grafika: Diari ARA)

Největší zvláštností tohoto místa je skutečně jeho geopolitická pozice. Os de Civís je totiž tzv. pene-enklávou či praktickou enklávou, což ve skutečnosti znamená, že jde území, které sice není oddělené od území mateřského státu (jako je to v případě Llívie), nicméně v praxi jsou po zemi dostupné jen přes území jiného státu. A to je přesně tento případ. Po většinu roku je totiž jedinou přístupovou komunikací do obce andorrská silnice CG-6. Čistě teoreticky se sem lze v letních měsících dostat i po horských cestách přímo z osady Civís bez nutnosti penetrace andorrského území, nicméně k tomu potřebujete silný terénní vůz a jarní nebo letní měsíce. Od listopadu do dubna jsou totiž tyto cesty, vedoucí ve výšce okolo 2 100 metrů okolo horského průsmyku Coll de Conflent, trvale zasněženy a projedete tu tak maximálně na sněžném skútru. Pro svou odlehlost se ostatně tuto cestu dříve hojně využívali pašeráci. V praxi to tedy znamená, že pokud se do tohoto koutu Katalánsku budete chtít vydat, musíte přes Andorru klasickou cestou z města La Seu d'Urgell přes hraniční přechod v La Farga de Moles a následně již po andorrské silnice CG-1 až ke kruhovému objezdu u vísky Aixovall, kde se vydáte doleva po silnici CG-6 přes Bixessarri, až po přibližně šesti kilometrech znovu překročíte katalánsko-andorrskou hranici, tentokrát bez jakékoliv kontroly, aby vás nádherná horská silnička s převýšením takřka 600 metrů za další dva kilometry dovedla až do Os de Civís.

Vesnička má za sebou svým způsobem velmi zajímavou historii. Dodnes je tvořena převážně stovky let starými kamennými domky, tak typickými pro mnohá pyrenejská údolí. Ještě na počátku 20. století tu žilo přibližně 300 osob, živících se chovem dobytka, avšak většina z nich vesničku postupně opustila. Po druhé světové válce byla řada domů trvale opuštěna a nacházela se v havarijním stavu. Zůstávalo tu už jen několik málo zatvrzelých místních, jimž nevadilo ani enormní nepohodlí v podobě chybějící elektřiny. Ke znovuosídlení osady duchů došlo paradoxně až díky přírodní katastrofě, která Pyreneje zasáhla v listopadu 1982. Kvůli silnému dešti se tehdy rozvodnily místní říčky a potoky, což v Andoře a v katalánské provincii Lleida způsobilo silné záplavy, jež za sebou zanechaly 14 mrtvých a obrovské ekonomické škody v podobě stržených silnic a mostů. Zlé jazyky tvrdí, že nad Os de Civís tehdy přelétala helikoptéra španělské policie Guardia Civil a shazovala dolů letáčky s telefonním číslem, na které mají obyvatelé zavolat v případě ohrožení. O tom, že ve vsi není kromě elektrického proudu zavedený ani telefon, policistům nejspíš nikdo nic neřekl...

Os de Civís na podzim a v zimě - barevná nádhera za každého počasí (Foto: Instagram)

Os de Civís v roce 1981 (Foto: Hotel Os de Civís)

Tak či onak, záplavy z konce roku 1982 se staly impulzem ke zvelebení zóny. Do vísky byl konečně zaveden elektrický proud, s nímž do vsi přišli i první dobrodruzi, kteří se tu hodlali usadit. Zanedlouho se z Os de Civís stalo oblíbeným turistickým místem, kam se hojně vypravovali zejména Francouzi. Většina domů byla postupně opravena a ve vsi začaly vznikat i první ubytovací kapacity. Velká část místních se považuje za Katalánce, trvale je tu však nyní hlášeno i mnoho lidí, kteří přes týden žijí a pracují v Andoře a svou nemovitost v Os de Civís využívají spíše jako víkendovou rezidenci. Počet obyvatel tu však má rostoucí tendenci. Zatímco v průběhu 90. let minulého století tu žilo okolo 100 stálých obyvatel, dnes už je to takřka dvojnásobek. Život v Os de Civís má však i svá úskalí. Osada sice administrativně spadá pod katalánskou samosprávu, avšak v praxi jsou místní obyvatelé takřka ve všem závislí na sousedním ministátu. Údržba silnic, svoz komunálního odpadu i řadu dalších služeb tu zajišťují výhradně andorrské úřady. Místní děti navštěvují zásadně andorrské školy. Pokud se stane něco závažného, volá se nejprve andorrská záchranka či andorrští hasiči. Neméně zajímavá je pak situace, kdy na území Os de Civís dojde k nějakému kriminálnímu činu. V akutních případech se sem i katalánská či španělská policie může dopravit vrtulníkem, avšak v případě nutnosti pozemního přesunu musí jet tato cizí policie na území Andorrského knížectví v doprovodu policie andorrské.

Výčet zajímavých situací tím nekončí. Pokud se ve Španělsku či v Katalánsku konají volby, místní obyvatelé musí projet dvoje hranice, aby se dostali do své volební místnosti, která je pro všech 800 obyvatele Les Valls de Valira tradičně umístěna ve více než 20 km vzdálené osadě Anserall. Kapitolou sama pro sebe je potom sama státní hranice. Na již zmiňované silnici CG-6 se přibližně v půli cesty mezi katalánským Os de Civís a andorrským Bixessarri nachází hranice mezi Andorrou a Španělskem (de facto jeden z pouhých čtyř andorrských hraničních přechodů), avšak všimnete si jí pravděpodobně až při zpáteční cestě ve chvíli, kdy budete míjet velkou ceduli s nápisem "Andorra" (viz foto). Jen pár metrů od cedule, již na andorrském území, se můžete zastavit a udělat si malý piknik. Malebné posezení tu nabízí i venkovní gril. Tuto hranici tedy nikdo nehlídá. Katalánští obyvatelé Os de Civís tak mohou bezcelně v Andoře nakupovat libovolné množství alkoholu či tabáku, neboť Os de Civís se v tomto ohledu řídí andorrskými daňovými nařízeními. Proclít zboží nemusí místní obyvatelé ani v případě cesty ze zbytku Katalánska přes tradiční přechod v La Farga de Moles, i když i tak se na hraničním přechodu chvíli zdrží stejně jako všichni ostatní. Snaha o využití zvláštní geopolitické situace Os de Civís tu v minulosti byla i v jiném odvětví. V Andoře totiž kvůli přísným zákonům a silné křesťanské tradici nenajdete žádné nevěstince ani striptýzové bary. Malý bordýlek si tak jistý podnikavec před lety otevřel právě v Os de Civís, avšak ani toto nemělo dlouhého trvání.

Os de Civís je nepochybně velmi zajímavou zastávkou při cestách po Andoře. K návštěvě této vísky budete potřebovat vlastní auto, protože veřejná doprava tu neexistuje. Nebo můžete jít pěšky, ovšem zejména cesta vzhůru z Andorry je opravdu nepříjemně do kopce. V samotném Os de Civís se nezapomeňte zastavit na kávu v Hostal La Font, kde můžete zakoupit i zajímavé suvenýry, často v podobě místních gastronomických delikates (uzeniny, med). Možná si přitom všimnete, že řada domů zde má na dveřích bodláky - podle dávných legend odhánějí zlé duchy. A dost možná vás na procházce po vsi bude provázet nerozlučná dvojice koček - bílý Fèlix a hnědý Perico. Oba jsou neskutečně přítulní a pokud na ně budete hodní, dokonce vám zapózují i pro pěkné rodinné foto. 

Státní hranice mezi Španělskem a Andorrou při cestě z Os de Civís (2019)

Kamenná nádhera v historickém jádře Os de Civís (2019)

PAMÁTKY & UBYTOVÁNÍ
Ačkoliv se do Os de Civís jezdí především za horami a přírodou, vesnička samotná má také co nabídnout. Dnes již plně zrekonstruované historické jádro, plné malebných kamenných stavení, můžete obdivovat kupříkladu z vyhlídky u románského kostela Sant Pere. Ten je podobný řadě dalších okolních kostelíčků, jeho součástí je tak i jakási krytá veranda. První písemná zmínka o něm však pochází až z roku 1312. Uvnitř se nacházely zajímavé fresky ztvárňující Poslední večeři, dnes je naleznete v Diecézním muzeu v La Seu d'Urgell. Jak už bylo řečeno výše, osadu v posledních dekádách zachránil turistický ruch. V dobách největší slávy na počátku tohoto milénia se ve vesnici nacházelo hned šest ubytovacích zařízení. Dnes fungují tři z nich. Přímo v Os de Civís je to zejména nepřehlédnutelný Hostal La Font s příjemnou, prostornou, i když krapet drahou restaurací, a poněkud skromnější ubytování v podobě Cases Artigues. Přibližně 2 km od historického jádra vesničky ve výšce 1 700 metrů se nachází na místní poměry luxusní Hotel Os de Civís. Ten nabízí kromě pohodlných pokojů s nádhernými výhledy do údolí a kvalitní restaurace s lokálními pokrmy také velmi příjemné lázně. Zajímavě na návštěvníky hotelu může působit i místní mikroklima. Zatímco o 200 metrů níž v Os de Civís ještě prší, tady nahoře může v tu samou chvíli již sněžit. Právě zde také končí vyasfaltovaná silnice, která vzápětí přechází v horskou cestu, od listopadu do dubna v podstatě nesjízdnou.

