Brexit a další volební pat ve Španělsku: Definitivní stimul pro nezávislost Katalánska?

Je 27. červen 2016 a přesně devět měsíců dnes uplynulo od zářijových katalánských regionálních voleb. Devět měsíců potřebuje ke svému zrodu a vývoji drobný človíček. Ke zrození nezávislého Katalánska přitom podle některých katalánských politiků mělo dojít za dvojnásobek této doby. Dnes jsme přísně vzato v půlce tohoto období a upřímně řečeno zatím není vůbec jasné, co se to vlastně narodí...

Máme za sebou jeden z nejdivočejších týdnů od konání výše zmiňovaných katalánských voleb, po nichž většina katalánské politické reprezentace již naplno deklarovala začátek cesty k nezávislosti. A tak zatímco v této otázce od té doby vlastně nedošlo k naprosto žádnému posunu, kupříkladu ve Španělsku za tu dobu stihli hned dvoje parlamentní volby a o skotské nezávislosti se v posledních dnech začalo mluvit jako o hotové věci. Kterak jsme psali přesně před sedmi dny, uplynulých 168 hodin přineslo řadu důležitých událostí, které se tím či oním způsobem dotýkají právě Katalánska.

Zaznělo to ostatně již během včerejší noci - španělské parlamentní volby z 26. června 2016 byly úplně zbytečné. V tuto chvíli neexistuje trefnější shrnutí. Ačkoliv v počtu křesel přidělených jednotlivým partajím došlo k několika kosmetickým změnám, hlavní poměr sil ve španělském Kongresu zůstal, jak lze vyvodit z následujících grafů, takřka nezměněn. Zatímco prosincové volby znamenaly pro Španělsko určitý šok v podobě konce do té doby panujícího bipartismu, volby červnové ho jen potvrdily. Ani tehdy ani nyní tu není žádná strana, která by sama dokázala sestavit vládu. A stejně jako v prosinci ani po včerejších volbách tu neexistuje naděje na čistě levicovou nebo čistě pravicovou koalici, byť oproti poslednímu klání si pravice o kus polepšila. Matematických šancí nabízí španělské volební zákony docela dost, nicméně reálných scénářů existuje jen pár a, světe div se, jsou to ty samé jako na počátku letošního roku. A nejen to. I po včerejších volbách se lídři čtyř hlavních španělských stran až překvapivě sveřepě drží svých stanovisek k možnostem vzniku nové španělské vlády.

Výsledky španělských parlamentních voleb, prosinec 2015
(Foto: www.lavanguardia.com)

V podstatě tedy jen zopakujeme to, co už jste se tu mohli dočíst před šesti měsíci, ale co už. Opakovaly se volby, opakovaly se i jejich výsledky, tak proč si nezopakovat i možné scénáře povolebního vývoje. Vzhledem k tomu, jak španělští voliči a velice diskutabilní španělský volební systém rozdali karty, je jen pět reálných scénářů následného vývoje:

• VELKÁ KOALICE PP A PSOE: Spekulovalo se o tom už minule, ačkoliv lídr PSOE stále trvá na tom, že žádnou vládu v čele s Marianem Rajoyem (PP) zkrátka nepodpoří. Na druhou stranu tu ale mluvíme o dvou tradičních stranách, které by v rámci zachování určité hegemonie a ve jménu stability (je stále otázkou, do jaké míry by se španělští politici báli dalšího opakování voleb za 6 měsíců - minimálně z pohledu PP je tato strategie velice výhodná, neboť současným tempem stačí absolvovat už jen dvoje volby a dočkají se i těch vytoužených 176 křesel...) skutečně mezi sebou mohly uzavřít velkou koalici. Sice by tím odstavily jejich mladší vyzývatelky Podemos a Ciutadans, nicméně zároveň by to pro obě strany mohla být politická sebevražda. Všeobecně vzato by Rajoy stejně tak mohl utvořit vládu i s Podemos, ale tento scénář je opravdu nereálný. 

• KOALICE PSOE, PODEMOS A CIUTADANS: Levicová vláda PSOE a Podemos za účasti Ciutadans patřila mezi často skloňované varianty už minule. Dohromady disponují tyto strany 188 poslanci, což by pro ustanovení vlády v pohodě stačilo. Problémem této koalice je však postupné vymezování se všech lídrů vůči sobě a také často nepřekonatelné ideové a programové neshody. Jedním z problémů této trojice v zimě byla otázka katalánského referenda, které tehdy hájilo pouze hnutí Podemos. V rámci předvolební kampaně však slevilo i z tohoto požadavku, což této koalici může otevřít dveře, neboť PSOE a především Ciutadans jsou jednoznačně proti referendu (v druhém případě i přímo proti Katalánsku). Takže rozhodně docela reálný scénář.

• LEVICE + KATALÁNSKO: Scénář početné koalice PSOE, Podemos a dvou katalánských stran ERC a CDC je za současné konstelace matematicky nereálný, za což může právě celkový pokles hlasů pro levicové strany v těchto opakovaných volbách. Na druhou stranu, tato koalice je nejspíš nereálná už ze samé ideové podstaty, protože katalánské strany by tuto vládu podpořily jen s jasnou vizí referenda či jiné dohodě o nezávislosti Katalánska a to je něco, proti čemu je zcela zásadně PSOE. Kdyby to nebyl problém, už tato koalice mohla existovat. Z katalanistického pohledu by to byl sen...

