Měsíc autorského čtení 2016: Katalánští autoři

Literární festival Měsíc autorského čtení (MAČ) vznikl roku 2000 v Brně díky iniciativě místního nakladatelství Větrné mlýny, které tuto kulturní událost dodnes pořádá. Čestným hostem letošního 17. ročníku tohoto mezinárodního literárního festivalu je Španělsko. V průběhu července 2016 tak do Brna (a také do Ostravy, Wroclawi, Košic a Lvova) dorazí 31 autorů z Pyrenejského poloostrova. Záměrem pořadatelů je představit nejen španělsky psanou literaturu, ale i ostatní národní literatury, které v současnosti tvoří španělskou realitu. Proto se na festivalu představí i několik baskických a katalánských autorů.

Nás samozřejmě zajímá především ta katalánská část. Proto vám v tomto rozsáhlém článku přinášíme medailonky všech katalánských spisovatelek a spisovatelů, kteří na letošním festivalu vystoupí. V tomto ohledu je však třeba říct, že ne všichni z nich zde zastupují přímo katalánskou literaturu. Zatímco Joan Manuel Soldevilla, Maria Mercè Cuartiella, Lluís-Anton Baulenas, Xavier Farré, Sebastià Alzamora a částečně i Carlos Be do ní spadají, zbylí autoři (Ignasi Vidal-Folch, Rosa Ribas, Jordi Llobregat a Eduardo Moga) tvoří takřka výhradně jen ve španělštině. Zvláštním případem je potom jedna z největších hvězd festivalu, mallorská spisovatelka Carme Riera, která sice patří do kánonu katalánské literatury, nicméně je i velmi výraznou postavou současné literatury španělské. O všech těchto spisovatelích se dočtete na následujících řádcích. Záznamy jednotlivých čtení naleznete na oficiálních stránkách festivalu nebo na konci tohoto článku.

Foto: www.autorskecteni.cz

CARME RIERA

(MAČ 2016: Brno - 2. července, Ostrava - 4. července, Košice - 5. července)
Bezesporu jedna z největších hvězd Měsíce autorského čtení 2016. Carme Riera, často označovaná za první dámu katalánské literatury, se narodila roku 1948 v Palmě na Mallorce. Již jako dvanáctiletá psala španělsky první básničky a kratší povídky; katalánsky začala psát na doporučení své učitelky Ainy Moll na střední škole v Palmě. Na konci 60. let minulého století se přestěhovala do Katalánska, kde na Universitat Autònoma de Barcelona (UAB) vystudovala španělskou filologii. V té době se též aktivně zapojovala do protestů proti frankismu či válce ve Vietnamu. Oslovily ji taktéž myšlenky feministického hnutí. I po studiích zůstala věrná UAB, kde se roku 1995 stala profesorkou španělské literatury. Mezi oblasti jejího odborného zájmu patří španělská literatura 16. a 17. století a také spisovatelé José Goytisolo, Jaime Gil de Biedma, Carlos Barral a jejich básnická tvorba. I díky své akademické dráze se jako osmá žena v historii stala roku 2012 členkou Španělské královské akademie (RAE).

V literárním světě prorazila hned svou prvotinou Te deix, amor, la mar com a penyora (1975), z níž se stal skutečný bestseller katalánské literatury. Carme Riera má ostatně coby spisovatelka neuvěřitelnou schopnost proměnit v úspěch vše, čeho se dotkne. Jen vyjmenovat všechny literární ceny by nám zabralo další tři odstavce, ale když to trochu zjednodušíme, dá se říct, že každý její román dosáhl na některé z prestižních ocenění katalánské literatury. Kromě nich získala řadu dalších vyznamenání, například Creu de Sant Jordi, Medalla d'Or del Consell de Mallorca a naposledy též prestižní španělskou Premio Nacional de las Letras Españolas. Jak je patrné z výše uvedeného, Carme Riera má své pevné místo v katalánské i španělské literatuře. Zatímco svou uměleckou tvorbu produkuje v katalánštině (a posléze si knihy sama překládá do španělštiny), akademické práce a eseje publikuje téměř vždy výhradně ve španělštině. Kromě toho byla její díla přeložena do více než 12 jazyků. Mezi její nejslavnější romány patří Joc de miralls (1989), Dins el darrer blau (1994), Cap al cel obert (2000), La meitat de l'ànima (2004), Temps d'innocència (2013) a Les darreres paraules (2016). Její tvorba je ovlivněna dávnými mallorskými příběhy, které slýchávala od své babičky, určitými literárními vzory jí byly i spisovatelky jako Caterina Albert, Mercè Rodoreda či Virginia Woolf.

IGNASI VIDAL-FOLCH

(MAČ 2016: Brno - 4. července, Ostrava - 6. července, Košice - 7. července)
Ignasi Vidal-Folch Balanzó je katalánský spisovatel a novinář, narozen v Barceloně roku 1956. Novinařině se věnuje i jeho starší bratr Xavier Vidal-Folch, jenž působí ve španělském deníku El País. Ve svých autorských začátcích se Ignasi Vidal-Folch věnoval především tvorbě komiksových scénářů, jako spisovatel se prosadil ve druhé polovině 80. let minulého století. Na počátku let devadesátých působil jako zpravodaj madridského listu ABC v zemích bývalého východního bloku. Své nepřeberné zážitky z Berlína, Prahy, Sofie či Bukurešti té doby využil i ve svém nejnovějším románu Pronto seremos felices (2014). Kromě toho publikoval dalších dvanáct románů či povídkových sbírek (vše ve španělštině), patří k nejprestižnějším současným španělsky píšícím spisovatelům. Je též autorem velmi zajímavého a netradičního průvodce po zajímavých a utajených místech svého rodného města - Barcelona: Museo secreto (2009).

ROSA RIBAS

(MAČ 2016: Brno - 7. července, Ostrava - 9. července, Košice - 10. července)
Španělsky píšící Katalánka Rosa Ribas Moliné se narodila roku 1963 v El Prat de Llobregat. Na Universitat de Barcelona vystudovala nejprve španělskou filologii a následně získala doktorát za práci o německých cestovatelích do Latinské Ameriky v 16. století. Od roku 1991 žije víceméně neustále v Německu, které se stalo její zemí zaslíbenou. Vyučovala na univerzitách v Heilbronnu a ve Frankfurtu nad Mohanem, kde dosud žije. Pedagogické dráze se věnovala po většinu své profesní kariéry, vše změnila až její autorská prvotina, historický román El pintor de Flandes (2006). Díky tomuto literárnímu úspěchu se od roku 2008 věnuje už jen spisovatelské dráze. Je jednou z předních španělských tvůrkyň tzv. román noir. Mezi její nejznámější knihy patří Entre dos aguas (2007), La detective miope (2010), Don de lenguas (2013), Pensión Leonardo (2015) či nejnovější detektivka Si no, lo matamos (2016). V její tvorbě vystupují výrazné ženské protagonistky - komisařka Cornelia Weber-Tejedor, reportérka Ana Martí nebo soukromá detektivka Irene Ricart. Děj svých románů zasazuje Rosa Ribas pravidelně do Barcelony či některého z německých měst. Její knihy byly přeloženy do němčiny, angličtiny, katalánštiny či italštiny.

JORDI LLOBREGAT

(MAČ 2016: Brno - 9. července, Ostrava - 11. července, Košice - 12. července)
Kterak se praví v medailonku autora na přebalu i v České republice vydaného románu El secreto de Vesalio (česky Vesaliovo tajemství, 2016): "Jordi Llobregat (nar. 1971) vede společnost, která se zabývá komunitním rozvojem měst. Píše od svých dvanácti let a jeho krátké povídky vyšly v několika antologiích. Je členem literární skupiny El Cuaderno Rojo (Rudý sešit) a ředitelem festivalu noir beletrie Valencia Negra. Vesaliovo tajemství (2015) je jeho první román, vychází v osmnácti zemích". Jordi Llobregat ve zmiňované románové prvotině sází především na současný boom historických románů s krimi zápletkou, odehrávající se v čtenářsky stále atraktivnější Barceloně. 

JOAN MANUEL SOLDEVILLA

(MAČ 2016: Brno - 11. července, Ostrava - 13. července, Košice - 14. července)
Katalánský spisovatel, profesor literatury a komiksový odborník Joan Manuel Soldevilla se narodil roku 1964 v Barceloně. Na barcelonské univerzitě vystudoval filologii, později i teologii na Universitat de Girona. Tam pak v letech 1994-2002 přednášel španělskou literaturu, od roku 2002 učí literaturu na střední škole Institut Ramon Muntaner ve Figueres, kde již dlouhé roky bydlí spolu se svou ženou, spisovatelkou Marii Mercè Cuartiella. Patří k největším znalcům komiksů ve Španělsku, na toto téma ostatně publikoval již mnoho článků a monografií, přičemž jeho specializací je především postavička známého komiksového hrdiny Tintina. Kromě komiksů se jako literární vědec zabývá všemi typy literatury, jak sám říká, rád čte cokoliv, od světových klasiků až po nejnižší žánry brakové literatury. Napsal též řadu reportáží věnujících katalánskému městu Figueres, které pod názvem The secret life of Figueres představí i v rámci MAČ 2016. V posledních letech se hodně zabýval postavou dnes zapomenutého všestranného katalánského spisovatele Jaume Ministrala, což ho přivedlo i do úzkého kontaktu s Českou republikou a plodem této práce by v příštím roce měla být i jeho románová prvotina L'amic de Praga.