Kostel Sant Pere d'Os de Civís (2019)

Katalánsko: Horký podzim 2019?

O "horkém podzimu" mluvila katalánská media již před rokem. Nakonec by se dal jen stěží nazvat vlažným. Rok se s rokem sešel a na jednou tu máme opět 1. říjen. Přesně před dvěma lety se uskutečnilo referendum o katalánské nezávislosti. Počet sečtených hlasů pro odtržení od Španělska nakonec světová média nezajímal tolik jako bezprecedentní zásah španělské policie, který za sebou nechal více než tisícovku zraněných účastníků onoho lidového hlasování. Kromě nahánění premiéra Puigdemonta po Evropě a soudního procesu s některými katalánskými politickými lídry se o Katalánsku přestalo mluvit. Co by se tedy muselo stát, aby se španělsko-katalánský problém opět dostat do popředí zájmu světových médií? Na následujících řádcích se pokusíme shrnout, jaké události nás v Katalánsku čekají na podzim 2019...

Někteří z katalánských politických vězňů strávili ve vazbě již takřka dva roky (Foto: Facebook ERC)

V táboře zastánců nezávislosti panuje velká apatie. Není se čemu divit, když se jimi zvolení političtí zástupci jen hádají mezi sebou, přičemž nejen že nejsou schopni nabídnout svým voličům nějakou novou vizi či jasné postoje, oni už pomalu nezvládají řídit region ani s tím málem pravomocí, které mu v současné době náleží. Proto nebylo překvapením, že ani letošní manifestace 11. září nedosáhla ani zdaleka čísel z předchozích let. Zatímco všechny předchozí demonstrace byly nepochybně milionové, letos na barcelonské náměstí Plaça Espanya přišlo demonstrovat jen 600 000 lidí. To je sice pořád úctyhodné číslo, ale mobilizace lidí v ulicích byla oproti posledním dvěma letům jen poloviční. Nasnadě je tedy jediná otázka: Co zastánce katalánské nezávislosti probudí z apatie?

Naprosto klíčovou otázkou je reakce Katalánců na rozsudek v soudním procesu s lídry hnutí za nezávislost. Ostře sledovaný proces byl u španělského nejvyššího soudu (Tribunal Supremo) projednáván v průběhu jarních měsíců, zatímco v létě se sedmičlenný senát dohadoval právě o znění rozsudku. Ten by měl být vyhlášen v nejbližších dnech (často se hovoří o 10. nebo 11. říjnu), s takřka stoprocentní jistotou se tak stane před 16. říjnem, kdy v případě dvou z obžalovaných (Jordi Sànchez a Jordi Cuixart) uplyne dvouletá vazba. Ta jde sice v extrémních případech prodloužit, nicméně soudci by katalánské politiky a aktivisty rádi odsoudili ještě předtím, aby si ušetřili případné administrativní těžkosti. V závislosti na rozhodnutí o vině či nevině a délce případných trestů je pak řada na katalánské společnosti. Ze zákulisí soudu zatím uniklo poměrně málo informací, podle nichž se dá usuzovat, že přímo za trestný čin vzpoury katalánští politici odsouzení nebudou - i přes veškerou snahu státních zástupců zkrátka nelze najít důkazy, jež by svědčily o naplnění skutkové podstaty tohoto činu. Ve hře je spíše odsouzení za nižší delikty (příprava vzpoury či něco podobného), i když ani k tomu při objektivním pohledu na celou věc nedošlo. Všeobecně se ale očekává, že nejvyšší soud se postaví do role ochránce španělské územní celistvosti a vyřkne objektivně vzato nespravedlivý, avšak v jejich očích plně odstrašující rozsudek. U většiny souzených politiků a aktivistů se tak očekávají spíše několikaleté tresty, který by jen v některých případech mohly překročit deset let. Naopak jen velmi málo dotazovaných odborníků věří v osvobozující rozsudek.

V případě tvrdých trestů Katalánci opět vyjdou do ulic. Je jen otázka, jak moc klidné budou protesty tentokrát. Možná vše skončí u několika týdnů větších demonstrací, přijdou Vánoce a celá situace se uklidní. Možná, že některé radikálnější sektory chystají ostřejší protesty. V tomto ohledu je třeba zmínit zprávu, která českými médii prolétla jen velmi okrajově a s poněkud přehnaným titulkem. Španělská policie před týdnem zadržela několik osob podezřelých z výroby výbušnin. Obvinění mají patřit k radikálním zastáncům nezávislosti, kteří se občas sdružují v tzv. výborech na obranu republiky (CDR - Comitès de Defensa de la República). Španělská policie, která si při jednom ze zadržení uřízla pořádný kus ostudy, když se více než minutu dobývala do relativně obyčejných dveří bytu, dané osoby obvinila z terorismu. Tímto obviněním španělská policie v posledních letech rozhodně nešetří, většina takových případů však následně vyzní do ztracena. Ale postrašit politické oponenty a znepříjemnit jim život, hlavní cíl takových akcí, může být považován za splněný.

Reakce ulice je tedy zatím velkou neznámou. V případě nízkých trestů či úplného osvobození politiků se však dá očekávat jen velmi vlažná reakce a následné soustředění na katalánskou vnitropolitickou situaci, která se dle mnohých přímo řítí k dalším předčasným regionálním volbám. Naopak na celostátní španělské úrovni je o předčasných volbách již dávno rozhodnuto. 10. listopadu se Španělé opět vydají k volebním urnám, počtvrté za poslední čtyři roky. A ještě do Vánoc bychom tu mohli mít i ony regionální volby v Katalánsku. Minimálně z tohoto pohledu nás tedy horký podzim opravdu čeká. Už jen pár dní a věci se opět dají do pohybu...

Can Tunis & Muzeum pohřebních vozů

Olympijský areál, magická fontána, krásné zahrady, významná muzea... To všechno se již před mnoha lety stalo klasickým itinerářem, který by neměl vynechat žádný návštěvník katalánské metropole. Barcelonský kopec Montjuïc má však i svou přehlíženou stranu, paradoxně zrovna tu, kterou turisté vidí nejčastěji již při samotném přistání na nedalekém letišti El Prat. Celá východní strana kopce je jedním velkým opuštěným lomem, kolem vedou široké dopravní komunikace a v podstatě vše ostatní, co tu pevninu dělí od širého moře, patří barcelonskému přístavu. Nicméně právě zde se nachází dvě nesmírně zvláštní místa, která člověku umožní poznat katalánskou metropoli i v trochu jiném světle...

Pozůstatky čtvrti Can Tunis (2019)

CAN TUNIS

Hřbitov na Montjuïku od barcelonského přístavu odděluje dálniční těleso Ronda Litoral. Při bližším pohledu na mapu však zjistíme, že se mezi nepřeberným množstvím skladů a průmyslových hal krčí jakýsi blok obytných domů na konci carrer de la Mare de Déu del Port. Těch pár domů je pozůstatkem kdysi legendární a obávané čtvrti Can Tunis. Žije tu posledních pár rodin, v přízemí zase přežívá pár posledních obchůdků a dílen. To vše je ostatně již dávno odsouzeno k zániku. Územní plán počítá s rozšířením Rondy Litoral, zbylý blok domů mu tak dříve či později bude muset ustoupit. Definitivně tak zmizí vzpomínka na zajímavé místo, které zejména ve 20. století prošlo vskutku bouřlivou přeměnou.

