Neus Català

Pro Katalánce byla především významným symbolem nejen těch, co přežili pobyt v koncentračních táborech, ale zejména těch, kteří i poté zasvětili svůj život boji proti fašismu, boji za svobodu a snaze uchovat vzpomínky na všechny prožité hrůzy. Aktivní až do samého konce svého dlouhého života, část válečných útrap prožila i v jedné muniční továrně na českém území...

Neus Català, vlevo při vzpomínce na 80 let od španělské občanské války, vpravo  krátce po propuštění 
ve vězeňském úboru, který si předtím schovala (Foto: Diari ARA)

Neus Català i Pallejà (1915-2019) se narodila ve vesničce Guiamets ve vinařském kraji Priorat.  Podle vlastních slov chtěla být v mládí buďto herečkou nebo zdravotní sestrou, nicméně příchod španělské občanské války (1936-1939) tyto její sny poměrně rychle zadupal do země. Dvacetiletá Neus se s počátkem války přestěhovala z katalánského venkova do Barcelony, kde se starala o malé sirotky. Již od mládí byla politicky uvědomělá. Její otec měl široko daleko jediné holičství, takže se u nich doma prakticky neustále debatovalo o politice a dalších věcech veřejných. Když na dveře zaklepala války, Neus se okamžitě stala členkou místní komunistické strany PSUC (Partit Socialista Unificat de Catalunya). Když na počátku roku 1939 frankistické oddíly zamířily k závěrečné ofenzivě na Barcelonu, překročila Neus společně s takřka dvěma sty dětmi hranici mezi Španělskem a Francií. Ve Francii se na konci roku 1942 vdala za svou první velkou lásku, Alberta Rogera, s nímž aktivně spolupracovali s francouzským hnutím odporu (La Résistance). Ukrývání bojovníků a předávání šifrovaných zpráv se jim dařilo necelý rok. 11. listopadu 1943 si pro ni i jejího manžela přišlo německé komando.

Neus Català si poté prošla několika věznicemi, včetně té v Limoges, kde byla dokonce mučena, aby nakonec v lednu 1944 skončila v transportu do koncentračního tábora Ravensbrück, jenž byl určen zejména pro ženské vězeňkyně. Ze 130 000, které táborem prošly, jich přežila jen necelá třetina. Neus v táboře dokázala přežít až do samotného konce války. Díky tomu po celý život cítila určitou morální povinnost neustále udržovat živou vzpomínku na všechny své spoluvězeňkyně, které takové štěstí neměly. Několik měsíců v době svého věznění strávila i na nucených pracích v muniční továrně, jež byla součástí malého koncentračního tábora v Holýšově u Plzně (zároveň šlo o pobočku koncentračního tábora Flossenbürg). Místní pracovnice projevily velkou odvahu, neboť díky jejich cílené sabotáži továrna vyprodukovala až několik milionů nefunkčních projektilů. I přes úctyhodný věk, jehož se nakonec Neus Català dožila, se po celý zbytek života potýkala se zažívacími potížemi a nespavostí - to vše jako následek pobytu v koncentračních táborech.

Po válce zůstala ve francouzském exilu (do Katalánska se vrátila až po smrti diktátora Franka), kde poznala svého druhého muže Félixe Sancha, s nímž měla později dvě děti, ačkoliv byla přesvědčená, že po mnohých lékařských experimentech, které během věznění podstoupila, už nikdy neotěhotní. Již ve Francii se začala výrazněji angažovat ve snaze o zachování vzpomínky na oběti druhé světové války, sama založila spolek přeživších z Ravensbrücku. Své válečné zkušenosti vylíčila roku 1984 v knize De la resistencia y la deportación. 50 testimonios de mujeres españolas, její příběh se stal taktéž důležitou součástí známé knihy Els catalans als camps nazis (1977) katalánské spisovatelky a novinářky Montserrat Roig, a prozatím naposledy Neus Català inspirovala román Un cel de plom (2012, autorka: Carme Martí). Za celoživotní boj proti fašismu a snahu o zachování památky žen zavražděných v koncentračním táboře Ravensbrück získala i nejvyšší katalánská ocenění - v roce 2005 jí byl udělen Kříž sv. Jiřího (Creu de Sant Jordi), a o deset let později, když oslavila své sté narozeniny, obdržela i Zlatou medaili Generalitat de Catalunya (Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya). Po návratu z francouzského exilu se usadila v katalánském městě Rubí, kde žila až do roku 2010. Poslední dekádu svého života strávila v domově důchodců v rodné vísce Guiamets. Prakticky až do své smrti byla velmi aktivní, mnozí v Katalánsku si doposud vzpomenou na záběry z října 2017, kterak tehdy takřka 102letá Neus Català hlasovala v referendu o nezávislosti. Poslední přeživší Katalánka z koncentračního tábora v Ravensbrücku zemřela 13. dubna 2019 obklopena svými nejbližšími. Fakt, že velmi pravděpodobně přežila všechny své nacistické věznitele, nepovažovala za zadostiučinění, nýbrž za obyčejnou spravedlivost. Více o této inspirativní dámě se dozvíte například v pořadu El convidat katalánské veřejnoprávní televize TV3.

Katalánský osel

Katalánský osel, v Katalánsku známý jako "ruc català" nebo také "guarà" (latinsky též Equus asinus var. catalana) je jedinečnou oslí rasou s původem v Katalánsku, která je v posledních dekádách v neustálém ohrožení. Katalánský osel patří k těm největším v rámci svého druhu. V kohoutku dosahuje výšky až 165 cm a může vážit i více než 400 kg. Má vždy krátkou černou srst a dlouhé, vždy vzhůru mířící uši; bílé břicho i čumák. Povahově jde o inteligentní a vznešené plemeno, avšak jen v případě, že je s ním dobře zacházeno. V Katalánsku byl v uplynulých staletích velmi důležitým domácím zvířetem, pro svou robustnost byl dokonce považován za nejlepší plemeno na světě. Faktem je, že ještě v 19. století šly jeho počty do desítek tisíců. V té době se jednalo o jeden z nejzajímavějších vývozních artiklů v rámci Katalánska, proto stál katalánský osel i u zrodu mnoha dalších speciálně vyšlechtěných plemen v Itálii (např. rasy Pantelleria, Martina-Franca, Ragusana), v mnoha afrických zemích či v USA, kde se stal jedním ze symbolů dobývání tzv. divokého západu.

Katalánský osel z oslí farmy ve Fuives (Foto: www.calafell.tv)

Ještě v několika prvních dekádách 20. století se oslíkům dařilo relativně dobře, avšak následná mechanizace společnosti, rozšíření aut a zemědělských strojů postupně vytlačily tohoto po staletí věrného lidského druha do pozadí. Osel se rázem stal tvorem nepotřebným, a tak jeho počty velmi dramaticky klesly. Katalánský osel dnes přežívá již jen v několika stovkách exemplářů, z nichž drtivá většina se nachází v Katalánsku, menší část pak na jihu Francie (tedy v tzv. Severním Katalánsku). Jednou z nejdůležitějších oslích farem, jež se stará o chov (a zachování) tohoto plemene, je statek Centre Mundial del Ruc Català ve Fuives (Olvan) nedaleko Bergy, kde chovají více než sto exemplářů tohoto plemene. Každé nově narozené oslí mládě je zde velkým úspěchem, velkou pozornost vzbudilo zejména nedávné narození oslích dvojčat Huga a Pralinky. Farma nabízí návštěvníkům krátké prohlídky, možnost nákupu oslích produktů (kosmetika, dárkové předměty) i příležitost si svého oslíka zasponzorovat a pomoct tak k záchraně katalánského osla.

V dnešní době je však v Katalánsku osel jakýmsi národním symbolem. Na první pohled by se skoro zdálo, že jde o tradici sahající do dávné minulosti, avšak opak je pravdou. Oslík je dnes oblíbeným symbolem zejména u zastánců katalánské nezávislosti, nicméně ono symbolické použití sahá ve své podstatě pouze do přelomu 20. a 21. století. Na počátku všeho hledejme španělskou obchodní skupinu Osborne, kterou proslavila zejména produkce mnoha známých vín, sherry či brandy. Na konci 50. let 20. stol. tato společnost vymyslela chytlavou reklamní kampaň na jeden ze svých výrobků. Po celém Španělsku postupně rozmístila obrovské reklamní panely (něco na způsob billboardů) se siluetou typického španělského býka. Tyto 14 metrů vysoké býčí siluety se během následujících let staly skutečným španělským národním symbolem - dostatečně to dokumentuje rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu z roku 1997, které nařídilo tyto reklamní panely zachovat i přes veškeré platné zákazy reklamy poblíž silnic. Ne ve všech španělských regionech se následně tyto reklamy setkávaly s nadšeným přijetím. Přechod z billboardu na národní symbol znamenal zejména to, že v některých regionech, např. v Katalánsku, se tyto velké reklamní plochy začaly ztrácet nebo musely čelit vandalským útokům. V celém Španělsku je těchto osborneovských býků ještě takřka stovka, v Katalánsku již žádný.

Katalánský osel na pozadí katalánské vlajky, dnes typický symbol katalánské nezávislosti.