MARIA MERCÈ CUARTIELLA

(MAČ 2016: Brno - 12. července, Ostrava - 14. července, Košice - 15. července)
Spisovatelka a dramatička Maria Mercè Cuartiella se narodila roku 1964 v Barceloně. Po vystudování španělské filologie na Universitat de Barcelona se po celý život pohybovala v kulturní sféře, především v oblasti Empordà, kde už řadu let žije s manželem Joanem Manuelem Soldevillou. Pravidelně přispívá do tamních médií, v současnosti též pracuje jako editorka v nakladatelství Brau. V posledních několika letech ji částečně živí i její spisovatelská dráha. Jako autorka vstoupila do literárního světa kratší prózou ve španělštině Cuando las cosas van mal (1999) a následně i čtyřmi divadelními hrami (Ángel S., En trànsit, Deus ex machina a Enterra'm a Pequín). V roce 2005 společně se svým manželem vydala román pro děti a mládež Capitán Verne, una novela sobre la amistad y los libros. Skutečný literární úspěch se ale dostavil až v této dekádě. Roku 2012 získala Premi Llibreter, ocenění udělované katalánskými knihkupci, za román Germans, gairebé bessons; následoval další román L'afer marsellès (2014) a vloni definitivně vystoupala na katalánský literární vrchol díky povídkové sbírce Gent que tu coneixes, za niž obdržela prestižní Premi Mercè Rodoreda.

LLUÍS-ANTON BAULENAS

(MAČ 2016: Brno - 15. července, Ostrava - 17. července, Košice - 18. července)
Katalánský spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik Lluís-Anton Baulenas Setó se narodil v září 1958 v barcelonské čtvrti Sant Andreu. Po vystudování katalánské filologie se několik let věnoval výuce katalánského jazyka a literatury na středních školách (mimo jiné i na té, kde dřív sám studoval). Do literárního světa pronikl prostřednictvím divadla jako herec, dramatik i režisér - v průběhu 80. let se svými dílky často vystupoval v barech a na undergroundových scénách v barcelonské čtvrti Gràcia. Díky divadelní tvorbě si naplno uvědomil, že chce být spisovatelem. V roce 1987 se tedy vydává na riskantní dráhu spisovatele na volné noze a toho samého roku publikuje svůj první román Qui al cel escup.

Již od samého začátku má jeho tvorba solidní úspěch mezi kritiky, charakteristickým rysem Baulenasova přístupu k literatuře se od té doby stává i hojná účast ve všemožných literárních soutěžích. Možná i díky tomu patří mezi vůbec nejoceňovanější současné katalánské prozaiky (je držitelem prestižních cen jako Premi Carlemany, Premi Crítica Serra d'Or, Premi Prudenci Bertrana, Premi Ramon Llull či Premi Sant Jordi). Definitivně ho proslavila trojice románů z druhé poloviny 90. let - Noms a la sorra (1995), Alfons XIV, un crim d'estat (1997) a El fil de plata (1998). Určitý věhlas mu zajistila i spolupráce s režisérem Venturou Ponsem (filmy Anita no perd el tren, A la deriva a Amor idiota). V současnosti dokončuje román Amics per sempre, který by měl vyjít v roce 2017. Lluís-Anton Baulenas je též velmi oceňovaným překladatelem. Do katalánštiny převedl díla mnoha významných autorů (Capote, Camus, Dos Passos, Ionesco, Orwell).

EDUARDO MOGA

(MAČ 2016: Brno - 25. července, Ostrava - 27. července, Košice - 28. července)
Básník, překladatel a literární kritik Eduardo Moga se narodil roku 1962 v Barceloně. Publikuje výhradně ve španělštině. Jeho tvorba je rozsáhlá (17 básnických sbírek, 4 esejistická díla), avšak v Česku či v Katalánsku takřka neznámá. Do španělštiny přeložil kupříkladu verše Walta Whitmana, Williama Faulknera, Arthura Rimbauda, Charlese Bukowského či Franka O'Hary. Pravidelně též publikuje na svém blogu Corónicas de Ingalaterra (od února 2016 Corónicas de Españia).

XAVIER FARRÉ

(MAČ 2016: Brno - 26. července, Ostrava - 28. července, Košice - 29. července)
Katalánský básník a překladatel Xavier Farré se narodil roku 1971 v l'Espluga de Francolí. Již dlouhé roky je silně spjat se zeměmi střední a východní Evropy, neboť překládá ze slovinštiny a polštiny do katalánštiny (např. básně Czeslawa Milosze či Adama Zagajewskiho). Xavier Farré též působil jako lektor katalánštiny na univerzitách v Poznani a Lublani; v současnosti vede katalánský lektorát na Jagellonské univerzitě v Krakově. Vydal několik sbírek poezie - Llocs comuns (2004), Retorns de l'Est (2005), Inventari de fronteres (2006), La disfressa dels arbres (2008) a Punt rere punt (2014).

SEBASTIÀ ALZAMORA

(MAČ 2016: Brno - 28. července, Ostrava - 30. července, Košice - 31. července)
Básník, prozaik a publicista, narozený v březnu 1972 v městě Llucmajor na Mallorce. Po vystudování oboru katalánská filologie na Universitat de les Illes Balears se Sebastià Alzamora přestěhoval do Barcelony. Od té doby se věnuje literární tvorbě, působí též v řadě kulturních institucí, avšak prošel si i profesemi ve světě nakladatelství či literárních akademií. Kromě toho je pravidelným přispěvatelem mnoha katalánských novin a časopisů, v poslední době píše především pro deník Ara. Coby básník o sobě dal vědět již roku 1994 sbírkou Rafel, za niž dostal prestižní cenu Premi Salvador Espriu. Následovala řada dalších básnických sbírek: Formes del cercle (1996), Apoteosi del cercle (1997), Mula morta (2001), El benestar (2003) nebo La part visible (2009). Často bývá řazen do skupiny současných katalánských poetů s výmluvným názvem Imparables. Na půdě novelistické debutoval Alzamora experimentální prózou L'extinció (1999), již následovalo dalších šest románů, z nichž mezi ty nejoceňovanější patří La pell i la princesa (2005) či Crim de sang (2012). 

CARLOS BE

(MAČ 2016: Brno - 30. července, Ostrava - 1. srpna, Košice - 2. srpna)
Dramatik a divadelní režisér Juan Carlos Blanco García, tvořící pod pseudonymem Carlos Be, je ze všech v tomto článku zmiňovaných autorů tím, který má asi nejblíže k České republice. Narodil se roku 1974 v katalánském městě Vilanova i la Geltrú, avšak od svých 22 let, kdy zběhl ze studií medicíny, se věnuje jen a jen divadlu. Již deset let žije střídavě mezi ČR a Španělskem. V obou zemích už představil mnoho svých her, jako režisér ve Španělsku uvedl například i českou hru Příběhy obyčejného šílenství dramatika a scénáristy Petra Zelenky. Carlos Be píše katalánsky i španělsky, jeho díla byla kromě toho přeložena do češtiny, angličtiny, galicijštiny, italštiny, polštiny a slovenštiny. Mezi ta nejznámější patří Noel Road 25: a genius like us (2002), La extraordinaria muerte de Ulrike M. (2006) či La caja Pilcik (2009). Jeho nejzajímavějším katalánsky psaným dílem je hra Origami, která měla světovou premiéru, navíc v autorské režii, na prknech pražského Divadla Ungelt.

Brexit a další volební pat ve Španělsku: Definitivní stimul pro nezávislost Katalánska?

Je 27. červen 2016 a přesně devět měsíců dnes uplynulo od zářijových katalánských regionálních voleb. Devět měsíců potřebuje ke svému zrodu a vývoji drobný človíček. Ke zrození nezávislého Katalánska přitom podle některých katalánských politiků mělo dojít za dvojnásobek této doby. Dnes jsme přísně vzato v půlce tohoto období a upřímně řečeno zatím není vůbec jasné, co se to vlastně narodí...

Máme za sebou jeden z nejdivočejších týdnů od konání výše zmiňovaných katalánských voleb, po nichž většina katalánské politické reprezentace již naplno deklarovala začátek cesty k nezávislosti. A tak zatímco v této otázce od té doby vlastně nedošlo k naprosto žádnému posunu, kupříkladu ve Španělsku za tu dobu stihli hned dvoje parlamentní volby a o skotské nezávislosti se v posledních dnech začalo mluvit jako o hotové věci. Kterak jsme psali přesně před sedmi dny, uplynulých 168 hodin přineslo řadu důležitých událostí, které se tím či oním způsobem dotýkají právě Katalánska.

Zaznělo to ostatně již během včerejší noci - španělské parlamentní volby z 26. června 2016 byly úplně zbytečné. V tuto chvíli neexistuje trefnější shrnutí. Ačkoliv v počtu křesel přidělených jednotlivým partajím došlo k několika kosmetickým změnám, hlavní poměr sil ve španělském Kongresu zůstal, jak lze vyvodit z následujících grafů, takřka nezměněn. Zatímco prosincové volby znamenaly pro Španělsko určitý šok v podobě konce do té doby panujícího bipartismu, volby červnové ho jen potvrdily. Ani tehdy ani nyní tu není žádná strana, která by sama dokázala sestavit vládu. A stejně jako v prosinci ani po včerejších volbách tu neexistuje naděje na čistě levicovou nebo čistě pravicovou koalici, byť oproti poslednímu klání si pravice o kus polepšila. Matematických šancí nabízí španělské volební zákony docela dost, nicméně reálných scénářů existuje jen pár a, světe div se, jsou to ty samé jako na počátku letošního roku. A nejen to. I po včerejších volbách se lídři čtyř hlavních španělských stran až překvapivě sveřepě drží svých stanovisek k možnostem vzniku nové španělské vlády.