Ale pojďme se ještě na chvíli ponořit do dávné minulosti. Oblast čtvrti Can Tunis byla velice pravděpodobně obývaná již za římské kolonizace Pyrenejského poloostrova, ještě kolem roku 1000 se tu nacházel malý přístav, poté se ale zóna na několik století proměnila na bažinatý a nehostinný kus země mezi kopcem a deltou řeky Llobregat. Až na počátku 18. stol. se majitelé pozemků, rodina Antúnez, rozhodli zónu vysušit a využít ji k zemědělským účelům. Kromě toho v dané oblasti vzniklo několik usedlostí a dalších budov, mimo jiné i zájezdní hostinec Hostal Can Tunis. Později tu začaly vznikat také první fabriky, nicméně ještě na počátku 20. století vypadal Can Tunis spíše jako rybářská vesnička kdekoliv na katalánském pobřeží. Bylo tu i několik příjemných pláží, stánky s občerstvením, dokonce lázně. Poblíž delty řeky Llobregat stál malý maják přezdívaný La Farola, který svého času sloužil dokonce i jako místní škola. Ještě před občanskou válkou byla poblíž majáku i nudistická pláž. Směrem do vnitrozemí fungoval na přelomu 19. a 20. století dokonce i dostihové závodiště (1883-1934), kam mířila barcelonská smetánka nejen na koníčky ale i na další sportovní či společenské události. Když si to shrneme, Can Tunis na počátku 20. století připomínal spíše klidný plážový resort se silným potenciálem proměnit se v rezidenční čtvrť barcelonské smetánky.

K tomu však nedošlo, jelikož roku 1917 vzniklo konsorcium Zona Franca a velká část pozemků z oblasti Can Tunis byla předurčena k zástavbě rostoucího barcelonského přístavu. Ve stejné době sem ale začínají přicházet i první přistěhovalci z jihu poloostrova, v nezastavěné části budoucího přístavu a u zdí hřbitova na Montjuïku tak vznikají první slumy, jejichž atmosféru skvěle zachycuje katalánský spisovatel a dlouholetý obyvatel těchto barraques Paco Candel (1925-2007). Další přistěhovalci sem míří po španělské občanské válce, takže na počátku 60. let 20. stol. žije v okolí Can Tunis více než 3 000 osob. Místo je sice dodnes značně marginálním kusem Barcelony, avšak spojení s centrem města tu nebylo vůbec špatné. V letech 1905-1964 spojovala Can Tunis s centrem Barcelony tramvaj číslo 48. Pozůstatky kolejí ostatně dodnes najdete před barem Litoral. Tramvaj byla později nahrazena autobusem. Právě od konce 60. let však došlo k masivnímu rozšíření přístavu, postupně se tedy tato chudá a zanedbaná zóna začala vylidňovat. I tak tu v roce 1970 přebývalo ještě více než 300 rodin, i když následně jejich počet radikálně klesl. Z Can Tunis se postupně stala cikánská čtvrť, na kterou předolympijská Barcelona zcela zapomněla. 

To se projevilo na konci 80. let, kdy se z Can Tunis stal vyhlášený drogový supermarket. Feťáci z celé Barcelony se sem (tu) sjížděli, každý den okolo tisícovky, aby tu relativně levně a hlavně skrytě pořídili drogy. Netřeba dodávat, že zdejší cikánské klany díky tomu velice zbohatli, avšak do čtvrti drogy přinesly i mnoho kriminality a podobných patologických jevů. Část mužů z místních rodin tak 90. léta buďto nepřežila nebo skončila v base. Barcelonská radnice se tímto problémem začala skutečně zabývat až na počátku nového tisíciletí. Roku 2004 tu byl poslední velký protidrogový zátah, poté byly vystěhovány i poslední rodiny a většina budov a chatrčí zbourána. Poslední okamžiky čtvrti velmi zajímavě líčí dokumentární snímek Can Tunis z roku 2007. Jak vzpomínají pamětníci, v dobách největší drogové slávy se tu nedalo chodit po ulici - ať už kvůli množství injekčních stříkaček nebo kvůli prostému faktu, že vás každou chvíli může někdo přepadnout. Až do roku 2006 sem jezdil i legendární autobus 38, v nejhorších časech plný feťáků, čímž dnes připomíná třeba Trambesòs. Později byl nahrazen současnou linkou 21, která sice svou trasu začíná i končí jinde než legendární 38, ale v praxi jde o tu samou linku. Dnes už tedy bez potíží se závisláky.

Všechny tyto historky tu pamatují i zbylé dílny a služby. Poslední obývaný blok tvoří kromě několika sociálních bytů kupříkladu květinářství Flores Manolo se stoletou tradicí. Majitelé se však každým okamžikem chystají do důchodu, takže krám zavřou bez náhrady ve chvíli, kdy se i tyto domy poroučí k zemi. Hned vedle je sochařská dílna, kde se z mramoru tesají sochy na nedaleký hřbitov. Jedinými skutečně živými částmi této jinak mrtvé zóny jsou dvě restaurace - Litoral a La Nevera. Obě otvírají jen ve všední dny, a to již ve 4 hodiny ráno. Bar-restaurant Litoral tu je už 20 let, takže zažil i těžké drogové časy. Majitel Antonio Rafart si ale na kšefty v mrtvé zóně nestěžuje. Na meníčka za 9 € mu sem chodí řada pravidelných klientů, ať už z nedalekého hřbitova či z přístavu. Druhý bar, La Nevera, je součástí Can Tunis už více než 60 let, ale podobně jako je tomu i jinde v Barceloně, před pár lety přešel do čínských rukou. Aktuálně mu již více než 6 let šéfuje Číňan Tang, který má na rozdíl od kolegy z Litoralu otevřeno až do večerních hodin. Mezi stálou klientelu tu patří řidiči kamionů jezdících z přístavu sem tam, občas se tu ale vyskytne i nějaký dezorientovaný turista. Uvidíme, jak dlouho ještě tato idylka vydrží. Pokud však chcete navštívit zbytky čtvrti Can Tunis, raději si pospěšte, za rok nebo za dva už může být pozdě...

Maják přezdívaný "La Farola" v 60. letech 20. stol. (Foto: enarchenhologos.blogspot.com)

MUSEU DE CARROSSES FÚNEBRES

Muzea pohřebnictví nejsou ve světě ničím výjimečným. Mezi nejznámější patří kupříkladu to ve Vídni či v americkém Houstonu. Evropským unikátem je však barcelonská muzejní sbírka pohřebních vozů. V katalánské metropoli opravdu najdete specializované muzeum pohřebních vozů používaných ve městě od konce 18. stol. až do poloviny století dvacátého*. Jde přitom o kolekci s překvapivě dlouhou tradicí - vznikla již roku 1970 na návrh tehdejšího ředitele barcelonské hřbitovní správy Cristóbala Torry a do roku 2013 byla umístěna v korporátním sídle na carrer de Sancho de Ávila. Kolekce není rozsáhlá. Skládá se z více než dvacítky vozů, většinou jde o pohřební a doprovodné vozy, některé honosnější, jiné zase určené speciálně na pohřby dětí. Nadšence do veteránů pak potěší i tři motorizované exempláře (Hispano Suiza T16, Buick Rivera Special a Studebaker Six). Součástí sbírky je i knihovna shromažďující literaturu věnovanou smrti či umírání v nejrůznějších dějinných epochách. S více než 2 000 výtisky jde o největší knihovní fond svého druhu ve Španělsku a druhý v Evropě.

Od roku 2013 se Museu de Carrosses Fúnebres (Muzeum pohřebních vozů) nachází ve specializovaném pavilonu u vstupní brány na hřbitov na Montjuïku (carrer de la Mare de Déu del Port 56). Jeho návštěvu určitě doporučujeme propojit s návštěvou výše zmiňovaného hřbitova. Na místo se nejpohodlněji dostanete autobusem 21 ze stanice metra Paral·lel (L2, L3). Otevřeno je pouze o víkendech dopoledne (10-14), v sobotu ve 12.00 je k dispozici i komentovaná prohlídka. Tu si v případě větší skupinky můžete domluvit i během týdne. Vstup je zdarma. Je pravda, že jde o velmi specificky zaměřené muzeum, což se pravděpodobně projevuje i v nízké návštěvnosti. Alespoň tak soudíme dle naší poslední návštěvy v srpnu 2019, kdy do prostoru za celou hodinu nevstoupil ani živáček. Pokud tedy máte rádi výstavní prostory, kde si nepřekážíte s ostatními návštěvníky, barcelonské Muzeum pohřebních vozů je potom dobrou volbou.

Interiér Muzea pohřebních vozů (2019)

* Původně šlo o privilegium nejvyšších tříd, v roce 1835 tehdejší barcelonský starosta Josep Marià Cabanes rozhodl, že z hygienických a logistických důvodů budou u pohřbů vždy přítomny pohřební vozy. Ty byly obvykle taženy koňmi, a to až do roku 1956, kdy se definitivně přešlo na "motorizované" pohřby.