Na počátku 21. stol. tak v katalanistických kruzích vznikla potřeba najít podobný protisymbol.  Zatímco býk představuje sílu a moc, osel je zase symbolem míru a nesmírné houževnatosti. Přesná historie, jak se oslí symbolika Katalánskem šířila, zatím není úplně známá, víme však, že roku 2000 vytvořil santcugatský výtvarník Eloi Alegre obrázek s názvem El Ruc de la Floresta, který později po mírné úpravě použili dva mladíci z Banyoles, Jaume Sala a Àlex Ferreiro, pro kampaň Planta't un burro, která měla být reakcí na zmiňovaného osborneovského býka a zároveň snahou upozornit na vymírání tohoto jedinečného plemene. Katalánský oslík si záhy získal oblibu u širší veřejnosti a začal se kromě nálepek na vozech objevovat i ve formě potisků na ručníky, trička, šály, hrníčky... Zkrátka sázka na protisymbol se docela vyplatila, takže vám dnes kdejaký pákistánský prodavač suvenýrů na Ramble milerád prodá cokoliv s býčím i oslím designem...

La Gisela visita el centre Fuives

Torredembarra

Katalánské pobřežní městečko Torredembarra se nachází asi 12 km východně od Tarragony. Již od roku 1865 městem vede vlaková trať, která je aktuálně součástí pravidelných regionálních linek mezi Barcelonou a Tarragonou. Z katalánské metropole se sem vlaky R14, R15 nebo R16 dostanete za necelou hodinu. Zdánlivě obyčejné přímořské letovisko nabízí hned několik zajímavých míst, které rozhodně za jednodenní výlet z Barcelony či Tarragony stojí.

La Torre de la Vila v centru města (Foto: www.turismetorredembarra.cat)

Historicky je město Torredembarra spojeno s pány nedalekého hradu Tamarit. Místo, tehdy ještě známé jen jako la Torre, případně Torre de Clarà, jim patřilo přibližně v 11.-13. století, později ve 14. stol. už se v záznamech začíná objevovat název Torre d'en Barra, z něhož vznikl ten současný, a místo přechází do majetku jiných panských rodů. Pokud si odmyslíme přímořské čtvrti, obec je dodnes rozdělena do dvou základních celků - Torredembarra a Clarà. Pořádně se původně malá osada začíná rozrůstat až v 18. stol. díky obchodním plavbám, které často vykládaly zboží na místní pláži. V průběhu 20. stol. patřila Torredembarra k docela zajímavým průmyslovým zónám v dané lokalitě, dnes už z této industriální minulosti zbyl jen polygon Roques Planes. Od 80. let minulého století se místní rozhodli definitivně přeorientovat ekonomiku obce směrem k turismu a službám. V tomto sektoru pracuje většina místních obyvatel dodnes. Z těch dalších stojí za zmínku klasické zemědělství (olivy, víno) a částečně také sektor stavitelství. 

V souvislostí s orientací městečka na turismus je dost patrný i náhlý nárůst obyvatelstva v posledních dekádách. Zatímco ještě na počátku 80. let 20. stol. v Torredembaře žilo okolo 5 000 osob, o patnáct let později už to bylo 8 000, na počátku nového milénia 11 000 a v posledních deseti letech se počet stálých obyvatel drží stabilně mezi 15 a 16 tisíci. Nicméně během letní sezony budete město sdílet s dalšími přibližně 60 000 osobami.

Přibližně 10 minut pěšky od vlakového nádraží se nachází útulné historické centrum města. Zde je koncentrována většina místních památek. Centrem společenského života je náměstí Plaça del Castell, jemuž dominuje místní hrad (Castell-Palau dels Icart), aktuálně sídlo místní radnice. Hrad si nechal v druhé polovině 16. stol. vystavět místní šlechtic Lluís Icart coby svou rezidenční tvrz. Hned naproti se nachází poměrně mohutný místní kostel z konce 17. stol. (Església Parroquial de Sant Pere) a hned vedle se nachází pravděpodobně nejstarší dochovalá stavba v obci, 17 metrů vysoká strážní věž (La Torre de la Vila) v mudéjarském stylu, jež byla pravděpodobně součástí starého hradu. Okolí je pak vyplněno spoustou malebných a čistě upravených uliček, které respektují půdorys středověké hradby, z níž se do dnešních časů dochovaly jen zbytky dvou průchodů. Zajímavým místem je i další centrální náměstíčko, Plaça de la Vila, kde se nachází malá socha připomínající místní skupinu castellers Nois de la Torre, která patří k těm nejstarším v Katalánsku.

Čistě rurální kouzlo pak v sobě skrývají některá zákoutí čtvrti Clarà (zejména v okolí náměstíčka Plaça de l'Església, kde se nachází původní zárodek celé obce), která přechází v ryze rezidenční charakter poblíž archeologického naleziště La Vil·la Romana del Moro. Zvláštní malebnost si zachovává i původně rybářská čtvrť Baix a Mar, kde natrefíte na velkou spoustu typických restaurací, zajímavý letohrádek Can Bofill a dokonce i plážovou knihovnu (Biblioplatja), která funguje každý všední den odpoledne. Písečná pláž, lemující zmiňovanou rybářskou čtvrť, patří k nejoblíbenějším v celé Torredembaře. Byl z ní navíc krásný výhled na mohutnou železnou konstrukci Alfa i Omega, sochařské dílo španělského umělce Rafaela Bartolozziho (1943-2009). Novodobý symbol Torredembary se nacházel na betonovém bloku asi 80 metrů od pláže a byl slavnostně odhalen roku 1999, avšak okolní moře dvanáctitunovou ocelovou konstrukci nikterak nešetřilo, a tak musela být kvůli postupující korozi v létě 2018 odstraněna. V současnosti se zvažuje výroba její repliky a návrat konstrukce, avšak celý plán bude muset ještě projít dlouhým rozhodovacím procesem. Za zmínku stojí ještě navazující pláž Muntanyans, která je jednou z posledních skutečně "přírodních" (urbanizací netknutých) pláží v Katalánsku. Jeden z jejích sektorů je vyhrazen nudistům.

FAR DE TORREDEMBARRA
Moderní dominantou města je bezpochyby místní maják, vůbec poslední katalánský postavený ještě ve 20. století. Nachází se na útesu známém jako Punta de la Galera. O jeho konstrukci bylo rozhodnuto již roku 1985 kvůli potřebě pokrýt světlem sektor mezi majáky v Salou a Vilanově, nicméně k samotné výstavbě došlo až roku 1999, přičemž do provozu byl uveden přesně o půlnoci 1. ledna 2000. Plně automatizovaný maják se nachází ve výšce 58 metrů nad mořem, přičemž samotná věž je vysoká 38 metrů - v současnosti jde tedy i o nejvyšší maják v Katalánsku. Z jeho vrcholu se tak nabízí překrásný výhled na širé moře, světlo torredembarrského majáku je vidět až do vzdálenosti 32 km. Kovové točité schodiště uvnitř majáku má 217 schodů. Za návrhem věže stojí valencijský architekt Josep Llinàs Carmona (*1945), který je v Katalánsku známý především svými projekty městských knihoven v Terrasse (Biblioteca Central) či Barceloně (Biblioteca Jaume Fuster, Biblioteca de la Vila de Gràcia). V posledních letech je možné maják navštívit, vždy ale jen v konkrétních obdobích roku (letos nejdříve během Velikonoc nebo v červnu). Rezervace jsou obvykle oznámené a dostupné zde.

Maják v Torredembaře (Foto: www.turismetorredembarra.cat)

Katalánci v zahraničí (2019)

Španělský statistický úřad každoročně v březnu zveřejňuje počty občanů dlouhodobě žijících v zahraničí. Zcela určitě nejde o konečné číslo, neboť celá řada španělských občanů jistě v zahraničí žije i bez jakékoliv registrace na ambasádách či konzulátech, každopádně pokud se budeme řídit níže uvedenými statistikami, můžeme získat alespoň orientační přehled o tom, jak široká je katalánská diaspora v zahraničí.

K 1. lednu 2019 žilo v zahraničí celkem 2 545 729 španělských občanů, přičemž 316 599 z nich pocházelo z Katalánska. Pokud bychom započítali i odhady neregistrovaných Katalánců, mohli bychom předchozí cifru zaokrouhlit přibližně na 400 000. Zajímavý je pohled do nedávné historie, neboť v roce 2009 bylo toto číslo prakticky o polovinu nižší. Ekonomická krize ale ze své domoviny vyhnala i mnoho Katalánců. Trend je v posledních letech stoupající, každoročně přibude zhruba 15 až 20 000 Katalánců nově žijících v zahraničí. V rámci všech španělských regionů jsou Katalánci třetími nejpočetněji zastoupenými krajánky po obyvatelích Galície (519 646 osob) a Madridu (400 137 osob). Co se týče rozdělení dle pohlaví, statistiky jsou zde vcelku vyrovnané - katalánských mužů je v zahraničí registrováno jen asi o 4 000 více. Ze statistik můžeme též vyvodit rostoucí trend stěhování celých rodin, neboť celých 22 % v zahraničí žijících Katalánců a Katalánek je mladších 16 let*.

