Carmen de Mairena

Španělský bulvár je místem mnoha podivných postaviček, které se do všeobecného povědomí dostaly často ještě pochybnějšími způsoby. Často stačí být jen tuctová zpěvačka a prožít alespoň skandální románek s boháčem, někdy vlastně nemusíte umět vůbec nic a přesto vám bulvár zajistí příjemný a pohodlný život. Nutno dodat, že jména jako Isabel Pantoja, Isabel Preysler či Carmen Lomana jsou všeobecně známá po celém Španělsku. Katalánsko v podstatě žádnou vlastní bulvární kulturu nemá, proto se tu o ní nikterak zvlášť nezmiňujeme. Občas se ale stane, že hvězdou španělské bulvární scény se stane i nějaký ten rodák/rodačka z Katalánska. A přesně to byl i případ Carmen de Mairena.

Carmen de Mairena (Foto: www.antena3.com)

Carmen de Mairena (1933-2020) se narodila v barcelonské čtvrti Sarrià jako Miguel Brau Gou. Miguel se již odmalička zajímal o svět zábavního průmyslu a v průběhu 50. let 20. století začal vystupovat jako varietní umělec. Později si v nejznámějších barcelonských klubech vybudoval solidní kariéru kupletisty a amatérského zpěváka. Tehdejší společnost ostře sledovala i jeho pikantní románek s valencijským zpěvákem a tanečníkem vystupujícím pod uměleckým jménem Pedrito Rico. Nejvášnivěji tento románek sledovala frankistická tajná policie - Miguel se tak kvůli své orientaci nejednou ocitl ve vězení. I díky těmto krušným zkušenostem se Miguel brzy proměnil v ikonu místní LGBTI komunity.

Od 70. let 20. století začíná Miguelova postupná přeměna v travesty herečku známou po celé Barceloně a později i po celém Španělsku pod uměleckým jménem Carmen de Mairena. Kromě oblékání do ženských šatů si nechává vymodelovat ryze ženské tvary postavy a obličeje. Zejména v pokročilejším věku je však jasně vidět, že ne všechny tyto estetické zásahy byly šťastné. Kariéra vedette však neprobíhá podle jeho/jejích představ, a tak se Carmen musí uchýlit k prostituci. To však její punc legendy v barcelonském Ravalu jenom posiluje. Vysněná sláva se však nakonec dostavuje v průběhu 90. let, když se začne objevovat v kultovní televizní show Crónicas marcianas. Televizní sláva jí dopomohla i k účinkování v několika celovečerních filmech a dvou snímcích pro dospělé. Zároveň však dokázala být stále aktivní ve světě ravalské prostituce. Hned dvakrát (v letech 2006 a 2008) byla dokonce několikrát zatčena kvůli podezření, že šéfuje nelegálnímu bordýlku, jenž vykořisťoval rumunské prostitutky. Aby toho nebylo málo, na stará kolena (v roce 2010) se Carmen de Mairena vrhla i do politiky. Ve volbách do katalánského parlamentu tehdy kandidovala za recesistickou stranu Coordinadora Reusenca Independent (CORI). Do parlamentu se sice nedostala, avšak její kandidatura vzbudila značný ohlas. Během celé této doby se stala svým způsobem mýtickou postavou španělského bulváru, což vzhledem k její vizáži a skandálním výrokům nebylo až tak složité.

Neúspěšné politické angažmá bylo i jakousi tečkou za jejím aktivním životem. Své poslední roky strávila v ústraní. Od roku 2016 byla ze zdravotních důvodů odkázána na život na kolečkovém křesle. Pobývala v domově důchodců nedaleko svého domova. Ikona barcelonského Ravalu zemřela 22. března 2020 po delším pobytu v nemocnici jen několik dní po svých 87. narozeninách.

První ženy na španělských univerzitách

Druhá polovina 19. století ve Španělsku přinesla poměrně zásadní reformu tamního vysokého školství. Zákony z let 1842 a 1857 přinesly možnost studovat rozličné obory rozdělené do pěti fakultních odvětví (farmacie, lékařství, právo, přírodní vědy a filosofie), ačkoliv později došlo ještě k mnoha modifikacím tohoto systému. Moderní univerzity však zůstaly poměrně dlouho zapovězené ženám. Zatímco v USA nastoupila na univerzitu první žena již roku 1837, v Evropě až na vzácné výjimky ženy do univerzitních lavic zasedly až v druhé polovině 19. století. Ještě později získaly volný přístup k univerzitnímu vzdělání ženy ve Španělsku - zajistil jim ho až královský dekret z 8. března 1910, jenž narovnával podmínky pro vstup na univerzitu pro obě pohlaví. Ženy sice na španělských univerzitách teoreticky mohly studovat již od roku 1888, avšak jejich přijetí záviselo na povolení z ministerstva i na libovůli vyučujících. Jejich přístup do budovy vysoké školy byl omezen prakticky jen na vykonání závěrečné zkoušky. A pokud onen vysněný titul i tak získaly, stejně jim nebylo dovoleno vystudovanou profesi vykonávat. Do roku 1910 tak na španělských univerzitách studovalo jen několik desítek žen.

Přesto však existuje několik výjimek, které dokázaly využít momentální příležitosti i v době, kdy jim byla univerzita zcela zapovězená. Průkopnicí se v tomto ohledu stala galicijská básnířka, spisovatelka a právnička Concepción Arenal (1820-1893), jež v letech 1841-1846 tehdejší zákony obešla a právnickou fakultu madridské univerzity navštěvovala v přestrojení za muže. Nepochybně však nebyla ani první ani jedinou ženou, která se k této praktice musela uchýlit. Revoluce ze září 1868 s sebou přinesla změny školských zákonů, které přístup na univerzity ženám alespoň teoreticky neznemožňovaly. Byly totiž formulované tak vágně, že v nich nebyla ani zmínka o pohlaví studentů. Předkladatelé novely jednoduše ani nepomysleli na to, že by se ženy na univerzitní studia hlásily. Skulinky v zákoně však využilo hned několik ambiciózních žen. A první tři z nich pocházely z Katalánska...

Zleva: Martina Castells, Dolors Aleu a Maria Elena Maseras (Foto: wikipedia.org)

MARIA ELENA MASERAS I RIBERA (1853-1905)

Maria Elena Maseras i Ribera se narodila v městečku Vila-seca do rodiny zvěrolékaře Miquela Maserase. Středoškolská studia si odbyla v Tarragoně, kde se také rozhodla pro další akademickou dráhu. Eoku 1872 se stala vůbec první ženou oficiálně zapsanou ke studiu na některé ze španělských univerzit. Její nástup na Lékařskou fakultu Universitat de Barcelona však nebyl nikterak snadný. Na školu byla sice díky zvláštnímu povolení od samotného španělského krále Amadea Savojského přijata, nicméně pouze v "dálkovém" režimu. Poprvé se do univerzitní učebny podívala až během ročníku 1875/1876, kdy jí účast na svých hodinách umožnil doktor Carbó. Svá studia Maseras dokončila roku 1878, avšak zvůle úředníků jí umožnila složit závěrečné zkoušky až o čtyři roky později spolu s Dolors Aleu a Martinou Castells. Na rozdíl od nich však již ve studiu dále nepokračovala a rozhodla se pro pedagogickou dráhu, nejprve ve Vilanova i la Geltrú a později ve městě Maó na Menorce, kde žila až do své smrti v roce 1905.

DOLORS ALEU I RIERA (1857-1913)

Vůbec první žena ve Španělsku, které se podařilo získat univerzitní titul a s rozdílem jen několika málo dnů po Martině Castells druhá s doktorským titulem - tak historie pamatuje na barcelonskou rodačku Dolors Aleu. Odmaturovala v létě 1874, aby hned od podzimu nastoupila na Lékařskou fakultu Universitat de Barcelona. Studia dokončila v roce 1879, ačkoliv podobně jako Maria Elena Maseras a Martina Castells i ona musela na svůj univerzitní diplom čekat až do roku 1882. Tehdejší společnost zkrátka ženskému vzdělání nepřála. 8. října se Aleu stala druhou ženou s doktorským titulem ve Španělsku. Na rozdíl od svých dvou kolegyň však nakonec jako jediná lékařskou profesi skutečně vykonávala. V Barceloně si otevřela hned dvě vlastní ordinace (pediatrickou a gynekologickou), v nichž prožila dalších 25 let života. Kromě lékařské praxe vydala i několik populárně naučných textů a byla známou bojovnicí proti korzetům.

MARTINA CASTELLS I BALLESPÍ (1852-1884)

Martina Castells pocházela z lékařské rodiny. Mezi jejími předky lze vysledovat lékaře minimálně do poloviny 18. století. Martinin otec Martí Castells (1813-1887) patřil k vyhlášením lékařům v katalánském městě Lleida, kde se jeho dcera ostatně narodila, a poté povýšil do pozice ředitele lázní v Caldes de Montbui či Espluga de Francolí. Roku 1874 Martina započala studium na jediné střední škole v celé provincii, kde nakonec roku 1877 jako jediná žena v ročníku úspěšně odmaturovala. Ještě téhož roku přesídlila do Barcelony, aby na místní univerzitě studovala medicínu. Studia dokončila za necelé dva roky, přičemž za své studijní výkony si vysloužila i několik ocenění. Logickým pokračováním tak bylo doktorské studium, kam byla přijata i díky intervenci profesora barcelonské univerzity a rodinného přítele Castellsových Josepa de Letamendiho (1828-1897). 5. října 1882 Martina Castells obhájila svou disertační práci s tématikou zabývající se vzděláním žen, a stala se tak vůbec první ženou ve Španělsku, která získala doktorát. Nedlouho poté se seznámila s vojenským lékařem Antonim Constantím, za něhož se provdala a odstěhovala se s ním do města Reus, kde se na doporučení doktora Letamendiho chtěla věnovat pediatrii. Slibně rozjetou lékařskou kariéru si však užila jen krátce. V lednu 1884 totiž ve věku nedožitých 32 let zemřela na komplikace spojené se svým prvním těhotenstvím, k němuž se přidala riziková nefritida.