Proactiva Open Arms

V posledních dnech je ve Středozemním moři opět živo. Aktuálně se mezi Evropou a Afrikou pohybuje hned několik lodí zachraňujících z moře migranty. Nejčastěji se v posledních dnech a hodinách hovořilo o lodi Open Arms, která s takřka 150 uprchlíky na palubě dlouhé dny bezcílně křižovala Středozemním mořem, aniž by jí některá z evropských zemí otevřela své přístavy. Trosečníky přímo na lodi navštívil mimo jiné i slavný hollywoodský herec Richard Gere, čímž této záchranné akci dodal potřebnou publicitu, přesto však zatím (k 18. 8. 2019)žádná evropská země většinu těchto uprchlíků nepřijala. Není to situace ničím nová a nesporně ji tu v budoucnosti uvidíme znovu. Uprchlickou krizi tu taky nevyřešíme. Nicméně alespoň pár slov o lodi patřící katalánské nevládní organizaci Proactiva Open Arms by tu zaznít mělo.

Loď nevládní organizace Proactiva Open Arms brázdí vody nedaleko italského ostrova Lampedusa
(Foto: Diario de Sevilla)

V agenturním zpravodajství se o Proactiva Open Arms hovoří jako o "španělské nevládní organizaci", avšak nemáme úplně pocit, že by na ni Španělsko bylo kdovíjak hrdé. Faktem je, že Proactiva Open Arms byla v počátcích ryze soukromou iniciativou katalánského záchranáře a aktivisty Òscara Campse (*1963). Ten v Badaloně dlouhá léta provozoval společnost Pro-Activa Serveis Aquàtics, která se zabývala zejména záchranářstvím a celkově problematikou bezpečnosti na moři. Na počátku roku 2015 se Camps začal více zajímat i o problematiku uprchlíků - připomeňme, že šlo o rok, kdy se ve Středozemním moři utopily tisíce lidí mířících za lepším životem v Evropě. Sám Camps přiznává, že definitivně ho přesvědčila známá fotka smrti tříletého chlapce Alana Kurdího. Vydal se tedy na řecké ostrovy, aby zjistil, jaká je na místě situace a jestli by svými znalostmi z oboru nemohl nějak přispět k záchranně topících se migrantů. V září 2015 Camps založil neziskovou nevládní organizaci Proactiva Open Arms, jejíž činnost zpočátku financoval z vlastních úspor, nicméně díky šikovné publicitě na internetu našel brzy spoustu nadšenců, kteří Open Arms začali zasílat finanční dary.

Camps se tedy s několika málo spolupracovníky usadil na řeckém ostrově Lesbos, kde jejich hlavní činností bylo bezpečně navádět syrské uprchlíky ve člunech z Turecka směrem k plážím ostrova. Podle všeho takto Proactiva Open Arms pomohla desítkám tisíc uprchlíků. Skutečné popularity se Campsovi dostalo zejména po uveřejnění dokumentárního snímku To Kyma. Rescat al mar Egeu v lednu 2016 na katalánské TV3. Díky tomu byl o pár měsíců později pozván na půdu Evropského parlamentu, aby tam pohovořil o uprchlické krizi. Minimálně v Katalánsku se Campsovi rázem dostalo takové podpory a popularity, že ještě na jaře 2016 se v anketě deníku El Periódico stal Kataláncem roku 2015 (Premi Català de l'Any). Ve stejném roce byla organizace oceněna i prestižní European Citizens' Prize, kterou uděluje Evropský parlament. Tato popularita znamenala další posun v aktivitách organizace. Ještě během první poloviny roku 2016 bylo rozhodnuto, že Proactiva Open Arms nasadí do středomořského prostoru rovnou záchrannou loď, jejímž cílem mělo být pomoci bezpečně přeplout zejména uprchlíkům vyrážejícím z Libye. Nejprve organizace operovala s plachetnicí Astral, později ji nahradila 43 metrů dlouhá, speciálně přestavěná rybářská loď Golfo Azzurro, k níž se od léta 2017 připojil 37 metrů dlouhý remorkér Open Arms s kapacitou až pro 400 zachráněných osob.

Podle vyjádření organizace samotné se pomocí výše zmíněných lodí podařilo z moře zachránit více než 27 000 uprchlíků. Záchranné akce Proactiva Open Arms provázejí dlouhodobě nejrůznější kontroverze. Takřka tři měsíce byla jedna z lodí organizace držena v barcelonském přístavu, aktuálně je největším problémem neochota zemí jako Itálie, Malta či Španělsko tyto migranty přijímat, v praxi tak lodě s uprchlíky často celé dny a týdny plují ve vodách Středozemního moře, zatímco na palubě se zvyšuje tlak ze strany zde "uvězněných" migrantů. Aktuální situace je tak jen jednou z mnoha kontroverzí, které organizaci za pouhých pár let existence již stihly potkat.

Marina Ginestà: Ikona občanské války

Kdyby jen několik málo dní předtím nedošlo ve Španělsku k pokusu o státní převrat, onoho 21. července 1936 by Marina Ginestà velice pravděpodobně dělala tlumočnici francouzským atletům, kteří se do Barcelony sjeli na Lidovou olympiádu 1936, která měla být alternativou Hitlerem pořádaných letních olympijských her téhož roku. Místo toho stála na střeše Hotelu Colón na hlavním barcelonském náměstí Plaça de Catalunya, aniž by věděla, že se právě stává jednou z největších ikon španělské občanské války...

Ikonická fotografie pózující republikánské milicionářky na pozadí Barcelony (Foto: Diari ARA)

Katalánská novinářka, překladatelka a spisovatelka Marina Ginestà i Coloma (1919-2014) se narodila ve francouzském městě Toulouse, kde zrovna rodina pracovně pobývala. V roce 1930 se i s rodiči přesunula do katalánské metropole. Marina vyrůstala v rodině se silnou odborářskou tradicí, proto již odmalička vstřebávala hlavně levicové vidění světa. Na jaře 1936 se stala členkou mládežnické komunistické organizace JSUC (Joventuts Socialistes Unificades de Catalunya), později přešla do "dospělácké" pobočky téže formace, známé pod zkratkou PSUC. V rámci svého členství se i velmi aktivně zapojila do organizace již zmiňované Lidové olympiády, která se měla v katalánské metropoli odehrát ve dnech 19. - 26. července 1936. Den předtím však ve Španělsku došlo k pokusu o státní převrat, který nakonec vykrystalizoval v tříletou občanskou válku. Ozbrojený konflikt rázem změnil život i tehdy 17leté Marině.

Boje v ulicích Barcelony byly krátké a povstání bylo rychle potlačeno. Jedním z posledních míst, kde vzbouřenci do posledního okamžiku vzdorovali, byl i luxusní Hotel Colón v samém srdci katalánské metropole. Když byli nakonec vytlačeni i poslední vzbouřenci, stal se hotel branným střediskem JSUC a posléze sídlem PSUC. V těch několika prvních dnech byla v hotelu přítomná i Marina Ginestà, která v jednom z pozdějších rozhovorů s lehkou nostalgií vzpomínala na to, kterak mnozí z nich tehdy vůbec poprvé přičichli k ryze buržoaznímu stylu života v luxusním paláci, v němž se ubytovávala pouze zámožná klientela. V tu samou dobu se do hotelu dostal i německý fotoreportér a zapřisáhlý komunista Hans Gutmann (1911-1982), jenž do Barcelony přicestoval taktéž kvůli Lidové olympiádě. Po vypuknutí konfliktu se rozhodl zůstat a podpořit ohroženou republiku. Získal španělské občanství a přejmenoval se na Juana Guzmána. Po celé tři roky války se pohyboval křížem krážem a nafotil tisíce snímků. Žádný z nich však nedosáhl takové slávy jako ten z 21. července 1936.

Gutmanna nesmírně zaujal bojovný, odhodlaný a nesmírně živý výraz očí 17leté Mariny, a tak se ji rozhodl vyfotit. Jako pozadí si vybral privilegovaný výhled, jehož se tehdejším obyvatelům Hotelu Colón dostávalo ze střešní terasy luxusního paláce na Plaça de Catalunya. Ginestà na fotografii pózuje s puškou na rameni. Jak sama později prozradila, bylo to prakticky poprvé a naposledy, co v rukou držela zbraň. Na boj byla v té době ještě mladá, občanskou válku v řadách republikánských vojsk navíc strávila v zázemí jako písařka a tlumočnice. Byla pověřená kupříkladu tlumočením pro známého ruského novináře Michaila Kolcova při jeho setkání s neméně slavným španělským anarchistou Buenaventurou Durrutim. Na konci války se jí podařilo ze Španělska na poslední chvíli utéct a po krátké anabázi ve Francii se usadila nejprve v Dominikánské republice a později ve Venezuele. Do Barcelony se na nějakou dobu vrátila v 60. letech 20. stol., vydala zde dokonce dva romány, nicméně definitivní domov našla až v Paříži, kde nakonec v úctyhodných 94 letech i zemřela.