Drtivá většina v zahraničí zaregistrovaných Katalánců a Katalánek žije v Evropě (152 366 osob) nebo na americkém kontinentu (147 454 osob). Do první desítky zemí s největší katalánskou přítomností k 1. lednu 2019 řadíme následující státy: Francie (42 952 osob), Argentina (30 699 osob), Německo (25 263 osob), Velká Británie (21 834 osob), USA (20 677 osob), Mexiko (17 615 osob), Švýcarsko (15 566 osob), Andorra (15 393 osob), Brazílie (12 398 osob) a Belgie (10 798 osob). V souvislosti s Brexitem lze očekávat pokles v případě Británie, naopak vzhledem k pokračujícím represím ze strany španělské justice by mohl nadále růst počet Katalánců v Belgii. Ve většině zemí počty ve srovnání s rokem 2018 více či méně narostly, jedinou výjimkou je z očekávatelných důvodů Venezuela, která je zmítaná obrovskou vnitřní krizí. Tak či onak jsou Katalánci přítomní ve všech evropských i amerických státech, naopak mnohem menší je jejich počet například v Asii (necelých 9 000) či v Africe ( lehce přes 4 500).


* Zajímavý je též pohled do vnitrostátních statistik, jelikož v rámci zbytku Španělska žije přibližně 411 000 obyvatel původem z Katalánska. V případě katalánské nezávislosti a vnímání Španělska jako zahraničního státu bychom tedy hovořili až o 800 000 Katalánců v diaspoře.

Katalánská Wikipedie

Mnohojazyčná webová encyklopedie Wikipedie se stala jednou z ikon internetové globalizace. Vznikla v lednu 2001 a v současnosti jde o pátý nejnavštěvovanější web na světě (po Googlu, YouTube, Facebooku a Baidu). V březnu 2019 existovalo 303 jazykových verzí Wikipedie umožňujících přístup k takřka 50 000 000 článků. Nejvíce článků obsahují anglická a cebuánská verze (obě přes pět milionů), naopak verze v kanurijštině a hererštině se zatím nemohou pochlubit ani jedním slovníkovým heslem. Naše otázka je ve vší té změti čísel a statistik jasná: jak si ve světě Wikipedie stojí její katalánská verze?

Asi nejzajímavější jsou na katalánské Wikipedii už samotné okolnosti jejího vzniku. V praxi je totiž katalánská verze druhou nejstarší hned po angličtině. Zatímco anglická a tedy "původní" verze vznikla 15. ledna 2001, uběhly další dva měsíce, než Jimmy Wales, jeden z autorů projektu, promluvil o myšlence vytvořit další jazykové verze vznikající internetové encyklopedie, přičemž citoval i pozdějšího významného přispěvatele Cdaniho, jenž údajně kvůli své nedokonalé angličtině horoval pro založení katalánské verze. 

Zkrátka a dobře, ještě 16. března 2001 byly zaregistrovány dvě nové jazykové verze - německá a katalánská. Ta katalánská sice vznikla o několik minut později, ale po anglické se stala teprve druhou na světě, na níž se záhy objevil nějaký článek, neboť německá verze zůstala ještě další dva měsíce v tomto ohledu neaktivní. Autorem prvního neanglicky psaného článku na Wikipedii se stal již zmiňovaný Andořan Daniel José Queraltó, který 17. března 2001 mezi druhou a třetí hodinou ranní středoevropského času založil a zeditoval encyklopedické heslo "àbac" (počítadlo). Katalánská Wikipedie byla po následující dva měsíce jedinou skutečně fungující jazykovou verzí encyklopedie kromě té anglické, teprve potom začala aktivita i v dalších světových jazycích. Jen pro srovnání, první články dalších jazykových verzí se objevovaly až s větším časovým odstupem: na německé, ruské či španělské Wikipedii v květnu 2001, na nizozemské či portugalské Wikipedii o měsíc později, na české až na podzim 2002 a slovenská verze se svých prvních hesel dočkala až s příchodem roku 2004.

Katalánskou Wikipedii v současnosti naleznete na adrese ca.wikipedia.org, od jara 2003 oficiálně pod katalánským názvem Viquipèdia. Již v průběhu března 2001 se na ní objevilo šest hesel, o dva roky později dosáhly články v katalánštině mety jednoho tisíce. Sto tisíc článků oslavila katalánská Wikipedie v lednu 2008, půlmilionovou hranici překonala v březnu 2016. Aktuálně (k 16. březnu 2019) naleznete na Wikipedii 608 633 článků v katalánštině, v praxi tak jde o dvacátou nejrozšířenější jazykovou verzi vůbec (např. česká Wikipedie je až na 27. místě s "pouhými" 425 000 články), co do počtu návštěvnosti pak zabírá pozici 36. Vzhledem k reálné situaci katalánštiny jde v tomto ohledu o velký úspěch; zejména v počtu hesel za sebou katalánská verze nechává například všechny středoevropské s výjimkou němčiny, tureckou, bulharskou, dánskou, řeckou a mnohé další. Všeobecně vzato nabízí katalánská Wikipedie poměrně kvalitně zpracovaná hesla, nejlépe samozřejmě ta týkající se katalánsky hovořících oblastí. Ani zde ale nejsme uchráněni některých polemik Španělsko-Katalánsko. Komunita kolem katalánské verze se například většinově shodla, že u osobností či sportovních klubů pocházejících z některé z oblastí katalánského jazykového dominia bude zobrazovat vlaječku daného regionu. K častým editačním válkám docházelo a stále dochází zejména u článků souvisejících s katalánským referendem o nezávislosti z října 2017

Barcelonský maraton (Marató de Barcelona)

Barcelonský maraton ani zdaleka nepatří mezi ty nejlepší a nejslavnější na světě, i tak se ale těší poměrně stabilnímu postavení oceněném bronzovou známkou IAAF (Mezinárodní asociace atletických federací) a zejména velkému zájmu běžců. Katalánská metropole je městem se slušnou běžeckou tradicí, nabízí kompletně městský okruh v architektonicky exkluzivní lokalitě a obvykle se může chlubit i vynikajícím počasím. To vše patří mezi hlavní důvody, proč místní maraton každý rok přiláká okolo 20 000 závodníků. Více se jich v Evropě účastní už jenom běhů v Paříži, Londýně a Berlíně. Zároveň jde o nejstarší závod svého druhu na Pyrenejském poloostrově*.

Mapka barcelonského maratonu v roce 2019 (Foto:www.zurichmaratobarcelona.es)

HISTORIE
Historie závodu sahá až do roku 1978, kdy se konal jeho první ročník, tehdy ještě pod názvem Marató de Catalunya. Zajímavé je, že první dva ročníky (1978 a 1979) se odehrály v katalánském přímořském městečku Palafrugell, přímo v Barceloně se začalo běhat až od roku 1980, kdy se závodu zúčastnila již takřka tisícovka závodníků, přičemž běžci zavítali i do přilehlých měst (El Prat de Llobregat, Viladecans, Cornellà de Llobregat). Městská legenda tvrdí, že tehdejší starosta Barcelony Narcís Serra a jeho náměstek Pasqual Maragall byli celou podívanou tak fascinovaní, že právě tehdy se v jejich hlavách zrodila myšlenka uspořádat v Barceloně olympijské hry.

Roku 1983 se Barcelonský maraton stal historicky prvním na světě, kde došlo k dopingové kontrole. Podrobila se jí celkem desítka závodníků. Vůbec poprvé se tehdy závodní trať nacházela kompletně v katalánské metropoli, běžci tak už nezavítali do přilehlých měst. Tehdy fenomenálním časem 2:11:05 zvítězil Dán Allan Zachariasen. Jeho čas byl překonán až o 15 let později. Po zbytek 80. let se závodu pravidelně každý rok účastnily takřka tři tisícovky běžců. Roku 1985 měl Barcelonský maraton naposledy ryze katalánské vítěze (Rafael Garcia v mužské a Joaquima Casas Carreras v ženské kategorii). Rodačka ze Sant Martí de Sacalm je mimochodem doposud jediným člověkem, jenž v Barceloně dokázal zvítězit hned třikrát (1980, 1985, 1987). Roku 1986 byl místní maraton poprvé přenášen v živém televizním přenosu. Výjimečným rokem pro Barcelonský maraton byl samozřejmě ten olympijský. Do ročníku 1992 se přihlásilo přes 6 500 běžců, tedy dvojnásobek oproti předchozím létům. Z československého pohledu musíme zmínit tehdejší vítězku mezi ženami - Mária Starovská (občas ve španělských zdrojích chybně označována jako "Monica Estarvoska") zaběhla nový traťový rekord v čase 2:34:07. Nutno dodat, že v dalších letech se počet registrovaných závodníků propadl opět ke třem tisícům. Výrazněji tento počet začal narůstat až od roku 2007.

Roku 1995 závodníkům poprvé měřil čas elektronický čip. O rok později měla mužská kategorie doposud posledního katalánského vítěze (Benito Ojeda Sanz), pak už se i Barcelonský maraton nesl ve znamení běžců z Afriky, jejichž nadvládu dokázal prolomit jen roku 2003 madridský rodák Alberto Juzdado López. Ročník 2004 byl posledním, jenž se nesl v jakémsi klasickém duchu, následující rok byl pro neshody mezi pořadateli Barcelonský maraton zrušen. Symbolicky na jaře 2005 zemřel Ramon Oliu, zakladatel barcelonské maratonské tradice.