TOP 5 utajených barcelonských zahrad

Ačkoliv to tak v některých částech města nemusí být na první pohled patrné, Barcelona překypuje zelení. Ve veřejné správě tu je více než 1100 hektarů zelených prostranství a přes 700 hektarů se nachází v soukromém vlastnictví. Kromě toho se ve městě nachází přes 150 000 stromů. Řada barcelonských parků a zahrad se ostatně těší velkému počtu návštěvníků - stačí zmínit místa jako Parc de la Ciutadella, Park Güell a nově taktéž Parc del Guinardó, jehož součástí je stále oblíbenější vyhlídka na Turó de la Rovira. My se však dnes vydáme do těch barcelonských zahrad a parků, o kterých jste pravděpodobně ještě neslyšeli. Patří totiž k dobře utajeným místům, kde veškerý ruch velkoměsta rázem mizí, o klidné oázy poblíž nejvytíženějších turistických či dopravních tepen. Následující výběr je samozřejmě čistě subjektivní, řada místních by vám v něm ale nejspíš dala za pravdu. Tedy pokud si sami nehýčkají místo ještě utajenější...

1. JARDINS DE LA CASA IGNACIO PUIG

Nemůžeme začít jinak, než skutečným hitem všech barcelonských volnočasových periodik. Neoficiálním titulem nejutajenější barcelonské zahrady se již pár let honosí ta přiléhající k budově, kterou všichni v Barceloně znají jako Casa Ignacio Puig. Honosný dům byl postaven v roce 1861 a v současnosti funguje jako Hotel Petit Palace Boquería Garden. Poklidná terasovitá zahrada, jejíž historie sahá prý minimálně až do 15. století, patří k hotelu, ale během dne (10.00-19.00) je veřejně přístupná, a to buď průchodem skrz hotelovou recepci, nebo výtahem z carrer de n'Aroles. Určitě nejde o nejkrásnější parčík v našem výběru, avšak své první místo si zaslouží zejména pro své umístění - nachází se totiž doslova jen několik kroků od slavné a pekelně rušné Rambly. Avšak prakticky žádný z kolem proudících turistů nemá o této oáze klidu ani tušení. Vlastně stejně jako samotní obyvatelé katalánské metropole. Kromě samotných hotelových hostů sem zavítají maximálně jednotky "cizích" zvědavců denně. Dodnes tak tento miniparčík platí za nejklidnější a nejpohodovější náměstí v Gotické čtvrti. Pokud byste rádi návštěvu oázy klidu spojili i s gastronomickým zážitkem, jen o pár kroků dál, na carrer d'en Quintana, navštivte Can Culleretes, jednu z nejstarších restaurací ve městě. Funguje již od roku 1786.

Jardins de la Casa Ignacio Puig, 2019 (Foto: Ramón Sales)

2. JARDINS DEL PALAU DE LES HEURES

O Palau de les Heures jsme již na blogu psali. Oáza klidu se nachází ve čtvrti Montbau na úpatí pohoří Collserola. Samotný palác je aktuálně součástí kampusu Universitat de Barcelona a běžně v něm probíhá výuka. Je však překvapivé, že místní studenti nikterak zvlášť nevyhledávají nádherný a běžné veřejnosti i turistům naprosto skrytý park, jenž k paláci přiléhá. Velikou výhodou tohoto utajeného království je právě fakt, že tu prakticky nikdy nikdo není. A taková místa bychom v Barceloně mohli vyvažovat zlatem. Kromě všudypřítomného klidu tu na vás čeká klasická středomořská vegetace. Sem tam nějaký ten pomerančovník a nějaká ta palma. Jen málokde v katalánské metropoli zažijete takový klid, ať už se sem vydáte za čtením nebo na romantickou schůzku. Během letní sezony (1. dubna - 30. září) sem můžete zavítat vždy od 10.00 do 20.00, v zimním období se brány tohoto parku ve francouzsko-italském renesančním stylu obvykle zavírají již v 18.00. Nejsnáze se na místo dostanete metrem L3 na stanici Mundet, odkud se pak vydáte pěšky do kopce. Za deset minut už vás přivítají ty nejklidnější zahrady v celé katalánské metropoli.

3. JARDINS DE MOSSÈN COSTA I LLOBERA

Barcelonský kopec Montjuïc je nejrůznějšími zahradami a parčíky doslova posetý. Mezi ty nejznámější a nejnavštěvovanější Jardins de Joan Maragall, Jardins de Mossèn Cinto Verdaguer či nádherně upravenou zahradu Jardí Botànic. Na severovýchodním úbočí hory, přímo nad barcelonským přístavem, se však nachází i jeden ze spíše ignorovaných parků. Je pravda, že Jardins de Mossèn Costa i Llobera leží mimo obvyklé turistické cesty po Montjuïku, ale tím lépe - hledáte přece zahrady utajené... Jardins de Mossèn Costa i Llobera je ve své podstatě specializovanou botanickou zahradou. Na ploše něco málo přes tři hektary totiž nenaleznete prakticky nic jiného než kaktusy a další sukulenty. Zahrada vznikla v roce 1970 a nese jméno významného mallorského básníka Miquela Costy i Llobery (1854-1922). Naleznete tu více než 800 druhů sukulentů z celého světa, některé z ryze tropických oblastí. Ačkoliv se jim barcelonské klima v posledních letech pozvolna začíná blížit, některé rostliny tu dlouho nepřežily (vzpomeňme na katastrofické zimy 1985 a 1987, kdy se v katalánské metropoli několik dní po sobě teplota pohybovala pod bodem mrazu). Je docela zajímavé, že právě v roce 1987 jistý novinář z New York Times zařadil Jardins Mossèn Costa i Llobera do žebříčku deseti nejlepších zahrad světa. Už tehdy si pochvaloval božský klid a samotu, která na místě vládne. To se za ta léta rozhodně nezměnilo. Většina turistů kaktusový park jednoduše nepovažuje za dostatečně cool pamětihodnost. Gaudí a spol. mají zkrátka přednost. Kaktusovou zahradu hledejte poblíž slavného a přepychového Hotelu Miramar, šipky vás povedou. Otevřeno tu bývá každý den od 10.00 do soumraku. V současnosti zde probíhá několikaměsíční údržba, park je tedy pro veřejnost minimálně do konce března 2020 uzavřený.

Jardins de Mossèn Costa i Llobera (Foto: www.barcelona.cat)

4. OLOKUTI GRÀCIA

Obchůdek Olokuti na carrer d'Astúries 38 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia je nejen rájem všech bio a eco friendly zákazníků. Pokud vám tyto směry nakupování nic neříkají, vězte, že tu zkrátka mají mnoho originálního zboží, od oblečení přes knihy, nejrůznější diáře či zápisníky až po čaje, vonné svíčky a řemeslné výrobky všeho druhu. Zejména ženy tu bez potíží dokáží strávit i hodinu. Olokuti se však pyšní ještě jednou výsadou - svou příjemnou a před zraky běžných turistů dobře utajenou zahradou, která je přístupná všem návštěvníkům obchůdku. K dispozici je dokonce i automat na nápoje, takže tajemná zahrada se vlastně velice snadno může proměnit na self-service zahrádku. Otevřeno mají denně (10.00-21.00) kromě neděle. Obchůdek vznikl v roce 2004 v původně bytových prostorách přízemí sto let starého domu na jedné z hlavních gràcijských obchodních tříd. Prodejna přitom zachovává bytové dispozice, takže postupně přecházíte z pokoje do pokoje, až se dostanete k velkému finále v podobě již vzpomínané zahrady. Název majitelé převzali z masajského označení koule potažmo zeměkoule.

5. JARDÍ FUNDACIÓ JULIO MUÑOZ RAMONET

Barcelonský obvod Sarrià-Sant Gervasi je plný spektakulárních zahrad. Většina z nich však patří podobně spektakulárním soukromým rezidencím, takže se do nich běžný smrtelník nikdy nedostane. Zahrada obklopující sídlo Fundació Julio Muñoz Ramonet (roh ulic Muntaner a Marià Cubí) je v tomto ohledu sympatickou výjimkou. Nebylo tomu tak ale odnepaměti. Původní okrasnou zahradu navrhl v roce 1916 francouzský zahradní architekt Jean-Claude Nicolas Forestier. Doplňovala honosný rodinný palác, který si tu v letech 1912-1914 podle návrhu významného katalánského architekta Enrica Sagniera nechal vystavět průmyslník a pozdější barcelonský starosta Ferran Fabra i Puig. Palác stále stojí. V roce 1945 ho i s pozemkem odkoupil barcelonský podnikatel Julio Muñoz Ramonet, jenž po své smrti v roce 1991 odkázal celý komplex barcelonské radnici, která o několik let později založila nadaci nesoucí jméno tohoto průmyslníka. Fakticky však tato nadace své sídlo mohla začít používat až v roce 2013, kdy došlo k ukončení letitého soudního sporu o majetek s Muñozovými příbuznými. V praxi tak byla nádherná zahrada plná alegorických soch a cizokrajných rostlin pro veřejnost otevřena až v roce 2016, tedy celých sto let po svém založení. Možná právě proto o ní ani místní příliš nevědí. Rozhodně jedna z utajených perel Barcelony. Podobně jako i v dalších výše uvedených případech je zahrada otevřená denně od 10.00, avšak ani tady vás nepřivítají s otevřenou náručí, pokud tu máte v plánu venčit pejska nebo zlobivé malé fotbalisty. Vpravdě anglický trávník tu přece musí vydržet i pro příští generace...