Výsledky španělských parlamentních voleb, prosinec 2015
(Foto: www.lavanguardia.com)

V podstatě tedy jen zopakujeme to, co už jste se tu mohli dočíst před šesti měsíci, ale co už. Opakovaly se volby, opakovaly se i jejich výsledky, tak proč si nezopakovat i možné scénáře povolebního vývoje. Vzhledem k tomu, jak španělští voliči a velice diskutabilní španělský volební systém rozdali karty, je jen pět reálných scénářů následného vývoje:

• VELKÁ KOALICE PP A PSOE: Spekulovalo se o tom už minule, ačkoliv lídr PSOE stále trvá na tom, že žádnou vládu v čele s Marianem Rajoyem (PP) zkrátka nepodpoří. Na druhou stranu tu ale mluvíme o dvou tradičních stranách, které by v rámci zachování určité hegemonie a ve jménu stability (je stále otázkou, do jaké míry by se španělští politici báli dalšího opakování voleb za 6 měsíců - minimálně z pohledu PP je tato strategie velice výhodná, neboť současným tempem stačí absolvovat už jen dvoje volby a dočkají se i těch vytoužených 176 křesel...) skutečně mezi sebou mohly uzavřít velkou koalici. Sice by tím odstavily jejich mladší vyzývatelky Podemos a Ciutadans, nicméně zároveň by to pro obě strany mohla být politická sebevražda. Všeobecně vzato by Rajoy stejně tak mohl utvořit vládu i s Podemos, ale tento scénář je opravdu nereálný. 

• KOALICE PSOE, PODEMOS A CIUTADANS: Levicová vláda PSOE a Podemos za účasti Ciutadans patřila mezi často skloňované varianty už minule. Dohromady disponují tyto strany 188 poslanci, což by pro ustanovení vlády v pohodě stačilo. Problémem této koalice je však postupné vymezování se všech lídrů vůči sobě a také často nepřekonatelné ideové a programové neshody. Jedním z problémů této trojice v zimě byla otázka katalánského referenda, které tehdy hájilo pouze hnutí Podemos. V rámci předvolební kampaně však slevilo i z tohoto požadavku, což této koalici může otevřít dveře, neboť PSOE a především Ciutadans jsou jednoznačně proti referendu (v druhém případě i přímo proti Katalánsku). Takže rozhodně docela reálný scénář.

• LEVICE + KATALÁNSKO: Scénář početné koalice PSOE, Podemos a dvou katalánských stran ERC a CDC je za současné konstelace matematicky nereálný, za což může právě celkový pokles hlasů pro levicové strany v těchto opakovaných volbách. Na druhou stranu, tato koalice je nejspíš nereálná už ze samé ideové podstaty, protože katalánské strany by tuto vládu podpořily jen s jasnou vizí referenda či jiné dohodě o nezávislosti Katalánska a to je něco, proti čemu je zcela zásadně PSOE. Kdyby to nebyl problém, už tato koalice mohla existovat. Z katalanistického pohledu by to byl sen...

• DOSTATEČNÁ MENŠINA PRAVICE: Tady už zacházíme trochu dál, do situací, kdy by se jeden či více poslanců (nebo celá strana) zdržela, čímž by za jistých okolností umožnila sestavení vlády i bez podpory 176 poslanců. V situaci, kdy toto všichni velcí hráči prozatím odmítají, se jeví jako reálná pouze možnost, že PP přesvědčí Ciutadans, baskickou stranu PNV a kanárskou Coalición Canaria, čímž dá dohromady 175 poslanců a pak by už jen stačilo najít jednoho, co se zdrží (jsou tu takové náznaky). Krkolomné, ale proveditelné.

• DALŠÍ VOLBY: Podle mnohých nemyslitelná, avšak dle současných výsledků pořád dost reálná situace. Už teď Španělsko na dvoje volby promrhalo několik miliard korun, ale státní pokladna je nevyčerpatelná a ono to vlastně tomu Rajoyovi docela šlo. Pobavit umí a jinak nic nedělá...a zemi to zatím nepoložilo. Takže další půlrok bezvládí se voličům jeví čím dál tím stravitelnějším.

Jak už jsme též zmiňovali dříve, z pohledu snah o katalánskou nezávislost je vlastně celkem jedno, který z výše uvedených scénářů se stane realitou. Jedinou spíše pozitivní (nebo alespoň ne negativní) konstelací by byla ta v našem scénáři číslo tři, který se ale ze všech uvedených jeví jako nejméně reálný. Všechny ostatní by pro Katalánsko znamenaly spíše status quo. Nehledě na to, že jednota je narušena i v samotném katalánském táboře, ale o tom si nejspíš povíme někdy v září...

Výsledky španělských parlamentních voleb, červen 2016
(Foto: www.lavanguardia.com)

Druhou významnou událostí uplynulého týdne byl všemi médii skloňovaný brexit. Ačkoliv tomu EU nejprve odmítala uvěřit, Britové se nakonec skutečně rozhodli hlasovat proti Unii. Odhlédněme nyní od toho, která část Evropy je dle svých politických výstupů xenofobnější, z pohledu Katalánska je rozhodnutí 52 % hlasujících Britů rozhodně velice zajímavé, byť ne nutně zcela pozitivní.

V první řadě je třeba říct, že samotné referendum ještě nemusí znamenat definitivní konec Velké Británie v EU. Vůle lidu je jedna věc, vůle neinformovaného a později plačícího lidu je věc další, a opravdové politické rozhodnutí pak jinou samostatnou kapitolou. Pokud ale budeme vycházet z toho, že Velká Británie skutečně požádá o vystoupení z EU a během několikaletého horizontu (takže nejdříve tak 2020) ho i uskuteční, z katalánského pohledu bude velice zajímavé sledovat Skotsko. Jak se dalo čekat již minulý týden, Skotové v referendu hlasovali většinově pro setrvání v EU, a tak se hned po zjištění opačného výsledku začalo mluvit o nezávislosti na Velké Británii. Je pravdou, že v případě britského konce v EU je skotské referendum o nezávislosti takřka nevyhnutelné. Z katalánského pohledu by však byla zajímavá až následná situace. Pokud by skutečně k takovému referendu došlo a Skotsko by si v něm odhlasovalo nezávislost v podstatě z jediného důvodu, totiž zůstat i nadále součástí EU, evropské instituce by si musely s touto nevídanou situací nějakým způsobem poradit.

Prozatím tu totiž vždy byla snaha jakékoliv separatistické tendence uvnitř států EU umlčet hrozbou automatického vystoupení onoho potenciálně nově vytvořeného státu z Unie. Především ve Španělsku je toto oblíbeným argumentem proti nezávislosti Katalánska. Není to sice naprosto totožná situace, ale faktem je, že pokud by se samostatné Skotsko automaticky stalo/zůstalo členem EU (a nemít tuto jistotu, žádné referendum o nezávislosti by se určitě nekonalo), vznikl by jasný precedens i pro katalánské snahy. Jasně by se potvrdilo, že případné osamostatnění se části členského státu v žádném případě neznamená automatický vyhazov z Unie. Vše je totiž na domluvě, na diplomatických jednáních a zhodnocení možných ztrát a zisků. Nebo by snad EU uplatnila v takové situaci dvojí metr? Navíc nezávislé Katalánsko by mělo se Skotskem zcela srovnatelnou touhu zůstat v EU, takže by bylo i ve vlastním zájmu Unie nedrolit se ještě víc případným vyhazovem Katalánska (tady se ale dá namítnout, že v rámci prevence by EU jednoznačně podpořila centralistické Španělsko a jakékoliv snahy o nezávislost by do budoucna jednoznačně potlačovala).

To vše by ale paradoxně mohlo celý proces katalánské nezávislosti zpomalit. Je sice pravda, že současným tempem už ani není co zpomalovat, ale v případě čekání na skotský precedens by následné katalánské snahy o podobné referendum a setrvání v EU coby nezávislý stát mohly být realitou až v příští dekádě, tedy po roce 2020. A do té doby se ještě může stát tolik věcí... Vývoj v celé této kauze však bude v následujících měsících velice zajímavým a nejen v Katalánsku budou nyní skotskou politiku sledovat s velkým napětím.

Další klíčový týden pro katalánskou nezávislost?

Pokud máte pocit, že jste již dlouhou dobu nezaslechli žádné novinky na téma katalánské nezávislosti, není se čemu divit. Ačkoliv podle ambiciózních plánů některých katalánských politiků mělo být přibližně za rok touto dobou už hotovo, faktem je, že od katalánských regionálních voleb 27. září 2015, tedy za celou polovinu plánovaných 18 měsíců k završení procesu nezávislosti, se skoro nic nestalo. Přitom vždy se namane nějaká ta klíčová událost - jednou jsou to katalánské volby, podruhé ty španělské, následně záchrana na poslední chvíli před volbami předčasnými a pak jsou to kupříkladu sněmy jednotlivých partají. Fakticky ale za posledních devět měsíců nevznikl ani pořádný zárodek reálné katalánské nezávislosti.

Koneckonců, právě nás čeká další z klíčových týdnů celého procesu. V následujících sedmi dnech totiž dojde ke dvěma důležitým hlasováním, které svým výsledkem mohou mít více či méně významný dopad na Katalánsko a jeho budoucnost.