Již tradiční místo startu a cíle Barcelonského maratonu - Avinguda Maria Cristina
(Foto: El Periódico, 2018)

SOUČASNOST
Tendence od roku 2006 je vcelku jasná. Závod je zaměřen mnohem komerčněji, barcelonská radnice se organizace plně zapojuje (dříve byl její postoj proměnlivý). Trať pravidelně vede okolo většiny slavných barcelonských památek, strmě roste i počet registrovaných běžců. Již roku 2007 byla překonána rekordní účast z roku olympijského, více než 10 000 běžců do katalánské metropole poprvé zavítalo v roce 2010, aby se o pouhé dva roky později tento počet takřka zdvojnásobil. Od té doby se počet účastníků pravidelně pohybuje mezi 17 a 20 000, takřka polovinu z nich obvykle tvoří cizinci. Od roku 2012 je titulárním sponzorem závodu švýcarská pojišťovna Zurich Insurance Group.

10. března 2019 se uskutečnil prozatím poslední, celkově 41. ročník Barcelonského maratonu. Mužským i ženským kategoriím v posledních dvou dekádách dominují keňští a etiopští atleti a výjimkou svým způsobem nebyl ani letošní ročník, který přinesl nové traťové rekordy v mužské i ženské kategorii. Mezi muži zaběhl rekordní čas 2:06:04 etiopský běžec v barvách Bahrajnu Alemu Bekele (2019), mezi ženami 2:24:44 Etiopanka Kuftu Tahir (2019) - pro oba šlo o zlepšení osobního maxima o více než 5 minut. Závod v posledních letech zažil i dva smutné okamžiky. V roce 2009 zemřel na vrozené srdeční potíže 27letý Ir Colin Dunne, srdeční selhání stálo i za úmrtím 45letého katalánského běžce Xaviera Jiméneze v roce 2013.

Asi největším příběhem Barcelonského maratonu v posledních letech se stalo vítězství Keňana Jonaha Kipkemoie Chesuma (*1989) v březnu 2017. Chesum jako malý utrpěl těžké popáleniny, které mu znetvořily pravou ruku. Kvůli tomuto postižení dříve závodil na delších tratích pouze mezi paralympiky (např. účast na Letních paralympijských hrách 2012 v Londýně). Do Barcelonského maratonu nastoupil jako vodič, navíc se jednalo o jeho první soutěžní maraton. V průběhu závodu však původní favorité nečekaně odpadli, a tak si nakonec sympatický a houževnatý Keňan doběhl pro nečekané vítězství, a to ve velmi solidním čase 2:08:57. Stal se vůbec prvním paralympikem, který Barcelonský maraton vyhrál. Díky tomu si z katalánské metropole odvezl celkem 13 000 €, které posloužily k zakoupení hospodářských zvířat pro rodinnou farmu. První zakoupenou krávu pojmenoval Barcelona** podle města, kde zažil svůj doposud největší sportovní triumf.

* Poprvé se v Katalánsku běželo 12. března 1978, zatímco madridský maraton se konal sice ve stejný rok, ale přibližně o měsíc později. Prvního závodu v Katalánsku se tehdy účastnilo pouhých 185 běžců. Organizačně tehdy běh zaštítil katalánský chemik, novinář a běžec Ramon Oliu (1923-2005), jenž si inspiraci k pořádání takového veřejného běhu přinesl z New Yorku, kde několik let žil. Samotné město Barcelona se k organizaci běhů přidala až roku 1980.

** A celý příběh ještě pokračoval. V únoru 2018 se Chesum do katalánské metropole vrátil běžet půlmaraton. Logicky se stal vděčným terčem místních novinářů, jimž se podařilo zjistit, že kráva Barcelona, kterou si Chesum koupil díky vítězství v maratonu 2017, čeká telátko, které ponese jméno Messi.

Yolancris

Začalo to jako malá krejčovská dílna se specializací na svatební šaty ve městě Sabadell. Stačilo jen pár let tvrdé práce a krapet štěstí a záhy se katalánská oděvní značka Yolancris probojovala na mola nejvýznamnějších světových módních přehlídek a dopustit na ni nedají ani nejzářivější hvězdy showbyznysu, mezi něž patří kupříkladu zpěvačky Shakira, Rosalía nebo Lady Gaga.

Kolekce Yolancris 2018 (Foto: Instagram)

YolanCris - luxusní návrhářská značka, za níž stojí dvojice sester, Yolanda a Cristina Pérezovy, vznikla až roku 2005, pro úplný začátek jejich fascinujícího příběhu se však musíme ponořit ještě o dvě dekády hlouběji, konkrétně do roku 1985. Právě tehdy se Mercedes Álvarez, matka obou sester, rozhodla po letech práce ve svatebním salonu Novias Cid založit ve městě Sabadell svou vlastní krejčovskou dílnu se specializací na svatební šaty a doplňky. Už jako malé se v rodinné dílně motaly i obě Mercedesiny dcery, přičemž starší z nich, Yolanda, matce záhy začala aktivně pomáhat nejen při tvorbě šatů ale i při jejich návrzích. Rodinnému podniku se dařilo, takže časem si v rodném městě Sabadell otevřely druhý krámek.

V roce 2005 se obě sestry "osamostatnily" založením značky Yolancris a přestěhováním vlastní produkce do ateliéru ve městě L'Hospitalet de Llobregat. Jak samy prohlašují, tvoří perfektně sehraný tandem. Zatímco Yolanda je uměleckou duší podniku, mladší Cristina se stará o ekonomickou a marketingovou stránku byznysu. První úspěchy se dostavily prakticky okamžitě po první účasti na prestižním Barcelona Bridal Week, od té doby už jen nezadržitelně rostl počet objednávek svatebních šatů této progresivní katalánské značky. V začátcích sestrám pomáhaly jedna či dvě švadleny, dnes tým Yolancris tvoří několik desítek osob. V klíčových chvílích stále vypomáhá i maminka Mercedes. Yolanda Pérez má podle svých slov velmi řemeslný přístup k tvorbě. Každé šaty pro ni představují jedinečný kousek s vlastní duší. I tak jich ale Yolancris ročně vyexpeduje takřka tři tisícovky. Exkluzivní design a tvorba na míru se samozřejmě podepisují i na ceně. Dnes se modely Yolancris prodávají za cenu okolo čtyř až pěti tisíc euro, ale vzhledem k okolnostem je to pořád ještě velmi přijatelná cifra.

Pohled do dílny Yolancris (Foto: Diari ARA)

Přestože podle sester značka pracuje se 100% španělskými či katalánskými produkty, takřka 90 % všech zakázek dnes pochází ze zahraničí, nejčastěji ze zemí Arabského poloostrova, kde se místní nevěsty mohou po živém a lehce barokním stylu Yolandiných výtvorů utlouct. Do globálního povědomí se však tato katalánská značka dostala klasicky skrze svět celebrit. Ačkoliv již v letech 2012-2013 se do šatů Yolancris oblékly známé zpěvačky Cristina Aguilera či Raquel del Rosario, skutečný průlom nastal až v květnu 2014, a to díky silně medializované svatbě Kim Kardashian s raperem Kanye Westem v italské Florencii. Jak známo, klan Kardashian-Jennerů čítá mnoho vlastních i nevlastních sester, které šly na dané svatbě za družičky. Jejich šaty měla, podobně jako v případě nevěsty, na starosti francouzská módní značka Givenchy, nicméně rodinnému klanu se šaty pro družičky nakonec nelíbily, a tak bylo třeba rychle najít náhradu. Doslova pár dní před svatbou nakonec rodina natrefila na katalog Yolancris... a bylo to.

Šeptanda mezi slavnými udělala své. V tu chvíli značka definitivně pronikla do nejvyšších pater světa celebrit, a v dalších letech se tak v modelech Yolancris předvedly kupříkladu Beyoncé (MTW Video Music Awards, 2016), Lady Gaga (Victoria's Secret Fashion Show, 2016) či Shakira (svatba Lionela Messiho a Antonelly Rocuzzo, 2017). Nejnověji kouzlu Yolancris propadla i katalánská zpěvačka Rosalía. V posledních letech se modely Yolandy Pérez objevily též na většině slavných přehlídek svatebních šatů, významným milníkem se stala i letošní přítomnost značky na slavném pařížském Haute Couture Fashion Week, kde přední světoví návrháři pravidelně předvádějí to nejlepší ze svých dílen. Jak se můžete přesvědčit ve videu pod článkem, Yolancris pro tuto příležitost připravilo celkem 36 modelů inspirovaných Barcelonou a katalánským modernismem. Uvidíme, kam se tento ambiciózní projekt posune v následujících letech. Zcela nepochybně o značce Yolancris ještě uslyšíme!

Jeroni Granell

Barcelonský architekt Jeroni Ferran Granell i Manresa (1867-1931) patřil k nesmírně zajímavým postavám katalánského modernismu. Jeho stavby obvykle nepatří mezi turistické cíle, ale přesto katalánskou metropoli významně formují. Granell navíc dlouhá léta stál v čele sklářské dílny, která Barcelonu proslavila po celém světě.

