30. 11. 2018

Xuixo

Pokud zavítáte do Girony, nezapomeňte si ve městě dát místní cukrářskou specialitu: xuixo [šušu]. Jde v podstatě o kalorickou bombu na způsob našich koblih. Jak se ostatně můžete přesvědčit ve videu pod článkem, xuixo je tvořeno klasickým těstem na croissanty, uvnitř přesladký krém, to vše pořádně prosmažit, pocukrovat a pochoutka je na světě. Letos slaví xuixo už sto let, nápad tehdy vznikl v dnes již zaniklé Confiteria Puig v Gironě. Ačkoliv šlo původně o místní specialitu, později se xuixos rozšířili po celém Katalánsku a najdete je i ve Valencii, někde však pod jiným názvem (xut, xevut, tornem-hi). Standardní xuixos dnes váží mezi 65 a 90 gramy, dříve se dělaly i dvojnásobné, avšak nyní je tendence zmenšovat a prosadit xuixo kvůli lepšímu odbytu i do restaurací jako dezert. Nejlepší xuixos nyní dělají v cukrárně Padrés v městečku Banyoles nedaleko Girony.

Vznik názvu xuixo je opředen hned několika legendami. Podle jedné z nich tehdy v roce 1918 s jejich výrobou panu Puigovi pomohl neznámý francouzský uprchlík, který si recept přinesl ze své vlasti. O onom uprchlíkovi nic dalšího nevíme, takže je docela dobře možné, že si ho cukrář vymyslel, tím pádem by zcela vymyšlená byla i historka o původu onoho zvláštního názvu. Pan Puig se svého pomocníka zeptal, jak by se výrobek měl jmenovat, načež mu dostalo následující odpovědi: Choux, ça s’appelle choux, choux. Oui, sí, oui, sí: choux, choux”, z čehož si francouzštiny neznalý pan Puig vytvořil něco na styl xu-xu [šušu] a podle něj bylo hotovo. Jiná legenda název odvozuje od místního akrobata Tarlà, který údajně chodil za cukrářovou dcerou, přičemž jednou se před cukrářem musel schovat do pytle od mouky, kde se po chvíli neubránil kýchnutí a tím pádem i prozrazení. Aby cukráře uchlácholil, musel mu slíbit, že si jeho dceru vezme za ženu. K tomu přidal ještě recept na vynikající sladkost, jejíž název odvodili ze zvuku kýchnutí při onom památném setkání in flagranti.




27. 11. 2018

Katalánské michelinské hvězdy 2019

Ačkoliv k hlavnímu městu světové gastronomie (Tokio, 308 michelinských hvězd) má celé Katalánsko dost daleko, přesto jde stále o místo s nejvyšší koncentrací michelinských hvězd na celém Pyrenejském poloostrově. Slavný francouzský průvodce všech gurmánů Španělsku pro rok 2019 propůjčil celkem 206 hvězdiček, přičemž v Katalánsku jich je hned 53. Na pódiu nejúspěšnějších španělských regionů ten náš doprovází tradičně ještě Baskicko a Madrid. Hlavním městem španělské gastronomie zůstává i nadále Barcelona (31 michelinských hvězd, celkem 23 podniků s alespoň jednou hvězdou), druhý Madrid zaostává o čtyři hvězdy. Několik posledních let se na katalánské kulinářské scéně navíc nese ve znamení postupné generační obměny. Dvě ze tří současných katalánských tříhvězdičkových restaurací svou třetí hvězdu obdržely teprve v posledních dvou letech (Lasarte, ABac), zatímco nejznámější katalánská šéfkuchařka Carme Ruscalleda letos v říjnu naopak svou tříhvězdičkovou restauraci Sant Pau zavřela. Tak či onak je patrné, že minimálně v evropském kontextu se katalánská vysoká gastronomie jen tak neztratí. Při výletu do Katalánska si tedy můžete vybírat mezi několika desítkami restaurací, které se těší nejprestižnějšímu kulinářskému ocenění na světě. Na následujících řádcích nabízíme jejich seznam i s praktickými odkazy na jednotlivé restaurace. O těch nejlepších pak i pár zajímavostí. Více informací o jednotlivých podnicích zde (španělsky).

Šéfkuchař Jordi Cruz pózuje ve své restauraci ABaC, která se pro rok 2018 dočkala své třetí michelinské hvězdy.
Letos ji obhájila. (Foto: La Vanguardia)

***

Pro rok 2019 tedy v Katalánsku najdete hned tři tříhvězdičkové restaurace. Dvě z nich jsou přímo v Barceloně, třetí na okraji Girony. Ceny v nich jsou různé, ale v závislosti na typu degustačního menu se mohou pohybovat mezi 120 a 250 €.

EL CELLER DE CAN ROCA (Girona): V současnosti nejlepší restaurace v Katalánsku a jedna z nejlepších na světě. Třemi michelinskými hvězdami se pyšní již od listopadu 2009, prestižní kulinářská revue Restaurant ji pravidelně zařazuje mezi trojici nejlepších restaurací na světě. Vzhledem k tomu všemu je cena 140 € za nejlevnější variantu degustačního menu vlastně ještě relativně nízká. Větší problém je vůbec sehnat rezervaci (někdy se čeká i více než rok) - jen zřídkakdy jsou volné termíny. Více informací o El Celler de Can Roca naleznete zde.