Olokuti Gràcia, 2020 (Foto: Instagram, @jossepr)

DALŠÍ POZORUHODNÉ ZAHRADY A PARČÍKY

Spousta dalších zahrad se do námi vybrané TOP 5 nedostala. Jak už bylo řečeno, skutečně velkolepé zahrady a parčíky naleznete zejména v obvodu Sarrià-Sant Gervasi, kde se historicky nalézá mnoho honosných vil a paláců patřících nejzámožnější vrstvě barcelonských boháčů. Postupem času však některé z těchto budov přecházejí do majetku veřejných institucí, což umožňuje jejich zpřístupnění publiku. Ke krásným a klidným zahradám tak patří kupříkladu Jardins de la Tamarita, Jardins de ca n'Altimira či Jardins de Can Sentmenat. Pokud toužíte spíše po skutečně klidných místech v samotném centru Barcelony, pak vyzkoušejte zadní dvorek Casa Casas-Carbó na Passeig de Gràcia 96. Projdete prodejnou Massimo Dutti a najednou se před vámi zjeví poklidný vnitroblok, jakých jsou v Eixamplu stovky. Toto vykachlíkované místo však nabízí netradiční zážitek. Kromě faktu, že právě sedíte na dvorku, kde kdysi tvořili významní katalánští malíři jako Ramon Casas či Santiago Rusiñol, můžete koukat do oken posledním nájemníkům slavné Gaudího Pedrery v těsném sousedství.

Kočička na zahradě Olokuti (Foto: Instagram, @diluvididees)

Carles Pi i Sunyer

Carles Pi i Sunyer (1888-1971) byl významným katalánským politikem, ekonomem a spisovatelem. Narodil se 29. února 1888 v Barceloně a po studiích na Institutu Ramona Muntanera ve Figueres se dal na univerzitní studia, v nichž roku 1908 dosáhl na inženýrský titul. V následujících dvaceti letech se věnoval pedagogické činnosti. Do vysoké politiky pronikl v létě 1931, kdy byl ve španělských parlamentních volbách zvolen poslancem za Katalánsko. Poslancem v Madridu byl celé dva roky (1931-1933), na podzim roku 1933 k tomu přidal i několik měsíců v křesle španělského ministra práce. Je docela zajímavé, že obě tyto funkce vykonával souběžně s funkcí ministra financí v katalánské regionální vládě.

Od roku 1932 byl členem strany Esquerra Republicana de Catalunya (ERC). V letech 1934-1936 byl dokonce jejím předsedou. Shodou okolností se toto období shoduje taktéž s dobou, kdy byl za podporu katalánského vyhlášení samostatnosti z 6. října 1934 více než rok uvězněn. V roce 1934 (do svého uvěznění) vykonával taktéž úřad barcelonského starosty, do něhož se na rok a čtvrt vrátil v únoru 1936. Během španělské občanské války zastával v katalánské regionální vládě post ministra kultury. Spolu se svými kolegy se po prohrané válce musel uchýlit do exilu - nejprve do Londýna a od roku 1952 do Caracasu, kde pracoval nejprve pro tamní ministerstvo místního rozvoje a posléze jako profesor ekonomie na Universidad Central de Venezuela. Kromě pedagogické činnosti se v exilu usilovně věnoval literatuře. Kromě mnoha odborných monografií pojednávajících například o venezuelské historii a ekonomice sepsal i několik ryze literárních děl a několikrát se zúčastnil i katalánských květinových her. Zemřel v Caracasu roku 1971, jeho ostatky byly o devět let později převezeny do Barcelony. V Katalánsku je po něm pojmenováno několik ulic a náměstí.

Carles Pi i Sunyer (Foto: www.fototeca.cat)

Tiurana & Pantà de Rialb

Vodní nádrž Rialb je v současnosti druhou největší v Katalánsku. Přehrazuje řeku Segre a rozkládá se na ploše více než 1 500 ha a vejde se do ní více než 400 miliard litrů vody. Hráz přehrady se tyčí do výše 99 metrů. Stále jde o jednu z novějších katalánských přehrad - slavnostní inaugurace se dočkala v roce 2000. Alespoň na 50 % své kapacity se však kvůli několikaletému suchu dostala až roku 2008. Celý projekt sahá až do 60. let 20. stol., nicméně kvůli silnému odporu místních obyvatel se ho naplno podařilo prosadit až v 90. letech. S napouštěním přehrady se začalo v roce 1999. Vodní dílo však, jak už to tak bývá, vzniklo na úkor stávajících lidských sídel. V tomto konkrétním případě musela pokroku ustoupit vesnice Tiurana, v níž roky před definitivním zaplavením žily necelé tři stovky obyvatel.

Pantà de Rialb (Foto: Google Maps)

TIURANA

Tiuranu můžeme bez nadsázky označit za jednu z "nejnovějších" katalánských obcí. Ve své současné podobě totiž oficiálně vznikla až roku 2007. Historie této vesničky však sahá minimálně do 11. stol., kdy máme první písemné zmínky o stálém obyvatelstvu v tomto malebném a velmi úrodném údolí řeky Segre. První písemné zmínky o místním opevněném hradu jsou ze století třináctého. Nikdy však nešlo o nikterak významné místo. Největšího populačního růstu se tu dočkali v druhé polovině 19. stol., kdy Tiuranu obývalo takřka šest stovek obyvatel, následně ale jejich počet klesal až na necelou polovinu v roce 1991. To už je ale o dalším osudu vesnice dávno rozhodnuto. I přes houževnatý odpor místních obyvatel se má tiuranské údolí s příchodem nového milénia stát dnem jedné z největších katalánských přehrad. Poslední obyvatelé vesničku opouštějí jen pár dní před jejím zaplavením v roce 1999. Kromě obyvatel Tiurany se museli stěhovat také starousedlíci z osad Miralpeix, Castellnou de Bassella, Clua d'Aguilar a Aguilar de Bassella.

Řada místních obyvatel se však z milovaného kraje stěhovat nechtěla, proto byla již roku 2001 zahájena stavba nové Tiurany o pár set metrů výš na jednom z břehů nově dokončené přehrady, poblíž kostela Mare de Déu de Solers. Oficiálně nová Tiurana vznikla 2. září 2007, ačkoliv tou dobou již ve vesnici takřka dva roky žilo hned několik rodin. Ačkoliv původní plány katalánské vlády počítaly s tím, že nová obec pojme opět přibližně 300 obyvatel, pokračující vylidňování venkova způsobilo, že dodnes tu má trvalý pobyt jen 70-80 osob. Ze staré Tiurany sem bylo přestěhováno několik cenných historických památek (průčelí kostela, arkýře z hlavního náměstí či neklasicistní krytá studna). Od roku 2006 se emblematickou stavbou nové Tiurany stala moderní kašna německého sochaře Christiana Tobina. Na podobu současné vesnice se můžete podívat v bohatě zásobené fotogalerii na stránkách obce, na kombinaci bývalé a současné Tiurany zase v této podrobné fotoreportáži. 

Do vesnice se nejsnáze dostanete vozem odbočkou ze silnice C-14 z Tàrregy do Andorry. A ještě jedna zajímavost na závěr. Místní obyvatelé dnes zkoušejí žít z turistického ruchu. Dobrá polovina místních domů nabízí ubytovací služby a ve vsi funguje i restaurace s názvem Gastrobar Solés. Od roku 2017 obec drží certifikát Starlight určený místům s výjimečně dobrými podmínkami por pozorování noční oblohy. 

Takto vypadaly zbytky vesnice Tiurana v roce 1998, těsně před zaplavením (Foto: Elisenda Ortega)

Takto vypadá nová Tiurana, příjemné místo k životu (Foto: www.tiurana.cat)

Gigantický teploměr na Portal de l'Àngel

   

Foto: www.cottet.es

Barcelona je plná roztomilých "maličkostí". Nejen slavné a okázalé budovy lákají do města každoročně miliony turistů. Celkovou atmosféru dotvářejí i další součásti městského itineráře. Jednou z nich je gigantický teploměr, který se stal nepřehlédnutelnou dominantou domu s číslem popisným 40 na nejdražší katalánské ulici Portal de l'Àngel. 

V budově, která se pyšní jedním z největších světových teploměrů, více než 100 let sídlil rodinný podnik Cottet Òptics. Právě jeho majitelé stáli za instalací tohoto charakteristického barcelonského prvku. Původně francouzská rodina do katalánské metropole poprvé vyrazila u příležitosti Světové výstavy 1888. Ve městě se jim zalíbilo natolik, že do něj postupně přenesli svoje podnikání a v roce 1902 slavnostně otevřeli svou hlavní provozovnu optiky, která se v úplných začátcích jmenovala Optical Franco Española. Podnik se již natrvalo usídlil právě na ulici Portal de l'Àngel, kde rodinný klan Cottetových postupně vybudoval největší optiku v Evropě a zároveň hlavní pobočku úspěšného řetězce optik.