Charakteristické vitráže v barcelonském Palau de la Música Catalana z dílny Rigalt, Granell & Compañía (2015)

Jak bylo mezi tehdejšími architekty docela běžné, Jeroni Granell se jako malý zhlédl ve svém otci staviteli, takže volba budoucího povolání pro něj nebyla těžká. Titul architekta získal na barcelonské fakultě v září 1891, patřil tedy mezi onu početnou druhou generaci architektů, jimž se dostalo vzdělání od těch nejvýznamnějších modernistů. Granell mezi nimi příliš nevyčníval, co se týče společenských či politických aktivit, takže o jeho životě mnoho nevíme, nicméně po stránce umělecké patřil bezpochyby mezi nejoriginálnější katalánské modernisty. Granell byl celoživotně věrný především svému rodnému městu, logicky tak řadu jeho staveb dodnes nalezneme převážně v makročtvrti Eixample, která právě tehdy, na pomezí 19. a 20. století, rostla závratným tempem. Mezi nejznámější Granellovy stavby v Eixamplu dnes patří  Casa Jeroni F. Granell IV (1904) či Casa Jaume Forn (1909), velkou stopu po sobě zanechal též ve čtvrti Vila de Gràcia, kde zaujmou zejména velké a nádherně vyzdobené činžovní domy (např. Cases Antoni Par nebo Casa Elisa Bremon), jež se honosí takřka všemi charakteristickými prvky Granellova stylu.

Granell si dával extrémně záležet zejména na sgrafitové výzdobě fasády a barevných vitrážích, v obou případech nejčastěji s květinovými motivy. Nádhernou ukázku sgrafitu nalezneme kupříkladu v úzké uličce carrer Pàdua ve čtvrti El Farró. Dům s číslem popisným 75 je ozdobou čtvrti, přičemž kolemjdoucí okamžitě zaujme zejména výrazně dekorativní průčelí vyvedené v živých barvách. Tento rodinný dům byl postaven roku 1903, avšak o jeho původních majitelích se toho dodnes mnoho neví. Rostlinná fasáda každopádně odkazovala k prostorné zahradě s malým rybníčkem ve vnitrobloku. Po několik desetiletí zde pak sídlil místní výrobce parfémů, na konci 80. let 20. stol. byl však dům na spadnutí. Po velké rekonstrukci, která byla za své kvalitní provedení v roce 1992 dokonce oceněna barcelonskou radnicí, se podařilo zachovat alespoň krásné průčelí této modernistické perly.

Od roku 1903 byl Jeroni Granell spolumajitelem známého sklářského ateliéru Rigalt, Granell & Compañía, který stál za tvorbou většiny nejslavnějších vitráží v rámci katalánského modernismu. Takto zprostředkovaně tedy jeho práci vidí i ty miliony zahraničních návštěvníků Barcelony, kteří jinak o žádném Jeronim Granellovi nikdy neslyšeli. Ikonické vitráže z dílny dvojice Rigalt-Granell se nacházejí kupříkladu u většiny staveb slavného architekta Lluíse Domènecha i Montanera (Palau de la Música Catalana, Casa Lleó Morera, Casa Navàs), sám Granell ale krásné barevné vitráže hodně používal i u svých vlastních staveb. Granell zemřel roku 1931, sklářský ateliér ale zůstal v rodině - v jeho vedení se později postupně vystřídalo několik architektových potomků. 

Dům na carrer Pàdua 75 v Barceloně (Foto: Instagram)

12/02/2019: Začátek politického procesu roku

Zítra dopoledne začne u španělského Nejvyššího soudu politický proces s lídry katalánské nezávislosti. Přelomové soudní líčení bude nepochybně důležitým mementem španělské i katalánské historie. Před nejvyšší soudní instancí stane dvanáct obžalovaných, devět z nich je již dlouhé měsíce ve vazbě. Půjde rozhodně o proces nejsledovanější, avšak v souvislosti s katalánským referendem z října 2017 jsou obviněny další desítky osob, jejichž soudy začnou u různých instancí dost možná v nejbližších měsících. Mnozí přesto nepochybují, že rozsudky jsou již dávno napsány...

Glosa k soudnímu procesu v podání katalánského kreslíře a karikaturisty Miquela Ferrerese (Foto. Diari ARA)

Vyhlášení referenda přitom ve Španělsku není trestným činem již od roku 2005, kdy tento delikt zmizel z trestního zákoníku. Španělská justice (a také část španělského politického spektra) však katalánské referendum z 1. října 2017 považuje za vzpouru, v rétorice některých politických stran se hovoří dokonce o pokusu o státní převrat. Kromě toho jsou katalánští političtí lídři obžalováni ze zpronevěry, neboť referendum mělo být podle žaloby uspořádáno z veřejných peněz. Celkem tedy většině obžalovaných hrozí tresty v rozmezí 16-25 let. O jasné vykonstruovanosti celé kauzy už toho zaznělo mnoho. Stačí jen připomenout dvě zásadní fakta: (1) k naplnění skutkové podstaty trestného činu vzpoury je podle trestního zákoníku potřeba násilí - jediné násilí, k němuž během referenda došlo, přišlo ze strany španělské policie; (2) žaloba hovoří o zpronevěře okolo 3 milionů € - paradoxně to ale byli právě zástupci španělského ministerstva financí, kteří se dušovali, že na referendum neodešlo z veřejných peněz jediné euro. A taky bychom mohli pokračovat...

Celý soudní proces má být vysílán živě na stránkách soudu, ačkoliv nepochybně ho budou přenášet i některé katalánské a španělské televize. Každý si tedy bude moci udělat obrázek sám. Tak či onak, o spravedlnost tu opravdu nejde. Celý soudní proces má relativně jasně daný průběh, do úvahy tak připadá jen několik možných konečných scénářů. Řada zastánců nezávislosti nepochybuje o tom, že španělské soudy budou chtít celou frašku dohrát až do konce, proto je reálné, že soud i po vyslechnutí více než čtyř stovek svědků rozhodne o vině ze vzpoury s tresty možná o pár let nižšími, nežli jsou ty nyní navrhované. I tak tu hovoříme o minimálně deseti letech nepodmíněně. V případě, že si soud bude alespoň trochu chtít zachovat tvář a zároveň vyhovět tlakům ze všech stran, hovoří se o možnosti překvalifikování činu na "spiknutí za účelem vzpoury", za nějž je nejvyšší sazba 6 až 7 let, což v případě odečtení doby strávené ve vazbě atd. může znamenat velmi rychlý návrat vězňů do společnosti. Idealisté mezi námi pak i nadále věří, že soud v poslední chvíli couvne a kvůli nedostatku relevantních důkazů všechny osvobodí. Vzhledem k dosavadnímu průběhu se tato možnost nejeví jako příliš pravděpodobná, ale propojení španělské justice s politikou je tak očividné, že vhodný tlak nyní vládnoucí strany PSOE by jistě vykonal své. Pár měsíců si ostatně poseděli, takže alespoň minimální odvetu za facku v podobě vykonaného referenda už si španělští nacionalisté vychutnali.

Nepřekvapilo by, kdyby se v šuplíčku sedmi soudců, kteří budou o vině či nevině katalánských politiků rozhodovat, nacházely všechny tři varianty (nebo víc?) rozsudku a jen v závislosti na průběhu líčení by nakonec velká sedma sáhla pro konkrétní verdikt. Přihodit se ale může ještě ledacos. Nejvyšší soud by samotná stání a výslechy rád stihl do konce dubna, aby proces nekolidoval s volební kampaní před komunálními a evropskými volbami. I tak by ale samotný rozsudek byl vyhlášen nejdříve v červenci, v případě průtahů (velmi pravděpodobné) hovoříme spíše o září či říjnu tohoto roku. Soud tak svým způsobem mohou ovlivnit právě tyto volby, i když podle dnešních zpráv nelze vyloučit i překvapení v podobě předčasných celostátních voleb, jimiž dnes pohrozil premiér Pedro Sánchez (PSOE). Shodou okolností taktéž zítra, 12. února, se má totiž ve španělském Kongresu začít projednávat návrh státního rozpočtu - a za stávající situace je celkem pochopitelné, že katalánské strany, na jejichž podpoře celý návrh mimo jiné závisí, ho smetou ze stolu. Sánchez se je nyní zoufale snaží postrašit volbami, ačkoliv i pro něj samotného by zamýšlený termín v půlce dubna mohl být dosti ošemetný. Tak či onak by vyhlášení termínu předčasných voleb v průběhu soudního procesu s katalánskými lídry celou záležitost patřičně okořenilo.

Podobný průběh by měl dost možná překvapivého vítěze, jak jsme naznačovali v minulém článku. Ne, že by si snad ultrapravicová strana VOX myslela rovnou na vítězství v celostátních volbách, poslední průzkumy jí však přisuzovaly nečekaně vysoké zisky (6-10 % straně, pro niž ve 46 milionovém Španělsku v posledních volbách hlasovalo jen necelých 50 000 lidí, - mimochodem přibližně tolik, kolik se jich sešlo na nedělní demonstraci za jednotu Španělska v centru Madridu - je přeci jen posun). Strana VOX by z takové situace jen těžila, neboť je jednou z žalujících stran ve zmiňovaném procesu, což v praxi znamená možnost vést na televizních obrazovkách několikaměsíční kampaň obrovského dosahu úplně zadarmo. Velký justiční cirkus se nám každopádně v nadcházejících týdnech a měsících postará o mnohé rozptýlení...