ABAC (Barcelona): Barcelonská restaurace ABaC dostala svou třetí hvězdičku v listopadu 2017, místním šéfkuchařem je od roku 2010 talentovaný rodák z Manresy, Jordi Cruz (*1978). Ten získal svou první michelinskou hvězdu v roce 2004 v restauraci Estany Clar (Cercs) a ve svých 26 letech se tak stal druhým nejmladším kuchařem v historii, jemuž se dostalo tohoto uznání. V roce 2007 se přesunul do restaurace L'Angle (Sant Fruitós de Bages) a rok později i zde slavili své první michelinské ocenění. Jordi Cruz se proslavil taktéž jako porotce v televizní kulinářské show MasterChef.


LASARTE (Barcelona): Katalánská filiálka slavné baskické restaurace, kterou vybudoval jeden z nejznámějších baskických kuchařů, Martín Berasategui (*1960). Pod jeho křídly je aktuálně více než desítka restaurací ve Španělsku, Portugalsku, Mexiku či Dominikánské republice, několik z nich oceněných právě michelinskými hvězdičkami, kterých má Berasategui pro rok 2019 hned deset. Kromě Lasarte má v Barceloně pod palcem ještě další tři podniky (Oria, Hallo Cocktail Bar a Fonda España). Lasarte má otevřeno od úterý do soboty, degustační menu zde stojí něco mezi 200 a 250 €, speciální silvestrovské menu pak i více než dvojnásobek.



**

Šestice katalánských restaurací se může pochlubit dvouhvězdičkovým oceněním. Některé z nich patří ke stálicím v katalánském gastronomickém nebi. Nejnovějším přírůstkem mezi nimi je Cocina Hermanos Torres, hned dvojí zastoupení tu má velmi úspěšný šéfkuchař Paco Pérez (*1962), jenž kromě vlastní restaurace Miramar v Llançà řídí i restauraci Enoteca v barcelonském Hotelu Arts. Pozornost si zaslouží též barcelonská restaurace Moments, v jejíž kuchyni vládne Raül Balam, syn legendární Carme Ruscalledy. Ceny v této kategorii startují obvykle na 100 €, to nejdůmyslnější degustační menu může přijít klidně i na dvojnásobek.


Tickets, jeden z podniků rozsáhlé sítě šéfkuchaře Alberta Adrià (Foto: Blogspot.com)

*

Od 40 € nahoru se můžete najíst i v některé z katalánských jednohvězdičkových michelinských restaurací. Nejvíce jich najdete logicky v Barceloně, další takřka tři desítky pak různě roztroušené po Katalánsku (viz mapa na konci článku). Nicméně narazíme tu i na některé vyloženě levné záležitosti. Kupříkladu síť bister a tapas barů v rámci kreativního konceptu Alberta Adrià, mladšího bratra katalánské kulinářské legendy Ferrana Adrià, nabízí malé chuťovky již od několika €. Albert každý druhý rok otevírá nový podnik poblíž barcelonské ulice Paral·lel, a hned čtveřice z doposud šesti podniků už má hvězdu (Tickets, Pakta, Hoja Santa, Enigma). Za pozornost stojí i restaurace L'Antic Molí nedaleko města Ulldecona, která patří mezi nejlevnější michelinské restaurace na světě. Denní menu vás tam přijde na pouhých 14,50 €, nevýhodou je jen nepřístupnost jinak než autem. K poměrně laciným záležitostem patří i další moderní bistra jako La Barra de Carles Abellán nebo Dos Palillos.



Mapa katalánských restaurací s michelinskými hvězdami pro rok 2019 (Foto: El Periódico)

22. 11. 2018

Ibráhím ibn Jákúb z Tortosy

Ibráhím ibn Jákúb z Tortosy (براهيم بن يعقوب الإسرائيلي الطرطوشي) byl židovský cestovatel, geograf a pravděpodobně i obchodník s otroky, který z pověření córdobského chalífy Al-Hakama II. cestoval v letech 961-970 takřka po celé Evropě. Spíše než jako obchodník byl vyslán jako diplomat, mezi jeho hlavní úkoly patřilo setkat se s tehdy nejmocnějšími evropskými vládci (v Římě se měl setkat s papežem Janem XII. a později v Magdeburgu s vůbec prvním císařem Svaté říše římské, Otou I. Velikým). Cesty ho zavedli do mnoha koutů Evropy, přes Bordeaux do Irska, pak do Utrechtu, Německa a nakonec až do českých a polských zemí. Později se nejspíše vrátil přes Sicílii zpět do Córdoby, ačkoliv o tom nemáme žádné věrohodné zprávy. Ze svých cest pořídil obsáhlý zápis, ani ten se však v původní verzi nedochoval. Jeho postřehy z cest tedy známe jen zprostředkovaně díky jiným autorům, kteří jeho dílo opisovali či citovali.