Myšlenka na instalaci velikého teploměru se v hlavách sourozenců Cottetových zrodila ve 40. letech minulého století, kdy se s podobnými nápady (již uskutečněnými) setkali v jiných evropských městech (Kodaň či Brusel). Trvalo však více než 10 let, než se přikročilo k realizaci, jíž se ujala společnost Guerin Sociedad en Comandita pod taktovkou inženýra J. Nebota. 

Gigantický teploměr byl na budovu instalován od konce roku 1955 a slavnostní inaugurace se dočkal 25. února 1956. Na výšku měří úctyhodných 22 metrů, váží okolo 2 tun a je schopen změřit teploty mezi -5°C a +40°C. Ve své době byl největším teploměrem světa a i dodnes se drží mezi trojicí největších teploměrů v Evropě (světový primát od roku 1991 drží 41 metrů dlouhý gigant z kalifornského městečka Baker). Barcelonský teploměr se hned ve svých začátcích musel popasovat se skutečně nevyzpytatelným počasím. Jen pár dní před jeho slavnostní inaugurací Barcelonu zasáhla nebývalá vlna chladu, která dokonce překonala nejnižší hranici Cottetova teploměru (na Fabrově observatoři naměřili dokonce -10°C). Jen pár let nato zase Barcelonu zasáhla více než 40stupňová vedra, takže ani horní okraj stupnice byl najednou málo. Během prvních let teploměr řádně potrápily také kroupy či silné deště, které v domě vinou zaplavených žárovek teploměru mnohokrát vyhodily pojistky.

Již od své inaugurace se stal jednou z hlavních atrakcí frekventované barcelonské nákupní třídy, která se v posledních letech stala vůbec nejdražší španělskou ulicí. Bez větších potíží fungoval až do roku 2009. Od té doby byl takřka dva roky rozbitý, neboť firma Cottet nebyla sto zaplatit 70 000 €, které vyžadovala náročná oprava. Peníze nakonec poskytla barcelonská radnice, a tak byl teploměr roku 2011 dokonale opraven. Nová led technologie umožnila lepší viditelnost i během slunečných dní, kterých je v katalánské metropoli požehnaně. Firma Cottet se zavázala, že se postará o pravidelnou údržbu tohoto sympatického symbolu centra města. Na podzim roku 2019 se rodina rozhodla budovu definitivně prodat a přestěhovat hlavní sídlo sítě optik do větších a modernějších prostor na Rambla de Catalunya. Teploměr však nadále zůstává na svém místě. Budova se v rukou nových majitelů nepochybně dočká větší či menší rekonstrukce, doufejme však, že našeho gigantického přítele se toto nepohodlí dotkne jen okrajově a že i nadále bude jednou z roztomilých barcelonských "maličkostí".

Další volby na obzoru

Dění v katalánském parlamentu toto pondělí jasně ukázalo, proč projekt nezávislosti tak neslavně ztroskotal. Za vše hovoří ikonická fotografie, na níž poslanci a ministři za JxC tleskají premiéru Torrovi, zatímco poslanci a ministři za ERC jen nečinně sedí. Takto obvykle koaliční spolupráce nevypadá. Třešničkou na dortu byl fakt, že předseda parlamentu Roger Torrent (ERC) podlehl nátlaku španělské justice a v zájmu zachování funkčnosti instituce Torru zbavil poslaneckého mandátu přesně tak, jak mu to nadiktovala španělská ústřední volební komise.

Ikonická fotografie definitivního rozkolu koalice JxC a ERC 27. ledna 2020 (Foto: La Vanguardia)

Připomeňme si ve stručnosti, jak jsme se dostali až sem. Současný katalánský premiér Quim Torra byl katalánským nejvyšším soudem shledán vinným z neposlušnosti, když v předepsaném termínu odmítl z balkonu sídla katalánské vlády odstranit ceduli připomínající politické vězně. Ačkoliv cedule byla po několika desítkách hodin přes limit nakonec odstraněna, Torra v prosinci dostal zákaz vykonávat veřejné funkce po dobu 18 měsíců. Tento rozsudek však není pravomocný, neboť premiér se okamžitě odvolal ještě ke španělskému nejvyššímu soudu. Jakmile tento rozsudek potvrdí (vzhledem k současné situaci ve španělské justici se ani nic jiného nedá čekat), bude Torra automaticky zbaven poslaneckého mandátu i premiérského postu. Problém je v tom, že na počátku ledna se iniciativy chopila španělská ústřední volební komise (v podstatě jen další justiční a nikým nevolený administrativní orgán), jež se rozhodla v Torrově případě aplikovat článek volebního zákona původně navržený pro případy terorismu či korupce, jenž umožňuje politika zbavit poslaneckého mandátu, ačkoliv ještě nedošlo k pravomocnému rozsudku. Vzhledem k tomu, že tuto iniciativu ústřední volební komise nezastavil ani španělský nejvyšší soud, neměl v praxi předseda katalánského parlamentu jinou možnost, než Torru jeho poslaneckého mandátu opravdu zbavit.

Jenže tím vyvstala poněkud kuriózní situace, která přímo odporuje zákonům katalánským. Torra byl sice zbaven svého poslaneckého mandátu, do pravomocného rozsudku však podle španělských soudů může vykonávat svůj premiérský úřad, ačkoliv podle katalánského autonomního statutu není něco takového možné, jelikož katalánský premiér musí být zároveň i poslancem regionálního parlamentu. Španělská justiční mašinérie tak zastánce katalánské nezávislosti postavila do složité pozice. Pokud by předseda regionálního parlamentu Torru mandátu nezbavil, veškerá hlasování by posléze mohla být napadena jako neplatná. Problém je v tom, že do podobné situace staví španělská justice katalánské politiky už několik let a zatím ve všech případech se tím jen čím dál víc odhaluje naprostá neschopnost spolupráce a táhnutí za jeden provaz právě na straně zastánců katalánské nezávislosti.

Zatímco prošpanělská politická linie má v rámci konfliktu mezi oběma národy jasno, na katalánské straně již od samého počátku panuje velká nedůvěra mezi pravicovou a levicovou polovinou širší pronezávislostní koalice. JxC a ERC si zkrátka nevěří a po celou dobu boje za katalánskou nezávislost sledují své vlastní politické cíle. Ačkoliv veřejně se vždy obě strany snažily o zdání dokonalé spolupráce a jednoty, zejména poslední tři roky na mnoha konkrétních případech ukazují pravý opak. Výsledkem neschopnosti domluvit se na naprosté jednotě podřízené vyššímu cíli (katalánská nezávislost) pak jen v posledních letech byla zpackaná příprava referenda a zejména převedení jeho výsledku do praxe, rozdílná strategie vůči represím (odchod do exilu vs. nástup do vězení) i postup v rámci celostátní politiky ve španělském parlamentu. Naposledy se tato nedůvěra a vlastní politické cíle projevily v konfliktu okolo Torrova trestu za neposlušnost. Ve středu katalánský premiér vystoupil s tím, že ihned po schválení rozpočtu (poslední tři roky jen v provizoriu) vyhlásí nové regionální volby. Pokud to tedy stihne. Španělská justice totiž umí být velmi rychlá, když se jí zachce. Torra se tak schválení rozpočtu v pozici premiéra vůbec nemusí dočkat. A pokud přeci jen ano, nové regionální volby by mohly být vyhlášeny v průběhu května nebo června 2020.

V nich tak dojde k definitivnímu potvrzení návratu k autonomismu. Vlastně by už tentokrát ani nebylo překvapením, že nevalná volební účast přinese zastáncům nezávislosti nepříjemné překvapení. Velká část katalánské společnosti se totiž právem cítí podvedená neschopností svých politiků. Dokud ale všechny nezávislost podporující strany nepřestanou sledovat vlastní politické cíle a nepodřídí veškerou svou politiku jedinému bodu svého programu (cesta za nezávislostí), Katalánsko se své republiky nikdy nedočká.

Nejmenší muzeum na světě + Nemocnice hraček

Barcelona je po světě známá i svými vynikajícími muzei. Pověst katalánské metropole coby muzejního města je dokonce tak veliká, že některá světová muzea tu chtějí otevřít své pobočky (stačí zmínit projekt Hermitage Barcelona, pobočka slavné petrohradské obrazárny, která nyní hledá místo, kde v Barceloně zakotvit). Již od září 2019 však v ulicích katalánské metropole můžete narazit na projekt, jenž sám sebe nazývá "nejmenším muzeem na světě". K vidění zcela zdarma v ulicích čtvrti Vila de Gràcia.

Celý projekt se zrodil v mysli Noemí Batllori a její dcery Gal·ly, které ve své dílničce na adrese carrer de la Virtut 14 již více než tři roky provozují tzv. Nemocnici hraček (Hospital de les Joguines). V ní se snaží vdechnout nový život starším či poškozeným hračkám, aby je následně darovaly nejrůznějším dobročinným či sociálním institucím. S každou hračkou je v tomto špitále zacházeno jako se skutečným pacientem - má svou vlastní vstupní zprávu s konstatovanou diagnózou. Hlavním cílem Nemocnice hraček je samozřejmě snaha upozornit na plýtvání věcmi, možnosti recyklace a opravy pokažených věcí, proto zde také občas organizují dílničky pro děti z místních škol, aby se již od malička učily, že ne vždy je nutné opotřebovanou či poškozenou věc vyhodit.