Nesmírně zajímavý je i fakt, že zmiňovaná fotografie se do kategorie "ikonické" dostala až na počátku 21. století. Předtím byla po dlouhé desítky let zapomenutá v archivu španělské tiskové agentury EFE. Sama Marina Ginestà se o jejím znovuobjevení dozvěděla až několik let poté. I za tak krátkou dobu se ale z fotografie stala skutečná ikona španělské občanské války. V Barceloně by se v průběhu druhé poloviny roku 2019 měla dočkat i zvláštní pocty - slavná fotografie totiž bude v podobě gigantické nástěnné malby k vidění symbolicky na náměstí Plaça de les Dones del 36 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia. Samotný Hotel Colón, na jehož terase byla fotografie pořízena, se do roku 1941 nacházel na rohu Plaça de Catalunya a Passeig de Gràcia. Během občanské války byl ověšený obřími portréty Lenina a Stalina a množstvím komunistických hesel. Dnes je tento roh naopak symbolem západního kapitalismu v podobě obří prodejny americké společnosti Apple sídlící v přízemí.

Katalánci v NBA

Nejslavnější basketbalová soutěž světa NBA je historicky hodně americkou záležitostí. Zatímco třeba v hokejové NHL vídáme kromě dominujících Kanaďanů i spoustu skvělých Američanů a Evropanů, v NBA jsou Evropané doposud tak trochu raritou. I tak si ale nejslavnější basketbalovou ligu zahrála více než osmdesátka různých národností, mimo jiné i čtyři čeští hráči (Jiří Zídek, Jiří Welsch, Jan Veselý a Tomáš Satoranský). My se v následujícím článku samozřejmě zaměříme i na hrstku Katalánců, kteří v NBA zanechali poměrně výraznou stopu. Rozhodně tedy výraznější než výše zmiňovaná česká čtveřice. Jak je zvykem, zaměříme se hlavně na ryze katalánské hráče, na konci článku se ale zmíníme i o několika dalších hráčích pocházejících z katalánsky hovořících území.

Nejslavnější Katalánci v NBA, bratři Marc (vlevo) a Pau (vpravo) Gasolovi (Foto: www.elperiodico.com)

Nejprve ale pár slov k historii basketbalu v Katalánsku. Podle všeho bylo první basketbalové utkání v Katalánsku sehráno v Terrasse roku 1913, ačkoliv všeobecně se má za to, že pevněji se tento sport v Katalánsku usadil až několik let po I. světové válce. Roku 1922 vznikl v Barceloně Laietà Basket-Ball Club (aktuálně C.E. Laietà) - šlo o vůbec první basketbalový klub v Katalánsku i v celém Španělsku. O pár měsíců později přibylo několik dalších týmů, často šlo o basketbalové sekce zavedeních atletických či sportovních družstev (např. CE Europa nebo RCD Espanyol). Na hřišti CE Europa se s koši zavěšenými nad fotbalovými brankami v prosinci 1922 odehrál první oficiální basketbalový zápas v Katalánsku, a to mezi domácí Europou a výše zmiňovaným klubem Laietà BBC. Roku 1923 je odehrán první katalánský basketbalový šampionát a jen o pár týdnů později se v katalánské metropoli zrodí i první basketbalová federace na území Španělska. Basketbalová sekce FC Barcelona vznikne až v létě 1926, i tak jde ale dnes o vůbec nejstarší klub, který hraje nejvyšší španělskou ligu. Ta vznikla až roku 1957 a i když v ní původně převažovaly katalánské kluby, šampionem se většinou stával Real Madrid. Do konce 50. let 20. stol. se každopádně nejdůležitější basketbalová soutěž ve Španělsku hrála na katalánské půdě.

Zatímco na samém počátku basketbalové kluby v Katalánsku vznikaly z iniciativy nadšenců, kteří sem sport přivezli z USA, případně církevních škol a spolků, po II. světové válce basketbal hojně pronikl do španělských škol. Nicméně až do začátku 70. let 20. stol. jde o ryze amatérský sport, postupná profesionalizace začíná symbolicky až s rokem 1973, kdy města Barcelona a Badalona získala pořadatelství Mistrovství Evropy v basketbalu mužů. Španělský výběr, tvořený z velké části hráči z Katalánska, tehdy získal famózní druhé místo, když ve finále podlehl Jugoslávii. Dalším zlomovým rokem pro španělský basketbal byl 1986, kdy země pořádala basketbalové mistrovství světa. Některé zápasy se odehrály i v Barceloně, Španělsko na domácím mistrovství skončilo páté. Vzhledem k našemu tématu byl však rok 1986 klíčovým i z hlediska španělského basketbalu a NBA. V daném roce totiž v nejslavnější lize světa nastoupil vůbec první Španěl v historii - Fernando Martín (1962-1989)*. Faktem ale je, že po této jednosezónní záležitosti se v NBA následně dlouho žádný hráč z Pyrenejského poloostrova neobjevil. Až roku 2001 nastala katalánská invaze...

Juan Carlos Navarro v dresu FC Barcelona Lassa (Foto: www.as.com)

PAU GASOL
Jméno Pau Gasol (*1980) je v Katalánsku naprostým synonymem basketbalu. Aby také ne, když se stal vůbec prvním Kataláncem v historii, který kdy nastoupil v NBA. Díky tomu v jeho životopisu najdeme mnoho dalších katalánských prvenství v nejslavnější basketbalové lize světa. V roce 2004 se stal prvním Kataláncem v play-off, o dva roky později prvním Kataláncem v All-Star Game a konečně roku 2009 i prvním katalánským vítězem NBA. Přitom původně byl zrozen pro medicínu, která je v rodině Gasolových poměrně častým zaměstnáním. Sám Pau Gasol ještě před časem plánoval se na tuto dráhu vydat po skončení své bohaté sportovní kariéry, ale kdoví, jak to nakonec bude. Faktem je, že jeho tělesné proporce jsou pro basketbal jako dělané. Pau Gasol měří 214 cm a váží 114 kg. Svému milovanému sportu se začal věnovat již na základní škole v Sant Boi de Llobregat. Posléze hrál za CB Cornellà, aby jako 16letý zakotvil v juniorce FC Barcelona. Mezi muži debutoval v nejvyšší španělské lize roku 1999, nicméně v nejslavnějším katalánském klubu dlouho nevydržel, neboť si jeho fenomenálního talentu všimli američtí skauti.

V jednadvaceti letech byl tedy Pau Gasol draftován do NBA a to z celkového třetího místa. I to svědčí o velkých nadějích, které Amerika do katalánského hráče vkládala. Svými výkony v dresu Memphis Grizzlies si Gasol hned ve své první zámořské sezoně (2001/2002) vysloužil cenu pro nováčka roku. Mimochodem i zde máme nějaké to prvenství - Gasol se stal prvním Neameričanem, který toto ocenění získal. Po několika letech v Memphisu (2001-2008) přestoupil do slavného klubu Los Angeles Lakers, s nimž se dočkal i svých dvou triumfů v NBA (2009 a 2010). S Lakers se rozloučil v létě 2014, kdy přestoupil do dalšího slavného týmu, Chicago Bulls, s nimiž zůstal dvě sezony. Od roku 2016 nastupoval za San Antonio Spurs, ovšem na konci letošní sezony přestoupil do Milwaukee Bucks. Prozatím tedy v NBA nastoupil k utkáním v dresu pěti klubů. Kdybychom měli shrnout všechny úspěchy a všechna nej tohoto hráče, museli bychom mu věnovat samostatný článek a ani to by nestačilo. Jak už bylo řečeno, pro Katalánce je Pau Gasol synonymem NBA. Jeho pozice v katalánské společnosti by se tak dala přirovnat třeba k postavení Jaromíra Jágra nebo Dominika Haška ve společnosti české. Pau Gasol je skutečná žijící legenda NBA. V nejslavnější basketbalové lize světa odehrál již 18 sezón, což představuje 1226 utkání (což ho v historických statistikách řadí na 35. příčku, ačkoliv odehraje-li ještě minimálně jednu celou sezonu, probojuje se do první dvacítky; za ním jsou i taková jména jako Shaquille O'Neal, Patrick Ewing či Scottie Pippen). Mezi aktivními hráči mu patří dokonce třetí příčka. Několikrát si zahrál i All-Star Game, v sezoně 2014/2015 se do výběru dostal dokonce i jeho mladší bratr Marc, což se stalo vůbec poprvé v historii NBA.