Mezi největší přínosy ibn Jákúbových cestopisů patří bezesporu fakt, že v nich nalezneme vůbec první písemnou zmínku o Praze, dále jsou zde též první popisy Krakova a polských zemí všeobecně. Mezi další zajímavé výňatky patří popis Vikingů na březích Baltského moře, popis zvyků a stravovacích návyků několika slovanských národů a dokonce i ceny potravin na tamních trzích. Díky těmto cestovatelským postřehům byl Ibráhím ibn Jákúb z Tortosy ještě mnoho dalších desetiletí považován za skutečnou autoritu ve svém oboru a cituje ho většina tehdejších arabských geografů. Konkrétně o českých zemích ibn Jákúb praví, že Čechy jsou panstvím knížete Boleslava, že cesta z Prahy do Krakova trvá asi tři týdny. Praha je podle něj výstavné město, zbudované z kamene a vápna, nejdůležitější obchodní uzel široko daleko, místo, kam za obchodem přicházejí židé i muslimové. Závěrem se taktéž podivuje nad tím, jak jsou obyvatelé Čech tmaví a černovlasí, plavé vlasy takřka nevidno. Kompletní zprávu v českém převodu naleznete například zde.

19. 11. 2018

Prší v Barceloně?

Barcelona jako jedno z nejvýznamnějších měst jihu Evropy turisty často láká, na rozdíl od severněji položených metropolí (Londýn, Paříž, Dublin), na krásné slunečné počasí. Zejména na jaře a v létě si tak člověk někdy zákonitě položí otázku, která se již stala i námětem jedné divadelní hry. Takže, prší (vůbec) v Barceloně?

Bouřlivé nebe nad katalánskou metropolí (Foto: Alfons Puertas)

Pokud jste do katalánské metropole zavítali zejména ve druhé polovině letošního roku, pak bude vaše odpověď bezesporu kladná. Vše začalo několika nárazovými lijáky na počátku září, pokračovalo častými dešti v průběhu října a korunu tomu nasadil propršený víkend, který je právě za námi. Jak je to ale s barcelonským deštěm doopravdy? Může za všechno jen tolikrát diskutovaná změna klimatu? Netrápily katalánskou metropoli ještě nedávno pořádná sucha?

Pro odpovědi na všechny tyto otázky musíme sáhnout do velmi zajímavých statistik, které pro mnohé možná skýtají nejedno překvapení. Nutno dodat, že vzhledem ke své rozloze i různým geografickým podmínkám neprší v celém městě stejně, statistiky se tak mohou na jednotlivých měřících stanicích poněkud rozcházet. Zásadní data tak v Barceloně nejčastěji odvozujeme od měřící stanice na Fabrově observatoři, která se nachází pod vrcholkem hory Tibidabo. Barcelonu odsud máte jako na dlani. Na Fabrově observatoři měří srážkové úhrny již od roku 1914 a průměrná hodnota ročních srážek je pro Barcelonu přibližně 640 litrů na metr čtverečný. Nevíte, jak s touto cifrou naložit? Tak jen pro srovnání: Athény 365 l/m2, Berlín 570 l/m2, Bratislava 550 l/m2, Brusel 850 l/m2, Dublin 750 l/m2, Helsinki 680 l/m2, Londýn 560 l/m2, Lublaň 1300 l/m2, Oslo 760 l/m2, Praha 520 l/m2, Rejkjavík 790 l/m2, Stockholm 540 l/m2 a Vídeň 650 l/m2...


Statisticky tedy skutečně za rok naprší v Barceloně víc než ve známých pláštěnkových lokalitách (Londýn, Berlín či Stockholm), ale jak vidno z výše uvedených údajů, Barcelona strčí do kapsy i celou řadu metropolí z našeho věčně zamračeného středu Evropy. Váš pocit z upršeného Londýna je však správný, neboť zatímco v Barceloně obvykle prší jen 55 dní v roce, severněji to bývá dvoj až trojnásobek. Krátké ale intenzivní srážky - to je základní charakteristika barcelonského deště. Jak jsme se mohli přesvědčit v předchozích týdnech, klidně se může stát, že třetina všech ročních srážek spadne během jediného dne. Naopak pokud v Barceloně prší déle než dva dny po sobě, spatříte ve tvářích místních obyvatel jisté rozčarování.



Rekordní srážkové úhrny dle měření z Fabrovy observatoře, data k polovině listopadu 2018 (Foto: TV3)

I přesto je ale rok 2018 pro Barcelonu srážkově velmi netypický. Od srpna jsme prožili hned několik významných lijáků. Bezmála každé dva týdny nám katalánská média přinášela obrázky zaplavené barcelonské ulice Paral·lel a hotové průtrže mračen ve stanicích metra pod ní. Pokud do konce roku nad Barcelonu dorazí ještě alespoň jeden výraznější déšť, dostanou se i na Fabrově observatoři letos na kótu 1000 l/m2, což by byl druhý největší roční srážkový úhrn ve více než stoleté historii měření. Doposud rekordním byl rok 1971, kdy v Barceloně napršelo 1122 l/m2. Nutno dodat, že některé měřící stanice ve městě už magických 1000 litrů překonaly právě v minulých dnech (Les Corts, Sant Gervasi, Gràcia). Pro lepší představu letošní výjimečnosti ještě zmiňme, že v Barceloně v průběhu roku 2018 spadl dvojnásobek toho, co letos napršelo v mnoha jiných evropských metropolích (Londýn, Paříž, Lisabon, Dublin, Madrid). Podobné srážkové rekordy letos padaly i na dalších místech Katalánska. Není to přitom tak dávno, kdy katalánská metropole prožila zcela opačný extrém: 98 dní trvající vlnu sucha bez kapky deště mezi listopadem 2015 a únorem 2016, přičemž rok 2015 byl vůbec rekordní v minimálním počtu srážek - jen 346 l/mza celých 12 měsíců.