Na podzim 2019 Noemí a Gal·la přišly s novou iniciativou. Jejich cílem je proměnit gràcijské uličky v jakousi uměleckou galerii pod širým nebem. Součástí průčelí mnoha místních budov jsou totiž malé železné skříňky, jež v sobě dříve ukrývaly staré vodoměry. Podobně jako v případě hraček chce Batllori i těmto nevyužitým prostorám vdechnout druhý život tím, že je promění ve výstavní prostory. Začala s tím ostatně přímo na své vlastní adrese. Místní vodoměrná skříňka se od září stala nejmenším muzeem světa, v němž za tu dobu proběhly již čtyři výstavy. Základní myšlenkou je rozšířit tento zvyk i do dalších ulic čtvrti Vila de Gràcia, a vytvořit tak jakousi síť minimuzeí, avšak k tomu by bylo třeba zapojit více umělců, zejména z řad samotných dětí, připravených ve stísněných prostorách vystavovat svá minidílka. I za tímto účelem nyní Noemí Batllori organizuje první workshopy pro případné zájemce o zvelebení čtvrti.

Letiště Barcelona-El Prat de Llobregat (BCN)

Většina návštěvníků Katalánska začíná svou pouť po tomto krásném koutu světa na letišti známém pod IATA kódem BCN. Jediné barcelonské letiště patří mezi desítku největších a nejvytíženějších v Evropě - jeho dvěma terminály ročně projde více než 50 000 000 cestujících. Na následujících řádcích se podíváme blíže nejen na minulost či budoucnost největšího katalánského letiště, ale nabídneme i praktické informace s ním související.

Letecký pohled na letiště Barcelona-El Prat (Foto: Google Maps)

Letiště Barcelona-El Prat leží 12 km jihozápadně od katalánské metropole. Ačkoliv je tedy považováno za hlavní (jediné) barcelonské letiště, fakticky se nachází na území města El Prat de Llobregat v oblasti delty řeky Llobregat. Po madridském letišti Barajas je druhým největším ve Španělsku a zároveň sedmým nejvytíženějším v Evropě. Rostoucí zájem o katalánskou metropoli je krásně vidět právě na rekordních statistikách místního vzdušného přístavu. Jen pro srovnání: v roce 1992 prošlo barcelonským letištěm 10 milionů pasažérů, následný turistický boom jejich počet v roce 2000 zdvojnásobil a roku 2006 letiště uvítalo 30 milionů cestujících. V roce 2019 jím prošlo 52 686 314 cestujících, přičemž v posledních čtyřech letech meziroční přírůstek odpovídá 3-4 milionům. To v praxi znamená, že již v roce 2020 letiště může narazit na svůj kapacitní strop.  Současné terminály jsou dimenzovány přibližně pro 55 milionů cestujících ročně, a tak se v Barceloně živě diskutuje o vzniku satelitního terminálu poblíž současného T1. Tak by mohlo dojít k navýšení roční kapacity až na 70 milionů cestujících. Stavba by podle posledních informací měla začít na přelomu let 2021 a 2022 a vyjde na 700 milionů €.

Historie létání v oblasti El Prat de Llobregat je v současnosti více než stoletá. První letiště bylo nedaleko od současného areálu otevřeno již roku 1916, o několik let později v El Prat de Llobregat začal sídlit katalánský aeroklub a rozsáhlá "louka" (odtud název samotného města) při deltě řeky Llobregat hostila čím dál častěji různé sporadické lety. První pravidelný let zajišťovala společnost Iberia od prosince 1927 na lince Barcelona - Madrid. Letiště postupem času nabývalo na popularitě, a tak bylo během 40. a 60. let 20. stol. několikrát rozšířeno. Roku 1963 se na letišti El Prat poprvé odbavilo více než milion cestujících ročně a v roce 1968 byl otevřen nový terminál, který je dosud součástí aktuálního terminálu T2B. Později v jeho blízkosti vyrostl i exkluzivní terminál pro lety Barcelona-Madrid a terminál pro nákladní leteckou dopravu. Nicméně na konci 70. a v průběhu 80. let 20. stol. se do letiště přestalo investovat a jeho slibný rozvoj se zastavil.

I zde ale svou klíčovou a pozitivní roli sehrála barcelonská olympiáda (1992). Díky ní v letech 1988-1991 vyrostly dva nové terminály, které nyní spolu s tím z roku 1968 dohromady tvoří T2 (rozdělený do tří částí: T2A, T2B a T2C). Rekonstrukci vedl známý katalánský architekt Ricard Bofill, jenž se posléze stal i otcem návrhu nejnovějšího z barcelonských terminálů. Poolympijský turistický boom totiž na konci devadesátých let vedl ke schválení nového plánu na rozšíření, který byl materializován v létě 2009 inaugurací supermoderního terminálu T1. Jak už jsme zmiňovali výše, v současnosti tak barcelonské letiště prostřednictvím svých dvou terminálů může hravě čelit náporu 55 milionů cestujících za rok. Od 21. prosince 2018 nese barcelonské letiště jméno bývalého katalánského premiéra Josepa Tarradellase - šlo však o velmi polemické a jednostranné rozhodnutí španělské vlády, s nímž kromě katalánské regionální vlády nesouhlasila ani místní zastupitelstva. Na letišti (T2) je ostatně už dlouhé roky umístěna pamětní deska připomínající Tarradellasův přílet z exilu na podzim 1977.

Barcelona-El Prat T1 (Foto: www.ricardobofill.es)

Ne vše je ale na barcelonském letišti zalité sluncem. Podobně jako ostatní velká katalánská letiště je totiž i toto ve správě španělské státní společnosti AENA, pročež se často stává jedním z jablek sváru mezi španělskou a katalánskou stranou. Faktem je, že z katalánské strany jde často o výtky oprávněné. Letiště Barcelona-El Prat je totiž ohromně ziskovým podnikem, AENA však veškeré zisky odsud investuje do infrastruktury desítek menších španělských letišť, případně utržené zisky použije přímo španělská vláda k zacelení rozpočtových děr v jiných sektorech. Jako problém vnímá katalánská strana i jasné upřednostňování letiště v Madridu v rámci interkontinentálních letů. Zejména při cestách do Severní a Jižní Ameriky musí pasažéři z Barcelony v Madridu často přesedat, přímé linky do těchto lokalit vznikají v Barceloně jen velmi pozvolna (není pak divu, že madridské letiště ve statistikách počtu odbavených pasažérů stále vede). Posledním z řady případů byla i v květnu 2017 stížnost letecké společnosti Norwegian, že jí Španělsko blokuje přímou linku Barcelona - Tokio. V praxi jasná ukázka monopolizace Madridu coby výchozího místa pro mezikontinentální lety. Přitom zejména turisté (často i byznysmeni) zkrátka přirozeně preferují cestu přímo do Barcelony, nepotřebují se na své cestě zastavit v Madridu. Dodejme, že právě společnost Norwegian španělské vládě navzdory v poslední době obohatila barcelonské letiště o mnoho mezikontinentálních linek.

I přesto ale Barcelona disponuje kvalitním leteckým spojením do velké části světa a může se chlubit i některými zajímavými úspěchy. Kupříkladu šlo o první španělské letiště, na které začal přímo létat obří Airbus A380 (linka Emirates do Dubaje) a jde též o letiště, kde se údajně nachází nejlepší letištní restaurace na světě. I když nás asi v budoucnu čeká řada letištních restaurací chlubících se jménem světových kuchařů, v Barceloně byli v tomto ohledu průkopníky již v roce 2010, kdy zde michelinskou hvězdou oceněný katalánský šéfkuchař Carles Gaig otevřel restauraci Porta Gaig, kde za 30 € dostanete solidní polední menu. Od roku 2016 se barcelonský T1 chlubí i modernějším, bufetově laděným podnikem Gastrobar by Carles Gaig. Co se týče destinací, aktuálně se z Barcelony dostanete takřka kamkoliv v rámci Španělska (Vueling) a na vybraných letech i do Kanady, USA, Argentiny, Brazílie, Kolumbie, Peru, Chile, Ázerbajdžánu, Koreje, Singapuru, Pákistánu nebo do Číny. V nabídce je i několik afrických destinací, kupříkladu společnost Vueling pravidelně létá např. do Senegalu a Gambie. Spojení do drtivé většiny evropských zemí je samozřejmostí.

Prozatím se tomuto letišti vyhýbají i větší letecké incidenty či nehody. Vyřazeno z provozu na několik hodin bylo 3. až 4. prosince 2010 kvůli masivní stávce řídících letového provozu. Celá situace tehdy došla až tak daleko, že se řízení provozu na letišti musela ujmout armáda. Celé Španělsko na onu stávku dodnes vzpomíná s otevřenou nenávistí vůči letovým dispečerům, neboť jejich stávka řadě lidí zabránila odletět na superprodloužený víkend (4. prosince 2010 byla sobota - 6. a 8. prosince jsou ve Španělsku státní svátky). Mnohem smutnější událost barcelonské letiště nepřímo potkala 24. března 2015. Let Germanwings 9525 na pravidelné lince Barcelona - Düsseldorf bez potíží odstartoval z El Prat v 10.01, nicméně do svého cíle již nedoletěl, neboť v 10.41 ho kopilot Andreas Lubitz úmyslně navedl do horského masivu nedaleko francouzské vesničky Barcelonnette. Zemřelo všech 150 osob na palubě.