BRITSKÉ REFERENDUM O EU

První z těchto událostí je všemi médii již několik týdnů propírané referendum o odchodu Velké Británie z Evropské unie. Britové o svém setrvání v EU budou hlasovat již tento čtvrtek, 23. června 2016, a v tuto chvíli se opravdu nedá s jistotou tvrdit, jak to celé dopadne. Z katalánského pohledu je zajímavá především varianta, že Britové v hlasování skutečně vyjádří touhu EU opustit a britská vláda bude jejich vůli respektovat. V takovém případě totiž nastane velké dilema ve Skotsku, které si všeobecně odchod z evropských struktur nepřeje, a proto by tzv. brexit mohl v konečném důsledku vést k dalšímu referendu o skotské nezávislosti, které by tentokrát mohlo dopadnout opačně, než to minulé. Je sice pravda, že Skoty v případě brexitu čeká těžké rozhodování. Zcela logicky nechtějí přijít o evropské výhody, na druhou stranu jsou ale možná až příliš ekonomicky svázaní se zbytkem Velké Británie.

V případě britského odchodu z EU a následného příklonu Skotů na stranu Bruselu by pak bylo řešení jasné. Skotsko by uspořádalo další referendum o nezávislosti s cílem osamostatnění samozřejmě za podmínky setrvání v Unii. A právě tyto dvě otázky jsou klíčové i z pohledu Katalánska. Nejde ani tak o to, že další skotské referendum by zastáncům toho katalánského (ale i dalších podobných hnutí v Evropě) opět vlilo trochu čerstvé krve do žil a dokázalo by je opět trochu víc semknout. Jde především o následné dohody mezi Velkou Británií, Skotskem a Evropskou unií, protože zatímco Britové by EU udělali pápá, nezávislé Skotsko je podle všeho atraktivní ideou jen v případě zachování členství v Unii. Pokud by tedy celý proces dopadl přesně takto, tedy Británie mimo EU a samostatné Skotsko coby nový/automaticky pokračující člen, byl by to jistý precedens i pro kompatibilitu katalánské nezávislosti s automatickým pokračováním v EU, čímž by se katalánští politici zbavili jednoho velkého strašáka, často používaného Španělskem jako argument proti nezávislosti.

Z katalánského hlediska musíme v souvislosti s brexitem zmínit ještě dva možné scénáře. Případný odchod Velké Británie by totiž na EU mohl působit v zásadě jen dvěma směry. Buď by se Unie sevřela více do sebe, aby zabránila dalším odchodům a secesionistickým krizím uvnitř jednotlivých států, což by pro snahy zastánců katalánské nezávislosti jistě bylo nepříjemné, nebo by britský odchod, a o tom se též nyní hodně mluví, rozjel postupný rozpad Unie. Určitý návrat k národním státům by pro samostatné Katalánsko mohl být vesměs pozitivní, jelikož by opět odpadly starosti ohledně (ne)pokračování v EU a jelikož by si každý v Evropě jel na vlastní triko, Kataláncům by v té chvíli asi jen těžko někdo zabránil, aby to nezkusili taky. Tehdy by možná začal být reálnější onen vysmívaný scénář tanků na Diagonal...

ŠPANĚLSKÉ PARLAMENTNÍ VOLBY: REPETE

Zatímco katalánská politická scéna nakonec z poněkud patové situace po regionálních volbách dokázala vybruslit (i když za cenu velmi křehkého paktu, který se možná již po prázdninách opět rozpadne), ve Španělsku po prosincových volbách takové štěstí (či snad politickou vůli?) neměli. Žádný z lídrů ze své pozice či zastávaných hodnot neustoupil, a tak největší stát Pyrenejského poloostrova čeká v novodobé historii další nevídaná situace - 26. června 2016 proběhnou nové parlamentní volby.

Poslední odhady počtu křesel po španělských parlamentních volbách v červnu 2016
(Zdroj: www.elpais.com)

Pokud si na výše uvedeném odkazu připomenete situaci z prosince 2015, vězte, že tyto nové volby se odehrají vesměs v tom samém duchu. To je ostatně patrné i z předchozího grafu. I když pár drobných a možná významných rozdílů by se tu přeci jen našlo. Podle nejnovějších volebních průzkumů se totiž očekávají docela podobné výsledky jako před půl rokem, nicméně podle všech odhadů přeci jen dojde k jedné zásadní změně. Zatímco PP, PSOE a Ciutadans o pár křesel přijdou, velký volební zisk by oproti minulému klání mohla zaznamenat strana Podemos, která docela šikovně navázala spolupráci se stranou Izquierda Unida (Sjednocená levice) a několika dalšími malými entitami, aby vytvořila volební blok Unidos Podemos (Společně můžeme). Docela podstatně tím totiž formace vedená Pablem Iglesiasem rozšířila řady potenciálních voličů. IU sice v minulých volbách dosáhla jen zisku pěti poslaneckých křesel a necelých 4 % hlasů, nicméně vzhledem k charakteristikám španělského volebního systému vám onen milion hlasů navíc přinese také mnohem víc křesel, pokud jste velká strana. I to je jedním z vysvětlení náhlého posunu Podemos o dvacet křesel směrem nahoru (dalším vysvětlením jsou samozřejmě neustále klesající preference PSOE).

Předchozí odstavec je jen určitým pozadím té skutečné změny. Zatímco v posledních volbách si španělský parlament vesměs půl na půl rozdělila pravice s levicí (PP + Ciutadans 163 křesel; PSOE a Podemos 159 křesel), přičemž k absolutní většině je třeba 176 křesel, tak podle posledních odhadů by se tato situace významně proměnila ve prospěch levice. Podle odhadů z půlky června 2016 by PP a Ciutadans dohromady získaly za té nejlepší konstelace jen okolo 157 křesel, zatímco levicové PSOE a Unidos Podemos by dohromady mohly urvat až 180 poslaneckých mandátů. To by v praxi mohlo významně napomoci právě jednáním mezi oběma levicovými formacemi, které by tak mohly mít potřebnou většinu bez ohledu kohokoliv třetího. Z hlediska snah o katalánskou nezávislost se tato situace jeví jako nejmenší zlo a případný partner k vyjednávání, i když kdoví.

Jak už jsme zmiňovali i před šesti měsíci, teoreticky nejblíže by k dohodě o společné koalice měly mít právě PSOE a Unidos Podemos. V posledních dnech se navíc zdá, že ze strany Podemos už se podmínka katalánského referenda nejeví jako zásadní vyjednávací bod, přes který nejede vlak. Trochu zjednodušeně totiž právě na tomto bodu jednání obou stran ztroskotalo po volbách minulých. Unidos Podemos je však i nadále jedinou celostátní stranou, která se k případnému referendu o katalánské nezávislosti nestaví negativně. O lidech z PSOE se však něco takového říct nedá, proto je velkou otázkou, jak by se k této otázce stavěla jejich společná koalice (je třeba podotknout, že podle současných odhadů by se role trochu prohodily, jelikož teď by to bylo hnutí Unidos Podemos, které by dostalo větší mandát). Ale to už jsou všechno víceméně spekulace podobné těm, které se tu vynořily i po posledních volbách. Na druhou stranu je ale jasné, že tentokrát už se veškeré povolební vyjednávání ponese v mnohem kompromisnějším duchu, neboť dalších šest měsíců bezvládí a třetí volby v průběhu jednoho roku, to je pravděpodobně nemyslitelné pro všechny španělské politiky. Ale kdoví, opět nezbývá než dodat, že alespoň trochu moudřejší budeme až 27. června ráno...

A CO KATALÁNSKO?
Ze současného pohledu ale stejně obě předchozí události nemají až takový význam v případě, že se v otázce případné nezávislosti nedokáží dohodnout ani katalánské politické elity. Jak si jistě pamatujete, naposledy jsme Katalánsko zanechali v situaci, kdy se na poslední chvíli podařilo odvrátit hrozící opakování voleb. Bývalý premiér Artur Mas ustoupil politickému tlaku strany CUP, bez jejichž 10 poslanců by k rozřešení patu mezi zastánci a odpůrci nezávislosti v katalánském parlamentu nedošlo. Výsledkem byla dohoda o vládní podpoře mezi Junts pel Sí a CUP, která však stojí na dost vratkém základu nevypočitatelného chování menšího z obou subjektů. Poslední vážná rozmíška mezi oběma partnery se odehrála jen před několika dny, kdy antisystémová CUP odmítla podpořit návrh rozpočtu, tedy klíčový zákon každého parlamentu. Čeká nás léto, ač sebebouřlivější, v politice se toho většinou během července a srpna mnoho nevyřeší. Můžeme si ale být jisti, že podzim na katalánské politické scéně bude ještě velice zajímavý.

Josep Vilaseca i Casanovas

Dnes i pro Barceloňany takřka zapomenutý architekt navíc s velmi běžným katalánským jménem. Přitom Josep Vilaseca z dobrých důvodů patří k tomu nejdůležitějšímu, co může katalánská architektura nabídnout. Jeho díla každoročně obdivují miliony turistů v centru Barcelony, ačkoliv i jim jméno jejich autora zůstává utajeno. Ještě významnější pak byl jeho nepřímý vliv na pozdější světoznámé tvůrce katalánského modernisme.

Arc de Triomf okolo roku 1910, pohlednice (Foto: Barcelona Desapareguda)

Barcelonský  rodák Josep Vilaseca i Casanovas (1848-1910) rozhodně nepatří mezi nejslavnější katalánské architekty, avšak jeho stopa v ulicích katalánské metropole je dodnes poměrně významná. Na rozdíl od jeho slavnějších kolegů a žáků toho o něm mnoho nevíme. Společně s Lluísem Domènechem i Montanerem studoval architekturu v Madridu, kde získal roku 1872 titul. Následně s dnes mnohem slavnějším Domènechem v rámci poznávání tehdejších evropských architektonických trendů procestoval několik zemí (Francie, Švýcarsko, Itálie, Rakousko, Německo) a již od roku 1874 začal působit na tehdy nově otevřené Escola d'arquitectura de Barcelona. Akademikem a profesorem architektury zůstal až do konce života.