17. 11. 2018

Sinibald de Mas

Jméno Sinibald de Mas je v katalánské historii spojeno se dvěma zajímavými dobrodruhy. Tím prvním byl mořeplavec Sinibald de Mas (1736-1806), který se po světových mořích a oceánech začal plavit už jako čtrnáctiletý. Dvakrát na těchto cestách padl do zajetí anglických a poté i alžírských pirátů, nicméně nakonec prožil relativně usedlý život jako iniciátor a dlouholetý ředitel Barcelonské námořní školy (Escola de Nàutica de Barcelona, vznik 1769).

   
Portrét Sinibalda de Mas, kol. 1830
(Foto: www.masiadencabanyes.cat)
Mnohem více nás bude zajímat jiný Sinibald de Mas (1809-1868), diplomat, cestovatel, malíř, spisovatel a lingvista, jedna z nejzajímavějších a zároveň dnes nejméně známých katalánských osobností 19. století.

Během studií ho to táhlo k umění a literatuře. Postupně studoval jazyky a malířství, již jako dvacetiletý pravidelně maloval a vydával básně i delší prozaické texty. Občas bývá řazen mezi první katalánské romantiky. Právě zájem o romantická témata ho dovedl až k četbě cestopisů jiného katalánského dobrodruha, Aliho Beie (1767-1818), jehož životní příběh ho uchvátil natolik, že se rozhodl dokonale poznat Orient. Díky dobrým kontaktům se mu v Madridu dostalo přímluvy na důležitých místech, a tak se roku 1834 mohl v Marseille nalodit na výpravu do Indie, kde měl být obchodním vyslancem (=špionem) španělského království. Na této čtyřleté cestě putoval mnoha zeměmi, dokonale poznal Turecko, Libanon, Palestinu, Egypt, Arábii i Persii. Po anabázi v Indii byl vyslán na Filipíny, aby o této vzdálené španělské kolonii poskytl dvoru nezávislé zprávy. Nutno dodat, že místními španělskými úředníky nebyl přijat nikterak vřele, takže se nějakou dobu musel v rámci obživy spoléhat jen na portrétování. Možná i tyto peripetie přispěly k celkově špatnému hodnocení španělského královského úřednictva na Filipínách a závěrečnému soudu, že by ostrovy měly získat nezávislost. 

Roku 1843 byl vyslán do Číny, kde se stal historicky vůbec prvním oficiálním španělským vyslancem. Ve funkci však kvůli neshodám s ministerstvem dlouho nesetrvá, později se na vlastní pěst usadí v Macau, kde se z něj dokonce stane čínský agent, jenž měl napomoci vyjednat pro čínskou vládu koupi Macaa od Portugalska. K tomu ale nakonec nedošlo. V 50. letech 19. stol. se vrátil do Evropy. V Madridu se posléze věnoval publikování svých světovizí, k nimž patřila i formulace myšlenky iberské federace, v níž by menší španělské národy získaly větší autonomii a uznání. Nutno dodat, že za svůj bohatý život pronikl do myslí mnoha lidí a kultur, podle všeho vládl více než dvacítkou jazyků. Avšak právě kvůli tomu, že část života prožil v rámci spolupráce se španělskou a čínskou vládou v utajení, jen minimum dnešních Katalánců zná příběh tohoto vskutku renesančního člověka.

11. 11. 2018

Rumba catalana

Katalánská rumba (rumba catalana) je svébytným hudebním žánrem, který vznikl v barcelonské romské komunitě v 60. letech 20. století. Dodnes existuje mnoho teorií a úvah o možném počátku tohoto stylu, avšak ty nejpravděpodobnější nás situují do barcelonských čtvrtí Raval a Vila de Gràcia, kde tehdy přebývaly některé z romských komunit v Katalánsku. Rumba do Katalánska pronikla nejspíš někdy ve 40. a 50. letech 20. stol. prostřednictvím latinskoamerických hudebníků, kteří se do Evropy vydali v rámci turné svých tanečních orchestrů, existoval však i přímý obchodní kontakt katalánské romské komunity se zeměmi jako Venezuela či Kolumbie.