Slavná mozaika Joana Miróa je součástí venkovní fasády terminálu T2 (Foto: www.lavanguardia.com)

PRAKTICKÉ RADY (NEJEN) PŘI CESTĚ Z ČR
Spojení českých zemí s Katalánskem si v posledních dekádách prošlo zajímavým vývojem. Od snadno dostupných a laciných letů okolo roku 2008, až k absenci konkurence a poměrně drahým letenkám před rokem 2017. Právě rok 2017 byl určitým přelomem, neboť se o spojení středu Evropy s Katalánskem začal zajímat i ten největší nízkonákladový dopravce Ryanair. V současnosti se tak přímo z ČR můžete do Barcelony dostat z pražského letiště na palubě ČSA, Vuelingu či již zmiňovaného Ryanairu. Všeobecně vzato je asi nejlepší volbou Ryanair - kromě nízkých cen je výhodou i fakt, že v Barceloně přilétá na T2, což pro pasažéra znamená jednodušší a rychlejší spojení do centra města. V praxi může volba aerolinky ušetřit i desítky minut. Velmi dobré spojení s Barcelonou nabízí aktuálně i vídeňské letiště. Zde se můžete rozhodnout mezi společnostmi Laudamotion, LEVEL, Vueling, Austrian Airlines a Eurowings. Z cenového hlediska vítězí zcela jasně první jmenovaná, patřící do holdingu Ryanair.

Velká většina letů dnes směřuje na modernější T1, což je ale při snaze dostat se do centra Barcelony trochu naškodu, neboť tento terminál ani deset let po své inauguraci nemá dořešené kvalitní přímé spojení s centrem katalánské metropole. Mezi oběma terminály existuje nonstop a gratis spojení autobusem, stačí jít po cedulích s nápisem "Llançadora". Během dne jezdí tyto autobusy mezi terminály každých 5 minut, v noci každých 20. Oba barcelonské terminály jsou plně vybaveny všemi myslitelnými službami, které znáte z ostatních evropských letišť, přičemž spousta moderních, restaurací, butiků a VIP salonků očekávejte zejména v stále ještě nové budově T1 - mnohem více informací naleznete na oficiálních stránkách letiště. V závislosti na terminálu, na němž přistanete, se odvíjí cesta do srdce Barcelony. V praxi existuje poměrně dost možností, každá však má své výhody i nevýhody...

1) TAXI: Klasický způsob pro ty, kteří na nějaké to euro sem tam nekoukají. Je to samozřejmě ta nejpohodlnější možnost. Taxíků je u obou terminálů dostatek a dovezou vás, kam si řeknete. Do centra města většinou během 30 minut. Na druhou stranu je to ze všech možností ta nejdražší. Cesta do centra Barcelony obvykle vyjde přibližně na 30 €, nicméně záleží i na denní či noční době a dalších okolnostech, za které si můžete připlatit. Kompletní info o taxi v Barceloně zde. 

2) AEROBÚS: Oblíbenou lowcost variantou taxi je Aerobús, který barcelonské letiště spojuje s centrem města už od roku 1991. Má dvě linky, A1 a A2, označené podle terminálů, k nimž zajíždějí. Obrovskou výhodou těchto autobusů je fakt, že vás od terminálu zavezou až na Plaça de Catalunya, tedy až do samého centra. V případě potřeby můžete vystoupit již na Plaça Espanya. Aerobús jezdí každých 5-10 minut dle denní doby (funguje 5.00 - 1.00) a cesta do centra jim v závislosti na hustotě dopravy trvá jen o něco déle než taxi, asi 35 minut. Službu zajišťuje soukromý přepravce, jedna cesta stojí 5,90 €, zpáteční lístek vyjde na 10,20 € (v takovém případě musíte cestu nazpět stihnout do 15 dnů).

3) VLAK R2: Často opomíjenou ale jednoznačně nejlevnější variantou je vlak Rodalies de Catalunya s označením R2. Jezdí každých 30 minut (5.00-23.30... z letiště vyráží obvykle v .08 a .38) a v Barceloně zastavuje na nádraží Sants (dopravní uzel) a poté na stanici Passeig de Gràcia, což je jen kousek od Plaça de Catalunya; na obou zmiňovaných stanicích navíc můžete přestoupit na metro. Obvykle jde i o cestu nejrychlejší - v centru jste za 25 minut. A teď to nejlepší - to vše v rámci jedné jízdenky. Faktem totiž je, že tímto vlakem lze jet na kteroukoliv integrovanou jízdenku, což je v případě návštěvníků Barcelony nejčastěji T-casual. V praxi to znamená, že z letiště na jakékoliv místo v Barceloně se dostanete za 1,13 €. A to jde. V žádném případě se nenechte napálit automaty RENFE či Rodalies, které vám v případě nákupu "single ticket" naúčtují 4,20 €, neboť na své tarifové mapě mají letiště strategicky umístěné až do čtvrté zóny! Největší nepříjemností tohoto spojení je skutečnost, že tento vlak na letišti stojí pouze před terminálem T2B. Pokud tedy do Barcelony přiletíte na T1, musíte se nejprve dostat na T2 a odtud pak teprve můžete použít vlak. Stále to bude za jediné euro, nicméně šviháckých 25 minut se najednou může prodloužit až na dvojnásobek kvůli přejíždění mezi terminály.

4) AUTOBUSY MHD: I tato možnost je nejlevnější, neboť s integrovanými lístky opět platíte jen něco málo přes jedno euro za cestu. Přímé spojení s Barcelonou (Plaça Espanya) zajišťuje autobusová linka 46, která obsluhuje oba terminály. Kromě ceny je výhodou, že ji nepoužívá moc turistů, ale je to zejména z toho důvodu, že nejezdí moc často (jen každých 15-20 minut) a po cestě má mnoho zastávek, takže jí cesta do centra trvá déle než třeba v případě společnosti Aerobús. Autobusy MHD (TMB - Transports Metropolitans de Barcelona) jsou vhodné i pro cestu do okolních měst El Prat de Llobregat, Castelldefels, Sant Joan Despí (linky L77, L99, PR1, PR2 a PR3), případně jsou jednou z mála možností, jak na letiště dojet za nejhlubší noci (noční linky N16, N17 a N18).

5) METRO: Možná si říkáte, že jsme ještě pořád nezmínili metro, které v mnoha moderních evropských městech zajišťuje nejpohodlnější spojení s centrem. V barcelonském případě to tak ale není. Metro sice na oba terminály jezdí (linka L9 Sud) od února 2016, jenže L9 je poněkud zvláštní linka. Je obsluhována automatickými vlaky bez strojvůdce, takže v nich můžete zažít jízdu z pohledu řídící kabiny, ale to je asi tak všechno. Než se totiž doplahočí do Barcelony, cik cak projede velkou částí okolních měst, takže fakticky je cesta metrem z letiště do centra Barcelony nejpomalejší ze všech pěti uvedených možností - z T1 na Plaça de Catalunya počítejte minimálně s hodinou cesty. Navíc prodloužení metra na letiště stejně zaplatí turisté, neboť pokud se na letiště či z něj vydáte metrem, nelze na tuto cestu využít obyčejný "single ticket" ani T-casual. Pokud nemáte některou z "vyšších" integrovaných jízdenek (T-usual, T-jove apod.) nebo nejste zaměstnancem letiště, musíte si koupit speciální "Bitllet aeroport" za 5,15 €. A to už se nevyplatí.

Katalánská letiště

Jednoznačně nejpohodlnějším způsobem, jak se do Katalánska a katalánsky mluvících zemí dostat ze středu Evropy, jest vzdušnou cestou. Zlaté časy snadných výletů za hubičku jsou však prozatím minulostí. Ještě v roce 2008 si člověk mohl vybrat, jestli se do Katalánska vypraví z Prahy, Brna či Bratislavy vždy jen za pár desítek euro. Brno dnes vystřídala Vídeň a ceny se alespoň v části roku drží relativně nízko. Přesto je Katalánsko a jeho okolí čím dál častější turistickou destinací, o čemž svědčí rostoucí počty pasažérů, kteří jednotlivými vzdušnými přístavy projdou. V následujícím článku se podíváme na všechny hlavní mezinárodní letiště, která najdete na území tzv. Països Catalans.

Interiér terminálu T1 barcelonského letiště El Prat (Foto: www.aena.es)

KATALÁNSKO

AEROPORT DE BARCELONA-EL PRAT (BCN)

To nejdůležitější a největší letiště, jak jinak. Leží zhruba 12 km od Barcelony, nachází se na území města El Prat de Llobregat, má dva terminály (T1 a T2) a podle statistik jím za uplynulý rok (2019) prošlo takřka 53 000 000 pasažérů. Toto číslo z něj dělá sedmé nejvytíženější letiště v Evropě. Letectví v oblasti El Prat de Llobregat má navíc bohatou historii. Létat se tu začalo už ve 20. letech 20. století. Na konci roku 1927 došlo k prvnímu letu společnosti Iberia na trase Barcelona-Madrid. K jeho velkému rozvoji došlo zejména v souvislosti s Olympijskými hrami v roce 1992, kvůli nimž vznikly nové terminálové budovy, dnes známé jako Terminál 2 (T2). Následný turistický boom donutil letiště na konci tisíciletí k ambicióznímu plánu na rozšíření, které se materializovalo naplno až v roce 2009 vznikem Terminálu 1 (T1). 