V této roli mu rukama prošla celá řada pozdějších superstar katalánského modernisme, mezi jeho nejznámější studenty patřili kupříkladu Antoni Gaudí nebo Josep Puig i Cadafalch. V architektonických a uměleckých kruzích Vilaseca proslul jako vynikající návrhář interiérů, šperků, lamp apod. Také byl skvělým kreslířem a přímo úchvatnou kolekci jeho náčrtů a studií vlastní knihovna amerického muzea umění Art Institute of Chicago. Ačkoliv technicky i z hlediska kreativity ho výrazně zastínila řada jeho žáků, zanechal po sobě Vilaseca mnoho zajímavých architektonických děl, z nichž některá každý rok obdivují miliony turistů. Mezi jeho nejvýznamnější dochované památky (všechny v Barceloně) patří pomníky Bonaventury Aribaua či Josepa Anselma Clavého, malířský ateliér bratří Masrierových (1882), domy Cases Cabot (1901) či Casa Dolors Calm (1903), především ale následující tři stavby, které jsou dodnes nedílnou součástí nezaměnitelné barcelonské atmosféry.

Arc de Triomf okolo roku 1960, pohlednice (Foto: Barcelona Desapareguda)

ARC DE TRIOMF

Barcelonský Vítězný oblouk asi netřeba příliš představovat. Byl postaven roku 1888 jako brána do areálu Světové výstavy, kterou toho roku Barcelona poprvé ve své historii hostila. Z celého výstavního areálu, který se rozkládal v místech dnešního Parc de la Ciutadella a ulice Passeig de Lluís Companys, se dochovalo jen několik málo staveb a právě Vítězný oblouk je jednou z nich. Místními je často spojován se známou městskou legendou o tom, že na jeho místě měl původně vztyčit svou nejznámější konstrukci Gustav Eiffel, pro návštěvníky Barcelony se Arc de Triomf zase stal jedním ze symbolů města. Je vystavěn v neomudéjarském stylu, na výšku měří takřka 30 metrů a v roce 1989 prošel kompletní rekonstrukcí.

CASA BRUNO CUADROS

Casa Bruno Cuadros
(Foto: wikipedia.org)

Dům též známý jako Casa de les Paraigües, nachází se přibližně uprostřed slavné Rambly (číslo 82) a návštěvníky katalánské metropole fascinuje především svými dekorativními prvky. Kromě japonských motivů v přízemí turisté nejvíce obdivují draka držícího lucernu a z fasády se vypínajícího přesně směrem do Rambly. Trochu méně lidí se pak dívá i do vyšších pater, kde nutně zaujmou zinkové deštníky, nejvýraznější dekorativní prvek celé fasády. 

Všechny tyto detaily vznikly na přání majitele celého objektu (Bruno Cuadros i Vidal), v jehož přízemí tento muž provozoval v druhé polovině 19. století asi nejslavnější prodejnu deštníků a orientálního zboží v celém Katalánsku. Původně byl tento dům postaven již roku 1858, avšak v letech 1883 až 1885 prošel kompletní rekonstrukcí, která mu dala současnou podobu a jejímž autorem byl právě Josep Vilaseca.


CASA COMAS D'ARGEMIR

   

Casa Comas d'Argemir
(Foto: wikipedia.org)

Ve své podstatě pořád ještě docela neznámá stavba, avšak dokonalý příklad neustále překvapující barcelonské architektury. Najdete ho na ulici Avinguda de la República Argentina, číslo 92, daleko od centra města ve čtvrti Vallcarca, což je ostatně jedním z vysvětlení, proč je tato památka tak málo známá. Tím dalším je fakt, že dům i dnes slouží svým původním účelům, tedy bydlení. Vznikl roku 1904 a je pojmenován podle původního majitele. Ačkoliv tak na první pohled nemusí vypadat, je to docela velké sídlo. Zatímco část domu, která vede do zmiňované Avinguda de la República Argentina, má pouze dvě podlaží, druhá část, vedoucí do ulice Avinguda de Vallcarca, má díky velkému výškovému rozdílu mezi oběma ulicemi podlaží celkem pět. 

I když je Casa Comas d'Argemir řazena mezi památky ve stylu modernisme, viditelný je silný vliv art nouveau či klasického středověkého stylu některých modernistů. Zároveň je tento dům zvláštní skutečností, že jde o jakousi architektovu poctu svým žákům (většinou to bývá naopak). Nápadná věžička, jež by měla být vidět až z náměstí Plaça Lesseps, je jasnou kopií prací Josepa Puig i Cadafalcha, avšak její zakončení, známý čtyřramenný kříž, je zase typicky gaudíovským prvkem. I z toho důvodu bývá často Casa Comas d'Argemir porovnávána s Gaudího Bellesguardem. 

Rafael Guastavino

Jeho bohémský život ho mnohokrát dovedl ke krachu, i přesto nakonec triumfoval a stal se dokonalým zosobněním amerického snu. Nesmírně talentovaný architekt, jenž navždy zůstane ve stínu svých současníků, jimiž byli Gaudí nebo Domènech i Montaner. V rodném valencijském kraji po sobě mnoho stop nezanechal, avšak třeba takový New York by dnes bez něj vypadal docela jinak. Muž se jménem připomínajícím jednu japonskou rostlinku: Rafael Guastavino.

Cementárna v Castellar d'en Hug, postavená roku 1901, byla první cementárnou v Katalánsku.
Za jejím vznikem stojí katalánský podnikatel a známý Gaudího mecenáš Eusebi Güell. Byla v provozu
až do roku 1975, v současnosti funguje jako muzeum (Foto: rutaguastavino.vilassardedalt.cat)

Rafael Guastavino i Moreno (1842-1908) se narodil a vyrostl ve Valencii. Pocházel z muzikantské rodiny a místem jeho dětských her bylo samotné historické centrum Valencie. Tyto dvě skutečnosti byly klíčové pro jeho další životní směřování. Nějakou dobu si mladý Rafael pomýšlel na kariéru houslového virtuosa, nicméně nakonec zcela převážila láska k architektuře. Záhy se tedy vydal do Barcelony, kde měl část rodiny, aby se věnoval studiu stavitelství a později i samotné architektury. Už jako 25letý se díky konexím podílel na stavbě centrální budovy Fàbrica Batlló a v dalších letech navrhl řadu domů v nově rostoucím barcelonském Eixamplu - do dnešních dní se dochovalo jen několik z nich. Už tehdy Guastavino ohromoval především efektivitou svých staveb a naplno se u něj začala projevovat vášeň pro klenuté stropy, jimiž se měl záhy proslavit po celém světě.

Kromě architektury se tento valencijský rodák možná ještě vášnivěji zajímal o ženy. Kvůli jeho věčným milostným pletkám ho nakonec opustila manželka i s dětmi, Guastavino navíc v té době postupně přišel i o několik členů rodiny. Psal se rok 1881 a náš architekt měl na krku čtyřicítku. Sled všech těchto skutečností nakonec Guastavina donutil k radikálnímu kroku - hledat štěstí za oceánem. Jelikož si nikdy nedokázal udržet větší finanční obnos, vytouženou plavbu za oceán si zafinancoval drobným podvodem. Do USA se vydal v doprovodu milenky a svého nejmladšího syna, devítiletého Rafaela. Právě tehdy začal jeho "americký sen". V prvních letech se Guastavino všemožně protloukal. Připomeňme, že v New Yorku nikoho neznal, neuměl anglicky a jeho zvláštní povaha nakonec odradila i zmiňovanou milenku, která se záhy vrátila zpět do Barcelony. Guastavino se však kromě ohromného architektonického talentu mohl spolehnout i na skvělého obchodního ducha. A to bylo rozhodující.

Hala newyorského nádraží Grand Central Terminal (Foto: Catalan International View)

Z Barcelony si do USA přivezl především svou znalost a nezměrnou zkušenost s budováním tradiční katalánské klenby, kterou ještě vylepšil. Zpočátku to v rychle rostoucím New Yorku nikoho nezajímalo, ale Guastavino dokázal být přesvědčivý. Americká města tehdy trápily časté požáry, k úspěchu předurčený byl tedy ten, který dokázal přijít s návrhem budov z levného ale ohnivzdorného materiálu. A přesně takto uvažoval i náš architekt. Pronajal si malý pozemek, na němž vystavět svou cihlovou klenbu, sezval tisk a nakonec, jak je dobrým valencijským zvykem, vše zapálil. Konstrukce oheň bez potíží přežila, a Guastavino se tak dostal k prvním větším zakázkám.

V té chvíli vznikla skutečná legenda americké architektury. Od roku 1885, kdy si Guastavino nechal svou metodu stavby klenutých stropů patentovat, do své smrti se podílel na projektech více než 1 000 budov po celých Spojených státech. Mezi ty nejvýznamnější patří klenuté stropy v Boston Public Library či National Museum of Natural History ve Washingtonu. A bez větší nadsázky lze tvrdit, že všechny klenby amerických kostelů z let 1890-1940 nesou Guastavinův podpis. Svůj největší odkaz však valencijský rodák zanechal v New Yorku - jen na Manhattanu se podílel na 360 budovách. Nádraží Grand Central Terminal, Carnegie Hall, Manhattan Municipal Building, Queensboro Bridge nebo stanice metra City Hall - co jméno, to pojem. A všechna tato místa se stala newyorskou klasikou z velké části právě díky svým impozantním klenutým stropům.