Stejně tak se dnes odborníci úplně neshodnou na osobě skutečného zakladatele katalánské rumby, ačkoliv nejčastěji jsou zmiňována dvě jména: Antonio González Batista (1925-1999), známý jako El Pescaílla, a Pere Pubill Calaf (1935-2014), známý pod uměleckým jménem Peret. Ať už to bylo jakkoliv, právě díky těmto dvěma osobnostem katalánská rumba začala v 60. a 70. letech čím dál tím víc pronikat do veřejného prostoru. Později tento hudební styl prožíval určitou krizi, aby jako fénix vstal z popela v rámci olympijského nadšení, které v Barceloně zavládlo na počátku 90. let. I díky podpoře katalánské vlády, která na rumbu vsadila jako na ukázku moderní a autonomní katalánské lidové tvorby, dostali přední interpreti katalánské rumby možnost účinkovat na závěrečném ceremoniálu úspěšných olympijských her. Peretova píseň Gitana hechicera se stala jedním z hitů roku 1992 a zároveň jednou z vůbec nejkrásnějších skladeb pojednávajících o katalánské metropoli.


V té chvíli však již katalánskou rumbu znal celý svět, a to zejména díky několika velkým hitům francouzské skupiny s katalánskými kořeny Gipsy Kings. Devadesátá léta tedy znamenala definitivní konsolidaci žánru, vzniklo několik nových, výrazných hudebních skupin (Ai Ai Ai, Sabor de Gràcia) a později, již v 21. století, si s katalánskou rumbou zakoketovaly i další zavedené katalánské skupiny (Estopa, La Pegatina, Bongo Botrako). Dnes je katalánská rumba jedním z mnoha tradičních žánrů, které si v Katalánsku získaly své věrné posluchače. Centrem dění jsou pro katalánskou rumbu i nadále čtvrti Raval a Vila de Gràcia. Z množství výrazných osobností katalánské rumby vybíráme několik nejdůležitějších, s jejichž hudební tvorbou se můžete seznámit na následujících řádcích...


Zeď slávy na carrer de la Cera 57 v barcelonském Ravalu (Foto: El Periódico)

EL PESCAÍLLA

Považován za jednoho z otců katalánské rumby. El Pescaílla se narodil roku 1925 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia jako jedno z pěti dětí velmi muzikální romské rodiny. Prakticky celá rodina se věnovala hudbě, ovšem pouze El Pescaílla byl považován za skutečně výjimečného kytaristu. Už jako osmnáctiletý pravidelně vystupoval, hrával dokonce o pro barcelonskou smetánku. Spolu s bratrem Joanem (Onclo Polla) stál podle mnohých za rozvojem katalánské rumby již na konci 40. let. Přesto dnes mnoho jeho písní neznáme, neboť jeho hudební kariéra zůstala ve stínu milované ženy a jeho druhé manželky, slavné španělské zpěvačky a tanečnice Loly Flores. El Pescaílla se kvůli ženě přestěhoval do Madridu, takže jeho spojení s Katalánskem i hudebním žánrem, který pomáhal vybudovat, bylo záhy přerušeno. 

PERET
Pere Pubill Calaf (1935-2014) je spolu s výše jmenovaným považován za jednoho z otců katalánské rumby. Zpíval španělsky, katalánsky i romsky. Na rozdíl od El Pescaílly však Peret rumbu ani rodné Katalánsko nikdy neopustil. Narodil se roku 1935 v Mataró, ačkoliv vyrostl v malé romské komunitě v barcelonském Ravalu. Jeho otec se živil jako prodejce látek, Peret tak s ním místo školní docházky mnohem častěji cestoval po Katalánsku a Baleárských ostrovech. Od mládí miloval hudbu, ve 12 letech dokonce spolu se sestřenicí natočil první album, avšak to na trhu nikterak neprorazilo. Nicméně byl to právě on, kdo nakonec v 60. letech svým inovativním přístupem dostal katalánskou rumbu na televizní obrazovky po celém Španělsku. V roce 1974 dokonce reprezentoval Španělsko na festivalu Eurovize. V polovině 80. let si dal pauzu a na nějakou dobu se stal evangelickým pastorem, návrat na hudební scénu přišel v souvislosti s barcelonskou olympiádou na počátku 90. let. Na závěrečném ceremoniálu zapěl speciálně pro tuto příležitost složenou píseň Gitana hechicera, dodnes jeden z jeho největších hitů. Kromě toho se stal hudebním producentem. Roku 1998 obdržel katalánské vyznamenání Creu de Sant Jordi. Hudebně činný byl takřka až do své smrti v roce 2014.




GATO PÉREZ
Argentinský hudebník Xavier Patricio Pérez Álvarez (1951-1990) alias Gato Pérez je považován za jednu z legend katalánské rumby. Do Barcelony přišel s rodinou až roku 1966. Jeho původním cílem bylo usadit se v Londýně, kde chtěl pracovat pro nějakou nahrávací společnost, avšak tento plán nevyšel, a tak se Gato Pérez vrátil zpět do Barcelony, kde se i nadále pohyboval v hudebních kruzích. Ke katalánské rumbě se dostal v gràcijském baru Petxina, na náměstíčku, které dnes nese jeho jméno. Pérezův přínos katalánské rumbě tkví zejména v novém přístupu ve chvílích, kdy žánr prožíval první větší krizi. Pro mnoho hudebních odborníků byl autorem těch nejlepších textů, jaké kdy v tomto žánru byly napsány. Katalánské rumbě se přitom věnoval jen několik málo let - první alba nahrál až koncem let sedmdesátých, po infarktu v roce 1981 musel zanechat bohémského života, ale hudbu naštěstí neopustil. V průběhu 80. let vydal ještě několik zásadních alb, některá v katalánštině. Mezi jeho největší hity patří skladby El ventilador, La rumba de Barcelona, Todos los gatos son pardos či La curva del Morrot. Zdravotní problémy ho však nikdy neopustily. Zemřel ve věku 39 let na infarkt.