Titulní strany madridských deníků ABC a La Razón ze dne 10. února 2019.
A pak že vypjatý nacionalismus je jen katalánská výsada... (Foto: www.kiosko.net)

Žlutá stuha

V souvislosti se soudním procesem katalánských zastánců nezávislosti by se hodilo znovu si připomenout symbol, jenž se v Katalánsku objevil vzápětí poté, co byli první političtí lídři zatčeni a uvěznění. Od podzimu 2017 tak řadu katalánských měst a ulic zdobí žlutá barva, nejčastěji v podobě stužek přivázaných na stromech či plotech nebo namalovaných na silnicích a chodnících. Zastánci nezávislosti nosí žluté stužky taktéž na oblečení. Zejména v průběhu loňského roku se žluté stužky i barva samotná staly terčem mnoha útoků ze strany zastánců jednoty Španělska. Na odstraňování stužek z veřejného prostoru chtěli nahnat politické body zejména zástupci strany Ciutadans, ve skutečné bitevní pole o žlutou se proměnily fotbalové stadiony. Fanoušci Barcelony se tak na několika španělských stadionech setkali se zákazem vstupu se žlutými vlajkami, šátky a dokonce i tričky. Fotbalový kouč Pep Guardiola za nošení tohoto symbolu katalánských politických vězňů v anglické lize dokonce dostal pokutu. To je poměrně kuriózní, neboť právě v Anglii se symbolika žluté stužky zrodila...

Žluté stužky v roce 2018 ovládly veřejný prostor v Katalánsku (Foto: El Periódico)

Moderní historie žlutých stužek coby politického symbolu totiž sahá až do anglické občanské války (1642-1651), kdy se takto vybavení vrhali do boje vojáci z řad parlamentaristů. Později Angličané symbol žluté stuhy přenesli do USA, kde kromě popěvku She wore a yellow ribbon  postupně a zejména v 19. století zlidověla i tradice žen vázat si do vlasů žlutou stuhu coby symbol čekání na svého milého sloužícího na bojišti. Docela barvitě tehdejší dobu popisuje i stejnojmenný western, v českém prostředí známý pod názvem Měla žlutou stužku (1949). V anglicky mluvícím prostředí později tradici umocnil známý hit skupiny Tony Orlando and Dawn Tie a Yellow Ribbon Round the Ole Oak Tree (1973). V některých zemích světa žlutá stužka naopak připomíná oběti neštěstí nebo válečné zajatce, vyskytují se ale i další významy (podpora svobodného tisku, podpora místních ozbrojených složek,...). Mezinárodně žlutá stuha značí podporu nemocným endometriózou a pokud se s ní setkáte na psím obojku, obvykle označuje zvíře, které by z různých důvodů nemělo být v blízkosti jiných psů (zdravotní problémy, nesocializovaný pes z útulku či špatných podmínek apod.).

V samotném Katalánsku se symbolika žluté stuhy objevila poprvé během války o španělské dědictví (1701-1714). Na klobouky si je vázali sympatizanti prince Georga von Darmstadt a zároveň šlo o jednu z barev Rakušanů, kteří ve zmiňované válce stáli na katalánské straně proti Bourbonům.  Bourbonský panovník Filip V. tyto stužky mezi svými poddanými zakázal již roku 1704, neboť podle něj propagovaly nepřítele a zasévaly sváry do jinak spořádaných rodinných vztahů. Nositelé stužek byli později v průběhu války bourbonskými jednotkami běžně popravováni. Později se v Katalánsku žluté stuhy objevily až na podzim 1934 z prakticky totožného důvodu jako nyní, tedy na podporu tehdy uvězněných katalánských politiků v čele s tehdejším katalánským premiérem Lluísem Companysem poté, co v říjnu 1934 vyhlásili nezávislost Katalánska. Sporadicky se žluté stužky objevily v katalánských ulicích i v souvislosti s nepovedeným referendem o nezávislosti v listopadu 2014.

Symbol žluté stužky se samozřejmě objevuje i na nesčetných demonstracích za katalánskou nezávislosti.
Zde například uprostřed davu při demonstraci dne 11. září 2018 v Barceloně...

Politický proces roku

Únor 2019 je měsícem, v němž začne dlouho očekávaný a ostře sledovaný soudní proces s katalánskými politickými lídry, jimž za pokus o vyhlášení nezávislosti nyní hrozí dlouhé roky pobytu ve vězení. Ačkoliv je celý proces již od počátku uměle vykonstruovaný, španělská justice ho velmi pravděpodobně dovede až do samotného konce, takže na konci jara, kdy by měl soud skončit, můžeme očekávat vysoké tresty. Skutečně zajímavé a důležité dění by mělo následovat až poté, a to nejen v rovině osobní jednotlivých uvězněných politiků, nýbrž i v globálním pohledu na současný španělsko-katalánský konflikt. Na předvánoční schůzce s katalánským premiérem byl v tomto ohledu ten španělský, Pedro Sánchez (PSOE), vcelku jasný - dokud nebudou rozsudky, s žádným konkrétním plánem na řešení konfliktu přijít nehodlá.

Snímek katalánských politiků ve věznici Lledoners, zveřejněno 1. 12. 2018 (Foto: Diari ARA)

O garancích, které španělský Nejvyšší soud (Tribunal Supremo) poskytuje, docela dobře vypovídá i skutečnost, že stále ještě neznáme oficiální datum zahájení procesu. Zdroje zevnitř prozatím potvrdily 12. únor, avšak nebylo by až tak velkým překvapením, kdyby bylo vše odloženo ještě o další týden. To je ostatně jedna z věcí, na nichž trvají obhájci, neboť už teď je jasné, že nebudou mít dost času seznámit se se všemi materiály k líčení - obhájci prozatím netuší, která svědectví a které důkazní materiály tribunál připustil a která nikoliv. Ani další podmínky přímo na místě obviněným politikům nebudou nikterak nakloněny. Soudní proces by mohl trvat přibližně tři měsíce, intenzivní stání se budou konat vždy úterý-čtvrtek od 10.00 do 18.00 s krátkou přestávkou na oběd, obvinění tak nebudou mít mnoho času na projednání postupu se svými advokáty. Vzhledem k časové náročnosti samotných přesunů mezi soudem a věznicemi v Soto del Real a Alcalá-Meco tak vězni stráví celý den v jednom kole. Potřebný klid a prostor k přípravě na obhajobu přitom podle obhájců nebudou mít ani v samotném vězení, neboť vězeňská služba právníkům jejich práci často komplikuje. 

Nejvyšší soud bude ve zmiňované kauze soudit celkem dvanáct osob (Jordi Cuixart, Jordi Sànchez, Oriol Junqueras, Joaquim Forn, Jordi Turull, Josep Rull, Raül Romeva, Dolors Bassa, Carme Forcadell, Carles Mundó, Meritxell Borràs a Santi Vila). Kromě posledních tří jmenovaných jsou všichni ostatní ve vazbě, někteří dokonce již více než rok. Devíti obžalovaným hrozí vysoké tresty (16-25 let), posledním třem jmenovaným, kteří nejsou souzeni za vzpouru, pak hrozí maximálně 7 let. Všech devět obviněných, kteří jsou aktuálně ve vazbě, bylo 1. února převezeno z katalánských věznic do káznic v okolí španělského hlavního města. V souvislosti s událostmi ze září a října 2017 je obžalováno ještě několik dalších osob, ty však budou souzeny v jiných procesech u jiných soudů. Netřeba dodávat, že část tehdejší katalánské vlády je dnes v exilu v Belgii, Švýcarsku a Velké Británii. Bližší medailonky všech zúčastněných (obviněných, obhájců i soudců) naleznete kupříkladu ve skvěle zpracovaném článku katalánského deníku ARA nebo na stránkách katalánské televize TV3. 

Celý proces potrvá relativně dlouho i proto, že bude třeba vyslechnout několik stovek svědků. Předvolána bude zejména celá řada politiků aktivně činných při událostech z podzimu 2017, např. bývalý španělský premiér Mariano Rajoy, barcelonská starostka Ada Colau či baskický premiér Iñigo Urkullu. Soudce naopak zamítl svědectví katalánského expremiéra Carlese Puigdemonta, španělského krále Filipa VI. a některých světových intelektuálů (Chomsky, Preston). Proces má být přenášen živě v televizi, řada médií už zmobilizovala celé štáby. Přímo u madridského soudu se doposud akreditovalo přes 600 novinářů ze 150 různých médií z přibližně padesátky zemí světa. Bezesporu půjde o nejsledovanější soudní proces roku.