Typický Guastavino... (Foto: www.elmundo.es)

City Hall - stanice duchů v newyorském metru. Vznikla roku 1904 a jsou to právě Guastavinovy klenby, jež

člověka na této stanici nejvíce zaujmou. Stanice byla uzavřena na konci roku 1945, neboť příliš ostrá zatáčka

 nevyhovovala novému typu vagónů metra; její funkci převzala stanice Brooklyn Bridge. (Foto: www.mcny.com)

Rafael Guastavino je tedy dodnes právem považován za jednoho z hlavních tvůrců velkolepého Manhattanu z doby, kdy už se New York pozvolna stával nejslavnějším městem světa. Jeho základním přínosem architektuře se stal zmiňovaný patentovaný "Guastavinův systém", který je tolik vlastní mnohým veřejným budovám v USA. Ačkoliv Guastavino zemřel již roku 1908, v rodinném podniku následně pokračoval jeho syn Rafael Guastavino Expósito (1872-1950). 

Zatímco v USA jeho jméno každým rokem nabývá na důležitosti, v rodné Valencii, potažmo v celém Španělsku, byl až do nedávna zcela zapomenutý. V samotném Katalánsku, kde Guastavino vystudoval a více než 20 let žil, se do dnešních dní dochovalo okolo 14 staveb. Asi tou nejzajímavější je budova Cementárny Asland v Castellar d'en Hug (viz obrázek výše). Ačkoliv vznikla až roku 1901, kdy byl náš architekt již dávno vyhledávaným profesionálem v New Yorku (a do Evropy se již nevrátil), podle dostupných informací byl Guastavino v případě její stavby jakýmsi vzdáleným inspirátorem a konzultantem, proto je cementárna v Castellar d'en Hug často zmiňována jako největší Guastavinovo dílo mimo USA. A z hlediska Pyrenejského poloostrova ještě jedna zajímavost - Guastavino byl vůbec prvním španělským architektem, který se v USA dokázal prosadit. Pokud vás jeho fascinující osobnost zaujala, více informací naleznete kupříkladu v následujícím španělském dokumentárním snímku El arquitecto de Nueva York.

Život na španělsko-katalánské hranici

V případě katalánské nezávislosti by logicky vznikla nová státní hranice mezi Katalánskem a Španělskem. Pokud by taková hranice respektovala tu dnešní, jež administrativně odděluje Katalánsko od sousedních autonomních oblastí (Aragonie, Valencie), došlo by hned k několika zajímavým situacím, které by velice vhodně doplnily řadu podivností, jimiž se vyznačuje katalánská část současné hranice mezi Španělskem a Francií (Os de Civís, Llívia, Els Límits).

Montañana - část vesnice ležící v Aragonii (Foto: www.festivaldelaribagorza.com)

PUENTE DE MONTAÑANA

Vesnička Puente de Montañana (katalánsky: El Pont de Montanyana) je místem, na které by případné osamostatnění Katalánska dolehlo nejvíce. Ačkoliv administrativně patří do Aragonského autonomního společenství (provincie Huesca), hranice mezi Aragonií a Katalánskem prochází částí historického centra obce a v několika případech dokonce rozděluje místní domy. Jak tedy s trochou nadsázky řekl Risto Mejide ve svém pořadu Viajando con Chester, pokud dojde k nezávislosti Katalánska, budou si muset obyvatelé těchto domů s obývákem ve Španělsku a koupelnou v Katalánsku připravit pas vždy, když se budou chtít jít vyčůrat.

Faktem je, že místní zatím katalánské snahy o nezávislost nechávají v klidu. Vesnice se totiž v posledních letech dost vylidňuje a v současnosti tu žije jen stovka obyvatel. Ti, kteří zůstávají, však působení oné (prozatím jen administrativní) hranice pociťují denně. Zatímco záležitosti jako voda, elektřina či odpady platí všichni místní v Aragonii, majitelé domů na katalánském území musí platit daň z nemovitosti v Katalánsku. Jak to pak dělají ti s domem na půli cesty, radši nedomýšlet... Administrativně celá vesnička patří do provincie Huesca, nicméně fakticky většina místních obyvatel využívá častěji katalánské služby. Místní děti jezdí do školy v Pont de Suert (Katalánsko) a nemocní vyhledávají lékařskou pomoc nejčastěji přímo v Lleidě. Ne že by to bylo o tolik blíž, v těchto případech zkrátka katalánská provincie nabízí kvalitnější služby. Nakupovat jezdí obyvatele Puente de Montañana nejčastěji do katalánského Trempu a pokud ve vesnici náhodou začne hořet, nejblíž to sem mají katalánští hasiči...

SILNICE N-230
Silnice N-230 je hlavní dopravní tepnou mezi Lleidou a Vall d'Aran. Měří celkem 187 km, začíná v Lleidě a končí na francouzsko-španělské hranici, nedaleko katalánské vesničky Bausen. To samo o sobě zní velice obyčejně až nudně. Zajímavostí této silnice je ovšem fakt, že kopíruje říčku Noguera Ribagorçana, která z velké části určuje již zmiňovanou hranici mezi Katalánskem a Aragonií. A protože jsou to hory, kdo v těchto místech určuje klikatost silnice, N-230 na pouhých 50 km změní až šestkrát autonomní oblast. Jinými slovy, chvilku jste v Aragonii, chvilku zas v Katalánsku, ale pořád jedete po jedné a té samé cestě. To v tuto chvíli až tak nevadí, ale v případě zavedení státních hranic? Hraniční kontroly každých 5 minut, celkem sedmkrát, než se člověk dostane z Lleidy do Vielhy? To je odvážná představa. Ale nějak by se ta situace vyřešit musela...*

Puente de Montañana - jeden z rozdělených domů
 (Foto: Ana Pascual, www.ganasdevivir.es)

HRANICE S VALENCIÍ
Mnohem kratší a méně komplikovaná by byla hranice mezi nezávislým Katalánskem a španělským příhraničním regionem Valencie. Ta z větší části respektuje koryto říčky Sénia, přičemž vytváří jen dvě zajímavé situace z hlediska obydlených oblastí. V mnohem menším měřítku by vznik španělsko-katalánské hranice v této oblasti vytvořil něco na způsob slovensko-maďarských dvojic Komárno/Komárom a Štúrovo/Ostřihom, a to konkrétně mezi katalánským městečkem La Sénia a valencijskou osadou Les Cases del Riu a o 7 km dále pak mezi katalánským El Castell (Ulldecona) a valencijskou vesnicí Sant Rafel del Riu.

Zatímco v prvním případě se na katalánské straně nachází skutečné městečko a osada Les Cases del Riu je jen jakousi vzdálenou čtvrtí valencijské obce Rossell, v případě druhém je to zase naopak - El Castell je jen vzdálenou čtvrtí sedmitisícového katalánského městečka Ulldecona. V obou případech od sebe tyto administrativní celky dělí jen ani ne stometrový most nad většinou vyschlým korytem zmiňované řeky Sénia. S valencijskou hranicí by tak ve srovnání s tou aragonskou alespoň na první pohled nebyl žádný větší problém.


*Poměrně úzká silnice N-230 má být někdy v budoucnu nahrazena dálnicí A-14, nicméně ani ta tento pohraniční problém příliš nevyřeší. Ono je to stejně jedno, protože prozatím funguje pouze desetikilometrový úsek kousek za Lleidou a zatím to nevypadá, že by se zbylých 85 km dostavělo dřív než barcelonská Sagrada Familia...

Pchjongjang Café

V Katalánsku člověk opravdu natrefí na mnoho zajímavých či netradičních věcí. Jednou z nich je kupříkladu úzký vztah, jenž pojí Katalánsko a Severní Koreu (KLDR). Ten zosobňuje především zchudlý katalánský šlechtic Alejandro Cao de Benós, o němž jsme již před nějakou dobou psali. Cao de Benós je celosvětovým propagátorem se speciálním pověřením severokorejského režimu. Jelikož se živí především jako IT konzultant, jeho prvním velkým počinem byla tvorba prvních oficiálních internetových stránek KLDR. V srpnu 2000 taktéž v rodné Tarragoně založil Korean Friendship Association (KFA), spolek sdružující přátele severokorejského režimu z celého světa.

Od té doby nasbírala KFA více než 15 000 členů ze 120 zemí světa, přičemž nějakých 350 jich pochází ze Španělska. Alejandro Cao de Benós tomuto spolku předsedá i nadále, a tak je jeho světovým centrem právě katalánská Tarragona, kde šlechtic se španělským i severokorejským pasem tráví přibližně polovinu roku. Zatímco až dosud se členové KFA scházeli v Caově malinké kanceláři, od května 2016 konečně disponují vlastním společenským klubem. Ten si otevřeli v bývalém hudebním baru v suterénu na carrer dels Rebolledo, č. 3 v centru Tarragony. Poprvé v západní Evropě se tak lidem otevírá možnost navštívit jakési kulturní centrum KLDR. V tematicky vyzdobeném prostoru bude kromě velkého baru návštěvníkům k dispozici knihovna s publikacemi o KLDR, všudypřítomné obrazy a plakáty mrtvých severokorejských lídrů či jakýsi televizní koutek, kde chtějí lidé z KFA pořádat pravidelné filmové projekce. Pravidelně by se zde měly odehrávat též nejrůznější severokorejsky zaměřené konference či kulinářské kurzy.