GIPSY KINGS
Světoví ambasadoři katalánské rumby. Na konci 80. let slavili úspěchy po celém světě. Ačkoliv fakticky skupina Gipsy Kings pochází z Francie, v praxi šlo o spojení dvou rodin (Reyes a Baliardo), které z Katalánska do Francie utekly na konci španělské občanské války. Členové skupiny tak podstatnou část života prožili v rodném Provensálsku, ale vyrůstali zde v rámci exulantské romské komunity, která si jako mateřský jazyk udržela katalánštinu. Pro své hudební účinkování si však skupina zvolila španělštinu s andaluským přízvukem. Gipsy Kings jsou celosvětově nejznámějšími umělci tvořícími v žánru katalánské rumby, za svou hudbu byli mnohokrát nominováni na ceny Grammy (vyhráli jedinkrát v roce 2014). Do hudební historie a srdcí milionů fanoušků po celém světě se zapsali zejména skladbami Bamboléo (1987) a Volare (1989). Skupina funguje i dnes, čítá ovšem již jen dva aktivní členy.


SABOR DE GRÀCIA
Na katalánské hudební scéně ještě stále existují některé ze skupin vzniknuvších po olympijském boomu (Ai Ai Ai, Los Manolos), nicméně tou nejznámější z nich je v současnosti bezesporu Sabor de Gràcia. Založil ji roku 1994 gràcijský hudebník a režisér Sicus Carbonell, jedna z nejvýraznějších postav katalánské romské scény. Carbonell vyrostl v romské komunitě ve čtvrti Vila de Gràcia, kde se také v rámci místních slavností poprvé jako osmiletý dostal ke koncertnímu vystupování. Velký potenciál v něm už tehdy viděl samotný Gato Pérez, jenž mu nabídl spolupráci, avšak Carbonellův otec byl vzhledem k synovu nízkému věku proti. Carbonell si však časem k hudbě cestu stejně našel a prošel několika místními kapelami, aby roku 1994 založil právě Sabor de Gràcia. První album skupina vydala roku 1997, v jejím repertoáru je kromě originálních skladeb i pestrá škála největších hitů všech jejich výrazných předchůdců. Skupina již mnohokrát vystupovala i v zahraničí, texty jejich písní jsou obvykle katalánské, občas i španělské.



Více informací:


9. 11. 2018

Hispano-Suiza (Pegaso)

Katalánská automobilka Hispano-Suiza patřila na počátku 20. století k těm nejprestižnějším na světě. Kvalitativně se tehdy poměřovala s dnešními klasikami jako Bugatti, Rolls Royce či Alfa Romeo. Kromě luxusních osobních vozů se již tehdy orientovala i na motorsport. Krize ve 30. letech a následná španělská občanská válka však tuto slibnou firmu záhy pohřbila. Nyní se zdá, že by se značka Hispano-Suiza přeci jen mohla po mnoha dekádách vrátit na světové trhy...

Původní logo Hispano-Suiza (Foto: www.wpaperhd.com)

Celý příběh Hispano-Suiza začal ještě několik málo let před oficiálním vznikem společnosti. Valencijský voják Emilio de la Cuadra se roku 1898 v Barceloně pod svým jménem rozhodl založit automobilovou manufakturu. S technickou stránkou věci mu pomohl Švýcar Marc Birkigt, který kromě stavby elektromobilů začal pracovat i na modelech se spalovacími motory. Automobilka La Cuadra se tak podle všeho stala vůbec prvním komerčním výrobcem automobilů na Pyrenejském poloostrově. Záhy (1901) však firma kvůli několika nepovedeným projektům skončila v konkurzu, Cuadra zkrachoval a Birkigt se vrátil do Švýcarska. Společnost přebral jeden z Cuadrových věřitelů, José María Castro, jenž pod hlavičkou společnosti J. Castro Sociedad en Comandita. Fábrica Hispano-Suiza de Automóviles pokračoval ve výrobě v letech 1902-1903. Birkigt byl povolán zpět do Barcelony a společnost se přestěhovala do nových prostor na carrer de Floridablanca. Během roku prodal čtyři vozy, avšak brzy narazil na stejný problém jako jeho předchůdce - vývoj nových vozů potřeboval masivní investice a ty Castrovi chyběly. Na počátku roku 1904 došlo k likvidaci společnosti.