Během 18 let v NBA zatím Gasol nastřílel takřka 21 000 bodů, což ho řadí aktuálně na 37. příčku historických tabulek, jeho průměr je přibližně 17 bodů na zápas. Ve většině hlavních statistik NBA se pohybuje mezi nejlepší třicítkou historie a pokud bychom se podívali na čistě evropské účastníky této ligy, pak můžeme s jistotou prohlásit, že spolu s Němcem Dirkem Nowitzkim lze Pau Gasola považovat za nejlepšího Evropana v historii NBA. To ale není zdaleka všechno. Na mezinárodní úrovni Gasol se španělskou reprezentací vyhrál takřka vše. Kompletní sbírku medailí má z mistrovství Evropy, zlato z mistrovství světa, jen na olympiádách to Španělsku nikdy nevyšlo, i tak ale dvě stříbra (Peking 2008 a Londýn 2012) a jeden bronz (Rio 2016) nejsou vůbec špatnou vizitkou. Kdo byl během těchto slavných let lídrem španělské reprezentace netřeba zmiňovat. Potvrzuje to i fakt, že od roku 2017 je Pau Gasol s 1 183 body vůbec nejlepším střelcem historie evropských šampionátů. Celkově za svou reprezentační kariéru v dresu Španělska zaznamenal přes 3 500 bodů ve více než 200 utkáních. je otázka, jak dlouho ještě 39letý pivot v NBA vydrží, nicméně už teď je jasné, že na hodně let dopředu bude nejúspěšnějším Kataláncem v historii této slavné soutěže.

MARC GASOL
Svého staršího bratra Marc Gasol (*1985) fyzicky přerostl. Tento španělský reprezentant měří 216 cm a váží 116 kg. Ale co se týče basketbalové slávy, vždy zůstane jako mladší bratr trochu ve stínu. Přítom basketbalová kariéra Marca Gasola je poměrně logicky spjata s kroky staršího bratra. Když se Pau v roce 2001 vydal do Memphisu na svou první zámořskou štaci, mladší bratr ho tehdy doprovázel a dva roky hrál basketbal za místní školní tým. Ačkoliv se mu dařilo, nabídky univerzitních družstev odmítl a vydal se zpátky do rodného Katalánska, aby do puntíku napodobil bratrovu kariéru. V nejvyšší španělské lize debutoval roku 2003 v dresu FC Barcelona, jehož barvy hájil až do roku 2006. Následovala ještě dvouletá anabáze v Gironě a pak už cesta do vysněné NBA. Marc Gasol byl draftován roku 2007 jako čtyřicátý sedmý týmem LA Lakers. Ironií osudu je, že Lakers se práv na Marca Gasola v roce 2008 zbavili výměnou za jeho staršího bratra. Pau Gasol tedy pro sezonu 2008/2009 přestoupil do Los Angeles, zatímco mladší Marc měl svůj první zápas v NBA odehrát v dresu Memphis Grizzlies, odkud právě Pau po osmi letech přestupoval. Oba se tak jen těsně minuli.

Nicméně Marc slávu příjmení Gasol v Memphisu udržoval dalších deset let. Během té doby sice nedosáhl takových úspěchů jako starší bratr, i přesto se ale v NBA dokázal velice pěkně prosadit, čehož důkazem je kupříkladu cena pro nejlepšího obránce ligy za sezonu 2012/2013. V průběhu letošní sezony (2018/2019) Marc Gasol přestoupil z Memphisu k Toronto Raptors, což se nakonec ukázalo být velmi prozíravým rozhodnutím, neboť díky tomu získal svůj první titul v NBA. Ještě jeden a dožene staršího bratra... Aktuálně 34letý pivot má v NBA určitě ještě pár pěkných sezon před sebou, prozatím nastoupil k takřka 800 utkáním s průměrem 15 bodů na zápas. A to jsou velmi slušná čísla. Se starším bratrem sdílí kromě několika mistrovských titulů v reprezentační kariéře i ocenění od španělské královské rodiny Premio Princesa de Asturias de los Deportes (2015).

RAÜL LÓPEZ
Po Pau Gasolovi druhý Katalánec v NBA. Rodák z města Vic, Raül López (*1980) už je v současnosti v basketbalovém důchodu. Pouze 182 cm měřící hráč byl považován za jednoho z nejtalentovanějších rozehrávačů španělské historie. S profesionální kariérou začal roku 1998 v katalánském klubu Joventut Badalona, odkud v roce 2000 přestoupil do Realu Madrid, který za něj zaplatil 300 milionů peset, což z Lópeze v dané chvíli dělalo druhý nejdražší přestup v historii španělské ligy. Ačkoliv byl roku 2001 draftován do NBA ze slibné 24. pozice, za tým Utah Jazz si zahrál až v letech 2003-2005. Na jeho kariéru v nejslavnější soutěži světa mělo vliv opakované zranění kolen, kvůli němuž nejprve musel o celý rok odložit debut a o dva roky později ho zranění zastavilo uprostřed sezony. Utah se s ním rozloučil, a tak následoval návrat do Španělska, nejprve do Girony, později opět do Realu Madrid. V letech 2009-2011 si střihl angažmá v Rusku, posledních 6 let kariéry (2011-2016) strávil opět ve Španělsku (Bilbao Basket). V NBA po sobě zanechal spíše diskrétní stopu v podobě 113 utkání s průměrem 6,5 bodu na zápas.

JUAN CARLOS NAVARRO
V basketbalovém důchodu je dnes i velmi populární katalánský hráč Juan Carlos Navarro (*1980). Hráč s přezdívkou "La Bomba" se narodil v Sant Feliu de Llobregat a kromě krátkého působení v NBA byl po celou svou profesionální kariéru spjat s klubem FC Barcelona. Draftován do NBA byl roku 2001 týmem Washington Wizards, nicméně vzhledem k nevelkým šancím na pravidelnou hru se Navarro rozhodl setrvat v Barceloně. Zde si ostatně v prvních letech skvěle notoval s Pau Gasolem, jenže ten záhy odešel do zámoří. Oba se nakonec potkali i v USA, konkrétně v Gasolově poslední sezoně s Memphisem (2007/2008). Pro Navarra šlo o velmi riskantní podnik. Aby si zahrál slavnou NBA, musel v Memphisu přijmout až o 70 % nižší plat, než jaký měl v FC Barcelona, kde se navíc musel prakticky vyplatit ze smlouvy. Navarrovým cílem bylo zvládnout první sezonu v NBA co nejlépe, aby jako volný hráč pro tu následující získal mnohem lukrativnější kontrakt jinde než u zadluženého Memphisu. A to se mu relativně dařilo. V Americe si zvykal i díky podpoře spoluhráče Gasola, sám měl docela potíže s jazykem, nicméně nakonec ani poměrně úspěšná sezona, v níž patřil k nejlepším nováčkům, nepomohla k setrvání v zářivé NBA. Po jediné sezoně se tak vrátil do Barcelony, kde podepsal pětiletou smlouvu, která z něj s takřka 3 miliony € za sezonu dělala nejlépe placeného hráče v historii španělské ligy.

Juan Carlos Navarro se stal legendou FC Barcelona. Kromě již zmíněné sezony 2007/2008 odehrál celou kariéru, tedy plných 20 sezon, v barcelonském dresu. Za oněch 20 let Juan Carlos Navarro dosáhl na více než 30 trofejí, osmkrát s Barcelonou vyhrál španělskou ligu, sedmkrát královský pohár, dvakrát se radoval i ze zisku euroligové trofeje. V domácích i mezinárodních soutěžích za Barçu odehrál více než 1 000 zápasů, ve španělské lize patřil k nejlepším střelcům i nejlepším trojkařům historie, což se dá říct i o jeho statistikách v dresu národního týmu, v němž se mimochodem zúčastnil rekordních pěti olympiád (naposledy Rio 2016), samozřejmostí jsou i zlaté, stříbrné i bronzové medaile z evropských a světových šampionátů. 

RICKY RUBIO
Dlouhovlasý rozehrávač Ricky Rubio (*1990) je v současnosti spolu s bratry Gasolovými jediným aktivním Kataláncem v NBA. Je považován za skvělého týmového hráče a tvůrce hry, zároveň ho provází pověst nesmírně talentovaného basketbalisty. V říjnu 2005 se v necelých 15 letech stal vůbec nejmladším hráčem, který si kdy zahrál nejvyšší španělskou soutěž. na hřišti tehdy strávil něco přes pět minut a zaznamenal dva body a jednu asistenci. V letech 2005-2009 působil v domovském klubu Joventut Badalona, nakonec ale neodolal nabídce FC Barcelona, k jejímž službám se roku 2009 upsal hned na 6 let. Jeho přestup z Badalony se stal nejdražším v historii španělské ligy. V té době za sebou měl již i draft do NBA, kam si ho z celkového 5. místa vybral klub Minnesota Timberwolves. Šest let v Barceloně nevydržel, nicméně i ty dvě sezony předváděl fascinující výkony a bořil letité rekordy. Stal se například hráčem, jenž v nejvyšší španělské soutěži nejrychleji nasbíral 1 000 bodů. V létě 2011 se však konečně odhodlal vydat se do slavné NBA.