Prozatím tedy jde spíš o soukromý klub členů KFA, nicméně po obdržení potřebných povolení a licencí ho chtějí do několika měsíců otevřít i široké veřejnosti. Severní Korea tak bude disponovat vůbec první takovou kulturní a ideologickou "delegací" v Evropě. Podle slov předsedy KFA jsou na světě zatím jen dvě podobná místa - ve Vietnamu a v Kambodži. Nutno dodat, že režim samotný prý do vybudování tohoto klubu nevložil ani jediný cent, jen daroval větší část publikací. Ostatně ona privátní iniciativa je tak trochu vidět i na některých západních prvcích, které jinak přísně severokorejský prostor doplňují - nejlevnější nábytek z IKEA a lednička plná krutě kapitalistických produktů jako Fanta či Pepsi. Pokud vás tedy severokorejský režim jakýmkoliv způsobem fascinuje, avšak cesta do nejuzavřenější země světa se vám zdá příliš složitá, stačí si udělat malý výlet do Katalánska a užít si severokorejskou komunistickou atmosféru obklopeni plně kapitalistickým pohodlím středomořské Tarragony.

Alejandro Cao de Benós v nově otevřeném sídle KFA v Tarragoně (Foto: www.elpais.com)

Joan Coromines

Joan Coromines i Vigneaux (1905-1997) byl jedním z nejvýznamnějších katalánských lingvistů všech dob. Jeho vědecké práce v oblasti španělské a katalánské etymologie (lingvistický obor zkoumající původ a vývoj slov) byly zcela průkopnické a jsou dodnes nepřekonané.

Narodil se roku 1905 v Barceloně jako jedno z osmi dětí v intelektuálně založené rodině. Jeho otec, Pere Coromines, byl známým advokátem a politikem, matka, Celestina Vigneaux, zase patřila mezi významné pedagožky. Na vědeckém poli působili koneckonců i Corominesovi mladší sourozenci: Ernest (1913-1992) jako matematik, sestra Júlia (1910-2011) byla významnou katalánskou psychoanalytičkou. Staršímu Joanovi již v útlém mládí učarovala jazykověda. Ačkoliv nejprve vystudoval práva a až následně lingvistiku na Universitat de Barcelona, jeho další akademické směřování už bylo zcela jasné. Svá univerzitní léta částečně strávil na studijních pobytech ve Francii či ve Švýcarsku, kde si soustavně prohluboval své znalosti románských jazyků. Kromě španělštiny, katalánštiny a okcitánštiny uměl též velmi dobře baskicky a měl detailní přehled o všech indoevropských a semitských jazycích. V roce 1931 obhájil disertační práci věnující se slovní zásobě aranéštiny (Vocabulario aranés).

V té době již také působil po boku Pompeu Fabry v Institut d'Estudis Catalans, kde začal pracovat na svých etymologických slovnících katalánštiny. To vše ale přerušilo vypuknutí občanské války v roce 1936. Coromines se následně přidal k velké uprchlické vlně španělské intelektuální elity a následující desetiletí strávil nejprve v argentinském a později americkém exilu. V letech 1948-1967 působil na univerzitě v Chicagu. Právě tam také vytvořil jedno ze stěžejních děl španělské lingvistiky, Diccionario crítico etimológico de la lengua castellana (1954-1957), což byl prakticky první skutečně vědecky zpracovaný etymologický slovník španělského jazyka. Coromines později toto dílo ještě vylepšil v nové rozsáhlé edici šestisvazkového Diccionario crítico etimológico castellano e hispánico (1980-1991). Tato práce ho definitivně zařadila mezi nejvýznamnější světové romanisty.  Ani v USA ale nezapomněl na své katalánské kořeny, o čemž svědčí zvláště dílo El que s'ha de saber de la llengua catalana (1954), které se ve své době stalo skutečným bestsellerem.

I tak ale Coromines zůstával v rodném Katalánsku vesměs neznámým. Až po definitivním návratu z Chicaga (1967) se naplno začal věnovat tomu, co považoval za své hlavní životní poslání - vytvořit etymologický slovník i pro katalánštinu. Snad za tím účelem si pořídil domek ve známém plážovém středisku Pineda de Mar, kde trávil čím dál víc času a kde se na posledních 20 let svého života usadil natrvalo. Převážně v Pinedě tak vznikla klasická díla katalánské lingvistiky: devítisvazkový Diccionari etimològic i complementari de la llengua catalana (1980-1991) a osmisvazkový Onomasticon Cataloniae (1989-1997). Ačkoliv z dnešního pohledu nejde o díla bez chybičky, svým rozsahem a kvalitou zkrátka dosud nemají konkurenci. První zmiňované dílo zachycuje původ a vývoj katalánského lexika, druhé pak osvětluje původ a význam více než 400 000 vlastních jmen a toponym vyskytujících se v katalánsky mluvících oblastech. Obě díla jsou Corominesovou celoživotní prací; první data začal sbírat již během svých univerzitních studií.

Za svou lingvistickou dráhu si Joan Coromines ve Španělsku odnesl řadu ocenění, i když některá z nich pro své katalanistické přesvědčení odmítl. Asi nejznámějším případem takového odmítnutí se stala možnost být součástí Španělské královské akademie (RAE), instituce, která tradičně hlídá a určuje normu spisovné španělštiny. Coromines členství odmítl s tím, že jeho jediným jazykem a národem, které považuje za své, je ten katalánský, a také na protest proti neustálému negativnímu postoji Španělska vůči katalánskému jazyku. Nejvyšších ocenění se mu dostalo i v Katalánsku - v roce 1980 se stal jedním z prvních držitelů nejvyššího katalánského vyznamenání (Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya). Joan Coromines zemřel 2. ledna 1997 v Pineda de Mar. Pochován je v Barceloně, na hřbitově Montjuïc.

Pompeu Fabra

Inženýr, filolog, vášnivý tenista a sportovní funkcionář. A kromě jiného též tvůrce dnešní spisovné normy katalánského jazyka. Pompeu Fabra toho za svůj život stihl docela dost. Pro katalánskou jazykovědu byl jednoznačně nejdůležitější postavou 20. století.

Pompeu Fabra i Poch (1868-1948) se narodil ve čtvrti La Salut v Gràcii, necelých 30 let předtím, než se Gràcia stala součástí Barcelony. Byl posledním ze 13 sourozenců, i když ne všichni se dožili dospělého věku. Fabrovo dětství bylo každopádně silně spjato právě s Gràcií, neboť jeho otec byl několikrát zvolen místním starostou. Když bylo Fabrovi 6 let, rodina se přestěhovala do sousední Barcelony. Ačkoliv Pompeu Fabra vystudoval strojní inženýrství, již v mládí se projevila jeho renesanční osobnost, díky níž se jako samouk snažil proniknout do tajů jazykovědy. Již v roce 1891 publikoval kratší práci ve španělštině pod názvem Ensayo de gramática del catalán moderno, v níž už lze vysledovat obdivuhodný lingvistický talent a snahu o systematizaci v té době dost chaotické katalánské gramatiky. V letech 1902-1912 působil na Technickém učení v Bilbau. Jeho život v Baskicku je dodnes tak trochu obestřen tajemstvím, s jistotou lze říct jen to, že se Fabra aktivně věnoval sportu*, staral se o rodinu a pokračoval ve svém samostudiu lingvistiky. 

   

Pompeu Fabra
(Foto: www.ara.cat)

Během baskické etapy vystupoval na katalanistických fórech a v roce 1912 publikoval (tehdy ještě ve španělštině) první náčrt pozdějšího stěžejního díla Gramática de la lengua catalana. O rok později přidal i pravidla pravopisu (Normes ortogràfiques, 1913). V té době už i s oficiálním pověřením Ústavu katalánských studií (Institut d'Estudis Catalans). Tehdy bylo již jasné, že otázka normativizace katalánského jazyka je ve správných rukách. 

V roce 1918 v Barceloně vychází již čistě katalánská Gramàtica catalana, jež je od té doby všeobecně považována za oficiální normu. Fabrovo vědecké úsilí se poté soustřeďovalo výhradně na tvorbu prvního velkého katalánského slovníku, Diccionari General de la Llengua Catalana (1931), považován v Katalánsku za normativní až do roku 1995, kdy byl publikován jeho oficiální nástupce, Diccionari de la llengua catalana d'IEC. Následně Fabra působil na katedře katalánštiny na Universitat de Barcelona. Do exilu odešel na konci občanské války (1939), následně se usadil ve francouzském městečku Prades, které se tehdy díky své blízkosti Katalánsku stalo exilovým útočištěm pro řadu katalánských intelektuálů a umělců. V Prades Fabra pracoval na vylepšené verzi Gramàtica catalana, která nakonec spatřila světlo světa až v roce 1956, 8 let po jeho smrti. Fabra se lingvistikou zabýval celý život především jako samouk. Kromě perfektní znalosti románských jazyků a staré katalánštiny s nadšením sledoval veškeré nové trendy v evropské jazykovědě (Saussure, Pražský lingvistický kroužek apod.). Poněkud méně známé jsou dnes i jeho další publikace, v nichž katalánským čtenářům přiblížil gramatiky jiných jazyků: Gramàtica francesa (1919) a Gramàtica anglesa (1924). A aby toho nebylo málo, do katalánštiny Fabra přeložil i několik her od Ibsena či Maeterlincka. 

Pompeu Fabra je považován za otce moderní katalánštiny zcela oprávněně. Na konci 19. stol. sice Katalánsko úspěšně prošlo obdobím národního obrození (la Renaixença) a z katalánštiny se stal prestižní záležitost, nicméně jazyk samotný trpěl poměrně závažným problémem. Ještě na počátku 20. století vlastně neexistovala žádná kodifikovaná norma katalánštiny, v praxi tedy existovala jakási jazyková anarchie, především pak v psaném projevu. Právě Fabra se stal tím, který dokázal systematizovat vše, co jazyk potřebuje ke své standardizaci; publikoval gramatiku, pravidla pravopisu a nakonec i obsáhlý slovník katalánského jazyka - to vše s podporou již zmiňovaného Ústavu katalánských studií, což napomohlo k tomu, aby Katalánci postupně přijali Fabrův systém za svůj. Fabra měl navíc skutečný jazykový cit, takže se mu relativně dobře podařilo respektovat jednotlivé dialektální zvláštnosti a dosáhnout mezi nimi určité vyváženosti. Fabrovo pojetí katalánštiny je ostatně normativní dosud, což hovoří samo za sebe. Na rok 2016 IEC připravuje novou gramatiku katalánštiny, byť i ta bude v zásadě respektovat Fabrovu normu, jen ji poněkud aktualizuje. 