Až třetí majitel v pořadí dokázal značce Hispano-Suiza vdechnout život. 14. června 1904 se našli noví investoři, katalánští boháči a průmyslníci Damià Mateu a Francesc Seix, k nimž se opět přidal konstruktér Marc Birkigt, který byl ostatně vždy duší celého projektu a tak trochu opomíjeným vizionářem, jakými byli kupříkladu Henry Ford nebo Enzo Ferrari. Již od samého počátku vyráběla Hispano-Suiza auta spíše na zakázku a často v tom nejluxusnějším provedení. Svými modely nadchla na pařížském autosalonu a začala bezmezně růst. V roce 1908 společnost přesunula továrnu do čtvrti La Sagrera, do míst dnešního Parc de la Pegaso. To už Hispano-Suiza vyvážela první modely i za hranice (Rusko, Jižní Amerika). Marc Birkigt přišel s několika zajímavými technickými řešeními a patenty (např. brzdový servomechanismus) a o jeho vůz měl eminentní zájem i samotný španělský král - ne nadarmo společnost v letech 1911-1914 vyráběla i verzi pojmenovanou právě po panovníkovi (Hispano-Suiza Alfons XIII). Začala se psát nejslavnější epocha značky, kterou si později oblíbí celá řada světových osobností (Ava Gardnerová, Pablo Picasso, René Lacoste, John Lennon či příslušníci několika evropských královských rodin), vůz se dokonce objevil i v jedné z bondovek. Ve své době mu milovníci luxusu dávali přednost před Rolls Roycem, Hispano-Suiza nebyla daleko od toho, aby se stala skutečně ikonickou značkou. Dařilo se jí též v automobilových závodech. Jen pro zajímavost dodejme, že licence na provedení modelu Hispano-Suiza H6B byla roku 1924 prodána i české Škodě Plzeň, která pod názvem Škoda Hispano-Suiza vyrobila v letech 1926-1929 asi stovku luxusních vozů. První takto vyrobenou limuzínu si převzal tehdejší prezident T. G. Masaryk, prezidentská kancelář za ni tehdy zaplatila 280 000 korun.


Hispano-Suiza H6C Tulipwood (Foto: El Confidencial)

Roku 1911 značka expanduje do Francie v podobě dceřiné společnosti, která se během I. světové války specializovala na výrobu leteckých motorů pro francouzské letectvo. Tyto motory se nakonec ukázaly být klíčové v rámci vzdušných soubojů, proto i po válce představovala jejich výroba pro společnost významný příjem. Po konci války Hispano-Suiza na počest francouzského leteckého esa Georgese Guynemera taktéž přijala doplňující znak v podobě letícího čápa. Tím však byla nejlepší léta společnosti definitivně minulostí. Narůstající konkurence (pásová výroba = výrazné zlevnění vozů) a zejména nejistá společenská situace v Katalánsku po konci I. světové války (pistolerisme, ekonomická krize, vojenská diktatura) připravovaly společnost o zakázky, definitivní sešup nastal v polovině 30. let 20. stol. nejprve kvůli světové hospodářské krizi a následně i úmrtí hlavního majitele firmy Damiàa Mateua (1935). Firmu přebral jeho syn Miquel, ale krátce poté vypukla španělská občanská válka a společnost byla katalánskou vládou znárodněna, aby sloužila pro potřeby republikánské armády. Jakmile válka v roce 1939 skončila, byl podnik navrácen původním majitelům, avšak Miquel Mateu zrovna započal slibnou politickou kariéru coby první poválečný starosta Barcelony, takže na vedení firmy mu nezbývalo mnoho času. Ostatně, ve vydrancovaném a vyhladovělém poválečném Španělsku a v souvislosti s všude okolo probíhající II. světovou válkou by luxusní auta stejně nešla na odbyt...

Historie značky Hispano-Suiza byla nadobro přerušena roku 1946, kdy společnost pohltila státní automobilka ENASA, která využívala továrnu i další zázemí Hispano-Suiza až do roku 1980, kdy se přestěhovala do oblasti Zona Franca na druhé straně Barcelony. ENASA se zaměřovala zejména na výrobu větších a průmyslových vozů, jejím nejznámějším produktem budou již navždy nákladní automobily a autobusy prodávané pod komerční značkou Pegaso. Výroba fungovala v Barceloně až do počátku 90. let, kdy byla firma prodaná italskému IVECO a výroba v Katalánsku postupně utlumena. Francouzská filiálka na výrobu leteckých motorů byla roku 1968 prodána francouzské firmě Snecma, která dnes patří do koncernu Safran, výrobce leteckých i raketových motorů.


Hispano-Suiza X10V z roku 2010 - jeden z mnoha prototypů snažících se využít známou značku 
(Foto: Diari ARA)
Původní majitelé si však značku ponechali a roku 1986 ji dokonce znovu registrovali. Nicméně po celá ta desetiletí se jejich aktivity ve světě motorů soustředily jen na občasné pořádání veteránských přehlídek či výroby modelů autíček. Znovu se o značce Hispano-Suiza začalo hovořit až v letech 2000-2001, kdy na ženevském autosalonu společnost Mazel představila dva zajímavé prototypy Hispano-Suiza HS21 a Hispano-Suiza K8, v obou případech však šlo spíše o designový koncept a nic víc. 