Tam se doposud představil v barvách tří klubů: Minnesota Timberwolves (2011-2017), Utah Jazz (2017-2019) a od léta 2019 Phoenix Suns. Do Phoenixu už odcházel jako stabilní hvězda. Jeho tříletý kontrakt má hodnotu 51 milionů dolarů a očekává se, že katalánský rozehrávač výrazně pozvedne hru aktuálně druhého nejhoršího týmu uplynulé sezony. V NBA doposud odehrál takřka 500 utkání s průměrem 11,1 bodů na zápas. Dá se očekávat, že několik kvalitních sezon v nejslavnější lize světa ještě předvede, ačkoliv slávy a věhlasu krajana Gasola nejspíš nedosáhne. Kromě pěkné kariéry v NBA patří Ricky Rubio k tradičním oporám španělské basketbalové reprezentace.

Ricky Rubio v dresu týmu Utah Jazz (Foto: Esport 3)

DALŠÍ HRÁČI Z KATALÁNSKY HOVOŘÍCÍCH ÚZEMÍ
Z Baleárských ostrovů pochází Rudy Fernández (*1985), ačkoliv již od mládežnických kategorií hrál za katalánský klub Joventut Badalona. 1,96 m vysoký basketbalista obvykle působí na křídle. Roku 2007 byl draftován do NBA na 24. pozici, z níž si ho vybrali Phoenix Suns, ačkoliv ihned práva na něj postoupili do Portlandu. S týmem Portland Trail Blazers nakonec v červnu 2008 podepsal smlouvu a odehrál s ním celé tři sezony. V sezoně 2011/2012 pokračoval v NBA v dresu Denver Nuggets, posléze se vrátil do španělské ligy, konkrétně do Realu Madrid. V NBA odehrál Rudy Fernández celkem 249 utkání s průměrem 9,1 bodu na zápas. Rudy Fernández patřil k lídrům velmi úspěšné generace španělských basketbalistů. S reprezentací se stal třikrát mistrem Evropy, jednou mistrem světa a má doma i dvě stříbrné medaile z olympiád v Pekingu (2008) a Londýně (2012) a bronz z olympiády v Riu de Janeiru (2016). Baleárská regionální vláda ho roku 2008 ocenila za přínos ve světě sportu cenou Premi Ramon Llull. 

V hlavním městě Baleárských ostrovů, Palmě, se narodil i další Mallorčan v NBA, Àlex Abrines (*1993). Měří 198 cm a hraje jako rozehrávač. V nejvyšší španělské lize debutoval jako 18letý v dresu Unicaja Málaga, v letech 2012-2016 hrál za FC Barcelona, v jehož dresu obdržel roku 2016 i prestižní ocenění pro nejlepšího mladíka Evropy (Rising Star Award), kterou před ním získali i výše zmínění Rudy Fernández (2007) a Ricky Rubio (2010). Zmiňované ocenění jaksi předznamenalo hráčův odchod do NBA, kam ho již v roce 2013 z celkového 32. místa draftoval tým Oklahoma City Thunder. Za Oklahomu odehrál Abrines v letech 2016-2019 celkem 174 utkání s průměrem 5,3 bodu na zápas. Americký klub s ním však uprostřed sezony rozvázal smlouvu, a tak se Abrines prozatím vrátil zpět do Barcelony. Kdoví, možná do NBA ještě někdy nahlédne.

Valencijské společenství v NBA v letech 2012-2014 zastupoval Víctor Claver (*1988). Draftováno bylo toto 207 cm vysoké křídlo již roku 2009 z celkové 22. příčky týmem Portland Trail Blazers, ačkoliv fakticky se do nejslavnější ligy světa probojoval až v sezoně 2012/2013. V NBA za Portland odehrál celkem 80 utkání s průměrem 3,2 bodu na zápas. Sezonu 2015/2016 strávil v Rusku, od léta 2016 nastupuje v dresu FC Barcelona ve španělské nejvyšší soutěži. Ačkoliv jeho působení v NBA příliš slavné nebylo, Claver byl stabilní součástí španělské reprezentace, takže se podobně jako výše zmíněný Rudy Fernández může pochlubit pěknou sbírkou medailí z olympiád a evropských i světových šampionátů. 

Na závěr zmiňme ještě jméno Serge Ibaka (*1989). Tento 208 cm vysoký pivot pochází z Brazzaville, hlavního města Konžské republiky. Oba jeho rodiče hráli basketbal na reprezentační úrovni, těžko uvěřitelnou zajímavostí je, že Serge má celkem 17 sourozenců. Do svých 16 let žil a hrál v rodné zemi, nicméně následně se přesunul do Katalánska, kde v letech 2006-2009 působil v týmech CB L'Hospitalet a Ricoh Manresa. V létě 2008 byl ze 24. pozice draftován do NBA týmem Seattle Supersonics, ačkoliv záhy se upsal týmu Oklahoma City Thunder, kteří ho nejprve rok nechali setrvat v Katalánsku a od sezony 2009/2010 ho již povolali přímo do týmu v NBA. Faktem je, že Serge Ibaka se za ta léta stal skutečnou stálicí nejlepší basketbalové ligy světa. V dresu Oklahomy, Orlanda a Toronta odehrál již více než 750 utkání s průměrem přes 12 bodů na zápas. Letos s týmem Toronto Raptors dokonce získal prsten pro vítěze NBA. Roku 2011 získal španělské občanství, je tedy nedílnou součástí španělské reprezentace. Díky létům stráveným v katalánských týmech jsme tedy uznali za vhodné ho zmínit i zde, ačkoliv fakticky asi do našeho seznamu nepatří.

Rudy Fernández v dresu Portland Trail Blazers (Foto: www.20minutos.es)

* Martín byl zároveň druhým Evropanem, který v NBA podepsal kontrakt. Zahrál si za tým Portland Trail Blazers, ovšem pouze jedinou sezonu (1986-1987). Objevil se ve 24 utkáních, v nichž zaznamenal 22 bodů. Část sezony zameškal kvůli několika zraněním. Po roce v NBA se vrátil do Realu Madrid. Zemřel předčasně a tragicky při autonehodě v prosinci 1989. Martín se o pozici prvního Španěla v NBA podle některých zdrojů dělí s kalifornským rodákem Johnnym Rogersem (*1963). Ten v NBA nastupoval v letech 1986-1988 v dresech Sacramento Kings a Cleveland Cavaliers, načež se přesunul do Evropy, kde většinu kariéry odehrál ve Španělsku. Zde také získal španělské občanství a reprezentoval zemi na mezinárodních turnajích. Ačkoliv tedy jaksi "zpětně", i on může být považován za prvního Španěla v NBA.

Rosalía

Popové hvězdy zpívající španělsky a pocházející ze španělsky hovořících zemí. V posledních dvou letech jde v hudebním světě o stále rostoucí tendenci. A tendence už dávno neudávají hitparády či platinové desky, ten hlavní souboj se dnes odehrává na YouTube, platformě s takřka dvěma miliardami diváků každý měsíc. Stačí připomenout slavný hit Despacito, který jako první v historii YouTube překonal 6 miliard zhlédnutí. Od té doby světovému popu minimálně na internetu začíná kralovat španělština. Jen v roce 2018 bylo mezi desítkou nejsledovanějších videoklipů hned osm ve španělštině a podobná situace nastane nejspíš i v součtu za rok 2019. Je tu celá nová generace španělsky tvořících hudebníků (Daddy Yankee, J Balvin, Luis Fonsi, C Tangana, Maluma, Camila Cabello, Bad Bunny atd.), jimž zdárně sekundují popové stálice jako Ricky Martin, Enrique Iglesias či Shakira. Své si na onom současném globálním poli chtějí říct i umělci narození v Katalánsku. Ačkoliv z komerčních důvodů zpívají španělsky, někdy se jejich katalánské kořeny nezapřou. Mezi tyto vycházející hvězdy patří i fenomenální katalánská zpěvačka a tanečnice Rosalía.