Letiště Barcelona-El Prat zejména v několika posledních letech zaznamenalo prudký nárůst pasažérů. Důležitým faktorem jsou v tomto ohledu kromě samotného zvýšení kapacity letiště, které je nyní schopno přijmout až 55 milionů cestujících ročně, především low-cost aerolinky, které mají na svědomí více než 65% pasažérů barcelonského letiště (Vueling, Ryanair, EasyJet, Wizz Air). Pro Vueling je navíc barcelonské letiště hlavní základnou. Zatímco Evropu má letiště BCN pokrytou velice dobře, cestujícím zde ještě stále scházejí interkontinentální lety, jichž je na letiště takového kalibru stále málo (zejména ve spojení s Latinskou Amerikou). Z velké části za to může politika španělského státu, který výrazně upřednostňuje madridské letiště Barajas, jenž je skutečným španělským interkontinentálním hubem. I tak se ale zatím z Barcelony můžete přímým letem vydat do největších amerických měst (New York, Los Angeles, Chicago, San Francisco, Buenos Aires, Sao Paulo, Bogota, Lima). Samozřejmostí jsou i přímé linky do Pekingu a Šanghaje, do Soulu či do Pákistánu. Z České republiky nyní přímé spojení zajišťují aerolinky ČSA/SmartWings, Vueling a Ryanair.

Letiště Andorra-La Seu, 2015 (Foto: aeroportandorralaseu.cat)

AEROPORT DE GIRONA-COSTA BRAVA (GRO)

Našincům velice dobře známé letiště, jež kdysi nabízelo i dnes zapomenutou linku Brno-Girona. Letiště zhruba 90 km severně od Barcelony využívají především turisté mířící na krásné pláže Costa Brava. Na tomto principu je ostatně popularita Girony založena již od 70. let minulého století, kdy tehdejší boom charterových letů začal dopravovat značnou část Evropanů na katalánské pláže. Jak tomu ale bylo i v případě ostatních katalánských letišť, pravé žně začaly až s příchodem nízkonákladových leteckých společností. V Gironě je tento stav patrný od roku 2003, kdy se do té doby spíše nenápadné regionální letiště vydalo vstříc milionům nových pasažérů. Nejnádhernějším obdobím pak jistě byly roky 2007-2010, kdy díky společnosti Ryanair, která si zde zřídila svou hlavní jihoevropskou základnu, každoročně letištěm proudilo okolo 5 milionů cestujících. Girona se stala druhým barcelonským letištěm, které řada cestovatelů volila k návštěvě katalánské metropole zejména z ekonomických důvodů. Ty časy už jsou pryč. Ryanair své aktivity přestěhoval do Barcelony, a Gironě tak rok od roku klesal počet zákazníků - zatímco v roce 2011 jich ještě byly 3 miliony, roku 2016 jejich počet spadl někam k 1,6 milionu. V posledních dvou letech se situace nepatrně zvýšila a vloni letištěm prošlo více než 2 miliony cestujících. V létě 2019 se z Girony létá do celkem 43 sezonních destinací. Drtivou většinu letů operuje Ryanair (mimo jiné i již tradiční spojení z Bratislavy), nicméně narazíte tu i na ruskou nízkonákladovku Pobeda, s níž se můžete vypravit do Moskvy.

AEROPORT DE REUS (REU)

Třetím nejvytíženějším katalánským letištěm je to v Reusu. (Mimochodem, jedno z vítězství tohoto města nad sousedním rivalem - Tarragonou). Podobně jako dvě předchozí i toto spadá pod kompetence španělské státní společnosti AENA. Má poměrně bohatou historii, ale dlouhé desítky let fungovalo spíše jako vojenská základna a místo pro různé aerokluby. Komerčním letům se otevřelo až v polovině 90. let minulého století. Nachází se mezi městy Reus a Tarragona, zároveň ale, podobně jako je tomu v případě Girony, pokrývá důležitou pobřežní oblast. Mnoho zákazníků tohoto vzdušného přístavu tak míří do nedalekých plážových letovisek jako Salou či Cambrils nebo do zábavního parku Port Aventura. Díky všem těmto skutečnostem letiště v letech 2004-2011 ročně odbavovalo okolo 1,3 milionu cestujících zejména díky společnosti Ryanair, která kromě výše zmiňovaného potenciálu letiště využila i jako levnou alternativu ke 100 km vzdálené Barceloně. Podobně jako v gironském případě i zde hodně doplatili na přesun zájmu Ryanairu přímo do Barcelony. V letech 2012-2016 spadl počet odbavených pasažérů pod milion ročně, v posledních dvou letech se tuto magickou hranici podařilo opět prolomit. Vedení letiště má ostatně do budoucna velké plány. Celý areál nyní prochází postupnou rekonstrukcí, která by v roce 2021 měla sloužit k navýšení kapacity přibližně o 50 %. Během letní sezony letiště nabízí spojení do třicítky evropských destinací. Kromě Ryanairu tu operují také TUI, Jet2.com nebo Pobeda. Suverénně nejlepší spojení je tu s Anglií - z Reusu se dostanete kupříkladu na hned čtyři různá londýnská letiště.

AEROPORT DE LLEIDA-ALGUAIRE (ILD)

Hodně zvláštním a zajímavým úkazem mezi katalánskými vzdušnými přístavy jest ten ukrývající se kousek od města Lleida. Na rozdíl od tří předchozích letišť toto nespadá pod španělskou státní společnost AENA, nýbrž jde o samostatný počin katalánské vlády. Stavět se začalo roku 2007 s rozpočtem okolo 90 milionů € a v únoru 2010 už se zde poprvé létalo. Jde tak vlastně o první ryze katalánské letiště a zároveň první, které kdy na území Španělska sama postavila a zprovoznila nějaká regionální vláda. Hlavním důvodem ke stavbě letiště s 2,5 km dlouhou přistávací dráhou byla snaha podpořit rozvoj poněkud zanedbaného západu Katalánska s tím, že letiště může kromě samotné Lleidy být důležitým i z hlediska horské turistiky v nedalekých Pyrenejích. Úvodní rok 2010 lze také označit za dosavadní zlaté období. Během něj letištěm prošlo více než 60 000 pasažérů. Lleida měla pravidelné lety do Paříže, Osla, Frankfurtu, Milána, Barcelony či Madridu. Dokonce se uskutečnilo i několik letů do Ruska. Poté však i na letiště Lleida-Alguaire dolehla krize. Nízkonákladové aerolinky utekly a v dalších letech poklesl počet pasažérů ke 30 000. Létalo se jen sezonně na Baleárské ostrovy. Tak je tomu dosud, v zimních měsících letiště využívají některé britské společnosti, aby tamní turisty dostaly co nejblíže Pyrenejím. Statistika z roku 2018 hovoří o 45 500 odbavených cestujících. Tak snad se tedy blýská na lepší časy.

AEROPORT ANDORRA-LA SEU D'URGELL (LEU)

Letiště poblíž města La Seu d'Urgell patří taktéž katalánské vládě, která z něj v nejbližší době chce vytvořit běžné regionální letiště po vzoru Lleidy. Hlavním důvodem ke znovuzprovoznění letiště v roce 2010 byla snaha podpořit turismus v katalánské části Pyrenejí. Zároveň tato přistávací plocha může být zajímavá i pro Andorru. Tento evropský ministáteček totiž z důvodů své polohy žádné skutečné letiště na svém území nemá, pročež se v řadě turistických průvodců vyskytuje informace, že pro leteckou cestu do Andorry lze využít nejbližší letiště Barcelona, Girona nebo Toulouse. Takto má Andorra letiště jen 15 km od svých hranic. Ale nic moc na něj nelétá. Přitom historie tohoto vzdušného přístavu se dá vysledovat až do 30. let 20. století, i když fakticky vzniklo až v letech 1975-1980. Naposledy se sem komerčně létalo v roce 1984, pak bylo letiště na dlouhou dobu používáno jen příležitostně aerokluby apod. V letech 2009-2010 prošlo rekonstrukcí. Velké úpravy (prodloužení přistávací dráhy, zázemí) z posledních let nakonec umožnily na konci roku 2014 otevřít letiště provizorně a od ledna 2015 i komerčním letům. V současnosti se očekává, že na podzim 2019 začne letiště konečně pravidelně fungovat.

AEROPORT DE SABADELL (QSA)

Maličké letiště ve městě Sabadell, asi 10 km od Barcelony má sice svůj IATA kód (QSA), nicméně na rozdíl od ostatních katalánských letišť se na něj běžnými aerolinkami nedostanete. Zajišťuje pouze servis pro malá soukromá letadla, letecké školy apod. (i tak tudy v posledních letech procházejí přibližně čtyři tisícovky pasažérů). Na místní kilometrové dráze by stejně žádné větší letadlo přistávat nemohlo. I tak ale Sabadell musíme v tomto výčtu katalánských letišť zmínit, byť by to byla třeba jen pro jeho bohatou historii, jež sahá až do 30. let minulého století, nebo díky faktu, že je tu třetí největší aeroklub v Evropě (Aero Club Barcelona-Sabadell) s více než tisícovkou členů. 