VÍTĚZOVÉ
Ať už zmiňovaný soudní proces dopadne jakkoliv, minimálně jeden vítěz je již předem známý. Je to totiž právě soudní kauza spjatá s katalánským referendem z října 2017, na níž mnoho bodů nahnala španělská krajně pravicová strana VOX, která je v procesu jednou z žalujících stran. Dle posledních průzkumů by pro dříve zcela marginální stranu při volbách do španělského parlamentu dnes hlasovalo až 7 % voličů. Jde zejména o bývalé voliče Lidové strany (PP), jimž se současná politika PP vůči Katalánsku, Baskicku či migrantům zdá příliš vstřícná. A jelikož strana Ciutadans si do radikálních témat kvůli svému navázání na španělské ekonomické a podnikatelské elity netroufne, VOX se pro radikální pravici jeví jako ta správná alternativa. Ale zpět k soudnímu procesu. Právě mediální prostor, kterého se straně dostalo v souvislosti s katalánskými politickými vězni, se ukázal jako klíčový startér jejich raketového nástupu ve volebních průzkumech, což potvrdil prosincový úspěch strany v andaluských regionálních volbách.

PORAŽENÍ
Jak již plyne z výše uvedeného, jedním z poražených celého konfliktu i soudního procesu může být paradoxně Lidová strana, jež nese zásadní vinu na vyhrocení vztahů Španělsko-Katalánsko. Smrtelně raněný je však především onen vztah samotný. Ať už se Katalánsko osamostatní, nebo i nadále setrvá v rámci Španělska, vztahy mezi oběma národy budou současnou krizí hluboce poznamenány. O idylce ve stylu Česko-Slovensko si tu můžeme nechat jen zdát. Poraženými v soudním procesu budou zcela jistě i obvinění. Jen málokdo dnes pochybuje o tom, že rozsudek je již dávno napsán a bylo by velikým překvapením, kdyby v něm stálo kupříkladu zproštění obvinění pro nedostatek důkazů... Jejich obhájci proto již dávno pokukují po Evropském soudu pro lidská práva ve Štrasburku. ten jim sice nakonec po mnoha letech může dát za pravdu, ale jak už se ukázalo v nedávné minulosti, sázka na Evropu zastáncům nezávislosti příliš nevyšla. Jen tak mimochodem, na straně poražených možná skončí i sama Evropská unie. Až čas ukáže, jak se EU vyrovná se současnými výzvami, které jsou s otázkou katalánské nezávislosti nenápadně, ale o to důkladněji propojeny. Každopádně je velmi smutné sledovat, jak se EU ochotně zapojuje do konfliktů na druhé straně planety (Venezuela), zatímco ty domácí jsou vždy jen vnitřní záležitostí daného státu (pokud zrovna nejste z východní části EU). Ale to už jsou zkrátka ty paradoxy. Nečinnost EU při obraně těch, kteří bezvýhradně zastávají bruselské hodnoty, jen posiluje uskupení ryze antagonistické. VOX je toho dokonalým důkazem.

Sant Sadurní d'Anoia

Nepatrné městečko Sant Sadurní d'Anoia se nachází asi 40 km západně od Barcelony. V obklopení vinic tu žije necelých 13 000 obyvatel. Na první pohled možná nikterak významné okresní městečko, avšak ve skutečnosti jde o jedno z nejdůležitějších vinařských center na celém Pyrenejském poloostrově. 85 % španělského šumivého vína (katalánsky cava) se totiž zpracovává právě zde.

Jedna z prvních budov, které člověka uvítají při příjezdu do Sant Sadurní d'Anoia, sídlo firmy Freixenet (2018)

Město samotné přitom, na rozdíl od mnohých zde již prezentovaných, nemá nikterak bohatou historii. Jeho původ musíme hledat ve středověké farnosti, která byla po staletí součástí sousední obce Subirats. Od té se oddělila až roku 1764, kdy se počet místních obyvatel poprvé přehoupl přes tisíc. Její další osudy jsou od druhé poloviny 19. století zcela spjaty s pěstováním vinné révy. V případě Sant Sadurní d'Anoia to není nic tak neobvyklého, neboť se nachází v srdci vinařského kraje Penedès, ačkoliv ani zde neměli zpočátku na růžích ustláno, jelikož i zdejšími poli se roku 1887 prohnala děsivá invaze mšičky révokaze, která zdecimovala slibně se rozvíjející katalánský vinařský průmysl. Sant Sadurní bylo jedním z míst, která se škůdci dokázala úspěšně postavit, což nakonec poskytlo důležitý impuls k drobné diferenciaci a sázce na výrobu šumivého vína.

Že se nalézáte v katalánské metropoli šumivého vína, poznáte snadno už po pár prvních krocích, kdy vás na chodnících překvapí patníky ve formě korkových zátek. Pro jistotu ale stejně nabídněme pár čísel. Čistě statisticky je Španělsko považováno za druhého největšího producenta šumivého vína na světě (po Francii). V Sant Sadurní d'Anoia má sídlo takřka stovka producentů šumivého vína a více než 90 % španělského sektu se vyrábí v Katalánsku, drtivá většina pak právě v tomto nenápadném městečku. Jde o lukrativní byznys - ročně se v Sant Sadurní vyprodukuje okolo 250 000 000 lahví, za které místní producenti utrží téměř dvě miliardy €. Jen Freixenet, největší a nejznámější značka katalánského šumivého vína, exportuje do více než 150 zemí světa a její obří sklepení (údajně největší svého druhu na světě) ukrývá v kilometrech chodeb další desítky milionů archivních láhví. Sídlo Freixenetu je ostatně první budovou, na niž v Sant Sadurní d'Anoia natrefíte, pokud sem přijedete vlakem (linka R4 z Barcelony, cesta trvá asi 45 minut). Ve městě samotném či v jeho bezprostředním okolí pak najdeme roztroušené menší areály více než osmi desítek dalších producentů. Velká část z nich nabízí komentované prohlídky, pravidelné košty či další akce spojené s enoturistikou. 

Architektonicky nejcennějším je bezesporu areál značka Codorníu, jemuž vévodí nádherná modernistická budova slavného katalánského architekta Josepa Puige i Cadafalcha. Od roku 1982 se ve městě pravidelně vždy druhý týden v říjnu slaví Setmana del Cava (Týden šumivého vína), velká slavnost za dalším účelem propagace místních značek. Kromě samotných sklepení najdeme v Sant Sadurní d'Anoia relativně vysokou koncentraci panských sídel ve stylu modernismu, eklekticismu či noucentismu, která si tu nechali vystavět zejména bohatí vinaři, avšak žádné z nich asi nedosahuje celostátního významu (kompletní seznam zde). Při procházkách mezi okolními vinicemi můžete narazit i na hodně staré památky, kupříkladu na románskou kapličku Sant Benet d'Espiells, avšak největším lákadlem i přesto zůstávají vinné sklípky jednotlivých producentů cavy.

Malebná kaplička Sant Benet d'Espiells, necelých 5 km od centra Sant Sadurní d'Anoia (Foto: wikipedia.org)

XOCOLATERS SIMON COLL

Do Sant Sadurní d'Anoia samozřejmě každý míří především za šumivým vínem, avšak možná trochu nečekaně tu objevíte i zajímavé firmy z jiného odvětví. Skutečnou institucí jsou v tomto ohledu čokoládovny Simón Coll. Nejvýznamnější katalánský producent čokolády tu má své sídlo již od roku 1840. Jeho zakladatel Simón Mestres pocházel z místní vinařské rodiny, avšak na rozdíl od svých bratrů, kteří pokračovali v rodinném podniku, se rozhodl vydat se trochu jinou cestou a ve městě si otevřel malý obchůdek se zámořskými produkty (káva, kakao). Denní kontakt s těmito pochoutkami v něm vyvolal touhu experimentovat a během několika málo let se v rodné vsi proslavil svými skvěle připravovanými čokoládami. Roku 1880 vzniká značka "Simón", od roku 1910 pak rodina vlastní první skutečnou továrnu na čokoládu. I přes výrazné zpomalení vývoje kvůli španělské občanské válce se sláva čokolády Simón Coll začala šířit po celém Španělsku, nápomocny přitom byly i časté a nápadité reklamní kampaně v rozhlase a dalších sdělovacích prostředcích. Roku 1991 firma zahájila velkou expanzi i mimo španělské hranice, v současnosti je čokoláda z produkce Simón Coll exportována do více než 30 zemí a tvoří asi 25 % celkového obratu společnosti. 

Čokolády z dílny Simón Coll se čím dál častěji stávají oblíbeným suvenýrem z návštěvy Barcelony, ačkoliv si to mnozí turisté ani neuvědomují. Firma však roku 1972 odkoupila legendární barcelonskou značku Chocolates Amatller (zal. 1797), které se velmi daří zejména v posledních letech v souvislosti s velkým turistickým boomem spojeným s Gaudím. A právě jedna z Gaudího nejznámějších staveb (Casa Batlló) se nachází hned vedle bývalého rodinného sídla Amatllerů. Čokolády Amatller můžete v dárkových baleních najít nejen tam ale i duty free shopech barcelonského letiště. Ale zpátky do Sant Sadurní d'Anoia. Pokud vám nejede čokoláda, ale z návštěvy všech těch vinných sklípků vám vyhládlo, jste na tom pravém místě. Ve městě najdete bohatý výběr kvalitních restaurací, doporučujeme např. La Cava d'en Sergi nebo Cal Blay Vinticinc. To může být ta pravá tečka za jednodenním výletem z Barcelony...