• DOSTATEČNÁ MENŠINA PRAVICE: Tady už zacházíme trochu dál, do situací, kdy by se jeden či více poslanců (nebo celá strana) zdržela, čímž by za jistých okolností umožnila sestavení vlády i bez podpory 176 poslanců. V situaci, kdy toto všichni velcí hráči prozatím odmítají, se jeví jako reálná pouze možnost, že PP přesvědčí Ciutadans, baskickou stranu PNV a kanárskou Coalición Canaria, čímž dá dohromady 175 poslanců a pak by už jen stačilo najít jednoho, co se zdrží (jsou tu takové náznaky). Krkolomné, ale proveditelné.

• DALŠÍ VOLBY: Podle mnohých nemyslitelná, avšak dle současných výsledků pořád dost reálná situace. Už teď Španělsko na dvoje volby promrhalo několik miliard korun, ale státní pokladna je nevyčerpatelná a ono to vlastně tomu Rajoyovi docela šlo. Pobavit umí a jinak nic nedělá...a zemi to zatím nepoložilo. Takže další půlrok bezvládí se voličům jeví čím dál tím stravitelnějším.

Jak už jsme též zmiňovali dříve, z pohledu snah o katalánskou nezávislost je vlastně celkem jedno, který z výše uvedených scénářů se stane realitou. Jedinou spíše pozitivní (nebo alespoň ne negativní) konstelací by byla ta v našem scénáři číslo tři, který se ale ze všech uvedených jeví jako nejméně reálný. Všechny ostatní by pro Katalánsko znamenaly spíše status quo. Nehledě na to, že jednota je narušena i v samotném katalánském táboře, ale o tom si nejspíš povíme někdy v září...

Výsledky španělských parlamentních voleb, červen 2016
(Foto: www.lavanguardia.com)

Druhou významnou událostí uplynulého týdne byl všemi médii skloňovaný brexit. Ačkoliv tomu EU nejprve odmítala uvěřit, Britové se nakonec skutečně rozhodli hlasovat proti Unii. Odhlédněme nyní od toho, která část Evropy je dle svých politických výstupů xenofobnější, z pohledu Katalánska je rozhodnutí 52 % hlasujících Britů rozhodně velice zajímavé, byť ne nutně zcela pozitivní.

V první řadě je třeba říct, že samotné referendum ještě nemusí znamenat definitivní konec Velké Británie v EU. Vůle lidu je jedna věc, vůle neinformovaného a později plačícího lidu je věc další, a opravdové politické rozhodnutí pak jinou samostatnou kapitolou. Pokud ale budeme vycházet z toho, že Velká Británie skutečně požádá o vystoupení z EU a během několikaletého horizontu (takže nejdříve tak 2020) ho i uskuteční, z katalánského pohledu bude velice zajímavé sledovat Skotsko. Jak se dalo čekat již minulý týden, Skotové v referendu hlasovali většinově pro setrvání v EU, a tak se hned po zjištění opačného výsledku začalo mluvit o nezávislosti na Velké Británii. Je pravdou, že v případě britského konce v EU je skotské referendum o nezávislosti takřka nevyhnutelné. Z katalánského pohledu by však byla zajímavá až následná situace. Pokud by skutečně k takovému referendu došlo a Skotsko by si v něm odhlasovalo nezávislost v podstatě z jediného důvodu, totiž zůstat i nadále součástí EU, evropské instituce by si musely s touto nevídanou situací nějakým způsobem poradit.

Prozatím tu totiž vždy byla snaha jakékoliv separatistické tendence uvnitř států EU umlčet hrozbou automatického vystoupení onoho potenciálně nově vytvořeného státu z Unie. Především ve Španělsku je toto oblíbeným argumentem proti nezávislosti Katalánska. Není to sice naprosto totožná situace, ale faktem je, že pokud by se samostatné Skotsko automaticky stalo/zůstalo členem EU (a nemít tuto jistotu, žádné referendum o nezávislosti by se určitě nekonalo), vznikl by jasný precedens i pro katalánské snahy. Jasně by se potvrdilo, že případné osamostatnění se části členského státu v žádném případě neznamená automatický vyhazov z Unie. Vše je totiž na domluvě, na diplomatických jednáních a zhodnocení možných ztrát a zisků. Nebo by snad EU uplatnila v takové situaci dvojí metr? Navíc nezávislé Katalánsko by mělo se Skotskem zcela srovnatelnou touhu zůstat v EU, takže by bylo i ve vlastním zájmu Unie nedrolit se ještě víc případným vyhazovem Katalánska (tady se ale dá namítnout, že v rámci prevence by EU jednoznačně podpořila centralistické Španělsko a jakékoliv snahy o nezávislost by do budoucna jednoznačně potlačovala).

To vše by ale paradoxně mohlo celý proces katalánské nezávislosti zpomalit. Je sice pravda, že současným tempem už ani není co zpomalovat, ale v případě čekání na skotský precedens by následné katalánské snahy o podobné referendum a setrvání v EU coby nezávislý stát mohly být realitou až v příští dekádě, tedy po roce 2020. A do té doby se ještě může stát tolik věcí... Vývoj v celé této kauze však bude v následujících měsících velice zajímavým a nejen v Katalánsku budou nyní skotskou politiku sledovat s velkým napětím.