Rosalía se svými dvěma Grammy Latinos (Foto: www.grammy.com)

Nejnovější vycházející hvězda latinskoamerické hudby pochází z Katalánska. Zpěvačka a tanečnice Rosalía Vila i Tobella (*1993, Sant Esteve Sesrovires) přitom do nejvyšších pater světa pop music vystoupala poněkud netradičním způsobem. Její umělecké začátky jsou spojené s domovským Katalánskem. Vystupovala například na barcelonském Festival Grec či na Festival Internacional de Música v Cadaquésu. Spolupracovala i s katalánskou divadelní skupinou La Fura dels Baus. Na barcelonské konzervatoři (Escola Superior de Música de Catalunya) zároveň dlouhé roky studovala hudbu, zejména flamenko. Není proto až takovým překvapením, že její první dvě sólové desky silně vycházejí právě z předmětu jejího studia.

První album Los Ángeles (2017) je plné intimních akustických písní o smrti. Na albu zpěvačka spolupracovala s katalánským kytaristou Raülem Refreem. V odborné komunitě si deska získala patřičný ohlas a Rosalía byla ještě téhož roku nominována na prestižní Latin Grammy v kategorii Objev roku. Do globálního povědomí se však Rosalía dostala až v loňském roce, a to díky desce El mal querer. Ta spatřila světlo světa až v listopadu 2018, i když v té době už byla takřka půl roku na světě hitovka a úvodní singl alba zvaný Malamente, za nějž v prosinci 2018 získala hned dvě ceny Latin Grammy (z pěti nominací). Zmiňované album podle zpěvaččiných slov vzniklo jako součást závěru studia na barcelonské konzervatoři, v podstatě jde o jakousi praktickou diplomovou práci. Zajímavé je, že autorka se inspirovala španělským renesančním uměním a velmi silně taktéž okcitánským románem Flamenca ze 13. století. Svůj nezanedbatelný podíl na tomto průlomovém albu měl i El Guincho, španělský hudebník a producent usazený v Barceloně, a španělský raper C. Tangana, zpěvaččin expřítel.

Fúze flamenka, elektropopu, reggaetonu a hip hopu si rychle našla miliony fanoušků po celém světě. Rosalía ve svých písních a videoklipech pracuje i s velmi propracovanou estetikou, v níž nechybí pestrobarevné kostýmy, ještě barevnější a nezapomenutelně charakteristické nehty a různé prvky romské kultury, v nichž ale celá řada Rosaliiných haterů nevidí nic jiného než příchylnost k tomu, co se ve Španělsku označuje hanlivým slůvkem "choni". Tak či onak spojení andaluských rytmů s ryze městskou hudbou baví. Rosalía patří v uplynulých měsících k těm nejzářivějším a nejrychleji stoupajícím hvězdám světového showbyznysu. Kromě hitů Con altura (s J Balvinem) a Aute Cuture má za letošek na kontě už i drobnou roli v novém filmu Pedra Almodóvara Dolor y gloria. V posledních týdnech strhla i zajímavou lingvistickou polemiku, neboť nedávno vydala svůj vůbec první singl v rodné katalánštině, F*cking Money Man. Zatímco v Katalánsku to řada fanoušků přivítala, ze zbytku Španělska se přihrnula docela početná kritika. Rosalía každopádně míří čím dál výš, takže dění na "domácí" scéně ji určitě nikterak zvlášť netrápí. V roce 2019 zatím září, v posledních měsících objíždí velké a slavné festivaly (Primavera Sound, Glastonbury, Coachella), 20. července 2019 vůbec poprvé zavítá i do České republiky, konkrétně se svou velkolepou taneční show vystoupí na Colours of Ostrava. Na podzim se od ní určitě dočkáme nějaké nové skladby a ke konci roku snad přibudou i další Latin Grammy. Jen málokdo má nyní tak slibně rozjetou kariéru...

Bar Cosmos

Legendární bar Cosmos ve své nedávné podobě (Foto: www.timeout.es)

Slavná barcelonská ulice La Rambla zaznamenala v posledních deseti letech poměrně výrazné změny k horšímu. Z místa se stalo epicentrum turistického ruchu, jenž pozvolna přichází o všechny své charakteristické rysy. K nim neomylně patří i tradiční podniky, které pamatují celé generace místních obyvatel. Jeden z nich svou více než stoletou pouť ukončil v lednu tohoto roku. Legendární bar Cosmos za celou dobu své existence přivítal stovky tisíc návštěvníků, nicméně jako většina tradičních podniků nebyl schopen čelit neustále rostoucím nájmům v centru katalánské metropole.

Bar Cosmos má za sebou vskutku bohatou a fascinující historii. Jeho původ sahá až do roku 1911, kdy v jeho prostorách fungovala poměrně známá čokoládovna a mléčný bar. Roku 1927 podnik převzali manželé Murovi, kteří celý podnik předělali na klasický španělský bar. Pivo, víno, tapas... Rozhodnutí bylo evidentně správné, neboť už roku 1950 se podnik dočkal rozšíření v podobě otevření restaurace v prvním patře. Padesátá a šedesátá léta minulého století se pro Cosmos stala vskutku zlatým obdobím. Ve městě totiž často kotvila americká 6. flotila a rozdovádění námořníci si okamžitě zamilovali podniky blízké starému barcelonskému přístavu. Cosmos jim navíc připomínal domov, neboť se chlubil dekorací a uspořádáním ve stylu klasických amerických dinner. Byl to také jeden z prvních barů ve městě, který barové stoličky nechal napevno přišroubovat k zemi, neboť američtí hoši měli řádně divokou pověst a pro ránu na vycházkách nešli daleko. Proč jim to tedy usnadňovat, že? Faktem je, že Cosmos v tomto ohledu záhy okopírovala většina okolních podniků. V dobách největší slávy tu kromě desítek číšníků a kuchařů pracoval i tucet čističů bot, květinářka a dokonce i překladatel, který místním dívkám četl a překládal milostné dopisy námořníkům.

Vzhledem k lokalitě (La Rambla 34, na spojnici Plaça del Teatre a carrer dels Escudellers) patřily mezi nejčastější štamgasty i místní prostitutky. Na terase baru Cosmos svého času dokonce probíhaly hodiny angličtiny určené speciálně pro lehké děvy, které poměrně logicky chtěly vyjít vstříc široké klientele z řad amerického námořnictva. Ostatně nepopíjely tu jenom obyčejné šlapky, nýbrž i elitní skupina prostitutek z celého světa, tzv. Gaviotas, které byly milenkami admirálů a dalších vyšších důstojníků zmiňované 6. flotily amerického námořnictva. Kromě nich terasa Cosmosu pamatuje i první barcelonské hipíky či operní zpěváky z nedalekého Licea. Docela věrně místní atmosféru popisuje v některých svých románech slavný barcelonský autor Manuel Vázquez Montalbán. Bar v té době skutečně praskal ve švech, pan Mur si proto roku 1967 mohl dovolit totální rekonstrukci budovy, která v praxi spočívala ve stržení staré a jejím nahrazení moderní osmiposchoďovou stavbou, která kromě baru a restaurace disponovala šesti patry apartmánů. Po městě dodnes kolují legendy, že podnik vynášel tolik, že pan Mur se prý každý večer vracel domů s krabicí od bot plnou dolarů získaných jen na spropitném.

Žádná idylka však netrvá věčně. Americké námořnictvo se z města postupně vytratilo, Cosmos se pak stal spíše studentským podnikem. Ke skutečnému zemětřesení v podniku však došlo roku 1988, kdy byl podle z šeptandy pramenících legend pan Mur svým zetěm přiveden zcela na buben, a tak se podniku ujali sami zaměstnanci, kteří ho od té doby řídili jako kooperativu, v zásadě zejména kvůli tomu, aby nepřišli o práci. Zaměstnancům bar patřil až do samého konce v lednu 2019. Nutno dodat, že už během 90. let minulého století Cosmos zaznamenal určitý úpadek, ačkoliv to z něj nakonec udělalo klasický ošuntělý bar s neopakovatelnou atmosférou. Aparthotel ve vyšších patrech zavřel roku 1994. V posledních letech se podnik přizpůsobil davům turistů, takže se jeho nabídka nijak zásadně nelišila od všech ostatních na známém barcelonském bulváru. Je ale pravda, že pokud jste sem někdy zašli a dali jasně najevo, že jste místní, dalo se tu docela solidně pojíst i popít. Neustále rostoucím nájmům a novým developerským záměrům se však ani bar se staletou tradicí ubránit nedokázal. V současnosti budova na adrese La Rambla 34 prochází kompletní rekonstrukcí. V plánu je zejména oživit tradici ubytovacích služeb, je však zatím velkou otázkou, jestli alespoň ve spodním patře zůstane nějakým způsobem zachována i ona hospodská tradice tohoto kousku jedné z nejkrásnějších barcelonských ulic. Nebo že by se sem nastěhoval nový McDonald's, Burger King či Starbucks? Na odpověď si budeme muset počkat nejspíš do roku 2020...