Šumivé víno Codorniu a čokoláda Simón Coll - dva typické suvenýry ze Sant Sadurní d'Anoia
(Foto: www.cavapack.com)

26/01/1939: Franco obsazuje Barcelonu

Ačkoliv oficiálně je trvání španělské občanské války udáváno daty 17. 7. 1936 - 1. 4. 1939, fakticky válka skončila přibližně o dva měsíce dřív ve chvíli, kdy frankističtí vojáci bez boje obsadili katalánskou metropoli. Pád Barcelony byl symbolickou tečkou za veškerými nadějemi na zvrat, demoralizované zbytky republikánské armády se v tu chvíli soustředily již jen na co nejrychlejší ústup.

Plakát znázorňující vstup frankistických vojsk do Barcelony 26. ledna 1939 z oblasti pohoří Collserola
(Foto: diarieljardi.cat)

Více než dva a půl roku byla Barcelona republikánskou baštou, město muselo zejména v druhé polovině války strpět mnohá bombardování, nakonec se ale dnem, kdy ho ovládli frankističtí vojáci, stal příznačně 26. leden 1939. Jednotky vedené generály Yagüem a Solchagou do Barcelony vstoupily za úsvitu od řeky Llobregat a přes pohoří Collserola. Během dne pak město obsadily až po řeku Besòs. Barcelona tentokrát nekladla sebemenší odpor. Město bylo evakuováno 23. ledna, poslední zbytky republikánské armády ho opustily 25. ledna. Část obyvatel, kteří setrvali, Franka podporovala, zbytek už jen rezignovaně doufal, že válka co nejdřív skončí. Frankistické jednotky katalánskou metropoli předchozího večera obklíčily, 26. ledna ráno marocké oddíly do města vstoupily přes ulice Gran Via a Diagonal, navarrské oddíly obsadily Tibidabo a následně přes ulice Muntaner, Balmes, Avinguda de la República Argentina a Passeig de Gràcia sestoupily až do centra. Italské dobrovolnické jednotky kontrolovaly Hortu a Sant Andreu. Pro Franka by nejspíš nebyl problém dobýt město o pár dní dřív, neboť republikánům se na ústupu nepodařilo vyhodit do povětří všechny mosty přes řeku Llobregat, avšak učinit tak 26. ledna v sobě skrývalo důležitou symboliku.

26. leden byl totiž ve španělsko-katalánské historii do té doby připomínkou bezprecedentní porážky, kterou Španělsko utrpělo v rámci tzv. války ženců v bitvě u Montjuïcu roku 1641. Kousek od Barcelony se onoho 26. ledna 1641 střetly španělské oddíly (čítající přes 20 000 mužů) s katalánskými a francouzskými obránci města (přibližně 6 000 mužů). Boj byl krátký, avšak intenzivní. Španělé v něm ztratili 1 500 mužů, zatímco katalánsko-francouzská strana napočítala jen 32 mrtvých. Tento nepoměr španělské jednotky zcela demoralizoval, a tak od dalších útoků ustoupily a stáhly se do vnitrozemí. Právě vzhledem k počtu padlých je toto vítězství často připomínáno jako jedna z nejúspěšnějších katalánských bitev v historii. V globálním kontextu však šlo jen o malé vítězství, neboť válka ženců skončila roku 1652 jasnou prohrou katalánských vzbouřenců. Dodnes je tedy část historiků přesvědčená o tom, že Franco si tuto skutečnost plně uvědomoval a hodlal tuto pro Španělsko neblahou vzpomínku na 26. leden vymazat právě slavným dobytím Barcelony.

Katalánská metropole se v roce 1939 vzdala velmi lehce nejen kvůli úprku republikánů. Takřka tři roky války a zejména v posledním roce se stupňující bombardování města znamenaly neustálou atmosféru strachu a zoufalství. Region hladověl. Mnoho obyvatel tak ve finále skutečně cítilo skutečnou vděčnost za konec války. Mnozí si však plně neuvědomovali, co všechno s sebou frankistická diktatura přinese. Dobytí Barcelony zaznamenalo velký ohlas ve světě. Franco se dočkal gratulací od spřátelených diktátorů (Mussolini, Hitler). Město se relativně rychle vrátilo k běžnému životu - již 27. ledna začaly opět vycházet noviny, o den později začalo fungovat noční osvětlení, zrušené kvůli leteckým bombardováním, a 1. února už vcelku pravidelně fungovala hromadná doprava a většina obchodů poprvé od "osvobození" otevřela, ačkoliv všeho bylo málo a příděly na potravinové lístky fungovaly až do roku 1952. Fakticky se Barcelona z šedivého poválečného období dostávala více než dvě dekády. K hranici s Francií se frankistické oddíly dostaly do dvou týdnů a 21. února v katalánské metropoli uspořádaly ohromnou vojenskou přehlídku na počest oficiálního konce války na katalánském území.

Josep Goday i Casals

Josep Goday i Casals (1881-1936) patřil k talentované generaci katalánských architektů, kteří se učili od těch největších mistrů modernismu. Zatímco řada Godayových spolužáků zejména na počátku své kariéry zůstala věrna dodnes nejslavnějšímu katalánskému architektonickému stylu, rodák z Mataró navrhl většinu svých staveb již pod silným vlivem nastupujícího noucentismu. Diplom z barcelonské architektury si Goday odnesl v roce 1905, avšak ve své tvorbě byl hodně ovlivněn architekturou střední Evropy, kde strávil část svých studií.

Mezi jeho nejznámější díla patří budova pošty na Via Laietana v Barceloně, na jejímž návrhu se podílel spolu s dalším katalánským architektem stejné generace, Jaumem Torresem, a dále pak rekonstrukce známé budovy v těsném sousedství barcelonské katedrály (Casa de l'Ardiaca). Určitou dobu pracoval jako barcelonský městský architekt, v tomto období se zasloužil o vystavění mnoha školních budov. Velice pěknou ukázkou Godayovy architektury je tak například škola La Farigola v barcelonské čtvrti Vallcarca. Kromě vlastní architektonické praxe byl Josep Goday respektovaným odborníkem na dějiny umění - v tomto oboru sepsal několik důležitých odborných knih.

Školní budova La Farigola de Vallcarca (Foto: escolesdelarepublica.wordpress.com)

Catalunya 2019

Možná až nečekaně rychle nám uběhl rok 2018, alespoň v Katalánsku ve srovnání s rokem předchozím chudší na zásadní dějinné zvraty. Nesporně pomaleji ale musel ubíhat devíti uvězněným katalánským politikům, z nichž někteří ve vazbě prožili již druhé Vánoce. Právě političtí vězni jsou jedním z důvodů "zklidnění" celé situace mezi Španělskem a Katalánskem. I v roce 2018 v této otázce sice došlo k zajímavému vývoji (zatčení Puigdemonta a jeho následné nevydání do Španělska, konec Mariana Rajoye a jeho vlády, nástup Quima Torry do pozice katalánského premiéra), ale reálně jsme se žádného výrazného posunu nedočkali a výhledově ani nedočkáme. Klíčový bude soudní proces s uvězněnými politiky, který by měl začít na konci ledna a bude probíhat pravděpodobně po celé jaro, možná až do brzkého léta. Od výsledku soudu se pak bude odvíjet další děj, výsledek předurčí i jeho intenzitu.

Klíčovým datem bude podle mnohých 26. květen, kdy se ve Španělsku konají komunální volby, v nichž se nám zatím profiluje docela zajímavý souboj o Barcelonu. Obyvatelé katalánské metropole budou rozhodovat o pokračování starostky Ady Colau, která do politiky přišla z řad aktivistů, avšak (nebo právě proto) její mandát nelze hodnotit příliš kladně. Městu nepřinesla žádnou velkou vizi do budoucna a současné problémy řeší poměrně neefektivně (až historický odstup ukáže, jestli dokonce některé sama nezavinila). Barcelona každopádně nadále posiluje především svou globální značku. Město je čím dál oblíbenější turistickou destinací. Počet návštěvníků zde v roce 2018 narostl přibližně o 5 %, další nárůst zaznamenalo místní letiště, jež na konci roku 2018 zcela jistě atakovalo hranici 50 000 000 cestujících (pro srovnání v roce 2013 barcelonským letištěm prošlo "pouhých" 35 000 000 pasažérů). 

Právě Barceloně se proto budeme v našich článcích silně věnovat minimálně po celý první půlrok, ačkoliv v průběhu roku 2019 taktéž mnohem častěji než dosud navštívíme i jiné katalánsky hovořící oblasti (Valencie, Baleárské ostrovy, Catalunya Nord, Franja de Ponent, L'Alguer a El Carxe). Stejně tak v prvních měsících právě začínajícího roku budeme bedlivě sledovat vývoj soudního procesu s katalánskými politiky, zatímco pro druhou polovinu roku chystáme i nějaké novinky, ať už zde na blogu nebo na naší facebookové stránce. Ale to je ještě daleko. Teď se už pojďme těšit z doposud slibně vypadajícího čísla 2019. Do nového roku přejeme především mnoho lásky, zdraví, štěstí a naděje! Visca Catalunya 2019!!!