Letiště Lleida-Alguaire (Foto: aeroportlleida.cat)

PAÍS VALENCIÀ

AEROPORT DE CASTELLÓ (CDT)

Všeobecně vzato je to ve Valencii s letišti docela legrace. Proto také začínáme tím nejnovějším a zároveň "nejhloupějším" na celém východním pobřeží Španělska. Letiště v Castellónu bylo slavnostně inaugurováno v roce 2011 s cílem udělat z něj něco na způsob valencijské Girony - tedy letiště, které by přitáhlo turisty na tamní krásné pláže či golfové turnaje. Za celým projektem stál pozdější premiér valencijské Generalitat, Carlos Fabra, jenž celou záležitost využil zejména k osobnímu obohacení. Letiště vznikalo v letech 2004-2010 a stálo oficiálně nějakých 80 milionů €, i když nakonec pozdější valencijská vláda přiznala, že se vším všudy se do tohoto zázraku nalilo asi 200 milionů €. Dalším problémem bylo dokončení stavby na počátku ekonomické krize. V roce 2011 bylo letiště slavnostně inaugurováno se zlatou třešinkou v podobě sochy Carlose Fabry v jeho areálu. Nicméně až do prosince 2014 stejně nemělo potřebná povolení k provozování letů - celé čtyři roky tak vlastně nefungovalo, i když jeho provoz mezitím spolkl další miliony eur. Po neúspěšných snahách o odprodej přišel v lednu 2015 první charterový let (Air Nostrum). Celkově odbavilo za rok 2015 něco přes 23 000 pasažérů. V současnosti ho provozuje malá francouzská firma, které se podařilo stabilizovat počet spojů i odbavených pasažérů. Roku 2018 jich letištěm prošlo takřka 120 000. V současnosti mohou cestující z Castellónu vyrazit do  Londýna a Sofie (Ryanair) či do Budapešti, Katowic a Bukurešti (Wizz Air).

AEROPORT DE VALÈNCIA (VLC)

A další drobný paradox v oblasti vzdušných přístavů ve valencijském regionu. Ačkoliv letiště u hlavního města má dlouhou historii (vzniklo roku 1933), přesto není tím nejdůležitějším v regionu. Zní to totiž přeci jen trochu směšně, když město, které i s metropolitní oblastí čítá takřka 2 miliony obyvatel a je zároveň vyhledávaným kulturním a turistickým centrem, má letiště, jež ročně odbaví jen 5-6 milionů cestujících. A především letiště, které v tomto ohledu zcela zaostává za vzdušným přístavem El Altet (mezi městy Alacant a Elx), které ročně zvládne trojnásobek pasažérů, i když je pravda, že v posledních letech i valencijské letiště trochu ožilo (dle statistik za rok 2019 jím prošlo 8,5 milionu cestujících). Tak či onak, letiště se chlubí hned dvěma terminály (ten druhý od roku 2012) a hlavním dopravcem je zde Ryanair, jenž zařizuje většinu mezinárodních letů. Dalšími významnými dopravci jsou Vueling, Wizz Air, Eurowings či Air Nostrum - zejména poslední jmenovaná se stará o poměrně široké spojení se zbytkem poloostrova. Nejoblíbenějšími destinacemi jsou zde dlouhodobě Palma, Madrid, Londýn či Paříž. Svého času odtud létal i přímý spoj do New Yorku, ale ten je již dávnou minulostí. Díky charterovým letům Travel Service je docela zajímavou linkou i spojení Praha-Valencie, kterou v posledním roce využilo bezmála 50 000 cestujících.

AEROPORT D'ALACANT-ELX (ALC)

Letiště vklíněné mezi dvě velká města - Alacant a Elx - patří mezi ta nejvytíženější v celém Španělsku, navíc co se týče počtu pasažérů, patří ke skutečným stálicím. Už od poloviny 70. let minulého století tudy procházely pravidelně 2 miliony cestujících ročně, k prudkému nárůstu došlo až na konci let devadesátých (1999: 5 400 000 pasažérů, 2002: 7 000 000 pasažérů, 2008: 9 500 000 pasažérů). K dalšímu velkému nárůstů dochází v posledních letech - v roce 2019 se tu dokonce dosáhlo rekordního počtu 15 milionů pasažérů. El Altet těží především z turistického ruchu na populárním pobřeží Costa Blanca a je jedním z nejrentabilnějších letišť ve Španělsku. Stejně tak je patrné, že se do něj skutečně investuje. Nejlépe je to vidět na  novém terminálu, který funguje od roku 2011 (a který zapříčinil zavření bývalých terminálů T1 a T2). Spojení je zde s takřka celou Evropou, i když řada letů patří jen mezi sezonní záležitosti. Kdysi sem Ryanair létal z Brna i z Bratislavy, dnes je Alacant pro obyvatele Česka snadno dostupné buď z Pardubic (Ryanair) nebo z Vídně (Laudamotion). 

ILLES BALEARS

AEROPORT DE PALMA-SON SANT JOAN (PMI)

Suverénně největší a nejdůležitější letiště na Baleárských ostrovech. Funguje od 60. let minulého století, kdy v souvislosti s turistickým boomem nahradilo staré letiště Son Bonet. Právě díky turismu je zároveň i třetím nejdůležitějším letištěm v celém Španělsku po Madrid-Barajas a Barcelona-El Prat a 17. nejrušnějším v Evropě. V uplynulé dekádě pravidelně odbavovalo přes 20 milionů cestujících ročně, avšak i Mallorca v posledních letech těží z turistického boomu, což v roce 2019 znamenalo nový rekord: 29,7 milionu cestujících. Letiště se nachází jen 8 km od centra Palmy, takže návštěvníky ostrova potěší poměrně rychlý transport do centra dění. Velký nárůst pasažérů zažilo letiště během 80. a 90. let minulého století, proto také roku 1997 došlo k zatím největšímu rozšíření letiště. I přesto stále disponuje jediným terminálem rozděleným do několika modulů. Speciální důležitost pro letiště v Son Sant Joan mají charterové lety z Německa, kterými na ostrov míří davy turistů, aby každé léto z Mallorky učinily sedmnáctou spolkovou zemi. Mezi nejdůležitější dopravce zde patří Vueling, Ryanair, Eurowings, Air Nostrum, Air Europa, EasyJet a TUI. Ze středu Evropy můžeme doporučit letní chartery z Prahy, Brna, Ostravy a Košic, snadno se sem však dopravíte i z Bratislavy či Vídně.

AEROPORT D'EIVISSA (IBZ)

Jediné letiště na Ibize závisí podobně jako letiště na Mallorce na turistech. Díky tomu tudy projde zhruba 6 až 7 milionů cestujících ročně, z nichž okolo 80% se koncentruje do období turistické sezony. I zde patří mezi nejaktivnější aerolinky Eurowings, Vueling, Ryanair a Thomas Cook Airlines.

AEROPORT DE MENORCA (MAH)

Podobně jako předchozí dvě letiště funguje i to na Menorce nacházející se asi 5 km od města Maó. Ročně přijme okolo 3 500 000 pasažérů, z nichž většina pochází ze sezonních letů z Německa, Velké Británie, Itálie či zbytku Španělska. Bylo otevřeno v roce 1969. Mezi top destinace z tohoto letiště patří Barcelona, Londýn, Palma, Madrid a Manchester.

Takto to vypadá na letišti na Menorce v zimě... (2016)

ANDORRA, L'ALGUER, CATALUNYA NORD

V případě ostatních Països Catalans lze zmínit už jen dvě významnější letiště. Co se týká Andorry, jak již bylo zmíněno, tento evropský ministát má docela problémy na svém hornatém území postavit alespoň vyhovující fotbalové hřiště. Uzounká údolí výstavbu letiště takřka znemožňují, ačkoliv andorrská vláda v posledních letech čím dál častěji zmiňuje touho vlastní vzdušný přístav vybudovat - nejspíše v okolí Pas de la Casa. V budoucnu nám tedy možná jedno letiště přibude. To italské město L'Alguer letiště má. Aeroporto di Alghero-Fertilia (AHO) je důležitým pro celou severní polovinu Sardinie. Ročně odbaví okolo 1 500 000 cestujících a pro české cestovatele je poměrně snadno dostupné z Bratislavy, sezonně i z Prahy. Jak již jsme si postupem tohoto článku zvykli, i zde měla jakýsi letecký monopol společnost Ryanair. Z ryze katalánského pohledu byla irská společnost dokonce oslavovaným dobrodincem, jelikož od roku 2004 umožnila spojení Katalánska se svým historickým územím, jež dnes patří Itálii. Řada Katalánců tak znovuobjevila "ztracený" L'Alguer a malému sardinskému městu Ryanair přinesl bouřlivý turistický ruch. Avšak to už je dnes tak trochu minulostí.

V rámci dnes francouzské oblasti Catalunya Nord za zmínku stojí Aéroport de Perpignan-Rivesaltes (PGF) nacházející se asi 5 km od kulturního a politického centra Catalunya Nord. Toto maličké letiště se může pochlubit jen několika lety do Paříže a do Velké Británie, jelikož geograficky se nachází v nepříliš záviděníhodné situaci. Sám o sobě Perpignan (Perpinyà) není dostatečně velkým centrem, soutěží však hned se třemi poměrně nedalekými letišti: Girona, Montpellier a Toulouse. I tak ročně odbaví více než 400 000 pasažérů, je tedy relativně dobře srovnatelné například s letištěm Brno-Tuřany.

Letiště Alghero-Fertilia na Sardinii (Foto: wikipedia.org)