Mnohem větší humbuk se však strhl okolo modelu Hispano-Suiza X10V, který byl v Ženevě představen roku 2010 společností Delmar 04. Šlo o luxusní provedení vozu založeném na Audi R8 s využitím dávno zapomenuté katalánské značky. Vozidlo se mělo prodávat za 700 000 €. S tímto projektem neměli původní majitelé značky (nyní Grup Peralada patřící rodině Suqué-Mateu, potomkům zakladatele Hispano-Suiza) nic společného, a tak se rozhodli Delmar 04 zažalovat. Tento výrobce však přešel do protiútoku žádostí o vypršení platnosti této značky vzhledem k tomu, že Hispano-Suiza nevyrobila žádné vlastní auto již od roku 1936. Nepřehledné soudní tahanice skončily až letos a výsledkem je naděje, že v březnu 2019 by se na ženevském autosalonu mohl po více než 80 letech nečinnosti skutečně nový Hispano-Suiza, a to z dílny Grup Peralada, tedy pokračovatelů původních zakladatelů. Podle společnosti půjde o elektrický supersport, designově vycházející z předválečného art deco modelu Hispano-Suiza Dubonnet Xenia (viz obrázek dole), který by měl být vyráběný v Barceloně. Nepůjde o sériovou výrobu, spíše poctivou řemeslnou práci čítající jen několik vozidel ročně - zachovat punc luxusu a výjimečnosti je jednou z hlavních myšlenek tohoto konceptu. Legendární značka tak možná bude po mnoha dekádách znovu vzkříšená, musíme jen pár měsíců počkat...

Hispano-Suiza Dubonnet Xenia ze 30. let 20. stol. (Foto: Diari ARA)

4. 11. 2018

Šperky Tous

I v Česku je nyní díky výrazné reklamní kampani dobře známá šperkařská firma Tous. Kromě šperků prodává i další módní doplňky (kabelky, peněženky, sluneční brýle, hodinky), přičemž hlavní myšlenkou této katalánské značky je tzv. "dostupný luxus", který nadchne jedinečným stylem, zábavnou povahou a mladistvým duchem. Na rozdíl od světově mnohem proslulejších konkurentů tu ceny začínají jen v jednotkách tisíc. Tous v poslední době neustále expanduje, v současnosti disponuje sítí takřka 600 obchodů na pěti kontinentech a zaměstnává více než 3 500 lidí.



Příběh šperkařské firmy Tous se přitom začal psát již téměř před sto lety. Celý projekt se zrodil roku 1920 v katalánském městě Manresa, kde si manželé Salvador Tous a Teresa Ponsa otevřeli malou dílnu specializující se na opravu hodinek. Od hodinek ke šperkům není až tak daleko, avšak fakticky s jejich cílenou výrobou začínají až ve chvíli, kdy v rodinném podniku pokračuje jejich syn Salvador Tous spolu s manželkou Rosou Oriol - oba dva velmi kreativní a talentovaní. Pozvolný růst firmy nabral na rychlosti v 80. letech 20. stol., kdy se nedílnou součástí značky stal symbol medvídka. Došlo k tomu konkrétně roku 1985, kdy Rosa Oriol při návštěvě Milána zahlédna v jednom z výkladů plyšového méďu, což jí okamžitě vnuklo nápad přetavit tento symbol něhy, lásky, radosti a bezpečí v ozdobný prvek. Ihned si představila, jak by takový medvídek vypadal ve zlatě... Inu, profesní deformace.


Každopádně právě konec osmdesátých a počátek devadesátých let se nesl ve znamení rychlé expanze této původně ryze rodinné firmy na národním i mezinárodním trhu. V roce 1989 Tous otvírá svůj první obchod v Barceloně a v roce 1996 se místem první mezinárodní expanze stává Japonsko. Ještě před koncem tisíciletí se kolekce ženských šperků rozroste i o další klasické módní doplňky (kabelky, parfémy, šály,...), ačkoliv občas firemní návrhářky zabrousily třeba i do světa sportovních potřeb či mobilních telefonů. 

Aktuálně má Tous stovky prodejen po celém světě, avšak sídlo společnosti se doposud nachází v katalánské Manrese, kde se též vyrábí největší část produkce. Společnosti, jejíž roční tržby přesahují 400 milionů dolarů, nyní vévodí čtveřice sester (Alba, Marta, Rosa a Laura), které se v rodinném podniku pohybovaly odmalička a od roku 2008 mu vládnou zcela samy. Zatímco manažersky podnik řídí nejstarší Alba, oddělení designu má na starosti Marta. Ta je pyšná zejména na fakt, že Tous u svých šperků tradičně pracuje pouze s drahými kovy a přírodními kameny. Celosvětovou popularitu značce přináší i angažmá známých tváří (v minulosti např. Arantxa Sánchez Vicario, Kylie Minogue, Jennifer López či Gwyneth Paltrow). Prostřednictvím franšíz a lokálních distributorů se Tous nyní zaměřuje i na střední a východní Evropu. V letech 2017-2018 expanduje i do Česka - několik prodejen se nachází v Praze, Plzni a Ostravě, výhledově očekáváme pobočky i v Brně či Karlových Varech.