Pompeu Fabra se stal klíčovou osobností katalánské historie 20. stol., jelikož jeho jazykovědné dílo naprosto zásadně ovlivnilo katalánskou společnost. Katalánština před Fabrou sice dosáhla literárního věhlasu, nicméně až díky jeho působení byla katalánština přetvořena tak, aby skutečně fungovala ve všech životních situacích. I proto si Katalánsko tuto osobnost neustále připomíná. Například kousek od Park Güell se nachází ulice Avinguda de Pompeu Fabra, v Badaloně, kde Fabra po svém návratu z Baskicka takřka 30 let žil, po něm zase pojmenovali náměstí a stanici metra (L2). Jeho jméno nese i jedna z nejprestižnějších katalánských univerzit, barcelonská Universitat Pompeu Fabra (založena 1990).

*Fabra byl po celý život vášnivým sportovcem. V Baskicku aktivně holdoval tamnímu národnímu sportu (pilota). I později v Katalánsku svůj život kromě jazykovědy zasvětil i sportu - rád chodil po horách a jeho velkou láskou byl tenis (působil v tenisové sekci FC Barcelona). Po několik let byl též šéfem Unió Catalana de Federacions Esportives, tedy instituce, která v době tzv. druhé španělské republiky sdružovala všechny katalánské sportovní federace.

Barcelona: Město konzulátů

Jak už se v diplomacii stalo zvykem, až na pár výjimek se zahraniční velvyslanectví nacházejí docela logicky vždy v hlavním městě daného státu. V menších, případně méně významných, městech se pak, je-li třeba, nacházejí konzuláty. Některá z těchto "méně významných" měst se ale díky svému věhlasu mohou pochlubit pořádnou sbírkou konzulátů. Jelikož tedy v případě Španělska je administrativním centrem Madrid, zbývá pozice "města konzulátů" Barceloně.

Ačkoliv se o tom příliš často nemluví, Barcelona je čtvrtým městem světa s největším počtem konzulárních zastoupení. Žebříček těchto měst, jež nejsou administrativními centry svých zemí, vede Hongkong následovaný Hamburkem, New Yorkem a Barcelonou. Všechna tato města se tak mohou chlubit významnějším zahraničním zastoupením než řada světových hlavních měst. Hongkong jich má přes 120, Hamburg a New York mezi 115 a 120. Katalánská metropole pak na svém území eviduje necelou stovku těchto diplomatických misí (čísla se rok od roku trochu liší). Důvody k otevření konzulátů ve zmiňovaných "druhých" městech jsou především obchodního rázu, nicméně často svou roli hraje i silný kulturní, turistický či politický potenciál města - a tak je tomu právě v případě Barcelony. Ta svým významem vysoce převyšuje jiná evropská města v podobné pozici, jakými jsou například Miláno či Istanbul.

Budova konzulátu USA v Barceloně (Foto: Facebook US Consulate General Barcelona)

V květnu 2016 bylo u katalánské vlády akreditováno 95 konzulátů sdružených v tzv. Cos consular a Barcelona, i když většinou k nim v Katalánsku počítají i stálé delegace regionálních vlád Quebeku a Vlámska. Přibližně třetinu z oněch 95 diplomatických misí tvoří generální konzuláty (vedené konzulárními úředníky z povolání) a zbylé dvě třetiny jsou konzuláty honorární. Nejstarším takovým úřadem v Barceloně je ten americký - funguje nepřetržitě již od prosince 1797, kdy byl konzulem jmenován William Willis, a v průběhu španělské občanské války dokonce nějakou dobu fungoval jako regulérní ambasáda. Vysvětlení toho, proč zrovna USA byly první zemí s konzulátem v Barceloně, je jednoduché - již tehdy na sklonku 18. století se postupně začal rozvíjet katalánský textilní průmysl, který z USA dovážel velké množství bavlny. Obchodní styky USA - Katalánsko mají tedy za sebou již více než 200 let vzájemné spolupráce.

Své konzulární zastoupení v Katalánsku má již od 19. století i řada evropských zemí (Francie, Belgie, Holandsko, Itálie), přičemž občas se některý z konzulů stačil poměrně výrazně zapsat i do barcelonské historie. Zatímco v roce 1992 bylo v katalánské metropoli jen okolo 40 konzulátů, post-olympijský turistický boom výrazně napomohl k jejich zdvojnásobení během několika málo let. Barcelonský konzulární svět má i své rekordmany. Například nejdéle sloužícím honorárním konzulem ve městě je Luis Valeriano González Pérez, jenž zastupuje Indii nepřetržitě již od roku 1968.

Mezi země, které aktuálně mají v Barceloně generální konzulát, kromě USA patří i Argentina, Brazílie, Čína, Ekvádor, Filipíny, Francie, Itálie, Kolumbie, Kuba, Maďarsko, Maroko, Mexiko, Německo, Pákistán, Peru, Polsko, Rumunsko, Uruguay či Velká Británie. Menší či Katalánsku geograficky nebo kulturně vzdálenější země pak v Barceloně disponují konzuláty honorárními* (např. Albánie, Austrálie, Benin, Česká republika, Gambie, Honduras, Korea, Mongolsko, Slovensko či Uzbekistán). Hlavní pracovní náplní konzulátů v Barceloně je především zprostředkovávání obchodu (koneckonců až 70 % obchodních vztahů mezi ČR a Španělskem vzniká právě v Katalánsku), prosazování ekonomických, obchodních a kulturních zájmů svých zemí, pomoc okradeným turistům (toť barcelonská specialita) např. vystavením dočasných cestovních dokladů a v některých případech i vízová či přistěhovalecká politika. Naopak zcela vyloučené je jakékoliv politické působení - to má na starosti vždy jen ambasáda. Konzuláty v Barceloně mají ve své působnosti kromě Katalánska většinou i přilehlé regiony (Aragón, Valencie, Baleárské ostrovy) či Andorru.

Konzuláty v Katalánsku nicméně fungují i po té méně oficiální stránce. V podstatě jakákoliv diplomatická mise je zároveň baštou lidí od tajných služeb. Ačkoliv těch menších honorárních konzulátů se toto příliš netýká, ty větší hlavně v posledních letech špióny jen překypují. V souvislosti s rostoucím nebezpečím islámského terorismu se o Barceloně již několik let mluví jako o jednom z center džihádismu v Evropě. Proto je Barcelona již pěkných pár let velkým operačním centrem nejrůznějších tajných služeb. Prim zde údajně kromě těch španělských hraje CIA, Mossad či marocká tajná policie.

   

Jaime Martín Puchol,
honorární konzul ČR v Barceloně
(Foto: La Vanguardia, 2009)

Co se týče rozmístění jednotlivých úřadů, nedá se říct, že by Barcelona měla nějakou konkrétní diplomatickou čtvrť. Většina konzulátů je rozesetá po celé Barceloně, i když nejvíce koncentrované jsou především v Eixamplu, zejména pak na ulicích jako Passeig de Gràcia, která je domovem pro argentinský, kubánský, turecký či uruguayský konzulát; Avinguda Diagonal zase pro konzulát australský, běloruský, brazilský, britský, estonský či japonský; a na Plaça Urquinaona sídlí například slovenský, korejský a venezuelský úřad. Větší konzuláty dávají přednost spíše vilovým čtvrtím v Sarrià-Sant Gervasi (Čína, USA, Indie, Mexiko, Pákistán) a kupříkladu německé velvyslanectví se již několik let nachází pro změnu ve 30. patře jednoho z barcelonských mrakodrapů (Torre Mapfre).

Na závěr bychom si ještě měli povědět, jak je to s českým zastoupením v Barceloně. Česká ambasáda v Madridu má pod sebou několik honorárních konzulátů (Andorra, Bilbao, Benidorm, Mallorca, Tenerife a... Barcelona). Honorární konzulát České republiky v Barceloně funguje od roku 2005 a jeho působnost se vztahuje na celé Katalánsko a část autonomního společenství Aragón (provincie Huesca a Zaragoza). Nachází se na adrese: carrer de Mallorca 272, 9-1, 08037, Barcelona. Úřední hodiny vždy pondělí-čtvrtek od 10.00 do 13.00. Honorárním konzulem je již od roku 2005 pan Jaime Martín Puchol (*1951, Tortosa), který se v běžném životě věnuje vlastní právnické praxi, má však také titul MBA z prestižní katalánské školy ESADE.


*Připomeňme, že zatímco na generálních konzulátech pracují kariérní diplomati, honorární konzulát je spíše čestné zastoupení - konzulové za tento post nic nedostávají a naopak většinou hradí chod konzulátů z vlastních zdrojů, nejsou zaměstnanci daného ministerstva zahraničí a vlastně v drtivé většině případů jde přímo o občany státu, na jehož území se konzulát nachází. Většinou jde o ekonomicky i společensky dobře postavené osobnosti, které mají zvláštní vztah k zemi, již prostřednictvím honorárního konzulátu reprezentují. Honorární konzuláty většinou nemají pravomoc vydávat víza nebo organizovat parlamentní volby, i když konkrétní rozdíly v pravomocích se liší stát od státu. Více informací zde.